15 CO 204/2022-145

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře - rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Kosové a soudců JUDr. Roberta Ožvalda a JUDr. Marcely Pechové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného sídlem adresa o ochranu rušené držby o odvolání žalovaného proti usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 22. června 2022 č. j. 2 C 159/2022-110

I. Usnesení soudu I. stupně se vyjma odst. III. ve výroku o doplatku soudního poplatku, který zůstává odvoláním nedotčen, potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni k rukám JUDr. [jméno] [příjmení] náklady odvolacího řízení v částce 8 738 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.

1. Napadeným usnesením soud I. stupně uložil žalovanému povinnost zdržet se dalšího rušení držby a vše uvést do původního stavu tak, že poskytne žalobkyni klíč k bráně nacházející se na pozemku parc. [číslo] zapsaném na [list vlastnictví] pro obec Tábor, kat. úz. [obec] u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Tábor a umožní žalobkyni, která je vlastníkem pozemku parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] zapsaných na [list vlastnictví] pro obec Tábor, kat. úz. [obec] u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Tábor, výkon práva služebnosti stezky a cesty spočívající v oprávnění všech osob přijíždějících na pozemky parc. [číslo] či odjíždějících z těchto pozemků, chodit po pozemku parc. [číslo] nebo se po něm dopravovat lidskou silou a právo, aby po stezce osoby přicházely na pozemky parc. [číslo] odcházely z nich nebo se lidskou silou dopravovaly a dále právo cesty odpovídající právu jezdit přes pozemek parc. [číslo] na pozemky parc. [číslo] jakýmikoliv vozidly a to bez omezení. Žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení v částce 11 534 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně a žalobkyni pak uložil povinnost zaplatit České republice, Okresnímu soudu v Táboře doplatek soudního poplatku ve výši 3 000 Kč, vše do 3 dnů od právní moci usnesení.

2. Z odůvodnění napadeného usnesení plyne, že žalobkyně se domáhala ochrany rušené držby s odůvodněním, že je výlučným vlastníkem pozemků parc. [číslo] k nimž vede příjezdová cesta přes pozemek parc. [číslo] spravovaný žalovaným. Dále tvrdila, že minimálně od roku 1994 bylo kontinuálně tehdejšími vlastníky pozemků parc. [číslo] jakož i všemi ostatními osobami přijíždějícími a odjíždějícími z těchto pozemků vykonáváno oprávnění odpovídající věcnému břemenu služebnosti stezky a cesty, právu chodit po pozemku parc. [číslo] nebo se po něm dopravovat lidskou silou a právu, aby po stezce jiní přicházeli na pozemky parc. [číslo] odcházeli z nich nebo lidskou silou dopravovali a právo cesty odpovídající právu jezdit přes pozemek parc. [číslo] na pozemky parc. [číslo] jakýmikoliv vozidly a to bez omezení. V uvedeném právu pokračovala žalobkyně od léta 2021, kdy se stala vlastníkem uvedených pozemků až do dne 8. 5. 2022, kdy zjistila, že do uzamčené brány umístěné na pozemku parc. [číslo] nepasuje dosavadní klíč. Tím byl žalobkyni znemožněn přístup k jejím pozemkům, proto požádala žalovaného dopisem ze dne 13. 5. 2002 o poskytnutí klíče, do dnešního dne jí však přístup přes danou bránu umožněn nebyl. Soud I. stupně na základě žalobkyní doložených listin předně uzavřel, že žaloba byla podána včas v zákonem stanovené subjektivní i objektivní lhůtě. Dále měl za prokázané vlastnické právo žalobkyně ke specifikovaným pozemkům a že žalovaný je správcem pozemku parc. [číslo]. Žalobkyní byla doložena fotodokumentace zobrazující uzamčenou bránu umístěnou na příjezdové cestě na pozemku parc. [číslo] vedoucí k pozemkům žalobkyně a z předložené kopie katastrální mapy vyplývá, že k pozemkům žalobkyně nevede žádná jiná příjezdová cesta než přes pozemek žalovaného. Čestnými prohlášeními dřívějších vlastníků pozemků parc. [číslo] jednatele a zaměstnanců žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], který průchod využíval za účelem údržby vozidla [jméno] [příjmení] [jméno] [číslo] umístěného na nynějších pozemcích žalobkyně a [jméno] [příjmení] užívajícího průchod za účelem údržby zeleně na pozemcích nyní ve vlastnictví žalobkyně, měl soud I. stupně za prokázané, že přístup k daným pozemkům byl bez omezení dlouhodobě využíván přes příjezdovou cestu vedoucí po pozemku [číslo], užíván byl i osobami ubytovanými v tehdejším penzionu provozovaném v budově [adresa], jež je součástí pozemku parc. [číslo]. Hosté penzionu po dobu jeho provozovaní mohli projíždět přes parc. [číslo] za účelem parkování vozidel na nynějších pozemcích žalobkyně. Ze zápisu shromáždění členů společenství vlastníků jednotek domu [adresa], [obec] ze dne 22. 3. 2022 plyne, že žalovaný byl s průjezdem vozidel po svém pozemku srozuměn. Dopisem ze dne 13. 5. 2022 žalobkyně požádala žalovaného o poskytnutí klíčů k bráně, které jí žalovaný neposkytl, ačkoliv dle čestného prohlášení [jméno] [příjmení], vlastnice pozemku par. [číslo] jehož součástí je stavba garáže [číslo] nacházející se rovněž za branou na pozemku parc. [číslo] předseda žalovaného v květnu 2022 této vlastnici nový klíč od brány předal s tím, že došlo k výměně zámku. Na základě těchto důkazů soud I. stupně uzavřel, že existence držby práva je prokázána tím, že žalobkyně je vlastníkem předmětných pozemků, ke kterým vede příjezdová cesta přes pozemek parc. [číslo]. Tuto příjezdovou cestu žalobkyně a její právní předchůdci cca od roku 1994 společně se žalovaným nerušeně užívala a měla k dispozici klíče od brány umístěné na pozemku parc. [číslo]. Je tedy držitelem práva odpovídajícího služebnosti stezky a cesty přes pozemek parc. [číslo] její držba vykazuje znak pokojnosti. Držba žalobkyně je rušena tím, že žalovaný jí k dotčeným nemovitým věcem zamezil přístup a tím i jejich užívání, když příjezdovou bránu opatřil novým zámkem, ke kterému žalobkyni neposkytl klíč a ponechal ji uzamčenou, což žalobkyně zjistila dne 8. 5. 2022. Pokud tedy dřívější pokojný stav spočíval v tom, že žalobkyně měla přes přístupovou bránu na pozemku parc. [číslo] nerušený vstup na své pozemky a do rodinného domu [adresa] umístěného na jednom z nich a všechny tyto nemovité věci mohla nerušeně a bez omezení dlouhodobě užívat ke všem jejich účelům, a to včetně ostatních osob přijíždějících a odjíždějících k daným nemovitým věcem a má-li se obnovit předešlý pokojný stav, kterým je právě poskytnutí možnosti vstupovat na pozemek, po kterém vede příjezdová cesta k nemovitostem žalobkyně, bylo nutné žalobě vyhovět. V tomto řízení jde pouze o provizorní ochranu, přičemž definitivní ochrana práv může být poskytnuta podle § 1040 a násl. o. z. O náhradě nákladů okresní soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a o doplatku soudního poplatku dle § 4 odst. 1 písm. j) zákona č. 549/91 Sb.

3. Proti tomuto usnesení podal odvolání žalovaný. Odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2436/21 a namítl, že je-li žalovaným namítána nepravá držba, musí soud k této otázce provést úplné dokazování, a byť povaha věci vyžaduje rozhodnutí co nejrychleji, neznamená to, že by se dokazování k této otázce neprovádělo. Z toho plyne, že minimálně je vyžadováno, aby žalovaný byl vyzván k vyjádření k žalobě. Kromě toho žalovaný nesouhlasí s názorem soudu I. stupně, že by vznikla služebnost, které se domáhá žalobkyně. V době, kdy se na pozemcích žalobkyně nacházel hotel, byl pro účely vytápění hotelu dohodnut po předchozí domluvě přístup přes pozemek [číslo] za symbolickou odměnu, ovšem pouze jednorázově. Původním vlastníkům bylo povoleno postavit na pozemku příjezdovou bránu, která měla sloužit pro účely transportu uhlí a jednu dobu byla využívána pro účely stavby, a dále byla zřízena pro složky IZS. Žalobkyně pozemky déle jak rok nevyužívá, proto došlo k přerušení držby. Žalobkyni, poté, co pozemky získala do vlastnictví, bylo pouze ze slušnosti umožněno projíždět branou po dobu cca půl roku a v omezené míře. Po incidentech s projíždějícími a z důvodů stížností na hluk způsobený projíždějícími vozidly, spoluvlastníci instalovali zábrany u zadní brány, které ale museli být odstraněny, jelikož byly na pozemku státu. Následně začala žalobkyně bez jakéhokoliv souhlasu opět jezdit přes pozemek, přestože má přístup na své pozemky z veřejné komunikace z obou stran. Žalobkyně nemůže prokázat řádnou držbu, jelikož nemá žádný platný důvod k užívání. Minimálně nemá pravou držbu, jelikož se snaží proměnit v trvale to, co jí bylo povoleno pouze výprosou. [příjmení] je uzamykána spoluvlastníky, kteří jsou ve vzájemné shodě a žalovaný nedisponuje klíči od ní, proto nemůže být pasivně legitimován. Dále žalovaný namítl, že soud nestanovil žádnou pariční lhůtu a že rozhodnutí není vykonatelné, neboť v něm není specifikována brána ani zámek. V doplnění odvolání žalovaný uvedl, že od roku 2007 se nejednalo o držbu, ale o spoluvlastnictví, když garáže vedle pozemku parc. [číslo] pozemky nyní ve vlastnictví žalobkyně, vlastnily stejné osoby. Žalobkyně neprokazuje držbu po dobu mimořádně dlouhého vydržení, a naopak nadbytečně prokazuje, že se v jejích nemovitostech nacházel hotel, jelikož žalovaný zpochybňuje pouze skutečnost, že hosté hotelu přecházeli přes sporný pozemek. Žalovaný dále nesouhlasí s tím, že před rozhodnutím panoval pokojný stav, protože v té době již probíhala řada hádek a konfliktů. Přestože soud přiznal právo průhonu, žalobkyně se k tomuto právu vůbec nevyjadřuje. [obec] víra žalobkyně je zpochybněna tím, že navrhovala uzavření smlouvy o zřízení služebnosti a nabízela za to 10 000 Kč. Nesprávně bylo rozhodnuto o vydání věci, jelikož v tomto řízení lze uložit pouze povinnost k odstranění závadného stavu. Námitku o nedostatku pasivní legitimace žalovaný doplnil tím, že stavba brány je ve vlastnictví fyzických osob, které si nepřály přejíždění přes svůj pozemek a žalovaný nemá možnost užívání jejich pozemku ovlivnit a ani pořídit kopii klíče. Žalobkyně ostatně neprokázala, že by do jejích práv zasahoval žalovaný a pokud odkazuje na shromáždění vlastníků, je z něho patrné, že tou dobou již probíhaly spory a nikoliv pokojný stav. Nesprávně také bylo rozhodnuto o užívání celého pozemku, přestože do vlastnického práva má být zasahováno jen v minimální míře. Znovu zdůraznil, že v listopadu 2021 instalováním zábran bylo bráněno v průjezdu, což znamená, že žaloba je promlčena. V dalším podání žalovaný odůvodnil nedostatek pasivní legitimace ustanovením § 1190 o. z., v němž je zakotvena odpovědnost SVJ za správu domu, nikoliv za správu pozemku. Pasivní legitimaci SVJ vyloučil Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2467/2015, v němž vyslovil, že k vydání bezdůvodného obohacení jsou legitimováni vlastníci bytových jednotek. Protože v užívání pozemku nemůže bránit SVJ, ale pouze fyzické osoby, nelze dovodit jeho pasivní legitimaci. Dále pak proto, že plot byl postaven soukromými osobami a je tedy stavbou ve vlastnictví soukromého subjektu, tj. fyzický osob, ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1351/10 a nálezu II. ÚS 529/05. Právo žalobkyně je promlčeno, neboť proti fyzickým osobám nebylo v zákonné lhůtě uplatněno. Kromě pozemku parc. [číslo] brání fyzické osoby i užívání pozemku parc. [číslo] žalobkyně žádnou žalobu nepodala. Žalobkyně neprokázala žádný právní titul k užívání pozemku a ani jeho neomezené užívání a navíc si po dobu posledního roku musí být vědoma, že tak činí proti vůli vlastníků a že před uzamčením brány neexistoval žádný pokojný stav. Žalovaný proto navrhl, aby bylo napadené usnesení změněno a žaloba zamítnuta.

4. Žalobkyně navrhla potvrzení napadeného usnesení. Za nepřiléhavý považuje odkaz žalovaného na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2463/21, protože v něm otázka, zda se musí žalovanému v řízení před soudem I. stupně zaslat výzva k vyjádření, není řešena. [jméno] poukázala na jiný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3474/21, v němž Ústavní soud považoval za souladný s ústavním pořádkem postup soudu I. stupně, který výzvu k vyjádření zaslal až po vydání svého rozhodnutí. Za bezpředmětnou žalobkyně považovala námitku týkající se vzniku služebnosti, neboť smyslem žaloby z rušené držby není ochrana práva, ale ochrana pokojného stavu, jak plyne z nálezu odkazovaného samotným žalovaným. Žalobkyně současně se žalobou doložila, že užívání dotčených pozemků bylo soustavné a četné, přičemž žalovaný své opačné tvrzení ničím neprokazuje. Tvrzení žalovaného o nepravé držbě považuje žalobkyně za nesprávné, jakož i tvrzení o výprose, která podle ní není na daný případ aplikovatelná. Pasivní legitimace žalovaného je dána tím, že dle stanov spravuje pozemek, na němž se řešená branka nachází a osobou odpovědnou za správu domu a pozemku je dle příslušných ustanovení občanského zákoníku SVJ. Za irelevantní žalobkyně, opět s odkazem na nález Ústavního soudu citovaný žalovaným, označila námitku týkající se mimořádného vydržení, a není ani nijak významné, zda žalobkyně učinila návrh na zřízení služebnosti či nikoli. Rozhodnutí soudu I. stupně považuje žalobkyně ve všech jeho výrocích za vykonatelné; brána je daným pozemkem dostatečně specifikována, stejně jako zámek na ní.

5. Odvolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné, proto odvolací soud podle § 212 věty prvé o. s. ř. přezkoumal napadené usnesení pouze v rozsahu dotčeném odvoláním, tj. ve výroku o povinnosti žalovaného zdržet se dalšího rušení držby a ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky. Výrok o doplatku soudního poplatku zůstal odvoláním nedotčen, proto nabyl samostatně právní moci dle § 206 odst. 3 o. s. ř.

6. Podle § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnil odvolací soud dokazování. Z dopisu ze dne 3. 5. 2021 adresovaného panu [jméno] [příjmení] zjistil, že paní [jméno] [příjmení] (vlastnice pozemků parc. [číslo]) prostřednictvím advokátky Mgr. [příjmení] požádala vlastníky bytových jednotek domu [číslo] o uzavření smlouvy o zřízení služebnosti stezky a cesty s tím, že k přístupu na své pozemky užívá pozemek [číslo] to jak pro pěší vstup, tak i pro vjezd motorových vozidel. Současně je v dopise zmiňováno dlouholeté užívání pozemku a poukázáno na možné vydržení práva. Z čestných prohlášení spoluvlastníků bytových jednotek a zároveň spoluvlastníků pozemku parc. [číslo] [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a Bc. [jméno] [příjmení] [příjmení] z data 24. 8. 2022 - 29. 8. 2022 vyplynulo, že v minulosti byl jejich pozemek využíván sporadicky, na základě předchozí domluvy a v rámci dobrých sousedských vztahů. S intenzivním užíváním bez předchozí domluvy a proti vůli spoluvlastníků započala až žalobkyně. Docházelo k opakovaným neshodám, a proto spoluvlastníci instalovali zábranu v listopadu 2021, kterou ale museli odstranit, neboť stála na pozemku státu. Přetrvávající neshody a aroganci žalobkyně nerespektovat vůli spoluvlastníků, vyřešili spoluvlastníci výměnou zámku s přesvědčením, že nejsou povinni trpět průjezd a průchod přes oplocený a uzamčený pozemek.

7. Po takto doplněném dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Žalovaný předně namítá, že je vadou řízení, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci skutečnost, že mu před rozhodnutím ve věci soud I. stupně nezaslal žalobu k vyjádření. Nic takového ze žalovaným citovaného nálezu Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 2463/21) nevyplývá a naopak lze poukázat např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 1672/17, v němž se Ústavní soud k totožné námitce výslovně vyjádřil. Připustil sice, že i v řízení o žalobě z rušené držby, o níž má soud rozhodnout do 15 dnů od zahájení řízení, by se soud měl pokusit získat písemné stanovisko žalovaného k žalobě, ovšem pokud tak neučiní, nejde o vadu, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když občanský soudní řád nepředpokládá provádění rozsáhlého dokazování (§ 178 o. s. ř.). Uvedená námitka žalovaného tak není důvodná.

9. V souladu s ustanovením § 1008 odst. 1 o. z. se soud I. stupně zabýval tím, zda žaloba byla podána včas, jelikož zákon pro podání žaloby z rušené držby stanoví subjektivní lhůtu 6 týdnů od doby, kdy se žalobce dozvěděl o svém právu a o osobě, která držbu ruší a lhůtu objektivní 1 roku ode dne, kdy žalobce mohl své právo poprvé uplatnit. Závěr soud I. stupně o včas podané žalobě žalovaný zpochybňuje tím, že již v listopadu 2021 učinil kroky k tomu, aby žalobkyni zamezil vstup na sporný pozemek instalováním zábran na pozemku státu. K tomuto tvrzení žalovaného a spoluvlastníků bytových jednotek, jejichž čestná prohlášení byla předložena, odvolací soud uvádí, že dobrovolným odstraněním zábran, které bezprostředně po jejich instalování následovalo, se obnovil dosavadní stav a žalobkyně dál pokračovala v tvrzeném užívání (o tom svědčí i Zápis ze shromáždění členů SVJ domu [číslo] ze dne 22. 3. 2022) až do doby, kdy zjistila, že byl u brány vedoucí na sporný pozemek vyměněn zámek. Teprve od tohoto okamžiku počala běžet zákonem stanovená subjektivní lhůta k podání žaloby, která byla žalobkyní dodržena.

10. Předmětem tohoto řízení je ochrana rušené držby, která má svá specifika a již soud I. stupně v napadeném usnesení tato specifika zdůraznil s odkazem na zákonnou úpravu a odbornou literaturu. Přestože i sám žalovaný přiléhavě cituje nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 2463/21, v odvolání uplatnil řadu námitek, které v řízení o žalobě z rušené držby nemají své místo. Ústavní soud v citovaném nálezu uvedl, že podstatou držební (posesorní) ochrany je, že nikdo není oprávněn bez právního důvodu zasahovat do držby jiného. Pokud tak učiní, vzniká mezi držitelem a rušitelem právní vztah, jehož obsahem je zejména povinnost rušitele upustit od zásahů a uvést vše do předchozího stavu. Smyslem žaloby z rušené držby není ochrana práva, nýbrž ochrana pokojného stavu; proto obecný soud nezkoumá, zda jde o držbu řádnou, poctivou nebo pravou. Pro úspěšnost žaloby je nutné, aby žalobce prokázal, že je držitelem práva, které žalovaný ruší. Proto podle § 178 o. s. ř. platí, že v řízení se soud omezí na zjištění poslední držby a jejího svémocného rušení. To znamená, že žalobce musí v řízení tvrdit a dokázat, že je držitelem práva, o jehož rušení v řízení jde a žalovaný jej ruší. Námitky žalovaného jsou omezené. Může namítat, že žaloba byla podána po uplynutí lhůty nebo popírat svémocnost zásahu. Žalovaný může dále namítat, že žalobce získal proti žalovanému nepravou držbu nebo že ho z držby vypudil (§ 1007 odst. 1 o. z.). Podle § 993 o. z. platí, že neprokáže-li se, že se někdo vetřel v držbu svémocně, nebo se do ní vloudil potajmu nebo lstí, a nebo někdo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou, jde o pravou držbu. Kdo tvrdí, že držitelova držba není pravá, musí to prokázat, tj. musí prokázat některou ze skutečností § 993 o. z.

11. Dle výše uvedených hledisek soud I. stupně postupoval a jeho závěr o existenci držby, a že jeho držba je svémocně rušena, je řádně podložen a odůvodněn, proto lze v podrobnostech plně odkázat na odůvodnění napadeného usnesení. Existenci držby se žalovanému nepodařilo ničím relevantním zpochybnit, jelikož námitky žalovaného v podstatě zůstaly jen v rovině tvrzení. Žalovaným doložená čestná prohlášení závěr soudu I. stupně o existenci držby nijak nevyvrací a naopak ji potvrzují, když je v nich uvedeno, že žalobkyně užívala (a to dokonce intenzivně) bránu i pozemek vlastníků bytů k průchodu a k průjezdu na svůj pozemek a na soudem učiněném závěru nic nemění skutečnost, že spoluvlastníci s tím vyjadřovali nespokojenost nebo že mezi nimi a žalobkyní delší dobu dochází k verbálním konfliktům. Žalobkyně doložila, že ve své držbě navázala na své právní předchůdce, kteří bránu a sporný pozemek užívali tvrzeným způsobem již od roku 1994, což v podstatě potvrzuje i žalovaným doložený dopis ze dne 3. 5. 2021. V něm [jméno] [příjmení] popsala shodně se žalobkyní způsob užívání sporného pozemku a zmínila i jeho dlouholetost s tím, že by tato skutečnost mohla vést k vydržení práva z věcného břemene. Znamená to, že i dokazováním doplněným v odvolacím řízení byla podpořena oprávněnost podané žaloby. Pokud odvolací soud neprovedl důkaz listinou mající prokazovat vlastnické vztahy k pozemku parc. [číslo] kupní smlouvou o prodeji pozemku [číslo] na němž stojí garáž, šlo o důkazy nadbytečné, neboť o vlastnických vztazích není žádného sporu a sporu nebylo ani o tom, že sporný pozemek užívají majitelé garáží přilehlých k tomuto pozemku a nacházejících se za brankou. Námitku žalovaného (jako jedinou možnou a přípustnou námitku), že jde o nepravou držbu, odvolací soud shledává nedůvodnou. O nepravou držbu jde, jak bylo výše uvedeno, v případě, že se někdo vetřel v držbu svémocně nebo že se v ní vloudil potajmu nebo lstí, a nebo, že někdo usiluje proměnit v trvalé to, co mu bylo povoleno jen výprosou. Nic z toho však není případ žalobkyně, která prokázala, že ve své držbě plynule navázala na dlouholetou držbu svých právních předchůdců, prokázala, v čem držba spočívala, a zároveň kdy došlo k zásahu do pokojného stavu a jakým způsobem.

12. Z hlediska smyslu a účelu ochrany rušené držby není pro rozhodnutí ve věci vůbec důležité, že služebnost není zapsaná v katastru nemovitostí, nebo splnění zákonem stanovené vydržecí doby či splnění podmínek mimořádného vydržení a dobré víry, jak namítal žalovaný. Odvolací soud pak nesdílí ani námitku žalovaného, že rozhodnutí soudu I. stupně není vykonatelné. V něm uložená povinnost je dostatečně určitě specifikována, brána je specifikována sporným pozemkem, na němž se nachází a pokud je na ní jediný zámek, není nutné po žalobkyni požadovat, aby více tento zámek specifikoval. Došlo-li k zásahu do pokojného stavu výměnou zámku, od něhož žalobkyně nemá klíč, logicky požaduje uvedení do původního stavu tím, že žalovaný žalobkyni klíč od brány poskytne. Námitka žalovaného, že soud neomezil povinnost žalovaného lhůtou, rovněž není opodstatněná. Zde odvolací soud opět může odkázat na již citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2463/21, v němž Ústavní soud vyložil, že omezení soudem uložené povinnosti lhůtou zákon v řízení o žalobě na ochranu rušené držby nepřipouští. Za zcela lichou pak považuje odvolací soud námitku týkající se práva průhonu, o kterém soud I. stupně vůbec nerozhodoval.

13. Nedůvodnou je také další námitka žalovaného o nedostatku jeho pasivní legitimace.

14. Ústavní soud v usnesení ze dne 11. března 2019 sp. zn. II. ÚS 2951/18 řešil ústavní stížnost ve věci žaloby z rušené držby podanou SVJ, které v řízení před obecnými soudy vystupovalo jako žalovaný a Ústavní soud neshledal, že by SVJ nebylo v jím projednávané věci pasivně legitimováno. Obdobnou věcí (sousedský spor dle § 127 ObčZ účinného do 31. 12. 2013) se zabýval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 11. 2010 sp. zn. 22 Cdo 3281/2008, v němž přisvědčil závěru odvolacího soudu, že v předmětném sporu je dána aktivní legitimace SVJ. V citovaném rozsudku Nejvyšší soud uvedl,„ že podání žaloby proti obtěžování hlukem je možné podřadit pod správu domu a pozemku v širším smyslu, která zahrnuje vše, co bytovému domu slouží k uspokojení potřeb vlastníků jeho bytů. Mezi tyto potřeby nepochybně patří i zajištění dostatečně kvalitních podmínek pro bydlení, které odpovídají příslušným hygienickým předpisům.“ 15. Definici správy domu a pozemku vymezuje ustanovení § 1189 odst. 1 o. z. jednak negativně jako vše, co nenáleží vlastníku jednotky, a jednak pozitivně jako vše, co je v zájmu všech spoluvlastníků nutné nebo účelné pro řádnou péči o dům a pozemek jako funkční celek a zachování nebo zlepšení společných částí a současně je vymezen výčet činností, které se rovněž považují za správu domu a pozemku. Dle § 1194 o. z. je společenství vlastníků právnickou osobou založenou za účelem správy domu a pozemku; při naplňování svého účelu je způsobilé nabývat práva a zavazovat se k povinnostem. Ustanovení § 1190 o. z. pak základním způsobem vymezuje dvě právní formy správy domu a pozemku a se zavedením legislativní zkratky v novelizovaném ustanovení § 1177 odst. 1 o. z. i ustanovení § 1190 o. z. používá legislativní zkratku„ osoba odpovědná za správu domu“; jde tedy jen o formálně legislativní změnu (srovnej komentář ASPI k ustanovení § 1190 o. z.). Znamená to, že dle § 1190 o. z. je SVJ odpovědné nejen za správu domu (jak tvrdí žalovaný), ale i za správu pozemku. Správou pozemku parc. [číslo] byl v projednávané věci dle výpisu z katastru nemovitostí a dle stanov Společenství vlastníků jednotek domu [adresa] pověřen žalovaný, který z titulu výkonu této správy pozemku je legitimován k tomu, aby v řízení, v němž jde o ochranu rušené držby, jež se týká uvedeného pozemku vystupoval jako účastník na straně žalované, nikoliv jednotliví vlastníci bytů. Žalovaným citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2015 sp. zn. 38 Cdo 2467/15 na danou věc nedopadá. V Nejvyšším soudem projednávané věci šlo o vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo vlastníkům bytových jednotek za užívání cizího pozemku a jen pro takový případ Nejvyšší soud vyslovil, že z pojmu správy nelze dovodit osobní majetkovou odpovědnost správce (SVJ) vydat bezdůvodné obohacení získané vlastníky jím spravovaného majetku, k čemuž jsou tudíž pasivně legitimování tito vlastníci. Ve věci nyní projednávané však jde o nárok, který pod správu domu a pozemku spadá, a proto je správně žalováno společenství vlastníků.

16. Z těchto všech důvodů odvolací soud napadené usnesení jako věcně správné dle § 219 o. s. ř. potvrdil, včetně správného výroku o nákladech řízení.

17. Žalobkyně byla v odvolacím řízení úspěšná, náleží jí proto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v plné výši. Náklady představují odměnu za 3 úkony právní pomoci po 1 500 Kč (vyjádření ve věci samé ze dne 1. 8. 2022 a ze dne 19. 8. 2022 a účast na jednání odvolacího soudu dne 30. 8. 2022), 3 režijní paušály po 300 Kč, cestovné z [obec] do [obec] a zpět v částce 1822 Kč a DPH 21% v částce 1 516 Kč, celkem 8 738 Kč. Platební místo a lhůta ke splnění povinnosti jsou dány ustanoveními § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.