15 Co 181/2025 - 313

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dany Slavíkové a soudkyň Mgr. Adély Kaftanové a Mgr. Olgy Lenochové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o 202 945,16 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. února 2025 č. j. 5 C 114/2023-262 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. mění jen tak, že se zamítá žaloba na zaplacení částky 85 695,16 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 11. 4. 2023 do zaplacení, jinak (ohledně částky 117 250 Kč s příslušenstvím) se v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 37 995,76 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně [Jméno advokáta], advokáta.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na nákladech řízení částku 2 236 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Obvodního soudu pro Prahu 5.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 3 088 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Obvodního soudu pro Prahu 5.

Odůvodnění

1. Shora označeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 202 945,16 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 11. 4. 2023 do zaplacení (výrok I.). Dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 214 265, 70 Kč (výrok II.) a povinnost zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 5 324 Kč (výrok III.).

2. Takto bylo rozhodnuto o žalobním návrhu na zaplacení finanční náhrady za bezdůvodné obohacení získané žalovanou na úkor žalobkyně neoprávněným užíváním dvou následujících movitých věcí: a) dvousloupový hever [název], výrobce [právnická osoba] [adresa] (dále „Hever 1“), b) dvousloupový hever [název], výrobce [právnická osoba] [adresa] (dále „[adresa]“) v období od 1. 3. 2018 do 18. 3. 2023. Dle žalobkyně žalovaná dne 25. 2. 2018 neoprávněně vystěhovala zařízení autoservisu ve vlastnictví žalobkyně z prostor na adrese [adresa], včetně dvou výše uvedených heverů, a toto zařízení začala používat v nové provozovně (ke stěhování došlo po ukončení užívacího práva žalované k nebytovým prostorám). Vrácení heverů se žalobkyně domohla na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 12. 2022 č. j. [spisová značka], který nabyl právní moci dne 10. 2. 2023 a jímž bylo žalované uloženo vydat žalobkyni Hever 1 a Hever 2. Hevery byly předány dne 18. 3. 2023. Žalobkyně žádala finanční náhradu ve výši obvyklého nájemného za užívání každého z heverů v rozhodné době (za užívání Heveru 1 žádala 1 600 Kč měsíčně, za užívání Heveru 2 částku 1 750 Kč měsíčně; celkem 3 350 Kč měsíčně).

3. Z výsledků řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 5 sp. zn. [spisová značka] plyne, že žalobkyně v rozhodném období byla vlastníkem Heveru 1 a Heveru 2 a že žalovaná hevery při vyklizení nebytových prostor na adrese [adresa], jí užívaných jako autodílna, neprávem demontovala a namontovala je ve své nové provozovně. K odstěhování heverů došlo 25. 2. 2018. Hevery byly žalobkyni vráceny dne 18. 3. 2023 - poté, co byla žalobkyně úspěšná s žalobou o vydání těchto movitých věcí. Ze znaleckých posudků [jméno FO], znalce z oboru ekonomika a strojírenství, č. [číslo] a č. [číslo] ze dne 21. 4. 2023 a z výslechu tohoto znalce soud I. stupně zjistil výši obvyklého nájemného za užívání heverů v rozhodném období – 1 600 Kč bez DPH za užívání Heveru 1 a 1750 Kč bez DPH za užívání Heveru 2. Dále soud I. stupně zjistil, že žalovaná byla žalobkyní opakovaně vyzvána k vydání v řízení požadované finanční náhrady, naposledy předžalobní výzvou ze dne 3. 4. 2023.

4. K posouzení obranné kompenzační námitky žalované učinil soud I. stupně následující zjištění: Žalobkyně si po ukončení nájemního vztahu k motocyklu ve vlastnictví žalované [název], VIN [VIN kód] (výpovědí žalobkyně jako nájemkyně obsažené v dopise ze dne 22. 10. 2018) ponechala motocykl ve svém držení. Dopisem ze dne 1. 11. 2018 žalobkyně žalované sdělila, že uplatňuje zadržovací právo k motocyklu do doby, než jí bude uhrazena pohledávka, popsaná v dopisu (na finanční náhradu za užívání vybavení autoservisu za dobu nejméně čtyř let ve výši 2 032 000 Kč), a než jí bude vráceno vybavení autoservisu. Dopisem ze dne 18. 4. 2023 (předžalobní upomínkou) žalovaná vyzvala žalobkyni k úhradě bezdůvodného obohacení za užívání předmětného motocyklu v období od 18. 4. 2020 do 18. 4. 2023 (ve výši 1 620 000 Kč), současně vyzvala žalobkyni k vydání motocyklu. Žalovaná v průběhu tohoto řízení, a to podáním ze dne 12. 5. 2023, které bylo doručeno žalobkyni dne 27. 9. 2023 při jednání soudu, započetla proti žalobou uplatněné pohledávce svoji pohledávku na finanční náhradu za neoprávněné užívání výše uvedeného motocyklu žalobkyní v období od 18. 4. 2020 do 3. 9. 2020 ve výši 202 500 Kč (45 000 Kč měsíčně včetně DPH) se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 19. 4. 2023 do zaplacení. V řízení vedeném před Obvodním soudem pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], zahájeném dne 28. 8. 2023, žalovaná žádala na žalobkyni vydání předmětného motocyklu a současně finanční náhradu za neoprávněné užívání motocyklu v období od[Anonymizováno]4. 9. 2020 do 4. 6. 2023. Řízení o žalobním návrhu na vydání motocyklu bylo pravomocně ukončeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 2. 2024 č. j. [spisová značka] ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2023 č. j. [spisová značka] tak, že tento žalobní návrh byl zamítnut s odůvodním, že žalobkyně drží motocykl právem – z titulu zadržovacího práva dle ust. § 1395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“).

5. Soud I. stupně uzavřel, že žalobkyni proti žalované dle ust. § 2991 odst. 1 a 2 o. z. vznikl tvrzený nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Žalovaná měla v rozhodném období od 1. 3. 2018 do 18. 3. 2023 Hever 1 a Hever 2 ve svém držení bez právního důvodu a mohla je tak užívat (k podnikatelské činnosti ve své nové provozovně), čímž jí na úkor žalobkyně – vlastnice heverů vzniklo bezdůvodné obohacení, za které je povinna poskytnout finanční náhradu. Výši peněžité náhrady určil dle ust. § 2999 odst. 1 o. z. ve výši obvyklého nájemného za užívání heverů v rozhodném období, která byla prokázána znaleckými posudky znalce [jméno FO].

6. Kompenzační námitku žalované soud I. stupně neshledal důvodnou (podle soudu I. stupně tedy žalobou uplatněná pohledávka nezanikla započtením, které žalovaná učinila v průběhu řízení) s odůvodněním, že žalobkyně v době od 18. 4. 2020 do 3. 9. 2020 měla právní titul k držbě motocyklu (zadržovací právo) a nemohla jí proto vzniknout pohledávka na zaplacení finanční náhrady za (neoprávněné) užívání motocyklu v této době.

7. Soud I. stupně konečně (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 812/2018) nepřihlédl k námitce promlčení žalobou uplatněné pohledávky vznesené žalovanou, neboť tuto námitku shledal rozpornou s dobrými mravy. Konstatoval, že žalovaná úmyslně a vědomě hevery žalobkyni nevydala, v čemž spatřuje důvody nemravnosti námitky promlčení.

8. Soud I. stupně proto žalobě v celém rozsahu vyhověl. Spolu s přisouzenou finanční náhradou za získané bezdůvodné obohacení byl žalobkyni přiznán i požadovaný úrok z prodlení dle ust. § 1968 a § 1970 o. z. ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Soud I. stupně vycházel z toho, že splatnost nároku nastala základě předžalobní výzvy (§ 1958 odst. 2 o. z.).

9. Výrok o nákladech řízení ve vztahu mezi účastnicemi vychází z ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Soud I. stupně úspěšné žalobkyni přiznal proti žalované právo na náhradu nákladů řízení v částce 214 265,70 Kč. Tato částka zahrnuje zaplacený soudní poplatek ze žaloby ve výši 8 118 Kč a náklady na zastoupení advokátem vypočtené dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., tj. odměnu za 18 úkonů právní služby po 9 140 Kč (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva ze dne 3. 4. 2023, žaloba ze dne 11. 4. 2023, porada s klientem dne 20. 5. 2023, porada s klientem dne 29. 11. 2023, písemné vyjádření ze dne 24. 5. 2023, ze dne 25. 5. 2023, ze dne 27. 9. 2023, ze dne 26. 10. 2023, ze dne 1. 12. 2023, ze dne 5. 6. 2024, účast na jednání soudu dne [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], písemný závěrečný návrh k výzvě soudu) dle ust. § 7 a § 11, odst. 1, písm. a), d) a g) vyhlášky, 18 x paušální náhradu hotových výdajů advokáta po 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 vyhlášky a zvýšení souhrnu odměny a náhrad advokáta o 21 % DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).

10. Výrok o nákladech státu vychází z ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. Neúspěšné žalované bylo uloženo nahradit státu zaplacené znalečné ve výši 5 324 Kč.

11. Rozsudek napadla včasným odvoláním žalovaná. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek změnil tak, že žaloba bude zamítnuta. Žalovaná soudu I. stupně vytkla nesprávnost jeho zjištění o výši obvyklého nájemného za užívání Heveru 1 a Heveru 2 v rozhodnem období. Zdůraznila, že soud I. stupně nijak nezohlednil jí předložené znalecké posudky [tituly před jménem] [jméno FO], znalce z oboru ekonomika a strojírenství, č. [číslo] a č. [číslo]. Těmito posudky byly revidovány závěry znalce [právnická osoba] o časové a obvyklé ceně heverů v únoru 2018. Dle žalované je ze znaleckých posudků [tituly před jménem] [jméno FO] zcela zřetelné, že žalobkyní vyčíslená cena nájmu je zcela mimo realitu a příčí se prosté logice. Soud I. stupně pochybil, pokud neprovedl výslech [tituly před jménem] [jméno FO] k vysvětlení závěrů jeho posudku a nenechal případně zpracovat posudek revizní, nejlépe znaleckým ústavem. Dle žalované soud I. stupně postupoval v rozporu názorem vyjádřením Nejvyšším soudem např. v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 2616/2013 ze dne 17. 7. 2014, podle kterého má-li soud pochybnost o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže ji nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalce požádat, aby podal potřebná vysvětlení, zejména aby posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek; kdyby tím nebyla pochybnost o věcné správnosti znaleckého posudku, nejasnost nebo neúplnost znaleckého posudku odstraněna, soud za účelem přezkoumání znaleckého posudku ustaví jiného znalce. Při zjevné rozdílnosti v metodice a závěrech jednotlivých posudků od dvou znalců měl soud I. stupně i bez návrhu žalované přistoupit k výslechu znalce [tituly před jménem] [jméno FO], popřípadě ke zpracování dalšího posudku, který by vysvětlil a objasnil případné chyby znalců. Soud I. stupně nic takového neučinil a nahradil názor znalců názorem vlastním.

12. Pokud soud I. stupně dovodil nedůvodnost vznesené kompenzační námitky, protože výsledků řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn. [spisová značka] plyne, že žalobkyně právem v rozhodném období měla v držení předmětný motocykl žalované, pomíjí tím závěry vyjádřené v částečně zrušujícím rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka]. Zde městský soud dovodil možnost existence nároku žalované na vydání bezdůvodného obohacení za užívání motocyklu (žalobkyní) v pozdějším období od 4. 9. 2020 do 4. 6. 2023 s odkazem na ust. § 1397 odst. 2 o. z. Podle tohoto ustanovení zadrženou věc může věřitel užívat jen se souhlasem dlužníka a způsobem pro dlužníka neškodným. V řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. [spisová značka] tedy probíhá (resp. probíhalo) dokazování ohledně žalovanou tvrzené skutečnosti, že žalobkyně v rozhodném období motocykl užívala (bez souhlasu žalované). Byl zpracován soudem zadaný znalecký posudek znalce [tituly před jménem] [jméno FO] a Obvodní soud pro Prahu 6 došel k závěru, že je třeba posudek doplnit. Znalec se měl zaměřit na známky koroze. Žalobkyně však v průběhu znaleckého zkoumání prostřednictvím [jméno FO] zničila možnost podání objektivního znaleckého posudku a znevěrohodnila tím tvrzení žalobce, že motocykl po ukončení nájemního/zápůjčního vztahu nikdy nepoužívala a usvědčila se tak sama sebe z nepravdivých tvrzení ([jméno FO] motocykl bez vyzvání připojil ke startovacímu zařízení a začal spalovací prostor sprejovat; ještě před prohlídkou znalce dne 27. 2. 2025 odvezl motocykl do servisu a nechal jej napojit na počítač). Žalovaná v této souvislosti navrhla, aby odvolací soud provedl řadu důkazů dokumentujících průběh dokazování užívání motocyklu žalobkyní v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn. [spisová značka]. Při jednání odvolacího soudu žalovaná uvedla, že uvedené řízení bylo ukončeno vydáním zamítavého rozsudku, proti němuž hodlá podat odvolání.

13. Žalovaná dále nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně, že její námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy. I z rozhodnutí Nejvyššího soudu, na které soud I. stupně odkazuje, plyne, že aby mohla být námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy, musí dlužník (v tomto řízení žalovaná), k promlčení přispět. Čím přispěla žalovaná k promlčení nároku, soud I. stupně neobjasnil. Samotné vznesení námitky promlčení dobrým mravům neodporuje. V posuzovaném případě si promlčení způsobila žalobkyně sama, bez jakéhokoli přispění žalované. Již v roce 2019 žalobkyně žalovana jednatele žalované o vydání heverů u Okresní soud v [místo]. Nebyla zde schopna prokázat pasivní legitimaci, proto vzala žalobu zpět. V roce 2020 pak žalovala žalovanou o vydání heverů u Obvodního soudu pro Prahu 5. Měla-li dostatek důkazů o neoprávněnosti držby heverů ze strany žalované, měla žalobkyně zároveň žalovat i vydání bezdůvodné obohacení.

14. Žalobkyně navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Dle žalobkyně byla výše obvyklého nájemného za užívání předmětných heverů v rozhodném období nepochybně prokázána znaleckými posudky znalce [jméno FO], který byl vyslechnut a který na svých závěrech setrval i po seznámení se znaleckými posudky [tituly před jménem] [jméno FO] (tento znalec ostatně předmětné hevery ani neviděl).

15. Zcela správné je i posouzení kompenzační námitky žalované. K započtení užitá pohledávka na vydání bezdůvodného obohacení za užívání motocyklu [název] žalobkyní je nejistá ve smyslu ust. § 1987 odst. 2 o. z. a navíc neexistuje. Městský soud v Praze v jiném sporu účastnic jednoznačně konstatoval, že žalobkyně právem uplatnila k motocyklu zadržovací právo (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2024 sp. zn. [spisová značka]). Motocykl nebyl od zadržení (od roku 2018) užíván, nikdo s ním nejezdil, motocykl byl toliko v průběhu let udržován tak, že byl jednou za čas nastartován, aby došlo k promazání motoru. Žalobkyně se ohradila proti tvrzení žalované, že zničila možnost podání objektivního znaleckého posudku, jímž by byla otázka užívání motocyklu zodpovězena.

16. Žalobkyně je přesvědčena, že jí lze přiznat právo na vydání bezdůvodného obohacení za dobu předcházející třem letům před podáním žaloby, i přes uplatněnou námitku promlčení. Žalovaná měla hevery v protiprávním držení vědomě, úmyslně tedy získávala bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně. V posuzovaném případě se uplatní korektiv dobrých mravů. Žalovaná nemůže účinně uplatnit námitku promlčení, neboť nebyla v dobré víře. Jde o obdobnou situaci, jaká byla řešena v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1737/08. Zde Ústavní soud dovodil: „V daném případě přichází v úvahu možný konflikt základního práva stěžovatele s principem právní jistoty, který je v právním řádu konkrétně reprezentován například též institutem promlčení. Principu právní jistoty, který by v předmětné situaci, ve svých důsledcích mohl svědčit vedlejším účastníkům se však lze dovolávat a lze ho považovat za korektiv ochrany legitimního očekávání pouze za situace, kdy se jej dovolává subjekt v dobré víře. Není-li subjekt v dobré víře, nemůže v jeho případě působit ani princip právní jistoty jakožto korektiv ochrany legitimního očekávání.“ 17. Odvolací soud dle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu I. stupně včetně řízení, které vydání rozsudku předcházelo, a došel k závěru, že odvolání je částečně důvodné.

18. Soud I. stupně opatřil dostatek skutkových podkladů pro rozhodnutí a jeho skutkové závěry odpovídají obsahu provedených důkazů. Odvolací soud nemá žádných výhrad proti skutkovému závěru, že obvyklé ceně nájmu za jeden měsíc u Heveru 1 odpovídá částka 1 600 Kč bez DPH a u Heveru 2 částka 1 750 Kč bez DPH. Tento skutkový závěr učinil soud I. stupně ze znaleckých posudků znalce z oboru ekonomika a strojírenství [jméno FO], který svůj odborný odhad výše obvyklého nájemného přesvědčivě a podrobně vysvětlil. Znalec zdůraznil, že jeho úkolem nebylo odhadnout obvyklou (tržní) cenu heverů, nýbrž obvyklé nájemné za užívání heverů. Soustředil se (inspirován řešením naznačeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2012 sp. zn. 28 Cdo 4022/2011) na odhad obvyklé ceny tzv. operativního leasingu, neboť při operativním leasingu leasingový pronajímatel umožní leasingovému nájemci dlouhodobé užívání předmětu leasingu (typicky automobilu) na určitou dobu, po které se věc vrací zpět pronajimateli. Tímto způsobem překonal problém ocenění spočívající v tom, že předmětné (či podobné) hevery se běžně na trhu samostatně nepronajímají. Leasingové společnosti totiž používájí standardizované způsoby, jak vypočítat měsíční hodnotu tzv. operativního leasingu, tedy dlouhodobého pronájmu. Znalec využil způsob kalkulace leasingové společnosti [společnost]. Počítal s dobou pronájmu 62 měsíců se započetím v únoru 2018, jako vstupní hodnotu heverů počítal časovou cenu každého heveru k únoru 2018, tj. novou cenu poníženou s ohledem na stáří o tzv. amortizaci. Novou cenu k únoru 2018 zjistil telefonickým dotazem u výrobce, jak znalec sdělil při svém výslechu před soudem dne 6. 6. 2024. Při výpočtu tzv. amortizace počítal s životností heverů 20 let, kterou odhadl (znalec v této souvislosti uvedl, že má 25letou zkušenost s dílenským zařízením opraven motorových vozidel). Je evidentní, že zdůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení a je založeno na spolehlivě zjištěných vstupních údajích.

19. Pokud soud I. stupně nepochyboval o správnosti závěrů znaleckých posudků [jméno FO], neměl žádný důvod ke zpracování revizního znaleckého posudku a k výslechu [tituly před jménem] [jméno FO], který vypracoval znalecké posudky pro žalovanou. Přestože znalecké posudky [tituly před jménem] [jméno FO] byly zadány k revizi znaleckých posudků vypracovaných [jméno FO], jejich výstupem je tržní cena heverů v únoru 2018, kterou [jméno FO] vůbec neodhadoval. Žalovaná se tedy mýlí, pokud uzavírá, že soud I. stupně názor znalců nahradil názorem vlastním (o výši bezdůvodného obohacení). Nutno znovu připomenout, že [tituly před jménem] [jméno FO] žádný názor na výši žalovanou získaného bezdůvodného obohacení ve svém znaleckém posudku nevyjádřil. Jak konstatoval Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 4022/2011, který přiléhavě zmínil znalec [jméno FO], soudy při zjišťování výše obvyklého nájemného musí sledovat ocenění užívacího práva, nikoliv užívané věci.

20. Podle dlouhodobě ustáleného judikatury Nejvyššího soudu vzniká majetkový prospěch, který je obohacený povinen vydat podle pravidel o bezdůvodném obohacení, i užíváním cizí věci bez platné smlouvy či jiného právního důvodu. Protože takový uživatel není schopen spotřebované plnění v podobě užívání cizí věci vrátit, je povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou. Majetkovým yjádřením tohoto prospěchu je pak obecně částka, která odpovídá obnosům placeným obvykle v daném místě a čase za užívání obdobných statků a kterou by uživatel za běžných tržních okolností byl povinen vynaložit, pakliže by si právo užívat věc musel opatřit smluvně, důvodně se tedy náhrada poskytovaná za užívání cizí věci bez právního důvodu zpravidla poměřuje obvyklou hladinou nájemného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2024 sp. zn. 28 Cdo 2388/24 a v něm citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu).

21. Právní závěr soudu I. stupně, že žalobkyni proti žalované vzniklo dle ust. § 2991 odst. 1 a 2 o. z. právo na finanční náhradu za bezdůvodné obohacení získané užíváním předmětných heverů ve vlastnictví žalobkyně v období od 1. 3. 2018 do 18. 3. 2023 ve výši 202 945,16 Kč, je tedy zcela správný.

22. Pohledávka žalobkyně proti žalované na zaplacení uvedené částky pak nezanikla započtením, které žalovaná učinila v podání ze dne 12. 5. 2023, doručeném žalobkyni při jednání soudu dne [datum]. K započtení vzájemných pohledávek ve smyslu ust. § 1982 odst. 2 o. z. nedošlo, neboť žalovaná užila k započtení (svoji) pohledávku nejistou, tudíž k započtení nezpůsobilou (viz ust. § 1987 odst. 2 o. z.). Žalobkyně přitom námitku nezpůsobilosti pohledávky k započtení namítla, jak předpokládá judikatura Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020 sp. zn. 31 Cdo 684/2020).

23. Nejvyšší soud vysvětlil, že český zákonodárce upravil likviditu aktivní pohledávky jakožto hmotněprávní předpoklad započtení; není-li aktivní pohledávka uvozovky jistá a určitá uvozovky, odporuje započtení zákonu a je zpravidla (relativně) neplatné. Dovolá-li se věřitel pasivní pohledávky vůči dlužníku relativní neplatnosti jeho právního jednání (jednostranného započtení), účinky započtení nenastanou a pasivní pohledávka nezanikne. Nejistota a tudíž nezapočitatelnost aktivní pohledávky nastává tehdy, jeví-li se aktivní pohledávka jako objektivně sporná, tedy má-li žalobce proti pohledávce relevantní věcné argumenty a vyžaduje-li zjištění (prokázání) této pohledávky co do důvodu nebo výše rozsáhlejší či složitější dokazování, jež by vedlo k neúměrnému prodloužení řízení o žalobou uplatněné (pasivní) pohledávce. V úvahu je přitom třeba vzít stav řízení v okamžiku, kdy byla námitka započtení vznesena.

24. V posuzovaném případě žalobkyně měla (a stále má) proti pohledávce uplatněné k započtení relevantní věcné argumenty. Žalobkyně od počátku popírá, že by žalovanou užitá pohledávka existovala. Částečně se její obrana ukázala důvodnou, neboť v souvisejícím sporu účastnic vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn. [spisová značka] již byla (pravomocným rozhodnutím soudu, tudíž pro účastnice závazně) vyřešena otázka, zda v rozhodném období žalobkyně držela motocykl žalované právem. I když, jak zdůraznil v souvisejícím sporu účastnic Městský soud v Praze v rozsudku sp. zn. [spisová značka], může vzniknout – za předpokladu užívání zadržené věci - nárok na finanční náhradu plynoucí z ust. § 1397 odst. 2 o. z. či z titulu bezdůvodného obohacení, bylo (a je) mezi účastnicemi sporné, že žalobkyně v rozhodném období (od 18 4. 2020 do 3. 9. 2020) motocykl užívala. O užívání motocyklu v dalším období od 4. 9. 2020 do 4. 6. 2023 bylo vedeno v souvisejícím sporu (dokonce znalecké) dokazování. Spor prozatím nebyl pravomocně ukončen, jak uvedly shodně obě účastnice při jednání odvolacího soudu. Nepochybně je tedy v posuzovaném případě naplněn smysl a účel ust. § 1987 odst. 2 o. z., jímž je ochrana věřitele pasivní pohledávky „před tím, aby dlužník pasivní pohledávky zabránil uspokojení či toto uspokojení oddálil jednostranným započtením sporné pohledávky za věřitelem pasivní pohledávky a dosáhl toho, že místo uspokojení pasivní pohledávky bude veden spor o existenci a výši aktivní pohledávky“. Míra nejistoty ohledně aktivní pohledávky (pohledávky žalované užité k započtení) je nepochybně vyšší, než je tomu v případě pasivní pohledávky (žalobou uplatněné pohledávky žalobkyně). Tak tomu bylo v okamžiku, kdy byla námitka započtení vznesena, a je tomu tak i v současné době.

25. Soud I. stupně tedy zcela správně nedovodil zánik žalobou uplatněné pohledávky započtením, které učinila žalovaná v průběhu řízení, byť důvody pro tento postup odvolací soud výše uvedeným způsobem koriguje.

26. Odvolací soud však nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně, že v posuzovaném případě není na místě přihlédnout k námitce promlčení vznesené žalovanou pro její nemravnost (a protože její vznesení představuje zjevné zneužití práva ve smyslu ust. § 8 o. z.).

27. Ve vztahu k námitce promlčení Nejvyšší soud odůvodnil a formuloval závěr, dle nějž dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení pak lze jen na základě skutečností, které nastaly nebo vznikly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný vznesením námitky promlčení brání. Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je totiž třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoliv z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020 sp. zn. 28 Cdo 2598/2020 a v něm citovaná judikatura). Uvedené judikatorní závěry shledal konformními i Ústavní soud ve své aktuální rozhodovací praxi (viz např. nález ze dne 10. 5. 2022 sp. zn. III. ÚS 2127/21).

28. V posuzovaném případě soud I. stupně nedovodil nemravnost námitky promlčení z okolností, které nastaly po vzniku práva žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, nýbrž právě z okolností, které právo zakládají. Žádné významné okolnosti nastalé po vzniku práva netvrdí ani žalobkyně. Žalovaná žalobkyni žádným způsobem nebránila v uplatnění práva na vydání předmětného bezdůvodného obohacení či jeho části žalobou u soudu. Žalovaná žalobkyni nijak neovlivňovala ani v jejím uvážení, zda a kdy právo uplatnit. Uplatnění práva bylo toliko na úvaze a bdělosti samotné žalobkyně.

29. Odvolací soud pak v posuzovaném případě nenalezl konflikt základního práva žalobkyně s principem právní jistoty reprezentovaným institutem promlčení, nenalezl proto prostor pro řešení přijaté v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2010 sp. zn. I. ÚS 1737/08 a postupoval dle výše citované ustálené judikatury.

30. Podle ust. § 609 věta první o. z. nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit. Dle ust. § 610 odst. 1 věta první o. z. k promlčení soud přihlédne, jen namítne-li dlužník, že je právo promlčeno. Podle ust. § § 619 odst. 1 o. z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánů veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Podle ust. § 619 odst. 2 o. z. právo může být uplatněno porvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla. Podle ust. § 621 o. z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání. Podle ust. § 629 odst. 1 o. z. promlčecí lhůta trvá tři roky.

31. V posuzovaném případě žalobkyně o bezdůvodném obohacení a o osobě povinné k vydání bezdůvodného obohacení zjevně věděla již v době, kdy k bezdůvodnému obohacení (postupně) docházelo. K neoprávněnému vystěhování heverů došlo dne 25. 2. 2018 z objektu, ve kterém má žalobkyně sídlo. Z uvedeného je zřejmé, že žalobou uplatněný nárok na finanční náhradu za užívání heverů v období, které předchází třem letům před podání žaloby, byl v době podání žaloby (dne 17. 4. 2023) promlčen a je promlčen (nemohl se ve vztahu k němu zastavit běh promlčecí lhůty dle ust. § 648 o. z.). Protože je právo žalobkyně na finanční náhradu za období od 1. 3. 2018 do 16. 4. 2020 promlčeno, nemá žalovaná povinnost požadovanou finanční náhradu v tomto rozsahu plnit. Žalobkyni tedy lze proti žalované přiznat toliko částku 117 250 Kč, která představuje finanční náhradu za užívání heverů v období od 17. 4. 2020 do 18. 3. 2023 (35 měsíců po 3 350 Kč).

32. Odvolací soud proto dle ust. § 220 odst. 1, písm. a) o. s. ř. změnil výrok I. rozsudku soudu I. stupně tak, že žalobu ohledně částky 85 695,16 Kč s příslušenstvím zamítl, a ve zbytku (ohledně částky 117 250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně za dobu od 11. 4. 2023 do zaplacení) tento výrok potvrdil dle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správný.

33. Vzhledem k tomu, že odvolací soud částečně změnil rozsudek soudu I. stupně, rozhodoval nejen o náhradě nákladů odvolacího řízení, ale i o nákladech řízení před soudem I. stupně.

34. Při rozhodování o nákladech účastníků vyšel z ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. (ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř.). Převážně úspěšné žalobkyni bylo proti méně úspěšné žalované přiznáno právo na náhradu poměrné části vynaložených nákladů, a to v poměru, který odpovídá rozdílu poměru úspěchu žalobkyně ve sporu a jejího neúspěchu (58 % minus 42 %), tj. v 16 %.

35. Žalobkyní vynaložené náklady řízení představují částku 237 473,50 Kč, která zahrnuje soudní poplatek ze žaloby ve výši 8 118 Kč a náklady na zastoupení advokátem vypočtené dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., tj. odměnu za 20 úkonů právní služby po 9 140 Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepis předžalobní výzvy ze dne 3. 4. 2023, sepis žaloby, porada s klientem dne 20. 5. 2023, další porada s klientem dne 29. 11. 2023, písemné vyjádření ze dne 24. 5. 2023, ze dne 25. 5. 2023, ze dne 27. 9. 2023, ze dne 26. 10. 2023, ze dne 1. 12. 2023 a ze dne 5. 6. 2024, účast na jednání soudu I. stupně dne [datum], dne [datum], dne [datum], dne [datum], dne [datum] a dne [datum], sepis písemného závěrečného návrhu k výzvě soudu, sepis vyjádření k odvolání proti rozsudku, účast na jednání odvolacího soudu dne [datum]) dle ust. § 7 a § 11 odst. 1 písm. a), d), g) a k) vyhlášky, 15 x paušální nárhadu hotových výdajů advokáta po 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 vyhlášky, ve znění účinném do 31. 12. 2024, 5 x paušální náhradu hotových výdajů advokáta po 450 Kč dle ust. § 13 odst. 4 vyhlášky, ve znění účinném od 1. 1. 2025, a zvýšení souhrnu odměny a náhrad advokáta o 21 % DPH v částce 39 805,50 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). 16 % z částky 237 473,50 Kč je částka[Anonymizováno][částka].

36. Výroky o náhradě nákladů státu vycházejí z ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud rozdělil povinnost nahradit České republice státem vynaložené náklady (znalečné ve výši 5 324 Kč) mezi účastnice podle poměru jejich neúspěchu ve věci. Žalobkyni bylo uloženo nahradit 42 % státem vynaložených nákladů, žalované bylo uloženo nahradit 58 % těchto nákladů.

Poučení