15 Co 185/2024 - 95

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Karly Nekolové a Mgr. Jana Rýznara ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované společnosti 0/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] zastoupená advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 2/0], narozený dne [Anonymizováno] bytem [Anonymizováno] o zaplacení částky 56 660,01 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí, ze dne 10. 4. 2024, č. j. 18 C 273/2023-54, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadeném rozsahu, tj. ve výroku I. co do stanovené hmotněprávní lhůty splatnosti přisouzené částky 21 680 Kč a ve výroku II. co do úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 21 680 Kč za dobu od 9. 9. 2023 do zaplacení mění následovně: Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni okresním soudem ve výroku I. přisouzenou částku 21 680 Kč, a to spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky za dobu od 9. 9. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení částku 5 647 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 21 680 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 34 980,01 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3 950,11 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 5 704,99 Kč, úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 25 449,17 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení, a úroku 15 % ročně z částky 23 354,88 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Z obsahu spisu vyplynulo, že v řízení zahájeném dne 29. 11. 2023 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 56 660,10 Kč s úrokovým příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že společnost [právnická osoba] (dále jen „právní předchůdce žalobkyně“) uzavřela se žalovaným dne 19. 3. 2021 smlouvu o hotovostním úvěru, na základě které žalovaný vyčerpal od předchůdkyně částku 25 000 Kč. Žalovaný se zavázal vyčerpaný úvěr splácet v 14 splátkách po 3 320 Kč měsíčně, poslední splátka byla splatná 19. 5. 2022. Žalovaný neplatil splátky řádně a včas a poslední splátku uhradil 20. 3. 2021 ve výši 3 320 Kč, dnem následujícím po marném uplynutí lhůty pro úhradu splátky došlo k zesplatnění celého úvěru. K tomuto datu činil dluh na jistině 23 354,88 Kč. Žalobkyně, na kterou byla pohledávka postoupena smlouvou ze dne 2. 8. 2023, se tak žalobou domáhá zaplacení částky 56 660,10 Kč, která je tvořena jistinou úvěru ve výši 23 354,88 Kč, úrokem 2 094,29 Kč, poplatky za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 11 374,99 Kč, poplatkem za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 157,27 Kč, poplatkem za možnost hradit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště ve výši 4 178,58 Kč a dále smluvní pokutou 13 500 Kč. Domáhá se rovněž úroku vyčísleného od 20. 5. 2022 do 11. 7. 2023 ve výši 5 704,99 Kč a úroku z prodlení do 11. 7. 2023 ve výši 3 950,11 Kč a běžícího úroku z prodlení v sazbě 11,75 % ročně z částky 23 554,88 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení a úroku 15 % ročně z částky 23 554,88 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení.

3. Žalovaný v řízení před okresním soudem, ač mu byla doručena žaloba a rovněž předvolání k jednání, k žalobě se nevyjádřil, k jednání okresního soudu se nedostavil a v řízení zůstal zcela procesně pasivní.

4. Okresní soud dospěl k závěru, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne 19. 3. 2021 uzavřena úvěrová smlouva o poskytnutí bezúčelového hotovostního úvěru ve výši 25 000 Kč, kterou posoudil jako spotřebitelskou smlouvu o úvěru dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a dospěl k závěru o její neplatnosti z důvodu, že předchůdkyně žalobkyně před uzavření smlouvy s žalovaným nezkoumala řádně s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“). Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně v řízení neprokázala, že by příjmy tvrzené žalovaným v žádosti o úvěr ve výši 26 905 Kč měsíčně jakkoliv předchůdkyně žalobkyně prověřila. Rovněž žádným způsobem neprověřila výdajovou stránku majetkových poměrů žalovaného, tj. nevyžádal si od žalovaného relevantní doklady o výši plateb za bydlení, inkaso a jiné pravidelné výdaje, nebo alespoň výpisy z účtu. Pravidelné výdaje žalovaného jsou v žádosti pouze odhadnuty a nejsou doloženy žádnými doklady, a proto z nich nelze nic relevantního zjistit. Bylo proto povinností věřitele výdajovou stránku žalovaného dále prověřit pomocí dokladů vyžádaných od žalovaného. Okresní soud proto pro porušení povinnosti stanovené v § 86 ZoSÚ předchůdkyní žalobkyně dovodil absolutní neplatnost smlouvy o úvěru a povinnost účastníků vypořádat se způsobem stanoveným v § 87 ZoSÚ tak, že žalovaný je povinen vrátit toliko nesplacenou jistinu úvěru, aniž by byla vyžadováno vznesení námitky vzájemnosti. Okresní soud dovodil, že žalovaný vyčerpal úvěr 25 000 Kč, na tento již dříve předchůdkyni žalobkyně uhradil 3 320 Kč, a proto činí nárok na nesplacenou jistinu úvěru částku 21 680 Kč. Okresní soud proto zavázal žalovaného zaplatit tuto částku žalobkyni, a to v nově stanovené hmotněprávní lhůtě splatnosti dle § 87 ZoSÚ do tří dnů od právní moci rozsudku. Okresní soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, vyložil, že žalobkyni nemohl být přiznán nárok na úroky z prodlení, neboť splatnost nesplacené jistiny úvěru ke dni rozhodnutí dosud nenastala, neboť § 87 ZoSÚ obsahuje speciální ustanovení o splatnosti ve vztahu k obecné úpravě splatnosti nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Žalobkyně má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru, a to v nově stanovené době splatnosti, a to buď mezi účastníky dohodnuté (k čemuž nedošlo) nebo soudem určené, která neodvisí od výzvy věřitele, nýbrž od možností dlužníka. Až marným uplynutím této lhůty se může spotřebitel dostat do prodlení. Okresní soud dovodil, že ke dni rozhodnutí nebyla nesplacená jistina 21 680 Kč vůbec splatnou, a proto nemohl přiznat žalobkyni nárok na úroky z prodlení z této částky. Hmotněprávní splatnost této částky stanovil do budoucna nově tak, že tato se stává splatnou třetím dnem od právní moci rozsudku. Novou hmotněprávní splatnost dosud nesplatné jistiny odůvodnil tak, že žalovaný si musel být vědom své povinnosti vrátit čerpanou částku a lhůta tří dnů je přiměřená obecné lhůtě stanovené v § 1958 odst. 2 o. z. (tj. povinnost plnit po výzvě bez zbytečného odkladu) a rovněž lhůtě stanovené v § 160 odst. 1 o. s. ř. Dále zdůraznil, že jelikož nebyly tvrzeny žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že není v možnostech žalovaného jistinu do tří dnů uhradit, vyhodnotil třídenní lhůtu hmotněprávní splatnosti jako přiměřenou. Nad rámec této částky okresní soud žalobu ve zbývajícím rozsahu jako nedůvodnou zamítl.

5. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. Toto odvolání posoudil odvolací soud dle jeho obsahu v souladu s § 41 odst. 2 zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že žalobkyně podala odvolání jak proti výroku I. rozsudku okresního soudu, a to proti tam stanovené hmotněprávní lhůtě splatnosti výrokem I. přisouzené částky 21 680 Kč, tak i proti výroku II., a to pouze v rozsahu úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 21 680 Kč od 9. 9. 2023 do zaplacení. Poukázala na znění § 1970 o. z., s tím, že žádala o úrok z prodlení v zákonné výši vyplývající z nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Odkázala dále na znění § 1958 odst. 2 o. z., podle kterého může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je povinen splnit bez zbytečného odkladu, přičemž žalobkyně za první den prodlení s úhradou dlužné částky považuje datum 9. 9. 2023. Namítala, že žalovaný byl vyzván ke splnění svého peněžitého dluhu novému věřiteli – žalobkyni – v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky ze dne 15. 8. 2023, které mu bylo odesláno dne 24. 8. 2023. Nejpozději třetí den po odeslání se tak výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalovaného a po marném uplynutí lhůty 10 dnů, která byla žalovanému poskytnuta ke splnění dluhu, se tak počínaje dnem 9. 9. 2023 žalovaný dostal do prodlení a žalobkyni vznikl nárok na zaplacení úroku z prodlení minimálně z částky přisouzeného bezdůvodného obohacení. Připomněla dále, že žalobkyně upomenula žalovaného o zaplacení dluhu ještě předžalobní upomínkou ze dne 2. 11. 2023, jejíž odeslání do sféry dispozice žalovaného prokázala podacím lístkem České pošty, s. p. Žalovaný tak měl dostatečný prostor od čerpání prostředků na základě neplatné smlouvy, tj. od března 2021, vrátit minimálně poskytnutou jistinu úvěru, což však neučinil. K závěru okresního soudu, že žalovanému vznikla povinnost vrátit poskytnutou jistinu teprve rozhodnutím soudu o neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, namítal, že splatnost dluhu nastala daleko dříve, neboť žalovaný v řízení netvrdil a ani neprokázal, že by nebylo v jeho možnostech a schopnostech poskytnutou jistinu vrátit dříve, přičemž břemeno tvrzení a důkazní o možnostech spotřebitele jistinu spotřebitelského úvěru vrátit nese právě spotřebitel, který zná své poměry a schopnosti a je na něm, aby v rámci sporného řízení tyto tvrdil a případně prokázal. Žalobkyně v tomto směru odkázala na judikaturu odvolacího Krajského soudu v Ostravě i jeho pobočky v Olomouci.

6. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil, v odvolacím řízení zůstal zcela procesně pasivní.

7. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu, tj. ve výroku I. v hmotněprávní lhůtě splatnosti tam přisouzené částky 21 680 Kč, a dále ve výroku II. co do úroku z prodlení ve výši 11,75 % z částky 21 680 Kč za dobu od 9. 9. 2023 do zaplacení. Okolnost, že žalobkyně napadla i výrok I. rozsudku okresního soudu co do hmotněprávní lhůty splatnosti, odvolací soud dovodil s ohledem na nesouhlas žalobkyně se závěrem okresního soudu, že žalované vznikla povinnost vrátit jistinu poskytnutého úvěru teprve rozhodnutím soudu, nadto u jednání odvolacího soudu toto i žalobkyně potvrdila. Žalobkyně tak zcela zjevně napadá závěr okresního soudu o splatnosti dlužné jistiny úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ. Odvolací soud provedl přezkum rozsudku okresního soudu ve shora uvedeném napadeném rozsahu, a to včetně řízení vydání rozsudku předcházejícího, ve smyslu § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Odvolací soud neshledal žádné vady řízení uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř., ty ostatně ani nikdo z účastníků řízení ani netvrdil. Po takto provedeném přezkumu pak odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné.

8. V projednávané věci dospěl okresní soud k závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru, jakožto smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ZoSÚ, neboť předchůdkyně žalobkyně (úvěrující), před uzavřením smlouvy o úvěru se žalovaným jakožto spotřebitelem řádně neposoudila jeho úvěruschopnost ve smyslu § 86 ZoSÚ. Odvolací soud tyto právní závěry okresního soudu o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru plně sdílí. S ohledem na to, že ani sama žalobkyně tento právní závěr ve svém odvolání nikterak nenapadá a nezpochybňuje, nebude odvolací soud blíže rozvádět důvody, pro které považuje závěr okresního soudu o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro porušení povinnosti stanovené v § 86 odst. 1 věta druhá ZoSÚ za správný.

9. Předmětem odvolacího přezkumu pak nebyla ani výše bezdůvodného obohacení (částka 21 680 Kč), která byla žalobkyni pravomocně přisouzena výrokem I. rozsudku okresního soudu. Tuto částku je žalovaný povinen vrátit žalobkyni, na níž přešlo v důsledku smlouvy o postoupení pohledávek právo vymáhat pohledávku uplatněnou v tomto řízení. Žalobkyně je aktivně věcně legitimovaná. Povinnost zaplatit částku 21 680 Kč nebyla odvoláním napadena, nebyla proto ani předmětem přezkumu odvolacího soudu, v tomto směru nabyl rozsudek odděleně právní moci.

10. Přezkumu odvolacího soudu však podléhá okresním soudem stanovená hmotněprávní splatnost částky 21 680 Kč, kterou okresní soud odkazem na § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, stanovil tak, že přisoudil žalobkyni právo na zaplacení dosud nesplatné částky 21 680 Kč. Hmotněprávní splatnost částky 21 680 Kč stanovil okresní soud tak, že tato nastane třetím dnem po právní moci rozsudku okresního soudu (nejedná se o stanovení pariční lhůty dle § 160 odst. 1 o.s.ř. – poznámka odvolacího soudu). Okamžik, k němuž stanovil hmotněprávní splatnost odůvodnil jen tím, že třídenní lhůta je přiměřená, neboť odpovídá obdobně délce lhůty dle § 160 odst. 1 o. s. ř. a dle § 1958 odst. 2 o. z., když žalovaný v řízení netvrdil, že by nebyl schopen jistinu ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku uhradit.

11. Odvolací soud se proto zabýval posouzením, zda a kdy nastala splatnost částky 21 680 Kč, což bylo rozhodným pro učinění závěru, zda žalobkyni vznikl nárok na úroky z prodlení, které okresní soud zamítl a jichž se žalobkyně v rámci odvolání domáhala.

12. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Dle § 87 odst. 1 věta první a třetí ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Dle § 87 odst. 2 ZoSÚ je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

15. Dle § 87 odst. 3 ZoSÚ změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

16. Odvolací soud nemá žádných pochyb, že pokud je smlouva o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná pro porušení povinnosti poskytovatelem spotřebitelského úvěru dle § 86 odst. 1 věta druhá ZoSÚ, a pokud spotřebitel na základě takto neplatné smlouvy čehokoliv od poskytovatele úvěru na jistině úvěru obdržel, vznikne mu již okamžikem, kdy přijme plnění poskytnuté na základě absolutně neplatné smlouvy, povinnost toto plnění vrátit. Je nutno odlišovat okamžik vzniku nároku od okamžiku, kdy nastává jeho splatnost (dospělost). Odvolací soud plně sdílí závěr okresního soudu, že ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ je speciální úpravou splatnosti takto vzniklého nároku na vydání bezdůvodného obohacení, a proto se nepoužije obecná právní úprava občanského zákoníku, tj. § 1958 odst. 2 o. z., která stanoví, že neujednají-li si strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je povinen splnit bez zbytečného odkladu. Splatnost nároku věřitele na vydání bezdůvodného obohacení ve výši nesplacené jistiny se odvíjí dle § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ od doby přiměřené možnostem spotřebitele dluh z bezdůvodného obohacení vrátit, tedy nikoliv od výzvy věřitele k zaplacení.

17. Zjištění okamžiku, zda a k jakému okamžiku se stal dluh (či jeho část) splatný, je otázkou rozhodnou pro posouzení, zda se spotřebitel dostal do prodlení se zaplacením dluhu, a tedy i s otázkou, zda věřiteli náleží úroky z prodlení a v jaké výši, když tato se odvíjí od sazby stanovené pro první den prodlení dlužníka, a to bez ohledu na to, odkdy věřitel úrok z prodlení požaduje.

18. Odvolací senát opakovaně judikuje, že smyslem a účelem tohoto ustanovení (a to v souladu s důvodovou zprávou k § 86 a § 87 ZoSÚ) je ochrana spotřebitele, aby poté, kdy je smlouva o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná, nebyl vystaven povinnosti splatit dluh bez zbytečného odkladu, i když by to nebylo v jeho možnostech. Smyslem ochrany je, aby se spotřebitel nedostal do prodlení s povinností splnit povinnost vydat bezdůvodné obohacení vzniklé plněním na základě absolutně neplatné smlouvy, pokud není v jeho možnostech dluh ihned zaplatit. Nicméně ze zákonné úpravy (ani z jeho jazykového výkladu a ani z jeho smyslu a účelu) neplyne, že by bylo možno automaticky presumovat, že jen proto, že se jedná o spotřebitele, automaticky není v jeho možnostech a schopnostech dluh ve výši nesplacené jistiny bez zbytečného odkladu vrátit. Nadto když v tomto případě se jednalo o hotovostní úvěr a žalovaný tak prokazatelně měl v rukou prostředky, které čerpal na základě neplatné smlouvy, a tedy bylo prokazatelně v jeho možnostech (měl je v držení) již ke dni čerpání tyto předchůdkyni ihned vrátit, kdy netvrdil opak. Odvolací soud má za to, že principům sporného řízení odpovídá, že každý tvrdí skutečnosti, z nichž vyvozuje pro sebe v řízení prospěch a ohledně těchto skutečností nese i břemeno důkazní. Pokud žalovaný má za to, že nebylo v jeho možnostech a schopnostech jistinu tvořenou poskytnutými prostředky bez právního důvodu vrátit žalobkyni bez zbytečného odkladu od okamžiku, kdy prostředky na základě absolutně neplatné smlouvy převzal do své dispozice, případně ani do dne výzvy věřitele k zaplacení či ani do dne rozhodnutí soudu apod., pak bylo jeho procesní povinností skutkově tvrdit jaké byly a jsou (či nebyly a nejsou) její konkrétní možnosti a schopnosti k vrácení dluhu od čerpání jistiny do dne rozhodnutí soudu. Bylo tedy jeho procesní povinností tvrdit své poměry majetkové, výdělkové, sociální, případně i zdravotní (například pokud mu zdraví brání získávat prostředky výdělečnou činností, a proto je bez příjmu apod.), z nichž lze dovodit možnosti a schopnosti ke splácení dluhu. Splatnost bezdůvodného obohacení totiž nastává vždy v tom rozsahu, v jakém jsou schopnosti a možnosti spotřebitele dluh vrátit, ty mohou být každý měsíc jiné, a proto může nastávat situace, kdy se nárok na vrácení nesplacené jistiny bude stávat splatným například postupně, tj. vždy v rozsahu té částky, kterou je schopen spotřebitel zaplatit a pokud tak neučiní, dostane se dnem následujícím do prodlení s vrácením příslušné částky. Je procesní povinností spotřebitele tvrdit a prokázat své poměry za dobu od získání plnění bez právního důvodu, tj. od okamžiku, kdy částky dle neplatné smlouvy čerpal, až do dne rozhodnutí soudu, aby soud mohl posoudit, zda bylo a v jakém rozsahu v možnostech a schopnostech spotřebitele dluh vrátit a k jakému okamžiku.

19. O tom, že žalovaný nese břemeno tvrzení a důkazní ohledně toho, že nebylo v jeho možnostech dluh uhradit a jaké jsou jeho konkrétní možnosti a schopnosti k úhradě dluhu, by byl žalovaný okresním soudem dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučen, nicméně k jednání okresního a ani odvolacího soudu, ač byl řádně a včas předvolán, se nedostavil, přičemž poučovací povinnost se poskytuje zásadně při jednání (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008, k němuž se přihlásil Nejvyšší soud i v pozdější judikatuře, například v usnesení ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1356/2015, či usnesení ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3098/2016).

20. Skutečnost, že žalovaný ničeho v řízení ohledně svých možností dluh splatit netvrdí a neprokazuje, se z procesního hlediska musí ve výsledku sporu projevit v neprospěch žalovaného, a nikoliv v neprospěch žalující strany, která o skutečných možnostech a schopnostech spotřebitele ničeho neví a nemá ani možnost zjistit. Odvolací soud s ohledem na shora provedený výklad § 87 odst. 1 ZoSÚ uvádí, že žalovaný netvrdil a neprokázal, že by nebylo v jeho možnostech předmětný dluh ve výši 21 680 Kč žalobkyni vrátit ode dne následujícího po dni, kdy prostředky čerpal, neboť tyto prokazatelně měl v důsledku tohoto čerpání ve své dispozici a objektivně je tedy mohl ihned vrátit poskytovateli úvěru. Pokud se žalovaný v řízení nebránil a netvrdil ničeho, z čeho by bylo možno učinit závěr, že jeho možnosti a schopnosti za této situace vrátit dluh nebyly či byly nižší, než-li činí částka 21 680 Kč, pak neunesl břemeno tvrzení a důkazní v tomto směru. Jelikož žalovaný netvrdil a neprokázal, že nebyl schopen vrátit dluh ani do dne 8. 9. 2013, dostal se nejpozději dnem 9. 9. 2023 do prodlení se zaplacením nesplacené jistiny 21 680 Kč, a proto nejpozději od 9. 9. 2023 náleží žalobkyni z částky 21 680 Kč nárok na úrok z prodlení v zákonné sazbě 11,75 % ročně, kterou požadovala (§ 1970 o. z.). Odvolací soud proto dle § 220 o. s. ř. změnil rozsudek okresního soudu I. co do hmotněprávní lhůty splatnosti přisouzené částky a ve výroku II. co do úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z přisouzené částky 21 680 Kč od 9. 9. 2023 do zaplacení tak, že přiznal žalobkyni nárok na úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně (který odpovídá zákonné sazbě dle nařízení vl. č. 351/2013 Sb.) za dobu od 9. 9. 2023 do zaplacení.

21. K argumentaci okresního soudu ohledně stanovení hmotněprávní splatnosti nesplacené jistiny na třetí den od právní moci rozsudku odvolací soud uvádí, že okresní soud paradoxně dovodil, že žalovaný ničeho netvrdil o svých poměrech a možnostech a schopnostech k vrácení částky, přesto dovodil, že je v jeho možnostech vrátit dluh do tří dnů od právní moci rozsudku, když se jedná o délku lhůty přiměřenou s odkazem na § 1958 odst. 2 o. z. a § 160 odst. 1 o. s. ř. Nevyložil však, proč tedy nebylo možno, když soud neučinil žádná zjištění o možnostech a schopnostech žalovaného k vrácení dluhu, stanovit hmotněprávní lhůtu například na tři dny od okamžiku, kdy na základě neplatné smlouvy vyčerpal prostředky, když tyto měl žalovaný prokazatelně ve své dispozici a bylo tedy v jeho možnostech dluh nepochybně vrátit. Okresní soud pouze odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž však dovolací soud řešil předestřenou právní otázku, zda se nesplacená jistina úvěru dle § 87 odst. 1 ZoSÚ stává splatnou na výzvu věřitele dle § 1958 odst. 2 o. z., či zda ustanovení § 87 ZoSÚ stanoví speciální splatnost nesplacené jistiny, to vše za situace, kdy v tam posuzovaném případě odvolací soud v napadeném rozhodnutí nesprávně aplikoval na splatnost právě § 1958 odst. 2 o. z. a procesně aktivní spotřebitel se v řízení bránil námitkou, že v případě absolutně neplatné smlouvy pro porušení povinnosti poskytovatele úvěru dle § 86 odst. 1 ZoSÚ stanoví § 87 ZoSÚ speciální úpravu splatnosti nesplacené jistiny úvěru a mezi účastníky byl zjevný spor o to, kdy splatnost nesplacené jistiny nastala.

22. Odvolací soud má nadto za to, že splatnost nesplacené jistiny úvěru může nastat i bez toho, aby bylo vyvoláno soudní řízení věřitelem, neboť splatnost odvisí právě od možností a schopností spotřebitele k vrácení jistiny a jak je uvedeno výše, ta může být v čase proměnlivá, a proto může nastat situace, kdy bude v možnostech vrátit celou nesplacenou jistinu ihned najednou, ale může nastat i situace, kdy konkrétní spotřebitel z důvodů na jeho straně (jeho možnosti a schopnosti) bude moci vrátit v čase vždy jen určitou část dluhu. Ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ je konstruováno tak, že stanoví okamžik, kdy splatnost nastává a tento váže výhradně na možnosti a schopnosti spotřebitele k vrácení dluhu, pokud na jeho straně s určitou částkou možnosti a schopnosti k jejímu vrácení jsou, a přesto tak neučiní, dostává se do prodlení a vzniká mu automaticky i povinnost platit věřiteli úroky z prodlení ohledně částky, k níž měl schopnosti a možnosti tuto vrátit, a přesto tak neučinil. Ze zákonné úpravy § 87 ZoSÚ dle názoru odvolacího soudu nelze dovodit, že by v případě, kdy spotřebitel ničeho nevrací a věřitel podá u soudu žalobu, musely být všechny úroky z prodlení do dne rozhodnutí soudu automaticky zamítnuty, když spotřebitel netvrdí ničeho o tom, že není schopen s ohledem na své možnosti a schopnosti, dlužnou jistinu zaplatit. Je vždy nutno, aby spotřebitel tvrdil a prokázal, že není v jeho možnostech a schopnostech vrátit nesplacenou jistinu, přičemž soud posoudí, s jakou částkou a ke kterému okamžiku se dostal do prodlení, a to právě v návaznosti na jeho prokázané schopnosti a možnosti k vrácení dluhu. Rovněž nelze odhlédnout od toho, že pokud spotřebitel bude tvrdit a prokáže, že vskutku nebylo v jeho možnostech a schopnostech vrátit nesplacenou jistinu předtím, než soud o věci rozhodne, že bude nárok věřitele na úroky z prodlení zamítnut s tím, že splatnost nesplacené jistiny dosud nenastala. Následně je nutno postupovat dle § 87 odst. 2 ZoSÚ a splatnost soud určí dle pravidla stanoveného v § 87 odst. 2 ZoSÚ do budoucna, avšak opět dle možností spotřebitele a rovněž v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností stran s přihlédnutím k příjmům spotřebitele a jeho celkovým majetkovým a sociálním poměrům. Okresní soud, přestože spotřebitel netvrdil své možnosti a ani sociální a majetkové poměry, stanovil splatnost dluhu na třetí den od právní moci rozsudku, aniž by odůvodnil, z čeho dovodil, že třetí den od právní moci rozsudku již bylo v možnostech a schopnostech spotřebitele dluh vrátit celý, a naopak z jakého důvodu nebylo v možnostech a schopnostech spotřebitele vrátit dluh například před datem 9. 9. 2023, od něhož žalobkyně úroky z prodlení požadovala.

23. Odvolací soud proto napadený rozsudek změnil, jak ve výroku ad I.) tohoto rozsudku uvedeno.

24. Současně se změnou napadeného rozsudku byl dle § 224 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud povinen originárně rozhodnout o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Žalovaný byl ve sporu procesně úspěšnější než-li žalobkyně, žalovanému však dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, a proto odvolací soud rozhodl tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů prvostupňového řízení.

25. V odvolacím řízení, jehož předmětem již byla jen hmotněprávní splatnost přisouzené částky a úroky z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 21 680 Kč za dobu od 9. 9. 2023 do zaplacení, pak byla žalobkyně plně procesně úspěšná a ve smyslu § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. jí proto vzniklo vůči žalovanému právo na plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení. Tyto náklady v celkové výši 5 647 Kč sestávající z náhrady za zaplacený soudní poplatek za odvolání ve výši 1 000 Kč, z nákladů na odměnu za právní zastoupení žalobkyně u 2 úkonů právní služby, a to za sepis odvolání [dle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif – dále jen „advokátní tarif“] a za účast u jednání odvolacího soudu [dle § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu], po 1 620 Kč dle § 8 odst. 1 věta druhá, odst. 2 a § 7 bod 5 advokátního tarifu, při tarifní hodnotě 12 737 Kč jako pětinásobku ročního plnění představovaného žalobkyní požadovaným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 21 680 Kč za dobu od 9. 9. 2023 do zaplacení (na dobu neurčitou), a z náhrady za 21% DPH z výše uvedených částek s výjimkou soudního poplatku ve výši 807 Kč dle § 137 odst. 3 o. s. ř. K zaplacení výše uvedené částky žalobkyni zavázal odvolací soud žalovaného výrokem III. tohoto rozsudku.

26. Lhůty k plnění byly stanoveny v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku dle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro stanovení lhůty delší, či povolení splátek neshledal odvolací soud žádného důvodu.

Poučení