15 Co 216/2024 - 110

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], narozená dne [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] o zaplacení částky 37 636,87 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 20. 6. 2024, č. j. 16 C 14/2024-54, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I.: a) co do částky 1 488 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky za dobu od 13. 7. 2023 do zaplacení mění následovně: Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 488 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky za dobu od 13. 7. 2023 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku; b) ve zbývajícím rozsahu potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 37 636,87 Kč s úrokem v částce 519,61 Kč, s úrokem ve výši 21,90 % ročně z částky 34 799,87 Kč od 13. 6. 2023 do zaplacení, s úrokem z prodlení v částce 1 631,88 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 34 799,87 Kč od 13. 6. 2023 do zaplacení a dále z částky 2 837 Kč od 13. 7. 2023 do zaplacení (výrok I.) a dále žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Žalobkyně se v řízení domáhala po žalované zaplacení částky 37 636,87 Kč s úrokovým příslušenstvím s tím, že dne 27. 12. 2007 uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně (společnost [právnická osoba] – dále jen „banka“) se žalovanou smlouvu o běžném účtu s tím, že žalovaná byla povinna udržovat na účtu kladný zůstatek, přičemž nepovolený záporný zůstatek na běžném účtu je považován za pohledávku banky a je splatný dnem následujícím po svém vzniku. Žalovaná se dostala do nepovoleného záporného zůstatku ve výši 2 837 Kč a banka využila svého práva a odstoupila s účinností od 12. 7. 2023 od smlouvy o běžném účtu. Banka dále uzavřela dne 2. 12. 2017 se žalovanou smlouvu o povoleném debetu na běžném účtu, a to až do výše 35 000 Kč, přičemž při překročení této částky se jednalo o nepovolený záporný zůstatek. Žalovaná měla úvěr splácet spolu s úrokem ve výši 21,9 % ročně. S ohledem na okolnost, že se žalovaná dostala do nepovoleného záporného zůstatku, využila banka svého oprávnění a prohlásila již vyčerpané prostředky za splatné ke dni 12. 6. 2023. K tomuto dni činil dluh částku 36 951,36 Kč, a to na jistině úvěru částku 34 799,87 Kč, na smluvním úroku kapitalizovaném do 12. 6. 2023 částku 519,61 Kč a na úroku z prodlení kapitalizovaném do 12. 6. 2023 částku 1 631,88 Kč. Na žalobkyni byly tyto pohledávky postoupeny ke dni 3. 8. 2023 smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 2. 8. 2023.

2. Okresní soud dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby v celém rozsahu s tím, že je povinností žalobkyně vylíčit všechny skutečnosti, které jsou právně rozhodné z hlediska identifikace žalobního skutku. Jestliže se proto žalobkyně podanou žalobou domáhala zaplacení dluhu vzniklého z titulu poskytnutého úvěru, pak je zřejmé, že základními tvrzeními pro tento typ nároku bude jednak tvrzení o okamžiku uzavření smlouvy o úvěru a jejím obsahu, a dále tvrzení o tom, kdy a v jaké výši byly úvěrové peněžní prostředky žalované poskytnuty. Žalobkyně naopak svým procesním postojem dle okresního soudu prezentuje zásadu materiální pravdy, tedy zásadu vyšetřovací, kdy je to soud, který má povinnost zjistit skutečný stav věci bez ohledu na procesní aktivitu účastníků. I judikatura Nejvyššího soudu nyní dovodila, že odkazem na listiny nelze nahrazovat tvrzení účastníka, ale ty je povinen činit vždy účastník. Žalobkyně byla na nedostatečnost tvrzení upozorněna v rámci přípravy jednání, kdy byla vyzvána k doplnění chybějících skutečností, a to zejména jakou souhrnnou částku žalobkyně za celou dobu trvání smlouvy o povoleném debetu žalované z titulu této smlouvy žalované poskytla a jakou souhrnnou částku zaplatila po celou dobu trvání smlouvy o nepovoleném debetu žalovaná žalobkyni, a jaké konkrétní skutečnosti vedly ke vzniku nepovoleného záporného zůstatku na běžném účtu žalované ve výši 2 837 Kč. Žalobkyně na to reagovala v podání ze dne 14. 3. 2024 s tím, že pokud se jedná o pohledávku v podobě nepovoleného záporného zůstatku na účtu, pak doplnila, že žalovaná se dostala do záporného zůstatku dne 31. 12. 2022 stržením úroků z prodlení z povoleného debetu v částce 171,48 Kč, přičemž dále do částky 2 387 Kč žalobkyně započetla poplatky za vedené běžného účtu za 6 měsíců (prosinec 2022 až květen 2023) po 99 Kč, dále 6 plateb za úrazové pojištění [Anonymizováno] v částce 149 Kč měsíčně za měsíce prosinec 2022 až květen 2023, dále úroky z prodlení za povolený debet v částce 233,12 Kč v lednu 2023, ve výši 443,68 Kč v březnu 2023, ve výši 225,60 Kč v dubnu 2023 a ve výši 233,12 Kč v květnu 2023 a dále v únoru 2023 splátky poplatku po splatnosti ve výši 38 Kč a 4 Kč.

3. Pokud se týče pohledávky žalobkyně vyplývající ze smlouvy o úvěru, pak žalobkyně uvedla, že pro ní není možno s ohledem na povahu úvěrového produktu v podobě povoleného přečerpání k běžnému účtu uvést částku prostého čerpání, neboť na běžném účtu klient nakládá s dalšími úvěrovými produkty, ale zejména se svými vlastními peněžními prostředky, které nejsou vždy v celé jejich výši úhradami vyčerpaného úvěru. V rámci jednání dne 20. 6. 2024 pak okresní soud žalobkyni poučil ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), o její povinnosti doplnit tvrzení shodně, jako tomu bylo v rámci přípravy jednání, přičemž žalobkyně po tomto poučení sdělila, že odkazuje na obsah svého podání ze dne 14. 3. 2024 a nemá, co by dalšího uvedla. Okresní soud tak považoval tvrzení žalobkyně i nadále za nedostatečná, a proto žalobu zamítl pro neunesení břemene tvrzení z její strany.

4. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, jímž se domáhala jeho změny tak, že žalobě bude vyhověno v celém rozsahu. Žalobkyně pak poukázala na skutečnost, že ve své žalobě uplatnila dva samostatné nároky, a to jednak ve výši 2 837 Kč představující nepovolený záporný zůstatek na běžném účtu, který není úvěrovým produktem a neaplikuje se na něj tak posuzování úvěruschopnosti. Založení účtu, na němž vznikl záporný zůstatek, bylo prokázáno příslušnou smlouvou, přičemž výše záporného zůstatku byla prokázána výpisem z účtu. Pokud okresní soud nepřiznal žalobkyni nárok na tuto částku, je jeho rozhodnutí nesprávné. Navíc z rozhodnutí není zcela zřejmý důvod, pro který okresní soud tento nárok žalobkyně zamítl. Pokud se týče nároku vyplývajícího ze smlouvy o úvěru, pak žalobkyně zmínila, že žalovaná měla u mezinárodně zavedené banky účet již od roku 2007, přičemž úvěr čerpala od roku 2017 a k zesplatnění došlo až v roce 2023, je možno považovat závěr okresního soudu o nikoliv řádném posouzení úvěruschopnosti za absurdní. Okresní soud však rozhodl shrnujícím pojednáním o vývoji civilního procesu v Čechách a stavbou žaloby, přičemž neuvedl jednoznačný důvod pro zamítnutí žaloby. Okresní soud zřejmě považoval doplnění žaloby o další rozhodující skutečnosti za nedostatečné, a to zřejmě z pohledu čerpání úvěru. Žalobkyně však má za to, že čerpání úvěru prokázala výpisem z účtu, přičemž břemeno tvrzení o tom, kolik bylo žalovanou uhrazeno nenese žalobkyně, ale žalovaná. Žalobkyni tedy postačovalo, aby tvrdila a prokázala, že prostředky byly na základě absolutně neplatného úkonu žalovanou čerpány s tím, že dosud nebyly vráceny. Žalobkyně pak do spisu založila výpisy z účtu, které prokazují čerpání, navíc žalobkyně již k žalobě připojila shrnující výpis v podobě tzv. Transakční historie. V ní banka hned v prvních dvou odstavcích rozklíčovala existenci žalované jistiny, která musí být považována za částku čerpaných prostředků. Banka tedy poskytla žalované jako jistinu právě částku ve výši 34 799,87 Kč. U kontokorentního úvěru je pak potřeba vzít na zřetel, že kompletní historické pohyby na běžném účtu nelze převést na částku prostého čerpání (bez dalších poplatků a úroků účtované na vrub běžného účtu z titulu různých úvěrových a jiných produktů) a na částku úhrady za celé smluvní období, neboť na běžném účtu současně klient nakládá se svými vlastními peněžními prostředky, které nejsou vždy v celé jejich výši úhradami vyčerpaného úvěru. Pokud tedy žalobkyně založila do spisu podrobný vygenerovaný výpis s označením Přehled zůstatku a Transakční historii a dále Mimořádný kompletní výpis, je zamítnutí žaloby se zdůvodněním uvedeným okresním soudem naprosto liché. Banka nemá kromě výpisu ze svého účtu jinou možnost, jak prokázat poskytnutí úvěru svým klientům, a žalobkyně neví, jaký důkaz by si soud v takovém případě představoval. Podle obecné právní zásady dle § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), může každý, kdo se domáhá právní ochrany, důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky. Žalobkyně tedy trvá na tom, že v souladu se soudní praxí jsou výpisy banky způsobilým důkazem k prokázání převodu.

5. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nijak nevyjádřila.

6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v celém rozsahu (neboť takto byl odvolacímu přezkumu odvoláním žalobkyně otevřen) včetně řízení jeho vydání předcházejícího ve smyslu § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř. Odvolací soud pak neshledal žádné vady řízení uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř., ostatně ty ani nebyly žádným z účastníků namítány. Odvolací soud pak dospěl k závěru o pouhé částečné důvodnosti odvolání žalobkyně.

7. Odvolací soud se v prvé řadě zabýval nároky žalobkyně vyplývajícími ze smlouvy o úvěru (povoleném debetu) uzavřené mezi bankou a žalovanou dne 2. 12. 2017. Odvolací soud v této souvislosti považuje za nutné předeslat, že z rozsudku okresního soudu zcela zřejmě plyne, že nároky žalobkyně uplatněné v žalobě jí nepřiznal s ohledem na neunesení břemene tvrzení z její strany. Byť je pravdou, že okresní soud tento závěr v odůvodnění svého rozsudku nikde nezmiňuje výslovně. Protože však okresní soud ve svém rozsudku nezmiňuje jiný důvod, který by bylo možno považovat za důvod pro zamítnutí žaloby, je nutno jednoznačně dovodit, že důvodem pro zamítnutí byl právě a jen nedostatek skutkových tvrzení žalobkyně. V tomto ohledu pak považuje odvolací soud za nutné zmínit, že odvolací argumentace žalobkyně ve vztahu k posouzení otázky úvěruschopnosti žalované je zcela lichá, neboť na posouzení této otázky okresní soud své rozhodnutí nezaložil.

8. Odvolací soud pak považuje závěr okresního soudu o neunesení břemene tvrzení žalobkyní ve vztahu k nárokům žalobkyně na zaplacení částky 34 799,87 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 631,88 Kč, s kapitalizovaným úrokem v částce 519,61 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 34 799,87 Kč od 13. 6. 2023 do zaplacení a s úrokem ve výši 21,90 % ročně z částky 34 799,87 Kč od 13. 6. 2023 do zaplacení za zcela správný. Žalobkyně v průběhu řízení řádně netvrdila, kdy a v jaké výši byl žalovanou úvěr ve výši jistiny 34 799,87 Kč čerpán, přičemž podstatou jejího nároku bylo právě zaplacení nesplacené jistiny úvěru. Klíčová povinnost tvrzení, která stíhala žalobkyni v rámci takto uplatněného nároku, tedy spočívala právě v uvedení tvrzení, kdy a v jaké výši žalovaná úvěr čerpala. Žalobkyně v tomto směru v prvostupňovém řízení nic konkrétního netvrdila, pouze v podání ze dne 14. 3. 2024 učiněném v rámci řízení před okresním soudem uvedla, že takové skutečnosti není schopna sama zjistit z výpisu z účtu, jelikož na běžném účtu (na němž žalovaná úvěr čerpala) současně klient nakládá se svými vlastními peněžními prostředky, které nejsou vždy v celé jejich výši úhradami vyčerpaného úvěru. Debetní a kreditní zůstatky na běžném účtu klienta jsou tedy každý den proměnné v závislosti na tom, do jaké výše klient čerpá peněžní prostředky z poskytnutého úvěru a do jaké míry a v jakých časových intervalech je následně splácí. Přitom toto (zjevně nedostatečné) tvrzení pak žalobkyně zopakovala i poté, co byla okresním soudem v rámci jednání dne 20. 6. 2024 poučena dle § 118a odst. 1 o. s. ř. o povinnosti doplnit svá tvrzení mimo jiné právě o skutečnost, jaká souhrnná částka byla žalované poskytnuta za celou dobu trvání smlouvy o povoleném debetu ze dne 2. 12. 2017.

9. Je tedy možno uzavřít, že žalobkyně v průběhu řízení nijak nekonkretizovala svá základní tvrzení, z nichž vyplývá její nárok na vrácení vyplacené jistiny úvěru, a to kdy a v jaké výši byla tato jistina úvěru žalované vyplacena. V tomto ohledu pak okresní soud nepovažuje za relevantní shora uvedené vyjádření žalobkyně, že tuto skutečnost není schopna zjistit z výpisů z účtů s tím, že debetní a kreditní zůstatky na běžném účtu klienta jsou každý den proměnné v závislosti na tom, do jaké výše klient čerpá peněžní prostředky z poskytnutého úvěru a do jaké míry a v jakých časových intervalech je následně splácí. Žalobkyně zcela zjevně musela nějakým způsobem dospět k výši svého požadovaného nároku, přičemž okresní soud po ní nepožadoval nic jiného než vysvětlení, jak k této celkové výši poskytnuté jistiny úvěru dospěla. V tomto ohledu pak neobstojí odkaz žalobkyně na shrnující výpis v podobě tzv. Transakční historie, neboť sama žalobkyně uváděla, že v něm je uvedeno pouze shrnutí celkové výše nároku žalobkyně na jistinu úvěru. Tudíž je evidentní, že z něj nemůže jakkoliv vyplývat postup, jak žalobkyně k výši tohoto nároku dospěla.

10. Odvolacímu soudu je samozřejmě znám soudní praxí zastávaný názor akceptující jako výjimečný postup zprostředkované splnění povinnosti tvrzení odkazem na konkrétní listinu, která je účastníkem připojena k jeho podání a výslovně je na ni odkázáno. Nejvyšší soud tento názor vyslovil již v rozsudku ze dne 15. 5. 1996, sp. zn. 3 Cdon 370/96 a navázal na něj také ve svých pozdějších rozhodnutích (např. ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000 nebo ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2725/2007, či v žalobkyní zmiňovaném usnesení ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 581/2014). Nicméně odvolací soud má za to, že Nejvyšší soud vždy současně zdůrazňoval výjimečnost a restriktivní aplikaci tohoto postupu, přičemž je nutno takový odkaz zohlednit zejména při posouzení projednatelnosti žaloby (tedy s ohledem na vylíčení skutkového děje v hrubém rysu). Meze restriktivní aplikace je pak dle odvolacího soudu nutno spatřovat v naplnění specifických okolností, za nichž není racionálního důvodu požadovat po žalobkyni, aby opisovala rozsáhlejší množství údajů obsažených v konkrétním listinném důkazním prostředku, které z něj zřetelně a jednoznačně vyplývají. Ústavní soud pak ve svém usnesení ze dne 2. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1566/14, odmítl, že by za přepjatý formalismus bylo možno považovat situaci, kdy obecné soudy trvají na jasném vymezení žalobních nároků i jasném popisu skutkového děje. Pokud tak okresní soud učinil, nebylo mu možno podle Ústavního soudu tudíž nic vytknout. Soud totiž nemůže dle odvolacího soudu tvrzení účastníka řízení dotvářet či domýšlet a vzápětí o nároku z těchto tvrzení (vyvozených dle úvahy soudu a nikoliv žalobkyně) vyplývajícím rozhodovat. Tím by byly popřeny základní zásady sporného nalézacího řízení, zásada dispoziční a projednací, a došlo by k nahrazení procesní aktivity žalující strany, a v důsledku toho porušení rovnosti stran i práva na spravedlivý proces (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1566/14 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2268/2011).

11. Odvolací soud pak má za to, že potřebná skutková tvrzení nevyplývala ani ze žalobkyní předložených dokladů (výpisů z účtu žalované). Odvolací soud pak v této souvislosti ve smyslu § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnil dokazování právě výpisy z účtu žalované za období prosince 2017 až června 2023, tedy za období, v němž byl poskytován předmětný úvěr na základě smlouvy ze dne 2. 12. 2017. Žalobkyní předložené výpisy totiž obsahují za 67 měsíců několik desítek stran obsahujících jednotlivé platby ve prospěch i v neprospěch běžného účtu žalované. Takový rozsah činí dle odvolacího soudu výpisy z účtu naprosto nepřehledné z pohledu potřeby uvedení skutkových tvrzení, neboť z nich nelze bez obtíží, zřetelně a jednoznačně zjistit tvrzení žalobkyně o výši a struktuře čerpání jistiny kontokorentního úvěru žalovanou. V tomto ohledu pak nelze přehlédnout ani vyjádření samotné žalobkyně, že sama není schopna zjistit z výpisů z účtů konkrétní čerpání úvěrové jistiny žalovanou s tím, že debetní a kreditní zůstatky na běžném účtu klienta jsou každý den proměnné v závislosti na tom, do jaké výše klient čerpá peněžní prostředky z poskytnutého úvěru a do jaké míry a v jakých časových intervalech je následně splácí. Pokud pak není sama žalobkyně provést extrakci příslušných skutkových tvrzení z předložených důkazů sama žalobkyně, tím méně toho může být schopen soud.

12. V tomto ohledu pak neobstojí ani odvolací argumentace žalobkyně ve vztahu k § 13 o. z. Tato námitka žalobkyně totiž směřuje k dokazování, přičemž ani okresní, ani odvolací soud, nijak nezpochybňují skutečnost, že výpisy z účtu jsou relevantním důkazem k prokázání čerpání úvěrové jistiny. Nicméně k provedení důkazu může soud přistoupit až poté, co jsou řádně uvedena skutková tvrzení, která mají být daným důkazem prokázána, k čemuž však v tomto případě nedošlo. Proto ani nebyl jakýkoliv důvod, aby bylo provedeno dokazování výpisy z účtu žalované za účelem prokázání konkrétních čerpání úvěrové jistiny žalovanou. Pokud pak odvolací soud provedl důkaz výpisy z účtu žalované, stalo se tak pouze proto, aby zjistil, zda je možno z nich případně bez obtíží, zřetelně a jednoznačně zjistit potřebná tvrzení žalobkyně. Což, jak bylo zmíněno výše, nebylo v tomto případě možné.

13. Odvolací soud tak shrnuje, že není možno zjistit tvrzení nezbytná pro posouzení nároku žalobkyně na zaplacení vyplacené jistiny úvěru. A protože žalobkyně tato tvrzení řádně nedoplnila ani po poučení dle § 118a odst. 1 o. s. ř., je nutno dovodit, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení k otázce existence a výše vyčerpané jistiny úvěru dle smlouvy o povoleném debetu ze dne 2. 12. 2017.

14. S ohledem na shora uvedené skutečnosti tak odvolací soud považuje zamítavý výrok I. rozsudku okresního soudu v rozsahu týkajícím se nároků žalobkyně vyplývajících ze smlouvy o povoleném debetu ze dne 2. 12. 2017 (tedy co do částky 34 799,87 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 631,88 Kč, s kapitalizovaným úrokem v částce 519,61 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 34 799,87 Kč od 13. 6. 2023 do zaplacení a s úrokem ve výši 21,90 % ročně z částky 34 799,87 Kč od 13. 6. 2023 do zaplacení) za věcně zcela správný. Proto jej výrokem I. písm. b) tohoto rozsudku v této části dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

15. Odvolací soud se dále zabýval přezkumem rozsudku okresního soudu ve vztahu k nároku týkajícím se nepovoleného debetu v částce 2 837 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 13. 7. 2023 do zaplacení. Odvolací soud pak nemá za to, že by v této části byl rozsudek okresního soudu nepřezkoumatelný, neboť z něj jednoznačně vyplývá, že okresní soud také ohledně tohoto nároku žalobkyně dovodil nedostatek skutkových tvrzení ohledně toho, kdy a jakým způsobem žalovaná ze svého účtu vyčerpala právě částku 2 837 Kč. U tohoto nároku žalobkyně však již odvolací soud nesdílí závěr okresního soudu o neunesení břemene tvrzení v celém jeho rozsahu.

16. Žalobkyně totiž již v podání ze dne 14. 3. 2024 (tedy v rámci řízení před okresním soudem) tvrdila, čerpáním jakých konkrétních částek se měla žalovaná dostat do záporného zůstatku na účtu. Žalobkyně tak uváděla, že žalovaná vyčerpala na úhradu úroku z prodlení z povoleného debetu dne 31. 12. 2022 částku 171,48 Kč, dne 31. 1. 2023 částku 233,12 Kč, dne 31. 3. 2023 částky 210,56 Kč a 233,12 Kč, dne 30. 4. 2023 částku 225,60 Kč a dne 31. 5. 2023 částku 233,12 Kč, dále vždy částku 99 Kč za vedení běžného účtu ve dnech 31. 12. 2022, 31. 1. 2023, 28. 2. 2023, 31. 3. 2023, 30. 4. 2023 a 31. 5. 2023, dále vždy částku 149 Kč poplatek za správu úrazového pojištění [Anonymizováno] ve dnech 31. 12. 2022, 31. 1. 2023, 28. 2. 2023, 31. 3. 2023, 30. 4. 2023 a 31. 5. 2023, a dále dne 6. 2. 2023 splátky poplatku po splatnosti v částce 38 Kč a 4 Kč. Tato tvrzení je možno považovat za zcela dostatečná, pokud se týče vymezení nepovoleného debetu tvořeného poplatky za vedení účtu a poplatky za správu úrazového pojištění [Anonymizováno]. Naopak za nedostatečná je možno je považovat v části týkající se úroků z prodlení, u nichž žalobkyně nijak neuváděla, jakým způsobem dospěla k jejich výši (tedy z jaké částky, za jaké období a v jaké sazbě tyto úroky požaduje) a také v části dvou poplatků zaplacených dne 6. 2. 2023, u nichž žalobkyně neuváděla, za co konkrétně byly tyto dva poplatky žalované vyměřeny.

17. Bylo pak povinností okresního soudu, aby žalobkyni v rámci jednání dne 20. 6. 2024 konkrétně poučil, co je potřeba z hlediska skutkových tvrzení doplnit. To však okresní soud neučinil, protože jeho poučení dané žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1 o. s. ř. v rámci jednání dne 20. 6. 2024 bylo (pokud se týče potřeby doplnění tvrzení ohledně již dříve žalobkyní uvedených kapitalizovaných úroků z prodlení a poplatků) zcela nekonkrétní. Takové poučení pak není dle odvolacího soudu schopno vyvolat zamýšlené účinky v podobě závěru o neunesení břemene tvrzení v případě nedoplnění požadovaných skutečností.

18. A protože potřebné konkrétní poučení neposkytl žalobkyni okresní soud, učinil tak ve smyslu § 118a odst. 1 o. s. ř. odvolací soud v rámci jednání dne 27. 11. 2024. Žalobkyně však nebyla schopna tato tvrzení v rámci tohoto jednání doplnit, přičemž požádala o poskytnutí lhůty k jejich doplnění. Tuto lhůtu však odvolací soud žalobkyni neposkytl, a to s ohledem na procesní ekonomii, neboť žalobkyně byla k doplnění těchto tvrzení vyzvána již výzvou doručenou jejímu zástupci dne 4. 11. 2024, tedy více než tři týdny před konáním jednání odvolacího soudu. Odvolací soud považuje tuto lhůtu za zcela dostatečnou k tomu, aby žalobkyně byla schopna potřebná tvrzení doplnit. Ostatně žalobkyně v rámci jednání dne 27. 11. 2024 nijak nezmiňovala, že by se jí do té doby nepodařilo potřebná tvrzení zajistit např. s ohledem na jejich rozsáhlost či nedostupnost pro ni.

19. Odvolací soud tak při svém rozhodování vycházel z toho, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení ohledně svého nároku na nepovolený debet v části týkající se úroku z prodlení z povoleného debetu, tedy v rozsahu částky 1 307 Kč (jako součtu částky 171,48 Kč čerpané žalovanou dne 31. 12. 2022, částky 233,12 Kč čerpané žalovanou dne 31. 1. 2023, částek 210,56 Kč a 233,12 Kč čerpaných žalovanou dne 31. 3. 2023, částky 225,60 Kč čerpané žalovanou dne 30. 4. 2023 a částky 233,12 Kč čerpané žalovanou dne 31. 5. 2023) a dále v části týkající se žalovanou dne 6. 2. 2023 zaplacených poplatků v celkové výši 42 Kč (částky 38 Kč a 4 Kč). Pokud tedy okresní soud žalobu žalobkyně v částce 1 349 Kč (jako součtu částek 1 307 Kč a 42 Kč) včetně požadovaného úroku z prodlení zamítl pro neunesení břemene tvrzení ze strany žalobkyně, učinil tak zcela správně. Odvolací soud proto zamítavý výrok I. rozsudku okresního soudu výrokem I. písm. b) v této části ve smyslu § 219 o. s. ř. rovněž potvrdil.

20. V této souvislosti pak odvolací soud považuje za nutné doplnit, že nemohl přihlížet k tvrzením žalobkyně uvedeným v podání ze dne 8. 11. 2024 či v rámci jednání odvolacího soudu, kterými žalobkyně požadovala úhradu nepovoleného debetu žalované v částce 2 837 Kč v jiné struktuře, než jak jej požadovala v řízení před okresním soudem. Žalobkyně měla v rámci odvolacího řízení pouze upřesnit již předtím uváděná tvrzení týkající se požadovaných úroků z prodlení a poplatků, ale již nemohla jakkoliv měnit podstatu takto uplatněného nároku a tvrdit, že již nepožaduje úroky z prodlení či poplatky zaplacené dne 6. 2. 2023 a místo nich zcela jiné nároky (v podobě poplatků zaplacených ve zcela jiných datech, jak učinila v podání ze dne 8. 11. 2024). Odvolací soud má za to, že žalobkyně tímto způsobem uplatnila v odvolacím řízení zcela nový nárok, což je v souladu s § 216 odst. 2 o. s. ř. nepřípustné. Odvolací soud pak k tomuto podání a vyjádření žalobkyně v částech, v nichž případně takový nový nárok uplatnila, nepřihlížel ve smyslu § 41a odst. 3 o. s. ř.

21. Ve zbylém rozsahu nároku žalobkyně na zaplacení nepovoleného debetu v částce 1 488 Kč (tedy ohledně poplatků za vedení běžného účtu v měsíční výši 99 Kč a poplatků za správu úrazového pojištění [Anonymizováno] v měsíční výši 149 Kč vždy za celkem 6 měsíců od prosince 2022 do května 2023) pak již má odvolací soud za to, že žalobkyně uvedla dostatečná skutková tvrzení. Nic tedy nebránilo tomu, aby soud takový nárok žalobkyně projednal a rozhodl o něm. Pokud tak okresní soud neučinil, zcela zjevně tím pochybil. Nicméně toto pochybení napravil odvolací soud v rámci odvolacího řízení.

22. Odvolací soud v tomto ohledu provedl dle § 213 odst. 4 o. s. ř. dokazování, přičemž z jednotlivých důkazů zjistil skutečnosti, které pro větší přehlednost uvádí níže, v rámci právního hodnocení věci. Již v tuto chvíli odvolací soud předesílá, že žádné skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci nezjistil ze všeobecných obchodních podmínek [právnická osoba] účinných od 1. 2. 2005.

23. Odvolací soud pak ze smlouvy o poskytování bankovních a dalších služeb ze dne 27. 12. 2007 zjistil, že žalovaná uzavřela téhož dne se společností [právnická osoba] smlouvu o vedení běžného účtu č. [č. účtu], který byl zřízen ke dni 27. 12. 2007. Ve smlouvě bylo sjednáno, že žalovaná je povinna udržovat na účtu kladný zůstatek, přičemž pro případ vzniku záporného zůstatku na účtu je klient povinen zajistit jeho vyrovnání až do výše minimálního zůstatku na účtu. Z návrhu smlouvy o povoleném debetu na běžném účtu ze dne 2. 12. 2017, který byl ze strany banky akceptován téhož dne akceptací návrhu smlouvy o povoleném debetu na běžném účtu ze dne 2. 12. 2017, odvolací soud zjistil, že výše poplatku za správu běžného účtu žalované č. [č. účtu] (dříve č. [č. účtu]), činí 99 Kč měsíčně. Z pojistné smlouvy č. [Anonymizováno] včetně pojistných podmínek [Anonymizováno] pak odvolací soud zjistil, že žalovaná sjednala prostřednictvím [právnická osoba] pojistnou smlouvu na úrazové pojištění k účtu se společností [právnická osoba], od června 2022, přičemž měsíční platba za pojištění činí částku 149 Kč.

24. Z výše uvedených skutečností tedy vyplývá, že žalovaná byla povinna nejméně v době od prosince 2022 do května 2023 platit měsíčně částku 99 Kč za vedení svého běžného účtu u banky a současně také částku 149 Kč za sjednané pojištění [Anonymizováno]. Z mimořádného výpisu z účtu [Anonymizováno] za období od 27. 12. 2007 do 8. 6. 2023 pak odvolací soud zjistil, že žalované byla z jejího běžného účtu č. [č. účtu] odeslána vždy částka 99 Kč za poplatek za vedení běžného účtu ve dnech 31. 12. 2022, 31. 1. 2023, 28. 2. 2023, 31. 3. 2023, 30. 4. 2023 a 31. 5. 2023 a dále vždy částka 149 Kč jako poplatek za správu úrazového pojištění [Anonymizováno] ve dnech 31. 12. 2022, 31. 1. 2023, 28. 2. 2023, 31. 3. 2023, 30. 4. 2023 a 31. 5. 2023. V době, kdy docházelo k odepsání těchto částek z účtu žalované již žalovaná neměla na svém účtu kladný zůstatek.

25. Je tak možno dovodit, že pokud banka strhla žalované v měsících prosinci 2022 až květnu 2023 vždy částku 248 Kč (částku 99 Kč za vedení účtu a částku 149 Kč za pojistné), učinila tak zcela regulérně. Tím současně došlo ke zvýšení záporného zůstatku žalované na jejím běžném účtu, který již v době odepsání jednotlivých výše uvedených částek v záporných hodnotách.

26. Odvolací soud tedy uzavírá, že žalovaná byla v záporném zůstatku na svém běžném účtu č. [č. účtu] s částkou 1 488 Kč (6 x 248 Kč). Žalovaná pak byla bankou výzvou ze dne 27. 6. 2023 vyzvána k zaplacení záporného zůstatku na běžném účtu č. [č. účtu] ve lhůtě do skončení účinnosti smlouvy, tedy do 12. 7. 2023. Tato výzva byla žalované odeslána dne 27. 6. 2023 na adresu [adresa], tedy na adresu, kterou žalovaná uvedla ve smlouvě o běžném účtu. Dnem následujícím (13. 7. 2023) se pak žalovaná dostala do prodlení se zaplacením částky 1 488 Kč a bance tak vůči ní vznikl ve smyslu § 1970 o. z. také nárok na úrok z prodlení, a to ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tedy v sazbě 15 % ročně. Je tak možno dovodit, že žalovaná je povinna bance zaplatit částku 1 488 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky za dobu od 13. 7. 2023 do zaplacení.

27. Odvolací soud pak současně ze smlouvy o postoupení pohledávek č. 12/2022/07 ze dne 2. 8. 2023 (včetně přílohy č. 1) zjistil, že touto smlouvou postoupila banka na žalobkyni pohledávky vůči žalované specifikované v příloze č. 1 této smlouvy, tedy mimo jiné i pohledávku ve výši 2 837 Kč vyplývající ze smlouvy o běžném účtu č. [Anonymizováno], a to včetně veškerého příslušenství. Žalobkyně je tak oprávněna vymáhat v rámci tohoto řízení po žalované její dluh v částce 1 488 Kč i s úrokovým příslušenstvím.

28. Odvolací soud tak s ohledem na výše uvedené dovodil, že žalobě žalobkyně je možno vyhovět co do částky 1 488 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky za dobu od 13. 7. 2023 do zaplacení. Proto výrokem I. písm. a) tohoto rozsudku změnil v tomto rozsahu dle § 220 o. s. ř. výrok I. rozsudku okresního soudu a žalobě v této části vyhověl.

29. S ohledem na částečnou změnu rozsudku okresního soudu v jeho meritorní části, rozhodl odvolací soud dle § 224 odst. 2 o. s. ř. také o náhradě nákladů řízní před okresním soudem. A protože v této fázi řízení byla procesně úspěšnější žalovaná, které však žádné náklady v souvislosti s touto fází řízení nevznikly, rozhodl odvolací soud výrokem II. tohoto rozsudku tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

30. O náhradě nákladů odvolacího řízení pak bylo výrokem III. rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že i v odvolacím řízení nemá žádný z účastníků právo na náhradu tohoto řízení, neboť i v odvolacím řízení byla žalovaná procesně úspěšnější než žalobkyně, avšak žádné náklady jí prokazatelně nevznikly.

Poučení