15 CO 179/2022

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře – rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy Mgr. Pavla Přibyla a soudkyň JUDr. Ivany Kosové a JUDr. Marcely Pechové v právní věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně bytem adresa zastoupená advokátkou JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného sídlem adresa zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o odstranění následků diskriminace a přiměřené zadostiučinění o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 20. dubna 2022, č. j. 6 C 11/2020-163

I. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavcích I. a II. ve výrocích o zamítnutí žaloby potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavci III. ve výroku o náhradě nákladů řízení mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně částku 38 994,67 Kč k rukám právního zástupce žalovaného [příjmení] [jméno] [příjmení] do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 11 059,40 Kč k rukám zástupce Mgr. [jméno] [příjmení] do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Citovaným rozsudkem Okresní soud v Pelhřimově (dále jen soud I. stupně) zamítl žalobu, aby žalovanému byla stanovena povinnost poskytnout žalobkyni specifikovanou písemnou omluvu a zveřejnit ji způsobem dostupným všem zaměstnancům žalovaného a náhradu nemajetkové újmy v částce 1 000 000 Kč. Žalobkyni pak uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 115 527 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce.

2. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný, u kterého byla zaměstnána od roku 2004 do roku 2018, s ní v průběhu pracovního poměru zacházel z důvodu jejího věku méně příznivě, než s jejími kolegyněmi ve srovnatelné situaci, a to v konkrétních jí specifikovaných situacích. Žalovaný považoval tvrzení žalobkyně o zásahu do jejích osobnostních práv za účelové, když z její strany nedošlo k přijetí odpovědnosti za selhání při plnění pracovních povinností, které vedly k ukončení jejího pracovního poměru výpovědí ze strany zaměstnavatele.

3. Soud I. stupně měl za prokázané, že na základě pracovní smlouvy ze dne [datum] a jejího dodatku ze dne [datum] žalobkyně pracovala u žalovaného od [datum] jako asistent pedagoga, od listopadu 2015 jako vychovatelka. Z obsahu spisu sp. zn. 6 C 10/2018 vyplynulo, že dopisem ze dne [datum] dal žalovaný žalobkyni výpověď z pracovního poměru pro popsané porušení pracovních povinností, čemuž předcházel dopis ze dne [datum] s upozorněním na možnost výpovědi; žaloba žalobkyně na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru byla jako nedůvodná zamítnuta. Soud I. stupně vyšel z právní úpravy diskriminace v pracovněprávních vztazích obsažené v § 16 a 17 zákoníku práce a zabýval se jednotlivými tvrzeními žalobkyně. Pokud žalobkyně tvrdila, že s ní nebyly uzavírány dohody o provedení práce (oproti jiným kolegyním), soud zjistil, že žalobkyně měla uzavřenu dohodu o provedení práce v roce 2016, v roce 2017 s ní žádná dohoda o provedení práce uzavřena nebyla, přičemž další vychovatelky [příjmení], [příjmení] i [příjmení] (pracující na stejné směně se žalobkyní) v roce 2017 tyto dohody uzavřeny měly. Nicméně podle výpovědí ředitele žalovaného [příjmení] [jméno] [příjmení] a svědkyň [jméno] [příjmení] (sociální pracovnice a zástupkyně ředitele) a [jméno] [příjmení] (vedoucí vychovatelka v období 2010 až 2021), o jejichž věrohodnosti nemá soud pochybnosti (neboť korespondují s ostatními provedenými důkazy) se žalobkyně cítila přepracovaná, proto v době, kdy čerpala dovolenou, s ní dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr uzavírány nebyly. Spatřuje-li žalobkyně svoji diskriminaci v tom, že byla přemístěna na jinou rodinnou skupinu, bylo prokázáno jak v průběhu předchozího řízení o neplatnost rozvázání pracovního poměru, tak i v tomto řízení (zejména svědeckými výpověďmi [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]), že důvodem přeřazení žalobkyně byly tzv. provozní důvody, tedy předcházení konfliktů mezi žalobkyní jako vychovatelkou a dětmi na její skupině. Přístup k dětem i ke spolupracovníkům byl žalobkyni opakovaně vytýkán, ovšem žalobkyně setrvávala na stanovisku, že se nehodlá změnit. Jde-li o tvrzenou diskriminaci v kariérním postupu, bylo prokázáno, že některé vychovatelky si doplňovaly odborné vzdělání na místo vychovatelky až v průběhu tohoto pracovního zařazení, nicméně to bylo odůvodněno plynulým zajišťováním provozu dětského domova a je logické, že žalovaný výběr vychovatelek činil z pracovníků, kteří se, byť v jiném pracovním zařazení, osvědčili. Navíc dle výpovědi svědkyně [příjmení] žalobkyně, byť si zvyšovala kvalifikaci, práci vychovatelky dělat nechtěla a o tuto požádala až po skončení svého studia. Na uvedených závěrech ničeho nemění skutečnost zjištěná Českou školní inspekcí na základě stížnosti žalobkyně, která shledala nedostatky v procesu obsazování míst vychovatelek. Tvrdila-li žalobkyně diskriminaci i ve způsobu odměňování a v pobírání odměn, soud I. stupně z platových výměrů vychovatelek zjistil, že všechny byly jako vychovatelky v roce 2017 zařazeny do 9. platové třídy, tedy byly stejně ohodnocovány; odměna je pak nenárokovou složkou mzdy, kterou zaměstnavatel stanovuje podle jím určených kritérií (jak vyplynulo z výpovědí Ing. [příjmení] a svědkyně [příjmení]). Pokud žalobkyně tvrdila, že ji žalovaný pronásledoval, obtěžoval a chtěl, aby odešla pryč z důvodu vyššího věku, nebylo především prokázáno její tvrzení, že starší kolegyně ukončily pracovní poměr právě z důvodu jejich vyššího věku, neboť 2 pracovnice ([jméno] [anonymizováno], nar. 1955, a [jméno] [příjmení], nar. 1955) ukončily pracovní poměr u žalovaného ke dni [datum], resp. [datum], z důvodu odchodu do důchodu, další 2 pracovnice [jméno] [příjmení], nar. 1963, a [jméno] [příjmení], nar. 1963, ukončily pracovní poměr výpovědí bez uvedení důvodu. Pakliže ředitel žalovaného vytýkal žalobkyni nedostatky v práci a vyzýval ji k nápravě (což potvrzuje i svědkyně [příjmení]), nelze v tomto jednání spatřovat obtěžování či pronásledování, neboť povinností každého zaměstnance je konat práci podle pokynů zaměstnavatele a dodržovat povinnosti vyplývající z pracovního poměru. Prokázána nebyla ani diskriminace žalobkyně při rozvrhu služeb, neboť z výpovědi svědkyně [příjmení] (jako vedoucí vychovatelka prováděla rozvrh služeb), která koresponduje s evidenčními listy žalovaného pro rok 2017, plyne, že pokud žalobkyně měla v určitém měsíci mínusové hodiny, byly jí stejně jako ostatním vychovatelkám v průběhu dalších měsíců postupně dorovnány (tato situace byla dána specifikem provozu dětského domova), tedy v půlročním období měli vychovatelé stejný počet hodin. Spatřuje-li žalobkyně diskriminaci ve ztrátě sociálních kontaktů a ve ztrátě ekonomické nezávislosti, nesouvisí to s jednáním žalovaného v době trvání pracovního poměru. Soud I. stupně proto uzavírá, že žalobkyně v době trvání pracovního poměru u žalovaného nebyla žádným způsobem diskriminována ve smyslu § 2 až § 7 zákona č. 198/2009 Sb., antidiskriminační zákon. Tvrdí-li žalobkyně, že jí v důsledku jednání žalovaného vznikla psychická újma (dokládaná lékařskými zprávami a znaleckým posudkem), nemá dle názoru soudu původ v jednání žalovaného. Proto žalobu jako nedůvodnou zamítl a úspěšnému žalovanému přiznal podle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, představované náklady právního zastoupení dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. za 7 úkonů po 12 300 Kč a dalšími specifikovanými částkami, vše v celkové výši 115 527 Kč.

4. Rozsudek napadla v celém rozsahu odvoláním žalobkyně s tím, že soud I. stupně provedené důkazy nesprávně zhodnotil a právně posoudil. Rozebírá jednotlivá jí tvrzená diskriminační jednání žalovaného a konkrétně namítá, že pokud s ní nebyly uzavírány dohody o provedení práce (které představovaly významné finanční přilepšení a v rámci kterých jezdily vychovatelky s dětmi např. do Chorvatska, na [obec], na hory), nebylo prokázáno, že by důvodem neuzavírání těchto dohod se žalobkyní byla její přepracovanost. Z provedených listinných důkazů rovněž neplyne, že k jejímu přemístění na jinou rodinnou skupinu došlo pro její dlouhodobé neuspokojivé výsledky, naopak s dětmi měla velice dobré vztahy, děti si nechtěly zvykat na novou vychovatelku [příjmení]; diskriminační jednání žalovaného je prokazováno jí konkretizovanými listinnými důkazy, naopak nebylo prokázáno, že by měla konflikty s dětmi, ani že by měla neuspokojivé pracovní výsledky. Diskriminaci v kariérním postupu spatřuje v tom, že k nástupu na místo vychovatelky musela mít ukončené požadované vzdělání, ostatní mladší vychovatelky si toto vzdělání mohly dodělat až při výkonu práce vychovatelky; pokud by o práci vychovatelky neměla zájem, potřebné vzdělání by si nedoplňovala. Jako jediná na směně nedostávala odměny, i když problémy s dětmi měly vychovatelky všechny stejné. I když je odměna nenárokovou složkou mzdy, není zcela na libovůli zaměstnavatele, kterému zaměstnanci a v jaké výši ji přizná a kterému nikoliv (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3516/2018). Z listin vyplynulo, že vychovatelka [příjmení] byla od [datum] zařazena do 9. platové třídy a 5. platového stupně se mzdou 26 650 Kč, žalobkyně pouze do 4. platového stupně s příjmem 25 850 Kč. Ředitel žalovaného po ní požadoval, aby ze zaměstnání odešla, ke znevýhodňujícímu zacházení docházelo pouze na její směně, kde v krátkém časovém úseku ukončily pracovní poměr starší vychovatelky [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení], na uvolněná místa byly přijaty mladé vychovatelky [příjmení] a [příjmení], nesplňující odbornou kvalifikaci. Ohledně diskriminace při rozvrhu služeb uvádí situace, kdy hlídala většinu dětí, konkrétně zmiňuje událost ze [datum], kdy byly vedoucí vychovatelkou rozděleny služby na 3 rodinné skupiny, ovšem vychovatelka [příjmení] byla nepřítomná, vychovatelka [příjmení] vedla taneční přípravku a aerobic a všechny děti tak byly v její rodince. Na rozdíl od žalobkyně se pak ostatní vychovatelky účastnily i různých školení, divadel apod. Diskriminaci špatným rozvrhem směn spatřuje v tom, že měla nejvíce mínusových hodin. Bylo rovněž prokázáno, že vlivem diskriminačního jednání žalovaného se zhoršil její psychický i fyzický stav. Soudu I. stupně pak vyčítá, že provedené důkazy řádně nezhodnotil, např. zápisy vychovatelek při přemístění dětí, zápisy o spolupráci s vychovatelkami, Českou školní inspekci, knihu stížností, ukončení léčení, znalecký posudek. Navrhovala proto změnu rozsudku tak, aby žalobě bylo vyhověno.

5. Žalovaný navrhl potvrzení rozsudku s tím, že odvolání v zásadě opakuje části žalobních tvrzení, ohledně kterých soud I. stupně úplně a správně zjistil skutkový stav a své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil. Poukazuje na postoj žalobkyně i v průběhu předchozího řízení sp. zn. 6 C 10/2018, ze kterého plyne její neschopnost přiznat si vlastní chybu, přijmout následky svého jednání, když výpověď z pracovního poměru byla opřena o prokázané porušení povinnosti zaměstnance. Dále rozebírá jednotlivé odvolací námitky žalobkyně s tím, že důvod neuzavírání dohod o provedení práce se žalobkyní byl prokázán výpověďmi svědkyň [příjmení] a [příjmení], že přemístění žalobkyně na jinou rodinnou skupinu nemůže být žádnou diskriminací, neboť se jedná o realizaci oprávnění zaměstnavatele při organizaci práce vykonávané za stejných podmínek a v souladu s pracovní smlouvou. Žalobkyně neuvádí, jakého kariérního postupu hodlala dosáhnout, když pracovala v zařazení odpovídajícím její kvalifikaci, přičemž nezbytnost nahrazení odcházejících vychovatelek asistentkami, které si dodatečně doplňovaly vzdělání, byla v konkrétních případech vysvětlena a prokázána (žalobkyně netvrdila, že by podobný vývoj nastal i v jejím případě). V případě tvrzené diskriminace v oblasti odměňování žalobkyně nevysvětluje, zda platové zařazení jiných vychovatelek či jí samotné bylo chybné. K tvrzenému pronásledování žalobkyně odkázal žalovaný na napadený rozsudek, ohledně diskriminace při rozvrhu směn žalobkyně konkrétně neuvedla, jakým způsobem tato provozní rozhodnutí měla zasáhnout do jejích práv.

6. Odvolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a je přípustné (§ 204 odst. 1 a § 201 o. s. ř.). Podle § 212 o. s. ř. přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v celém napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně ve věci samé není důvodné.

7. Soud I. stupně provedl v dané věci rozsáhlé dokazování, když účastníci žádné další doplnění dokazování v řízení před soudem I. stupně, ani v řízení odvolacím, nenavrhovali. V odůvodnění napadeného rozsudku, vycházeje z příslušné úpravy zákoníku práce o zákazu diskriminačního jednání v pracovněprávních vztazích (zejména § 16 zákoníku práce, který v odstavci 4 zároveň vymezuje, jaké rozdílné zacházení se v pracovněprávních vztazích nepovažuje za diskriminaci), učinil na základě zhodnocení provedených důkazů skutkové závěry k jednotlivým tvrzením žalobkyně, ve kterých spatřovala svoji diskriminaci v době trvání pracovního poměru u žalovaného. Toto hodnocení, byť je stručnější, vychází ze zjištění učiněných z jednotlivých provedených důkazů v předchozí části odůvodnění rozsudku, a je z něho zřejmé, jakými úvahami se soud I. stupně řídil.

8. Domáhá-li se zaměstnanec po zaměstnavateli, aby upustil od jeho diskriminace, aby odstranil její následky, aby mu dal přiměřené zadostiučinění nebo aby mu poskytl náhradu nemajetkové újmy v penězích, popř. aby mu nahradil škodu vzniklou diskriminací, má zaměstnanec v občanském soudním řízení procesní povinnosti tvrzení a důkazní o tom, že byl jednáním zaměstnavatele znevýhodněn ve srovnání s jinými zaměstnanci téhož zaměstnavatele. Tvrzení zaměstnance o tom, že pohnutkou (motivem) k jednání zaměstnavatele byly zákonem stanovené diskriminační důvody, má soud ve smyslu ust. § 133a odst. 1 o. s. ř. za prokázané, ledaže zaměstnavatel bude tvrdit a prostřednictvím důkazů prokáže nebo za řízení jinak vyplyne, že vůči svým zaměstnancům neporušil zásadu rovného (stejného) zacházení (shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 246/2008, R 108/2010).

9. Rovněž odvolací soud vychází z prokázaných a ničím nezpochybněných závěrů soudu I. stupně, že žalobkyně pracovala u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne [datum] nejprve jako asistent pedagoga, na základě dodatku pracovní smlouvy pak od [datum] jako vychovatelka, a že její pracovní poměr byl ukončen výpovědí žalovaného jako zaměstnavatele ze dne [datum] z důvodu závažného porušení pracovních povinností dle § 52 písm. g) zákoníku práce, jak vyplývá z odůvodnění rozsudku zdejšího odvolacího soudu ze dne 6. 6. 2019, č. j. 15 Co 144/2019-194, potvrzující rozsudek soudu I. stupně ze dne 7. 2. 2019, č. j. 6 C 10/2018-151, o zamítnutí žaloby žalobkyně na určení neplatnosti této výpovědi.

10. Pokud jde o jednotlivá žalobkyní tvrzená diskriminační jednání žalovaného, potom v případě problematiky dohod o provedení práce měl soud I. stupně za prokázané, že v roce 2017 se žalobkyní žádná taková dohoda uzavřena nebyla, na rozdíl od dalších vychovatelek [příjmení], [příjmení] a [příjmení] (tento skutkový závěr nebyl v odvolacím řízení zpochybněn), nicméně pakliže uzavřel na základě výpovědí svědkyň [příjmení] a [příjmení], že se žalobkyně cítila přepracovaná a proto v době, kdy čerpala dovolenou, s ní nebyly uzavírány dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr, vychází tento závěr z hodnocení provedených důkazů, na rozdíl od odvolací námitky žalobkyně, která bez bližšího zdůvodnění považuje toto vysvětlení za účelovou výmluvu. Uvádí-li sama žalobkyně, že měla uzavřenu pouze jednou dohodu o provedení práce, kdy jela s dětmi na chalupu v Křepinách, plyne ze svědecké výpovědi [jméno] [příjmení], že z chalupy odjížděla v nočních hodinách domů (na noc tak musel jezdit někdo jiný – viz výpověď ředitele žalovaného) a pak si stěžovala na přetěžování v práci. Shodně vypověděl i ředitel žalovaného [příjmení] [příjmení], podle kterého měla žalobkyně uvedenou dohodu uzavřenou asi v roce 2016, pak psala stížnost, že je přepracovaná, a poté už žádné takové dohody nedostávala. Zároveň z obou těchto výpovědí vyplývá, že na letní tábory (v rámci dohod o provedení práce) jezdily vychovatelky vždy po dvou a bylo nutné, aby spolupracovaly, dokázaly se domluvit, se žalobkyní však další vychovatelky jezdit nechtěly, když žalobkyně mezi nimi vyvolávala problémy. Pakliže soud I. stupně považoval výpovědi ředitele žalovaného, jakož i výpovědi svědkyň [příjmení] a [příjmení] za věrohodné, potom shora uvedená zjištění plynoucí z jejich výpovědí umožňují učinit závěr, že pokud dohody o provedení práce nebyly uzavírány se žalobkyní, bylo tomu jednak z důvodu špatných vztahů mezi žalobkyní a ostatními vychovatelkami, pro které by v případě účasti žalobkyně na uvedených pobytech nebylo možné řádně zajistit odpovídající péči o děti, jednak z důvodu samotného postoje žalobkyně k uskutečněnému pobytu na chalupě v Křepinách, nikoliv proto, že by byla diskriminována z důvodu vyššího věku.

11. Soud I. stupně zhodnotil správně i další žalobkyní tvrzené diskriminační jednání žalovaného spočívající v jejím okamžitém přemístění na jinou rodinnou skupinu pro údajné dlouhodobé neuspokojivé výsledky, a to jak s ohledem na skutečnosti zjištěné v předchozím řízení o neplatnost rozvázání pracovního poměru, tak i v tomto řízení na základě výpovědí ředitele žalovaného a svědkyň [příjmení] a [příjmení]. Pokud jde o předchozí řízení sp. zn. 6 C 10/2018, soud I. stupně v odůvodnění rozsudku ze dne 7. 2. 2019, č. j. 6 C 10/2018-151 (bod 15.) uzavřel, že ze zápisů z jednotlivých porad i z vytýkacích dopisů (jednalo se o záznamy z pedagogických porad ze dne [datum], [datum] a [datum] a dopisy žalovaného ze [datum] a [datum]) je zřejmé, že žalobkyně dlouhodobě porušovala své povinnosti vyplývající z jí zastávané funkce vychovatelky, což mělo negativní dopad na děti, které byly na vlastní žádost přeřazovány do jiných skupin, její postoje vyúsťovaly v neshody s jinými vychovatelkami, na čemž ničeho nemění dříve vyplácené mimořádné odměny za zodpovědné plnění pracovních povinností (poslední datována dnem [datum]) či pochvala ze dne [datum] mající obecný ráz a vztahující se k práci všech vychovatelek. Z výpovědí ředitele žalovaného a svědkyň [příjmení] a [příjmení] v tomto řízení pak plyne, že v době výkonu práce na pozici asistentky pedagoga byly v domově malé děti, s nimi žalobkyně problémy neměla, ovšem v době výkonu funkce vychovatelky si děti stěžovaly, že se žalobkyní jako vychovatelkou se nedá vyjít, že je neústupná, žádaly o přeložení do jiné skupiny. Dále z výpovědi svědkyně [příjmení] vyplývá, že žalobkyně pracovala ve 4. skupině, kde byly 3 děti nad 15 let, které požádaly o přeložení, z důvodu zklidnění situace proto žalobkyni přeřadili do 1. skupiny, kde byly děti mladšího věku; obdobně vypověděla i svědkyně [příjmení]. Poukazuje-li žalobkyně v odvolání na některé listinné důkazy (zejména zápisy vychovatelek či zprávu OSPOD) a dovozuje z nich, že děti (i konkrétně jmenované) k ní měly pěkný vztah či že ji navštěvovaly i po jejím přemístění na jinou rodinnou skupinu, není ani touto argumentací žalobkyně zpochybněn shora uvedený závěr o jejích problémech s některými (staršími) dětmi. Navíc, jak uvádí soud I. stupně a argumentuje i žalovaný, šlo o přemístění žalobkyně z jedné skupiny na jinou při stejné náplni práce v rámci téže pracovní smlouvy. Argumentuje-li žalobkyně tím, že i ostatní vychovatelky měly určité problémy s dětmi, které nebyly řešeny jejich přemístěním k jiné skupině, nevyplynuly z provedeného dokazování u jiných vychovatelek takové problémy při komunikaci s dětmi, jako v případě žalobkyně.

12. Rovněž v případě tvrzené diskriminace žalobkyně v jejím kariérním postupu (s tím, že pro nástup na místo vychovatelky musela mít ukončené vzdělání, zatímco mladší vychovatelky si vzdělání dodělávaly dodatečně při výkonu práce vychovatelky) soud I. stupně na základě provedeného dokazování správně uzavřel, že některé vychovatelky si doplňovaly odborné vzdělání na toto místo až v průběhu tohoto pracovního zařazení proto, že to vyžadoval provoz dětského domova (neboť jiné vychovatelky skončily a bylo třeba tato místa obsadit, přičemž žalovaný jako zaměstnavatel si vybral ze svých pracovníků, kteří se osvědčili v jiné pracovní pozici), zatímco v případě žalobkyně tato ani netvrdila, že by již po dobu doplňování jejího vzdělání pro pracovní zařazení vychovatelky vyšla najevo potřeba obsazení místa vychovatelky a že jí tato možnost (na rozdíl od jiných vychovatelek v jiné době) nebyla nabídnuta. Soud I. stupně se v této souvislosti správně vypořádal i se zprávou [obec] školní inspekce, která shledala nedostatky v procesu obsazování míst vychovatelek, což však nemá žádný dopad na posouzení žalobkyní tvrzeného diskriminačního jednání žalovaného.

13. Jde-li o tvrzenou diskriminaci žalobkyně ve věci výplaty odměn a platového zařazení, učinil soud I. stupně v odůvodnění rozsudku konkrétní zjištění z platových výměrů žalobkyně a dalších vychovatelek a správně uzavřel, že všechny vychovatelky, tedy i žalobkyně, byly v roce 2017 zařazeny do 9. platové třídy. Poukazuje-li žalobkyně v odvolání na to, že byla od [datum] zařazena (v rámci 9. platové třídy) do 4. platového stupně a vychovatelka [příjmení] do 5. platového stupně, potom zařazení zaměstnance do platového stupně se dle § 4 nařízení vlády č. 341/2017 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě, ve znění předpisů pozdějších, řídí podle započítávané praxe podle § 123 odst. 4 zákoníku práce a míry jejího zápočtu určené podle odst. 2 až 9 uvedeného nařízení vlády, neboli s ohledem na tato kritéria může být rozdílná u zaměstnanců na stejné pracovní pozici, přičemž žalobkyně netvrdí žádné konkrétní skutečnosti, pro které by jí zmiňované zařazení do platového stupně bylo nesprávné. Byť s odkazem na žalobkyní citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3516/2018 není zcela na libovůli zaměstnavatele, kterému zaměstnanci (a v jaké výši) přizná odměnu jakožto nenárokovou složku mzdy a kterému nikoliv, vyplývá z výpovědi ředitele Ing. [jméno] [příjmení], že odměny uděloval s vedoucí vychovatelkou nebo se svou zástupkyní podle aktivity, přístupu k práci, plnění povinností apod. (kritérií bylo více). Ze svědecké výpovědi [jméno] [příjmení] pak plyne, že odměny jsou za práci navíc, za přístup k plnění povinností. Pokud tedy z odůvodnění předchozího rozsudku soudu I. stupně ze dne 7. 2. 2019, č. j. 6 C 10/2018-151 plyne, že poslední mimořádná odměna za zodpovědné plnění pracovních povinností žalobkyní je datována dnem [datum], přičemž dnem [datum] je datován vytýkací dopis žalovaného adresovaný žalobkyni, v roce 2017 jsou opakované záznamy z pedagogických porad s upozorňováním žalobkyně na nevhodné výchovné působení na děti a následuje ještě dopis ze dne [datum] opět s upozorněním na nedostatky v práci žalobkyně, byl opodstatněn postup žalovaného jako zaměstnavatele, který žalobkyni odměny (oproti jiným zaměstnancům) nevyplácel. Argumentuje-li žalobkyně v odvolání tím, že problémy s dětmi měly i jiné vychovatelky, potom jednak z výpovědi svědkyně [příjmení] plyne, že odměny nesouvisely s tím, že děti třeba utečou (to se řešilo jiným způsobem), zejména pak odvolací soud poukazuje na to, že v řízení nebyly provedeny žádné důkazy, ze kterých by vyplývaly výtky zaměstnavatele vůči jiným vychovatelkám (tak jako vůči žalobkyni).

14. Jde-li o tvrzení žalobkyně, že ji žalovaný pronásledoval a obtěžoval a chtěl docílit, aby odešla ze zaměstnání, soud I. stupně důvodně poukázal na to, že vytýkání nedostatků žalobkyni v práci a požadavek zaměstnavatele na řádné plnění pracovních povinností nemůže představovat obtěžování či pronásledování zaměstnance, neboť se jedná o povinnosti každého zaměstnance stanovené zákoníkem práce (§ 38 odst. 1 písm. b) zákoníku práce). Ostatně důvodnost výtek žalovaného jako zaměstnavatele byla potvrzena závěry soudů v předchozím řízení sp. zn. 6 C 10/2018, ve kterém se žalobkyně neúspěšně domáhala určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané žalovaným. Soud I. stupně rovněž správně zjistil skutečnosti související s ukončením pracovního poměru vychovatelek [příjmení], [příjmení], [příjmení] a [příjmení], ze kterých nevyplynulo, že by k tomu došlo z důvodu jejich vyššího věku. Takové tvrzení žalobkyně je i nelogické za situace, kdy uvedené zaměstnankyně by měly pracovní poměr skončit z důvodu svého vyššího věku (v období od [datum] do [datum]) a zároveň v té době právě žalobkyně (která je starší než zaměstnankyně [příjmení] a [příjmení]) na pracovní pozici vychovatelky k [datum] nastupovala.

15. Konečně k tvrzení žalobkyně o její diskriminaci špatným rozvrhem směn provedl soud I. stupně dokazování evidenčními listy žalovaného a výpovědí svědkyně [příjmení], která jako vedoucí vychovatelka prováděla rozvrhy služeb, ze kterých jednoznačně plyne, že nejen žalobkyně, ale i ostatní vychovatelky měly v některých měsících mínusové hodiny, které byly ovšem v průběhu dalších měsíců postupně dorovnávány, neboli ohledně této záležitosti žádný rozdíl v přístupu zaměstnavatele k žalobkyni a ostatním zaměstnancům zřejmý není. Uvádí-li žalobkyně, že byly situace, kdy většinu dětí hlídala ona, a jako příklad zmiňuje situaci ze [datum], plyne z jejího popisu, že další vychovatelky byly nepřítomny či měly jiné pracovní aktivity, tudíž spojení dětí do jedné skupiny vedené žalobkyní bylo vyvoláno konkrétními provozními okolnostmi uvedeného dne, z čehož žádné znevýhodňování žalobkyně nelze dovozovat.

16. Za shora uvedené důkazní situace dospěl soud I. stupně ke správnému závěru, že žalobkyní vytýkané jednání žalovaného vůči její osobě nenaplňovalo znaky uvedené v § 2 až § 7 antidiskriminačního zákona (tudíž nedošlo k porušení § 16 zákoníku práce žalovaným jako zaměstnavatelem) a žaloba tak není důvodná (aniž bylo nutné se zabývat žalobkyní tvrzenými dopady na její zdravotní stav). Proto odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v odstavcích I. a II. ve výrocích o zamítnutí žaloby podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

17. Jelikož žalovaný byl v řízení úspěšný, soud I. stupně v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. správně dovodil, že má právo na náhradu nákladů řízení. Účelně vynaložené náklady žalovaného tvoří náklady právního zastoupení. Pakliže soud I. stupně tyto náklady stanovil za 7 úkonů po 12 300 Kč, nevycházel z vyhlášky č. 484/2000 Sb. (jak uvádí v odůvodnění rozsudku), která je zrušená, nýbrž s ohledem na výši uvedené odměny, odpovídající tarifní hodnotě 1 000 000 Kč požadované žalobkyní na úhradu nemajetkové újmy, z § 7 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/96 Sb., advokátní tarif, v platném znění (dále jen AT), když podle § 8 odst. 1 AT není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění v době započetí úkonu právní služby. Dle názoru odvolacího soudu (jak byl účastníkům řízení sdělen při odvolacím jednání a ti měli možnost se k němu vyjádřit) je namístě stanovení odměny právního zástupce podle § 9 odst. 4 písm. a) AT, dle kterého částka 50 000 Kč se považuje za tarifní hodnotu ve věcech osobnostních práv … s návrhem na náhradu nemajetkové újmy (bez návrhu na náhradu nemajetkové újmy by tarifní hodnota v takové věci činila dle § 9 odst. 3 písm. d) AT částku 35 000 Kč). Při uvedeném právním názoru odvolací soud vychází z aktuální judikatury Nejvyššího soudu (srovnej usnesení ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3771/2020, R 12/2022), ve kterém Nejvyšší soud konstatoval, že v zájmu sjednocení judikatury ve věci určení tarifní hodnoty pro účely výpočtu odměny advokáta podle vyhlášky č. 177/96 Sb. dospěl k závěru o správnosti té linie soudních rozhodnutí, podle které ve věcech peněžité náhrady za zásah do práva na soukromý a rodinný život způsobený usmrcením či těžkým poškozením zdraví osoby blízké podle § 2959 o. z. (tj. do osobnostního práva) nelze při stanovení odměny advokáta postupovat podle § 7 ve spojení s § 8 odst. 1 AT. Tato ustanovení nereflektují povahou řízení o peněžitých náhradách za újmu na přirozených právech člověka, neboť v době započetí úkonu právní služby nelze určit výši plnění, jestliže určení výše náhrady závisí na posouzení soudu podle mnoha kritérií. Na tyto případy je, obdobně jako v případech řízení o zadostiučinění za nemajetkovou újmu uzpůsobenou nesprávným výkonem veřejné moci, přiléhavě aplikovat ust. § 9 odst. 4 písm. a) AT, jež ostatně podle výslovného znění na věci osobnostních práv, v nichž je navrhována náhrada nemajetkové újmy, dopadá. Tytéž důvody pak vedly Nejvyšší soud k závěru, že postup podle téhož ustanovení AT se uplatní i při výpočtu odměny advokáta v řízení o nárocích na náhradu nemajetkové újmy na zdraví podle § 2958 o. z.

18. Odvolací soud je proto přesvědčen, že ani v daném případě není přiléhavé vycházet při stanovení tarifní hodnoty pro účely stanovení výše odměny advokáta z částky 1 000 000 Kč jakožto žalobkyní požadované náhrady nemajetkové újmy, nýbrž s ohledem na předmět řízení, kterým je odstranění následků zásahu do osobnostních práv žalobkyně s nároky na náhradu nemajetkové újmy, je namístě postupovat podle § 9 odst. 4 písm. a) AT. Při jinak správném postupu soudu I. stupně tedy náklady řízení žalovaného tvoří odměna právního zástupce za celkem 7 úkonů právní služby (příprava a převzetí zastoupení, vyjádření ze dne [datum] a [datum], účast na jednání dne [datum], dne [datum] trvající déle jak 2 hodiny – 2 úkony a dne [datum]) po 3 100 Kč, k tomu 7 tzv. režijních paušálů po 300 Kč dle § 13 odst. 1, 4 AT, 3x jízdné [obec] – [obec] a zpět k uvedeným jednáním v celkové výši 6 627 Kč a 18 půlhodin po 100 Kč náhrady za ztrátu času (§ 14 odst. 1 písm. a), 3 AT), celkem 32 227 Kč a náhrada 21 % DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) v částce 6 767,67 Kč, celkem 38 994,67 Kč Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil rozsudek soudu I. stupně v odstavci III. ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně částku 38 994,67 Kč k rukám právního zástupce žalovaného v zákonné lhůtě tří dnů (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o. s. ř.).

19. V odvolacím řízení uspěl rovněž žalovaný, který má dle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů i této fáze řízení. Jeho náklady tvoří opět náklady právního zastoupení, a to za 2 úkony právní služby (písemné vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu) po 3 100 Kč, 2 režijní paušály po 300 Kč, cestovné k jednání odvolacího soudu [obec] – [obec] a zpět 1 438 Kč a 6 půlhodin náhrady za ztrátu času po 100 Kč ve výši 600 Kč, celkem 9 140 Kč, k tomu náhrada 21 % DPH 1 919,40 Kč, celkem částka 11 059,40 Kč, kterou je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému opět k rukám jeho právního zástupce v zákonné lhůtě.