15 CO 157/2022

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře – rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy Mgr. Pavla Přibyla a soudkyň JUDr. Ivany Kosové a JUDr. Marcely Pechové v právní věci žalobců: a) jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa b) jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa , PSČ obec c) Ing. jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa , PSČ obec d) jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa , PSČ obec všichni zastoupeni advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o určení neexistence zástavního práva o odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 18. února 2022 č. j. 4 C 207/2018-195

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobci jsou povinni nahradit žalované společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení v částce 3 388 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího právního zástupce JUDr. [jméno] [příjmení].

1. Shora citovaným rozsudkem zamítl soud I. stupně žalobu, jíž se žalobci domáhali určení, že na nemovitých věcech zapsaných na [list vlastnictví] pro k. ú. 619 418 [část obce] nevázne zástavní právo smluvní vyplývající ze zástavní smlouvy [číslo] ve výši 2 500 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a žalobcům uložil povinnost, aby nahradili žalované k rukám jejího právního zástupce společně a nerozdílně náklady řízení v částce 27 104 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a České republice – Okresnímu soudu v Táboře společně a nerozdílně jí vynaložené náklady řízení ve výši 289 Kč rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Ve věci samé vyšel soud I. stupně z toho, že žalobci uzavřeli dne [datum] smlouvu o budoucí kupní smlouvě s manželi [příjmení] (dále též budoucími kupujícími), jejímž předmětem byl závazek žalobců coby budoucích prodávajících uzavřít do dohodnuté doby kupní smlouvu, jejímž předmětem bude prodej předmětných nemovitých věcí žalobců za kupní cenu ve výši 2 800 000 Kč. Dle dodatku [číslo] ze dne [datum] smluvní strany potvrdily, že prodávajícím byla dne [datum] složena v hotovosti částka 600 000 Kč coby záloha kupní ceny. Dodatkem [číslo] ze dne [datum] bylo upřesněno číslo účtu, na který má být zaslán doplatek kupní ceny ve výši 2 200 000 Kč (č. účtu 192 610 [číslo]).

3. Na základě úvěrové smlouvy ze dne [datum] [číslo] měla být [právnická osoba] (dále též peněžním ústavem) poskytnuta budoucím kupujícím částka hypotečního úvěru do celkové výše limitu úvěru 2 500 000 Kč za účelem koupě nemovitých věcí. Téhož dne [datum] žalobci coby zástavci uzavřeli s [právnická osoba] smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem [číslo] k zajištění závazku budoucích kupujících ve výši 2 500 000 Kč s příslušenstvím plynoucího z uvedené úvěrové smlouvy. Zástavní smlouva byla vložena do katastru na základě rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Tábor, ze dne [datum] sp. zn. V [číslo] s právními účinky vkladu ke dni [datum] Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne [datum] [právnická osoba] postoupila pohledávku za budoucími kupujícími na [právnická osoba] – [právnická osoba] se sídlem v [obec a číslo] a tato společnost pak postoupila pohledávku dne [datum] žalované společnosti.

4. Budoucí kupující manželé [příjmení] byli rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 9. 2014 č. j. 1 T 49/2014-478 uznáni vinnými, že dne [datum] v [obec] na pobočce peněžního ústavu se záměrem získat neoprávněný majetkový prospěch při vědomí své nepříznivé finanční situace, rozsahu splatných dluhů a nedostatečných výdělkových poměrů, tedy při vědomí toho, že úvěr neuhradí řádně a ve sjednané lhůtě, zamlčeli současné závazky, rozsah a výši aktuálních splatných dluhů a budoucí kupující také věřiteli předložila falešné potvrzení o výši pracovního příjmu, aby dne [datum] uzavřeli smlouvu o úvěru [číslo] na jejím základě obdrželi finanční prostředky ve výši 2 500 000 Kč, tedy spáchali trestný čin úvěrového podvodu dle § 250b odst. 1, 4 písm. b) trestního zákona.

5. Žalobci z tohoto jednání budoucích kupujících dovozují neplatnost úvěrové smlouvy pro rozpor se zákonem a zároveň i neplatnost zástavní smlouvy z téhož důvodu, a tedy neexistenci zástavního práva žalované na nemovitostech žalobců, s čímž žalovaná nesouhlasila, neboť se dovolávala svého poctivého jednání a úmyslu a rovněž dobré víry v platně učiněný právní úkon.

6. Poté, co soud I. stupně ve věci provedl dokazování, dospěl k závěru, že žalobci mají dle ust. § 80 o. s. ř. naléhavý právní zájem na určení neexistence zástavního práva, neboť vydaným rozhodnutím má být dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v katastru nemovitostí. Následně posuzoval úvěrovou smlouvu a smlouvu o zřízení zástavního práva dle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (dále též obč. zák.), tj. v době, kdy byly právní úkony učiněny. Odkázal pak na sjednocení výkladové praxe Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 18. 4. 2006 sp. zn. 21 Cdo 826/2005 (R 36/2008), podle kterého jednání jedné ze smluvních stran spočívající v uzavření smlouvy a kvalifikované jako jednání naplňující znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 251 odst. 1 a 4 trestního zákona nečiní smlouvu absolutně neplatnou podle § 37 odst. 1 obč. zák. ani podle § 39 obč zák., nýbrž je důvodem neplatnosti smlouvy dle ust. § 49a obč. zák., jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§ 40a obč. zák.). Zde v řízení nebylo prokázáno, že by jednání banky bylo podvodné nebo v závislosti na vědomosti o podvodu a v rozporu s dobrými mravy, nebo že by banka disponovala jakoukoli informací o podvodném jednání budoucích kupujících. Rovněž nebylo prokázáno, že by žalovaná nejednala poctivě v dobré víře a bylo zde i legitimní očekávání o vzniku zástavního práva, neboť ani žalovaná nedisponovala žádnými informacemi o možné neplatnosti úvěrové smlouvy, smlouvy o postoupení pohledávky z banky na předchozí [právnická osoba] – N Reality, tak ani smlouvy zástavní. Je-li tedy úvěrová smlouva uzavřena mezi peněžním ústavem a budoucími kupujícími platná a její neplatnosti pro podvodné jednání se mohl dovolat pouze druhý účastník smlouvy, tedy peněžní ústav či jeho právní nástupce, pokud by mu ještě svědčila lhůta k námitce relativní neplatnosti, je platná i zástavní smlouva, která byla uzavřena za účelem zajištění závazku vzniklého dlužníkům z této úvěrové smlouvy. Navíc žalobce [jméno] [příjmení] o odsouzení budoucích kupujících věděl z trestního řízení, neboť zde vystupoval jako osoba poškozená a byl mu doručen i rozsudek, tedy minimálně od [datum] mohl např. odstoupit od zástavní smlouvy či učinit jiný úkon ve věci. Nic takového však nebylo tvrzeno ani prokázáno. Proto soud I. stupně žalobu žalobců zamítl. O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a ve vztahu mezi účastníky a Českou republikou dle § 148 odst. 1 o. s. ř.

7. Proti tomuto rozsudku podali žalobci odvolání. Namítli v něm, že považují za zcela nesprávné a nespravedlivé, aby se neplatnosti zástavního práva, které zatěžuje jejich nemovité věci, mohli dovolávat pouze účastníci úvěrové smlouvy za situace, kdy ani jeden z nich nebyl oproti žalobcům nikterak poškozen. Budoucí kupující na základě úvěrové smlouvy obdrželi podvodem částku ve výši tvrzené kupní ceny a peněžní ústav získal zástavu na nemovitých věcech žalobců. Ten mohl zcela v klidu postoupit za úplatu zajištěnou pohledávku. V důsledku jednání budoucích kupujících trpí nemovitost žalobců zásadní právní vadou, aniž ti mají možnost dovolat se neplatnosti takového právního jednání, které je poškozuje. Navíc žalobci se žalobou nedomáhali neplatnosti úvěrové ani zástavní smlouvy, ale určení, že na jejich nemovitých věcech nevázne zástavní právo smluvní vyplývající ze zástavní smlouvy [číslo] ve výši 2 500 000 Kč s příslušenstvím. Od doby uzavření smlouvy o budoucí smlouvě kupní žalobci žili v dobré víře, že nemovité věci budoucím kupujícím prodají a obdrží za ně kupní cenu. Proto nechali své nemovité věci zatížit právní vadou, a to zástavním právem. Budoucí kupující však byli v důsledku podvodu při sjednání úvěru uznáni vinnými ze spáchané trestné činnosti a účelu úvěrové smlouvy nikdy naplněno nebylo. Kupní smlouva ohledně nemovitostí nikdy nebyla uzavřena. Proto lze jednání budoucích kupujících ve vztahu k peněžnímu ústavu, ze kterého vylákali peněžní prostředky, označit za neplatné ze zákona dle ust. § 39 obč. zák. minimálně pro rozpor s morálkou a s dobrými mravy. Budoucí kupující se ke škodě cizího majetku obohatili v důsledku toho, že peněžní ústav uvedli v omyl, příp. mu zamlčeli podstatné skutečnosti. V důsledku toho však žalobci ani peněžní ústav nemohli mít informace a také z jejich strany nemohlo dojít k informovanému, svobodnému a vážnému projevu vůle. Takto by měly být hodnoceny nejen všechny související právní úkony budoucích kupujících ve vztahu k peněžnímu ústavu, ale také vůči žalobcům, kteří jako jediní ze všech tří účastníků utrpěli a stále trpí nějakou škodou. Ve vztahu k výkladové praxi Nejvyššího soudu, na kterou odkazuje soud I. stupně, si žalobci dovolují upozornit na to, že při uzavírání zástavní smlouvy k nemovitostem byli jejími účastníky a jako takoví mají právo dovolat se neplatnosti zástavního práva, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010 sp. zn. 31 Cdo 3620/2010. V dané situaci by byl přiléhavější i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. 29 Cdo 1830/2007 ve vztahu k výkladu ust. § 49a věty první obč. zák., kdy se jednající osoba může účinně dovolat podstatného omylu vyvolaného osobou, které byl právní úkon určen, jen jde-li o tzv. omluvitelný omyl. Omluvitelným omylem je přitom takový omyl, k němuž došlo, přestože jednající (mýlící se) osoba postupovala s obvyklou mírou opatrnosti (že vyvinula obvyklou péči), kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat k tomu, aby se takovému omylu vyhnul. Podle názoru žalobců peněžní ústav nepostupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou bylo možno k okolnostem tohoto případu po každém požadovat, aby se takovému omylu vyhnul. Výrazně přispěl k tomu, aby mohl být trestný čin podvodu budoucími kupujícími dokonán. Na rozdíl od peněžního ústavu neměli žalobci objektivně existující možnost přesvědčit se o pravém stavu věci a logicky se spoléhali na peněžní ústav jako na správného hospodáře, jehož byly půjčované peníze. Žalobci navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě žalobců vyhověl.

8. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku soudu I. stupně. Žalobci mohli od smlouvy odstoupit od doby, kdy se dozvěděli o trestním odsouzení budoucích kupujících. Mohl tak učinit i peněžní ústav, to však neučinil. Žalovaná tedy nabyla práva v dobré víře, a pokud by žalobě bylo vyhověno, bylo by to v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaná by tak přišla o zástavu i o cenu pohledávky, přičemž na odkup pohledávky si půjčila.

9. Odvolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou. Proto odvolací soud projednal věc dle § 212 o. s. ř. a přezkoumal napadený rozsudek v celém rozsahu. Poté dospěl k závěru, že odvolání žalobců není důvodné.

10. Z hlediska skutkového stavu věci nebyl mezi účastníky veden spor, v tomto směru odvolací soud plně odkazuje na zjištění učiněná soudem I. stupně v odůvodnění rozsudku (body 5. až 14.) a na následné skutkové závěry, mající oporu v řádném hodnocení důkazů dle § 132 o. s. ř.

11. K právnímu hodnocení věci odvolací soud předesílá, že s ohledem na den uzavření zástavní smlouvy ([datum]) je třeba postupovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“), což ostatně okresní soud správně dovodil z přechodného ustanovení § 3028 odst. 3 zák. č. 89/2012 Sb.

12. Dále je třeba uvést, že zástavní dlužník (zde žalobci) se může bránit proti právu zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy také prostřednictvím žaloby na určení, že tu zástavní právo není, je-li na takovém určení naléhavý právní zájem (§ 80 o. s. ř. a k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. 21 Cdo 2185/2009). V bodě 17. odůvodnění napadeného rozsudku proto soud I. stupně dospěl z důvodů tam uvedených ke správnému závěru o existenci naléhavého právního zájmu žalobců na požadovaném určení. Ani soud I. stupně tedy nezpochybňuje právo žalobců dovolat se určení, že na jejich nemovitých věcech nevázne zástavní právo; jinou záležitostí je ovšem to, zda takový požadavek je věcně důvodný.

13. Zástavní právo je právem subsidiárním a akcesorickým. Subsidiarita zástavního práva vyjadřuje, že jde o podpůrný zdroj uspokojení pohledávky zástavního věřitele, který se uplatní jen tehdy, jestliže pohledávka nebyla dlužníkem dobrovolně splněna a nezanikla jiným způsobem. Akcesorickým je zástavní právo zejména proto, že vzniká pouze tehdy, vznikla-li platně také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit, a že dochází k jeho zániku, zanikla-li zajištěná pohledávka. Jestliže pohledávka, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno, ve skutečnosti platně nevznikla (například proto, že nedošlo k uzavření smlouvy, podle které měla pohledávka vzniknout, že je taková smlouva neplatná apod.), není tu zástavní právo, i kdyby samotná zástavní smlouva byla bezvadná. Není-li tu tedy pohledávka, která má být zajištěna zástavním právem, má to za následek, že podle zástavní smlouvy – ačkoliv jde o platný právní úkon a i když, jde-li o nemovitost, bylo podle ní vloženo zástavní právo do katastru nemovitostí – zástavní právo nevznikne (shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3472/2011).

14. S ohledem na tvrzení žalobců v řízení se soud I. stupně správně zabýval platností úvěrové smlouvy ze dne [datum] uzavřené mezi [právnická osoba] a [jméno] a [jméno] [příjmení], neboť v případě její neplatnosti by nevznikla platně pohledávka zajištěná zástavním právem (dle zástavní smlouvy uzavřené rovněž dne [datum] žalobci jako zástavci s uvedeným peněžním ústavem) a tudíž ani zástavní právo. Zde soud I. stupně podle obsahu žalobních tvrzení a v souladu s ustálenou výkladovou praxí (viz jím citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2006 sp. zn. 21 Cdo 826/2005, R 36/2008, jakož i shodně žalobci v odvolání uváděný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010, R 70/2011) správně dovodil, že podvodné jednání [jméno] a [jméno] [příjmení] při uzavírání úvěrové smlouvy nečiní takovou smlouvu absolutně neplatnou dle § 37 odst. 1 ani dle § 39 obč. zák. (tedy ani proto, že by se příčila dobrým mravům, jak namítají žalobci v odvolání), ale je důvodem relativní neplatnosti smlouvy z důvodu omylu dle § 49a obč. zák., které se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§ 40a obč. zák.). Ten je tímto způsobem chráněn a jen na něm může záviset, zda se omylu a tudíž neplatnosti takového úkonu dovolá. V daném případě se„ podvedený“ peněžní ústav (ani jeho právní nástupci po postoupení pohledávky) neplatnosti úvěrové smlouvy nedovolali, a proto soud I. stupně dospěl ke správnému závěru o platnosti úvěrové smlouvy ze dne [datum] uzavřené mezi [právnická osoba] a [jméno] a [jméno] [příjmení]. Žalobci účastníky této úvěrové smlouvy nebyli, nemohli se při jejím uzavírání nacházet v omluvitelném omylu (jak nesprávně tvrdí v odvolání; proto není přiléhavý ani jejich poukaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1830/2007, R 55/2010) a nemohou se tudíž ani dovolat její relativní neplatnosti dle § 49a obč. zák. Pokud v odvolání žalobci zmiňují, že se nedomáhali neplatnosti úvěrové ani zástavní smlouvy, ale určení neexistence zástavního práva, bylo potřeba v rámci tohoto žalobci požadovaného určení posoudit (na základě jejich tvrzení) platnost úvěrové smlouvy jako otázku předběžnou.

15. Tvrdí-li žalobci liknavost [právnická osoba] s tím, že důsledně neprověřila schopnost manželů [příjmení] sjednaný úvěr splácet, potom z podané žaloby ani z dalšího průběhu řízení před soudem I. stupně až do poučení o koncentraci řízení dle § 118b odst. 1 o. s. ř. při jednání dne [datum] neplyne, že tuto skutečnost žalobci tvrdili. Proto takové tvrzení uplaněné až v odvolání je v souladu se zásadou neúplné apelace ve smyslu § 205a o. s. ř. v odvolacím řízení nepřípustné a nebylo důvodu se jím zabývat. Kromě toho, pokud soud I. stupně k postupu banky uvedl, že nebylo prokázáno žádné její podvodné jednání, ani že by disponovala jakoukoliv informací o podvodném jednání a úmyslu manželů [příjmení] (z odsuzujícího trestního roszudku přitom plyne, že [jméno] [příjmení] předložila mimo jiné falešné potvrzení o výši svého pracovního příjmu), nebyl tento závěr žalobci výslovně zpochybněn. Pokud jde o tvrzení žalobců, že banka se o věc nestarala ani v trestním řízení (k záležitostem spojeným s trestním řízením se [právnická osoba] písemně vyjadřovala – viz bod 12. odůvodnění napadeného rozsudku), nemohou mít skutečnosti související až s následným chováním účastníka smlouvy žádný vliv na platnost úvěrové smlouvy ve smyslu § 39 o. z.; proto tato argumentace žalobců je pro posouzení věci právně bezvýznamná.

16. Pokud žalobci tvrdí, že nebyl naplněn účel úvěrové smlouvy (resp. úvěru), kterým bylo dle bodu 1.2 a 1. 4 smlouvy financování koupě rodinného domu a pozemky manželi [příjmení], ani tato skutečnost nezpůsobuje absolutní neplatnost úvěrové smlouvy ve smyslu § 39 obč. zák., ale bylo na vůli věřitele (banky), zda v takovém případě od smlouvy odstoupí a požádá o vrácení použitých peněžních prostředků (§ 507 obch. zák. a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 29 Odo 841/2005); k takovému právnímu úkonu ze strany banky nedošlo.

17. Protože na základě platné úvěrové smlouvy ze dne [datum] vznikla pohledávka věřitele [právnická osoba] vůči dlužníkům manželům [příjmení], vzniklo i zástavní právo k zajištění této pohledávky na základě zástavní smlouvy uzavřené téhož dne. Na tento závěr pak nemá žádný vliv skutečnost, že nebyla následně uzavřena předpokládaná kupní smlouva, neboť zřízená zástava zajišťuje pohledávku z úvěrové smlouvy (a nikoliv nároky z neuzavřené kupní smlouvy).

18. Proto odvolací soud rozsudek soudu I. stupně, kterým zamítl žalobu na určení neexistenci tohoto zástavního práva, včetně bezchybných výroků o náhradě nákladů řízení, dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

19. Jelikož žalobci se svým odvoláním neuspěli, vzniklo žalované dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, a to za právní zastoupení jejím právním zástupcem JUDr. [jméno] [příjmení] představující jeden úkon právní služby (účast při jednání odvolacího soudu dne [datum]) v částce 2 500 Kč (§ 9 odst. 3 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb – advokátní tarif, dále též AT) a jednu náhradu hotových výdajů 300 Kč dle § 13 odst. 1 a 4 AT, což spolu s 21% daní z přidané hodnoty 588 Kč činí celkem 3 388 Kč Tyto náklady řízení jsou žalobci povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího právního zástupce (§ 160 odst. 1, § 149 odst. 1, § 211 o. s. ř.).