15 Co 187/2024 - 162

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci žalobkyně: [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované], IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení částky 94 972,22 EUR s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 28. 5. 2024, č. j. 140 C 10/2023-54, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení částku 36 470 Kč k rukám zástupce žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. České republice se právo na náhradu nákladů odvolacího řízení vůči žádnému z účastníků řízení nepřiznává.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zcela zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 94 972,22 EUR s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 15. 9. 2023 do zaplacení (výrok I.) a současně rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 77 368 Kč (výrok II.). Žalobkyně v řízení skutkově tvrdila, že dne 25. 6. 2019 uzavřela rámcovou smlouvu se společností [Anonymizováno] (dále jen „[Anonymizováno]“), na jejímž základě prováděla pro tuto společnost přepravu zboží. Na základě rámcové smlouvy se žalovaná zavázala přepravit čokoládové výrobky o hmotnosti 22 232,68 kg v hodnotě 67 390,86 EUR (dále jen „zboží“) z [Anonymizováno] v Německu do [Anonymizováno] v Bulharsku. Objednávkou č. [Anonymizováno] ze dne 2. 10. 2019 zadala žalobkyně provedení přepravy společnosti [Anonymizováno] se sídlem v [Anonymizováno] (dále jen „GS“). Tato společnost pak objednala realizaci samotné přepravy u žalované, která zboží převzala dne 2. 10. 2019 ve skladu společnosti [Anonymizováno] v [Anonymizováno] v Německu, avšak zboží nedopravila v souladu s mezinárodním nákladním listem CMR č. [Anonymizováno] (dále jen „NL CMR“) do Bulharska. Žalovaná naproti tomu zboží vyložila na adrese [Anonymizováno], Slovenská republika, a předala neznámé osobě. Totožnost této osoby se nepodařilo zjistit následně ani maďarské či slovenské policii, ani společnosti [Anonymizováno], která byla pověřena vyšetřením ztráty zboží a vzniku škody. Žalobkyně má za to, že se v tomto konkrétním případě jednalo o přepravu ve smyslu čl. 34 Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě, která byla jako vyhláška ministra zahraničních věcí vyhlášena pod č. 11/1975 Sb. (dále jen „Úmluva CMR“), tedy o přepravu postupně několika silničními dopravci (dále jen „postupná přeprava“). V jejím rámci platí, že je-li na základě jediné přepravní smlouvy prováděna přeprava postupně několika silničními dopravci, přejímá každý z nich odpovědnost za provedení celé přepravy, přičemž druhý a každý další dopravce se stávají převzetím zásilky a nákladního listu smluvní stranou za podmínek stanovených NL CMR. Přitom v rámci postupné přepravy mohou figurovat i tzv. papíroví dopravci, kteří sami fyzicky žádnou přepravu neprovádí.

2. Společnost [Anonymizováno] svůj nárok na náhradu škody za ztracenou zásilku postoupila společnosti [Anonymizováno] (dále jen „pojišťovací společnost“), která zboží pojistila, a která podala na žalobkyni žalobu u Zemského soudu ve městě Freiburg im Breisgau. Rozsudkem tohoto soudu ze dne 28. 10. 2022, sp. zn. 12 O 78/20 KfH, který nabyl právní moci dne 3. 11. 2022, byla žalobkyně zavázána zaplatit pojišťovací společnosti částku 67 390,86 EUR s příslušenstvím. Dohodou uzavřenou mezi žalobkyní a pojišťovací společností po právní moci výše zmíněného rozsudku se žalobkyně zavázala uhradit pojišťovací společnosti na jistině a příslušenství celkovou částku 74 000 EUR ve splátkách, které byly doplaceny dne 31. 8. 2023. Usnesením Zemského soudu ve městě Freiburg im Breisgau ze dne 27. 1. 2023, sp. zn. 12 O 78/20, byla dále žalobkyni uložena povinnost zaplatit pojišťovací společnosti náhradu nákladů řízení ve výši 7 678,22 EUR, přičemž i tuto částku žalobkyně zaplatila. V souvislosti s právním zastoupením ve sporu v Německu dále žalobkyně zaplatila svému advokátu odměnu ve výši 13 294 EUR. Celkem tak žalobkyně zaplatila v souvislosti se ztrátou zboží částku 94 972,22 EUR, kterou považuje za škodu, již musela uhradit v souvislosti se ztrátou zboží. Přitom žalovaná postupovala v rozporu se skutečnostmi uvedenými v NL CMR, neboť přepravované zboží nedodala na místo určení v něm uvedené, ale předala jej neznámé osobě v obci [Anonymizováno] na Slovensku. Tím porušila své povinnosti dopravce a odpovídá tak žalobkyni za jí uhrazenou škodu. Pokud žalovaná předložila objednávku přepravy, kterou si u ní měla společnost GS objednat přepravu do obce [Anonymizováno] na Slovensku, pak se jedná o pouhý výstup z počítače, u nějž ani není jasné, jak a kým byl vytvořen. Taková listina pak nemůže být dokladem o uzavření přepravní smlouvy.

3. Žalovaná se nepovažovala ve sporu za pasivně věcně legitimovanou, neboť přepravu zboží prováděla na základě samostatné přepravní smlouvy uzavřené mezi ní a společností GS, na jejímž základě byla sjednána nakládka zboží u společnosti [Anonymizováno] v [Anonymizováno] v Německu a jeho vykládka v obci [Anonymizováno] na Slovensku. Tuto přepravní smlouvu žalovaná řádně splnila, jelikož vydala zboží určenému příjemci (společnosti GS) v místě dodání dle přepravní smlouvy, jak také vyplývá z NL CMR. Při vydání zásilky žalovaná neměla pochybnosti o příjemci, který převzetí potvrdil firemním razítkem korespondujícím s obchodním jménem odesílatele. NL CMR je přitom dokladem o uzavření a obsahu přepravní smlouvy a převzetí zásilky dopravcem pouze tehdy, není-li prokázán opak. Samotným vystavením NL CMR, který je průvodním dokladem zásilky, nevzniká přepravní smlouva, která je uzavírána písemně, konkludentně či ústně. Pokud přepravní smlouva obsahuje jiné či odlišné údaje než vystavený NL CMR, pak je přepravní smlouva důkazem opaku o ujednání mezi dopravcem a odesílatelem, jak tomu bylo i v tomto případě. Žalovaná nebyla ohledně sjednané přepravy ve smluvním vztahu ani k žalobkyni, ani k jejímu smluvnímu odesílateli [Anonymizováno]. Podle žalované tak nepřipadala do úvahy aplikace čl. 34 Úmluvy CMR, ale věc se měla posoudit podle čl. 3 Úmluvy CMR, v jehož důsledku smluvní (hlavní) dopravce odpovídá pouze za jím nasmlouvaného poddopravce. Žalobkyně je tak aktivně legitimovaná uplatnit své nároky z náhrady škody pouze vůči svému smluvnímu dopravci, tedy vůči společnosti GS. I pokud by snad žalovaná byla ve sporu pasivně věcně legitimována, pak jsou veškeré nároky vůči ní vyplývající z úplné ztráty zásilky s odkazem na čl. 32 odst. 1 písm. b) Úmluvy CMR promlčeny. Žalobkyně totiž svůj nárok vůči žalované uplatnila formou reklamace dne 22. 5. 2020, avšak ta byla žalovanou odmítnuta dne 1. 6. 2020. Promlčení nároku pak nastalo dne 14. 11. 2020, či v případě kvalifikované odpovědnosti dle čl. 29 Úmluvy CMR dne 14. 11. 2022. Žalovaná rovněž poukázala na skutečnost, že v závěru protokolu společnosti [Anonymizováno] se uvádí, že pravděpodobnou příčinou ztráty zásilky byl podvod ze strany smluvního partnera žalobkyně - společnosti GS.

4. Okresní soud při svém rozhodování vycházel především ze shodných skutkových tvrzení účastníků o tom, že žalobkyně uzavřela se společností [Anonymizováno] dne 25. 6. 2019 rámcovou přepravní smlouvu, na jejímž základě se zavázala provést mezinárodní přepravu čokoládových výrobků o hmotnosti 22 232,68 kg v hodnotě 67 390,86 EUR z [Anonymizováno] v Německu do [Anonymizováno] v Bulharsku, přičemž žalobkyně zadala dne 2. 10. 2019 přepravu tohoto zboží společnosti GS. Tato společnost pak objednala přepravu zboží u žalované písemnou objednávkou a žalovaná zboží převzala dne 2. 10. 2019 ve skladu společnosti [Anonymizováno] v [Anonymizováno] v Německu. Žalovaná zboží vyložila na adrese [Anonymizováno], Slovenská republika. V NL CMR je jako příjemce zásilky uvedena společnost Mondelez a jako místo jejího určení [Anonymizováno] v Bulharsku. Okresní soud dále z objednávky přepravy společnosti GS u žalované zjistil, že tato společnost si u žalované objednala přepravu zboží společnosti [Anonymizováno] z [Anonymizováno] na adresu [Anonymizováno], Slovensko.

5. Mezi účastníky tak byla de facto sporná pouze právní otázka, zda žalovaná uzavřela se společností GS samostatnou smlouvu o přepravě, nezávislou na původní smlouvě uzavřené mezi [Anonymizováno] a žalobkyní, či zda žalovaná v přepravní smlouvě uzavřené mezi [Anonymizováno] a žalobkyní vystupovala jako postupný dopravce ve smyslu čl. 34 Úmluvy CMR. Okresní soud tedy zejména posuzoval, zda byla přeprava prováděna jedinou přepravní smlouvou či zda mezi společností GS a žalovanou byla uzavřena samostatná přepravní smlouva. Okresní soud vyšel z toho, že podle čl. 4 věty první Úmluvy CMR je dokladem o uzavření přepravní smlouvy nákladní list, jehož náležitosti jsou vymezeny v čl. 6 Úmluvy CMR. Podle čl. 9 odst. 1 Úmluvy CMR je nákladní list, pokud není prokázán opak, věrohodným dokladem o uzavření a obsahu přepravní smlouvy, jakož i o převzetí zásilky dopravcem. Podle okresního soudu pak žalovaná v řízení prokázala opak předložením objednávky přepravy učiněné GS dne 2. 10. 2019, v níž společnost GS sdělila žalované všechny potřebné skutečnosti, které charakterizují závazkový vztah ze smlouvy o přepravě věci. V rámci uzavřené smlouvy o přepravě došlo i k dostatečné identifikaci přepravované zásilky, neboť při nakládce byl předán NL CMR toto zboží identifikující. K námitce vznesené žalobkyní ohledně nejasností týkajících se objednávky přepravy společnosti GS u žalované okresní soud uvedl, že tuto námitku považuje vzhledem k nesporným tvrzením účastníků za účelovou a ničím nepodloženou. Okresní soud také uvedl, že listina je pravá, pochází-li od vystavitele a je jím též podepsána, přičemž pravost listiny je popřena v případě, že ten, jemuž je listina k neprospěchu, tvrdí, že listina neodpovídá tomu, jak byla vytvořena. Přitom je-li zpochybněna pravost soukromé listiny, nese důkazní břemeno pravosti ten, kdo z této listiny vyvozuje sobě příznivé následky. Současně však v případě vznesené námitky nepravosti soukromé listiny soud hodnotí volnou úvahou předmětný důkaz v souvislosti s ostatními důkazy, s přihlédnutím k jeho obsahu. Vyplyne-li pak z tohoto hodnocení, že jde o námitku nepodloženou, nestačí to k přechodu důkazního břemene na předkladatele listiny. Okresní soud pak vzhledem k tomu, že mezi účastníky bylo nesporné, že společnost GS objednala přepravu zboží u žalované písemnou objednávkou ze dne 2. 10. 2019, přičemž žalovaná téhož dne převzala zboží ve skladu společnosti [Anonymizováno] v Německu a vyložila jej následně na adrese [Anonymizováno], Slovensko, což potvrzuje i NL CMR, považoval námitku žalobkyně za nedůvodnou. A to i s ohledem na okolnost, že bylo současně prokázáno, že žalovaná přepravu v intencích objednávky společnosti GS skutečně provedla. Nadto okresní soud zmínil, že je obecně známou skutečností, že nabízení a objednávání přepravy prostřednictvím elektronické dopravní burzy, jakož i zasílání objednávek přepravy elektronicky, je v mezinárodní přepravě běžnou a ustálenou praxí.

6. Okresní soud tak uzavřel, že na základě objednávky přepravy ze dne 2. 10. 2019 učiněné společností GS u žalované a dle instrukce odesílatele v ní uvedené žalovaná pro společnost GS přepravu skutečně a řádně provedla. Provedení této přepravy prokazuje rovněž i NL CMR, v němž je převzetí zboží potvrzeno dne 7. 10. 2019 razítkem společnosti GS v místě, které tato společnost jako odesílatel v objednávce zadala. Pro dokreslení situace pak okresní soud uvedl, že odborná literatura hovoří o tom, že o jednu přepravní smlouvu se obvykle jedná tehdy, je-li k zásilce vystaven jen jeden průběžný nákladní list, za který se v praxi považuje takový, který obsahuje vyplněné obě rubriky č. [Anonymizováno] a č. [Anonymizováno] (tedy jak dopravce, tak i další dopravce), což však nebyl případ předmětného nákladního listu. Na základě těchto skutečností tak okresní soud dovodil, že na přepravu zboží z [Anonymizováno] v Německu do obce [Anonymizováno][Anonymizováno]na Slovensku byla mezi společností GS jako odesílatelem a žalovanou jako dopravcem uzavřena samostatná přepravní smlouva, na kterou se rovněž vztahuje Úmluva CMR. Žalovaná tak nebyla ve smluvním vztahu vůči žalobkyni a v řízení není pasivně věcně legitimována. Se žalobkyní měla smlouvu o přepravě uzavřenou pouze společnost GS, vůči níž se také měla žalobkyně domáhat svého nároku uplatněného žalobou. Okresní soud se proto ani nezabýval žalovanou vznesenou námitkou promlčení a žalobu jako nedůvodnou zcela zamítl a zavázal žalobkyni k náhradě nákladů řízení žalované.

7. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, jímž se domáhala jeho zrušení a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. Namítala, že okresní soud dospěl k nesprávnému závěru, že se v daném případě nejednalo o přepravu dle jediné přepravní smlouvy několika dopravci, ale že žalovaná přepravovala zásilku na základě samostatné smlouvy uzavřené se společností GS. Okresní soud tak měl na věc aplikovat kapitolu VI. Úmluvy CMR, zejména pak její čl.

34. Mezi účastníky je nesporné, že žalovaná měla NL CMR se všemi uvedenými údaji k dispozici a byla s nimi seznámena (zejména s místem vykládky – [Anonymizováno] v Bulharsku a s příjemcem zboží – společnost [Anonymizováno]). Naopak společnost GS (která žádný nákladní list nevystavila) nemohla získat postavení odesílatele, ale stala se jedním z postupných dopravců ve smyslu čl. 34 Úmluvy CMR. Základ všech práv a povinností je v daném případě odvozen od přepravní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a společností [Anonymizováno], podle níž byla odesílatelem a rovněž příjemcem zásilky tato společnost a místo dodání bylo sjednáno v Bulharsku, nikoli ve Slovenské republice. Žalobkyně v tomto smluvním vztahu vystupovala jako dopravce, dalšími dopravci pak byly společnost GS a žalovaná. Žalovaná však předala zásilku jiné osobě než té uvedené v NL CMR a na jiném místě než bylo uvedeno v NL CMR. Žalovaná tak porušila své povinnosti z přepravní smlouvy a rovněž povinnosti, které jí jako dalšímu dopravci ukládá Úmluva CMR. Podle čl. 34 Úmluvy CMR totiž platí, že je-li na základě jediné přepravní smlouvy prováděna přeprava postupně několika silničními dopravci, přejímá každý z nich odpovědnost za provedení celé přepravy. Druhý a každý další dopravce se stávají převzetím zásilky a nákladního listu smluvní stranou za podmínek stanovených nákladním listem. Žalovaná prokazatelně převzala jak zásilku, tak NL CMR, který podepsala. Žalovaná se tedy stala smluvní stranou smlouvy o přepravě za podmínek stanovených NL CMR, které prokazatelně porušila, a proto nese odpovědnost za (ne)provedení přepravy. Podle čl. 37 písm. a) Úmluvy CMR je přitom dopravce, jehož jednáním byla způsobena škoda, povinen nést sám její náhradu, ať ji zaplatil on, nebo jiný dopravce. Žalobkyně doložila listinnými důkazy, že byla pravomocným a vykonatelným soudním rozhodnutím zavázána k plnění náhrady škody a nákladů řízení, které následně uhradila, a že také vynaložila náklady na právní zastoupení.

8. Okresní soud také dle žalobkyně opomenul, že společnost GS byla tzv. papírovým dopravcem, což je pojem definující dopravce, který pouze uzavírá subdodavatelské smlouvy o přepravě, aniž by zboží fyzicky převzal. V rozsudku ze dne 11. 9. 2015 (HR 11-09-2015, NJ 2016/219) nizozemský Nejvyšší soud rozhodl, že ani text čl. 34 Úmluvy CMR, ani text ostatních ustanovení kapitoly VI. Úmluvy CMR, nenutí vykládat čl. 34 Úmluvy CMR tak, že o postupnou přepravu nemůže jít, pokud hlavní dopravce a případně další dopravci jsou výhradně papírovými dopravci, tj. žádnou část přepravy CMR ve skutečnosti sami neprovádějí, ale rozhodnou se celou přepravu v plném rozsahu zadat externímu dopravci. Takto široká konstrukce čl. 34 CMR lépe slouží zamýšlenému cíli posílit pozici osoby mající práva k zásilce a dopravce, který se domáhá nápravy, a je také v souladu s převládajícím názorem v judikatuře a literatuře v zemích, které jsou smluvními stranami Úmluvy CMR. Žalobkyně pak rovněž poukázala na rozsudek Haagského odvolacího soudu ze dne 23. 6. 2020 (S&S 2020/105), podle nějž je smyslem čl. 36 Úmluvy CMR, že v případě postupné přepravy uvedené v kapitole VI. Úmluvy CMR může osoba mající práva k zásilce vymáhat škodu buď po své smluvní protistraně (prvním dopravci), po posledním dopravci, nebo po dopravci, který škodu způsobil. Osoba mající práva k zásilce tak získává dalšího dlužníka pro vymáhání. Odpovědnost papírového dopravce je tedy stejná jako odpovědnost skutečného dopravce a je právem poškozeného vybrat si, na kterého ze solidárních dlužníků se obrátí se svým nárokem. Je však nesporné, že pasivní legitimaci nesou všichni a mohou být žalováni ohledně regresních nároků podle čl. 37 Úmluvy CMR. Rovněž anglické soudy obecně přijímají široký výklad kapitoly VI. Úmluvy CMR. Podle rozsudku Ulster-Swift Ltd. x Taunton Meat Haulage Ltd. [1975] 2 LLR 502 se prvním dopravcem rozumí dopravce, s nímž odesílatel uzavřel přepravní smlouvu, nikoliv dopravce, který jako první fyzicky převezme zboží. V tam souzené věci společnost Taunton Meat Haulage popřela, že by byla dopravcem, protože celou přepravu zadala společnosti Fransen Transport BV a v žádné fázi se zbožím fyzicky nemanipulovala. Přesto soud shledal, že společnost Taunton Meat Haulage byla dopravcem, a to s odkazem na čl. 34 Úmluvy CMR, a to za situace, že přeprava byla upravena jedinou smlouvou a byla prováděna postupně silničními dopravci (společností Taunton Meat Haulage, která ji prováděla prostřednictvím společnosti Fransen Transport BV, která se zbožím fakticky nakládala a dopravu fakticky provedla). V takovém případě každý z těchto dopravců odpovídá za provedení celé operace. Žalobkyně dále zmínila, že soudce Hallgarten ve věci Coggins x LKW Walter International Transportorganisation AG [1999] 1 LLR 255 se rovněž zabýval přepravou prováděnou postupně několika dopravci. Soud musel v tam souzené věci posoudit, zda je žalobce (jako druhý dopravce) postupným dopravcem bez ohledu na to, že celou přepravu zadal subdodavatelům a neměl fyzický kontakt ani se zbožím, ani s nákladním listem. Soudce měl za to, že se jednalo o postupnou přepravu, a že druhý dopravce „delegoval“ na subdodavatele pravomoc přijmout jeho jménem zboží i nákladní list. Závěrem lze konstatovat, že anglické soudy obecně aplikují široký výklad pojmu postupná přeprava. Pro uplatnění kapitoly VI. Úmluvy CMR není nutné formální předání nákladního listu a zboží mezi dopravci, neboť anglické soudy jsou připraveny vzít v úvahu, že se tak děje prostřednictvím delegované pravomoci nebo zprostředkování mezi dopravci. Obdobně pak soudy rozhodly v dalších žalobkyní zmíněných (a do spisu založených) rozhodnutích, a to v podobě rozsudku Nejvyššího soudu Spojeného království Velké Británie a Severního Irska ze dne 28. 10. 2015 ve věci British American Tobacco Denmark A/S and others x Kazemier Transport BV a British Ameraican Tobacco Switzerland SA x H Essers Security Logistics BV and another a rozsudku Nejvyššího soudu Nizozemského království ze dne 11. 9. 2015 č. ECLI: NL: HR: 2015: 2528. S ohledem na tato rozhodnutí je pak možno dovodit, že tzv. papírový dopravce fakticky zboží nepřebírá, avšak nese stejnou odpovědnost, jako by se tak stalo. S přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem tak byla dle žalobkyně žalovaná smluvní stranou jediné přepravní smlouvy, na jejímž základě se přeprava uskutečňovala, své smluvní povinnosti porušila a v důsledku tohoto porušení vznikla žalobkyni škoda, jejíž náhrady se žalobou domáhá. Žalovaná je tedy ve věci pasivně věcně legitimována.

9. Žalobkyně dále nesouhlasila se závěrem okresního soudu, že mělo dojít k uzavření samostatné přepravní smlouvy mezi společností GS jako odesílatelem a žalovanou jako dopravcem, což měla dokládat listina nadepsaná objednávka přepravy. Žalovaná totiž předložila pouze výstup z počítače v podobě potištěné nepodepsané listiny, o níž prohlásila, že je návrhem samostatné smlouvy. Tato listina nebyla opatřena žádným podpisem ani razítkem jednajících osob, ba ani kopií (skenu) podpisu či razítka. Žalobkyně v řízení nezpochybnila pravost řádně podepsané listiny, ale pouhého potištěného listu papíru, o němž není jasné, kdo, kdy a jak jej vytvořil, zda se jedná o koncept či vyjádření vůle. Žalobkyně tedy ani nemohla namítat nepravost podpisu, protože listina žádný podpis neobsahuje. Žalovanou nebyl předložen ani žádný přiložený průvodní e-mail, z nějž by bylo možno usoudit, z jaké e-mailové adresy byla listina zaslána a komu a kdy se tak stalo. Závěr okresního soudu o pravosti a správnosti listiny s označením objednávka přepravy tedy není ničím podložen. Pokud pak proti sobě stojí řádně podepsaný a razítkem opatřený NL CMR a nepodepsaný výtisk dokumentu vytvořeného neznámou osobou, musí být upřednostněn NL CMR jako důkaz o uzavření smlouvy o přepravě. Samotná objednávka přepravy pak nemůže představovat důkaz o opaku. Tato listina pak ani neobsahuje základní náležitosti, a to označení zboží, které má být přepraveno, a základní povinnosti smluvních stran. Žalovaná rovněž netvrdila a ani nedoložila, že by k údajné zvláštní smlouvě o přepravě existoval rovněž zvláštní nákladní list, který by dokládal uzavření smlouvy, jak je obvyklé. Je tedy zřejmé, že zde již existovala přepravní smlouva mezi společností [Anonymizováno] jako odesílatelem a několika dopravci (žalobkyní, žalovanou a společností GS) a žádná jiná smlouva uzavřena nebyla. Není tak dán důvod pro aplikaci čl. 3 Úmluvy CMR, neboť žalovaná neměla postavení zástupce či pracovníka žalobkyně, ani tzv. ostatní osoby, kterou by žalobkyně použila při provádění přepravy. Žalovaná se naopak převzetím zboží stala smluvní stranou jediné přepravní smlouvy, kterou porušila.

10. V reakci na argumentaci žalované ve vztahu k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4039/2008, žalobkyně uvedla, že Nejvyšší soud v tomto svém rozhodnutí zmínil, že v každém posuzovaném případě, na němž se podílí více dopravců, jsou možné dva přístupy, a to buď přeprava prováděná postupně několika dopravci, kdy Úmluva CMR stanoví, že přeprava je prováděna na základě jediné přepravní smlouvy tak, že si přepravovaný náklad dopravci postupně předávají a každý z nich přejímá odpovědnost za provedení celé přepravy. Druhý a další dopravce se převzetím zásilky a nákladního listu stávají smluvní stranou původní přepravní smlouvy za podmínek stanovených v nákladním listě. Od tohoto postupu je pak nutno odlišit případy, kdy dopravce pověří samostatnou smlouvou dalšího poddopravce. Právě toto rozlišení je dle žalobkyně klíčové a závisí na konkrétních skutkových okolnostech každého konkrétního případu.

11. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku okresního soudu jako správného. Žalovaná nepovažuje odvolací argumentaci žalobkyně za správnou, neboť její tvrzení o nutnosti aplikace kapitoly VI. Úmluvy CMR postrádá jakoukoliv oporu v provedených důkazech. Rovněž pravomocný rozsudek Zemského soudu ve města Freiburg im Breisgau sp. zn. 12 O 78/20 KfH nepovažuje přepravu za přepravu prováděnou na základě jediné přepravní smlouvy postupně více dopravci na základě jednotného (průběžného) nákladního listu, ale konstatuje, že přeprava byla kontrahována mezi odesílatelem a žalobkyní na základě rámcové přepravní smlouvy. Poddopravce (společnost GS) byl žalobkyní kontrahován samostatně a stejný postup byl zachován i při uzavření samostatné přepravní smlouvy mezi společností GS a žalovanou.

12. K tomu, aby mohl být platně aplikován právní režim kapitoly VI. Úmluvy CMR musí být kumulativně splněny předpoklady stanovené v čl. 34 a v čl. 35 Úmluvy CMR, tedy přeprava musí být vykonána postupně několika samostatnými dopravci na základě jediné přepravní smlouvy, jejímiž smluvními stranami se postupní dopravci stanou jen při splnění dále uvedených podmínek (faktickým či právním odevzdáním zásilky následnému dopravci na základě datovaného a podepsaného písemného potvrzení a zápisem následného dopravce do nákladního listu CMR). Nákladní list CMR pak musí mít obsahově povahu jednotného, průběžného nákladního listu a splňovat obsahové náležitosti uvedené v čl. 35 Úmluvy CMR, tedy musí v něm být zapsáno jméno a adresa prvního dopravce a každého následného dopravce, který postupně zásilku a nákladní list od předchozího dopravce přejímá. Zápis prvního a následných dopravců do nákladního listu CMR má přitom konstitutivní význam (obdobně jako zápis vyšší hodnoty zásilky podle čl. 24 Úmluvy CMR). Okresní soud učinil správný závěr, že aplikace kapitoly VI. Úmluvy CMR není opodstatněna, neboť žalobkyně i žalovaná předložily nesporné vyhotovení NL CMR, který však postrádá náležitosti tzv. jednotného (průběžného) nákladního listu CMR, jelikož neobsahuje zápis jména a adresy prvního a následného dopravce a žalobkyní ani nepředložila datované a podepsané potvrzení přejímajícího (postupného) dopravce. Naproti tomu byly v řízení před okresním soudem předloženy důkazy svědčící o uzavření samostatných přepravních smluv mezi žalobkyní (prvním dopravcem) a odesílatelem (společností [Anonymizováno]), jakož i mezi žalobkyní a poddopravcem (společností GS). Tato společnost pak v postavení odesílatele uzavřela samostatnou přepravní smlouvu se žalovanou (skutečným dopravcem), a to na základě své poptávky na dopravní burze [Anonymizováno] a zaslané objednávky přepravy, kterou žalovaná realizovala. V konkurenci zápisu do NL CMR a závazků dle přepravní smlouvy s odesílatelem je rozhodující znění přepravní smlouvy, pokud uvádí jiné znění závazku (např. jako v tomto případě v podobě místa dodání zboží) než zápis v NL CMR. Jde o prokázání opaku dle čl. 9 Úmluvy CMR. Žalovaná pak splnila přepravní smlouvu řádně a zásilku vydala oproti potvrzení v NL CMR v místě určeném k dodání. Žalovaná nebyla v žádném právním vztahu k žalobkyni, jejímž smluvním dopravcem byla společnost GS. Žalobkyně odpovídá svému odesílateli za jednání či opomenutí kontrahovaného poddopravce podle čl. 3 Úmluvy CMR jako za vlastní jednání.

13. Pokud žalobkyně považuje elektronicky vystavenou a zaslanou objednávku přepravy společnosti GS za pouhý potištěný list papíru, pak se jedná o její neznalost kontraktační praxe v silniční nákladní dopravě. Uzavírané přepravní smlouvy nemají předepsánu písemnou formu a jsou zpravidla uzavírány na základě elektronicky zaslaných objednávek přeprav a jejich potvrzení dopravcem nebo přímou realizací (konkludentně). Takto elektronicky zpracované objednávky přeprav často navazují na předchozí telefonické projednání základních parametrů přepravy a přepravní smlouvy a mohou rovněž navazovat na rámcové přepravní smlouvy nebo na písemné nabídky umístěné na tzv. přepravní burzách ([Anonymizováno] či [Anonymizováno]).

14. Žalovaná dále zmínila, že žalobkyní předložené judikáty zahraničních soudů neřeší otázku předpokladů pro naplnění čl. 34 Úmluvy CMR, zejména otázku společné vůle, resp. souhlasu zúčastněných, vykonávat přepravu jako postupní dopravci. Žalovaná dále poukázala na to, že přepravy zboží se v silniční nákladní dopravě provádějí ve třech organizačně-právních formách. Za prvé se jedná o přepravu prováděnou jedním dopravcem na základě uzavřené přepravní smlouvy s odesílatelem. Přepravní smlouva je v takovém případě uzavírána zpravidla na základě písemné objednávky přepravy, a to jejím potvrzením nebo konkludentně, tedy jednáním dopravce, které svědčí o jeho vůli přepravu provést. Základním předpokladem plnění přepravní smlouvy je pak přistavení vozidla k nakládce a převzetí zásilky dopravcem, přičemž průvodním dokladem k zásilce je mj. nákladní list CMR, jehož podpisem dopravce potvrzuje převzetí zboží podle druhu a množství v něm uvedeném. Nezapíše-li dopravce do nákladního listu CMR zdůvodněnou výhradu ke zjevnému stavu zboží a jeho množství, platí právní domněnka, že zboží převzal v dobrém zjevném a početním stavu. Nákladní list CMR je dokladem o uzavření přepravní smlouvy v rozsahu zápisů v něm uvedených, ale není samotnou přepravní smlouvou a jeho podpisem osádkou vozidla přepravní smlouva nevzniká ani se nemění. Za druhé může být přeprava realizována skutečným dopravcem, který je (jako poddopravce) kontrahován následnou přepravní smlouvou ze strany prvního dopravce a vůči tomuto prvnímu dopravci je v postavení osoby dle čl. 3 Úmluvy CMR, kterou první dopravce použil ke splnění svého závazku z přepravní smlouvy, uzavřené se svým odesílatelem. Poddopravce je pak vůči prvnímu dopravci (v postavení odesílatele) zavázán dle přepravní smlouvy, kterou s ním uzavřel a první dopravce odpovídá svému odesílateli za splnění závazků z přepravní smlouvy, kterou s odesílatelem (v postavení prvního dopravce) uzavřel. Následný dopravce (poddopravce) není účastníkem přepravní smlouvy uzavřené prvním dopravcem s jeho odesílatelem, ale zájmy tohoto odesílatele jsou chráněny ustanovením čl. 3 Úmluvy CMR, protože první dopravce odpovídá za jednání a opomenutí následného dopravce (poddopravce) jako by kontrahovanou přepravu vykonal sám. Mylné je rovněž tvrzení žalobkyně, že poddopravci, který uzavírá samostatnou přepravní smlouvu, je vydáván zároveň samostatný nákladní list CMR. Úmluva CMR totiž neupravuje otázku, kdo je zavázán nákladní list CMR vystavit a vyplnit a může jej tak vystavit buď odesílatel nebo sám dopravce. Naposledy se pak může přeprava realizovat formou přepravy prováděné postupně několika dopravci v právním režimu kapitoly VI. Úmluvy CMR. Tato forma je využívána výjimečně a je považována za obsoletní, a to s ohledem na zpřísněnou odpovědnost a náhradovou povinnost a administrativní náročnost. Závažnou nevýhodou pro odesílatele je, že je dopravce vázán v režimu přeprav postupnými dopravci původní přepravní smlouvou mezi odesílatelem a prvním dopravcem, avšak jen za podmínek uvedených v nákladním listu CMR. Postupný dopravce je tak vázán jen obsahem zápisů do nákladního listu CMR, takže odesílatel ztrácí možnost požadovat po postupném dopravci plnění celé škály povinností a zejména prevenčních postupů, která obsahuje přepravní smlouva.

15. Aby pak bylo možno považovat přepravu za přepravu kontrahovanou dle kapitoly VI. Úmluvy CMR, musí být kumulativně splněny předpoklady stanovené kogentně v čl. 34. a 35. Úmluvy CMR. Žalobkyně se totiž mýlí, pokud má za to, že k aplikaci kapitoly VI. Úmluvy CMR dochází automaticky převzetím zboží skutečným dopravcem a potvrzením standardního nákladního listu CMR osádkou vozidla, čímž přistupuje tento a ostatní zúčastnění dopravci k přepravní smlouvě uzavřené prvním dopravcem s odesílatelem v rozsahu zápisů do nákladního listu CMR. K aplikaci kapitoly VI. Úmluvy CMR totiž musí existovat shodný projev společné vůle zúčastněných dopravců a odesílatele provést přepravu jako přepravu prováděnou postupnými dopravci v kapitoly VI. Úmluvy CMR. Pokud by se uplatnil právní názor žalobkyně, došlo by převzetím zboží na nakládce a potvrzením standardního nákladního listu CMR řidičem k absurdní situaci, kdy by byly automaticky všechny přepravy kontrahované s poddopravci kvalifikovány jako přepravy postupnými dopravci. K posouzení přepravy jako přepravy konané postupnými dopravci je dále nutno, aby došlo k převzetí zásilky dopravcem (fakticky prvním dopravcem na určitý úsek přepravy a postupným dopravcem na další úsek přepravy nebo jediným dopravcem k přepravě po celý úsek přepravy k příjemci), což však neznamená, že dopravce získal přístup k přepravní smlouvě mezi prvním dopravcem a jeho odesílatelem. Poslední podmínkou je pak vystavení tzv. jednotného (průběžného) nákladního listu CMR obsahujícího zápis jména a adresy prvního a každého následujícího dopravce a odevzdání písemného, datovaného a podepsaného potvrzení přejímajícího dopravce předchozímu dopravci na důkaz své vůle provést přepravu v režimu kapitoly VI. Úmluvy CMR. Jen kumulativní splnění výše uvedených předpokladů představuje splnění kogentních podmínek Úmluvy CMR pro kvalifikaci přepravy jako přepravy prováděné postupnými dopravci ve smyslu právního závěru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4039/2008. A protože žalobkyně nepředložila v řízení žádný důkaz o společné vůli zúčastněných dopravců a odesílatele realizovat přepravu v právním režimu kapitoly VI. Úmluvy CMR, nepředložila jednotný (průběžný) nákladní list CMR s vyznačením jmen a adres zúčastněných dopravců a ani písemná potvrzení o faktickém či formálním předání a převzetí zásilky, není možné mít za to, že se v tomto konkrétním případě jednalo o přepravu realizovanou postupnými dopravci.

16. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v celém rozsahu, neboť takto byl odvoláním žalobkyně odvolacímu přezkumu otevřen, a to včetně řízení jeho vydání předcházejícího. Při odvolacím přezkumu postupoval dle § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Žádné vady řízení uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. odvolací soud v řízení neshledal a ostatně je netvrdil ani nikdo z účastníků řízení. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je zcela nedůvodné.

17. Odvolací soud sdílí veškerá skutková zjištění a rovněž i skutkové závěry uvedené v rozsudku okresního soudu a pro zestručnění na ně plně odkazuje, přičemž je nepovažoval za nutné v odvolacím řízení jakkoliv doplňovat. V této souvislosti pak odvolací soud považuje za nutné uvést, že s ohledem na níže uvedené skutečnosti nepovažoval ani za nutné zabývat se důkazy navrženými žalobkyní v průběhu odvolacího jednání. Odvolací soud totiž nepovažoval za potřebné zkoumat otázku promlčení nároku žalobkyně, k níž žalobkyně označila důkazy v podobě e-mailové korespondence mezi účastníky řízení a dopisu ze dne 22. 5. 2020, a proto návrh žalobkyně na provedení těchto důkazů vznesený v průběhu odvolacího jednání zamítl.

18. Rovněž pokud se týče právního hodnocení věci, pak odvolací soud sdílí závěry soudu okresního. Stěžejní pak v této konkrétní věci bylo posouzení, zda se jednalo či nejednalo o přepravu vykonávanou postupnými dopravci ve smyslu čl. 34 Úmluvy CMR. Na základě skutkových zjištění učiněných v průběhu řízení je přitom možno dle odvolacího soudu jednoznačně dovodit, že došlo k uzavření samostatné smlouvy o přepravě mezi žalovanou a společností GS. K uzavření této smlouvy došlo konkludentní akceptací objednávky společnosti GS (doplněné obsahem NL CMR) žalovanou, a to ve formě provedení samotné přepravy. Je sice pravdou, že soudu byla předložena společností GS nepodepsaná objednávka, nicméně odvolací soud souhlasí s okresním soudem v tom, že tento důkaz zapadá do celého řetězce dalších důkazů, a proto není důvod pochybovat o jeho pravosti a pravdivosti (správnosti). Přitom je zcela na soudu, aby v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. hodnotil jednotlivé provedené důkazy, a to jak jednotlivě, tak v jejich vzájemné souvislosti a pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci řízení. Zejména pak odvolací soud v této souvislosti akcentoval, že sama žalobkyně v průběhu řízení tvrdila, že si společnost GS u žalované objednala přepravu zboží. Přitom ani sama žalobkyně v řízení netvrdila, jaký jiný obsah této objednávky (než ten, který předložila žalovaná), by měl být společností GS žalované předložen. Rovněž bylo nutno přihlédnout k tomu, že v mezinárodní nákladní přepravě je zcela běžnou a ustálenou praxí nabízení a objednávání přepravy prostřednictvím elektronické dopravní burzy (tedy prostřednictvím komunikace na dálku). Tudíž zaslání objednávky ve formě předložené žalovanou v průběhu řízení nepovažuje odvolací soud za jakkoliv pochybné.

19. Odvolací soud tak ve shodě se soudem okresním vyšel především ze shodných skutkových tvrzení účastníků, že společnost GS si u žalované písemnou objednávkou objednala přepravu zboží. O konkrétním obsahu výše zmíněné objednávky pak vypovídá jak obsah objednávky společnosti GS, tak také obsah NL CMR. V objednávce ze dne 2. 10. 2019 (která časově zapadá do shodných skutkových tvrzení účastníků o provedení objednávky přepravy společnosti GS u žalované) je pak uvedeno, že přeprava má být provedena z [Anonymizováno] v Německu (nakládka dne 2. 10. 2019) do obce [Anonymizováno] na Slovensku. V NL CMR je dále řádně specifikováno přepravované zboží, tudíž nelze považovat za případnou námitku žalobkyně, že ve smlouvě uzavřené mezi žalovanou a společností GS nebylo zboží dostatečně určitě specifikováno. V NL CMR je sice uvedeno odlišné místo vykládky ([Anonymizováno] v Bulharsku), avšak v souladu s čl. 9 Úmluvy CMR je nákladní list věrohodným dokladem o uzavření a obsahu přepravní smlouvy jen za situace, není-li prokázán opak. Odvolací soud pak má (shodně jako soud okresní) za to, že v tomto konkrétním případě právě došlo k prokázání opaku, tedy k prokázání obsahu přepravní smlouvy v jiné podobě, než jaká by vyplývala z obsahu nákladního listu CMR.

20. Okolnost, že mezi žalovanou a společností GS byla sjednána přeprava zboží z [Anonymizováno] v Německu do obce [Anonymizováno] na Slovensku, kde si je měla společnost GS převzít, pak vyplývá také z toho, že dne 7. 10. 2019 si toto zboží skutečně převzala společnost GS právě v místě sjednané vykládky, tedy v obci [Anonymizováno] na Slovensku. Tato skutečnost pak vyplývá právě z NL CMR (jak již dříve zjistil okresní soud).

21. Odvolací soud tak ve shodě s okresním soudem neměl žádnou pochybnost o tom, že skutečně byla mezi žalovanou a společností GS uzavřena smlouva o přepravě zboží z [Anonymizováno] v Německu do obce [Anonymizováno] na Slovensku, kde mělo dojít k předání zboží společnosti GS, k čemuž také došlo. Pro závěr o tom, že mezi žalovanou a společností GS došlo k uzavření samostatné smlouvy o přepravě, a že se v případě přepravy zboží nejednalo o postupnou přepravu ve smyslu čl. 34 Úmluvy CMR, pak dle odvolacího soudu svědčí také okolnost, že v NL CMR není vyplněna jeho rubrika týkající se dalších dopravců (rubrika č.

17. NL CMR). Vyplněním této části by pak bylo pro všechny strany účastnící se předmětné přepravy jasné, že se přepravy účastní také další dopravci, a že se tak jedná o postupnou přepravu ve smyslu výše zmíněného článku Úmluvy CMR s přísnější odpovědností pro jednotlivé dopravce.

22. Odvolací soud tak souhlasí se závěrem okresního soudu, že mezi žalovanou a společností GS došlo k uzavření samostatné smlouvy o přepravě a nejedná se tak o případ přepravy postupnými dopravci ve smyslu čl. 34 Úmluvy CMR. Ta je totiž v souladu s tímto ustanovením definována především tím, že k přepravě dochází na základě jediné smlouvy o přepravě. K tomu však v tomto konkrétním případě nedošlo, jelikož mezi žalovanou a společností GS byla uzavřena přepravní smlouva zcela nezávislá na přepravní smlouvě uzavřené mezi žalobkyní a společností [Anonymizováno]. Nebylo tak možno dovodit jakýkoliv shodný úmysl žalované či společnosti GS, aby byli vázáni jedinou přepravní smlouvou, a to smlouvou uzavřenou mezi žalobkyní a společností [Anonymizováno].

23. Na tomto závěru pak nemůže nic změnit ani okolnost, že by součástí této přepravy prováděné postupnými dopravci mohli být i tzv. papíroví dopravci, tedy dopravci nevykonávající fyzicky samotnou přepravu. Ze všech rozhodnutí cizozemských soudů předložených žalobkyní v průběhu řízení totiž sice vyplývá, že papírovým dopravcem může být i dopravce, který fyzicky přepravu zboží vůbec neprovádí (tedy i žalobkyně či společnost GS). Nicméně z těchto rozhodnutí současně také vyplývá, že pro posouzení daného vztahu jako postupné přepravy je vždy nutno, aby přeprava byla prováděna na základě jediné přepravní smlouvy. Takový závěr je pak možno dovodit také na základě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4039/2008, z nějž navíc vyplývá, že nelze uplatnit libovolně rozšiřující výklad kogentních ustanovení Úmluvy CMR. Výše zmíněný základní požadavek na existenci pouze jediné smlouvy o přepravě v rámci postupné přepravy pak nebyl v této konkrétní věci naplněn. Žalobkyni tak nemůže vůči žalované (jako dopravci, který se na provedení postupné přepravy podílel) náležet postih ve smyslu čl. 37 Úmluvy CMR, neboť se o postupnou přepravu nejednalo. Je tak možno uzavřít, že žalovaná není skutečně v této věci ve vztahu k žalobkyni pasivně věcně legitimována.

24. Z tohoto důvodu tak ani nebylo nutné se zabývat otázkou promlčení nároku žalobkyně vůči žalované. Pokud tedy okresní soud v tomto směru nevedl žádné dokazování, nelze mu ani v tomto ohledu cokoliv vytknout, přičemž (jak již bylo zmíněno výše), ani odvolací soud nepovažoval za nutné doplňovat v tomto směru dokazování v průběhu odvolacího jednání.

25. Odvolací soud pak považuje nad rámec výše uvedeného za nutné dále zmínit, že i pokud by snad bylo možno dovodit, že se jednalo o postupnou přepravu ve smyslu čl. 34 Úmluvy CMR, nemohla by ani tak být žalobkyně se svou žalobou úspěšná. Ve smyslu čl. 37 Úmluvy CMR má přitom dopravce, který zaplatil náhradu škody, právo postihu proti těm dopravcům, kteří se podíleli na provedení přepravy, a jejichž jednáním byla škoda způsobena. Mezi všechny dopravce lze přitom škodu rozdělit pouze v případě, nelze-li zjistit, který z dopravců má za vzniklou škodu odpovědnost. Jak však vyplynulo z NL CMR, žalovaná splnila svou povinnost předat zásilku dalšímu dopravci, a to společnosti GS (neboť zjevně měla sjednáno provedení přepravy pouze na úseku [Anonymizováno] – [Anonymizováno]). S ohledem na tuto skutečnost je tak možno dovodit, že žalovaná se na ztrátě zásilky (tedy na vzniku škody) nijak nepodílela, neboť ke ztrátě zásilky muselo dojít poté, co zásilku převzala společnost GS. Odpovědnost za ztrátu zásilky jde tak jednoznačně na vrub této společnosti, vůči níž by se také žalobkyně měla domáhat postihu ve smyslu čl. 37 Úmluvy CMR.

26. S ohledem na tyto skutečnosti je tak možno uzavřít, že pokud okresní soud žalobu v celém rozsahu zamítl, učinil tak věcně zcela korektně. Odvolací soud proto považuje rozsudek okresního soudu co do merita za věcně zcela správný, a proto jej ve smyslu § 219 o. s. ř. výrokem I. tohoto rozsudku potvrdil. Stejným výrokem pak odvolací soud potvrdil i zcela správný nákladový výrok II. rozsudku okresního soudu, na jehož náležité odůvodnění je možno pro zestručnění plně odkázat.

27. O náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem rozhodl odvolací soud dle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalovaná byla plně procesně úspěšná i v rámci odvolacího řízení a má tak vůči žalobkyni právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalobkyně se pak domáhala náhrady odměny jejího zástupce za tři úkony právní služby, a to za sepis vyjádření k odvolání žalobkyně ze dne 9. 7. 2024 (dle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif – dále jen „advokátní tarif“) a za účast u jednání odvolacího soudu dne 17. 3. 2025 (dle § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu). Odvolací soud nemá za to, že by žalobkyni bylo možno přiznat odměnu za sepis doplnění vyjádření k odvolání žalobkyně ze dne 20. 2. 2025, neboť zástupce žalované mohl skutečnosti v tomto podání uvedené učinit již součástí předchozího podání. Pokud zástupce žalované považoval za nutné doplnit své předchozí podání, jistě mu v tom nelze jakkoliv bránit, nicméně rozdělení vyjádření k odvolání do dvou samostatných podání zcela zjevně nelze považovat za dva účelně učiněné úkony právní služby. Odvolací soud tak přiznal žalované nárok na náhradu odměny jejího zástupce za učinění pouze jednoho z nich. S ohledem na okolnost, že podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu se odměna stanovuje z tarifní hodnoty určené k době započetí úkonu právní služby, vyšel při určení odměny advokáta za výše uvedené dva úkony právní služby z kurzu Kč vůči EUR dle kurzu devizového trhu ČNB, a to ke dni 9. 7. 2024 ve výši 25,240 Kč/EUR (u sepisu vyjádření k odvolání) a ke dni 17. 3. 2025 ve výši 25,040 Kč/EUR (u účasti u jednání odvolacího soudu). U prvního z výše uvedených úkonů právní služby tak tarifní hodnota činila částku 2 397 098,83 Kč, z níž odměna advokáta činí dle § 7 bod 6. advokátního tarifu částku 17 900 Kč a u druhého z výše uvedených úkonů právní služby pak tarifní hodnota činila částku 2 378 104,39 Kč, z níž odměna advokáta činí dle § 7 bod 6. advokátního tarifu částku 17 820 Kč. Celkem tak zástupci žalované náleží za zastupování žalované v odvolacím řízení odměna v částce 35 720 Kč. Ke každému z výše uvedených dvou úkonů právní služby dále náleží zástupci žalované nárok na náhradu paušálních hotových výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve znění k okamžiku učinění daného úkonu, tedy ve výši 300 Kč u sepisu vyjádření k odvolání a ve výši 450 Kč u účasti u jednání odvolacího soudu. S ohledem na okolnost, že zástupce žalované není plátcem DPH a výslovně se nad rámec uplatněných nákladů odvolacího řízení (za tři úkony právní služby a náhradu tří paušálních hotových výdajů) za žalovanou jejího nároku na náhradu nákladů odvolacího řízení vzdal, zavázal odvolací soud žalobkyni výrokem II. tohoto rozsudku k náhradě nákladů odvolacího řízení žalované v částce 36 470 Kč.

28. V průběhu odvolacího řízení zaplatil stát tlumočnici [tituly před jménem] [Anonymizováno] odměnu a náhradu hotových výdajů za tlumočení průběhu jednání odvolacího soudu dne 17. 3. 2025 z a do bulharského jazyka. A protože k tlumočení došlo s ohledem na přítomnost osoby bulharské národnosti jednající za žalobkyni, má odvolací soud za to, že se jednalo o realizaci jeho práva vystupovat před soudem ve své mateřštině. Vzhledem k tomu má odvolací soud za to, že nelze tyto náklady státu považovat za náklady reparovatelné účastníky řízení dle § 148 o. s. ř. odvolací soud proto výrokem III. tohoto rozsudku rozhodl tak, že státu nepřiznal vůči žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů, které mu v odvolacím řízení vznikly.

Poučení