15 Co 144/2021- 123

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] zastoupená advokátkou [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa], [PSČ] [obec] o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 20. 1. 2021, č. j. 27 C 306/2020-60, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. v napadeném rozsahu, tj. co do částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, částky [částka] a úroku ve výši 20 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum], z částky [částka] od [datum] do [datum] a z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od [datum] dosáhne částky [částka], a ve výroku III., potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Karviné na doplatku soudního poplatku z odvolání částku [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Okresní soud odvoláním napadeným rozsudkem zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení (výrok I.), dále zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 10 % z částky [částka] od [datum] do zaplacení a úroku ve výši 95,91 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] ve výši [částka], z částky [částka] od [datum] do [datum] ve výši [částka] a z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od [datum] dosáhne částky [částka] (výrok II.), a současně rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Okresní soud dospěl k závěru, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na níž je nutno vztáhnout ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“). S ohledem na okolnost, že žalobkyně při zkoumání schopnosti žalovaného předmětný úvěr splácet zcela pominula zkoumání výdajové stránky financí žalovaného, respektive vyšla pouze z ničím neověřených tvrzení žalovaného, či svých, dospěl pak okresní soud k závěru o neplatnosti této smlouvy ve smyslu § 87 ZoSÚ ve spojení s § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). V závislosti na závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru pak okresní soud dovodil, že žalovaný se na úkor žalobkyně obohatil o částku [částka], neboť z vyplacené částky úvěru ve výši [částka] dosud vrátil pouze částku [částka]. Proto okresní soud žalobě vyhověl ohledně jistiny pouze co do částky [částka] a ve zbylém rozsahu ji zamítl. Okresní soud dále přiznal žalobkyni nárok na úrok z prodlení z této jistiny za dobu od [datum] do [datum] v kapitalizované výši [částka]. Proto okresní soud žalobě vyhověl co do částky [částka] s úrokem z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení. I tak však byl žalovaný v prvostupňovém řízení procesně úspěšnější než žalobkyně, a proto by měl vůči žalobkyni nárok na náhradu nákladů řízení. S ohledem na skutečnost, že mu v řízení před okresním soudem žádné náklady nevznikly, rozhodl okresní soud tak, že žádnému z účastníků nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení.

2. Žalobkyně napadla rozsudek včasným odvoláním, avšak co do merita pouze ve výroku II. v rozsahu částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, částky [částka] a úroku ve výši 20 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum], z částky [částka] od [datum] do [datum] a z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od [datum] dosáhne částky [částka]. Žalobkyně navrhovala vyhovění žalobě i v tomto rozsahu s tím, že řádně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet, neboť řádně prověřila jeho příjmy ve výši [částka] měsíčně a měsíční výdaje v celkové výši [částka], a to ve výši [částka] za bydlení (dle tvrzení samotného žalovaného), dále ve výši [částka] jako zákonné životní minimum, ve výši [částka] jako finanční rezervu (zohledněno samotnou žalobkyní) a ve výši [částka] na nezaopatřené dítě v domácnosti žalovaného. Žalovaný tak měl volné zdroje ve výši [částka] měsíčně, z čehož byl zcela jistě schopen platit měsíční splátku ve výši [částka]. Pokud žalovaný zatajil některé své výdaje nebo je uvedl v nižší výši, nemůže takové jeho jednání požívat právní ochrany s odkazem na § 6 o. z., neboť by se tím dovolával vlastní nepoctivosti. Při zkoumání schopnosti úvěr splácet je nutno posuzovat pouze to, zda dlužník bude schopen reálně úvěr splácet, tedy zda nebude mít zjevný problém jej splatit. Nelze totiž nikdy se stoprocentní jistotou předem říci, zda dlužník úvěr splatí, či nikoliv. Žalobkyně v té souvislosti poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 238/2019, podle nějž tvoří podklad pro prověřování úvěruschopnosti údaje poskytnuté žadatelem o úvěr, přičemž po úvěrových společnostech nelze požadovat stoprocentní míru obezřetnosti, nýbrž míru přiměřenou. Z tohoto rozhodnutí pak žalobkyně dovozovala, že základem pro zkoumání úvěruschopnosti je uvedení pravdivých údajů žalovaným. Výdaje na bydlení nelze stanovit fixní částkou, a proto je nutno vycházet z částek uváděných žalovaným a případně zkoumat, zda takto uvedená částka není nepřiměřeně nízká poměrům. Stejně tak žalobkyně vycházela (s ohledem na okolnost, že žalovaný sám neuvedl částku vyšší) z fixní částky [částka] stanovené ke dni uzavření smlouvy o úvěru zákonem jako částky k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb. Žalobkyně dále poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle nějž by soudy měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit a zda je reálné splacení dluhu. Klíčové je tak dle žalobkyně zjištění, zda je ze strany žalovaného reálné úvěr splatit, neboť nikdy nelze dospět ke stoprocentnímu závěru o možnosti splacení úvěru. Žalobkyně dále poukázala na skutečnost, že neplatnost stanovená § 87 odst. 1 ZoSÚ je neplatností relativní a nikoliv absolutní, přičemž v průběhu řízení žalovaný námitku relativní neplatnosti smlouvy o úvěru nevznesl. Podle výkladu přijatého okresním soudem by pak mohly být úvěry poskytnuty pouze osobám, u kterých se nade vši pochybnost prokáže, že finanční prostředky poskytnout nepotřebují. Žalobkyně dále poukázala na ustanovení § 3002 o. z., podle nějž má i v případě posouzení věci jako bezdůvodného obohacení na straně žalovaného žalobkyně jako věřitel nárok na úhradu obvyklého úroku jakožto náhrady za užívání finančních prostředků žalobkyně.

3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nijak nevyjádřil.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu (tj. ve výroku II. co do částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, částky [částka] a úroku ve výši 20 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum], z částky [částka] od [datum] do [datum] a z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od [datum] dosáhne částky [částka] a závislém nákladovém výroku III.), a to včetně řízení vydání rozsudku předcházejícího. Při přezkumu postupoval dle § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ o. s. ř.“). Vady uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. odvolací soud neshledal, jejich existenci pak nenamítali ani účastníci řízení. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

5. Odvolací soud pokládá za nutné v prvé řadě uvést, že považuje veškerá skutková zjištění učiněná okresním soudem za zcela správná, a proto na ně pro zestručnění plně odkazuje. Odvolací soud pouze ve smyslu § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování provedené již dříve okresním soudem, z něhož však okresní soud nevyvodil žádná skutková zjištění. Odvolací soud tak z předžalobní výzvy ze dne [datum] zjistil, že téhož dne sepsala žalobkyně výzvu adresovanou žalovanému k zaplacení částky [částka] vyplývající ze smlouvy o úvěru [číslo] to okamžitě po doručení této výzvy. Z podacího archu ze dne [datum] pak odvolací soud zjistil, že žalobkyně výzvu ze dne [datum] předala k poštovní přepravě na adresu žalovaného [ulice a číslo], [obec] - [obec], dne [datum].

6. Pokud se týče právního hodnocení věci, pak odvolací soud rovněž ve značné míře souhlasí se závěry soudu okresního, a to především o tom, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. o. z., a to ve formě spotřebitelského úvěru, neboť byla uzavřena mezi podnikatelem v oblasti finančních služeb (žalobkyní) a žalovaným jako spotřebitelem. Vztah účastníků je proto nutno posoudit rovněž podle ustanovení ZoSÚ, neboť předmětem smlouvy bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok, jak vyplývá z textu samotné úvěrové smlouvy.

7. V principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky navazuje ZoSÚ na právní úpravu účinnou do 30. 11. 2016, zejména na novelu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, provedenou zákonem č. 43/2013 Sb. Také při výkladu ustanovení § 86 ZoSÚ se pak musí podle odvolacího soudu prosadit závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26.), podle nichž se má odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovaným), nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. V tomto smyslu lze rovněž souhlasit s žalobkyní uváděným nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle nějž by soudy měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit a zda je reálné splacení dluhu. Z tohoto nálezu tak nelze dovodit, že by žalobkyně měla vycházet pouze z ničím nepodložených tvrzení žalovaného o výši jeho příjmů a výdajů, ale právě naopak povinnost žalobkyně takto žalovaným uvedené skutečnosti zkoumat, tj. mimo jiné posoudit i jejich věrohodnost.

8. Žalobkyně ohledně splnění své povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalovaného uváděla, že zkoumané příjmy žalovaného byly tvořeny příjmem ze zaměstnání ve výši [částka] měsíčně, přičemž žalobkyně tento příjem i řádně ověřila. Žalobkyně tak řádně zkoumala příjmovou stránku financí žalovaného, avšak již nijak nezkoumala výdajovou stránku jeho majetkových poměrů. Žalobkyně si nevyžádala od žalovaného žádné doklady o výši jeho plateb za bydlení, inkaso a jiné pravidelné výdaje, přičemž se spokojila pouze s tvrzením žalovaného (nijak nedoloženým), že měsíčně platí za vlastní bydlení částku [částka] - tedy výši této platby žalobkyně nijak neověřila. Žalobkyně dále dle vlastního uvážení zahrnula do výdajů žalovaného měsíční rezervu ve výši [částka], paušální částku [částka] ve výši„ životního minima“ a náklady na nezletilé dítě ve výši [částka] měsíčně. Odvolací soud má za to, že takto paušálně stanovené částky, byť v případě životního minima stanovené zákonem ve výši odpovídající minimálním výdajům žalovaného, nic nevypovídají o jeho konkrétních výdajích, které mohou být i několikanásobně vyšší a jejich konkrétní výše není s takovouto paušální částkou v žádném poměru. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně s ohledem na výše uvedené skutečnosti zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalovaného, čímž nesplnila nároky požadované v souvislosti s odbornou péčí poskytovatele úvěru. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani okolnost, že by žalobkyně provedla lustraci žalovaného (byť s negativním výsledkem) v registru SOLUS, neboť je sice možno učinit závěr, že pokud by žalovaný byl v tomto registru veden, bylo by snad možno učinit závěr o jeho neschopnosti úvěr řádně splácet. Avšak nelze současně učinit závěr opačný, tedy takový, že z nevedení žalovaného v tomto registru by bylo možno dovozovat automaticky jeho schopnost úvěr řádně splácet. Rovněž ani lustrace žalovaného v registru NRKI nemá z tohoto pohledu žádný relevantní význam, neboť nemůže nic vypovídat o schopnostech žalovaného úvěr řádně splácet.

9. Odvolací soud souhlasí s argumenty uvedenými v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 238/2019, že základem pro zkoumání úvěruschopnosti mají být skutečnosti, které uvede sám žalovaný. Nicméně povinností žalobkyně jakožto profesionála je právě takto uvedené skutečnosti přezkoumat a ověřit jejich správnost. Odvolací soud tak má za to, že pokud by žalovaný zatajil či zkreslil výdaje, bylo by to možno přičíst k jeho tíži jen za situace, kdy takové výdaje nelze nějak ověřit. Nicméně to není tento případ, neboť odvolací soud nemá za to, že by snad výdaje žalovaného na bydlení nebyly jakkoliv ověřitelné. Žalovaný samozřejmě mohl doložit výši plateb za energie dodávané do jejího bydlení, případně další výdaje s bydlením spojené, nicméně žalobkyně nijak neuváděla, že by se tyto informace a doklady snažila jakkoliv od žalovaného vyžádat. Žalobkyně se tak zcela jednoznačně spokojila pouze s uvedením částky výdajů na bydlení žalovaným, a to aniž by se jakkoliv pokusila tuto částku verifikovat. To vše za situace, kdy je zcela zřejmé, že částka [částka] neodpovídá průměrným měsíčním nákladům na bydlení a je nade vši pochybnost nepřiměřeně nízká. V tomto směru odvolací soud zcela souhlasí se žalobkyní, že výdaje na bydlení nelze stanovit fixní částkou, a je proto nutno je vždy posoudit podle konkrétních a prokázaných skutečných výdajů, a to zejména za situace, kdy se žalovaným uvedená výše nákladů na bydlení jeví jako nepřiměřeně nízká.

10. Pokud žalobkyně při svém posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela pouze z výše uvedených skutečností, na jejichž základě dospěla k závěru o schopnosti žalovaného úvěr řádně splácet, postupovala tak zcela v rozporu s odbornou péčí, která řádné prověření a vyvození důsledků z něj vyžaduje jako jednu ze základních povinností poskytovatele úvěru. Odvolací soud tedy dospěl ve shodě se soudem okresním k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí, která přes změnu textace ustanovení § 86 ZoSÚ oproti ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, žalující poskytovatelku spotřebitelského úvěru stále tíží, jak ostatně vyplývá z teleologického výkladu § 86 ZoSÚ (viz důvodová zpráva k tomuto ustanovení). V této souvislosti je potřeba rovněž zmínit, že k povinnosti poskytovatele úvěru řádně zkoumat schopnost budoucího dlužníka splácet poskytnutý úvěr jako jedné z jeho základních povinností se vyjádřil i Ústavní soud ve svém (již výše zmíněném) nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18.

11. Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti právního jednání přihlíží i bez návrhu, je-li v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání (v tomto je možno se opřít i o závěry občanskoprávní teorie - Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 - 654). Komentář.

1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084). Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli (jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti) pozitivním zásahem ze strany soudu. Tomu zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41).

12. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z. přihlíží, aniž by se jí spotřebitel (žalovaný) musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Rovněž v tomto směru tedy odvolací soud zcela sdílí závěry okresního soudu.

13. V tomto ohledu odvolací soud rovněž odkazuje na závěry rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky.

14. S ohledem na neplatnost (absolutní) smlouvy o úvěru si pak strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat v režimu § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek. Toto ustanovení (na rozdíl od úpravy platné do 31. 12. 2013) nezakládá možnost soudu bez návrhu žalovaného provést celkové vypořádání neplatné smlouvy (včetně plnění poskytnutých žalovaným žalobkyni), neboť předpokládá aktivitu žalovaného, tedy námitku vzájemného plnění ve formě požadavku žalovaného, aby byla vypořádána veškerá plnění, která sám žalobkyni poskytl. Nicméně odvolací soud dospěl k závěru, že před aplikací tohoto ustanovení má přednost speciální ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ. To v případě smlouvy o úvěru neplatné z důvodu porušení povinnosti úvěrujícího uvedené v § 86 odst. 1 ZoSÚ ukládá spotřebiteli povinnost vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Jiné povinnosti z neplatné smlouvy spotřebiteli nevznikají, tedy ani povinnost vrátit žalobkyni úrok z nevrácené částky ve smyslu § 3002 o. z. Žalobkyně tak má nárok na vrácení toho, co podle neplatné smlouvy poskytla žalovanému, tedy nárok na vrácení jistiny úvěru, ponížený o plnění, které žalovaný podle téže smlouvy ke splnění své povinnosti uvedené v § 87 věty třetí ZoSÚ žalobkyni již poskytl.

15. Odvolací soud má za to, že jiný výklad shora uvedených dotčených zákonných ustanovení by byl v rozporu s principem poctivosti coby stěžejním principem soukromého práva zakotveným v § 3 odst. 2 písm. c) o. z., podle kterého nikdo nesmí pro nedostatek věku, rozumu nebo závislosti svého postavení utrpět nedůvodnou újmu; nikdo však také nesmí bezdůvodně těžit z vlastní neschopnosti k újmě druhých. Stejně tak je uvedený princip zachycen v § 6 odst. 1 a 2 o. z., podle kterého má každý povinnost jednat v právním styku poctivě a nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Pokud by k zohlednění plnění poskytnutého spotřebitelem poskytovateli úvěru mohlo dojít jen na základě námitky vypořádání vzájemného plnění ve smyslu § 2993 o. z., pak by žalobkyně nepřípustně těžila z neplatného jednání, kterého se dopustila při sjednávání úvěrové smlouvy, a které spočívá v řádném neposouzení úvěruschopnosti žalovaného a následném poskytnutí úvěru žalovanému i přes nedostatečně zjištěné majetkové poměry žalovaného. Tím by žalobkyně těžila ze smlouvy o úvěru uzavřené za výše uvedených okolností, a to i při respektování zásady autonomie vůle a smluvní volnosti, která je však ve spotřebitelských vztazích zákonodárcem prolomena z důvodu ochrany fakticky slabší strany - spotřebitele. Nadto je dále nutno poukázat na právní úpravu uvedenou v § 4 odst. 2 o. z., podle kterého činí-li právní řád určitý následek závislým na něčí vědomosti, má se na mysli vědomost, jakou si důvodně osvojí osoba případu znalá, při zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé. To platí obdobně, pokud právní řád spojuje určitý následek s existencí pochybností. Dle názoru odvolacího soudu nebyl žalovaný z objektivního hlediska v okamžiku žádosti o poskytnutí úvěru schopen rozpoznat, že žalobkyně řádně neplní svou povinnost zkoumat jeho úvěruschopnost, a že důsledkem nesplnění zákonné povinnosti dle § 86 odst. 1 ZoSÚ bude neplatnost smlouvy o úvěru. Nemohl-li tedy žalovaný jako průměrný spotřebitel důvod neplatnosti smlouvy o úvěru rozpoznat, nelze mu ani dávat k tíži, že nevznesl námitku vzájemného vypořádání nároku z titulu bezdůvodného obohacení z neplatně uzavřené smlouvy o úvěru, jak předpokládá § 2993 o. z.

16. Žalovaný jako smluvní strana neplatné smlouvy o úvěru od žalobkyně přijal částku [částka], avšak dosud žalobkyni vrátil pouze částku [částka], a proto je žalobkyni povinen vrátit ještě částku [částka], jak ji přisoudil okresní soud výrokem I. svého rozsudku. V tomto směru odvolací soud s rozhodnutím okresního soudu souhlasí. Nicméně již nesdílí názor okresního soudu o tom, že žalovaný se dostal do prodlení se zaplacením této částky již od [datum]. Splatnost závazku žalovaného vydat bezdůvodné obohacení je zapotřebí posoudit podle právní úpravy obsažené v § 1958 odst. 2 o. z., podle kterého neujednají-li si strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Splatnost dluhu tak nastává bez zbytečného odkladu poté, co věřitel dlužníka ke splnění vyzve. Za takovou výzvu je nutno považovat předžalobní upomínku (ze dne [datum]), kterou žalobkyně zaslala žalovanému na adresu uvedenou ve smlouvě o úvěru, a to dne [datum]. V této výzvě byl žalovaný vyzván k úhradě částky [částka] vyplývající z předmětné smlouvy o úvěru okamžitě po jejím doručení. Odvolací soud považuje již za notorietu, že je možno zásilku doručovanou prostřednictvím pošty považovat za doručenou nejpozději třetího pracovního dne po jejím odeslání. K doručení předžalobní výzvy žalovanému tak došlo dle odvolacího soudu dne [datum], přičemž dne následujícího měl žalovaný dluh splnit a dnem [datum] se tak žalovaný ocitl v prodlení. Vznikla mu tím dle § 1970 o. z. od prvního dne prodlení povinnost zaplatit žalobkyni vedle závazku k vydání bezdůvodného obohacení dále zákonný úrok z prodlení ve výši vyplývající z nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj. ve výši 8,25 % ročně.

17. Pokud okresní soud výrokem I. přiznal žalobkyni nárok na úrok z prodlení z částky [částka] ve výši 10 % ročně, a to již za dobu od [datum], přiznal žalobkyni více, než na co by měla dle okresního soudu nárok. Nicméně s ohledem na okolnost, že výrok I. rozsudku okresního soudu nebyl odvolacímu přezkumu otevřen, dospěl odvolací soud na základě výše uvedených skutečností pouze k závěru, že žalobkyně již nad rámec částek uvedených ve výroku I. rozsudku okresního soudu nemá vůči žalovanému nárok na zaplacení čehokoliv dalšího.

18. S ohledem na výše uvedené skutečnosti proto odvolací soud dle § 219 o. s. ř. potvrdil svým výrokem I. rozsudek okresního soudu ve výroku II. ohledně částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, částky [částka] a úroku ve výši 20 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum], z částky [částka] od [datum] do [datum] a z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od [datum] dosáhne částky [částka], jako věcně zcela správný.

19. Žalovaný tedy není povinen žalobkyni vracet jakoukoliv jinou částku jistiny, ani příslušenství, nad shora uvedené. Je-li totiž neplatná smlouva o úvěru, jsou neplatná veškerá ujednání v ní obsažená, tedy i ujednání o úroku a na jejich podkladě tak žalobkyni nemohl vzniknout nárok na zaplacení jakýchkoliv dalších částek.

20. Stejně jako část výroku II. rozsudku okresního soudu pak odvolací soud potvrdil jako zcela správný i nákladový výrok III. rozsudku okresního soudu, ohledně nějž je možno plně odkázat na přiléhavé odůvodnění rozsudku okresního soudu.

21. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť plně procesně úspěšnému žalovanému v průběhu odvolacího řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

22. Odvolací soud dále zjistil, že žalobkyni dle § 4 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 6 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen„ ZSoP“), vznikla poplatková povinnost na soudním poplatku za podané odvolání v celkové výši [částka], avšak dosud zaplatila na poplatku jen [částka]. Nedoplatek na soudním poplatku z odvolání tak činí částku [částka]. Základem pro výpočet soudního poplatku je částka [částka], po zaokrouhlení na celé desetikoruny nahoru [částka]. Je tomu tak proto, že předmětem odvolacího řízení učinila žalobkyně několik jistin, a to částku [částka] (jistina úvěru), dále smluvní pokutu ve výši [částka], náklady vzniklé v souvislosti s prodlením ve výši [částka] a dále smluvní pokutu ve výši [částka]. Předmětem odvolacího řízení byl dále i úrok 20 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum], z částky [částka] od [datum] do [datum] a z částky [částka] od [datum] do zaplacení. Z výše uvedených jistin však byla předmětem odvolacího řízení jen jistina [částka], a proto je nutno za příslušenství, které tvoří samostatný předmět odvolacího řízení považovat úrok ve výši 20 % z částky [částka] od [datum] do [datum] (ve výši [částka]), z částky [částka] od [datum] do [datum] (ve výši [částka]) a z částky [částka] od [datum] do zaplacení. A jelikož je z částky [částka] požadován úrok na dobu neurčitou (do zaplacení a není zřejmé, kdy bude zaplaceno), je nutno určit jako základ poplatku pětinásobek ceny ročního plnění, jak stanoví § 6 odst. 3 ZSoP. Pětinásobek ceny ročního plnění u úroku 20 % ročně z částky [částka] pak činí právě částku [částka] Odvolací soud proto v souladu s § 9 odst. 6 ZSoP uložil žalobkyni výrokem III. tohoto rozsudku povinnost zaplatit doplatek soudního poplatku z odvolání právě ve výši [částka] vyměřeného z předmětu odvolacího řízení v částce [částka].

23. Lhůta k plnění byla stanovena v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku dle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro stanovení lhůty delší, či povolení splátek neshledal odvolací soud žádného důvodu.

Poučení