15 CO 189/2021 - 702

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Vašíčka a soudců Mgr. Martiny Polákové a Mgr. Pavla Mádra v právní věci žalobkyň: ; a) [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa] ; b) [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa] ; c) [země] - [anonymizováno 7 slov], [IČO] sídlem [adresa] proti žalovanému: ; [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno]. sídlem [adresa] o určení vlastnictví k nemovitosti, o odvolání žalobkyň a) až c) proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. 3. 2021, č. j. 72 C 32/2013-605, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně a), b), c) jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 6 776 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného [příjmení] [jméno] [příjmení], [anonymizováno]. 2 15 Co 189/2021

III. Žalobkyně a), b) jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně na soudním poplatku za odvolání částku 5 000 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Výše uvedeným rozsudkem rozhodl soud I. stupně tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobkyně a), b), c) domáhaly, aby bylo určeno, že paní [jméno] [příjmení], [datum narození], posledně bytem [adresa], byla ke dni svého úmrtí dne [datum] vlastníkem bytové jednotky [číslo] způsob využití byt, vymezené v budově [obec], [adresa], bytový dům ([list vlastnictví]), stojící na parcelách [číslo] ([list vlastnictví]), [číslo] ([list vlastnictví]), [číslo] ([list vlastnictví]), k níž náleží spoluvlastnický podíl ve výši id. [číslo] na společných částech domu [adresa] a na pozemcích parcelní [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, p. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, a p. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, zapsané v Katastru nemovitostí vedeném [stát. instituce], [stát. instituce], na [list vlastnictví] pro [katastrální uzemí] a [územní celek] (výrok I.). Dále soud I. stupně zavázal žalobkyně a), b), c) k povinnosti společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 67 760 Kč k rukám zástupce žalovaného, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). V neposlední řadě pak soud I. stupně rozhodl o tom, že„ žalobci a), b), c) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně plnou náhradu nákladů řízení, a to do 3 dnů od právní moci samostatného usnesení, jímž bude výše náhrady nákladů řízení určena“ (výrok III.).

2. Proti tomuto rozsudku soudu I. stupně podala odvolání žalobkyně c), k níž se následně svými podáními ze dne 14. 6. 2021 a ze dne 17. 6. 2021 připojily též žalobkyně a) a b).

3. Žalobkyně c) v rámci podaného odvolání namítá jednak nepřezkoumatelnost rozsudku soudu I. stupně a jeho nedostatečné odůvodnění. V této souvislosti uvádí, že soud I. stupně nevychází z odpovědného vyhodnocení provedení důkazů, nýbrž je z části nekritickým a nezdůvodněným převzetím některých závěrů znalce (kdy odkazuje na body 47 až 49 odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně) a z části selektivním výběrem některých vyjádření (odkaz na bod 51 odůvodnění). Podle žalobkyně c) se soud I. stupně naopak dostatečně nezabýval a nevypořádal s obsahy písemných vyjádření a v nich uvedenými argumenty žalobkyně c). Dále žalobkyně c) namítá nedostatečná a nesprávná skutková zjištění. Zde uvádí, že soud I. stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností a dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním. V této souvislosti kritizuje„ souhrnný závěr“ (souhrnná zjištění) ohledně způsobilosti původní žalobkyně uzavřít předmětnou smlouvu. Dále žalobkyně c) uvádí, že pokud soud I. stupně opírá své závěry o znalecké posouzení MUDr. [příjmení], postrádá podle žalobkyně rozhodnutí soudu I. stupně vyhodnocení znaleckého posudku, tj. posouzení z hlediska jeho kompletnosti ve vztahu k zadání, z hlediska jeho úplnosti a kvality podkladů, z jakých vycházel, z hlediska přesvědčivosti jeho závěrů a poměru jeho závěrů k ostatním důkazům. Podle žalobkyně c) je tak zřejmé pouze to, že soud I. stupně některé ze závěrů znalce vzal za své, ale proč tak učinil, co usoudil o výhradách žalobkyně c), soud I. stupně neobjasnil. Ke znaleckému posudku žalobkyně c) uvádí, že znalecký posudek na stav jednající osoby z hlediska její možné duševní poruchy ve smyslu § 38 odst. 2 občanského zákoníku způsobené léky, je přitom v řízení o platnosti takového jednání (úkonu) z povahy věci zásadním důkazem, bez něhož si lze odpovědné rozhodnutí těžko představit. Proto je třeba trvat na tom, aby byl zpracován na základě relevantních východisek, dostatečného množství dostatečně kvalitních podkladů. Žalobkyně c) přitom ve svém vyjádření ze dne 10. 3. 2021 ke znaleckému posudku uvedla, že podklady, z nichž znalec vycházel, nebyly pro 3 15 Co 189/2021 odpovědný závěr o stavu původní žalobkyně v době uzavření smlouvy dostatečné a upozornila, které další podklady mohl znalec využít. Soud I. stupně zřejmě znalecký posudek z tohoto hlediska (dostatečnosti podkladů) vůbec nehodnotil nad rámec zmínky v bodě 52 odůvodnění rozsudku, že znalec sám o použité zdravotnické dokumentaci prohlásil, že její rozsah byl posudek dostatečný. Ve skutečnosti to však znalec svými závěry sám popírá, neboť konstatuje, že nemá dostatek materiálů pro závěr o použití léků původní žalobkyní v den uzavření smlouvy, a tedy pro závěr, jestli při uzavření smlouvy trpěla nebo netrpěla duševní poruchou ve smyslu § 38 odst. 2 občanského zákoníku. Závěrem znaleckého posudku skutečně je, že původní žalobkyně mohla a nemusela být ve stavu takové duševní poruchy, přičemž to závisí na tom, jestli užila předepsané léky. Znalec ve znaleckém posudku na dotazy soudu uvedl, že„ nelze vyvodit jednoznačný závěr o existenci duševní poruchy“, k další otázce pak odpověděl, že pokud by původní žalobkyně užila doporučené medikamenty, pak by i s ohledem na ostatní faktory (věk, stařecká křehkost, polymorbidita) byly její rozpoznávací a ovládací schopnosti sníženy. Žalobkyně c) pak zdůrazňuje propouštěcí zprávu z nemocnice [anonymizována dvě slova] ohledně hospitalizace od 26. 6. 2012 do 9. 7. 2012, dále lékařskou zprávu [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] u [anonymizováno]. [jméno] ze dne 17. 7. 2012 a též i lékařskou zprávu [anonymizována dvě slova] [obec] z hospitalizace v době od 9. 9. 2012 do 18. 9. 2012, z nichž je zcela patrno, že původní žalobkyně byla v inkriminovaném období, tedy i v době dne 4. 9. 2012 závislou na benzodiazepinech a opiátech, tyto jí byly opětovně předepsány a nasazeny od 10. 7. 2012, eventuálně 17. 7. 2012, a mohla je tedy užít i dne 4. 9. 2012, což sama původní žalobkyně též potvrdila, že je užila, a vyplývá to i ze zprávy obvodního lékaře MUDr. [příjmení] ze dne 22. 2. 2013. Podle žalobkyně tedy takový znalecký posudek nemůže v daných souvislostech být relevantním důkazem o tom, že původní žalobkyně byla způsobilá k předmětnému právnímu jednání. Pokud tedy soud I. stupně zhodnotil takový posudek tak, že je dostačující pro odpovědný závěr o absenci duševní poruchy původní žalobkyně, pak se dopustil soud I. stupně nesprávného postupu a dospěl k nesprávným skutkovým závěrům. Pokud soud I. stupně vyšel i z jiných důkazů, má žalobkyně c) též výhrady k hodnocení těchto dalších důkazů soudem I. stupně. Zde jednak poukazuje na hodnocení lékařské zprávy MUDr. [příjmení] ze dne 22. 3. 2012, kterou v části cituje a uvádí, že není zřejmé, proč soud I. stupně vyhodnotil zcela jednoznačné sdělení obsažené v lékařské zprávě způsobem, který z jeho obsahu zjevně nevyplývá. Dále se žalobkyně c) zabývá skutečnostmi, které uváděla sama původní žalobkyně, a to jak ke svému stavu dne 4. 9. 2012, tak i okolnostem jejího jednání se žalovaným za účasti JUDr. [anonymizováno]. Žalobkyně c) v této souvislosti poukazuje na hodnocení svědeckých výpovědí soudem I. stupně, které považuje za nesprávné, stejně jako hodnocení znaleckého posudku a některých listin. V této souvislosti opakuje, že z hlediska relevance ve vztahu ke zjišťovaným skutečnostem, tedy ohledně stavu původní žalobkyně dne 4. 9. 2012, především mohla a musela vědět sama původní žalobkyně. Dále o něm mohla mít značné povědomí současná žalobkyně a), neboť s původní žalobkyní defacto žila, což platilo i pro den 4. 9. 2012, to znamená, že i ve dnech 3. 9. a 4. 9. 2012 s ní trávila čas (dne 4. 9. 2012 vyjma doby, kdy původní žalobkyni navštívil žalovaný s JUDr. [příjmení] za účelem podpisu darovací smlouvy, což se s ohledem na zjištěné okolnosti jednoznačně jeví jako záměr žalovaného odstranit další svědky zamýšleného právního jednání). V den podpisu darovací smlouvy se z původní žalobkyní setkal žalovaný s JUDr. [příjmení]. A do jisté míry lze mezi tyto osoby řadit i ošetřujícího lékaře MUDr. [příjmení]. Ostatní osoby, jež k věci podaly vyjádření, se mohly vyjadřovat ke stavu původní žalobkyně spíše z dlouhodobého pohledu. Přímo o užití léků původní žalobkyní v rozhodný den 4. 9. 2012 mohla bezprostředně a přímo podat informaci právě a jen původní žalobkyně. V neposlední řadě pak žalobkyně poukazuje též na okolnosti případu a uvádí, že při úvahách o hodnocení důkazů je nutno vzít v úvahu celkový kontext, rámec věci. Ten je tvořen následující životní situací – původní žalobkyně je odkázána na pomoc jiných osob. Má„ pečovatelku“, nynější žalobkyni a), která je s ní většinu času. K předmětnému jednání (úkonu), jehož platnost je posuzována, dojde 4 15 Co 189/2021 z iniciativy žalovaného právě v době, kdy je„ pečovatelka“ krátkodobě mimo bydliště původní žalobkyně. Advokát sepisující na objednávku žalovaného předmětné písemné právní jednání je známý žalovaného. I řízení o vkladu se realizuje jen prostřednictvím advokáta objednaného žalovaným a dochází k nejasnostem ohledně toho, zda se původní žalobkyně dozvěděla o výsledku vkladového řízení, zda jí byla doručena smlouva s doložkou o provedení vkladu, nebo alespoň informace o tom (sama původní žalobkyně to popřela), žalovaný naproti tomu tvrdil, že smlouvu původní žalobkyni přinesl tehdy, když ji začala chtít, což bylo poté, co se k ní nastěhovala žalobkyně a); JUDr. [příjmení] naproti tomu tvrdí, že jeden výtisk smlouvy s doložkami doručil původní žalobkyni prostřednictvím žalovaného, zařizoval to, jak se smlouva vrátila z katastru. Existuje listina„ prohlášení o pravosti podpisu“ vytvořená advokátem jako součást darovací smlouvy, na níž je údaj, který má dokládat předání vložené smlouvy původní žalobkyni, ovšem předání originálu je nedatované, a také údaj, že svědkem předání originálu smlouvy měla být paní [příjmení] včetně jejího údajného podpisu. Zatímco JUDr. [příjmení] tvrdí, že všechno zařizoval v okamžiku vrácení smlouvy z katastru (v září 2012) prostřednictvím žalovaného, z listiny ze dne 22. 1. 2013 provedené k důkazu je zřejmé, že si původní žalobkyně„ dokumentaci, kterou podepsala 4. 9. 2012“, vyžádala až v lednu 2013, z toho logicky vyplývá, že originál žádala, a zjevnou manipulací s potvrzením o předání originálu a nevěrohodnost tvrzení žalovaného i advokáta JUDr. [anonymizováno] dokládá i to, že na listině uvedený podpis svědka„ [příjmení] [jméno]“ není ve skutečnosti podpisem žalobkyně a), která na dotaz soudu prohlásila, že nejde o její podpis (jedná se o nevyjasněnou záležitost s podpisem žalobkyně a) jako svědka na„ prohlášení o pravosti podpisu“). Všechny tyto dílčí okolnosti a nejasnosti dokreslují pozadí a rámec celého případu. Těžko uvěřit, že se kolem transakce seběhlo tolik zvláštních náhod, které všechny nakonec jdou ve prospěch žalovaného, a které znamenají změnu vlastnictví bytu z původní žalobkyně na žalovaného proti její vůli (jak plyne z faktu, že podala žalobu). Ze všech těchto důvodů žalobkyně c) navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek, buď změnil tak, že žalobě vyhoví, nebo jej zrušil a vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. K nákladům řízení žalobkyně c) uvádí, že osoby vystupující na straně žalující se dosud nestaly právními nástupci původní žalobkyně, neboť jim nebylo potvrzeno nabytí dědictví po původní žalobkyni, přičemž pokud by žalobní návrh byl soudem zamítnut, k potvrzení nabytí dědictví osobám vystupujícím na straně žalující by ani nedošlo, když dědictví původní žalobkyně by bylo předlužené a došlo by k jeho likvidaci. Z tohoto důvodu osoby na straně žalující fakticky vystupují toliko jako správci dědictví (viz. § 1677 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku), a proto není důvodné, aby nesly případné náklady tohoto řízení, tyto by totiž spadaly k vypořádání právě v rámci likvidace pozůstalosti po původní žalobkyni.

4. Na odvolání podané žalobkyní c) reagovaly též žalobkyně a), a to podáním ze dne 14. 6. 2021 a žalobkyně b) podáním ze dne 17. 6. 2021, které shodně poukázaly na to, že v předmětné věci žalobkyně vystupují jako nerozluční společníci s tím, že pokud bylo žalobkyní c) podáno odvolání s poukazem na to, že rozsudek soudu I. stupně je nesprávný, a to s ohledem na důvody vymezené v ust. § 205 odst. 2 písm. b/, d/, e/ a g/ o.s.ř., ztotožňují se s podaným odvoláním, které považují za dostačující, a proto nad jeho rámec ničeho dalšího neuvádějí.

5. K odvolání žalobkyň se prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřil též žalovaný. K námitce žalobkyň ohledně přezkoumatelnosti rozsudku soudu I. stupně a tvrzenému nedostatečnému odůvodnění odkazuje na judikaturu Ústavního soudu k § 157 o.s.ř. a uvádí, že je toho názoru, že soud I. stupně dostatečně odůvodnil své rozhodnutí, stejně tak jeho odůvodnění napadeného rozhodnutí obsahuje všechny zákonné náležitosti. Pokud v rámci odvolání žalobkyně c) namítá, že soud I. stupně vůbec nezohlednil některá její vyjádření, poukazuje žalovaný na konstantní judikaturu Ústavního soudu např. III. ÚS 593/17 nebo I. ÚS 74/06 a uvádí, že soudy se v odůvodnění nemusí vypořádat s každou jednotlivou námitkou účastníka 5 15 Co 189/2021 řízení, zvláště pak, pokud jde o námitky marginální či námitky zjevně obstrukčního charakteru. To mj. vyplývá i z ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva, která říká, že ani z úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nevyplývá povinnost obecných soudů podrobně reagovat na každý argument účastníka řízení (když zde odkazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci [obec] proti [země] ze dne 8. 2. 2011, [číslo]). Se závažnými a konkrétně formulovanými námitkami účastníků řízení, které mají vztah k projednávané věci, a které jsou zásadní pro samotné rozhodnutí, je však soud povinen se v odůvodnění rozhodnutí vypořádat, a to maximálně transparentním a logickým způsobem, ze kterého bude„ myšlenková operace“ soudu zřejmá (když zde odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2568/07). Dále též poukazuje na nález I. ÚS 74/06, a uvádí, že žalovaný je přesvědčen o tom, že soud I. stupně dostatečně se vypořádal se všemi námitkami, které uvedla jak strana žalující, tak strana žalovaná. Žalovaný zdůrazňuje délku řízení před soudem I. stupně, které bylo zahájeno 21. 5. 2013 a rozhodnutí bylo vydáno dne 25. 3. 2021, tedy téměř 8 let, přičemž za tuto dobu proběhlo několik soudních jednání, na kterých se strana žalující vždy rozsáhle vyjadřovala, a obě strany v průběhu řízení podaly mnoho písemných vyjádření. Žalobkyně c) výslovně uvádí svá písemná vyjádření, ke kterým soud I. stupně dle jejího názoru nepřihlédl a nijak jej v odůvodnění napadeného rozhodnutí nezměnil, a to písemné vyjádření ze dne 10. 3. 2021, v němž se vyjadřovala ke znaleckému posouzení, a písemné vyjádření ze dne 18. 3. 2021, v němž podrobně rozvedla, co vyplývá z jednotlivých důkazů a učinila závěrečný návrh. Žalovaný k tomu uvádí, že ve vyjádření ke znaleckému posudku žalobkyně c) vyjadřuje svůj nesouhlas se závěry znalce a zpochybňuje nedostatečnost podkladů, které měl znalec k dispozici. V závěrečném návrhu žalobkyně c) shrnuje průběh řízení před soudem I. stupně a pouze opakuje svá již několikrát uvedená tvrzení. S ohledem na již proběhlou koncentraci řízení ani žalobkyně c) nemohla v žádném ze zmíněných případů uvádět žádné nové skutkové tvrzení, ani nemohla navrhovat žádné nové důkazy. Žalovaný tak má za to, že se soud I. stupně v odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečně vypořádal se všemi relevantními tvrzeními všech účastníků řízení, přičemž dostatečně své rozhodnutí odůvodnil a je z něj patrné, z jakých tvrzení a důkazů při svém rozhodování vycházel a k jakým tvrzením a důkazům naopak nepřihlédl a z jakého důvodu. K námitce ohledně nedostatečných a nesprávných skutkových zjištění žalovaný poukazuje na ust. § 205 odst. 2 písm. d/ a e/ o.s.ř. a uvádí, že žalobkyně c) v celém svém odvolání nerespektuje hlavní zásadu sporného řízení, a to zásadu projednací, dle které platí, že soud přihlíží pouze k tomu, co mu sporné procesní strany přednesly a k těm důkazům, které mu o svých tvrzeních nabídly. Za výsledek sporu, tedy úspěch nebo neúspěch, nese odpovědnost účastník řízení, nikoliv soud. Významnou roli hrají procesní instituty jako je povinnost tvrzení a povinnost důkazní a s nimi břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Účastník domáhající se ochrany je povinen uvést rozhodné skutečnosti a označit důkazy k jejich prokázání pod následkem prohry sporu, následek vyplývá z toho, že se soud nedozví určitou rozhodující skutečnost nebo se ji dozví, ale nebude prokázána. Žalovaný uvádí, že strana žalující neunesla v řízení před soudem I. stupně břemeno tvrzení a břemeno důkazní, když neprokázala, že původní žalobkyně paní [jméno] [příjmení] podepsala předmětnou darovací smlouvu ve stavu snížené rozpoznávací a ovládací schopnosti. Žalovaný k tomu dále uvádí, že soud I. stupně v bodě 44 odůvodnění napadeného rozhodnutí k tomu uvádí, že v tomto směru je třeba přitom poukázat na to, že dospět k odlišnému závěru by bylo možné toliko na základě provedeného dokazování, pokud by takový závěr vyplýval z provedených důkazů a takto zjištěný skutkový stav umožňoval soudu přijmout závěr o pravdivosti rozhodujících skutečností, které jsou předmětem dokazování, a na podkladě kterého by tak soud mohl nabýt přesvědčení o existenci takových skutečností bez jakýchkoliv pochybností a učinit jednoznačný skutkový závěr o neplatnosti právního úkonu. Jinými slovy soud I. stupně v tomto bodě uvádí, že strana žalující neprokázala, že by paní [jméno] [příjmení] uzavřela darovací smlouvu ve stavu duševní poruchy, která by ji činila 6 15 Co 189/2021 k tomuto právnímu úkonu neschopnou, přičemž tyto skutečnosti musí být v řízení prokázány nadevší pochybnost. Co se týče neplatnosti právního úkonu osoby jednající v duševní poruše, která ji k tomuto činí neschopnou, pak závěr o neplatnosti právního úkonu podle ust. § 38 odst. 2 občanského zákoníku v takovém případě nezbytně předpokládá, aby bylo vždy bezpečně zjištěno, že jeho subjekt, buď nedokáže posoudit následky svého právního úkonu, nebo tento právní úkon ovládnout, popřípadě obojí. V případě původní žalobkyně není možné dospět k jednoznačnému zjištění, že jako účastník právního úkonu nedokázala dne 4. 9. 2012 při uzavírání darovací smlouvy, kterou ohledně předmětného bytu uzavřela s žalovaným, pro duševní poruchu posoudit následky svého jednání, nebo své jednání ovládnout, tedy že by při uzavírání této darovací smlouvy jednala v duševní poruše, která ji v daný moment činila neschopnou právně jednat. Na základě provedených důkazů nebyl naplněn důkazní standard v podobě bezpečného a jednoznačně prokázaného skutkového stavu, a sice že jednající osoba učinila darovací smlouvu v duševní poruše, která ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou. Naopak provedenými důkazy bylo zjištěno, že původní žalobkyně netrpěla v době podpisu smlouvy žádnou duševní poruchou, která by ji činila k tomuto úkonu neschopnou. Z žádného z provedených důkazů neplyne ani náznakem, že by původní žalobkyně měla psychické problémy, že by v předmětný den užila léky, které by ovlivňovaly její psychiku, nebo že by trpěla poruchami vědomí. Z celého provedeného dokazování je tak zjevné, že paní [příjmení] uzavřela dne 4. 9. 2012 darovací smlouvu při plném vědomí o následcích a podstatě svého jednání, přičemž její intelektuální a mentální schopnosti nebyly sníženy, stejně jako nebyla snížená její schopnost rozpoznat a posoudit následky svého jednání a schopnost ovládnout své jednání. Pokud v rámci podaného odvolání žalobkyně c) zpochybňuje znalecký posudek, žalovaný k tomu uvádí, že žalobkyně c) v podstatě jen opakuje argumenty, které již uvedla před soudem I. stupně a se kterými se soud I. stupně již vypořádal v rámci napadeného rozhodnutí. Žalovaný dále uvádí, že žalobkyně c) se opakovaně snaží prokázat, že původní žalobkyně měla k dispozici uvedené medikamenty. Ve svém odvolání uvádí, že podstatné se tedy jeví to, zda původní žalobkyně měla předepsané, a tedy i k dispozici, v inkriminovaném období určité léky. Žalovaný k tomu uvádí, že v řízení nebylo prokázáno, v jakém množství byly léky původní žalobkyni předepsány, zda si je skutečně vyzvedla v lékárně, zda je užívala v předepsaném množství a co je nejzásadnější, zda a v jakém množství je užila v předmětný den podpisu darovací smlouvy. Tento závěr zaujal i znalec v rámci svého znaleckého posudku a následně v rámci svého výslechu, který vypověděl, že i kdyby původní žalobkyně léky k dispozici měla, takto, že je skutečně užila, je z jeho pohledu domněnka, na základě které není schopen postavit znalecké závěry při zkoumání. Žalobkyně c) se dále opakovaně snaží prokázat závislost původní žalobkyně na lécích, což dle názoru žalovaného bylo zcela vyvráceno provedeným dokazováním. Jak uvedl znalec v rámci svého výslechu, pokud by byla paní [příjmení] závislá na lécích, tak by při následné hospitalizaci, která byla několik dní po uzavření darovací smlouvy, měla odvykací stav, což u paní [příjmení] takto nebylo. Žalovaný ke zdravotnímu stavu původní žalobkyně uvádí, že z celého dokazování vyplývá, že původní žalobkyně trpěla pouze dýchacími potížemi a její duševní stav byl velmi dobrý, nebyla zmatená ani neměla výpadky paměti. Žalobkyně c) v neposlední řadě namítá, že soud I. stupně nevzal v úvahu celkový kontext případu, nevyhodnotil věrohodnost vyjádření osob z hlediska jejich zájmu na věci, z hlediska jejich vzájemného vztahu, jejich souladu nebo naopak rozporu. Žalovaný k tomuto uvádí, že je přesvědčen, že soud I. stupně zhodnotil všechny provedené důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, kdy důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Z těchto důvodů žalovaný navrhl, aby odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně správné, a zavázal žalobkyně k povinnosti nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení.

6. Poté, co odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou (ust. § 201 7 15 Co 189/2021 7. o.s.ř.), ve lhůtě (ust. § 204 o.s.ř.), a proti rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř., ust. § 202a contrario o.s.ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, přičemž dospěl k závěru, že odvolání žalobkyň a) -c) není důvodné.

8. Jak vyplývá z obsahu spisu, původní žalobkyně [jméno] [příjmení] ([datum narození], posledně bytem v [obec], [ulice a číslo]) se domáhala určení, že je vlastníkem bytové jednotky [číslo] v budově nacházející se v k.ú. [obec], [adresa], stojící na parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] v k.ú. [obec] a k ní přináležejícím spoluvlastnickým podílům o velikosti ideální [číslo] na společných částech domu [adresa] a na pozemcích parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] vše nacházející se v k.ú. [obec]. Původní žalobkyně tvrdila, že darovací smlouva, kterou nemovitosti převedla na žalovaného, je neplatná, a to jednak absolutně, neboť v okamžiku podpisu předmětné darovací smlouvy nebyla způsobilá k právním úkonům z důvodu užité medikace a dále, pokud by tato námitka nebyla shledána jako důvodnou, je uvedená smlouva neplatná též pro omyl, neboť když uvedenou listinu podepisovala, domnívala se, že se jedná o závěť, nikoli o darovací smlouvu. V průběhu řízení byla původní žalobkyně vyslechnuta, přičemž ještě před rozhodnutím ve věci samé žalobkyně dne 10. 1. 2014 zemřela. S ohledem na zprávu notáře jako soudního komisaře ohledně okruhu dědiců bylo soudem I. stupně rozhodnuto dne 7. 11. 2017 č. j. 72 C 32/2013-80 o nástupnictví v tomto řízení po původní žalobkyni, kdy na její místo nastoupily žalobkyně a) [jméno] [příjmení], [datum narození], žalobkyně b) [jméno] [příjmení], [datum narození], a žalobkyně c) [země] zastoupená [anonymizováno 7 slov]. V této souvislosti pak též došlo ke změně žaloby v tom směru, že nastupující žalobkyně se domáhaly určení, že původní žalobkyně byla vlastnicí předmětných nemovitostí ke dni své smrti, tedy k 10. 1. 2014 (viz protokol o jednání soudu I. stupně ze dne 17. 5. 2018, zejména č.l. 131 spisu).

9. Podle ust. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnost.

10. Podle ust. § 34 zákona č. 40/1964 Sb. (dále jen občanský zákoník), právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.

11. Podle ust. § 37 odst. 1 občanského zákoníku právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

12. Podle ust. § 38 odst. 2 občanského zákoníku rovněž je neplatný právní úkon osoby jednající v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou.

13. Soud I. stupně v rámci posouzení uvedené věci provedl dostatečné dokazování, aplikoval správná ustanovení právních předpisů a též přiléhavě aplikoval dopadající judikaturu. Své rozhodnutí soud I. stupně podrobně a přiléhavě odůvodnil, když v tomto směru lze na jeho rozhodnutí zcela odkázat. Odvolací soud se tedy ve stručnosti vyjadřuje k opakovaným námitkám žalobkyň, které již uváděly před soudem I. stupně a se kterými se soud I. stupně zcela dostatečně vypořádal. Zde je třeba též zdůraznit, že odvolací soud nepovažuje za důvodné námitky žalobkyň ohledně tvrzené nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu I. stupně a souhrnných zjištění, když k tomu lze uvést, že judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby 8 15 Co 189/2021 mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011). Rozsudek soudu I. stupně vydaný v projednávané věci nelze považovat za nepřezkoumatelný, neboť jeho odůvodnění má všechny náležitosti uvedené v ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř., když je patrné, že nebránilo žalobkyním v uplatnění jejich práv.

14. K věci samé je třeba nejprve uvést, že pokud se žalobkyně domáhají určení, že ke dni své smrti, tedy k [datum], byla původní žalobkyně [jméno] [příjmení] ([datum narození], zemřelá [datum]) vlastnicí v žalobě specifikovaných nemovitostí, je v projednávané věci dán naléhavý právní zájem na tomto určení za situace, kdy je tvrzen rozpor mezi skutečným stavem vlastnického práva a stavem zapsaným v katastru nemovitostí. V tomto směru též posoudil věc soud I. stupně, když odkázal na ust. § 80 o.s.ř. a dospěl k závěru, že naléhavý právní zájem v projednávané věci je dán.

15. Ohledně posouzení věci samé je třeba mít v projednávané věci na zřeteli, že původní žalobkyně v době podpisu darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene nebyla nikterak soudně omezena ve svéprávnosti, tj. byla plně způsobilá k právním úkonům. Jestliže žalobkyně za této situace tvrdí„ dočasnou“ nezpůsobilost k právním úkonům z důvodu užití léků ovlivňujících„ duševní stav“ původní žalobkyně (tj. rozpoznávací a ovládací složky vůle), které by ji měly dočasně činit nezpůsobilou k realizaci právního úkonu – uzavření darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene, je nutné uvést, že tato skutečnost, tedy užití kombinace konkrétních farmak včetně jejich množství a času aplikace, musí být beze všech pochybností prokázána. Nestačí, vyplývá-li z provedeného dokazování, že původní žalobkyně měla předmětná farmaka k dispozici, a že tedy bylo možné, že je užila. Pouhá možnost existence tohoto užití pro závěr o dočasné nezpůsobilosti k právním úkonům nepostačuje.

16. Zde totiž nelze přehlížet to, že v případě původní žalobkyně se nejedná o osobu stiženou duševní či jinou psychickou poruchou, která by byla (dlouhodobě, setrvale) omezena ve způsobilosti k právním úkonům. Uvedené vyplývá jednak z výpovědi jejího praktického lékaře, dále ze znaleckého posudku a v neposlední řadě též ze zprávy [anonymizováno] nemocnice ze dne 18. 9. 2012, která je svým časovým zařazením nejbližší okamžiku, kdy byl předmětný úkon, tedy darovací smlouva a smlouva o zřízení věcného břemene, který je předmětem posouzení, realizován. Zde je třeba poukázat na to, že z uvedené zprávy [anonymizováno] nemocnice vyplývá, že žalobkyně je plně způsobilá k právním úkonům.

17. Taktéž tvrzení o významném omezení rozpoznávacích a ovládacích schopností vlivem medikace (užitých léků dne 4. 9. 2012) nelze mít za prokázané.

18. S ohledem na úmrtí původní žalobkyně bylo možno vyjít z vypracovaného znaleckého posudku. V něm znalec mj. zdůraznil, že není možno vyvodit jednoznačný a přezkoumatelný závěr o existenci duševní poruchy, která by měla u posuzované podstatný vliv na její rozpoznávací a ovládací schopnosti v předmětný den 4. 9. 2012. Znalec se dále vyjádřil k otázce, jaký mohl být v okamžiku projevu vůle vliv konkrétní medikace na rozpoznávací nebo ovládací schopnosti původní žalobkyně, případně zda mohlo v důsledku předepsané medikace v konkrétním případě dojít ke snížení, eventuálně vyloučení rozpoznávacích nebo ovládacích schopností, popřípadě v jakém rozsahu, k čemuž znalec uvedl, že pokud by bylo možno objektivně doložit, že posuzovaná v předmětný den skutečně užila doporučené medikamenty, což však z dodaného materiálu nelze, především – opiátové léky a [anonymizováno], pak by bylo možno vyvodit závěr, že kumulativně vlivem těchto léků s jejím vysokým věkem, polymorbiditou, stařeckou křehkostí, byly její rozpoznávací a ovládací schopnosti v předmětný den sníženy. V opačném případě lze 9 15 Co 189/2021 hodnotit rozpoznávací a ovládací schopnosti v předmětný den maximálně jako nepodstatně snížené vlivem bolesti.

19. Z uvedeného je zcela zřejmé, že se jedná o hypotetickou možnost, kterou by bylo možno vzít v úvahu pouze tehdy, pokud by bylo prokázáno, jaká farmaka, v jakém množství, a kdy konkrétně původní žalobkyně dne 4. 9. 2012 užila. Tyto skutečnosti však najevo nevyšly.

20. Z napadeného rozhodnutí je patrné, že soud I. stupně učinil závěr, že nebylo prokázáno, že by původní žalobkyně užila farmaka v takové kombinaci, která by v souhrnu s dalšími skutečnostmi (tj. vysokým věkem, polymorbiditou a stařeckou křehkostí – jak předpokládá znalecký posudek) mohly u původní žalobkyně vést k dočasné nezpůsobilosti k právním úkonům. Za této situace tak bylo povinností soudu žalobkyně poučit dle ust. § 118a odst. 1, 3 o.s.ř., aby uvedly, jaká farmaka, v jakém množství a kdy konkrétně dne 4. 9. 2012 žalobkyně užila. Vzhledem k tomu, že soud I. stupně žalobkyně v tomto směru nepoučil, napravil tuto nedůslednost odvolací soud při jednání odvolacího soudu dne 17. 5. 2022, kde vyzval žalobkyně a), b), c) jednak k doplnění skutkových tvrzení ohledně užití konkrétních farmak včetně toho, kdy konkrétně dne 4. 9. 2012 a v jakém množství byla užita. Na toto poučení žalobkyně (prostřednictvím žalobkyně c/) odkázaly na žalobu a výpověď původní žalobkyně [jméno] [příjmení] a dále na zdravotnickou dokumentaci původní žalobkyně. Jde-li pak o důkazy k prokázání tohoto tvrzení, navrhovaly výslech sestry původní žalobkyně paní [jméno] [příjmení] a dále zdravotnickou dokumentaci včetně lékařské dokumentace 1. [anonymizována čtyři slova] u [anonymizováno]. [jméno] vztahující se k původní žalobkyni za období let 2011 až 2013.

21. V této souvislosti (tedy ke splnění povinnosti po poučení dle ust. § 118a odst. 1 o.s.ř.) lze jednak uvést, že nelze plnit povinnost ohledně doplnění skutkových tvrzení odkazem na listiny, aniž by bylo dříve uvedeno rozhodné tvrzení. Zde je možno odkázat na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, ze které vyplývá, že„ povinnost tvrzení a povinnost důkazní jsou ve sporném řízení naplněním projednací zásady, která stanoví, že je zásadně věcí účastníků řízení tvrdit skutečnosti a označit důkazy k prokázání svých skutkových tvrzení. Nesplnění povinnosti tvrzení není procesním právem sankcionováno jako nesplnění jiné procesní povinnosti, ale následkem je rozhodnutí, které vyzní v neprospěch účastníka, který svou povinnost tvrzení nesplnil. Požadavek vylíčení rozhodujících skutečností je možno splnit i odkazem na listinu. Účastník také může navrhnout důkaz spisem vedeným v jiné věci, předtím je však povinen sám uvést skutečnosti, které mají být takovým důkazem prokázány. V žádném případě však nepřichází v úvahu, aby předložené listiny nahradily skutkové tvrzení účastníků řízení, zejména pak skutková tvrzení podstatná. Procesní aktivita a odpovědnost účastníků řízení by tím byla popřena a přenášena na soud, což by bylo v rozporu se základními zásadami občanského sporného řízení – zásadou dispoziční, projednací, rychlosti a hospodárnosti“ (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010 sp. zn. 28 Cdo 1396/2010).

22. I pokud bychom pominuli výše uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu ohledně možnosti odkazu na listiny, je třeba uvést, že, jak vyplývá z obsahu spisu, původní žalobkyně [jméno] [příjmení] dne 4. 9. 2012 došla do styku pouze s paní [příjmení] (tedy žalobkyní a/), žalovaným a JUDr. [příjmení], když tyto osoby žádné skutečnosti ohledně užití konkrétních léků, jejich množství a okamžiku jejich aplikace neuvádějí. Jde-li pak o samotnou žalobkyni, ta v žalobě uvádí pouze obecné tvrzení o užití„ nějakých léků“. Jediné„ konkrétnější“ tvrzení o užití léků vyplývá z výslechu původní žalobkyně provedené před soudem I. stupně dne 18. 7. 2013 (viz č.l. 29 a násl. spisu), kdy původní žalobkyně uvedla, že uvedeného dne užila [anonymizováno] a náplast na bolest. Není tedy vůbec zřejmé, v jakém množství medikament [anonymizováno] užila, pokud užila náplast, o jakou náplast a v jakém množství se jednalo a zda užila případně nějaká další farmaka. Pokud je v této souvislosti v průběhu řízení ze strany žalobkyň tvrzeno, že původní žalobkyně užila též farmakum [anonymizováno], sama původní žalobkyně tuto skutečnost při svém výslechu vůbec neuvedla. Ze žaloby ani z výslechu původní žalobkyně pak vůbec nevyplývá případný okamžik 10 15 Co 189/2021 aplikace farmak dne 4. 9. 2012 (pokud tedy k němu vůbec došlo před podpisem předmětné smlouvy).

23. Pokud v této souvislosti žalobkyně po poučení dle ust. § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. odkazovaly též na zdravotnickou dokumentaci, je třeba k tomu uvést (jak již bylo uvedeno výše), že i když ze zdravotnické dokumentace může vyplývat (a vyplývá), že původní žalobkyni byla v průběhu let 2011 – 2013 předepisována různá farmaka, nelze ze zdravotnické dokumentace učinit závěr, jaká konkrétní farmaka, v jakém množství a v jakém okamžiku dne 4. 9. 2012 původní žalobkyně užila. Pokud v této souvislosti žalobkyně poukazují na lékařskou zprávu MUDr. [příjmení] ze dne 22. 2. 2013, praktického lékaře původní žalobkyně, v níž je uvedeno, že předmětného dne původní žalobkyně měla užít určitá farmaka, nelze přehlédnout, že při svém výslechu uvedený praktický lékař správnost obsahu uvedené zprávy nepotvrzuje, když k tomu uvedl, že si na ni vůbec nevzpomíná, a pokud byla vystavena, tak byla vystavena na základě sdělení nějakých osob, které však blíže neoznačil. V tomto směru pak v rámci svého výslechu jednoznačně uvedl, že jako praktický lékař původní žalobkyně neměl zprávy o tom, že by tato byla nezpůsobilá k právním úkonům. Navíc nelze přehlížet ani to, že uvedená zpráva je ohledně užitých farmak též ve zjevném rozporu s výpovědí samotné původní žalobkyně [jméno] [příjmení] (srov. viz výše).

24. S ohledem na uvedené je tedy zřejmé, že žalobkyně nesplnily povinnost tvrzení a povinnost důkazní ohledně prokázání toho, jaká konkrétní farmaka, v jakém množství a ve kterém okamžiku (a zda vůbec) dne 4. 9. 2012 původní žalobkyně užila, když pouze v případě zcela konkrétních tvrzení ohledně těchto skutečností a jejich prokázání (tzn. užití uvedených farmak dne 4. 9. 2012 před podpisem předmětné smlouvy, která měla mít původní žalobkyně [jméno] [příjmení] k dispozici a o nichž ve svém posudku uvažoval i ustanovený znalec) by bylo lze možno učinit závěr o případné pravděpodobné dočasné nezpůsobilosti žalobkyně k právním úkonům. S ohledem na uvedené tedy je zřejmé, že žalobkyně neunesly břemeno tvrzení a břemeno důkazní.

25. Zde je třeba též uvést, že pokud žalobkyně (zejména žalobkyně c/) v rámci jednání odvolacího soudu odkazuje na neoprávněnost požadavku soudu I. stupně na„ vyšší důkazní standard“ ohledně prokázání těchto skutečností, když v tomto směru poukazuje na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 173/13, z něhož dovozuje, že v daném případě postačuje prokázání toho, že bylo možné užití těchto léků původní žalobkyní, nelze s tímto názorem žalobkyň souhlasit. Zde je třeba zdůraznit, že vysoká míra pravděpodobnosti (tedy požadavek na„ nižší důkazní standard“ ve smyslu žalobkyní odkazovaného nálezu sp. zn. I ÚS 173/13) se v daném případě nevztahuje k naplnění jednotlivých dispozic (tzn. že nastal souhrn znalcem uváděných skutečností, a to kombinace užití opiátových léků a léku [anonymizováno], které působily ve spojení s vysokým věkem původní žalobkyně [jméno] [příjmení], její polymorbiditou a stařeckou křehkostí), když tyto musí být prokázány. Požadavek na„ nižší důkazní standard“ lze vztáhnout pouze k tomu, že pokud by naplnění jednotlivých dispozic ve vzájemné kombinaci bylo prokázáno, bylo by možno mít za to, že za takového stavu lze s vysokou mírou pravděpodobnosti dospět k pravděpodobnému závěru (i když to nebylo se 100% jistotou prokázáno), že v daném případě byly rozpoznávací a ovládací schopnosti původní žalobkyně [jméno] [příjmení] podstatně snížené. Na prokázání jednotlivých dispozic se však požadavek na„ nižší důkazní standard“ ve smyslu žalobkyní odkazovaného nálezu sp. zn. I ÚS 173/13 neuplatní, když tyto (a to včetně toho jaká konkrétní farmaka, v jakém množství a ve kterém okamžiku – a zda vůbec, dne 4. 9. 2012 původní žalobkyně [jméno] [příjmení] užila) musí být v řízení prokázána. Nestačí tedy, vyplývá-li z provedeného dokazování, že původní žalobkyně měla předmětná farmaka k dispozici.

26. Tímto pohledem je třeba na celou věc a tedy i na hodnocení důkazů nahlížet. Zpochybňují-li 11 15 Co 189/2021 žalobkyně hodnocení důkazů soudem I. stupně a jeho skutkové závěry (a potažmo též právní závěry) nelze přehlédnout to, že v projednávané věci je hodnocena způsobilost (nezpůsobilost) původní žalobkyně, která v době vypracování znaleckého posudku již nebyla naživu (předemřela); dále že rozhodný stav ohledně posouzení způsobilosti k právním úkonům je k okamžiku podpisu darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene, přičemž informace o tvrzené medikaci lze čerpat částečně ze sdělení původní žalobkyně (viz žaloba a její výslech před soudem I. stupně ještě před jejím úmrtím), dále výslech žalobkyně a), dále zdravotnické dokumentace původní žalobkyně, přičemž všechny tyto informace je nutno hodnotit též z pohledu vnímání osob, s nimiž při podpisu darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene původní žalobkyně jednala, tedy z výpovědi žalovaného a svědka [příjmení] [jméno], a to vše též případně z pohledu znaleckého zkoumání, jak vyplývá ze závěrů znaleckého posudku.

27. V tomto směru považuje odvolací soud za správné hodnocení svědecké výpovědi svědka [příjmení] [jméno] soudem I. stupně. Z jeho výpovědí vyplývá, že v okamžiku podpisu darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene neměl žádné pochybnosti o způsobilosti původní žalobkyně [jméno] [příjmení]. K tomu lze uvést, že svědkem [příjmení] [příjmení] uváděné skutečnosti ohledně stavu původní žalobkyně předmětného dne 4. 9. 2012 jsou v souladu s tím, jak dlouhodobě (po dobu jejich kontaktu s původní žalobkyní) tuto vnímala i notářka svědkyně [příjmení] [příjmení] a zejména její ošetřující praktický lékař [anonymizováno] [příjmení].

28. S ohledem na vše uvedené dospívá odvolací soud k závěru, že nebylo prokázáno, že by v den podpisu darovací smlouvy byla narušena nějakým podstatným způsobem vůle (rozpoznávací a ovládací schopnosti) původní žalobkyně.

29. Jde-li pak o další tvrzený důvod neplatnosti spočívající v tom, že původní žalobkyně„ nevěděla, co podepisuje“, tedy jinými slovy, jaký úkon činí, když v rámci svých tvrzení uváděla, že se domnívala, že jde o závěť, tak ani zde nelze žalobkyním přisvědčit.

30. To, že původní žalobkyně věděla, že se jedná o darovací smlouvu, kterou převádí na žalovaného předmětný byt a kterou se zřizuje věcné břemeno, vyplývá nejen z výpovědi svědka [příjmení] [jméno] (jak bylo uvedeno výše), ale potvrzuje to i výpověď svědkyni [příjmení] [příjmení], z jejíž výpovědi mj. vyplynulo, že původní žalobkyně [jméno] [příjmení] již před podpisem darovací smlouvy svědkyni říkala o tom, že žalovaný po ní chce, aby podepsala darovací smlouvu. Svědkyně ji tenkrát varovala, aby to nedělala, že to prostě vyřeší všechno dědické řízení. Ale ona prostě udělala, co udělala, to už byla její vůle. V rozporu s tvrzením původní žalobkyně o tom, že nevěděla, že podepisuje darovací smlouvu, je též to (jak vyplývá z její výpovědi před soudem I. stupně dne 18. 7. 2013 na č.l. 30), že k dotazu právního zástupce žalovaného sama uvedla, že„ …když jsem mu podepsala 4. 9. smlouvu, řekl, že se o mě bude starat…“. Tomu (tedy její vědomosti o tom, že dne 4. 9. 2012 podepsala darovací smlouvu) odpovídá i její následné jednání, které taktéž potvrdila ve své výpovědi a to, že ke zjištění rozhodných skutečností o přechodu vlastnického práva poslal původní žalobkyně její nástupkyni tj. nynější žalobkyni a) na katastr nemovitostí, tedy nikoli k notáři ohledně prověření existence případné závěti.

31. Ze všeho výše uvedeného je zřejmé, že původní žalobkyně [jméno] [příjmení] v době realizace předmětného úkonu, tj. uzavření darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene, věděla, jaký úkon činí a byla k jeho realizaci způsobilá. Pokud tedy soud I. stupně žalobu zamítl, považuje odvolací soud jeho rozhodnutí za věcně správné a proto jej dle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil, a to včetně rozhodnutí o nákladech řízení. Pokud k rozhodnutí o nákladech řízení žalobkyně namítaly to, že by náklady řízení měly být hrazeny„ správcem dědictví“, nelze ani této jejich námitce přisvědčit, neboť z ničeho nevyplývá, že by v rámci projednání dědictví po původní žalobkyni [jméno] [příjmení] byl správce dědictví ustanoven. 12 15 Co 189/2021 32. Vzhledem k tomu, že v rámci odvolacího řízení byl zcela úspěšný žalovaný, náleží mu náhrada účelně vynaložených nákladů, které mu v souvislosti s odvolacím řízením vznikly. V tomto směru se jedná o náklady za právní zastoupení, a to za 2 úkony právní služby po a 2 500 Kč (a to za vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu dne 17. 5. 2022), dále 2x režijní paušál po a 300 Kč a DPH ve výši 1 176 Kč; celkem tedy za odvolací řízení vznikly žalovanému účelně vynaložené náklady ve výši 6 776 Kč, které jsou žalobkyně povinny zaplatit žalovanému tak, jak je to uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

33. Vzhledem k tomu, že za podané odvolání nebyl zaplacen soudní poplatek, přičemž žalobkyně c) je ze zákona od soudních poplatků osvobozena, uložil odvolací soud povinnost žalobkyním a), b) zaplatit na soudním poplatku částku 5 000 Kč tak, jak je to uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.

Poučení