15 Co 214/2025 - 372

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře - rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy Mgr. Pavla Přibyla a soudkyň JUDr. Ivany Kosové a JUDr. Marcely Pechové v právní věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem JUDr. Ladislavem Sedlákem sídlem Nerudova 185, 396 01 Humpolec proti žalované: [Jméno žalované A]., IČ [IČO žalované A] sídlem [Adresa žalované A] zastoupená advokátem Mgr. Vítem Tokarským sídlem 28. října 1001/3, 110 00 Praha 1 o zaplacení 151 731 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 20. února 2025, č. j. 6 C 3/2021-295 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavci I. v části výroku o platební povinnosti žalované v částce 83 343 Kč s 8,25 % úrokem z prodlení od 1. 8. 2020 do zaplacení a v částce 9 710,30 Kč potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavci I. v části výroku o platební povinnosti žalované v částce 19 370 Kč s úrokem z prodlení od 1. 8. 2020 do zaplacení mění tak, že v této části se žaloba žalobce zamítá.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů v částce 58 267,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

IV. Žalobce je povinen nahradit České republice – Okresnímu soudu v Pelhřimově náklady řízení v částce 38 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalovaná je povinna nahradit České republice – Okresnímu soudu v Pelhřimově náklady řízení v částce 169 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Shora citovaným rozsudkem Okresní soud v Pelhřimově (dále jen soud I. stupně) uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 102 713 Kč s 8,25% úrokem z prodlení od 1. 8. 2020 do zaplacení a částku 9 710,30 Kč představující 8,25% úrok z prodlení z částky 40 326 Kč od 1. 8. 2020 do 31. 5. 2023, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku (odst. I.), zamítl žalobu v části, kterou se žalobce domáhal zaplacení další částky ve výši 8 692 Kč s 8,25% úrokem z prodlení od 1. 8. 2020 do zaplacení (odst. III.), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 77 114 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Ladislava Sedláka (odst. III.), rozhodl, že žalobci se vrací po právní moci usnesení soudní poplatek ve výši 1 017 Kč prostřednictvím Okresního soudu v Pelhřimově (odst. IV.), a žalované uložil povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Pelhřimově částku 207 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (odst. V.).

2. Dle odůvodnění rozsudku nebylo mezi účastníky sporu o tom, že žalobce pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy uzavřené na dobu neurčitou ode dne 1. 1. 2016 jako truhlář. Dne 16. 4. 2020 obdržel žalobce výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost. Následně obdržel žalobce dne 17. 4. 2020 okamžité zrušení pracovního poměru, které však bylo pravomocným rozhodnutím soudu určeno za neplatné. Předchozími rozhodnutími soudu I. stupně i soudu odvolacího vydanými v projednávané věci byl vysloven názor, že žalobce v souladu s ust. § 69 odst. 1 ZP oznámil žalované poté, co měl skončit jeho pracovní poměr okamžitým zrušením, že trvá na tom, aby ho zaměstnávala, přičemž účinky tohoto oznámení nastaly od 20. 4. 2020. S ohledem na tvrzení žalované, že žalobce setrvale porušoval své pracovní povinnosti tím, že si na pracovišti v průběhu pracovní doby na služebním počítači za účelem vlastního obohacení vytvářel soukromé zakázky, pro jejichž provedení a administraci zneužíval majetek žalované (v tom žalovaná spatřovala zjevné zneužití práva ve smyslu § 8 o. z.), provedl soud I. stupně dokazování zejména svědeckými výpověďmi. Na jeho základě dospěl k závěru, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že zaměstnanci měli souhlas zaměstnavatele, že si mohou provádět soukromé zakázky, sporná byla pouze vědomost zaměstnanců o tom, zda jednatelka žalované [jméno FO] tyto soukromé zakázky po smrti svého manžela zakázala; žádný ze slyšených svědků však o tomto zákazu nevěděl. Soud tedy uzavírá, že žalovanou předložené vizualizace a výpočty žalobce, ať již byly provedeny při plnění pracovních úkolů nebo jako soukromá zakázka žalovanou nezakázaná, neměly za následek újmu žalované. Žalobci není vytýkáno ani to, že by na úkor práce na soukromých zakázkách neplnil své pracovní povinnosti. Na základě výpovědi svědků [právnická osoba] [Anonymizováno] lze považovat jednání žalobce za běžnou praxi, která podléhala kontrole žalované (ta měla přístup do pracovních počítačů zaměstnanců), přičemž za celou dobu trvání pracovního poměru žalobce mu nebylo porušení pracovní kázně z důvodu provádění soukromých zakázek v průběhu pracovní doby vytýkáno. Pokud by zákaz jednatelky společnosti na zpracovávání soukromých zakázek byl učiněn již v roce 2018 či 2019, jistě by kontrola odhalila provádění takových zakázaných prací dříve, než v dubnu 2020. Soud I. stupně proto uzavírá, že žalobce se nedopouštěl v době trvání pracovního poměru protiprávního jednání, které by nepožívalo právní ochrany ve smyslu § 8 o. z.

3. Proto se dále zabýval jednotlivými žalobcem uplatněnými nároky. Nárok na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru podle § 69 odst. 1 ZP uplatnil žalobce za období od 18. 4. 2020 do 30. 4. 2020 ve výši 64 484 Kč. Jelikož tento nárok lze přiznat od doby písemného oznámení zaměstnance zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával (v daném případě bylo oznámení učiněno žalobcem s účinky ode dne 20. 4. 2020), byla náhrada mzdy přiznána žalobci (dle jeho vyčíslení) za období od 20. 4. 2020 do 30. 6. 2020 v celkové výši 62 004 Kč, co do zbývající částky 2 480 Kč byla žaloba zamítnuta. Jelikož s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2343/2003 žalobci v takovém případě již nenáleží náhrada za nevyčerpanou dovolenou, byla zamítnuta žaloba ohledně částky 6 212 Kč představující tuto náhradu. Protože žalobce obdržel od žalované dne 16. 4. 2020 výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. c) ZP z důvodu organizační změny, náleží mu nárok na odstupné dle § 67 odst. 1 písm. c) ZP, a to výši 40 709 Kč (když ohledně další částky 40 326 Kč byla žalobci vyplacena kompenzace úřadem práce). Dále soud I. stupně konstatoval, že výše jednotlivých nároků žalobce byla učiněna nespornou při jednání soudu dne 24. 7. 2023. Z uvedených důvodů proto vyhověl žalobě co do celkové částky 102 713 Kč, včetně úroku z prodlení dle nařízení vlády č. 33/2010 Sb., jakož i ohledně částky 9 710,30 Kč představující úroky z prodlení týkající se nevyplaceného odstupného v období od 1. 8. 2020 do 31. 5. 2023 dle rozhodnutí úřadu práce. Ve zbývajícím rozsahu ohledně částky 8 962 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta. S ohledem na poměrný úspěch účastníků přiznal soud I. stupně úspěšnějšímu žalobci dle § 142 odst. 2 o. s. ř. náhradu nákladů ve rozsahu 88,54 %, tedy na základě konkrétního výpočtu částku 77 114,40 Kč. Jelikož pro částku 40 326 Kč bylo řízení zastaveno před prvním jednáním, soud podle § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. rozhodl o vrácení části zaplaceného soudního poplatku žalobci. Podle § 148 odst. 1 o. s. ř. pak stanovil žalované, neboť neúspěch žalobce byl pouze nepatrný, povinnost nahradit na nákladech státu částku za svědečné ve výši 207 Kč.

4. Rozsudek ve výrocích I. o platební povinnosti, III. o náhradě nákladů řízení a V. o povinnosti k náhradě nákladů státu napadla odvoláním žalovaná. Nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně, že žalobce se žádného protiprávního jednání při plnění svých pracovníků nedopustil a že se z jeho strany nejednalo o zjevné zneužití práva. Pokud žalobce tvrdil, že v pracovní době u žalované nikdy žádné soukromé zakázky neprováděl, ovšem soud I. stupně dospěl k závěru, že se tak dělo, žalobce neunesl své břemeno tvrzení ani důkazní a nemůže mít ve věci úspěch. Domáhá-li se žalobce vůči žalované náhrady mzdy, přestože v období obdržení okamžitého zrušení pracovního poměru hrubě porušoval své pracovní povinnosti, představuje takové jeho jednání zneužití práva nepožívající ochrany. Výpovědi bývalých zaměstnanců žalované o absenci zákazu soukromých zakázek jsou nevěrohodné, přičemž považuje za absurdní, aby jakýkoliv výrobní podnik dovolil svým zaměstnancům v pracovní době na vlastním zařízení zpracovat vlastní zakázky. Bývalá jednatelka žalované svědkyně [jméno FO] i svědek [Anonymizováno] potvrdili existenci zákazu provádění soukromých zakázek u žalované, přičemž soudu I. stupně vytýká dezinterpretaci jejich výpovědí. Žalovaná proto navrhovala změnu rozsudku v napadené části a zamítnutí žaloby, eventuelně zrušení rozsudku a vrácení věci soudu I. stupně k dalšími řízení.

5. Žalobce navrhl potvrzení rozsudku soudu I. stupně s tím, že žalovanou předložené materiály jsou náhodné dokumenty z počítače žalobce po skončení jeho zaměstnání. Pakliže žalobce prováděl nějaké zakázky sám pro sebe, měl vždy souhlas zaměstnavatele, jak bylo nastaveno za původního jednatele p. [jméno FO] staršího.

6. Odvolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a je přípustné (§ 204 odst. 1 a § 201 o. s. ř.). Podle § 212 věta první o. s. ř. přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu I. stupně pouze ve výslovně napadených výrocích I. o platební povinnosti žalované, III. o náhradě nákladů řízení a V. o náhradě nákladů státu; rozsudek soudu I. stupně v ostatních výrocích II. o částečném zamítnutí žaloby a IV. o vrácení části soudního poplatku žalobci tak nabyl samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.). Odvolací soud pak dospěl k závěru, že odvolání žalované je zčásti důvodné, byť z jiných než jí uváděných důvodů.

7. Rovněž odvolací soud vychází ze skutečností mezi účastníky nesporných, tedy že žalobce pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy ode dne 1. 1. 2016, dne 16. 4. 2020 obdržel výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost (její platnost nebyla žalobcem napadena) a že pokud následujícího dne 17. 4. 2020 obdržel žalobce okamžité zrušení pracovního poměru, bylo pravomocně rozhodnuto (ve smyslu § 72 ZP) o jeho neplatnosti (a to pro nedostatečné skutkové vymezení jeho důvodů).

8. Z odůvodnění mezitímního rozsudku soudu I. stupně ze dne 13. 12. 2023, č. j. 6 C 3/2021-86, ve spojení s odůvodněním zrušujícího usnesení odvolacího soudu ze dne 30. 4. 2024, č. j. 15 Co 68/2024-107, pak plyne závěr, že žalobce v písemném oznámení ze dne 19. 4. 2020 vyjádřil požadavek na dalším svém zaměstnávání u žalované, která netvrdila, že projevila vůli práci žalobci přidělovat i po okamžitém zrušení pracovního poměru, naopak z výpovědi svědka [Anonymizováno]. [Anonymizováno] plyne, že majitel firmy p. [jméno FO] ho informoval o tom, že žalobce má zákaz vstupu do firmy. Dle závěru odvolacího soudu tak podmínky pro vznik nároku žalobce na náhradu mzdy dle § 69 odst. 1 ZP byly splněny, a to od 20. 4. 2020, kdy bylo příslušné oznámení žalobce doručeno zaměstnavateli. Jelikož v dalším průběhu řízení před soudem I. stupně nedošlo k žádné změně skutkového stavu věci ohledně skutečností významných pro uvedený závěr, je namístě z něho vycházet i nadále.

9. V citovaném usnesení odvolacího soudu bylo soudu I. stupně vytknuto, že se nevypořádal s argumentací žalované o tom, že žalobce se dopouštěl vůči žalované úmyslně, soustavně a bezprostředně před podáním okamžitého zrušení pracovního poměru protiprávního jednání a že tak není oprávněn domáhat se náhrady mzdy a odstupného, neboť takový postup představuje zjevné zneužití práva ve smyslu § 8 o. z., nepožívající právní ochrany. Pakliže k této záležitosti provedl následně soud I. stupně rozsáhlé dokazování zejména svědeckými výpověďmi a listinami předloženými žalovanou, na základě takto provedeného dokazování dospěl k řádně odůvodněným závěrům, že žalobce i další zaměstnanci žalované skutečně realizovali takové soukromé zakázky, ty měly u žalované přidělené číslo, byly v její evidenci (žalovaná nad nimi měla kontrolu) a platili za ně žalované (za materiál či za řezání na pile), přičemž taková praxe byla zavedena za předchozího majitele žalované p. [jméno FO] staršího. Přitom i nová jednatelka žalované [jméno FO] (jak uvádí soud I. stupně) ve své výpovědi v rámci jiného řízení potvrdila, že po nastoupení do společnosti v roce 2017 dovolila, stejně jako její zemřelý manžel, soukromé zakázky, přičemž sporným byl jen moment, zda a popřípadě kdy zaměstnancům měla oznámit zákaz soukromých zakázek, neboť bývalí zaměstnanci žalované, vyslechnutí jako svědci, vědomost o takovém zákazu nepotvrdili. Odkazuje-li žalovaná na svědeckou výpověď p. [jméno FO] jakožto osoby nezúčastněné (žalované i zaměstnancům dodával materiál), z jeho výpovědi plyne, že p. [jméno FO] měla zakázat dodávání materiálu zaměstnancům pro soukromé zakázky až poslední 2 či 3 měsíce před skončením fungování žalované (přitom žalobce fakticky pracoval do cca poloviny dubna 2020). Pokud tedy [jméno FO] zákaz soukromých zakázek vztahovala již k roku 2018 či 2019, neodpovídá to časově výpovědi svědka [Anonymizováno], přičemž soud I. stupně v této souvislosti správně poukázal na skutečnost, že i přes tvrzený zákaz soukromých zakázek a zároveň jejich evidenci v systému žalované, tato až do okamžiku okamžitého zrušení pracovního poměru žalobci práci na jeho soukromých zakázkách nevytýkala. Nicméně tyto skutečnosti týkající se činnosti žalobce u žalované v rámci výkonu práce nemají (nemohou mít) žádný vliv na závěr o existenci nároku žalobce na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru dle § 69 odst. 1 ZP a nároku na odstupné dle § 67 ZP z důvodu výpovědi z pracovního poměru pro nadbytečnost dle § 52 písm. c) ZP.

10. Odvolací soud v této souvislosti odkazuje na závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3575/2021. Zde Nejvyššího soud uvedl (i s odkazem na svá další rozhodnutí), že náhrada mzdy nebo platu podle § 69 odst. 1 ZP je vyvolána tím, že zaměstnavatel po rozvázání pracovního poměru přestal zaměstnanci v rozporu s ust. § 38 odst. 1 písm. a) ZP přidělovat práci podle pracovní smlouvy, ačkoliv zaměstnanec trval na dalším zaměstnávání. Náhrada mzdy nebo platu má proto povahu ekvivalentu mzdy (platu), kterou si zaměstnanec nemohl vydělat v důsledku porušení povinnosti zaměstnavatele; tímto způsobem se sleduje, aby zaměstnanci byla reparována újma, kterou utrpěl následkem protiprávního postupu zaměstnavatele. Zneužitím práva (§ 8 o. z.) je pak výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu. V jím posuzované věci Nejvyšší soud dospěl k závěru, že uplatnila-li žalobkyně (po určení neplatnosti dohody o rozvázání pracovního poměru) poté, co oznámila žalované, že trvá na tom, aby ji nadále zaměstnávala, a co jí žalovaná přes toto oznámení neumožnila pokračovat v práci, právo na náhradu platu, vykonávala tímto právo v souladu s jeho účelem a se smyslem a s účelem ust. § 69 odst. 1 ZP. Na tom dle názoru Nejvyššího soudu nemůže nic změnit okolnost, že žalobkyně před uzavřením neplatné dohody o rozvázání pracovního poměru porušila své pracovní povinnosti jednáním naplňujícím skutkovou podstatu trestného činu, za které byla pravomocně odsouzena, neboť i v takovém případě – nedošlo-li k platnému rozvázání pracovního poměru jiným způsobem než neplatnou dohodou – byla žalovaná povinna plnit vůči žalobkyni povinnost přidělovat jí práci podle pracovní smlouvy.

11. Promítnutí uvedeného názoru do posouzení projednávané věci znamená, že i pokud by žalobce před tím, než s ním byl neplatně rozvázán pracovní poměr okamžitým zrušením ze dne 17. 4. 2020, porušil své pracovní povinnosti tím, že po odvolání souhlasu jednatelky žalované i nadále prováděl soukromé zakázky, nemohlo by mít takové jeho jednání žádný dopad na existenci jeho nároku na náhradu mzdy dle § 69 odst. 1 ZP z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru jeho okamžitým zrušením (byť tato neplatnost byla určena z důvodu nedostatečného skutkového vymezení důvodů okamžitého zrušení), neboť i tak byla žalovaná povinna žalobci umožnit výkon práce a přidělovat mu práci dle pracovní smlouvy (tuto povinnost ovšem porušila). Druhý žalobcem uplatněný nárok na odstupné dle § 67 ZP je spojen s rozvázáním pracovního poměru žalobce výpovědí danou zaměstnavatelem pro nadbytečnost z důvodu uvedeného v § 52 písm. c) ZP, tedy představuje jednorázové odškodnění zaměstnance za nezaviněnou ztrátu zaměstnání a žádným způsobem nesouvisí s výkonem pracovní činnosti za dobu trvání jeho pracovního poměru a s případným porušením jeho pracovních povinností, což znamená, že nemůže současně znamenat zneužití práva žalobcem. Odvolací soud proto ve shodě se soudem I. stupně dospívá k závěru o důvodnosti existence obou těchto nároků žalobce.

12. Ohledně jejich výše vyšel soud I. stupně dle odůvodnění rozsudku z toho, že žalobcem požadované částky byly žalovanou učiněny nespornými při jednání dne 24. 7. 2023. Nicméně z protokolu o jednání plyne prohlášení zástupce žalované, že pokud jde o výši požadovaných částek na doplatek mzdy ve výši 64 484 Kč a proplacenou dovolenou ve výši 6 212 Kč, tyto částky nečiní nespornými. Proto odvolací soud přezkoumal výši přiznaných částek na náhradě mzdy a na odstupném, když soudem I. stupně bylo vycházeno z vyčíslení částek v podané žalobě. K tomu odvolací soud provedl při odvolacím jednání důkaz mzdovým listem žalobce u žalované za období leden až duben 2020, k němž se účastníci výslovně nevyjádřili. Ohledně výše nároků vycházel žalobce i nadále z jejich vyčíslení v podané žalobě, žalovaná se k výši nároků nevyjádřila, když neuznávala základ nároku žalobce.

13. Podle § 69 odst. 1 věta druhá ZP náhrada mzdy podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru. V daném případě tedy náhrada mzdy žalobci náleží ode dne 20. 4. 2020 do 30. 6. 2020, kdy pracovní poměr skončil na základě platné výpovědi dané žalobci dne 16. 4. 2020 dle § 52 písm. c) ZP. Průměrný výdělek pro účely pracovněprávních vztahů je pak upraven v hlavě XIII. zákoníku práce. Podle § 352 ZP průměrným výdělkem zaměstnance se rozumí průměrný hrubý výdělek, nestanoví-li pracovněprávní předpisy jinak (pro náhradu mzdy dle § 69 odst. 1 ZP jinak stanoveno není). Podle § 353 odst. 1 ZP průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období. Podle § 354 odst. 1 ZP není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí. Podle § 354 odst. 1 ZP průměrný výdělek se zjistí k prvnímu dni kalendářního měsíce následujícího po rozhodném období.

14. To znamená, že pro stanovení výše nároku na náhradu mzdy za období od 20. 4. 2020 do 30. 6. 2020 je rozhodný průměrný výdělek žalobce v předchozím, tedy prvním čtvrtletí roku 2020. Z mzdového listu žalobce plyne, že jeho hrubá mzda v uvedených měsících činila 31 882 Kč, 28 110 Kč a 23 558 Kč, celkem 83 550 Kč, od kterých je nutné odečíst částky vyplacené za nepřítomnost v práci (placené volno či dovolená) ve výši 6 912 Kč, 6 680 Kč a 8 674 Kč, tedy celkem hrubá mzda 61 284 Kč. Odpracovaná doba za první čtvrtletí činí 141 hodin, 119 hodin a 122,25 hodin, celkem 382,25 hodin. Vydělením částky 61 284 Kč počtem odpracovaných hodin 382,25 Kč tak byl zjištěn průměrný hrubý hodinový výdělek 160,32 Kč, který přesně odpovídá této částce průměrného výdělku uvedené v mzdovém listu žalobce pro měsíc duben 2020. Je-li z mzdového listu zřejmé, že pracovní doba žalobce činila 7,75 hodin denně (jak je uvedeno i v podané žalobě), potom náhrada mzdy za období od 20. 4. 2020 do 30. 6. 2020 (9, 19 a 22 pracovních dní, celkem 50 pracovních dní) činí součin 50 dní x 7,75 hod. pracovního úvazku x 160,32 Kč průměrné mzdy, tedy částku 62 124 Kč. Pokud soudem I. stupně byla žalobci na náhradě mzdy za uvedené období přiznána částka 62 004 Kč (vycházeje z nižšího hodinového výdělku 160 Kč/hod), byla tato částka žalobci přiznána důvodně (s ohledem na vázanost soudu žalobním návrhem mu vyšší částku přiznat nelze).

15. V případě odstupného má žalobce dle § 67 odst. 1 písm. c) ZP nárok na odstupné ve výši trojnásobku průměrného výdělku, neboť jeho pracovní poměr u žalované trval alespoň 2 roky. Podle § 67 odst. 4 ZP se pro účely odstupného průměrným výdělkem rozumí průměrný měsíční výdělek. Průměrný hrubý měsíční výdělek se zjišťuje k prvnímu dni následujícímu po skončení pracovního poměru a stanoví se způsobem uvedeným v § 356 odst. 2 ZP. Podle tohoto ustanovení, má-li být uplatněn průměrný hrubý měsíční výdělek, přepočítá se průměrný hodinový výdělek na 1 měsíc podle průměrného počtu pracovních hodin připadajících na jeden měsíc v průměrném roce; průměrný rok pro tento účel má 362,25 dnů. Průměrný hodinový výdělek zaměstnance se vynásobí týdenní pracovní dobou zaměstnance a koeficientem 4,358, který vyjadřuje průměrný počet týdnů připadajících na 1 měsíc v průměrném roce.

16. Podle § 355 odst. 1 ZP jestliže zaměstnanec v rozhodném období neodpracoval alespoň 21 dnů, použije se pravděpodobný výdělek. Podle odst. 2 tohoto ustanovení pravděpodobný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu, které zaměstnanec dosáhl od počátku rozhodné období, popřípadě z hrubé mzdy nebo platu, které by zřejmě dosáhl; přitom se přihlédne zejména k obvyklé výši jednotlivých složek mzdy nebo platu zaměstnance nebo ke mzdě nebo k platu zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty.

17. V dané věci je tak třeba průměrný hrubý měsíční výdělek žalobce zjistit k 1. 7. 2020, což je první den následující po skončení jeho pracovního poměru na základě výpovědi dané z organizačních důvodů. To znamená, že rozhodným obdobím je předchozí, tedy druhé kalendářní čtvrtletí 2020 (žalobce ve svém výpočtu v žalobě vycházel nesprávně z průměrného výdělku 160,32 Kč za první kalendářní čtvrtletí). V uvedeném období žalobce odpracoval dle mzdového listu pouze část měsíce dubna 2020 v počtu 11 pracovních dnů. Podle ustálené judikatury může být pravděpodobný výdělek zaměstnance, jenž v rozhodném období neodpracoval alespoň 21 dnů, zjištěn z hrubého platu, který zaměstnanec dosáhl od počátku rozhodného období, jen jestliže se počet odpracovaných dnů blíží stanovené hranici 21 dnů (shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 58/2005). Jelikož v projednávané věci žalobce odpracoval v rozhodném období pouze 11 pracovních dnů, neblíží se tato odpracovaná doba stanovenému počtu 21 dnů, proto je třeba jeho pravděpodobný výdělek zjistit z hrubé mzdy, které by zřejmě ve 2. čtvrtletí 2020 dosáhl, kdyby u žalované pracoval. Jelikož ust. § 355 odst. 2 ZP patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, ponechává zákon soudu širokou možnost uvážení, aby zjištěná hrubá mzda byla vskutku pravděpodobná, tedy taková, jakou by zaměstnanec zřejmě dosáhl, kdyby pracoval (zaměstnavatel mu umožnil řádný výkon práce).

18. V dané věci z mzdového listu žalobce za období leden až duben 2020 plyne, že za měsíce leden a únor 2020 bylo žalobci vyplaceno jak osobní ohodnocení v částkách 6 768 Kč a 5 712 Kč, tak i prémie a odměny v částkách 1 000 Kč a 1 200 Kč, zatímco v březnu 2020 a v uvedené části dubna 2020 již žádné osobní ohodnocení ani prémie a odměny žalobci vypláceny nebyly. I s ohledem na důvody, pro které žalovaná přikročila (byť neplatně) k okamžitému zrušení pracovního poměru žalobce u žalované dne 17. 4. 2020 a ve kterých spatřovala zjevné zneužití práva žalobcem (porušování pracovních povinností vykonáváním vlastních zakázek), je dle názoru odvolacího soudu důvodný předpoklad, že i ve zbývajícím období druhého čtvrtletí roku 2020 by byl žalobce (pokud by mu žalovaná umožnila výkon práce) odměňován pouze časovou mzdou bez jakéhokoliv osobního ohodnocení, prémií a odměn. Pokud tedy za březen 2020 činila hrubá mzda žalobce 23 558 Kč, od které je třeba odečíst placené volno v částce 8 674 Kč, je hrubý příjem 14 884 Kč a při počtu odpracovaných hodin 122,25 Kč činí průměrný hodinový výdělek 122 Kč. Za měsíc duben 2020 činila hrubá mzda 17 922 Kč, od té je třeba odečíst proplacení nevyčerpané dovolené 4 970 Kč a náhradu svátku a placeného volna 2 765 Kč, rozhodná mzda je tedy 10 583 Kč a při odpracovaném počtu hodin 83,50 Kč činí průměrný hodinový výdělek opět 122 Kč. Odvolací soud proto dospívá k závěru, že pravděpodobný výdělek, kterého by žalobce ve 2. čtvrtletí roku 2020 dosáhl, by byl na této úrovni 122 Kč/hodina. Pro výpočet průměrného hrubého měsíčního výdělku dle § 356 odst. 2 ZP je pak třeba hodinový výdělek 122 Kč vynásobit týdenní pracovní dobou 38,75 hodiny (7,75 hodiny x 5 dnů) a koeficientem 4,348, což znamená průměrný hrubý měsíční výdělek 20 555 Kč. Odstupné za 3 měsíce pak činí celkem 61 665 Kč a po zohlednění úhrady od úřadu práce v částce 40 326 Kč tak nárok žalobce na odstupné činí částku 21 339 Kč.

19. To znamená, že žalobce má nárok na náhradu mzdy v částce 62 004 Kč a na odstupné v částce 21 339 Kč, celkem tedy na částku 83 343 Kč, a to včetně zákonného úroku z prodlení od 1. 8. 2020 ve výši 8,25 % ročně dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění předpisů pozdějších, neboť náhrada mzdy dle § 69 odst. 1 ZP náleží žalobci vždy ve výplatním termínu za příslušný měsíc (tedy za poslední měsíc červen 2020 ve výplatním termínu v červenci 2020), odstupné pak byl zaměstnavatel povinen žalobci vyplatit dle § 67 odst. 4 ZP v nejbližším výplatním termínu po skončení pracovního poměru (tedy v červenci 2020). Důvodný tak byl i požadavek žalobce na zaplacení zákonných úroků z prodlení z částky odstupného 40 326 Kč vyplacené žalobci úřadem práce, tedy za období od 1. 8. 2020 do 31. 5. 2023 v částce 9 710,30 Kč. Z uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v odst. I. v části výroku o platební povinnosti žalované v částce 83 343 Kč s 8,25% úrokem z prodlení od 1. 8. 2020 do zaplacení a v částce 9 710,30 Kč jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil. Jelikož soudem I. stupně byla žalobci na odstupném přiznána částka 40 709 Kč, přičemž odvolací soud nárok na odstupné shledal důvodným pouze v částce 21 339 Kč, byl ohledně zbývající částky 19 370 Kč s úrokem z prodlení od 1. 8. 2020 do zaplacení rozsudek soudu I. stupně v odst. I. výroku změněn podle § 220 odst. 1 o. s. ř. tak, že v této části byla žaloba žalobce zamítnuta.

20. S ohledem na částečnou změnu rozsudku soudu I. stupně rozhodoval odvolací soud nově o nákladech řízení jak ve vztahu mezi účastníky, tak i o nákladech státu (§ 224 odst. 2 o. s. ř.). Žalobce uspěl co do částky 83 343 Kč s příslušenstvím, přičemž v případě částky 40 326 Kč, pro kterou bylo řízení zastaveno z důvodu zpětvzetí důvodně podané žaloby na základě úhrady odstupného ze strany úřadu práce, by mu náležela náhrada nákladů řízení dle § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. To znamená, že úspěch žalobce je dán v rozsahu celkové částky 123 669 Kč (81,50 % předmětu řízení), úspěch žalované pak ohledně částek 8 692 Kč a 19 370 Kč, kde byla žaloba zamítnuta (18,5 % předmětu řízení), tedy úspěšnější žalobce má právo na náhradu 63 % účelně vynaložených nákladů řízení (§ 142 odst. 2 o. s. ř.). Náklady řízení žalobce tvoří soudní poplatek ze žaloby 6 570 Kč (žalobcem zaplaceno 7 587 Kč, přičemž část ve výši 1 017 Kč mu bude vrácena) a náklady právního zastoupení. Ty byly za řízení před soudem I. stupně správně vyčísleny v odůvodnění napadeného rozsudku (s jednou výjimkou) dle § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/96 Sb., advokátní tarif, ve znění předpisů pozdějších (dále jen AT). Konkrétně jde o odměnu za 3 úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby a předžalobní výzva) z tarifní hodnoty 151 731 Kč po 7 180 Kč, o odměnu za 7 dalších úkonů právní služby po částečném zpětvzetí žaloby z tarifní hodnoty 111 405 Kč (zbytek jistiny, když vyčíslené příslušenství se nestává samostatným předmětem řízení, ani pokud byla žaloba ohledně části jistiny vzata zpět – srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2983/2006) po 5 580 Kč (v napadeném rozsudku nesprávně uvedeno 5 980 Kč) za účast na jednáních soudu dne 24. 7. 2023, 13. 12. 2023, 31. 7. 2024, 18. 12. 2024 a 5. 2. 2025 a za vyjádření k odvolání ze dne 16. 4. 2024 a za vyjádření ze dne 7. 10. 2024, 9 režijních paušálů po 300 Kč dle § 13 odst. 1, 4 AT ve znění účinném do 31. 12. 2024 (za úkony učiněné do této doby) a 1 režijní paušál 450 Kč podle § 13 odst. 1, 4 AT ve znění účinném od 1. 1. 2025 a náhradu 21 % DPH z částky nákladů právního zastoupení 63 750 Kč ve výši 13 387,50 Kč (zbývající náhrady nákladů řízení za promeškaný čas a jízdné se v rámci vyúčtování nákladů před soudem I. stupně právní zástupce žalobce vzdal). Za řízení před soudem I. stupně tak náklady řízení žalobce představují částku 83 707,50 Kč. Za odvolací řízení se pak jedná o náklady právního zastoupení za 1 úkon právní služby (účast na odvolacím jednání dne 18. 9. 2025) s odměnou ve výši 5 220 Kč (tarifní hodnota 102 713 Kč), dále 1 režijní náhrada hotových výdajů v částce 450 Kč, náhrada za promeškaný čas za cestu k jednání odvolacího soudu na trase [adresa] a zpět za 4 půlhodiny po 150 Kč dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT, ve znění účinném od 1. 1. 2025 a náhrada jízdného za tuto cestu v částce 986,70 Kč, celkem 7 256,70 Kč, k tomu náhrada 21 % DPH v částce 1 523,90 Kč, celkem 8 780,60 Kč. Celkové náklady žalobce za řízení před soudy obou stupňů tedy činí 92 488,10 Kč, z toho poměrná část ve výši 63 % činí 58 267,50 Kč. Odvolací soud proto žalované uložil povinnost nahradit žalobci na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 58 267,50 Kč k rukám právního zástupce žalobce v zákonné lhůtě 3 dnů (§ 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.).

21. S ohledem na poměr úspěchu účastníků uložil odvolací soud každému z nich povinnost nahradit České republice – Okresnímu soudu v Pelhřimově náklady řízení představující vyplacené svědečné v částce 207 Kč, z čehož na žalobce připadá 38 Kč (18,5 %) a na žalovanou 169 Kč (81,5 %).

Poučení