15 CO 144/2022 - 374

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Vašíčka a soudců Mgr. Martiny Polákové a Mgr. Pavla Mádra v právní věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši 76 280 Kč, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 30. 6. 2022, č. j. 10 C 482/2013-321, takto:

Výrok

I. V části napadeného výroku I. ohledně částky 57 225 Kč se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 57 225 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbývající části napadeného výroku I., kde byla žaloba o zaplacení další částky ve výši 19 055 Kč zamítnuta, se rozsudek soudu I. stupně potvrzuje.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 72 143,55 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení].

IV. Žalovaný je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou na nákladech řízení státu částku 4 298,40 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V. Žalobce je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou na nákladech řízení státu částku 4 766,10 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

VI. Žalovaný je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou na soudním poplatku částku 5 740 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Výše uvedeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši 76 280 Kč (výrok I.). Dále soud I. stupně zavázal žalobce k povinnosti nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 19 677 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Současně soud I. stupně zavázal žalobce též k povinnosti nahradit České republice náklady státu ve výši 9 064,50 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Proti tomuto rozsudku soudu I. stupně podal prostřednictvím svého právního zástupce odvolání žalobce. V něm uvádí, že je přesvědčen o tom, že soud I. stupně dospěl k nesprávnému závěru o tom, že nárok žalobce je za období„ první pracovní neschopnosti“ od [datum] do [datum] promlčen. Dále namítá, že soud I. stupně se nezabýval platností převedení žalobce na jinou práci, a to přesto, že žalobce tuto neplatnost důvodně namítal. V neposlední řadě pak má žalobce za to, že soud I. stupně dospěl k nesprávnému závěru o tom, že„ druhá pracovní neschopnost“ od [datum] do [datum] nebyla v příčinné souvislosti s pracovním úrazem žalobce ze dne [datum]. K závěru o promlčení části nároku žalobce uvádí, že ačkoliv se žalobce vůči žalovanému domáhal náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, která trvala od [datum] do [datum], soud I. stupně nahlíží na nárok žalobce jako na dva samostatné nároky odpovídající dvěma pracovním neschopnostem, z nichž první trvala od [datum] do [datum] a druhá trvala od [datum] do [datum]. Ohledně„ první“ pracovní neschopnosti pak soud I. stupně uzavřel, že nárok z ní plynoucí je promlčen, když 2letá subjektivní promlčecí lhůta, která počala běžet ode dne vyplacení poslední dávky nemocenského za toto období, tj. dne [datum], uplynula dnem [datum], přičemž ohledně tohoto nároku byla podána žaloba až dne [datum]. S tímto posouzením se žalobce neztotožňuje, považuje je za formalistické a i když připouští, že praktický lékař žalobce vystavil dvě rozhodnutí o jeho dočasné pracovní neschopnosti, žalobce zdůrazňuje, že ani v mezidobí mezi ukončením první pracovní neschopnosti dne [datum] a nastoupením druhé pracovní neschopnosti dne [datum] fakticky nemohl vykonávat práci na pozici důlního zámečníka, když mu bylo zaměstnavatelem sděleno, že bude převeden s účinností od 1. 6. na jinou práci, a že v mezidobí má čerpat řádnou dovolenou. Z tohoto mezidobí, konkrétně ze dne [datum], také pochází lékařský posudek o zdravotní způsobilosti, vystavený pracovním lékařem žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení], z něhož vyplývá, že žalobce dlouhodobě pozbyl zdravotní způsobilost pro práci důlního zámečníka následkem pracovního úrazu. Žalobce tedy prokazatelně nemohl ani v této době plnit úkoly zaměstnavatele v rámci stávající pracovní náplně, když na novou pozici – dělník na povrchu hornických provozů, lampárna, šatnář – měl být převeden až ke dni [datum]. Pokud by žalobce v rozporu s výše uvedeným tuto práci vykonával, jednalo by se o porušení zákona, za které by žalovanému hrozily sankce ze strany příslušných státních orgánů. Za těchto okolností tak nelze pojem pracovní neschopnosti redukovat na význam, který má podle zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ale je třeba jej vykládat jako každé období, v němž zaměstnanec nemohl pro dlouhodobou ztrátu způsobilosti konat sjednanou práci – tedy i období mezi„ dvěma pracovními neschopnostmi“ žalobce. Na pracovní neschopnost žalobce proto nelze nahlížet jako na dvě oddělená období, z nichž plynou samostatné nároky, které se rovněž samostatně promlčují, ale jako na jeden kontinuální celek pracovní neschopnosti trvající od [datum] do [datum], z něhož plyne toliko jeden nárok, který se mohl jako takový promlčet nejdříve dne [datum]. Pokud tedy byla žaloba podána dne [datum], jednalo se i ohledně„ první“ pracovní neschopnosti o nárok včas uplatněný, tedy nikoliv promlčený. Žalobce dále namítá, že byl žalovaným neplatně převeden na jinou práci. Námitkami, které v této souvislosti žalobce uváděl, se podle žalobce soud I. stupně dostatečně nezabýval. K tomu žalobce uvádí, že otázka platnosti převedení na jinou práci je přitom zcela zásadní pro posouzení příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem žalobce a jeho„ druhou“ pracovní neschopností (byť se žalobce domnívá, že se fakticky jednalo stále o jednu a tutéž pracovní neschopnost). Žalobce zůstává nadále přesvědčen o tom, že jeho převedení na jinou práci bylo neplatné, a to hned z několika důvodů. Jednak má v této souvislosti žalobce za to, že bez právně účinného posudku o zdravotní způsobilosti není splněna nezbytná podmínka převedení na jinou práci dle ust. § 41 odst. 1 písm. a/ zákoníku práce. K tomu pak uvádí, že v daném případě žalobce převzal lékařský posudek o zdravotní způsobilosti ze dne [datum] až dne [datum], což uvedl i soud I. stupně v odst. 22 napadeného rozsudku. Za této situace má tedy žalobce za to, že byl převeden na jinou práci bez posudku o zdravotní způsobilosti a jeho převedení tedy před předáním posudku dne [datum] je neplatné. Dále v této souvislosti poukazuje na ust. § 41 odst. 7 zákoníku práce a na listinu„ Převedení na jinou práci“ ze dne [datum] (založené na č.l. 82 spisu) s tím, že v ní není doba trvání převedení na jinou práci, jakkoliv patrná. Za takové určení doby přitom podle žalobce nelze považovat konstatování, že jde o pracovní poměr na dobu neurčitou, když to je vyjádřením trvání pracovního poměru, nikoliv doby, po kterou bude zaměstnanec vykonávat jinou práci. Podle posudku o zdravotní způsobilosti přitom žalobce dlouhodobě pozbyl zdravotní způsobilost k výkonu práce horníka; dlouhodobé pozbytí zdravotní způsobilosti přitom neznamená její trvalou ztrátu. Pokud by se na straně žalobce jednalo o trvalou ztrátu zdravotní způsobilosti, pak už by nešlo o důvod převedení na jinou práci podle § 41 odst. 1 písm. a/, ale podle § 41 odst. 1 písm. b/ zákoníku práce, za něž by žalobci náležel podle § 139 odst. 1 písm. a/ zákoníku práce doplatek do výše průměrného výdělku, kterého dosahoval před převedením. Z uvedeného je zřejmé, že určení doby převedení na jinou práci je podstatnou náležitostí tohoto úkonu ze strany zaměstnavatele, a to jak z důvodu odlišení důvodů obligatorního převedení podle § 41 odst. 1 písm. a/ a b/ zákoníku práce, tak i z důvodu ochrany zaměstnance, který tak bude moci zvážit, zda-li za daných podmínek ve stávajícím zaměstnání setrvá – a to při zohlednění povahy nově vykonávané práce i předpokládaných finančních dopadů takového převedení. I z tohoto pohledu pak převedení na jinou práci nebylo provedeno platně. Za této situace má žalobce za to, že převedení na jinou práci je neplatné, a tedy pokud žalobce nebyl platně převeden na jinou práci, nepřestal být nikdy až do skončení pracovního poměru u žalované zaměstnán na pozici důlního zámečníka, kterou prokazatelně v důsledku pracovního úrazu vykonávat nemohl. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti je tak v celém rozsahu důvodný. Ohledně otázky příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a„ druhou“ pracovní neschopností, žalobce uvádí, že i kdybychom odhlédli od neplatnosti převedení žalobce na jinou práci, má žalobce za to, že nemohl v důsledku pracovního úrazu vykonávat ani tuto pracovní náplň. I„ druhá“ pracovní neschopnost žalobce tak byla s pracovním úrazem v příčinné souvislosti. Zde žalobce poukazuje na výslech soudního znalce [příjmení] [příjmení], jakož i na jeho písemné vyjádření ze dne [datum] s tím, že znalec přišel s novým a překvapivým tvrzením, že„ druhá“ pracovní neschopnost žalobce nebyla způsobena pracovním úrazem, ale souvisela s obecným onemocněním – artrózou. Tuto informaci pak znalec po téměř 10 letech probíhajícího sporu navíc zasadil do širšího rámce, kdy uvedl, že podle jeho závěrů neobstojí ani posudek o zdravotní nezpůsobilosti žalobce k práci důlního zámečníka, vydaného pracovním lékařem MUDr. [jméno] [příjmení], přičemž současnou optikou hodnoceno, pozbyl žalobce pracovní způsobilost nikoli v důsledku pracovního úrazu, ale právě v důsledku artrózy. Tyto nové znalecké závěry převzal soud I. stupně za svá (viz odst. 14 napadeného rozsudku). V této souvislosti žalobce zdůrazňuje, že není z procesního hlediska přípustné, aby si znalec vybíral z okruhu skutkových okolností a podkladů, když tyto má znalci určit soud a odpovídal na znalecké otázky, které mu nebyly položeny. Žalobce má za to, že v projednávané věci je to právě znalec, který si vybírá na základě své úvahy skutková tvrzení a předložené důkazy, které pak položí za východisko svého posudku, ale které soud vůbec nehodnotil. Žalobce v tomto směru zdůrazňuje, že je zcela nepřípustné, aby soudní znalec přišel v závěru řízení před soudem I. stupně s rozšířením svých znaleckých závěrů, k nimž nebyl soudem povolán, o překvapivou (a dosud patrně neznámou) informací o tom, že žalobce trpěl artrózou postižené ruky, která zapříčinila jeho druhou pracovní neschopnost. Stejně tak se znalec nebyl v žádném případě oprávněn vyjadřovat ke dříve přijatým závěrům pracovního lékaře MUDr. Svačinky ohledně dlouhodobého pozbytí zdravotní způsobilosti v důsledku pracovního úrazu. Kromě doplněného výslechu znalce a jeho vyjádření však soud I. stupně nemohl nabýt přesvědčení o neexistenci příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a„ druhou“ pracovní neschopností ani na základě jiných v řízení provedených důkazů. V tomto směru žalobce poukazuje na šetření na místě samém konané dne [datum], které podle žalobce bylo provedeno zcela nesprávně a zjišťovanou skutečnost nemohlo osvědčit ani vyvrátit. Z takto provedeného šetření na místě samém nelze vyvozovat žádný skutkový závěr. Co se týče lékařské zprávy MUDr. [příjmení] ze dne [datum], tak ani tato podle žalobce nemůže představovat důkaz implikující závěr o neschopnosti žalobce vykonávat práci šatnáře, a tedy o neexistenci příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem žalobce a jeho„ druhou“ pracovní neschopností. Zde žalobce poukazuje na to, že praktický lékař není osobou oprávněnou posuzovat způsobilost k výkonu práce, což přísluší pracovnímu lékaři. Ten má být pak obeznámen s pracovní náplní zaměstnance, jeho povinností je vztáhnout zjištěný zdravotní stav zaměstnance k této pracovní náplni a vyslovit posudkový závěr. Praktický lékař podrobné informace o pracovní náplni, nesdělí-li mu je pacient, nemá a ani si je nemůže nijak ověřit. Z tohoto důvodu je i lékařská zpráva MUDr. [příjmení] ze dne [datum] listinou, která nemůže vést k žádným skutkovým zjištěním. Vystavení této listiny představovalo ze strany MUDr. [příjmení] lidsky pochopitelnou, leč poněkud unáhlenou reakci na sdělení pracovního lékaře žalobce [příjmení] [příjmení] ze dne [datum]. V tomto sdělení je uvedeno, že byl žalobce přeřazen na práci lampáře, která však kromě toho, že je označena nesprávně (správně měl žalobce vykonávat především práci šatnáře), nebyla v tomto sdělení žádným způsobem obsahově vymezena. MUDr. [příjmení] reagoval na toto sdělení revokací svého potvrzení o příčinné souvislosti„ druhé“ pracovní neschopnosti žalobce s pracovním úrazem, aniž by věděl, co práce„ lampáře“ obnáší. Právě proto však revokace závěru o příčinné souvislosti nemůže přivodit žádné právní následky, neboť je spíše pravděpodobné, že i kdyby žalobce svému praktickému lékaři například sdělil, že při práci šatnáře tahá těžká břemena a ruka jej u toho bolí, praktický lékař by pracovní neschopnost žalobce tak jako tak založil. Nad rámec uvedeného žalobce zdůrazňuje, že jeho úmyslem nebylo uvést svého praktického lékaře v omyl, respektive že mu sdělil svou subjektivní pravdu – sám totiž považoval své převedení na jinou práci za neplatné, v důsledku čehož se domníval, že formálně zůstal být i nadále důlním zámečníkem. Žalobce tak má za to, že ze žádného z výše rozebíraných důkazů tak soud nemohl vyvodit skutkový závěr o tom, že žalobce mohl vykonávat práci šatnáře, který znamená současně závěr o neexistenci příčinné souvislosti mezi jeho pracovním úrazem a„ druhou“ pracovní neschopností. V této souvislosti poukazuje žalobce na to, že soud I. stupně měl k dispozici celou řadu důkazů, které jej mohly a měly přivést k opačnému závěru. V tomto směru odkazuje na posudek o zdravotní způsobilosti (č.l. 76 spisu), výpis ze zdravotnické dokumentace vedené jeho praktickým lékařem MUDr. [jméno] [příjmení] (č.l. 79 spisu) výslechy svědků [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Soud I. stupně tak podle žalobce zatížil napadené rozhodnutí vadou spočívající v tom, že dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním. Dále poukazuje žalobce na to, že v průběhu řízení navrhoval nové provedení důkazů na místě samém, kde by již byly popelnice zváženy se svým reálným obsahem a vyzkoušena reálná náročnost práce s hadicí s násadkou, ale tento důkazní návrh soud I. stupně zamítl. V tomto ohledu tak soud I. stupně zatížil řízení rovněž vadou spočívající v neúplně zjištěném skutkovém stavu věci, když neprovedl navržené důkazy k prokázání rozhodných skutečností. Z těchto důvodů žalobce navrhuje, aby odvolací soud napadené rozhodnutí sám změnil tak, že žalobě vyhoví a zaváže žalovaného k náhradě nákladů řízení žalobci, případně aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

3. K odvolání žalobce se vyjádřil žalovaný, který uvedl, že není přiléhavá argumentace žalobce ohledně toho, že by celé období od [datum] do [datum] mělo být posouzeno jako„ jedna životní událost“. Naopak považuje za správný závěr soudu I. stupně o promlčení nároku žalobce za náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti trvající od [datum] do [datum]. Jde-li o další období (od [datum] do [datum]) žalovaný uvedl, že žalobce čerpal dovolenou, přičemž následná pracovní neschopnost od [datum] do [datum] nebyla v příčinné souvislosti s pracovním úrazem žalobce ze dne [datum]. Z těchto důvodů žalovaný navrhl, aby odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil.

4. Poté, co odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou (ust. § 201 o.s.ř.), ve lhůtě (ust. § 204 o.s.ř.), a proti rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř., ust. § 202a contrario o.s.ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, přičemž dospěl k závěru, že odvolání je částečně důvodné.

5. Jak vyplývá z obsahu spisu, žalobce se podanou žalobou domáhá uložení povinnosti žalovanému, aby mu tento zaplatil částku 76 280 Kč jako náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti. V této souvislosti žalobce tvrdí, že od [datum] byl v pracovní neschopnosti až do [datum] a i když uvedené období bylo formálně rozděleno na 2 pracovní neschopnosti (jedna od [datum] do [datum] a druhá od [datum] do [datum]), jednalo se podle žalobce de facto o jednu pracovní neschopnost, neboť ani v mezidobí od [datum] do [datum] nebyl schopen konat práci dle pracovní smlouvy, kterou měl s žalovaným uzavřenu. V této souvislosti žalobce zdůrazňuje, že pokud jej žalovaný v květnu 2011 s účinností od [datum] převedl na jinou práci, jedná se o převedení neplatné. Naopak důkazem o tom, že nebyl schopen vykonávat původní práci i v mezidobí, tedy od [datum] do [datum], svědčí i posudek o jeho pracovní nezpůsobilosti (viz posudek ze dne [datum]). S ohledem na uvedené má tedy za to, že žalobci nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti náleží za celé období od [datum] do [datum], a to do výše mzdy dosahované před pracovním úrazem s tím, že pokud tento nárok kontinuálně trval až do [datum], tento není promlčen.

6. Na základě provedených důkazů (potvrzení o pracovní neschopnosti ze dne [datum], potvrzení o pracovní neschopnosti ze dne [datum], mzdového listu žalobce za rok 2010, 2011) bylo v řízení beze všech pochybností prokázáno, že v období od [datum] do [datum], za které žalobce požaduje náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti (dle ust. § 370 odst. 1 zákoníku práce), byly žalobci vystaveny dvě pracovní neschopnosti, a to první pracovní neschopnost pro dobu od [datum] do [datum] a druhá pracovní neschopnost pro dobu od [datum] do [datum] s tím, že pokud jde o mezidobí, tedy o dobu od [datum] do [datum], žalobce v tomto období nebyl v pracovní neschopnosti, když dne [datum] byla první pracovní neschopnost žalobce jeho lékařem ukončena a žalobce následně v tomto období až do doby vystavení druhé pracovní neschopnosti čerpal dovolenou. Ostatně oba účastníci tyto skutečnosti tvrdí shodně, když žalobce je pouze jinak„ právně hodnotí“, když má za to, že vzhledem k tomu, že jeho zdravotní stav byl takový, že ani v mezidobí od [datum] do [datum] nebyl po zdravotní stránce způsobilý vykonávat práci dle pracovní smlouvy, je třeba podle něj nahlížet na uvedené, jako by uvedená pracovní neschopnost ukončena nebyla.

7. Na tuto výzvu odvolacího soudu a po poučení žalobce doplnil a upřesnil žalobu tak, že pokud jde o jím uplatněnou částku na náhradu za ztrátu na výdělku v celkové výši 76 280 Kč, požaduje žalobce, pokud jde o období první pracovní neschopnosti, tj. od [datum] do [datum], zaplacení částky 3 237,90 Kč; dále za období„ přetržky“ mezi první a druhou pracovní neschopností, tj. za období od [datum] do [datum], požaduje žalobce zaplacení částky 500 Kč. Pokud pak jde o období druhé pracovní neschopnosti, tj. za období od [datum] do [datum], požaduje žalobce zaplacení částky 72 542,10 Kč s tím, že za měsíc červen 2011 požaduje zaplacení částky 22 425,70 Kč, za měsíc červenec 2011 požaduje uhrazení částky 8 468,15 Kč, za měsíc srpen 2011 požaduje zaplacení částky 10 839,55 Kč, za měsíc září 2011 požaduje uhrazení částky 11 977,85 Kč, za měsíc říjen 2011 požaduje uhrazení částky ve výši 10 223 Kč a za část měsíce listopadu požaduje uhrazení částky 8 607,85 Kč. Žalobce v této souvislosti uváděl, že vyšel z průměrného výdělku před pracovním úrazem, který činil 170,78 Kč/hodina (když pokud jde o výpočet, je možno odkázat na tabulku uvedenou v podání žalobce ze dne [datum], založené na č.l. 344 [číslo] spisu).

8. Po uvedeném upřesnění žalovaný k uplatněnému nároku uváděl, že pokud jde o náhradu za ztrátu na výdělku za období první pracovní neschopnosti, tedy za dobu od [datum] do [datum], namítá promlčení tohoto nároku. Jde-li o další dobu od [datum] do [datum], žalovaný poukazoval na to, že žalobce v této době čerpal dovolenou, za kterou mu byla vyplacena řádně náhrada za dovolenou, a tedy mu za toto období nic dalšího nenáleží. Jde-li o poslední období, tedy o dobu druhé pracovní neschopnosti od [datum] do [datum], žalovaný poukazoval na to, že žalobce byl s ohledem na pracovnělékařskou prohlídku (a závěr o zdravotní nezpůsobilosti žalobce vykonávat dosavadní práci) od června 2011 převeden na jinou práci (tj. na práci šatnáře- lampáře), tuto práci podle žalobce konat mohl, a proto vystavení druhé pracovní neschopnosti není v příčinné souvislosti s pracovním úrazem a uplatněný nárok tedy žalobci ani za toto období nepřísluší.

9. Podle ust. § 370 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb. (ve znění do 31. 12. 2011 dále jen zákoník práce) náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti přísluší zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a plnou výší náhrady mzdy nebo platu podle § 192 a plnou výší nemocenského. Náhrada za ztrátu na výdělku podle věty první přísluší zaměstnanci do výše jeho průměrného výdělku před vznikem škody i za dobu, kdy mu v době prvních 3 kalendářních dnů dočasné pracovní neschopnosti nenáleží nemocenské nebo kdy mu podle § 192 odst. 1 části věty druhé za středníkem nepřísluší náhrada mzdy nebo platu. Podle ust. § 370 odst. 2 zákoníku práce náhrada za ztrátu na výdělku podle odstavce 1 přísluší zaměstnanci i při jeho další pracovní neschopnosti z důvodu téhož pracovního úrazu nebo nemoci z povolání. Průměrným výdělkem před vznikem škody podle věty první je průměrný výdělek zaměstnance před vznikem této další škody. Jestliže před vznikem této další škody příslušela zaměstnanci náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, náhrada za ztrátu na výdělku podle odstavce 1 se zaměstnanci poskytne do výše částky, do které by mu příslušela náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, kdyby nebyl neschopen práce. Za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se považuje náhrada mzdy nebo platu podle § 192 a nemocenské.

10. Podle ust. § 351 zákoníku práce má-li být v pracovněprávních vztazích uvedených v § 3 větě druhé použit průměrný výdělek, postupuje se při jeho zjištění podle této hlavy. Podle ust. § 352 zákoníku práce průměrným výdělkem zaměstnance se rozumí průměrný hrubý výdělek, nestanoví-li pracovněprávní předpisy jinak. Podle ust. § 353 odst. 1, 2. zákoníku práce průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období. Za odpracovanou dobu se považuje doba, za kterou zaměstnanci přísluší mzda nebo plat. Podle ust. § 354 odst. 1 zákoníku práce není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí. Podle ust. § 355 odst. 1, 2 zákoníku práce, jestliže zaměstnanec v rozhodném období neodpracoval alespoň 21 dnů, použije se pravděpodobný výdělek. Pravděpodobný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu, které zaměstnanec dosáhl od počátku rozhodného období, popřípadě z hrubé mzdy nebo platu, které by zřejmě dosáhl; přitom se přihlédne zejména k obvyklé výši jednotlivých složek mzdy nebo platu zaměstnance nebo ke mzdě nebo platu zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty.

11. Podle ust. § 192 odst. 1, 2 zákoníku práce zaměstnanci, který byl uznán dočasně práce neschopným nebo kterému byla nařízena karanténa, přísluší v době prvních 14 kalendářních dnů a v období od [datum] do [datum] v době prvních 21 kalendářních dnů trvání dočasné pracovní neschopnosti nebo karantény náhrada mzdy nebo platu ve dnech podle věty druhé a ve výši podle odstavce 2, pokud ke dni vzniku dočasné pracovní neschopnosti nebo karantény zaměstnanec splňuje podmínky nároku na nemocenské podle předpisů o nemocenském pojištění. V mezích období uvedeného ve větě první přísluší tato náhrada mzdy nebo platu za dny, které jsou pro zaměstnance pracovními dny, a za svátky, za které jinak přísluší zaměstnanci náhrada mzdy nebo se mu plat nebo mzda nekrátí, pokud v těchto jednotlivých dnech splňuje podmínky nároku na výplatu nemocenského podle předpisů o nemocenském pojištění, a pokud pracovní poměr trvá, ne však déle než do dne vyčerpání podpůrčí doby určené pro výplatu nemocenského; náhrada mzdy nebo platu nepřísluší za první 3 takovéto dny dočasné pracovní neschopnosti, nejvýše však za prvních 24 neodpracovaných hodin z rozvržených směn. Vznikla-li dočasná pracovní neschopnost ode dne, v němž má zaměstnanec směnu již odpracovanou, počíná období 14 kalendářních dnů a v období od [datum] do [datum] období 21 kalendářních dnů dočasné pracovní neschopnosti pro účely poskytování náhrady mzdy nebo platu následujícím kalendářním dnem. Jestliže v období prvních 14 kalendářních dnů a v období od [datum] do [datum] v období prvních 21 kalendářních dnů trvání dočasné pracovní neschopnosti nebo karantény náleží nemocenské nebo peněžitá pomoc v mateřství, náhrada mzdy nebo platu nepřísluší. Vznikne-li zaměstnanci v době dočasné pracovní neschopnosti nebo karantény právo na náhradu mzdy nebo platu podle věty první až třetí, nepřísluší mu současně náhrada mzdy nebo platu z důvodu jiné překážky v práci. Náhrada mzdy nebo platu podle odstavce 1 přísluší ve výši 60 % průměrného výdělku. Pro účely stanovení náhrady mzdy nebo platu se zjištěný průměrný výdělek upraví stejným způsobem, jakým se upravuje denní vyměřovací základ pro výpočet nemocenského z nemocenského pojištění, s tím, že pro účely této úpravy se příslušná redukční hranice stanovená pro účely nemocenského pojištění vynásobí koeficientem 0,175 a poté zaokrouhlí na haléře směrem nahoru. Má-li zaměstnanec za pracovní den, v němž mu vzniklo nebo zaniklo právo na náhradu mzdy nebo platu podle odstavce 1, také právo na mzdu nebo plat za část pracovní doby, náleží mu za tento den jen poměrný díl náhrady mzdy nebo platu připadající na tu část pracovní doby, za kterou mu nenáleží mzda nebo plat.

12. Podle ust. § 222 odst. 1 zákoníku práce zaměstnanci přísluší za dobu čerpání dovolené náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku. Zaměstnancům uvedeným v § 213 odst. 4 může být tato náhrada mzdy nebo platu poskytnuta ve výši průměrného výdělku odpovídajícího průměrné délce směny.

13. Podle ust. § 100 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. (dále jen občanský zákoník) právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat. Podle ust. § 106 odst. 1 občanského zákoníku právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.

14. Podle ust. § 59 odst. 3 zákona č. 187/2006 Sb. (ve znění do [datum]) na postup při nesouhlasu pojištěnce s rozhodnutím o ukončení dočasné pracovní neschopnosti podle odstavců 1 a 2 se použije zvláštní právní předpis o rozhodování při výkonu zdravotní péče.

15. Podle ust. § 77 odst. 7 zákona č. 20/1966 Sb. na rozhodnutí vydané při posuzování zdravotního stavu pro účely nemocenského pojištění podle zvláštního právního předpisu se vztahují odstavce 1 až 5 o lékařském posudku obdobně s tím, že a) návrh na přezkoumání rozhodnutí lze podat do 3 dnů; tento návrh nemá odkladný účinek, b) návrh na přezkoumání rozhodnutí se postupuje podle odstavce 5 do 5 dnů od jeho doručení, c) rozhodnutí je platné dnem vystavení, d) účastníky řízení o přezkoumání rozhodnutí jsou zdravotnické zařízení, které rozhodnutí vydalo, a osoba, jejíž zdravotní stav je posuzován; návrh na přezkoumání rozhodnutí může podat jen tato osoba.

16. Podle ust. § 77a odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb. správní úřad, kterému bylo podle § 77 odst. 5 postoupeno odvolání proti lékařskému posudku, a) odvolání zamítne a napadený lékařský posudek potvrdí, nebo b) napadený lékařský posudek zruší a vrátí věc zdravotnickému zařízení, které tento posudek vydalo, k vydání nového lékařského posudku na základě nového, popřípadě doplňujícího posouzení zdravotního stavu pacienta.

17. Podle ust. § 65 odst. 2 písm. a/ zákona č. 187/2006 Sb. zaměstnavatel je oprávněn dát příslušnému orgánu nemocenského pojištění podnět ke kontrole důvodnosti trvání dočasné pracovní neschopnosti a ke kontrole dodržování režimu dočasně práce neschopného pojištěnce, jde-li o jeho zaměstnance.

18. I když žalobce v rámci svých skutkových tvrzení původně uváděl, že se jedná o„ jednu kontinuální pracovní neschopnost trvající od [datum] do [datum]“, nelze tomuto jeho názoru přisvědčit. V průběhu řízení bylo provedeným dokazováním (viz výše) prokázáno, že žalobci v uvedeném období byly vystaveny dvě pracovní neschopnosti, a to první pracovní neschopnost dne [datum] a druhá pracovní neschopnost dne [datum] s tím, že v období od [datum] do [datum] nebyl v pracovní neschopnosti a čerpal dovolenou, kdy náhrada za tuto dovolenou mu byla vyplacena. Zde je třeba zdůraznit, že i když žalobce tvrdí, že se jednalo o jednu kontinuální pracovní neschopnost, nelze přehlížet, že pokud pracovní neschopnost vystavená dne [datum] byla lékařem žalobce dne [datum] ukončena, nenapadl žalobce toto rozhodnutí lékaře tak, jak to umožňuje ust. § 59 odst. 3 zákona č. 187/2006 Sb. ve spojení s ust. § 77 odst. 7 (popřípadě § 77a) zákona č. 20/1966 Sb., a za této situace tak bylo ukončení první pracovní neschopnosti platné a účinné a jedná se o pracovní neschopnost, která trvala od [datum] do [datum]. Následně žalobce čerpal dovolenou, za kterou mu náleží náhrada, a která dle mzdových listů a nesporných tvrzení účastníků mu ve vypočtené výši byla žalovaným vyplacena. Dále je třeba uvést, že dne [datum] byla žalobci vystavena v pořadí druhá pracovní neschopnost, přičemž v této souvislosti žalovaný namítal, že s ohledem na převedení žalobce na jinou práci se nejednalo o pracovní neschopnost, která by byla v příčinné souvislosti s pracovním úrazem ze dne [datum]. Zde však nelze přehlížet, že z provedeného dokazování je zřejmé, že v pořadí druhá pracovní neschopnost byla dne [datum] vystavena z důvodu postižení levé horní končetiny v důsledku pracovního úrazu z [datum]. Žalovaný pak (a to právě s ohledem na znalost toho, že žalobce převedl na jinou práci) zákonem předvídaným způsobem vystavení ani trvání pracovní neschopnosti nezpochybnil, když nedal ve smyslu ust. § 65 odst. 2 písm. a/ zákona č. 187/2006 Sb. orgánu nemocenského pojištění podnět ke kontrole důvodnosti trvání dočasné pracovní neschopnosti, naopak tuto po celou dobu jejího vystavení (tj. od [datum] do [datum]) respektoval, po dobu prvních 21 dnů plnil povinnosti vyplývající z ust. § 192 zákoníku práce, když následná snaha o revokaci důvodnosti vystavené druhé pracovní neschopnosti, a to až následně po jejím skončení (a po ukončení pracovního poměru žalobce u žalovaného), neruší vystavenou druhou pracovní neschopnost ani důvod, pro který byla vystavena (to zvláště za situace, kdy žalovaný jako zaměstnavatel měl možnost postupovat zákonem předvídaným způsobem, tj. podle ust. § 65 odst. 2 písm. a/ zákona č. 187/2006 Sb. a žalovaný tímto způsobem nepostupoval, přestože již v době vystavení rozhodné druhé pracovní neschopnosti znal všechny relevantní skutečnosti, tedy jednak měl posudek o zdravotní způsobilosti, měl znalosti o rozhodnutí o převedení na jinou práci a měl i vystavenou druhou pracovní neschopnost ze dne [datum]). S ohledem na uvedené má odvolací soud tedy za to, že námitka o neexistenci příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem ze dne [datum] a v pořadí druhou vystavenou pracovní neschopností dne [datum] není důvodná. Na základě uvedeného je tedy třeba posuzovat každé z uvedených období zvlášť, když se jedná u každého uvedeného období o relativně samostatné nároky. Správně se takto věcí zabýval i soud I. stupně.

19. Jde-li tedy o první žalobcem uplatněný nárok na náhradu za ztrátu na výdělku za období od [datum] do [datum] (tj. za období první pracovní neschopnosti v důsledku pracovního úrazu, který utrpěl dne [datum]), je třeba uvést, že ze zprávy [obec] správy sociálního zabezpečení ze dne [datum] (viz č.l. 123 spisu) vyplývá, že poslední část dávky nemocenského pojištění (tj. za období od [datum] do [datum], tedy do dne ukončení této první pracovní neschopnosti) byla žalobci vyplacena dne [datum]. Tímto okamžikem se žalobce dozvěděl, zda-li mu byly nebo nebyly vyplaceny všechny nároky vyplývající z této první pracovní neschopnosti, a proto pokud měl za to, že mu některé nároky vyplaceny nebyly, mohl dnem následujícím, tedy [datum], tento svůj nárok uplatnit u soudu. Vzhledem k tomu, že žalobce jej uplatnil až žalobou dne [datum] a žalovaný namítl v této souvislosti promlčení uvedeného nároku, je zřejmé, že uplynutím dne [datum] uplynula promlčecí lhůta a nárok tedy byl uplatněn až po jejím uplynutí a námitka žalovaného ohledně promlčení je důvodná. Pokud tedy soud I. stupně v tomto směru takto posoudil tento nárok uplatněný žalobcem a v této části žalobu zamítl s ohledem na uplatněnou námitku promlčení (jak vyplývá z bodu 23 odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně), je rozhodnutí soudu I. stupně v této části věcně správné.

20. Jde-li o druhý nárok, jehož se žalobce domáhal ve výši 500 Kč, a to za období od [datum] do [datum], je třeba uvést, jak již bylo uvedeno výše, že v tomto období žalobce nebyl v pracovní neschopnosti, naopak čerpal dovolenou, za kterou mu náleží náhrada za dovolenou (srov. § 222 odst. 1 zákoníku práce). V tomto směru, jak vyplývá ze mzdových listů žalobce, byla žalobci tato náhrada správně vypočtena a vyplacena (jak vyplývá ze shodných tvrzení účastníků), proto ani v tomto směru žalobci za toto období žádný nárok nevznikl. K tomu lze uvést, že náhrada za dovolenou byla vypočtena dle § 222 odst. 1 zákoníku práce, když rozhodným obdobím je právě prvé čtvrtletí roku 2011, přičemž výše náhrad není v rozporu s ostatními zjištěními, které odvolací soud učinil v rámci řízení ohledně výše výdělků (a též náhrad) osob, které pracovaly na stejné pracovní pozici jako žalobce. Naopak náhrada vypočtená žalobci byla (o něco málo) vyšší než u osob, které v rozhodném období pracovaly na stejné pozici jako žalobce (což bylo dáno zřejmě délkou praxe žalobce). Z těchto důvodů, pokud soud I. stupně i nárok uplatněný žalobcem za toto druhé období, tedy za období od [datum] do [datum] zamítl, je rozhodnutí soudu I. stupně v tomto směru správné.

21. Jde-li o třetí a poslední uplatněný nárok, tedy o náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti za období od [datum] do [datum], je třeba uvést, že se nejedná o nárok podle ust. § 370 odst. 1 zákoníku práce (jak tomu bylo v případě pracovní neschopnosti za dobu od [datum] do [datum]), ale jedná se o nárok podle ust. § 370 odst. 2 zákoníku práce, a to jako náhrada za ztrátu na výdělku po dobu další pracovní neschopnosti. Jak již bylo uvedeno výše, tato v pořadí druhá pracovní neschopnost vystavená dne [datum] byla vystavena v příčinné souvislosti s pracovním úrazem ze dne [datum], přičemž (jak již také bylo uvedeno výše) pokud se žalovaný bránil tím, že tato pracovní neschopnost není v příčinné souvislosti s pracovním úrazem, neboť žalobce byl v mezidobí převeden na jinou práci, není tato námitka relevantní, neboť žalovaný nepostupoval dle ust. § 65 odst. 2 písm. a/ zákona č. 187/2006 Sb. a nezpochybnil vystavení a trvání uvedené druhé pracovní neschopnosti. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že s ohledem na znění ust. § 370 odst. 2 zákoníku práce a ustálenou judikaturu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 21 Cdo 967/2022), není pro posouzení nároku žalobce relevantní jeho případné převedení na jinou práci. Zde je totiž třeba zdůraznit, že pracovní neschopnost vystavena byla (když jejím důvodem bylo postižení levé horní končetiny v důsledku pracovního úrazu z [datum]), tato pracovní neschopnost nebyla zpochybněna a nebyla tedy zákonným způsobem zrušena, přičemž trvala po dobu od [datum] do [datum]. Při stanovení náhrady je pak třeba za rozhodující považovat průměrný výdělek nikoliv před pracovním úrazem, ale průměrný výdělek před vznikem této další škody. Jestliže tedy v daném případě začala škoda vznikat v průběhu druhého čtvrtletí roku 2011 (pracovní neschopnost vystavena dne [datum], tj. tímto dnem), tak za rozhodný dle odkazované judikatury a ust. § 370 odst. 2 zákoníku práce ve spojení s ust. § 354 odst. 1 zákoníku práce je období prvního čtvrtletí roku 2011.

22. Pokud jde o žalobce, tento v období prvního čtvrtletí roku 2011 neodpracoval žádnou směnu, neboť po celou tuto dobu byl v pracovní neschopnosti. Za této situace je tak třeba vyjít z ust. § 355 zákoníku práce a pro účely případné náhrady za ztrátu na výdělku po dobu další pracovní neschopnosti vyjít z pravděpodobného výdělku. Jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4325/2014„ průměrný výdělek se zjišťuje z hrubého platu zúčtovaného zaměstnanci k výplatě v rozhodném období z odpracované doby v rozhodném období (srov. § 353 odst.1 zák. práce). Jestliže však zaměstnanec v rozhodném období neodpracoval alespoň 21 dnů, použije se pravděpodobný výdělek (srov. § 355 odst.1 zák. práce). Jde-li o zjištění pravděpodobného výdělku z hrubého platu, který by zaměstnancem byl v rozhodném období "zřejmě dosažen", soud tu přihlíží nejen k obvyklé výši jednotlivých složek platu zaměstnance, ale také k tomu, jakým způsobem byla v rozhodném období odměňována práce, kterou měl zaměstnanec konat, jaké měl podle platných předpisů pobírat "pohyblivé" složky platu (odměny), jaké měl zaměstnavatel v rozhodném období prostředky pro poskytnutí odměn svým zaměstnancům apod.; v tímto způsobem vymezeném rámci se soudu současně ukládá přihlédnout rovněž k platu zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby zjištěný hrubý plat byl vskutku "pravděpodobný", tedy takový, jaký by zaměstnanec zřejmě dosáhl, kdyby pracoval“.

23. Za dané situace odvolací soud na základě ediční povinnosti vyžádal od žalovaného jako zaměstnavatele žalobce mzdové listy osob zaměstnaných na stejné pozici jako žalobce, tedy na pozici„ zámečník v šachetní údržbě“ s tím, že v této souvislosti byly předloženy mzdové listy za rok 2011 ohledně osob [jméno] [příjmení], [jméno] [jméno], [jméno] [příjmení], [příjmení] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Zde nelze též přehlédnout, že žalobce pracoval na uvedené pozici od roku 2003, zatímco osoby, jejichž mzdové listy byly předloženy, měly kratší praxi, když nejdelší praxi ze srovnávaných osob měl [jméno] [příjmení] a to od roku 2005. Zjištěný průměrný výdělek uvedených osob za rozhodné období, tedy za období prvního čtvrtletí roku 2011, se pohyboval od částky 118,79 Kč/hodina (B. [příjmení]) do 161,33 Kč/hodina (J. [příjmení]). V této souvislosti nelze přehlížet, že rozdíl mezi těmito osobami (zjištěné rozpětí) je způsoben délkou praxe ([jméno] Marinč na místě od [datum] jako osoba s nejdelší praxí; naopak [jméno] [příjmení] na místě od [datum] jako osoba s nejkratší praxí). S přihlédnutím k těmto dle odvolacího soudu významným okolnostem (tzn. délka praxe a její vliv na výši výdělku) odvolací soud nahlížel na skutečnosti vyplývající z uvedených mzdových listů s tím, že pro stanovení pravděpodobného výdělku se odvolacímu soudu jeví jako nejrelevantnější částka, která byla žalobci vypočtena samotným žalovaným pro účely náhrady za dovolenou, když i zde šlo výpočet z rozhodného období 1. čtvrtletí roku 2011. Na základě uvedeného proto odvolací soud vyšel při stanovení pravděpodobného výdělku z výše, kterou vypočetl samotný žalovaný s tím, že pravděpodobný výdělek žalobce za první čtvrtletí roku 2011 činil 168,05 Kč/hodina.

24. Lze tedy shrnout, že pokud jde o třetí žalobcem vymezené období, tedy dobu od [datum] do [datum] (tj. období druhé pracovní neschopnosti), příčinná souvislost této pracovní neschopnosti s pracovním úrazem ze dne [datum] vyplývá z vystavené pracovní neschopnosti a ze zpráv lékaře s tím, že pokud žalovaný nevyužil zákonného postupu dle § 65 odst. 2 písm. a/ zákona č. 187/2006 Sb. a nevyvolal posouzení, zda pracovní neschopnost trvá a je důvodná, nelze zpětně po skončení pracovní neschopnosti uvedené hodnotit jinak. Pracovní neschopnost vystavena byla, byla vystavena z důvodu předchozího pracovního úrazu a nebyla revokována zákonným postupem dle § 65 odst. 2 písm. a/ zákona č. 187/2006 Sb. V uvedeném období za tuto pracovní neschopnost byly plněny zákonné nároky, a to jak žalovaným náhrada mzdy za dobu prvních 21 dnů trvání pracovní neschopnosti (srov. § 192 zákoníku práce), tak i dávky nemocenského pojištění Českou správou sociálního zabezpečení, když s ohledem na vše uvedené má odvolací soud za to, že i v pořadí druhá pracovní neschopnost (jež trvala od [datum] do [datum]) byla v příčinné souvislosti s pracovním úrazem ze dne [datum].

25. Jde-li o výši škody, která žalobci v souvislosti s touto druhou pracovní neschopností vznikla, je třeba odkázat na výše uvedené na ust. § 370 odst. 2 zákoníku práce, § 354 zákoníku práce, § 355 zákoníku práce a ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 967/2022 a dále také rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4325/2014). Z výše uvedeného vyplývá, že pokud jde o případnou škodu, tato nevzniká ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody způsobené pracovním úrazem a plnou výší náhrady mzdy nebo platu podle § 192 a plnou výší nemocenského vyplacenou po dobu druhé (další) pracovní neschopnosti, ale škodou je rozdíl mezi průměrným výdělkem před vznikem této („ další“) škody a plnou výší náhrady mzdy nebo platu podle § 192 a plnou výší nemocenského vyplacenou po dobu druhé (další) pracovní neschopnosti. V projednávané věci je tak pro výpočet případné škody (a náhrady za ni) rozhodný pravděpodobný výdělek za první čtvrtletí roku 2011 (když do této výše je třeba náhradu za ztrátu na výdělku po dobu další pracovní neschopnosti poskytnout).

26. Pokud jde o zjištění pravděpodobného výdělku za první čtvrtletí roku 2011, lze tedy shrnout, že žalobce v prvním čtvrtletí roku 2011 neodpracoval žádnou dobu, když byl po celou tuto dobu v pracovní neschopnosti. Pokud pak obdržel v následujícím období náhradu za dovolenou vypočtenou právě ze skutečností za první čtvrtletí roku 2011, je z uvedeného zřejmé, že sám žalovaný vypočetl průměrný výdělek žalobce za první čtvrtletí roku 2011 ve výši 168,05 Kč/hodina (viz skutečnosti vyplývající ze mzdového listu ohledně průměrné výše náhrad, kdy tyto byly jak v prvním, tak v druhém čtvrtletí roku 2011 shodné). V této souvislosti je ještě možno uvést, že uvedená zjištěná výše pravděpodobného průměrného výdělku je zcela odpovídající situaci žalobce při srovnání s ostatními zaměstnanci, když pokud jde o [jméno] [příjmení] jako osoby, která se mu nejvíce přibližovala praxí (žalobce měl praxi na uvedeném místě od roku 2003, [jméno] [příjmení] od roku 2005), tak za první čtvrtletí roku 2011 činil průměrný výdělek [jméno] [příjmení] částku 161,33 Kč/hodina. V tomto směru drobný rozdíl mezi žalobcem a [jméno] [příjmení] lze připisovat rozdílu v délce praxe, a proto odvolací soud považoval za odpovídající pravděpodobný výdělek žalobce tak, jak vyplývá ze mzdových listů žalobce a jak byl zjištěn v souvislosti s výpočtem žalovaného za účelem náhrad za dovolenou, tzn. částka 168,05 Kč/hodina. Pokud jde o částky, které byly žalobci za období od [datum] do [datum] vyplaceny, tyto byly zjištěny jednak ze mzdového listu žalobce za rok 2011 a dále z potvrzení [obec] správy sociálního zabezpečení, a to ohledně výplat dávek nemocenského pojištění za jednotlivé měsíce.

27. Jde-li o měsíc červen 2011, žalobce v uvedeném měsíci čerpal 1 den dovolené ([datum]) a v pracovní neschopnosti byl 21 dnů (od [datum] do konce měsíce). Za těchto 21 dnů měl odpracovat 157,5 hodiny, když při pravděpodobném výdělku ve výši 168,05 Kč/hodina by činil jeho výdělek za 21 dnů měsíce června 2011 částku 26 468 Kč. V uvedeném měsíci pak žalobci bylo vyplaceno žalovaným jednak příspěvek 668 Kč (když se jedná o poměrnou část příspěvku vypláceného ve výši 700 Kč rozpočítaného na jednotlivé pracovní dny), dále částka 7 785 Kč (vyplacená dle ust. § 192 zákoníku práce) a dále byla žalobci vyplacena částka 3 792 Kč Českou správou sociálního zabezpečení (dále jen ČSSZ) jako dávky nemocenského pojištění; celkem tedy v tomto období žalobce obdržel částku 12 245 Kč. Rozdíl tedy činí částku 14 223 Kč, která za období měsíce června 2011 byla žalobci přiznána.

28. Jde-li o měsíc červenec 2011, žalobce byl po celou dobu v pracovní neschopnosti. Za uvedený měsíc bylo 21 pracovních dnů, tzn. 157,5 pracovních hodin, když při pravděpodobném výdělku 168,05 Kč/hodina by náležela žalobci za toto období částka 26 468 Kč. Žalobce v tomto období obdržel od žalovaného částku 700 Kč jako příspěvek a dávky nemocenského pojištění od ČSSZ ve výši 14 694 Kč (když zde bylo třeba odpočíst den [datum] a tento započíst právě do srpna 2011 viz následující odstavec). Celkem tedy za toto období žalobce obdržel částku 15 394 Kč, rozdíl činí 11 074 Kč. Vzhledem k tomu, jak vyplývá z podání žalobce ze dne [datum], že za období měsíce července 2011 požadoval částku 8 468,15 Kč, byla mu přiznána tato částka (když s ohledem na ust. § 153 odst. 2 o.s.ř. je soud vázán návrhem žalobce).

29. Jde-li o měsíc srpen 2011, tento měsíc měl 23 pracovních dní, tedy celkem 172,5 pracovní hodiny, když s ohledem na pravděpodobný výdělek žalobce ve výši 168,05 Kč/hodina žalobci náleží 28 989 Kč. Žalovaný žalobci za měsíc srpen 2011 vyplatil částku 4 400 Kč a ČSSZ mu vyplatila na dávkách nemocenského pojištění (s připočtením částky za den [datum]) částku 14 694 Kč Celkem tedy za toto období žalobce obdržel částku 19 094 Kč, když rozdíl činí 9 895 Kč a tato částka byla žalobci přiznána.

30. Jde-li o měsíc září 2011, uvedený měsíc měl 22 pracovních dní, tedy 165 pracovních hodin, kdy při pravděpodobném průměrném výdělku ve výši 168,05 Kč/hodina žalobci by náleželo 27 729 Kč. Žalobce dostal vyplaceno od žalovaného 700 Kč, od ČSSZ na dávkách nemocenského pojištění 14 220 Kč, celkem tedy 14 920 Kč. Rozdíl mezi tím, co by žalobci náleželo a co mu ve skutečnosti bylo vyplaceno, je 12 809 Kč, avšak vzhledem k tomu, že (jak vyplývá z podání ze dne [datum]) žalobce požadoval částku 11 977,85 Kč, byla mu přiznána tato částka (když s ohledem na ust. § 153 odst. 2 o.s.ř. je soud vázán návrhem žalobce).

31. Jde-li o měsíc říjen 2011, měl tento měsíc 21 pracovních dní, tedy 157,5 pracovní hodiny při pravděpodobném průměrném výdělku žalobce 168,05 Kč/hodina by mu náleželo 26 468 Kč. Žalobce obdržel od žalovaného částku 700 Kč, od ČSSZ na dávkách nemocenského pojištění částku 14 694 Kč, celkem tedy 15 394 Kč. Rozdíl tedy činí 11 074 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobce požadoval za toto období (jak vyplývá z jeho podání ze dne [datum]) částku 10 223 Kč, byla mu přiznána tato částka (když s ohledem na ust. § 153 odst. 2 o.s.ř. je soud vázán návrhem žalobce).

32. Jde-li o měsíc listopad 2011, je třeba nejprve zdůraznit, že i když žalobce požaduje náhradu za celý tento měsíc, pracovní neschopnost trvala pouze do [datum]. Za toto období, tedy od [datum] do [datum], se jedná o 7 pracovních dní, tedy celkem 52,5 pracovní hodiny při pravděpodobném průměrném výdělku žalobce 168,05 Kč/hodina se jedná o částku 8 823 Kč. Za toto období, tedy od [datum] do [datum], byla žalovaným žalobci vyplacena částka 223 Kč (jako poměrná částka příspěvku ve výši 700 Kč) a ČSSZ na dávkách nemocenského pojištění částka 6 162 Kč, tedy celkem za toto období prvních 13 dnů měsíce listopadu 2011 se jedná o částku 6 385 Kč. Rozdíl tedy činí částku 2 438 Kč a tato částka tedy byla žalobci přiznána. měsíc; počet hodin; výdělek, kterého by dosáhl; dostal vyplaceno od žalovaného + od ČSSZ = celkem vyplaceno; rozdíl; uplatněný nárok žalobcem; přiznáno 6/ 2011 ([číslo]); 157,5; 26 468 Kč; 8 453 + [číslo] = 12 245Kč; 14 223Kč; 22 425,70Kč; 14 223 Kč 7/ 2011; 157,5; 26 468 Kč; 700 + 14 694 = 15 394Kč; 11 074Kč; 8 468,15Kč; 8 468,15Kč 8/ 2011; 172,5; 28 989 Kč; 4 400 + 14 694 = 19 094Kč; 9 895Kč; 10 839,55Kč; 9 895 Kč 9/ 2011; 165; 27 729 Kč; 700 + 14 220 = 14 920Kč; 12 809Kč; 11 977,85Kč; 11 977,85Kč 10/ 2011; 157,5; 26 468 Kč; 700 + 14 694 = 15 394Kč; 11 074Kč; 10 223,00Kč; 10 223 Kč 11/ 2011 ([číslo]); 52,5; 8 823 Kč; 223 + 6 162 = 6 385Kč; 2 438Kč; 8 607,85Kč; 2 438 Kč 33. Pokud jde tedy celkově o uvedené období druhé pracovní neschopnosti, tedy za dobu od [datum] do [datum], byla žalobci přiznána za měsíc červen 2011 částka 14 223 Kč, za měsíc červenec 2011 částka 8 468,15 Kč, za měsíc srpen 2011 částka 9 895 Kč, za měsíc září 2011 částka 11 977,85 Kč, za měsíc říjen 2011 částka 10 223 Kč a za období od [datum] do [datum] částka 2 438 Kč, celkem tedy 57 225 Kč. Naopak za toto období byla zamítnuta zbývající část, kterou žalobce za období od [datum] do [datum] požadoval, tedy částka 15 317,10Kč. Stejně tak byly, jak vyplývá z výše uvedeného, zamítnuty částky, které žalobce požadoval za období od [datum] do [datum] ve výši 500 Kč a za období od [datum] do [datum] ve výši 3 237,90 Kč.

34. Na základě výše uvedeného tedy odvolací soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná ohledně částky 57 225 Kč, a naopak není důvodná ohledně částky 19 055 Kč. Z těchto důvodů proto odvolací soud dle ust. § 219 o.s.ř. v části napadeného výroku I. rozhodnutí soudu I. stupně ohledně zamítnutí žaloby co do částky 19 055 Kč potvrdil, a ve zbývající části dle ust. § 220 o.s.ř. ohledně částky 57 225 Kč rozhodnutí soudu I. stupně změnil tak, že zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit tuto částku žalobci tak, jak je to uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

35. Ohledně náhrady nákladů řízení rozhodl odvolací soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s ust. § 224 odst. 1, 2 o.s.ř. s tím, že úspěšnější byl v řízení žalobce a tomuto tedy náleží ve vztahu mezi účastníky náhrada nákladů řízení ve výši rozdílu jejich úspěchu a neúspěchu. Žalobce byl úspěšný v částce 57 225 Kč, což činí 75 % z předmětu řízení a neúspěšný v částce 19 055 Kč, což činí 25 % z předmětu řízení. Proto žalobci náleží náhrada ve výši rozdílu úspěchu a neúspěchu, tzn. ve výši 50 %. Žalobci v souvislosti s tímto řízením vznikly náklady jednak za řízení předcházející tomuto odvolacímu řízení a dále za toto v pořadí druhé odvolací řízení.

36. Za řízení předcházející tomuto odvolacímu řízení (tzn. před soudem I. stupně v první fázi řízení, za první řízení před soudem odvolacím a dále za řízení před soudem I. stupně po zrušení rozhodnutí odvolacím soudem) žalobce požadoval odměnu za 26 úkonů právní služby, 26 režijních paušálů, náhradu cestovného, náhradu za ztrátu času za 44 započatých půlhodin a DPH (viz specifikace nákladů řízení včetně jednotlivých úkonů právní služby v podání žalobce ze dne [datum] založeném na č.l. 311 – 314 spisu). Odvolací soud po posouzení jednotlivých úkonů právní služby dospívá k závěru, že některé úkony nelze považovat za účelné, a u některých náleží odměna jen v rozsahu odměny (srov. § 11 vyhl. č. 177/1996Sb. dále jen advokátní tarif). Zde lze uvést, že podání právního zástupce žalobce označené pod body 6. (podání ze dne [datum]) a 23. (podání ze dne [datum]) doplňuje skutková tvrzení, jež měla být uvedena již v žalobě, a proto je nelze považovat za účelné (když v podstatě odstraňují nedostatky žaloby). Obdobně pak podání uvedená pod body 14. (ze dne [datum]), 17. (ze dne [datum]) a 21. (ze dne [datum]), když tato podání doplňují vždy předchozí podání uvedená pod body 13., 16. a 20., přičemž zde není žádný rozumný důvod, proč by skutečnosti uvedené v těchto následných doplňcích nemohly být uvedeny již v podání, které předcházelo (a které následně doplňují). Jde-li pak o podání pod body 19. (ze dne [datum]) a 20. (ze dne [datum]), jedná se o námitky proti protokolaci a odvolání proti znalečnému, kdy se nejedná o podání ve věci samé, a proto za ně náleží dle ust. § 11 odst. 2 advokátního tarifu odměna ve výši . S ohledem na právě uvedené tedy odvolací soud za tuto část řízení (tzn. před druhým odvolacím řízením) považuje za účelné náklady za 19 úkonů právní služby (tzn. úkony specifikované v podání žalobce ze dne [datum] založeném na č.l. 311 – 314 spisu pod body 1. – 5., 7. – 13., 15., 16., 18., 22., 24. – 26.) v plné výši mimosmluvní odměny (srov. § 11 odst. 1 advokátního tarifu), a 2 úkony právní služby (tzn. úkony specifikované v podání žalobce ze dne [datum] založeném na č.l. 311 – 314 spisu pod body 19. a 20.) ve výši mimosmluvní odměny (srov. § 11 odst. 2 advokátního tarifu), když v projednávané věci s ohledem na předmět řízení činí mimosmluvní odměna á 4 180 Kč. Dále ke každému z uvedených úkonů právní služby (19 + 2 úkony, tj. celkem 21) náleží režijní paušál po á 300 Kč. Dále odvolací shledává účelnými též náklady cestovného tak, jak je žalobce uplatnil (tedy ve výši 15 609 Kč) a v neposlední řadě též náhradu za ztrátu času (za 44 započatých hodin po á 100 Kč) a DPH. Za tuto část řízení tak žalobci vznikly náklady ve výši 119 712 Kč (včetně DPH).

37. Jde-li dále o toto odvolací řízení, vznikly žalobci náklady za právní zastoupení za 4 úkony právní služby, za které náleží odměna v plné výši (tzn. podání odvolání a účast při jednání odvolacího soudu dne [datum], [datum] a [datum]) a 1 úkon právní služby, za který náleží odměna ve výši mimosmluvní odměny (tzn. za účast při jednání dne [datum], při kterém došlo pouze k vyhlášení rozhodnutí). Odvolací soud neshledal účelným písemné podání žalobce ze dne [datum], které byť bylo reakcí na výzvu odvolacího soudu, byla tímto podáním doplňována žaloba o skutečnosti, jež měly být uvedeny již v žalobě. Stejně tak nebyla přiznána odměna za podání ze dne [datum], kterým žalobce sděluje, že nedošlo k mimosoudní dohodě účastníků (když takové sdělení nelze podřadit ani pod ust. § 11 odst. 2 advokátního tarifu). Za toto v pořadí druhé odvolací řízení vznikly žalobci náklady za právní zastoupení za 4 úkony právní služby v plné výši mimosmluvní odměny (srov. § 11 odst. 1 advokátního tarifu), 1 úkon právní služby ve výši mimosmluvní odměny (srov. § 11 odst. 2 advokátního tarifu), když v projednávané věci činí mimosmluvní odměna á 4 180 Kč. Dále ke každému z uvedených úkonů právní služby (4 + 1 úkon, tj. celkem 5) náleží režijní paušál po á 300 Kč a též DPH. Za tuto část řízení tak žalobci vznikly náklady ve výši 24 575,10 Kč (včetně DPH).

38. V rámci celého řízení tak žalobci vznikly účelné náklady ve výši 144 287,10 Kč (tzn. 119 712 Kč + 24 575,10 Kč), když 50 % z této částky činí 72 143,55 Kč a tuto částku je žalovaný povinen zaplatit žalobci tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.

39. V neposlední řadě bylo třeba též rozhodnout o nákladech, které během řízení vznikly státu. V tomto směru se jedná o náklady znalečného v částce 19 064,50 Kč. Podle ust. § 148 odst. 1 o.s.ř. je každý z účastníků povinen zaplatit státu náhradu nákladů řízení odpovídající rozsahu jejich neúspěchu. V tomto směru je zřejmé, že žalobce byl neúspěšný v rozsahu 25 %, žalovaný byl neúspěšný v rozsahu 75 %. Žalobce je proto povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení státu 25 % nákladů státu což je částka 4 766,10Kč. Žalovaný pak je povinen uhradit náklady státu ve výši 14 298,40 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný již dříve zaplatil zálohu na znalečné ve výši 10 000 Kč, bylo třeba tuto zaplacenou zálohu započíst, a proto byl žalovaný zavázán doplatit zbývající část (která nebyla pokryta zálohou) tj. částku 4 298, 40Kč.

40. Vzhledem k tomu, že žalobce, který podal odvolání, byl ze zákona od soudních poplatků osvobozen, přechází jeho povinnost (byl-li v odvolacím řízení úspěšný) na žalovaného. Z těchto důvodů proto odvolací soud vyměřil žalovanému soudní poplatek za odvolací řízení v částce 5 740 Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit tak, jak je to uvedeno ve výroku VI. tohoto rozsudku (srov. ust. § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991Sb.).

Poučení