15 Co 218/2024 - 69

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Karly Nekolové a Mgr. Jana Rýznara ve věci žalobkyně: [Anonymizováno], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] proti žalované: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozená dne [Anonymizováno] bytem [Anonymizováno] o zaplacení 62 079,39 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 13. 8. 2024, č. j. 16 C 135/2024-24, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích I. a II. v odvoláním napadeném rozsahu, tj. co do hmotněprávní lhůty splatnosti přisouzené částky 59 739,32 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky za dobu od 1. 2. 2024 do zaplacení, mění následovně: Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni přisouzenou částku 59 739,32 Kč, a to spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky za dobu od 1. 2. 2024 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 2 147 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení částku 3 287 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 59 739,32 Kč, v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč splatných vždy nejpozději k 25. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, a pro případ prodlení se zaplacením každé jednotlivé splátky pak i s úrokem z prodlení jdoucím z této dlužné splátky nebo její nezaplacené části ode dne následujícího po její splatnosti až do zaplacení, a to ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 1 866,39 Kč, úroku v částce 2 656,28 Kč a dále úroku ve výši 15,9 % jdoucího z částky 59 976,16 Kč od 22. 1. 2024 do 18. 2. 2024 a úroku ve výši 15 % ročně i jdoucího z částky 59 976,16 Kč od 19. 2. 2024 do zaplacení, úroku z prodlení jdoucího z částky 236,84 Kč od 1. 2. 2024 do zaplacení, jakož i úroku z prodlení jdoucího z částky 59 739,32 Kč od 1. 2. 2024 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalované uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku (výrok II.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 2 484 Kč (výrok III.).

2. Okresní soud dospěl k závěru, že žalobkyně a žalovaná spolu uzavřely dne 11. 1. 2023 smlouvu o běžném účtu a dále dodatkem číslo 3 k této smlouvě ze dne 3. 10. 2023 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě níž žalobkyně poskytla dne 3. 10. 2023 připsáním na běžný účet žalované úvěr ve výši 60 000 Kč, žalovaná se zavázala tyto poskytnuté peněžní prostředky spolu s úroky v sazbě 15,90 % ročně vrátit žalobkyni v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 200 Kč měsíčně. Žalovaná dohodnuté splátky řádně neplatila, žalobkyni uhradila na první splátku pouze částku 260,68 Kč. Žalobkyně proto dopisem ze dne 23. 1. 2024 úvěr předčasně zesplatnila a vyzvala žalovanou k zaplacení celého zbývajícího dluhu.

3. Okresní soud po právní stránce dospěl k závěru, že žalobkyně a žalovaná platně v souladu s ust. § 2662 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), v písemné formě uzavřely smlouvu o účtu, když banka se zavázala zřídit pro žalovanou běžný účet v určité měně. Dodatkem (smlouvou o úvěru) k této smlouvě pak účastnice dále uzavřely platně v souladu s ustanovením § 2395 o. z. smlouvu o úvěru, tuto posoudil jako smlouvu o spotřebitelském úvěru dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), neboť žalobkyně uzavírala tuto smlouvu v postavení podnikatele a žalovaná v postavení spotřebitele. Následně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy a poskytnutím úvěru žalované porušila povinnost stanovenou poskytovateli spotřebitelského úvěru v § 86 ZoSÚ, neboť řádně s odbornou péčí neprověřila úvěruschopnost žalované splácet předmětný úvěr. Uzavřel, že žalobkyně sice správně zjistila a ověřila příjmy žalované, nedostatečně však zjistila, natož aby prověřila, její výdaje. S ohledem na porušení povinnosti stanovené v § 86 ZoSÚ okresní soud dospěl k právnímu závěru, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná a závěr o absolutní, a nikoliv relativní neplatnosti odůvodnil s odkazem na judikaturu Soudního dvora Evropské unie a judikaturu Ústavního soudu.

4. Okresní soud uzavřel, že žalobkyni nevznikl nárok na plnění mající základ v absolutně neplatné smlouvě, ale toliko nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši nesplacené jistiny úvěru, která je tvořena rozdílem mezi částkou, kterou žalovaná dle neplatné smlouvy od žalobkyně obdržela (60 000 Kč) a částkou, kterou na neplatnou smlouvu žalobkyni plnila (260,68 Kč), výše bezdůvodného obohacení žalované, které je povinna žalobkyni vydat, tak činí částku 59 739,32 Kč, kterou uložil okresní soud žalované zaplatit výrokem I. rozsudku, byť dovodil, že tato dosud není splatná. Ohledně hmotněprávní splatnosti bezdůvodného obohacení vyložil, že § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ stanoví speciální úpravu splatnosti tohoto nároku, kdy žalovaná je povinna vrátit nesplacenou jistinu v době přiměřené jejím možnostem. Okresní soud proto uložil žalované předmětnou pohledávku zaplatit v budoucích splátkách po 1 000 Kč měsíčně, přičemž tyto splátky nestanovil jako pariční lhůtu dle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ale dovodil, že nárok doposud splatný není a určil jeho splatnost do budoucna ve formě splátek po 1 000 měsíčně, přičemž zároveň uvedl, že s ohledem na procesní pasivitu žalované mu není nic o jejich poměrech a schopnostech ke splácení tohoto dluhu známo a „snad“ bude žalovaná schopna takto stanovené splátky platit. Ohledně dosud nesplatného dluhu ve výši 59 739,32 Kč dále přiznal žalobkyni i nárok na úroky z prodlení, ale pouze do budoucna z jednotlivých soudem stanovených splátek, pokud se s nimi žalovaná v budoucnu dostane do prodlení. Výši přisouzeného úroku z prodlení stanovil s odkazem na § 2 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb., kterým se stanoví výše úroku z prodlení. Úroky z prodlení za předcházející období pak spolu s dalšími nároky majícími základ v neplatné smlouvě výrokem II. rozsudku zamítl.

5. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. Toto odvolání posoudil odvolací soud dle jeho obsahu v souladu s § 41 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně odvoláním napadla výrok I. rozsudku pouze co do hmotněprávní splatnosti okresním soudem přisouzené částky 59 739,32 Kč, neboť proti výši částky 59 739,32 Kč žalobkyně nebrojila, a co do úroků z prodlení a ve výroku II. pouze co do úroků z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 59 739,32 Kč za dobu od 1. 2. 2024 do zaplacení. Žalobkyně navrhla, aby byl rozsudek změněn a aby kromě okresním soudem již přisouzené částky 59 739,32 Kč byla žalované uložena povinnost zaplatit i úroky z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky za dobu od 1. 2. 2024 do zaplacení. Žalobkyně akceptovala závěr okresního soudu, že § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ stanoví speciální úpravu splatnosti bezdůvodného obohacení, namítala však, že pokud žalovaná v řízení byla procesně pasivní a netvrdila a neprokázala své konkrétní možnosti ke splácení dluhu z bezdůvodného obohacení, pak okresní soud postupoval nesprávně, pokud hodnotil možnosti spotřebitele ke splácení bezdůvodného obohacení jen dle svých domněnek. Za této procesní situace měl dovodit, že pokud žalobkyně vyzvala žalovanou písemnou výzvou ze dne 23. 1. 2024 k zaplacení bezdůvodného obohacení a žalovaná v řízení netvrdila a ani neprokázala, že by nebyla schopna bez zbytečného odkladu od této výzvy splatit bezdůvodné obohacení, nastala jeho splatnost na výzvu žalobkyně. Skutečnost, že žalovaná na výzvu ničeho nezaplatila neznamená, že nebylo v možnostech žalované dluh uhradit.

6. Žalovaná se k odvolání žalobkyně, které jí bylo zasláno k vyjádření, nevyjádřila, v odvolacím řízení zůstala zcela procesně pasivní.

7. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu, tj. ve výroku I. v hmotněprávní lhůtě splatnosti tam přisouzené částky 59 739,32 Kč, splátek a tam přisouzeného příslušenství z jednotlivých splátek a dále ve výroku II., co do úroku z prodlení ve výši 15 % z částky 59 739,32 Kč za dobu od 1. 2. 2024 do zaplacení. Odvolací soud provedl přezkum rozsudku okresního soudu ve shora uvedeném napadeném rozsahu, a to včetně řízení vydání rozsudku předcházejícího, ve smyslu § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 zákona o. s. ř. Odvolací soud neshledal žádné vady řízení uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř., ty ostatně ani nikdo z účastníků řízení ani netvrdil. Po takto provedeném přezkumu pak odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné.

8. V projednávané věci dospěl okresní soud k závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru, jakožto smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ZoSÚ, neboť předchůdkyně žalobkyně (úvěrující), před uzavřením smlouvy o úvěru se žalovanou jakožto spotřebitelem řádně neposoudila její úvěruschopnost ve smyslu § 86 ZoSÚ. Odvolací soud tyto závěry okresního soudu plně sdílí a v plném rozsahu odkazuje na pregnantní odůvodnění v bodech 10 až 12 rozsudku okresního soudu. S ohledem na to, že ani sama žalobkyně závěr o porušení povinnosti dle § 86 ZoSÚ a závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy ve svém odvolání nikterak nenapadá, nebude odvolací soud blíže rozvádět důvody, pro které považuje závěr okresního soudu o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro porušení povinnosti stanovené v § 86 odst. 1 věta druhá ZoSÚ za správný.

9. Předmětem odvolacího přezkumu pak nebyla ani výše bezdůvodného obohacení (částka 59 739,32 Kč), která byla žalobkyni pravomocně přisouzena výrokem I. rozsudku okresního soudu. Povinnost zaplatit částku 59 739,32 Kč nebyla odvoláním napadena, nebyla proto ani předmětem přezkumu odvolacího soudu, v tomto směru nabyl rozsudek odděleně právní moci.

10. Přezkumu odvolacího soudu však podléhá okresním soudem stanovená hmotněprávní splatnost částky 59 739,32 Kč, kterou okresní soud odkazem na § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, stanovil tak, že přisoudil žalobkyni právo na zaplacení dosud nesplatné částky 59 739,32 Kč a hmotněprávní splatnost stanovil tak, že tato nastane v postupných měsíčních splátkách ve výši 1 000 Kč měsíčně vždy k 25. dni v měsíci s tím, že první splátka se stane splatnou v měsíci následujícím po měsíci, v němž nabude rozsudek právní moci.

11. Odvolací soud se proto zabýval posouzením, zda a kdy nastala splatnost částky 59 739,32 Kč, což bylo rozhodným pro učinění závěru, zda žalobkyni vznikl nárok na úroky z prodlení, které okresní soud zamítl a jichž se žalobkyně v rámci odvolání domáhala za dobu od 1. 2. 2024 z celé přisouzené částky.

12. Dle § 87 odst. 1 věta první a věta třetí ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Dle § 87 odst. 2 ZoSÚ je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

14. Dle § 87 odst. 3 ZoSÚ změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

15. Odvolací soud nemá žádných pochyb, že pokud je smlouva o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná pro porušení povinnosti poskytovatelem spotřebitelského úvěru dle § 86 odst. 1 věta druhá ZoSÚ, a pokud spotřebitel na základě takto neplatné smlouvy čehokoliv od poskytovatele úvěru na jistině úvěru obdržel, vznikne mu již okamžikem, kdy přijme plnění poskytnuté na základě absolutně neplatné smlouvy, povinnost toto plnění vrátit. Již od tohoto okamžiku je nutno se zabývat tím kdy se stal takto vzniklý nárok splatným (dospělým).

16. Je nutno odlišovat okamžik vzniku nároku na vydání bezdůvodného obohacení od okamžiku, kdy nastává jeho splatnost (dospělost). Odvolací soud plně sdílí závěr okresního soudu, že ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ je speciální úpravou splatnosti takto vzniklého nároku na vydání bezdůvodného obohacení, a proto se nepoužije obecná právní úprava občanského zákoníku, tj. § 1958 odst. 2 o. z., která stanoví, že neujednají-li si strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je povinen splnit bez zbytečného odkladu. Splatnost nároku věřitele na vydání bezdůvodného obohacení ve výši nesplacené jistiny se odvíjí dle § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ od doby přiměřené možnostem spotřebitele dluh z bezdůvodného obohacení vrátit, tedy nikoliv od výzvy věřitele k zaplacení. Ostatně tyto závěry jsou v souladu s právními závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (veřejnosti dostupný na www.nsoud.cz).

17. Zjištění okamžiku, zda a k jakému okamžiku se stal dluh z bezdůvodného obohacení (či jeho část) splatný, je proto otázkou rozhodnou pro posouzení, zda se spotřebitel dostal do prodlení se zaplacením dluhu, a tedy i s otázkou, zda věřiteli náleží úroky z prodlení a v jaké výši, když tato se odvíjí od sazby stanovené pro první den prodlení dlužníka.

18. Odvolací senát opakovaně judikuje, že smyslem a účelem tohoto ustanovení (a to v souladu s důvodovou zprávou k § 86 a § 87 ZoSÚ) je ochrana spotřebitele, aby poté, kdy je smlouva o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná, nebyl vystaven povinnosti splatit dluh bez zbytečného odkladu, i když by to nebylo v jeho možnostech. Smyslem ochrany je, aby se spotřebitel nedostal do prodlení s povinností splnit povinnost vydat bezdůvodné obohacení vzniklé plněním na základě absolutně neplatné smlouvy, ale jen pokud není v jeho možnostech dluh ihned zaplatit. Nicméně ze zákonné úpravy (ani z jeho jazykového výkladu a ani z jeho smyslu a účelu) neplyne, že by bylo možno automaticky presumovat, že jen proto, že se jedná o spotřebitele, či jen na základě toho, že ničeho žalobkyni nehradí, automaticky není v jeho možnostech a schopnostech dluh ve výši nesplacené jistiny bez zbytečného odkladu vrátit. Odvolací soud má za to, že principům sporného řízení odpovídá, že každý tvrdí skutečnosti, z nichž vyvozuje pro sebe v řízení prospěch a ohledně těchto skutečností nese i břemeno důkazní. Pokud žalovaná má za to, že nebylo v jejich možnostech a schopnostech jistinu tvořenou poskytnutými prostředky bez právního důvodu vrátit žalobkyni bez zbytečného odkladu od okamžiku, kdy prostředky na základě absolutně neplatné smlouvy převzala do své dispozice, případně ani do dne výzvy věřitele k zaplacení či ani do dne rozhodnutí soudu apod., pak bylo její procesní povinností skutkově tvrdit jaké byly a jsou (či nebyly a nejsou) její konkrétní možnosti a schopnosti k vrácení dluhu od čerpání jistiny do dne rozhodnutí soudu. Bylo tedy její procesní povinností tvrdit své poměry majetkové, výdělkové, sociální, případně i zdravotní, od nichž se odvíjí možnosti a schopnosti ke splácení dluhu. Splatnost bezdůvodného obohacení totiž nastává vždy v tom rozsahu, v jakém jsou schopnosti a možnosti spotřebitele dluh vrátit, ty mohou být každý měsíc jiné, a proto může nastávat situace, kdy se nárok na vrácení nesplacené jistiny bude stávat splatným například postupně, tj. vždy v rozsahu té částky, kterou je schopen spotřebitel zaplatit a pokud tak neučiní, dostane se dnem následujícím do prodlení s vrácením příslušné částky. Je procesní povinností spotřebitele tvrdit a prokázat své poměry za dobu od získání plnění bez právního důvodu, tj. od okamžiku, kdy částky dle neplatné smlouvy čerpal, až do dne rozhodnutí soudu, aby soud mohl posoudit, zda bylo a v jakém rozsahu v možnostech a schopnostech spotřebitele dluh vrátit a k jakému okamžiku.

19. O tom, že žalovaný nese břemeno tvrzení a důkazní ohledně toho, že nebylo v jeho možnostech dluh uhradit a jaké jsou jeho konkrétní možnosti a schopnosti k úhradě dluhu, by byla žalovaná odvolacím soudem dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučena, nicméně k jednání odvolacího soudu, ač byla řádně a včas předvolána, se nedostavila, přičemž poučovací povinnost se poskytuje zásadně při jednání (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008, k němuž se přihlásil Nejvyšší soud i v pozdější judikatuře, například v usnesení ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1356/2015, či usnesení ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3098/2016).

20. Skutečnost, že žalovaná ničeho v řízení ohledně svých možností dluh splatit netvrdí a neprokazuje, se z procesního hlediska musí ve výsledku sporu projevit v neprospěch žalované, a nikoliv v neprospěch žalující strany, která o skutečných možnostech a schopnostech spotřebitele ničeho neví a nemá ani možnost zjistit. Odvolací soud má za prokázané, že žalovaná částku 60 000 Kč vyčerpala, a to tak, že jí byla připsána 3. 10. 2023 na její účet, k tomuto okamžiku měla tedy tuto částku k dispozici, již tímto okamžikem jí vznikla povinnost tuto částku vrátit, neboť absolutně neplatná smlouva je nepatná od samého počátku. Disponovala-li žalovaná ke dni 3. 10. 2023, kdy jí byla částka vyplacena, touto částkou, bylo k tomuto okamžiku prokazatelně v jejich možnostech tuto částku žalobkyni vrátit, přičemž opak žalovaná v řízení netvrdila a ani neprokázala. Pokud se žalovaná v řízení nebránila a netvrdila ničeho, z čeho by bylo možno učinit závěr, že její možnosti a schopnosti za této situace vrátit dluh 59 739,32 Kč nebyly či byly nižší, než-li činí částka 59 739,32 Kč, pak neunesla břemeno tvrzení a důkazní v tomto směru. Jelikož žalovaná netvrdila a neprokázala, že nebyla schopna vrátit dluh již ke dni 3. 10. 2023, dostala se nejpozději dnem 4. 10. 2023 do prodlení se zaplacením nesplacené jistiny 59 739,32 Kč, a proto žalobkyni vznikl nárok na úrok z prodlení v zákonné sazbě 15 % ročně, kterou požadovala (§ 1970 o. z.). Tyto odvolací soud přiznal žalobkyni za dobu od 1. 2. 2024, za kterou úroky z prodlení v rámci odvolacího návrhu požadovala.

21. Odvolací soud pro úplnost uvádí, že nepovažuje za správné již ze své podstaty rozhodnutí soudu, kterým se přiznávají úroky z prodlení z dosud nesplatných peněžitých nároků tzv. do budoucna pro případ, že se teprve v budoucnu dlužník dostane do prodlení. Taková hmotně právní úprava, která by takový postup umožňovala, neexistuje. Úrok z prodlení jako příslušenství dluhu (či jeho části) lze dle názoru odvolacího soudu dle § 1970 o. z. přiznat pouze tehdy, pokud je v řízení zjištěno a najisto postaveno, že již nastala splatnost předmětného dluhu (či jeho části) a dlužník tento nezaplatil ve lhůtě splatnosti, a proto se mohl dostat do prodlení se zaplacením dluhu (či jeho části). Okresní soud ve své podstatě dovodil, že jistina 59 739,32 Kč dosud splatná není, její splatnost stanovil výrokem I. do budoucna postupně ve splátkách 1 000 Kč měsíčně, aniž by měl jakýkoliv skutkový podklad o možnostech a schopnostech žalované ke splácení dluhu, a to minimálně ke dni jeho rozhodnutí. Tento závěr umocňuje fakt, že okresní soud v odůvodnění uvedl domněnku, že žalovaná „snad“ bude schopna tyto splátky hradit. Nadto přiznal okresní soud z dosud nesplatné částky do budoucna úroky z prodlení pro případ, že k prodlení možná dojde.

22. Odvolací soud pro úplnost ještě uvádí, že v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 Nejvyšší soud řešil tam mu předestřenou právní otázku, zda se nesplacená jistina úvěru dle § 87 odst. 1 ZoSÚ stává splatnou na výzvu věřitele dle § 1958 odst. 2 o. z., či zda ustanovení § 87 ZoSÚ stanoví speciální splatnost nesplacené jistiny, to vše za situace, kdy v tam posuzovaném případě odvolací soud v napadeném rozhodnutí nesprávně aplikoval na splatnost právě § 1958 odst. 2 o. z. a procesně aktivní spotřebitel se v řízení bránil námitkou, že v případě absolutně neplatné smlouvy pro porušení povinnosti poskytovatele úvěru dle § 86 odst. 1 ZoSÚ stanoví § 87 ZoSÚ speciální úpravu splatnosti nesplacené jistiny úvěru a mezi účastníky byl zjevný spor o to, kdy splatnost nesplacené jistiny nastala. Dovolací soud v tomto rozhodnutí nepřijal žádné právní závěry k otázce, zda v případě neplatné smlouvy lze splatnost stanovit vždy jen pro dobu po rozhodnutí soudu.

23. Odvolací soud má za to, že nelze připustit a nebylo jistě ani smyslem a účelem úpravy § 87 ZoSÚ, aby každá úvěrová smlouva, která je absolutně neplatná pro porušení povinnosti dle § 86 ZoSÚ, musela projít soudním řízením, aby vůbec splatnost takto vzniklého bezdůvodného obohacení nastala. Splatnost nesplacené jistiny úvěru může nastat i bez toho, aby bylo vyvoláno soudní řízení věřitelem, neboť splatnost odvisí právě od možností a schopností spotřebitele k vrácení jistiny (§87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ) a jak je uvedeno výše, ta může být v čase proměnlivá, a proto může nastat situace, kdy bude v možnostech vrátit celou nesplacenou jistinu ihned najednou, ale může nastat i situace, kdy konkrétní spotřebitel z důvodů na jeho straně (jeho možnosti a schopnosti) bude moci vrátit v čase vždy jen určitou část dluhu. Ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ je konstruováno tak, že stanoví okamžik, kdy splatnost nastává a tento váže výhradně na možnosti a schopnosti spotřebitele k vrácení dluhu, pokud na jeho straně s určitou částkou možnosti a schopnosti k jejímu vrácení jsou, a přesto tak neučiní, dostává se do prodlení a vzniká mu automaticky i povinnost platit věřiteli úroky z prodlení ohledně částky, k níž měl schopnosti a možnosti tuto vrátit, a přesto tak neučinil. Ze zákonné úpravy § 87 ZoSÚ dle názoru odvolacího soudu nelze dovodit, že by v případě, kdy spotřebitel ničeho nevrací a věřitel podá u soudu žalobu, musely být všechny úroky z prodlení do dne rozhodnutí soudu automaticky zamítnuty. Je vždy nutno, aby spotřebitel tvrdil a prokázal své možnosti a schopnosti vrátit nesplacenou jistinu, přičemž soud posoudí, s jakou částkou a ke kterému okamžiku se dostal do prodlení, a to právě v návaznosti na jeho prokázané schopnosti a možnosti k vrácení dluhu. Rovněž nelze odhlédnout od toho, že pokud spotřebitel bude tvrdit a prokáže, že vskutku nebylo v jeho možnostech a schopnostech vrátit nesplacenou jistinu předtím, než soud o věci rozhodne, že bude nárok věřitele na úroky z prodlení zamítnut s tím, že splatnost nesplacené jistiny dosud nenastala, a proto se s ní nemohl spotřebitel dostat do prodlení. Následně je nutno postupovat dle § 87 odst. 2 ZoSÚ a splatnost soud určí dle pravidla stanoveného v § 87 odst. 2 ZoSÚ do budoucna, tj. opět dle možností spotřebitele a rovněž v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností stran s přihlédnutím k příjmům spotřebitele a jeho celkovým majetkovým a sociálním poměrům.

24. Odvolací soud proto dle § 220 o. s. ř. změnil rozsudek okresního soudu I. co do hmotněprávní lhůty splatnosti přisouzené částky a ve výroku II. co do úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z přisouzené částky 59 739,32 Kč od 1. 2. 2024 do zaplacení tak, že přiznal žalobkyni nárok na úrok z prodlení ve výši 15 % ročně (který odpovídá zákonné sazbě dle nařízení vl. č. 351/2013 Sb., když ke dni 1. 7. 2023 činila repo sazba 7 %, úrok z prodlení proto činí 15 % ročně).

25. Současně se změnou napadeného rozsudku byl dle § 224 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud povinen originárně rozhodnout o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Odvolací soud veškeré běžící příslušenství, které žalobkyně žalobou požadovala, jen pro účely zjištění poměru úspěchu a neúspěchu stran ve sporu kapitalizoval ke dni svého rozhodnutí, hodnota sporu tak činila celkem částku 79 033,50 Kč. Žalobkyně byla procesně úspěšná co do částky 59 739,32 Kč a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky za dobu od 1. 2. 2024 do zaplacení, který při kapitalizaci ke dni 11. 11. 2024 (kdy odvolací soud rozhodoval) činí částku 7 005,41 Kč, celkem procesní úspěch žalobkyně činí částku 66 981,57 Kč, což ve vztahu k hodnotě sporu činí 84,80 % hodnoty sporu. Naopak žalovaná byla v řízení procesně úspěšná co do 15,20 % hodnoty sporu. Žalobkyni proto dle § 142 odst. 2 o. s. ř. náleží poměrná náhrada nákladů prvostupňového řízení v rozsahu 69,60 % jí účelně vynaložených nákladů řízení. Žalobkyni vznikly v řízení před okresním soudem náklady v celkové výši 3 084 Kč sestávající ze zaplaceného soudního poplatku za žalobu ve výši 2 484 Kč a ze dvou paušálních náhrad po 300 Kč (sepis žaloby a sepis předžalobní výzvy) dle § 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Z částky 3 084 Kč přiznal odvolací soud žalobkyni 69,60 %, tj. částku 2 147 Kč, jak ve výroku ad II. tohoto rozsudku uvedeno.

26. V odvolacím řízení, jehož předmětem již byla jen hmotněprávní splatnost přisouzené částky a úroky z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 59 739,32 Kč za dobu od 1. 2. 2024 do zaplacení, byla žalobkyně plně procesně úspěšná a ve smyslu § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. jí vzniklo vůči žalované právo na plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, které činí celkem 3 287 Kč. Tato částka sestává z náhrady za zaplacený soudní poplatek za odvolání ve výši 2 987 Kč a z jedné paušální náhrady ve výši 300 Kč za sepis odvolání dle § 1 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu.

27. Lhůty k plnění byly stanoveny v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku dle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro stanovení lhůty delší, či povolení splátek neshledal odvolací soud žádného důvodu.

28. Důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř. odvolací soud neshledal, tyto netvrdili ani účastníci řízení.

Poučení