15 CO 145/2022 - 345

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy Mgr. Pavla Přibyla a soudkyň JUDr. Ivany Kosové a JUDr. Marcely Pechové v právní věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] bytem [adresa] o ochranu osobnosti o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 23. dubna 2021 č. j. 9 C 41/2020-149 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavcích I. a III. ve výrocích o zamítnutí žaloby na uložení povinnosti žalované zdržet se nevhodného chování vůči žalobci a zaplatit žalobci částky 500 Kč a 11 500 Kč potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavci IV. ve výroku o náhradě nákladů řízení mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Shora citovaným rozsudkem zamítl soud I. stupně žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby žalované bylo uloženo zdržet se veškerého nevhodného chování vůči žalobci, všech zlomyslností a naschválů a rozšiřování všech nepravdivých informací, které vyplývají ze správního řízení vedeného Úřadem práce ČR, pracoviště [obec], [ulice a číslo], [obec] pod č. j. 79644/18/Ta (výrok I.), aby se žalovaná žalobci písemně omluvila uveřejněním omluvy v týdeníku Táborsko ve znění„ Omlouvám se panu [jméno] [příjmení], [datum narození], bytem [adresa], za nevhodné chování, za všechny zlomyslnosti a naschvály a za nepravdivé informace, které jsem vůči němu šířila před OO Policie České republiky v [obec] při podání mého vysvětlení dne 4. 9. 2018, a dále pak ve správním řízení č. j. P 1578/2018, kdy podle § 77 odst. 1 písm. h) zákona č. 234/2004 Sb., o státní službě v platném znění, je státní zaměstnanec povinen zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se dozvěděl při výkonu služby, což jsem nedodržela, jelikož jsem v těchto věcech mlčenlivosti zbavena nebyla a o panu [příjmení] jsem šířila informace, které jsem nedoložila a ani jsem je neprověřovala. Mgr. [jméno] [příjmení], [adresa]“ (výrok II.), a dále, aby žalovaná zaplatila žalobci majetkovou újmu v částce 500 Kč a nemajetkovou újmu v částce 11 500 Kč (výrok III.). Současně žalobci uložil, aby nahradil žalované náklady řízení v částce 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.).

2. Ve svém rozhodnutí vyšel soud I. stupně z postupně doplňovaných žalobních tvrzení žalobce o tom, že podal v měsíci březnu 2017 k Oblastnímu inspektorátu práce v [obec] (dále též OIP) podnět ke kontrole z důvodu nezaplacené mzdy bývalým zaměstnavatelem a přestože úřednice tohoto úřadu byly vázány povinnou mlčenlivostí, poskytly informace žalované, která až 14. 3. 2018 (po více než 16 měsících) zahájila řízení o přeplatku a dne 10. 4. 2018 vydala rozhodnutí, kterým se„ snaží žalobce okrást o 7 119 Kč“. Toto rozhodnutí žalované bylo odvolacím orgánem následně zrušeno a věc jí byla vrácena znovu k projednání. I když podal ve správním řízení námitku podjatosti žalované, té nebylo vyhověno, neboť ta je v blízkém vztahu s ředitelem úřadu práce [příjmení]. Ti oba pak podali na žalobce trestní oznámení na policii, která jej postoupila Městskému úřadu v Táboře, který věc projednával. Žalovaná se bez omluvy k nařízeným jednáním nedostavila, ač její účast při jednání byla nutná, pokud byla opakovaně předvolávána. Podle žalobce žalovaná a ředitel úřadu práce nejednali v tomto případě za úřad práce, ale sami za sebe, neboť ho z titulu svých pravomocí už nemohli více poškodit. Žalovaná pak žalobce také očernila, když si vymyslela, že jí sebral z pracovního stolu listinu a utekl. Svým jednáním žalovaná přivodila žalobci stres a pocit marnosti, za něž žádá satisfakci. Majetková újma spočívá v cestovních výdajích ke správnímu orgánu do města Tábor, a to 3x po 22 km a dále nemajetkovou újmu ve výši 11 500 Kč.

3. Soud I. stupně k tomu uvedl, že žaloba žalobce představuje nárok z titulu ochrany osobnosti a dále náhrady věcné škody, jehož právní rámec vymezují ustanovení § 82 odst. 1 o. z., podle kterého má člověk, jehož osobnost byla dotčena, právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek, a ustanovení § 2910 o. z., podle kterého škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti na ochranu takového práva.

4. Pokud jde o požadavek žalobce na uložení povinnosti žalované zdržet se veškerého nevhodného chování vůči žalobci, všech zlomyslností a naschválů a rozšiřování všech nepravdivých informací, které vyplývají ze správního řízení vedeného úřadem práce pod č. j. 79644/18/Ta (odpovídající ust. § 82 odst. 1 o. z.), potom žalobce při jednání soudu I. stupně dne 23. 4. 2021 do protokolu výslovně prohlásil, že v současné době mezi ním a žalovanou není žádný kontakt, nadřízený žalované rozhodl, že je vůči němu podjatá, a tak k dalšímu pokračování v porušování jejích povinností docházet nemůže. Proto je evidentní, že k pokračování v naznačeném jednání žalované nedochází, docházet nemůže a nehrozí ani jeho opakování, tudíž uvedený žalobní požadavek je nedůvodný.

5. K požadavku na omluvu a zaplacení částky 11 500 Kč odvíjejícího se od tvrzení žalobce o nevhodném postupu žalované jako úřednice v rámci správního řízení soud I. stupně po provedeném dokazování dovodil s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1509/2011, že pokud žalobce vytýká žalované postup v rámci správního řízení vedeného Úřadem práce v [obec] pod sp. zn. [číslo], lze zaměstnance nebo jiného pracovníka právnické osoby či jiné fyzické osoby použitého k realizaci její činnosti postihnout pouze výjimečně, pokud by jeho chování bylo nutno vzhledem k okolnostem případu kvalifikovat jako zřejmě excesivní. V ostatních případech postihují občanskoprávní sankce samotnou právnickou osobu či fyzickou osobu, neboť neoprávněný zásah se přičítá výlučně této osobě (§ [číslo] o. z). Pokud žalobce popisuje jednání žalované spočívající ve vydání rozhodnutí, které bylo zcela v její kompetenci jako zaměstnankyně Úřadu práce v [obec], které nijak nevybočuje z běžné rozhodovací praxe, nelze v žádném případě o excesu uvažovat. Pokud by toto jednání bylo shledáno jako problematické, neodpovídala by za něj žalovaná, nýbrž její zaměstnavatel.

6. Při zkoumání odpovědnosti žalované za průběh přestupkového řízení soud I. stupně provedl dokazování spisem Městského úřadu Táboře sp. zn. P 1578/2018 ZN. Podle něj Úřad práce ČR oznámil dne 21. 8. 2018 Policii České republiky, Krajskému ředitelství policie Jihočeského kraje, dle § 8 zák. č. 141/1961 Sb., trestní řád, podezření z protiprávního jednání fyzické osoby – [jméno] [příjmení], který opakovaně urážlivě (s podrobným popisem) napadá jednotlivé pracovnice úřadu a vedení Úřadu práce ČR – kontaktního pracoviště [obec] a tím poškozuje dobré jméno pracovníků úřadu práce. Toto oznámení bylo postoupeno podle § 74 odst. 2 zák. č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky, Městskému úřadu v Táboře pro podezření, že žalobce spáchal přestupek proti občanskému soužití. Jelikož tento přestupek může být projednán pouze se souhlasem osoby přímo postižené spácháním přestupku, městský úřad vyzval usnesením ze dne 28. 11. 2018 ředitele úřadu práce Ing. [jméno] [příjmení] a Mgr. [jméno] [příjmení] k udělení souhlasu se zahájením přestupkového řízení. Poté, co souhlasy obdržel, zahájil z úřední moci řízení o přestupku proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 251/2016 Sb. a žalobce uvědomil o nařízeném termínu prvního ústního jednání dne 9. 1. 2019, takto vyrozuměl i ředitele úřadu práce a žalovanou, když oba poučil dle § 71 zákona o odpovědnosti za přestupky o jejich právu účastnit se tohoto jednání a o dalších právech, které jim v souvislosti s vedením přestupkového řízení náleží. Postupně tak učinil i ohledně ústních jednání ve dnech 27. 3. 2019 a 29. 5. 2019. V žádném z těchto předvolání však nebyla vyžadována osobní účast, když ředitel úřadu práce ani žalovaná neměli postavení účastníků řízení. Proto nelze dovodit, že bylo povinností žalované se k jednání v přestupkovém řízení dostavovat; žalovaná se tak žádného protiprávního jednání nedopustila a již z tohoto důvodu není splněn základní předpoklad odpovědnosti za újmu.

7. V bodě 11. přezkoumávaného rozsudku okresní soud uvedl, že žalovaná měla podle tvrzení žalobce porušit povinnost mlčenlivosti o informacích, které získala v rámci správního řízení ve věci [číslo]. Dle oznámení Úřadu práce ČR, Krajské pobočky v Českých Budějovicích, kontaktního pracoviště [obec], ze dne 30. 8. 2017, adresovaného Policii ČR, Krajskému ředitelství policie Jihočeského kraje o podezření z trestné činnosti, žalobce nesplnil oznamovací povinnost podle § 25 odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, tedy bez vážných důvodů neoznámil úřadu práce výkon činnosti na základě dohody o provedení práce, který nebrání vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání. Na základě tohoto oznámení byla žalovaná vyzvána k podání vysvětlení a svou povinnost splnila dne 4. 9. 2018, když se stručně vyjádřila k osobě žalobce a k předmětu podaného oznámení. Tento postup žalované je třeba hodnotit dle § 77 zák. č. 234/2014 Sb., o státní službě, podle kterého je státní zaměstnanec skutečně povinen zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se dozvěděl při výkonu služby, a které v zájmu služebního úřadu nelze sdělovat jiným osobám; to neplatí, pokud byl této povinnosti zproštěn. Rozsah povinnosti mlčenlivosti státního zaměstnance vychází ze dvou podmínek, které musí být splněny kumulativně: jedná se o skutečnosti, o nichž se státní zaměstnanec dozvěděl při výkonu služby, současně takové skutečnosti nelze v zájmu služebního úřadu sdělovat jiným osobám. Pokud by tedy státní zaměstnanec např. v postavení svědka porušil povinnost mlčenlivosti, která mu ze zákona vyplývá, aniž by byl této povinnosti zproštěn, byl by takový důkaz získán nezákonně. Výjimku z citovaného ustanovení však obsahuje právě ustanovení § 8 zák. č. 141/1961 Sb., trestního řádu, podle kterého nelze splnění povinnosti podle odst. 1 (povinnost poskytovat součinnost bez zbytečného odkladu) odmítnout s odkazem na povinnost zachovávat tajnost utajovaných informací při vyřizování dožádání orgánu činného v trestním řízení o trestném činu, kde dožádaná osoba je současně oznamovatelem trestného činu. V posuzované věci se jednalo o oznámení Úřadu práce v [obec], a proto se jeho zaměstnankyně nemohla zprostit povinnosti vypovídat s odkazem na svou mlčenlivost v této situaci. Úvaha žalobce, že žalovaná porušila povinnost mlčenlivosti, je nesprávná. V rámci přestupkového řízení se žalovaná vyjádřila toliko k předmětu řízení, popsala, jaké výrazy žalobce v souvislosti s ní použil. O porušení povinnosti mlčenlivosti v tomto případě nelze uvažovat.

8. Žaloba žalobce tedy není v žádném z požadavků důvodná, a proto ji soud v celém rozsahu zamítl. Úspěšné žalované pak přiznal dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 151 odst. 3 o. s. ř. náhradu nákladů řízení.

9. Proti tomuto rozsudku, a to proti jeho výrokům v odstavcích I., III. a IV., podal žalobce odvolání. Nesouhlasí jednak se skutkovými závěry soudu I. stupně. Neuvedl totiž, jak tvrdí okresní soud, ve své výpovědi sdělení obsažená v bodu 7. napadeného rozsudku. Do protokolu sdělil, že by ho údajně žalovaná neměla dále poškozovat, neboť byla jako úřednice vyloučena z projednávání a rozhodování ve věcech týkajících se žalobce na úřadu práce. V tuto dobu žalobce ještě nevěděl, že si žalovaná podjatost vymyslela. Až ředitel Úřadu práce v [obec] sdělil důvod, pro jaký byla žalovaná vyloučena jako podjatá. Jelikož i ředitel Úřadu práce v [obec] byl žalovanou obelhán, postoupil žalovanou [příjmení] ředitelství Úřadu práce ČR v [obec]. Bod 7. napadeného rozsudku je tedy pouhá manipulace soudu, která jej nemůže odůvodňovat. Soud I. stupně také ignoroval důkaz, kdy žalovaná vykonstruovala správní řízení č. j. 68931/19/TA ze dne 5. 4. 2019 (údajné zamlčení příjmů od [příjmení]) za situace, kdy podle § 50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb. je povinna jako správní orgán prověřit všechny rozhodné okolnosti. Žalovaná se však žalobci„ demonstrativně vysmála“, když v rozhodnutí č.j. 68931/TA na straně 2 napsala:„ V odvolání pan [jméno] [příjmení] navrhuje a trvá na tom, aby správní orgán požádal OIP v ČB o zápis z první kontroly u údajného zaměstnavatele [jméno] [příjmení]“ (kdy sám [jméno] [příjmení] v úřední zprávě ze dne 27. 6. 2016 vlastnoručně sděluje, že v rozhodném období s žalobcem žádnou DPP sjednanou neměl a že žalobci žádné peníze nevyplácel). Žalovaná svou povinnost nesplnila a za takové situace má žalobce plné právo sdělit o žalované její pravdivou charakteristiku, a sice že je zlomyslná a podlá, neboť jednala pouze na základě vlastního úsudku tak, aby způsobila žalobci škodu zneužitím své pravomoci a přitom porušila zákonem stanovenou povinnost. Žalovaná svou zákeřnost a podlost potvrdila dalším činem, když 24. 2. 2021 si vymyslela, že jako pracovnice Úřadu práce [obec] je vůči němu podjatá. Její nadřízení jej o ničem neinformovali a na základě lži žalované ji vyloučili z projednávání a rozhodování záležitostí týkajících se žalobce. To plyne i ze samotného vyjádření žalované, obsaženém ve sdělení ředitele Úřadu práce pro Jihočeský kraj Ing. [příjmení], který jasně a konkrétně uvedl ve svém Vyrozumění o stížnosti ze dne 23. 6. 2021 č. j.: UPCR-CB [číslo], že žalovaná sdělila, že je vůči žalobci jako úřednice úřadu práce podjatá, neboť s ním vede soukromoprávní soudní spor. To je podstata projednávané věci, neboť žalovaná lži a pomluvy, které na něj sdělila policejnímu orgánu v úředním záznamu ze dne 4. 9. 2018, sdělovala v závislosti na svém vlastním úsudku, kdy podala trestní oznámení sama za sebe. Ona a ředitel úřadu práce v [obec] oznámili žalobce čistě z vlastního rozhodnutí a nebyli k takovému jednání ničím povinováni. To, že se jedná o soukromý spor, plyne i z pojetí věci soudem I. stupně, když požádal o zproštění mlčenlivosti žalované. Ta na podporu svých tvrzení použila informace z jednotlivých správních řízení dříve, než byla mlčenlivosti zproštěna, a které se navíc z úřední činnosti nemohla dozvědět.

10. K bodům 10. a 11. napadeného rozsudku žalobce namítl, že v oznámení Úřadu práce ČR Policii ČR ze dne 21. 8. 2018 není nic o tom, jakými urážkami by měl žalobce koho urážet. Napsal-li řediteli úřadu práce, že se mstí, sděloval mu čistou pravdu. Ředitel úřadu práce a žalovaná podali na žalobce celkem tři trestní oznámení 30. 8. 2017, 21. 8. 2018 a 18. 7. 2019 a ani jedno se nesetkalo s úspěchem. Tento fakt soud již nezmínil, pouze opisuje„ hlouposti“ žalované a ředitele úřadu práce uvedené v oznámeních. Takto chtěli poškozovat žalobce i mimo řízení, které sami ovládají. Pokud soud I. stupně citoval jejich smyšlenky, bylo také jeho povinností posoudit věci podle výsledku, což se nestalo. Žalobce nebyl odsouzen v trestněprávním řízení ani v přestupkovém a je tedy spolehlivě prokázáno, že nikoho neurážel, nepodváděl. Žalobce sdělil soudu, že žalovaná a ředitel úřadu práce nejednají za úřad práce, neboť trestnímu oznámení ze dne 21. 8. 2018 nepředcházelo žádné správní řízení a tudíž nebyli vázáni žádnou povinností, jednali sami za sebe, z vlastní vůle. V ostatních dvou trestních oznámeních, které na něj podali, se vždy hovořilo o správním orgánu. Žalobce také doložil, že se ho žalovaná snaží v rozhodnutí č. j. 79644/18/TA okrást o 7 119 Kč, neboť jej vydala v rozporu s platnými právními předpisy a nadřízený orgán toto nezákonné rozhodnutí zrušil dne 12. 6. 2018 rozhodnutím č. j.: MSPV-2018/115727-913. Z toho je zřejmé, že ho žalovaná poškodila, a to svým protiprávním jednáním. Následně byla proti žalované podána námitka podjatosti, kterou ředitel úřadu práce neuznal, a nezákonné jednání žalované obhajoval. Proto napsal, že žalovaná i on jsou zlomyslní a podlí lidé.

11. Dle žalobce je zcestné uvádět, že se žalovaná vyjadřovala k jeho osobě dne 4. 9. 2018 ve vztahu k trestnímu oznámení ze dne 30. 8. 2017, které vyřizovala jiná úřednice úřadu práce Mgr. [jméno] [příjmení]. Žalovaná se 4. 9. 2018 vyjadřovala ke svému oznámení z 21. 8. 2018. Pokud soud v bodě 11. tvrdí, že provedl dokazování, nemá pro své tvrzení jediný důkaz. Žalovaná s ředitelem předložila v přestupkovém řízení sp. zn. S-META [číslo] KS/Zn (č.j. P 1578/2018 Zn) lživé oznámení ze dne 21. 8. 2017 jenom proto, aby pošpinila žalobcovo jméno. S těmito domnělými urážkami však nemá nic společného. Soud ani žalovaná nedodali, že toto trestní oznámení bylo policií„ smeteno ze stolu třemi řádky v říjnu 2017“. Další část odůvodnění rozsudku soudu I. stupně v bodu 11. je tedy irelevantní a soud I. stupně své rozhodnutí ve vztahu k žalobnímu nároku nezdůvodnil. Žalovaná prokazatelně porušila zákonem stanovenou mlčenlivost a žaloba na ni podaná je zcela důvodná. Tím, že soud I. stupně spojil dvě trestní oznámení do sebe, vmanipuloval žalovanou do postavení úřední osoby. Navíc žalovaná jako soukromá osoba dala 30. 11. 2018 souhlas k zahájení správního řízení na základě jejího oznámení z 21. 8. 2018. Proto je i právní hodnocení skutečností týkajích se trestního oznámení ze dne 21. 8. 2018 nesprávné.

12. Žalobce dále nesouhlasil s tím, že žalované byla přiznána náhrada nákladů řízení, neboť ty dle pořízeného audiozáznamu nepožadovala. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výrocích I. a III. změnil a jeho žalobě vyhověl.

13. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku.

14. Odvolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (§ 204 odst. 1 a § 201 o. s. ř.) Odvolací soud projednal odvolání žalobce ve složení senátu uvedeném v záhlaví tohoto rozhodnutí, neboť k námitce podjatosti vznesené žalobcem bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 6. 2022, č. j. Nco 53/2022-285, rozhodnuto, že jmenovaní soudci odvolacího soudu nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí této odvolací věci. Při nařízení jednání na den 25. 8. 2022 pak odvolací soud sdělil žalobci k jeho dalším návrhům na vyloučení soudců odvolacího soudu důvody, pro které v souladu s § 15b odst. 2 a 3 o. s. ř. již nepředkládal věc nadřízenému soudu (námitka ze dne 5. 7. 2022 je zjevně opožděná, námitka ze dne 14. 7. 2022 nedůvodá, při předpokladu, že ve věci bude dne 25. 8. 2022 rozhodnuto; tento postup byl dodržen, když uvedené jednání bylo odročeno pouze za účelem vyhlášení rozhodnutí). Následně usnesením odvolacího soudu ze dne 22. 8. 2022, č. j. 15 Co 145/2022-330, nebylo vyhověno žádosti žalobce o odročení jednání nařízeného na den 25. 8. 2022 s tím, že žalobce neuvedl žádný důležitý důvod, jímž není ani to, že podal stížnost předsedovi krajského soudu na soudce odvolacího soudu, kteří ve věci rozhodují. Vznesl-li žalobce při jednání dne 25. 8. 2022 opětovně námitku podjatosti soudců odvolacího soudu s tím, že Vrchnímu soudu v Praze byly sděleny při rozhodování o předchozí námitce nepravidvé údaje, šlo obsahově o stejnou argumentaci jako v návrhu na vyloučení ze dne 25. 8. 2022, proto ani tuto námitku odvolací soud nepředkládal k rozhodnutí nadřízenému soudu. Odvolací soud pak při jednání dne 25. 8. 2022 nevyhověl (ve smyslu § 119 odst. 1 o. s. ř.) ani žádosti žalobce o odročení jednání ze zdravotních důvodů členky senátu JUDr. [jméno] [příjmení], kterou při jednání postihly ataky běžného kašle, což nemělo žádný vliv na její způsobilost účastnit se jednání a zároveň žalobce nebyl vystaven žádnému zdravotnímu riziku.

15. Odvolací soud proto dle § 212 o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu dotčeném odvoláním, tedy pouze ve výrocích I. a III. o zamítnutí žaloby (s ohledem na upřesnění žalobce při jednání, že odvolání nesměřuje do výroku II., který tak nabyl v souladu s § 206 odst. 2 o. s. ř. samostatně právní moci) a ve výroku IV. o náhradě nákladů řízení 16. Podle § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnil odvolací soud dokazování o Odpověď Úřadu práce ČR v [obec] ze dne 12. 7. 2021 a jeho Vyrozumění o vyřízení stížnosti ze dne 23. 6. 2021. Z těchto listin zjistil, že ředitel Úřadu práce v [obec] Ing. [příjmení] odpověděl na podání žalobce s přílohami ze dne 30. 6. 2021 označeném jako„ Žádost o přešetření vyřízení stížnosti podle § 175 odst. 7 zákona [číslo]“ s tím, že toto podání bylo s ohledem na obsah vyhodnoceno jako žádost o přešetření způsobu vyřízení stížnosti a bude předáno s nezbytnými podklady Úřadu práce ČR – Generálnímu ředitelství, které by jej mělo předat k vyřízení nadřízenému správnímu orgánu, tj. Ministerstvu práce a sociálních věcí. Vyrozuměním o vyřízení stížnosti ze dne 23. 6. 2021 zaslal Úřad práce ČR – Krajská pobočka v Českých Budějovicích žalobci sdělení, jaké důvody uvedla žalovaná ve svém oznámení ze dne 20. 4. 2021 pro svou podjatost se žádostí o vyloučení své osoby z projednávání a rozhodování ve věci žádosti o dávku státní sociální podpory – příspěvku na bydlení s nárokem od 1. 1. 2021 do 31. 3. 2021, v níž žalobce figuruje jako žadatel a účastník řízení (a to z důvodu, že mezi žalobcem a její osobou je veden soukromoprávní spor na ochranu osobnosti) s tím, že obvinění a osobní ataky směřující vůči žalované lze vnímat pouze jako subjektivní názor žalobce, který není z jeho strany podpořen žádnými věrohodnými podklady či důkazy. Ani úřad práce neregistruje žádný věrohodný podklad či důkaz, který by přisvědčoval tomu, že by žalovaná nerespektovala platné a účinné právní předpisy či etický kodex zaměstnanců České republiky – Úřadu práce České republiky při plnění svých pracovních a služebních povinností. Pokud má úřad práce za to, že byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, je oprávněn o dané věci také patřičným způsobem rozhodnout a nesouhlasí-li s ním oprávněná osoba, může se proti němu odpovídajícím způsobem bránit (např. odvoláním). Žalobce v minulosti sám namítal podjatost žalované, ovšem pro její vyloučení z projednávání a rozhodování dané věci nebyly naplněny zákonné podmínky dané § 14 správního řádu O předchozích námitkách podjatosti žalobce vůči žalované bylo řádně rozhodnuto. Jako subjektivní názor lze považovat i další výtky v záležitostech týkajících se žalobce a rozhodování Úřadu práce v [obec], který opět není ze strany žalobce podpořen žádnými věrohodnými podklady či důkazy. Toto sdělení bylo učiněno ředitelem úřadu práce po důkladném prošetření, podrobném prostudování předmětné spisové dokumentace, na základě platné a účinné legislativy a písemného vyjádření k obsahu stížnosti od ředitele Úřadu práce v [obec]. Proto nebyla shledána stížnost žalobce důvodnou.

17. Po takto doplněném dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

18. Nesouhlas žalobce s výrokem I. napadeného rozsudku o zamítnutí žaloby na uložení povinnosti žalované zdržet se vymezeného jednání spočívá v jeho tvrzení, že se při jednání soudu I. stupně dne 23. 4. 2021 nevyjádřil tak, že ze strany žalované k poškozování jeho osobnostních práv nedochází. Odvolací soud v protokolu o jednání soudu I. stupně dne 23. 4. 2021 na straně 2 ověřil, jak bylo protokolováno vyjádření žalobce:„ K dotazu soudu uvádí žalobce, že v současné době mezi ním a žalovanou není žádný kontakt, vzhledem k tomu, že ředitel úřadu práce rozhodl, že žalovaná je v některých věci vůči němu podjatá. Nyní tedy k dalšímu pokračování porušování z její strany docházet nemůže“. Účastníci byli u tohoto jednání přítomni, nenavrhovali protokol doplnit, neměli ani námitky proti jeho znění (§ 40 odst. 8 o. s. ř.), proto ani později podané námitky proti protokolaci by nebyly přípustné. Na základě uvedeného vyjádření žalobce nelze ve vztahu k žalobnímu požadavku žalobce v odstavci I. výroku přijmout jiný závěr, než že pro daný faktický stav„ nedochází“ a ani„ docházet nemůže“ k porušování osobnostních práv žalobce ze strany žalované (která takové jednání popírá i v minulé době). Závěr okresního soudu obsažený v bodě 7. přezkoumávaného rozsudku je tedy věcně správný, na čemž ničeho nemění ani odvolací argumentace žalobce, že v době uvedeného prohlášení nevěděl, že si žalovaná„ podjatost vymyslela“. Naposledy řečené navíc představuje nesprávný hodnotící názor žalobce na záležitost podjatosti žalované, která je podrobně vysvětlena ve Vyrozumění o vyřízení stížnosti ze dne 23. 6. 2021. Z jeho obsahu plyne, že usnesením ze dne 17. 3. 2021 č. j. UPCR-CB-2021/43912 byl v konkrétní věci (žádost žalobce o dávku státní sociální podpory - příspěvek na bydlení) přijat závěr, že dle § 14 odst. 1 správního řádu jsou u žalované dány zákonné důvody pro její vyloučení z projednávání a rozhodnutí uvedené věci, a to s ohledem na vedení tohoto soukromoprávního sporu na ochranu osobnosti mezi žalobcem a žalovanou. To rovněž dle názoru odvolacího soudu znamená, že pokud se vztah účastníků ocitl v této osobní rovině, je vyloučeno, aby žalovaná jako úřednice úřadu práce rozhodovala v záležitostech žalobce, tudíž nemůže z její strany docházet ani k žádnému jednání, jehož zdržení se žalobce domáhá. Již tyto skutečnosti tak představovaly dostatečný důvod pro zamítnutí žalobního požadavku žalobce v odstavci I. výroku, jak správně dovodil soud I. stupně.

19. Ten dále řešil, zda jednotlivé žalobcem vynezené skutky, na základě kterých žádá ochranu svých osobnostních práv, mohou založit osobní odpovědnost žalované. Správně zjistil, že rozhodnutí ze dne 10. 4. 2018 č.j. 79644/18/TA vydala žalovaná v rámci své úřední činnosti. To sice bylo následně zrušeno rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí sp. zn. SZ/MPSV-2018 [číslo], č.j. MPSV-2018/115727-913, ze dne 12. 6. 2018 a vráceno k novému projednání, na něj však navazovalo rozhodnutí Úřadu práce České republiky – Krajské pobočky v Českých Budějovicích, Kontaktního pracoviště [obec], ze dne 5. 4. 2019 sp. zn. [číslo], č.j. 68931/19/TA, jímž byla žalobci opakovaně uložena povinnost vrátit uvedený přeplatek 7 119 Kč. Pokud žalobce v této rozhodovací činnosti spatřuje osobní podtext v jednání žalované proto, že o jeho platební povinnosti původně rozhodla se zpožděním 16 měsíců od doby, co byl podklad pro něj úřadu práce oznámen, ničím své tvrzení, že by tak učinila s úmyslem žalobci nějak škodit, nedokládá a neprokazuje. Nic netvrdí ani o škodě, která by mu měla takto vzniknout. Za tzv.„ osobní škodolibost“ žalované vůči žalobci nelze považovat to, že v rozhodnutí ze dne 5. 4. 2019 sp. zn. [číslo], č.j. 68931/19/TA, dle jeho požadavku v odvolání, nepožádala OIP v ČB o zápis z první kontroly u údajného zaměstnavatele [jméno] [příjmení]. Z hlediska hodnocení této úřední činnosti žalované ve vztahu k žalobním požadavkům žalobce je ovšem zásadní zcela správný závěr soudu I. stupně obsažený v bodě 9. odůvodnění napadeného rozsudku, vycházející z ust. § 2914 o. z. a z jím citované judikatury Nejvyššího soudu, že za takové jednání neodpovídá osobně žalovaná (pokud by vůbec byly shledány předpoklady odpovědnosti za škodu), ale její zaměstnavatel.

20. Zjištění učiněná v bodě 10. odůvodnění napadeného rozsudku, týkající se přestupkového řízení vedeného u Městského úřadu v Táboře sp. zn. P 1578/2018 Zn., mají oporu v obsahu tohoto přestupkového spisu (jde mimo jiného o podrobný popis obsahu trestního oznámení ze dne 21. 8. 2018). Závěr soudu I. stupně, že žalovaná v tomto přestupkovém řízení neměla postavení účastníka řízení (srovnej ust. § 68 a § 70 zákona č. 251/2016 Sb., když tam neuplatnila nárok na náhradu škody, resp. vydání bezdůvodného obohacení) a tudíž nebylo ani její povinností dostavit se k nařízeným jednáním, je správný. Jelikož z tohoto důvodu soud neshledal protiprávní jednání žalované (jakožto základní předpoklad její odpovědnosti), nebylo třeba vést dokazování k žalobcem tvrzené újmě (navíc k otázce přičitatelnosti tohoto jednání přímo žalované či jejímu zaměstnavateli, viz bod 23. tohoto odůvodnění). Z hlediska žalobních tvrzení a požadavků žalobce pak nebylo důležité, že uvedené přestupkové řízení bylo usnesením Městského úřadu v Táboře ze dne 1. 6. 2019 zastaveno se závěrem, že skutek není přestupkem (dle odůvodnění byl výrok žalobce hodnocen pouze jako nevhodný).

21. Pokud jde o závěry soudu I. stupně v bodě 11. odůvodnění jeho rozsudku, vztahující se k tvrzení žalobce o porušení povinnosti mlčenlivosti žalovanou (prokazované spisem Městského úřadu v Táboře sp. zn. S-META [číslo] KS/Zn, č.j. P 1578/2018 Zn.), lze souhlasit se žalobcem, že okresní soud zde citoval nesprávnou listinu, když popsal údaje z trestního oznámení Úřadu práce České republiky – Krajské pobočky v Českých Budějovicích, Kontaktního pracoviště [obec] ze dne 30. 8. 2017 (byť je tato listina rovněž součástí shora citovaného přestupkového spisu), avšak toto oznámení nebylo podkladem uvedeného přestupkového řízení. Toto pochybení však nezpůsobilo věcnou nesprávnost napadeného rozhodnutí, když soud I. stupně v bodě 10. uvádí správné citace z přestupkového spisu Městského úřadu v Táboře sp. zn. S-META [číslo] KS/Zn, č.j. P 1578/2018 Zn, kde bylo řešeno právě trestní oznámení č.j. UPCR-TA-2018/14374 ze dne 21. 8. 2018. Na tomto místě odvolací soud zdůrazňuje, že svými formálními náležitostmi (označení oznamovatele a osoby za ni jednající) jsou obě trestní oznámení totožná; jsou činěna Úřadem práce České republiky – Krajské pobočky v Českých Budějovicích, Kontaktním pracovištěm [obec], Ing. [jméno] [příjmení], Ph.D., a nikoli žalovanou, jak uvádí žalobce. Žalovaná se k oznámení ze dne 21. 8. 2018 vyjádřila dne 4. 9. 2018 při šetření policií na úřadu práce tak, že„ pana [příjmení] zná, mají s ním své zkušenosti…“. Nejedná se o osobní vyjádření žalované, ale o vyjádření vedoucí referátu dávek SSP a pěstounské péče, jak je také v úředním záznamu, kromě osobních údajů, označena. Rovněž Souhlas se zahájením řízení o přestupku ze dne 30. 11. 2018 žalovaná uděluje pro řízení o přestupku proti občanskému soužití, kterého se dopustil pan [příjmení] opakovaně nevhodným, vulgárním a urážlivým stylem jednání s úředními osobami na kontaktním pracovišti Úřadu práce ČR v [obec], včetně její osoby. Není tedy správný výklad žalobce, že šlo o jednání žalované jakožto soukromé osoby, neboť i z věcného (obsahového) hlediska se vztahovalo k nevhodnému jednání žalobce vůči žalované jakožto pracovnici úřadu práce. Při tomto skutkovém stavu věci je proto namístě závěr, že žalovaná v řízení sp. zn. P 1578/2018 Zn. neporušila povinnost mlčenlivosti (ohledně právního posouzení této záležitosti odvolací soud odkazuje na bod 11. odůvodnění napadeného rozsudku). Tudíž je správný závěr soudu I. stupně, že žalovaná v souvislosti s povinností mlčenlivosti žádnou právní povinnost neporušila, a proto zde absentuje tento základní předpoklad odpovědnosti žalované za škodu.

22. Žalobce na podporu svých tvrzení o osobních zájmech žalované poškodit osobnostní práva žalobce poukazoval na Vyrozumění o vyřízení stížnosti ze dne 23. 6. 2021 zaslané mu Úřadem práce ČR – Krajskou pobočkou v Českých Budějovicích, ze kterého vyplynulo, že žalovaná sama v rámci své úřední činnosti podala návrh na své vyloučení z projednávání věcí týkajících se žalobce na úřadu práce z důvodu vedení daného občanskoprávního řízení. Zde je však situace odlišná od té, která byla řešena v rámci přestupkového řízení (jak je uvedeno výše, žalovaná nebyla jeho účastníkem, pokud se v jeho průběhu vyjadřovala k věci, činila tak jako pracovnice úřadu práce). V tomto řízení sp. zn. 9 C 41/2020 žalobce opravdu vede soukromoprávní spor proti žalované [příjmení] [jméno] [příjmení] a taková skutečnost již je důvodem pro vyloučení žalované z rozhodování ve správních řízeních na úřadu práce ve věcech žalobce. Nicméně to neznamená (jak nesprávně dovozuje žalobce), že jednání žalované v přestupkovém řízení č. j. P 1578/2018 Zn (vyjádření ze dne 4. 9. 2018 či souhlas ze dne 30. 11. 2018 se zahájením přestupkového řízení) bylo jejím jednáním jakožto soukromé osoby (viz předchozí bod tohoto odůvodnění).

23. S ohledem na shora uvedené je proto třeba nahlížet na jednání žalované v uvedeném přestupkovém řízení sp. zn. P 1578/2018 Zn. jako na jednání pracovnice úřadu práce (bez jakéhokoliv excesu), z čehož ve smyslu správného výkladu obsaženého v bodě 9. odůvodnění napadeného rozsudku plyne přičitatelnost takového jednání zaměstnavateli žalované. To znamená, že ani v této části žaloby není žalovaná pasivně legitimována. Ten samý závěr pak dopadá i na jednání vytýkané žalobcem žalované v rámci žalobního požadavku zamítnutého výrokem I., neboť i zde tvrzené jednání žalované souvisí pouze s její činnsotí jako úřednice úřadu práce; obrana žalobce proti takovému jednání by mohla směřovat opět pouze vůči zaměstanavateli žalované. Proto dle názoru odvolacího soudu není žalovaná v tomto řízení vůbec pasivně legitimována.

24. Pro všechny shora popsané důvody ani odvolací soud neshledává žalobu žalobce důvodnou, a proto rozsudek soudu I. stupně v přezkoumávaných výrocích I. a III. ve věci samé dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

25. Odvolací soud však přisvědčil odvolací námitce žalobce, která se týkala jemu uložené povinnosti nahradit žalované náklady řízení před soudem I. stupně, neboť žalovaná dle protokolu o jednání ze dne 23. 4. 2021 v rámci závěrečného vyjádření k věci„ žádné konkrétní náklady neúčtovala“. Proto odvolací soud výrok rozsudku soudu I. stupně o náhradě nákladů řízení dle § 220 o. s. ř. změnil tak, že rozhodl, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.

26. Jelikož žalobce se svým odvoláním ve věci samé neuspěl, vzniklo právo na náhradu nákladů odvolacího řízení žalované (§ 142 odst. 2 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.). Ta však v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevynaložila, a proto odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nemá.

Poučení