15 CO 210/2022 - 203

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Karly Nekolové a Mgr. Jana Rýznara ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa], [PSČ] [obec] o zaplacení částky 11 221,43 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, ze dne 9. 6. 2022, č. j. 116 C 31/2022-166, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 11 221,43 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

2. Okresní soud po provedení dokazování listinami předloženými žalobkyní dospěl k závěru, že žalobkyně vedla pro žalovaného na základě smlouvy„ [anonymizována dvě slova]“ běžný účet číslo [bankovní účet]. Dne [datum] požádal žalovaný žalobkyni o poskytnutí povoleného nezajištěného debetu na tomto běžném účtu do výše 15 000 Kč. V žádosti o povolení debetu žalovaný uvedl svůj pravidelný měsíční příjem ve výši 27 000 Kč, dále že je bezdětný a jeho měsíční výdaje na bydlení činí 4 000 Kč, ostatní výdaje 1 000 Kč, a že nemá dalších závazků. Dne [datum] žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o povoleném nezajištěném debetu na běžném účtu do výše limitu 15 000 Kč, a to na dobu neurčitou s úrokovou sazbou 19,99 % ročně. Žalovaný se dostal do nepovoleného debetu na běžném účtu, dne [datum] byl žalobkyní informován o zrušení účtu a zřízení zvláštního účtu pohledávek, jenž vykazoval debetní zůstatek mínus 11 221,43 Kč. Žalovaný tento debetní zůstatek ani po výzvě odeslané dne [datum] neuhradil.

3. Po právní stránce okresní soud smlouvu o povoleném debetu na běžném účtu ze dne [datum] posoudil jako smlouvu o úvěru dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). S ohledem na to, že žalovaný při uzavírání smlouvy vystupoval v postavení spotřebitele, dovodil, že předmětná smlouva má povahu smlouvy spotřebitelské (§ 1810 o. z.) s tím, že na závazkový vztah dopadá i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“), a to i povinnosti kladené na poskytovatele úvěru v § 86 ZoSÚ, tj. povinnost poskytovatele úvěru před uzavřením smlouvy posoudit řádně úvěruschopnost žadatele o úvěr. Okresní soud dovodil, že této povinnosti žalobkyně řádně nedostála a úvěruschopnost žalovaného posoudila nedostatečně. Okresní soud vytkl žalobkyni, že tato vycházela při posuzování úvěruschopnosti žalovaného jen z jeho tvrzení, aniž by tato řádně prověřila. Žalobkyně prověřila jen příjmy žalovaného za měsíce červen [rok] a srpen [rok], kdy v měsíci červnu [rok] žalovaný dle výpisu z běžného účtu obdržel mzdu 15 210 Kč, v srpnu [rok] obdržel částku 5 210 Kč, 10 980 Kč a 12 160 Kč. V dalších měsících před uzavřením smlouvy od debetu nebyly příjmy žalovaného nikterak prověřeny a žádné jeho příjmy nebyly doloženy. U výdajové stránky poměrů žalovaného vycházela žalobkyně pouze z tvrzení žalovaného, aniž by tato tvrzení jakkoliv prověřila. Okresní soud uzavřel, že žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy řádně s odbornou péčí, v důsledku toho posoudil smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou dle § 87 ZoSÚ. Nároky žalobkyně uplatněné v řízení posoudil z pohledu nároku na vydání bezdůvodného obohacení dle § 2991 o. z. Okresní soud vyšel z tvrzení žalobkyně, že žalovaný vyčerpal z titulu úvěru z účtu za dobu od uzavření smlouvy o povolení debetu, tj. od [datum], do doby zrušení účtu, celkem částku 783 361,03 Kč. Za stejné období žalovaný již žalobkyni uhradil částku 786 523,56 Kč Okresní soud proto dovodil, že žalovaný žalobkyni ničeho nedluží ani z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním dle neplatné smlouvy, a proto okresní soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

4. Proti tomuto rozsudku v jeho plném rozsahu podala žalobkyně včasné odvolání, jímž se domáhala jeho změny tak, že žalobě bude v celém rozsahu vyhověno a žalobkyni bude přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Předně namítala, že okresní soud nepřihlédl k jejím tvrzením, konkrétně k tvrzením v podání ze dne [datum], v němž namítala, že povinnost žalovaného k úhradě poplatků byla stanovena v čl. 24 všeobecných obchodních podmínek (dále jen„ VOP“), které byly nedílnou součástí smlouvy o bankovních službách. Žalobkyně byla oprávněna odepsat prostředky z účtu na úhradu těchto poplatků, a byla oprávněna tak činit na základě smlouvy o běžném účtu a nikoliv na základě smlouvy o povoleném debetu. Případná neplatnost smlouvy o debetu (pro absenci řádného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného) nemůže způsobit neplatnost smlouvy o běžném účtu. V případě posouzení nároků z titulu bezdůvodného obohacení proto měly být soudem zohledněny jen ty odepsané úroky, které byly na vrub účtu naúčtovány dle smlouvy o povoleném debetu, nadto bezdůvodné obohacení mělo být vypočteno až od posledního kladného zůstatku, kdy žalovaný naposledy znovu čerpal úvěr a nikoliv za celou dobu od doby uzavření smlouvy o povoleném debetu. Žalobkyně rovněž nesouhlasila se závěrem okresního soudu, že nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného, neboť jeho schopnost prověřila z interních údajů o vedení jeho běžného účtu, tak i z externí databáze, přičemž výstupem ekonomického modelu zohledňujícího náklady a výdaje žalovaného, byla absence jakýchkoliv pochybností o jeho schopnostech splácet předmětný úvěr. Žalobkyně zdůraznila, že z judikatury Nejvyššího soudu (například usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1522/2020) plyne, že zákon nevymezuje, z jakých zdrojů je osoba věřitele povinna při posuzování úvěruschopnosti žadatele vycházet, postupy věřitelů proto nelze paušalizovat. Rozhodující pro postup věřitele je to, zda je schopen doložit, že úvěruschopnost dlužníka splácet dluh ověřil. Žalobkyně rovněž zdůraznila, že je nutno respektovat princip přiměřenosti, kdy zákonodárce rozhodně neměl v úmyslu uvalit na věřitele paušální a neměnné požadavky, které musí být vždy a beze zbytku splněny. Okresní soud zcela pominul argumentaci žalobkyně odkazem na rozsudek ESD ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus. Rovněž tak zákon stanoví přednostně, aby věřitel vycházel z informací od spotřebitele a až jako ultima ratio zmiňuje získávání údajů z databází, přičemž postup žalobkyně tyto teze zcela naplnil. Žalobkyně se nespolehla jen na tvrzení žalovaného, ale jeho schopnost splácet úvěr prověřila z údajů plynoucích z jeho běžného účtu, který pro žalovaného dlouhodobě vedla, tak i z externí databáze. To, že ve svém modelu žalobkyně kalkuluje s údajem o životním minimu s tím, aby další výdaje byly racionálně odhadnuty, je judikaturou Krajského soudu v Praze shledáváno jako plně akceptovatelným. Okresní soud rovněž nezohlednil, že se jednalo o finanční produkt v bagatelní výši, a proto požadavek na prověřování jednotlivých položek příjmů a výdajů je zcela nepřiměřený. Žalobkyně dále poukázala na čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod vyhlášené usnesením ČNR číslo 2/1993 Sb. (dále jen„ LZPS“), na čl. 8 odst. 1 Úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod (vyhlášeno sdělením federálního ministerstva zahraničních věcí pod číslem 209/1992 Sb.) a na čl. 17 odst. 1 Mezinárodního Paktu o občanských a politických právech (vyhlášeno vyhláškou ministerstva zahraničních věcí číslo 120/1976 Sb.), které zajišťují ochranu soukromí a soukromého života osob. Žalobkyně je povinna při procesu prověřování úvěruschopnosti šetřit výše uvedená lidská práva v maximální možné míře. Soudy proto nemohou požadavek § 86 ZoSÚ vykládat extenzivně tak, že je nutné přesně a konkrétně posuzovat jednotlivé výdaje žadatelů, včetně zjišťování, kde a jak často utrácejí za potraviny, léky a alkohol. Takový výklad není konformní s LZPS, výše uvedenými mezinárodními dokumenty a ani se nepodává z judikatury Nejvyššího či Ústavního soudu.

5. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v plném rozsahu včetně řízení jeho vydání předcházejícího, ve smyslu ust. § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ o. s. ř.“), žádné vady řízení uvedené v § 229 odst. 1 a 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. neshledal, tyto nenamítali ani účastníci řízení. Po takto provedeném přezkumu dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je nedůvodné a jsou splněny podmínky pro potvrzení rozsudku okresního soudu dle § 219 o. s. ř.

7. Žalovaný se k jednání odvolacího soudu, ač řádně a včas předvolán, bez omluvy nedostavil, odvolací soud proto věc projednal v jeho nepřítomnosti v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř.

8. Z obsahu spisu se podává, že v řízení zahájeném dne [datum] se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 11 221,43 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení. Skutkově k takto uplatněnému nároku tvrdila, že s žalovaným uzavřela dne [datum] smlouvu o bankovních službách (dále jen„ smlouva o účtu“ či„ smlouva o běžném účtu“) a vedla žalovanému běžný účet. Dne [datum] uzavřela s žalovaným smlouvu o povoleném debetu (dále jen„ smlouva o úvěru“), na základě které poskytla žalovanému úvěr ve formě přečerpání prostředků na jeho běžném účtu do výše sjednaného limitu 15 000 Kč. Dne [datum] vyzvala žalovaného, že na jeho běžném účtu je nepovolený debetní zůstatek, který je nutno uhradit, žalovaný tento nepovolený debet neuhradil, a proto žalobkyně využila svého práva a smlouvu o běžném účtu ukončila, o čemž vyrozuměla žalovaného dopisem ze dne [datum]. Účet ke dni [datum] zrušila, k tomuto dni vykazoval účet mínusový zůstatek ve výši mínus 11 221,43 Kč, tuto částku žalovaný žalobkyni neuhradil a tato je předmětem řízení. V podání ze dne [datum] žalobkyně uvedla, že čerpání povoleného debetu začalo běžet prvním dnem záporného zůstatku na účtu, žalovaný měl čerpaný debet vrátit do 360 dnů od záporného zůstatku, pokud po této době vykazoval účet záporný zůstatek, šlo o nepovolený debet, rovněž tak je nepovoleným debetem částka mínusového zůstatku vyšší než povolený limit. K čerpání úvěru došlo naposledy dne [datum] (od té doby nebyl mínusový zůstatek na účtu nikdy vyrovnán do kladného zůstatku), debet byl žalovaný oprávněn čerpat 360 dnů, tj. do [datum], k uhrazení debetu do této doby nedošlo, účet k tomuto dni vykazoval mínusový zůstatek mínus 15 222,24 Kč a v důsledku toho byl celý zůstatek považován za tzv. nepovolený debet, který byl žalovaný povinen neprodleně dle čl. 13 VOP žalobkyni uhradit. Poslední kladný zůstatek na účtu byl [datum] ve výši 786,34 Kč, od této doby na vrub účtu byla naúčtována celkem částka ve výši 86 648,36 Kč, ve prospěch účtu částka 74 640,59 Kč, rozdílem je částka 11 221,43 Kč, kterou by měl žalovaný žalobkyni uhradit a je předmětem řízení. Žalobkyně dále tvrdila, že povolený debet byl úročen sjednanou sazbou 19,99 % ročně, od okamžiku nepovoleného debetu byl tento úročen dle smlouvy o úvěru sjednanou sazbou 25 % ročně, úroky měly být připisovány na vrub účtu. Žalovanému byla na vrub účtu rovněž připisována celá řada poplatků, a to poplatky za zasílání oznámení o vzniku nepovoleného debetu, poplatky za upomínky, poplatky za dotazy žalovaného na zůstatek na účtu provedené formou bankomatu, poplatky za výběry z bankomatu, poplatky za sjednaná pojištění karet [jméno], poplatky za odchozí úhrady apod. Poplatky za pojištění splátek a poplatky za zasílání upomínky ze dne [datum] byly účtovány na účet nikoliv v souvislosti se smlouvou o povoleném debetu, ale v souvislosti s jinou smlouvou. V podání ze dne [datum] žalobkyně tvrdila, že [datum] byl na účtu kladný zůstatek 21,16 Kč, od [datum] až do zrušení běžného účtu bylo z účtu žalovaným vyčerpáno 797 966,15 Kč, na účet bylo připsáno 756 723,56 Kč. Jednání před okresním soudem se uskutečnilo dne [datum], okresní soud provedl dokazování listinami a poté poučil žalobkyni dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby tvrdila a označila důkazy k prokázání svého tvrzení o tom, jakým způsobem zjišťovala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy o povolení debetu a dále, aby tvrdila a prokázala, jaká částka za celkovou dobu od uzavření smlouvy o povoleném debetu, tj. od [datum] do doby zrušení účtu byla žalovaným na základě smlouvy o povolení debetu vyčerpána a jaká částka byla žalovaným již žalobkyni za tuto dobu uhrazena. Žalobkyně uvedla, že žalovaný vyčerpal 86 648,36 Kč a uhradil 74 640,59 Kč. Požádal o poskytnutí lhůty k doplnění dalších tvrzení. Žalobkyně byla u jednání poučena dle § 118b odst. 1 o. s. ř. o koncentraci řízení a byla jí poskytnuta lhůta 15 dnů k doplnění tvrzení a důkazů. Podáním ze dne [datum] žalobkyně vylíčila, jaké částky byly od [datum] do zrušení účtu na vrub účtu účtovány a označila, které z plateb byly účtovány na vrub účtu dle smlouvy o běžném účtu a které platby byly účtovány na vrub účtu dle smlouvy o úvěru (smlouvy o poskytnutí debetu). Rovněž vylíčila, jaké transakce byly na vrub účtu účtovány od posledního kladného zůstatku na účtu, tj. od [datum], do doby zrušení běžného účtu. Dále žalobkyně vylíčila, jakým způsobem zkoumala a prověřovala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy. Další jednání se konalo dne [datum], u tohoto jednání byla žalobkyně dle § 118a odst. 1 o. s. ř. vyzvána, aby tvrdila ve vztahu k čerpání částky 797 966,15 Kč, co konkrétně tato částka představuje, tj. kolik z ní činí poplatky, kolik úroky, sankce a kolik tedy bylo zaplaceno na jistinu, kolik na úroky, kolik na poplatky, pojistné, poplatky za upomínky apod. Žalobkyni byla poskytnuta lhůta 10 dnů. Žalobkyně podáním ze dne [datum] sdělila, že od [datum] do zrušení účtu byl žalovanému naúčtován na vrub účtu v souvislosti se smlouvou o povoleném debetu úrok a úrok z prodlení ve výši 8 866,12 Kč. Na poplatcích v souvislosti se smlouvu o poskytnutí debetu byly na vrub účtu žalovanému naúčtovány poplatky ve výši 5 539 Kč. Žalovaný od [datum] do doby zrušení účtu vyčerpal z účtu 783 361,03 Kč a zaplatil 786 523,56 Kč. Další jednání se konalo dne [datum], při němž okresní soud rozhodl napadeným rozsudkem.

9. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, v řízení před okresním soudem zůstal procesně pasivní, ač mu byla žaloba i předvolání k jednání řádně doručeno.

10. U odvolacího jednání žalobkyně setrvala na svém procesním stanovisku.

11. Odvolací soud v souladu s § 213 odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. částečně zopakoval dokazování listinami, jež byly k důkazu provedeny již okresním soudem. Svá skutková zjištění z jednotlivých důkazů promítne již přímo do svých závěrů, přičemž vždy uvede, z kterého důkazu to které skutkové zjištění činí.

12. Odvolací soud předně uvádí, že i po zopakování dokazování sdílí skutková zjištění okresního soudu, která jsou uvedena v odstavcích 8 až 20 odůvodnění rozsudku okresního soudu.

13. Odvolací soud po zopakování dokazování některými listinnými důkazy (kterými provedl důkaz již okresní soud) sdílí závěr okresního soudu, že žalobkyně s žalovaným uzavřeli dne [datum] smlouvu o bankovních službách. Tuto smlouvu po právní stránce hodnotí odvolací soud jako platnou smlouvu o účtu dle § 2662 a násl. o. z. V řízení bylo dále z výpisu z běžného účtu za celou dobu trvání účtu prokázáno, že žalobkyně povinnost ze smlouvy o účtu splnila a pro žalovaného zřídila a následně vedla účet č. [bankovní účet] v české měně, vydala žalovanému k účtu embosovanou kartu, žalovaný v souvislosti s touto smlouvou sjednal pojištění [jméno]. Nedílnou součástí smlouvy byly mimo jiné VOP a sazebník poplatků. Žalobkyně měla oprávnění provádět na vrub účtu úhrady cen za bankovní služby a další ceny dle této smlouvy.

14. Odvolací soud sdílí rovněž závěr okresního soudu, že dne [datum] si žalovaný písemně požádal o poskytnutí povoleného nezajištěného debetu (viz žádost ze dne [datum] čl. 97 spisu). V této žádosti uvedl, že je svobodný, bez druha či družky, má střední odborné vzdělání s maturitou, žije v nájemním bydlení, jeho pravidelný měsíční čistý příjem činí 27 000 Kč, nemá vyživovací povinnosti, ke svým výdajům uvedl výdaje na bydlení ve výši 4 000 Kč, ostatní výdaje ve výši 1 000 Kč s tím, že nemá dluhy mimo žalobkyni.

15. Odvolací soud sdílí závěr okresního soudu, že žalobkyně dne [datum] uzavřela s žalovaným písemnou smlouvou o povoleném nezajištěném debetu k účtu č. [bankovní účet], a to ve výši povoleného limitu 15 000 Kč se sjednaným úrokem 19,99 % ročně, v případě nepovoleného debetu činil úrok 25% ročně. Ve smlouvě bylo výslovně ujednáno, že v souvislosti s touto smlouvou budou účtovány na vrub účtu poplatky, a to poplatky uvedené ve výňatku ze sazebníku, tj. za první upomínku za oznámení o vzniku nepovoleného debetu či oznámení o prodlení poplatek 250 Kč a za zaslání druhé upomínky - výzvy k vyrovnání nepovoleného debetu či výzvy k vyrovnání debetu poplatek 500 Kč.

16. Dle § 2665 o. z. ujednají-li si strany, že ten, kdo vede účet, umožní výběr hotovosti nebo provede převod peněžních prostředků z účtu, ač pro to na účtu není dostatek peněžních prostředků, použijí se přiměřeně ustanovení o úvěru.

17. Dle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

18. Odvolací soud smlouvu o povoleném nezajištěném debetu po právní stránce posuzuje ve shodě s okresním soudem jako smlouvu o úvěru dle § 2395 o. z. Odvolací soud rovněž sdílí závěr okresního soudu, že žalovaný tuto uzavíral v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.) a žalobkyně v postavení podnikatele (§ 420 o. z.) Okresní soud proto zcela správně dovodil, že na tuto smlouvu je nutno aplikovat i ustanovení ZoSÚ, a to zejména povinnost stanovenou v § 86 ZoSÚ, tj. povinnost poskytovatele úvěru (tedy v tomto případě žalobkyně) před uzavřením smlouvy o úvěru zkoumat s odbornou péčí schopnost žalovaného předmětný úvěr splácet. Ostatně tyto závěry nezpochybňovala ani žalobkyně. Žalobkyně nesouhlasila pouze se závěrem okresního soudu, že svou povinnost zkoumat úvěruschopnost žalovaného neprovedla řádně a v důsledku toho má být smlouva o úvěru absolutně neplatnou.

19. Odvolací soud má za to, že s žalobkyní lze souhlasit v závěru, že každý případ je nutno vždy posuzovat individuálně, a to s ohledem na všechny najevo vyšlé okolnosti. Rovněž odvolací soud souhlasí s žalobkyní, že nelze jakékoliv závěry soudů vyšších stupňů stran zkoumání úvěruschopnosti paušalizovat a slepě aplikovat na každý obdobný případ, aniž by byly zohledněny vždy konkrétní okolnosti každého případu. Rovněž je odvolací soud se žalobkyní zajedno v úvaze, že nepochybně není smyslem a účelem při prověřování úvěruschopnosti žadatele, aby věřitel prověřoval naprosto všechny výdaje žadatele, myšleno každý jeho jednotlivý výdaj či výdaje v měsících předcházejících uzavření smlouvy o úvěru.

20. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

21. Podle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

22. Podle § 87 odst. 1 věta prvá a třetí ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

23. Odvolací soud nemá žádných pochyb o tom, že své povinnosti je žalobkyně v postavení podnikatele povinna plnit s odbornou péčí, jak stanoví § 75 ZoSÚ, přičemž odborná péče je nejvyšší možnou úrovní péče, vyšší než tzv.„ péče řádného hospodáře“. Žalobkyně tedy byla povinna s odbornou péčí prověřit schopnost žalovaného splácet úvěr ve výši 15 000 Kč provedený čerpáním prostředků do debetu na běžném účtu.

24. Není pochyb o tom, že smyslem a účelem právní úpravy zkoumání úvěruschopnosti, je zejména ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním. Z důvodové zprávy k § 84 ZoSÚ plyne, že poskytovatel je oprávněn po spotřebiteli žádat vysvětlení nebo případné doplnění údajů za účelem posouzení úvěruschopnosti. Údaje dodané spotřebitelem je poskytovatel a zprostředkovatel povinen náležitě ověřit. Míra ověření je na zvážení jednající osoby tak, aby dostála povinnosti jednat s odbornou péčí.

25. V principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky, navázal ZoSÚ na právní úpravu účinnou do 30. 11. 2016, zejména na novelu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, provedenou zákonem č. 43/2013 Sb. Také při výkladu ustanovení § 86 ZoSÚ se pak musí podle odvolacího soudu prosadit závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26.), podle nichž se má odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovaným), nýbrž tyto také s odbornou péčí prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.

26. Okresní soud zcela správně dovodil, že žalobkyně jakožto profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel spotřebitelských úvěrů nedostála své povinnosti s odbornou péčí prověřit před uzavřením smlouvy o povolení nezajištěného debetu schopnost žalovaného jako spotřebitele předmětný úvěr splácet.

27. Žalobkyně tvrdila, že při prověřování úvěruschopnosti žalovaného vycházela u zkoumání jeho příjmové stránky z informací, které měla k dispozici o pohybech na jeho běžném účtu za dobu půl roku před žádostí žalovaného o povolení debetu. Dále vycházela z tvrzení žalovaného o výši jeho příjmů a výdajů, kdy žalovaný tvrdil výdaje na bydlení 4 000 Kč a další měsíční výdaje ve výši 1 000 Kč, přičemž tyto neprověřovala. Namítala, že dále vzala v úvahu i to, že žalovaný měl u žalobkyně další nesplacené úvěry, které musel měsíčně splácet a dále vycházela ze svých ekonomických a statistických modelů, do nichž zohlednila údaj o výši životního minima a po tom všem dospěla k závěru, že zde nejsou pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet, čímž dle svého názoru zcela dostála své povinnosti stanovené v § 86 ZoSÚ.

28. Odvolací soud provedl dokazování výpisy z účtu žalovaného za dobu od [datum] do [datum] (čl. 124-142), které žalobkyně tvrdila, že použila pro zkoumání úvěruschopnosti žalovaného a kterými ověřovala jeho příjmy a výdaje. Z těchto výpisů se podává, že žalovaný téměř každý měsíc při hospodaření s prostředky na účtu končil se stavem účtu v řádech kladných desetikorun či stokorun. Z těchto výpisů je již jen prostým nahlédnutím do nich dále zřejmé, že měsíční výdaje žalovaného, které v žádosti uvedl, a to pouze ve výši 4 000 Kč na bydlení a 1 000 Kč na ostatní výdaje, zcela neodpovídají tomu, jaké výdaje, výběry a platby měsíčně žalovaný činil na vrub svého účtu. Z výpisů je rovněž zřejmé i to, že žalovaný měsíčně prosázel sázkami prostřednictvím internetu u firmy [právnická osoba], či [webová adresa] částky v řádech tisíců korun českých. Dále je zřejmé, že jeho výdaje každý měsíc byly vyšší, než jeho příjmy ze zaměstnání, když jeho mzda od firmy [anonymizována dvě slova] [právnická osoba] byla [datum] připsána ve výši 15 210 Kč, v červenci [rok] nebyla připsána žádná mzda, v srpnu [rok] byla připsána na účet mzda a stravné od [právnická osoba] [anonymizováno] v celkové výši 38 917 Kč. V září [rok] až prosinci [rok] není na účtu zjevný žádný příjem žalovaného ze zaměstnání. Naopak je z účtu zjevné, že aby žalovaný vůbec pokryl své výdaje na sázení, nákupy a výběry a splácení dalších úvěrů, které čerpal, musel čerpat další úvěr, a to [datum] ve výši 99 510 Kč. Ke dni [datum] měl žalovaný na účtu kladný zůstatek pouhých 17,10 Kč, v tomto měsíci bylo na účet připsáno 26 854 Kč, ale v důsledku operací žalovaného byly odepsány prostředky ve výši 51 790 Kč, tedy mnohem vyšší, než jaké byly příjmy na účet.

29. Odvolací soud uzavírá, že již jen z výpisů z účtu žalovaného muselo být žalobkyni zcela zjevné, že jsou minimálně zcela důvodné pochybnosti o tom, že žalovaný je úvěruschopný, že jeho pravidelné výdaje jsou vyšší než jeho příjmy, že se jedná o osobu, která většinu prostředků na účtu měsíčně utratí za sázky. I toto je výdajem žalovaného, nadto z výpisů za půl roku je zřejmé, že se jedná o výdaj pravidelný a v řádech tisíců korun. Již to vše, zejména i s ohledem na to, že žalovaný na pokrytí svých pravidelných měsíčních výdajů musel čerpat další jiné úvěry, muselo vést žalobkyni jako profesionála v daném oboru ke zvýšené opatrnosti, k důvodným pochybnostem o úvěruschopnosti žalovaného a úvěr ve formě debetu na účtu neměla žalovanému vůbec poskytnout. Bylo totiž zcela zjevné, že jeho tvrzení v žádosti o výdajích vůbec neodpovídají tomu, co se podává z výpisů z jeho běžného účtu, který žalobkyně pro žalovaného vedla. Žalobkyně proto, aby dostála své povinnosti zkoumat úvěruschopnost s odbornou péčí, měla za této konkrétní situace, vyžadovat od žalovaného další doklady, z nichž by mohla ověřit, že žalovaný má k dispozici ještě nějaké jiné další příjmy, než jen ty, které se podávají z jeho běžného účtu a další doklady, z nichž by bylo lze učinit závěr, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet. To vše ještě navíc umocňuje to, že žalobkyně sama deklarovala v „ Návrhu na rozhodnutí o poskytnutí povoleného nezajištěného debetu“ (čl. 100 spisu), že žalovaný má u žalobkyně další dva úvěry, a to s výší nesplacené jistiny 99 047,34 Kč (č. úvěrového účtu [číslo]) a druhý s výší nesplacené jistiny 45 368,22 Kč (č. úvěrového účtu [číslo]), který byl žalovaný povinen měsíčně splácet, což rovněž snižovalo jeho bonitu a tedy i závěr o jeho úvěruschopnosti.

30. Z toho všeho, co bylo žalobkyni před uzavřením smlouvy o povolení debetu z výpisů zřejmé, pokud by postupovala s odbornou péčí, nemohla mít žádných pochyb, že žalovaný byl zcela neúvěruschopný, tj. že bez toho, aby čerpal další úvěry, nebyl vůbec schopen ze svých příjmů úvěr řádně splácet, to vše s ohledem na jeho pravidelné měsíční výdaje, které se podávaly z výpisů z jeho účtu za dobu půl roku před podáním žádosti o povolení debetu.

31. Odvolací soud k odvolacím námitkám žalobkyně ohledně přiměřenosti, šetření základních práv a svobod žalovaného a odkazů na LZPS a mezinárodní pakty, uvádí, že výše uvedený výklad není nikterak s LZPS či žalobkyní akcentovanými mezinárodními pakty v rozporu. Jak je již výše vyloženo, smyslem a účelem úpravy § 86 a § 87 ZoSÚ je zabezpečit ochranu spotřebitele a rovněž i samotných věřitelů před tím, aby docházelo k neúměrnému zadlužování a předlužování spotřebitelů, následnému generování dalších úroků, sankcí, které tito nebudou schopni řádně splácet. Zákonodárce klade na bedra potencionálního poskytovatele spotřebitelského úvěru, aby za dané situace poměry žadatele s odbornou péčí posoudili a takovému žadateli spotřebitelský úvěr v případě pochybností neposkytli. Pokud tak přesto učiní, ač jsou důvodné pochyby o tom, zda spotřebitel bude schopen úvěr řádně splácet, či pokud poskytovatel řádně nedostojí své povinnosti úvěruschopnost řádně prověřit, je sankcí pro takového poskytovatele absolutní neplatnost takové smlouvy o spotřebitelském úvěru a v důsledku toho i ztráta všech nároků poskytovatele úvěru, jež mají základ ve smlouvě, tj. nároků na úroky, smluvní pokuty, poplatky majících základ v absolutně neplatné smlouvě.

32. K odvolací argumentaci žalobkyně, že postačí posoudit statistické či ekonomické modely, pokud jde o výdaje spotřebitele, odvolací soud dodává, že posouzení úvěruschopnosti předpokládá individuální posouzení jak příjmů, tak výdajů žadatele o spotřebitelský úvěr a tuto vysoce kvalifikovanou činnost není možno zcela nahradit používáním statistických údajů v rámci prověřování interního scoringu žadatele o úvěr. Nepochybně údaje o životním minimu či jiné údaje, například statistické, samy o sobě nic nevypovídají o tom, jaké konkrétní měsíční výdaje má žadatel o úvěr na bydlení a zajištění základních životních potřeb (kdy tyto základní výdaje musí mít každý a zpravidla u spotřebitelů představují nezanedbatelnou část jejich příjmů) a dále jaké konkrétní výdaje má na splácení dalších úvěrů či půjček a jiných závazků (pojištění apod.). I osoba s vysokými příjmy, bude-li mít splátkovou povinnost či jiné závazky, může být za určitých okolností neúvěruschopná, a to i ve vztahu k úvěru s nízkou nominální výší. Lze tedy uzavřít, že statistické údaje mohou být nepochybně brány jako podpůrný prostředek, nikoliv jako jediný a výhradní způsob zkoumání výdajové stránky poměrů žadatele.

33. Odvolací soud uzavírá, že žalobkyně nedostála své povinnosti stanovené v § 86 ZoSÚ, neprověřila řádně s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného, nadto dle zjištěných skutečností dokazováním poskytla žalovanému další spotřebitelský úvěr ve formě debetu na běžném účtu i přesto, že z pohybů na jeho běžném účtu (který mu vedla) bylo zřejmé, že tento nebude schopen úvěr řádně splácet, když čerpal ještě další úvěry a že jsou zde důvodné pochybnosti o jeho schopni úvěr řádně splácet.

34. Současně odvolací soud sdílí názor okresního soudu, že se ve vztahu ke smlouvě o povolení debetu jedná o neplatnost smlouvy absolutní, k níž je povinen soud přihlédnout i bez námitky.

35. Na předmětnou smlouvu dopadá ZoSÚ ve znění účinném ke dni [datum]. K tomuto okamžiku formuloval § 87 ZoSÚ neplatnost z důvodu absence zkoumání úvěruschopnosti jako neplatnost relativní. Odvolací soud však sdílí závěr okresního soudu, že se jedná o neplatnost absolutní (ostatně zákonodárce již § 87 s účinností od 28. 5. 2022 novelizoval zákonem č. 96/2022 Sb. a v souladu s euro konformním výkladem neplatnost upravil jako absolutní, nicméně i před tímto datem byla tato neplatnost soudy vyšších stupňů posuzována jako neplatnost absolutní za použití euro konformního výkladu).

36. Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti právního jednání přihlíží i bez návrhu, je-li v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání (v tomto je možno se opřít i o závěry občanskoprávní teorie - Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 - 654). Komentář.

1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084). Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli (jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti) pozitivním zásahem ze strany soudu. Tomu zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). Stejný závěr pak vyplývá z aktuálního stanoviska generální advokátky Juliane Kokott ve věci C -616/18 Cofidis SA proti YU, ZT a ve věci C -679/18, OPR. - Finance s. r. o. proti GK, v němž generální advokátka k žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Okresním soudem v Ostravě, ve smyslu výkladu článku 8 Směrnice 2008/48/ES, o spotřebitelském úvěru, navrhla soudnímu dvoru EU, aby na předběžnou otázku, zda se musí spotřebitel porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost na své straně při uzavření smlouvy o úvěru dovolat neplatnosti smlouvy, či zda k porušení této povinnosti přihlíží vnitrostátní soud z úřední povinnosti, navrhla stanovisko, podle jehož obsahu v případě, že vnitrostátní zjistí z úřední povinnosti porušení článku 8 Směrnice 2008/48/ES, musí s výhradou případné opačné vůle spotřebitele vyvodit všechny důsledky, které podle vnitrostátního práva z tohoto zjištění plynou, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, a to případně bez přihlédnutí k uplynutí prekluzivní lhůty, jsou-li sankce stanovené tímto právem účinné, odrazující a přiměřené. Uvedený názor byl pak akceptován v rámci aktuálního rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci C -679/18, OPR. - Finance s. r. o. proti GK, týkající se vnitrostátní úpravy České republiky, v němž se Evropský soudní dvůr jednoznačně vyjádřil tak, že články 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

37. Neposoudí-li proto úvěrující či zapůjčitel s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele zápůjčku řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z. přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet spotřebitelský úvěr je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ) a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Ostatně k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru z důvodu porušení povinnosti úvěrující společnosti řádným způsobem zkoumat úvěruschopnost spotřebitele v podmínkách dříve platného z. č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru dospěl Nejvyšší soud ČR v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019.

38. Odvolací soud však souhlasí s žalobkyní v závěru, že tím, že je absolutně neplatnou smlouva o debetu na účtu, nestala se rovněž absolutně neplatnou smlouva o bankovních službách. Na základě této smlouvy tedy byla žalobkyně oprávněna účtovat na vrub účtu platby či výběry žalovaného, či poplatky účtované v souvislosti se smlouvou bankovních službách či v souvislosti s čerpáním jiných úvěrů žalovaného, než smlouvy o povoleném debetu, kterou si soud posoudil v rámci zkoumání prejudiciální otázky jako absolutně neplatnou.

39. Odvolací soud se proto zabýval tím, zda i poté, co nebudou na vrub účtu zohledněny úroky účtované v souvislosti s absolutně neplatnou smlouvou o debetu, či poplatky účtované v souvislosti s touto absolutně neplatnou smlouvu, bude dluh na běžnému účtu po jeho zrušení žalobkyní v mínusovém zůstatku, který by měl žalovaný povinnost žalobkyni uhradit.

40. Odvolací soud po zopakování dokazování výpisem z běžného účtu žalovaného číslo [bankovní účet] za dobu od [datum] do [datum] zjistil, že v souvislosti se smlouvou o povolení debetu na běžném účtu byly na vrub běžného účtu žalovaného neoprávněně naúčtovány za dobu od [datum] do [datum] poplatky za upomínky k debetu v celkové výši 4 900 Kč (dne [datum] částka 250 Kč, dne [datum] částka 250 Kč, dne [datum] částka 250 Kč, dne [datum] částka 500 Kč, dne [datum] částka 250 Kč, dne [datum] částka 250 Kč, dne [datum] částka 250 Kč, dne [datum] částka 350 Kč – zvýšen poplatek dle sazebníku, dne [datum] částka 350 Kč a dne [datum] částka 500 Kč), ačkoliv nárok na tyto poplatky s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o debetu a tedy i ujednání o těchto poplatcích, nevznikl. Na úrocích majících základ výhradně ve smlouvě o debetu byla žalobkyní na vrub účtu žalovaného neoprávněně naúčtována částka celkem 8 866,12 Kč (toto zjištění je plně v souladu s tvrzeními samotné žalobkyně a rovněž i odpovídá zjištěním odvolacího soudu z výpisů z účtu za dobu od [datum] do doby zrušení účtu). Z výpisu z tohoto účtu se dále podávají další účtované poplatky, nicméně ty již nebyly účtovány v souvislosti se smlouvou o debetu, ale v souvislosti se smlouvou o běžném účtu. Rovněž byly na vrub běžného účtu účtovány další úroky, a to v souvislosti s čerpáním jiných úvěrů ze strany žalovaného, a to nikoliv úvěru ve formě povoleného debetu dle smlouvy o povoleném debetu. Rovněž tak byly na vrub účtu účtovány poplatky za pojištění splátek, nicméně ty opět nebyly sjednány a účtovány na vrub běžného účtu v souvislosti se smlouvou o povoleném debetu. Tyto další plnění odvolací soud nepřezkoumával, neboť již při závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o debetu a tedy neoprávněnosti účtování úroků a poplatků v souvislosti s touto smlouvou o debetu na vrub účtu, je nutno dovodit, že byla žalovanému na vrub tohoto účtu neoprávněně účtována částka 12 066,12 Kč, tedy částka vyšší, než která vznikla jako mínusový zůstatek na účtu po zrušení účtu. Je tedy zřejmé, že žaloba o částku 11 221,43 Kč je nedůvodná.

41. Rovněž tak je nedůvodná argumentace žalobkyně, že je nutno odečítat jen ty úroky a platby poplatků, které naběhly na účet poté, co byl na účtu poslední kladný zůstatek, tj. od [datum]. Tento názor nemá oporu v hmotném právu. Je-li předmětem řízení nárok na vypořádání po zrušení smlouvy o běžném účtu, tj. nárok na vzniklý mínusový zůstatek na běžném účtu po jeho zrušení, pak je soud povinen posoudit všechny operace na účtu a přijmout závěr, zda byly naúčtovány oprávněně či nikoliv. Pakliže bylo dovozeno, že na základě absolutně neplatné smlouvy o povolení debetu byly na vrub účtu neoprávněně zaúčtovány platby ve výši minimálně 12 066,12 Kč, pak je nutno tyto zohlednit všechny. Za takové situace nelze žalobě o částku 11 221,43 Kč s přísl. vyhovět.

42. Jelikož žalobkyně na základě absolutně neplatné smlouvy o poskytnutí debetu neoprávněně na vrub účtu žalovaného naúčtovala celkem částku 12 066,12 Kč (4 900 Kč poplatky za upomínky a 8 866,12 Kč úroky z debetu), přičemž tato je vyšší, než-li dle tvrzení žalobkyně vzniklý mínusový zůstatek po zrušení běžného účtu žalovaného, odvolací soud zamítavý rozsudek okresního soudu jako ve výroku věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

43. K odvolací argumentaci žalobkyně odvolací soud uvádí, že jeho závěry ohledně zkoumání úvěruschopnosti jsou výrazem standardní rozhodovací praxe odvolacího soudu, která je shledávána jako ústavně konformní, rovněž je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. V tomto směru odvolací soud odkazuje na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/2018, v němž Ústavní soud vyslovil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dále lze odkázat například na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v němž Nejvyšší soud dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 Nejvyšší soud uzavřel, že závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.

44. Odvolací soud uzavírá, že jím prezentované závěry, na nichž je vybudováno toto rozhodnutí, jsou v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího i Ústavního soudu Odvolací soud neshledává žádný rozpor ani s odvolatelkou akcentovaným rozsudkem Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus, sp. zn. C -499/13. Z odůvodnění tohoto rozsudku se podává, že ESD vyložil čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48/ES, z něhož vyplývá, že před uzavřením úvěrové smlouvy je poskytovatel úvěru povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Dle ESD se v tomto ohledu v bodě 26 odůvodnění této směrnice uvádí, že by poskytovatelé úvěru měli mít povinnost kontrolovat v jednotlivých případech úvěruschopnost spotřebitele a že by jim mělo být dovoleno využívat informace poskytnuté spotřebitelem nejen během přípravy dané úvěrové smlouvy, ale i v průběhu dlouhodobého obchodního vztahu. Účelem této povinnosti tedy je, aby poskytovatelé úvěru jednali zodpovědně a aby nebyly úvěry poskytovány spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní. Dále ESD vyložil, že Směrnice 2008/48/ES neobsahuje taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a neupřesňuje ani, zda tyto informace mají být kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. V souladu se svým zněním naopak čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48/ES ve spojení s bodem 26 jejího odůvodnění přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho dle ESD vyplývá, že poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Dále ESD vyložil, že aniž je dotčena druhá věta čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48/ES, podle které mohou členské státy ve svých právních předpisech zachovat požadavek, aby poskytovatel úvěru vyhledal údaje v databázi – směrnice 2008/48/ES neukládá poskytovatelům úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu pravdivosti informací poskytnutých spotřebitelem. V závislosti na okolnostech každého jednotlivého případu se poskytovatel úvěru může buď spokojit s informacemi, které mu poskytne spotřebitel, anebo může dospět k názoru, že je nezbytné, aby tyto informace byly potvrzeny pomocí dalších údajů.

45. Dle názoru odvolacího soudu výše uvedené závěry ESD akcentují konkrétní okolnosti případu, přičemž odvolací soud tyto akcentoval také a dovodil, že žalobkyni bylo (muselo být) zjevné (pokud by postupovala s odbornou péčí, k níž je povinna), a to minimálně z výpisu z běžného účtu žalovaného za dobu půl roku před uzavřením smlouvy o úvěru, že zde jsou důvodné pochybnosti o tom, že žalovaný bude schopen úvěr řádně splácet, a to právě pro jeho operace na účtu, z nichž bylo zjevné, že jeho výdaje jsou zcela jiné, než ty, z nichž žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti vycházela, nadto, že jeho pravidelné měsíční výdaje jsou z větší části tvořeny výdaji na sázení a bez čerpání jiných úvěrů při absenci řádných příjmů není schopen své pravidelné výdaje pokrýt, natož aby měl„ finanční prostor“ pro splácení dalších úvěrů.

46. S ohledem na shora uvedené je rozhodnutí okresního soudu v napadeném výroku věcně správné a jako takové bylo v souladu s ust. § 219 o. s. ř. odvolacím soudem potvrzeno, a to včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení. Procesně zcela úspěšnému žalovanému žádné náklady řízení před okresním soudem nevznikly.

47. O náhradě nákladů odvolacího řízení pak bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 224 odst. 1 o. s. ř., neboť v odvolacím řízení byl žalovaný plně procesně úspěšný, prokazatelně mu však žádné náklady tohoto řízení nevznikly.

Poučení