15 Co 219/2024 - 128

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Karly Nekolové a Mgr. Jana Rýznara ve věci žalobce: [Anonymizováno], IČO [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 7. 6. 2024, č. j. 107 C 11/2022-91, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. mění následovně: Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 1 000 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky za dobu od 23. 8. 2021 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 91 476 Kč k rukám zástupce žalovaného do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení částku 82 848 Kč k rukám zástupce žalovaného do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 1 000 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z této částky za dobu od 23. 8. 2021 do zaplacení (výrok I.) a zavázel jej k náhradě nákladů řízení v částce 166 251,62 Kč (výrok II.).

2. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání, jímž se domáhal jeho změny tak, že žaloba bude zamítnuta. Okresnímu soudu vytýkal nedostatečná skutková zjištění. Podle žalovaného povinnost provést rekonstrukci nemovitosti, jakož i její rozsah a podoba, nebyla mezi stranami nikterak ujednána. V uzavřené smlouvě žalovaný na sebe závazek provést rekonstrukci nepřevzal. Tento závazek nevyplynul ani z jiných provedených důkazů. Okresní soud se tedy nevypořádal s tím, jaký konkrétní závazek je smluvní pokutou zajišťován. Pokud by zajišťovaným závazkem smluvní pokutou byla povinnost provozovat nestátní zdravotnické zařízení, pak závazek provést rekonstrukci nemovitosti na sebe převzal prodávající žalobce. Pokud by však měl žalovaný převzít na sebe oba závazky zajištěné smluvní pokutou, tedy provozovat nestátní zdravotnické zařízení i provést jeho rekonstrukci, pak by ujednání o smluvní pokutě bylo neurčité, neboť by nebylo jasné, jakou povinnost zajišťuje. Podle žalovaného je ujednání o smluvní pokutě neplatné pro jeho neurčitost, přičemž smluvní pokutou lze zajistit splnění pouze těch povinností, které vyplývají ze závazkových právních vztahů založených smlouvou. Má-li být závazek k zaplacení smluvní pokuty sjednán platně, musí z ujednání o smluvní pokutě jednoznačně vyplývat splnění jaké konkrétní povinnosti je tímto institutem zajištěno. Nevznikla-li totiž povinnost plnit, nemůže být ani porušena a nemůže vzniknout nárok na zaplacení smluvní pokuty. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 128/2006, podle kterého je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. Nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy a jaká jsou jejich práva a povinnosti, není-li to poznatelné z textu listiny, přičemž tento nedostatek nelze nahrazovat výkladem. Poukázal i na další judikaturu Nejvyššího soudu vážící se k otázce určitosti sjednané smluvní pokuty. Dále žalovaný zdůraznil, že nikdy nesdělil soudu, že mu bylo jasné ustanovení o smluvní pokutě, ke které povinnosti se vztahuje a co je ujednáním obsaženým ve smlouvě o smluvní pokutě míněno. Ustanovení o smluvní pokutě formuloval do smlouvy, jakož i smlouvu celou, žalobce a žalovaný ustanovení o smluvní pokutě nikterak nezkoumal ani nerozboroval. Dále žalovaný namítal, že pokud je mu kladeno za vinu, že měl smluvní povinnost porušit tím, že nemovitost prodal, pak smluvní pokuta nemohla být sjednána platně, neboť tu nelze sjednat pro výkon práva. K porušení smluvní povinnosti, na základě níž má vzniknout nárok na smluvní pokutu, tedy nemůže dojít prodejem nemovitosti (vkladem do katastru nemovitostí), neboť toto představuje výkon práva vlastníka věci. Okresní soud dle žalovaného pochybil, pokud nepřihlédl k tvrzeným skutečnostem, z nichž vyplývá, že žalobcem uplatněný nárok je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ust. § 3 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb. – občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). Zdůraznil funkce smluvní pokuty a přiměřenost sjednání její výše s tím, že namítal, že činila-li kupní cena předmětné nemovité věci částku 6 000 000 Kč a smluvní pokuta byla sjednána ve výši 1 000 000 Kč, smluvní pokuta byla sjednána v nepřiměřené výši. Poukázal také na okolnosti uzavírání smlouvy s tím, že osobou, se kterou žalobce původně jednal, nebyl žalovaný, ale společnost [právnická osoba]. Se žalovaným neproběhla žádná jednání o rekonstrukci. Tento závazek nebyl ani ve smlouvě sjednán. Současně žalovaný vždy uzavření smlouvy se [Anonymizováno] (dále jen „[Anonymizováno]“) prezentoval a vnímal jako podmínku plnění smlouvy a její neuzavření bral jako překážku pro realizaci povinností ze smlouvy. Namítal, že žalobce po celých 14 let od uzavření kupní smlouvy nečinil ničeho, přestože mu žalovaný již dopisem ze dne 6. 10. 2010 nabídl dům ke zpětnému odkupu, když popsal podrobně důvody neuzavření smlouvy ze strany [Anonymizováno] s tím, že z tohoto důvodu se nepodařilo uskutečnit záměr na zřízení nestátního zdravotnického zařízení. Stejnou výzvu žalobci pak žalovaný učinil také dopisem ze dne 21. 11. 2017. Dle žalovaného okresní soud nesprávně posoudil i otázku promlčení a dospělosti nároku. Odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že nebyla-li splatnost dluhu dohodnuta a ani stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, lze o splnění dluhu požádat kdykoliv, přičemž první objektivní možnost vykonání práva je daná okamžikem, kdy věřitel mohl nejdříve o splnění požádat. Nebyla-li sjednána doba plnění, je den, od kterého se promlčecí lhůta počítá, den následující po vzniku závazku, což představuje den následující po dni, kdy došlo k porušení smluvní pokuty u tvrzené povinnosti. Žalovaný přitom zdůraznil, že nebyla sjednána ani doba rekonstrukce, stejně jako doba uvedení do provozu. Pokud by odvolatel předmětné nemovitosti neprodal, pak by dle právní úvahy soudu v rozporu s principem promlčení mohl žalobce vyčkávat neomezeně dlouhou dobu s výzvou a podáním žaloby. Vzhledem k neurčitému smluvnímu ustanovení o předmětné smluvní pokutě by naopak mohl žalobce vyzvat ke splnění již hned v den, kdy smlouva byla uzavřena, když nebylo rekonstruováno a využíváno k uvedenému účelu. Podle žalovaného je nutno počátek vědomosti žalobce o tom, že nemovitost nebude využita k uvedeným účelům a případně rekonstruována, vztáhnout k dubnu 2010, kdy zástupce odvolatele jeho jménem dopisem ze dne 6. 4. 2010 vyzval žalobce ke zpětnému odkupu předmětného domu a popsal podrobně důvody neuzavření smlouvy ze strany [Anonymizováno] s tím, že z tohoto důvodu se klientům nepodařilo uskutečnit záměr na zřízení nestátního zdravotnického zařízení. Poukázal rovněž na okresním soudem použitý pojem „nejpozději“ ve smyslu okamžiku, kdy měl žalovaný porušit svou povinnost ze smlouvy s tím, že tento pojem je zcela zcestný a nic neříkající, neboť pro počátek promlčení je důležité stanovit počátek, nikoliv nejpozdější okamžik. Chybným je proto také závěr okresního soudu, že vložením vkladu do katastru nemovitostí žalovaný svou povinnost porušil a způsobil tím, že již nemohl být žalobcem k plnění povinnosti vyzván. Nárok žalobce je dle právního názoru žalovaného tedy promlčen.

3. Žalobce navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako správného. Namítal, že tvrzení žalovaného o tom, že z provedených důkazů nelze vyvodit závěr, že by měl provést rekonstrukci, je v přímém rozporu s provedeným dokazováním. Poukázal na účastnický výslech žalovaného, v němž žalovaný uvedl, že pokud by pojišťovna záměr schválila, začali by s rekonstrukcí. Je tedy zjevné, že žalovaný od počátku předpokládal, že rekonstrukci provede sám. O opaku nehovoří jediný důkaz. Zdůraznil, že smysl smluvní pokuty spočívá v utvrzení povinnosti k výsledku, nikoliv k jednotlivým povinnostem vedoucím k tomuto výsledku. Výsledkem je provozování zdravotnického zařízení po určitou dobu, přičemž rekonstrukce je toho nezbytným předpokladem a smluvní pokuta nemůže být neurčitá, když oběma stranám bylo od počátku zřejmé, že buď dojde k naplnění tohoto cíle nebo bude zaplacena smluvní pokuta. Zdůraznil, že v průběhu celého řízení jak z listinných důkazů, tak z účastnických a svědeckých výpovědí jednoznačně vyplynulo, že všem zainteresovaným osobám byl obsah závazku zřejmý a ujednání o smluvní pokutě nebylo nikým považováno za neurčité. K poukazu žalovaného na judikaturu Nejvyššího soudu žalobce uvedl, že okresní soud postupoval zcela správně, když nad rámec dokazování listinami zjišťoval i vůli účastníků smlouvy, která byla v zásadě shodná. Povinnost uvedena ve smlouvě byla uvedena jednoznačně a srozumitelně a všechny strany s ní byly seznámeny a rozuměly jí, proto nelze nyní zpětně namítat neplatnost pro neurčitost. K odkazu na další rozhodnutí Nejvyššího soudu pak žalobce namítal, že tyto nelze použít, neboť se vztahují ke smluvní pokutě vyplývající ze smlouvy o dílo, kdy nebyl ujednán termín plnění, přičemž k tomuto absentujícímu ujednání následně směřovala smluvní pokuta. Posuzovanou kupní smlouvou bylo převedeno vlastnictví, přičemž ujednaná povinnost byla pouze sekundárního charakteru a mohla být splněna kdykoliv po dobu trvání vlastnictví. Žalovaný rovněž nikdy nesdělil protistraně, že považoval smluvní pokutu za neurčitě sjednanou, nesrozumitelnou nebo nepřiměřenou. Naopak ze všech okolností případu je zjevné, že žalovaný si byl velmi dobře vědom své povinnosti zaplatit smluvní pokutu v případě nesplnění svých povinností, nicméně tuto pokutu jednoduše hradit nechce. Za nedůvodnou označil také námitku žalovaného o neplatnosti smluvní pokuty z důvodu nemožnosti omezit tímto způsobem vlastnické právo, které je v rozporu se zásadou smluvní volnosti. Pokud jde o rozpor nároku žalobce s dobrými mravy, uvedl, že namítaný rozpor není skutkovým tvrzením, ale právním hodnocením skutkových okolností, přičemž soud není povinen se dopodrobna zabývat každou námitkou a právním hodnocením stran, je však povinen zabývat se skutkovými okolnostmi a právním hodnocením věci, což učinil. Z hlediska promlčení se pak žalobce zcela ztotožnil se závěry okresního soudu, který zcela správně uvedl, že účastníci si neujednali dobu plnění závazku, proto mohl být žalovaný vyzván k plnění kdykoliv po dobu jeho trvání. Prodejem nemovitosti žalovaný znemožnil splnění své povinnosti a tím znemožnil žalobci, aby jej ke splnění povinnosti vyzval. Odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR z 30. 11. 1981, sp. zn. 3 Cz 99/81, s tím, že doba splnění dluhu byla ponechána na vůli dlužníka, přičemž v takovém případě ani promlčecí doba běžet nezačne, ledaže věřitel navrhl, aby dobu splnění určil soud a rozhodnutím soudu byla určena doba splatnosti.

4. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek okresního soudu včetně řízení jeho vydání předcházejícího ve smyslu ust. § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř. a žádné vady řízení uvedené v § 229 odst. 1 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. neshledal. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné.

5. Z obsahu spisu se podává, že v řízení zahájeném dne 6. 6. 2022 domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím. Skutkově tvrdil, že účastníci uzavřeli dne 22. 2. 2007 kupní smlouvu, jíž žalobce jako prodávající prodal žalovanému jako kupujícímu pozemek parc. č. [Anonymizováno], jehož součástí je stavba č. p. [Anonymizováno] – rodinný dům, v katastrálním území [adresa], obci [Anonymizováno]. Součástí smlouvy bylo i ujednání, podle kterého jsou „Nemovitosti kupujícímu prodávány za účelem provozování nestátního zdravotnického zařízení zajišťujícího praxi v oboru fyziatrie, balneologie a komplexní léčebné rehabilitaci v suterénu a přízemí budovy č. p. [Anonymizováno] a kupující se zavazuje zajistit využití nemovitostí po jejich rekonstrukci a úpravě pro tento zamýšlený účel po dobu nejméně 10 let od uvedení do provozu. Kupující prohlašuje, že pokud by tento závazek nesplnil, uhradí prodávajícímu smluvní pokutu ve výši 1 000 000 Kč. Kupující se zavazuje sjednanou smluvní pokutu v plné výši uhradit na účet prodávajícího do 30 dnů poté, co obdrží písemnou výzvu k její úhradě zaslanou na jeho, prodávajícímu posledně známou adresu.“. Žalovaný svou povinnost nesplnil, když nemovitost nebyla nikdy provozována jako nestátní zdravotnické zařízení a nebyla ani rekonstruována, aby tomuto účelu sloužit mohla. Žalovaný pak nemovitosti prodal na základě kupní smlouvy ze dne 26. 9. 2020 [jméno FO], kdy účinky vkladu vlastnického práva ve prospěch kupujícího nastaly ke dni 19. 10. 2020. Okamžikem zavkladování nového vlastníka došlo k porušení sjednané povinnosti žalovaného a žalobci tak vznikl nárok na smluvní pokutu. Žalobce ho k zaplacení smluvní pokuty vyzval výzvou ze dne 7. 7. 2021. Výzva byla doručována dne 8. 7. 2021, následně uložena do 23. 7. 2021 a vrácena odesílateli jako nevyzvednutá. Dne 3. 5. 2022 pak byla výzva k plnění doručena i právnímu zástupci žalovaného, dlužná částka však uhrazena nebyla. 30denní lhůta k zaplacení počala běžet 24. 7. 2021 a její poslední den připadl na den 22. 8. 2021. Prodlení žalovaného s úhradou smluvní pokuty tak započalo dne 23. 8. 2021.

6. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že požadovaná smluvní pokuta je neplatná pro neurčitost z důvodu neurčitého vymezení povinnosti zajišťované smluvní pokutou. Z dikce textu vymezujícího smluvní pokutu je pak zřejmé, že smluvní pokuta by se měla vztahovat k porušení jednoho jediného závazku a není přitom jasně definováno, o jaký závazek se jedná. Namítal též promlčení nároku či naopak jeho nedospělost, když nemovitost nikdy nebyla uvedena do provozu. Následně též doplnil, že celé řízení, které předcházelo koupi nemovitostí, probíhalo původně s právnickou osobou [právnická osoba], nikoliv se žalovaným. Rozsah a podoba rekonstrukce nikdy nebyly podrobně ujednány. Pro žalovaného bylo zásadní, jaký rozsah péče schválí zdravotní pojišťovna. Uváděný závěr byl skutečně jen záměrem, který žalovaný k uzavření smlouvy s [Anonymizováno] vnímal a prezentoval jako podmínku plnění smlouvy a její neuzavření bral jako překážku realizace povinností ze smlouvy. V tomto směru odkázal na pregnantní vyjádření svého právního zástupce na 28. zasedání zastupitelstva města [adresa] ze dne 3. 5. 2005, kde odpovídal na dotaz s tím, že pokud by společnost nezískala úvazek a smlouvy s pojišťovnami, od svého záměru odstoupí. Žalovaný nikdy neuváděl, že bude provozovat zařízení i bez smlouvy s [Anonymizováno]. K neuzavření smlouvy s [Anonymizováno] přitom došlo z důvodu manipulace výběrového řízení ze strany Krajského úřadu v [Anonymizováno] a z důvodu objektivních okolností, kdy [Anonymizováno] měla zakázáno uzavírat smlouvy s novými subjekty. Žalovaný koupil nemovitost na svou osobu z důvodu nemožnosti získat úvěr na společnost, řešením byl pouze hypoteční úvěr na jeho osobu. Když bylo jasné, že záměr nebude moci uskutečnit, choval se žalovaný natolik seriózně, že toto sdělil žalobci a opakovaně mu nabídl zpětný odkup nemovitosti, a to jak v roce 2010, tak i v roce 2017. Žalobce však jeho nabídku nepřijal.

7. Žalobce následně svá žalobní tvrzení doplnil tak, že popsal okolnosti uzavření smlouvy se žalovaným. Uvedl, že v roce 1996 zajistil a zaplatil za sanaci předmětného objektu částku 3,6 mil. Kč. Následně byla položena krytina a provedeny restaurátorské práce na objektu za částku 4,24 mil. Kč. Nájemníkům bytů v domě město zajistilo náhradní bydlení. Dne 25. 10. 2002 obdrželo město [adresa] nabídku na odkup domu za částku 6 000 000 Kč od společnosti [právnická osoba], jejímž jednatelem byl a stále je žalovaný s tím, že má záměr ve městě zřídit rehabilitační centrum, v němž by byly poskytovány komplexní léčebné postupy. Tento záměr zastupitelstvo města schválilo, následně tato společnost požádala o změnu postupu s tím, že kupujícím bude sám [Jméno žalovaného] z důvodu údajně nevýhodných podmínek pro získání úvěru. Dne 14. 12. 2006 zastupitelstvo této žádosti vyhovělo za podmínky, že: a) bude kupní cena činit 6 000 000 Kč, b) od doby provozování rehabilitačního zařízení bude tuto praxi provozovat nejméně 10 let a c) tento závazek bude zajištěn smluvní pokutou ve výši 1 000 000 Kč.

8. Okresní soud provedl dokazování listinami předloženými stranami, výslechem žalovaného, výpovědí současného starosty města [jméno FO], výpovědí svědků [jméno FO] – od roku 1990 tajemníka Městského úřadu v [Anonymizováno], [tituly před jménem] [jméno FO] – kolegyně žalovaného, která se účastnila předsmluvních jednání a současné členky zastupitelstva žalobce a zabýval se určitostí ujednání o smluvní pokutě. Za tím účelem v souladu s ust. § 35 odst. 2 občanského zákoníku platného v roce 2007 zjišťoval, jaká byla skutečná vůle smluvních stran při sjednávání posuzovaného ujednání v kupní smlouvě. Na základě výsledků dokazování dovodil, že všichni chápali zajišťovanou povinnost stejně, tedy jako povinnost vybudovat komplexní rehabilitační zařízení v rozsahu poskytování vyjmenovaných služeb, nicméně smluvní strany nechtěly ani nemohly vymezit tento rozsah zcela přesně, a to právě kvůli neukončenému jednání se zdravotní pojišťovnou, na které rozsah poskytovaných služeb přímo závisel. O této skutečnosti a jednání s pojišťovnou a konkrétní situaci bylo opakovaně informováno zastupitelstvo a rada města, jak vyplývá ze zápisů ze zasedání orgánů města i výpovědí slyšených osob. Z toho lze dle okresního soudu vyvodit, že vůle účastníků byla vymezena zajišťovanou povinností právě takto, jak je formulováno ve smlouvě, zajistit povinnost rekonstruovat budovu a provozovat v ní komplexní rehabilitační zařízení, nicméně s tím, že přesný rozsah stanoven nebude, protože to aktuálně nebylo možné. Na základě tohoto závěru pak okresní soud dospěl k závěru, že uvedené ustanovení o smluvní pokutě není neurčité. Akcentoval, že žalovaný toto ustanovení podepsal s plným vědomím své povinnosti a na věci nic nemění skutečnost, že prvotní jednání probíhala se společností [právnická osoba], když nadto z dokazování vyplynulo, že se jinak neměnilo nic zásadního, pouze osoba kupujícího. Žalovaný toliko spoléhal na to, že k jeho porušení nedojde. Pokud tvrdil, že v případě neúspěchu jednání s pojišťovnou hodlá dům zpětně prodat městu, pak toto možná bylo předmětem ústní dohody, avšak takové písemné ujednání nikdy sjednáno nebylo. Pokud by to byla jednoznačná vůle obou stran, nic jim nebránilo začlenit obdobné ustanovení do smlouvy. Pro platnost ustanovení o smluvní pokutě není ani rozhodné, zda žalovaný chtěl či nechtěl provozovat zařízení pouze při uzavření smluv s [Anonymizováno]. I v tomto případě bylo možno podobnou záležitost ošetřit ve smlouvě, což se nestalo, a proto tato skutečnost nemůže mít žádný vliv na platnost dohody. Pokud pak žalovaný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 29 Odo 2/2005, který se zabýval neurčitostí vymezení zajišťovaného závazku u smluvní pokuty, pak okresní soud vyložil, že byť se zabývá podobnou situací, nelze ho v této věci aplikovat. V rozhodnutí mělo být zajišťovanou povinností udržení určitého rozsahu výroby. V posuzované věci byla zajištěna povinnost vybudování rehabilitačního zařízení v komplexním rozsahu služeb, nicméně vůle stran nikdy nebyla dohodnout se na přesném rozsahu či přesně specifikovat potřebnou rekonstrukci, jako to bylo ve výše uvedeném rozhodnutí. V době sjednání smlouvy nebylo naopak možno přesný rozsah zajišťovaného závazku vymezit. Toho si byli všichni vědomi a byl proto vyjádřen obecným, ale stále ještě určitým způsobem.

9. Námitku promlčení nároku žalobce pak okresní soud vyhodnotil jako nedůvodnou. Uvedl, že si účastníci ve smlouvě nedohodli dobu, od které má být závazek splněn. V takovém případě platí, že splatnost závazku nastává na výzvu, ke které však v průběhu doby, kdy byl žalovaný vlastníkem nemovitosti, nedošlo. Žalovaný nemovitost prodal na základě kupní smlouvy ze dne 26. 9. 2020 s právními účinky v zápisu k 19. 10. 2020, proto nejpozději dne 19. 10. 2020, tedy vložením vkladu do katastru nemovitostí, svou povinnost porušil a způsobil, že již nemohl být žalobcem k plnění povinnosti vyzván. Od tohoto data počíná běžet promlčecí doba. Byla-li žaloba podána dne 6. 6. 2022, nárok žalobce promlčen není, přičemž okresní soud odkázal na znění ust. § 101 obč. zák. stanovícího tříletou promlčecí dobu běžící ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Stejně tak nelze dle okresního soudu konstatovat za této situace nedospělost nároku, neboť od doby, kdy žalovaný dům prodal, je nutno nárok považovat za dospělý. Okresní soud se rovněž zabýval splatností nároku na účtovanou smluvní pokutu a žalobě v celém rozsahu vyhověl, včetně zákonného úroku z prodlení. O náhradě nákladů řízení pak rozhodl odkazem na ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal procesně úspěšnému žalobci částku 166 251,62 Kč.

10. Odvolací soud postupem dle ust. § 129 odst. 1 o. s. ř. v souladu s ust. § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování kupní smlouvou ze dne 22. 2. 2007, z níž nad rámec zjištění okresního soudu, která v dalším přebírá, zjistil skutečnosti, která budou uvedena níže.

11. Odvolací soud nejprve v úvodu svého posouzení věci konstatuje, že na projednávanou věc je dle jeho názoru nutno aplikovat zák. č. 513/1991 Sb. – obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), byl-li závazek zajištěný smluvní pokutou, jejíž úhrady se žalobce domáhá, sjednán v kupní smlouvě uzavřené za účinnosti tohoto právního předpisu a uskutečnil-li se samotný prodej domu č. p. [Anonymizováno] na pozemku parc. č. [Anonymizováno] i tohoto pozemku v k. ú. [adresa] za účelem provozování nestátního zdravotnického zařízení zajišťujícího rehabilitační péči v těchto nemovitostech. Uzavíral-li tedy žalobce předmětnou kupní smlouvu jako samosprávná územní jednotka za účelem uspokojování veřejných potřeb a nabýval-li žalovaný tuto nemovitost za účelem podnikání, byť k této jako fyzická osoba neměl podnikatelské oprávnění (§ 3a odst. 1 obch. zák.), řídí se ustanovení této smlouvy dle ust. § 261 odst. 2 obch. zák. tímto právním předpisem.

12. Jak shora uvedeno, převedl žalobce označené nemovitosti do vlastnictví žalovaného za účelem provozování nestátního zdravotnického zařízení zajišťujícího praxi v oboru fyziatrie, balneologie a komplexní léčebné rehabilitace v suterénu a v přízemí budovy č. p. [Anonymizováno]. Současně se v téže smlouvě v článku 2. žalovaný zavázal zajistit využití nemovitosti po jejich rekonstrukci a úpravě pro tento zamýšlený účel po dobu nejméně 10 let od uvedení do provozu. Toto ustanovení včetně navazujícího ujednání, v rámci kterého žalovaný jakožto kupující prohlásil, že pokud by tento závazek nesplnil, uhradí prodávajícímu smluvní pokutu ve výši 1 000 000 Kč, okresní soud posoudil z hlediska ust. § 37 odst. 1 obč. zák. jako ujednání určité, a to poté, co provedl jeho výklad ve smyslu ust. § 35 odst. 2 zák. 40/1964 Sb. – občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). Má-li však pro posuzovaný závazkový vztah charakter závazku obchodněprávního, je pak nutno na výklad jeho obsahu použít i ustanovení § 266 odst. 1 až 4 obch. zák.

13. Podle ustálené judikatury platí, že interpretace obsahu právního úkonu soudem podle ust. § 266 obch. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám, přičemž nelze takto projev vůle vyložit, vykládá se podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá, a při výkladu vůle se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věci. Výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle doplňovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, či rozsudky téhož soudu ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. 29 Cdo 81/2000, ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1788/2010, či ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1772/2019).

14. Jak okresní soud zjistil o okolnostech, za kterých byla kupní smlouvy uzavírána, účastníci nejednali o rozsahu potřebné rekonstrukce k uskutečnění záměru společnosti [právnická osoba], jakožto navrhovatele záměru, ale ani o rozsahu rehabilitačních služeb, které měly být v zařízení poskytovány s tím, že vše záviselo na obsahu smluv, které firma [Anonymizováno] uzavře se zdravotními pojišťovnami. Pokud tedy o tomto nejednali, nemohli si logicky ani vzájemně sdělit své představy a projevit vůli, kterou v tomto směru měli. Neurčitost sjednané povinnosti kupujícího zajistit využití nemovitosti po jejich rekonstrukci a úpravě pro zamýšlený účel po dobu nejméně 10 let od uvedení do provozu však odvolací soud mimo samotné vymezení rozsahu rekonstrukce i obsahu rehabilitační péče spatřuje nejen z hlediska jejich kvality, nýbrž i jejich kvantity, pokud jde o dobu, po kterou měl žalovaný zajistit provozování rehabilitační péče v předmětu koupě, jenž měla činit 10 let od uvedení do provozu, aniž by však byla sjednána lhůta pro uvedení zařízení do provozu či sjednáno období (od – do), kdy mělo být zařízení v provozu, přičemž z ujednání stran není ani zřejmé, zda se mělo jednat o nepřetržité provozování zdravotního zařízení či jeho provozování po dobu 10 let celkem v určitém časovém období. I kdyby v tomto směru byl správným názor žalobce uvedený v jeho odvolání, že takto byl sjednán závazek, u něhož plnění bylo ponecháno na vůli dlužníka ve smyslu ust. § 341 obch. zák., pak by dle názoru odvolacího soudu uvedené ujednání stran obsahující zcela neurčité vymezení povinnosti žalovaného jakožto kupujícího nemovitosti rekonstruovat (do jaké podoby) a uvést zamýšlené zdravotnické zařízení do provozu (v jakém rozsahu a ve vztahu k jakým službám) vylučovalo případné určení přiměřené doby plnění soudem dle uvedeného zákonného ustanovení.

15. Za přiléhavou v tomto směru odvolací soud považuje judikaturu vyšších soudů vážící se k určitosti ujednání smluvní pokuty ve smlouvách o dílo, podle které je smluvní pokuta sjednána neurčitě, jestliže povinnost k jejímu zaplacení strany vázaly na prodlení zhotovitele se splněním povinnosti do určité doby předat dílo, ačkoliv ve smlouvě – na rozdíl od dokončení – nesjednaly povinnost předání díla v určitém termínu, a protože nebyl sjednán počátek prodlení, je ujednání neplatné ve smyslu ust. § 37 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 33 Cdo 99/2020). Nadto je třeba zdůraznit, že pro ujednání smluvní pokuty byla v ust. § 544 odst. 2 obč. zák. stanovena obligatorní písemná forma, u které platí, že je-li pro smlouvu stanovena obligatorně písemná forma, je třeba při jejím výkladu vycházet jen z jejího textu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2374/98, či ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2218/2009).

16. Odvolací soud tak uzavírá, že pro neurčitost použitých pojmů, jakož i vymezení období, ve kterém mělo být žalovaným zajištěno provozování rehabilitačního zařízení, nepovažuje za platně sjednaný závazek žalovaného zajištěný smluvní pokutou ve smyslu ust. § 37 odst. 1 o. z., v důsledku čehož nemohl platně vzniknout také ani akcesorický závazek k zaplacení smluvní pokuty tento závazek zajišťující.

17. Pokud pak jde o námitky žalovaného o promlčení nároku na smluvní pokutu či naopak o jeho nedospělosti, těmito z důvodu závěru o neplatném sjednání zajišťovaného závazku nebylo nezbytným se zabývat, přesto však odvolací soud ke vzneseným námitkám uvádí následující.

18. V případě správnosti závěru okresního soudu o platném vzniku závazku zajištěného smluvní pokutou, a tedy i závazku na úhradu smluvní pokuty s tím, že doba plnění tohoto závazku nebyla sjednána, a proto mohla nastat až na základě výzvy žalobce jakožto věřitele ve smyslu ust. § 340 odst. 2 obch. zák., by v souladu s ust. § 391 odst. 1 obch. zák. a ustálenou judikaturou (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4091/2010, uveřejněný pod č. 21/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) čtyřletá promlčecí doba uvedená v ust. § 397 obch. zák. počala běžet již dnem, kdy věřitel poprvé mohl dlužníka o plnění obchodního závazku požádat, což v podmínkách projednávané smlouvy byl den následující po jejím uzavření. I kdyby v případě závazku zajištěného smluvní pokutou šlo o závazek složený z dílčích závazků, který měl být plněn postupně, tedy povinnost rekonstruovat a následně uvést do provozu léčebné zařízení, pak by po přiměřené době nezbytné pro rekonstrukci objektu k zamýšlenému účelu, za kterou firma [Anonymizováno], zjevně považovala dobu 6 měsíců, jak vyplývá z „návrhu na zřízení rehabilitačního centra“ ze dne 21. 10. 2005, po kterou navrhovala sjednání nájemního vztahu k přípravě předmětu nájmu, později koupě za účelem jí navrhovaného záměru, pak by po uplynutí této doby od uzavření smlouvy mohl žalobce poprvé žalovaného vyzvat i k uvedení rehabilitačního zařízení do provozu. Pokud tak žalobce neučinil, jeho právo vyvolat dospělost závazku žalovaného zajištěného smluvní pokutou se promlčelo uplynutím 4leté promlčecí doby, čímž se promlčelo také jeho právo na úhradu smluvní pokuty, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2637/2008, podle kterého promlčelo-li se právo zajištěné smluvní pokutou, nemůže věřitel úspěšně uplatnit právo na zaplacení smluvní pokuty, které vzniklo po promlčení zajištěného práva. Předmětem řízení pak byla jednoznačně smluvní pokuta, na níž mohl žalobci nárok vzniknout teprve po uplynutí promlčecí doby závazku, který byl smluvní pokutou zajištěn a nikoliv dříve. Námitku promlčení přitom žalovaný směřoval jak proti povinnosti zajištěné smluvní pokutou, tak i samotného nároku na smluvní pokutu.

19. V případě, že by naopak byl správným názor žalobce uvedený v odvolání o platném vzniku závazku žalovaného zajistit využití převáděných nemovitostí po jejich rekonstrukci a úpravě pro zamýšlený účel po dobu nejméně 10 let od uvedení do provozu s tím, že ve smyslu ust. § 341 obch. zák. to měl být žalovaný jako dlužník, kdo měl mít právo sám si určit dobu plnění, tedy bylo-li by podle dohody stran či podle povahy poskytovaného plnění toto ponecháno na vůli dlužníka, pak by dosud nenastala doba splnění tohoto závazku, neboť tato nebyla na návrh žalobce jakožto věřitele určena soudem ve smyslu shora uvedeného ustanovení § 341 obch. zák. s tím, že toto právo věřitele se nepromlčuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1983, sp. zn. 3 Cz 51/83). V takovém případě by závazek zajištěný smluvní pokutou trval nadále, tedy i ke dni rozhodování odvolacího soudu, neboť současně není správným závěr okresního soudu, v rozsudku výslovně neuvedený, že tento závazek zanikl pro nemožnost plnění k datu, kdy byl do katastru nemovitostí zapsán nový vlastník nemovitosti. Zavázal-li by se žalovaný v posuzované smlouvě platně k zajištění využití převáděných nemovitostí k zamýšlenému účelu, pak se zjevně nejednalo o žádný osobní závazek, jehož splnění by se stalo objektivně nemožným ve smyslu ust. § 575 odst. 1 a 2 obč. zák. a § 352 odst. 1 obch. zák. toliko v důsledku toho, že žalovaný již není vlastníkem nemovitosti. Zajištění provozování rehabilitačního zdravotnického zařízení v objektu po sjednanou dobu by jistě bylo proveditelným i prostřednictvím jiné osoby, než je žalovaný, ostatně z výsledků dokazování o obsahu předsmluvních jednání, jakož i z obsahu dopisů žalovaného adresovaných žalobci s výzvou ke zpětnému odkoupení nemovitosti z roku 2010 i 2017 plyne, že zamýšlené zdravotnické zařízení neměl žalovaný od počátku v úmyslu provozovat osobně, ale prostřednictvím společnosti [právnická osoba]. Prostřednictvím jiné osoby pak byl žalovaný jistě schopen zajistit provozování zdravotnického zařízení v dané nemovitosti i poté, co ji prodal, když i sám v průběhu řízení uváděl úmysl nového vlastníka takovéto zdravotnické zařízení v budově zřídit. I v tomto směru poukazuje odvolací soud na judikaturu Nejvyššího soudu např. na rozsudek ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3334/2010. Trval-li by, v případě jeho platného sjednání, závazek žalovaného zajistit provozování zdravotnického zařízení v převáděných nemovitostech po sjednanou dobu, pak se změnou vlastníka budovy by se tento nestal nesplnitelným, tedy nezanikl by pro nemožnost plnění, a naopak by existoval i nadále (§ 352 odst. 2 obch. zák.). V takovém případě by i nadále trvalo právo žalobce na určení doby splnění tohoto závazku soudem ve smyslu ust. § 341 obch. zák., které se, jak shora uvedeno, nepromlčuje. Do té doby by žalovaný nemohl sjednaný závazek porušit a ani by mu nevznikla povinnost hradit žalobci smluvní pokutu.

20. Odvolací soud tak shrnuje, že žalobě na zaplacení smluvní pokuty primárně nelze vyhovět z důvodu neurčitého, tj. neplatného sjednání povinnosti zajištěné smluvní pokutou mající za následek i neplatné ujednání o smluvní pokutě. Na tomto závěru je vybudováno toto rozhodnutí odvolacího soudu. V případě správnosti závěru okresního soudu o platném vzniku závazku zajištěného smluvní pokutou, a tedy i závazku na úhradu smluvní pokuty s tím, že doba plnění tohoto závazku nebyla sjednána, a proto mohla nastat až na základě výzvy žalobce jakožto věřitele ve smyslu ust. § 340 odst. 2 obch. zák., nelze žalobě vyhovět z důvodu promlčení nároku na zaplacení smluvní pokuty. V případě správnosti názoru žalobce (odstavec 19 odůvodnění) by nebylo možno žalobě vyhovět proto, že se žalovaný dosud nedostal do prodlení se splněním povinnosti zajištěné smluvní pokutou a nárok na smluvní pokutu žalobci zatím nevznikl.

21. S ohledem na shora uvedené odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil dle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl.

22. Současně se změnou napadeného rozsudku odvolací soud dle ust. § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř. originárně rozhodl o náhradě nákladů řízení před okresním soudem tak, že procesně zcela úspěšnému žalovanému přiznal plnou náhradu nákladů řízení v částce 91 476 Kč sestávající z náhrady odměny za právní zastoupení žalovaného u 6 úkonů právní služby (příprava a převzetí zastupování, sepis odporu a vyjádření k žalobě a k jejímu doplnění a účast u jednání okresního soudu ve dnech 14. 2. 2024, 24. 4. 2024 a 30. 5. 2024) po 12 300 Kč [§ 11 odst. 1 písm. a), d) a g), § 7 odst. 6 vyhl. č. 177/1996 Sb. – advokátní tarif], z náhrady paušálních výdajů zástupce žalovaného k uvedeným 6 úkonům právní služby po 300 Kč a z náhrady za 21% DPH z částky 75 600 Kč ve výši 15 876 Kč (§ 14a odst. 1 advokátního tarifu).

23. O náhradě nákladů odvolacího řízení pak bylo rozhodnuto dle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že i v odvolacím řízení procesně zcela úspěšnému žalovanému byla přiznaná plná náhrada nákladů řízení v částce 82 848 Kč sestávající z náhrady za zaplacený soudní poplatek za odvolání ve výši 50 000 Kč, z náhrady nákladů na právní zastoupení žalovaného u dvou úkonů právní služby (sepis odvolání a účast u jednání odvolacího soudu) po 12 300 Kč [§ 11 odst. 1 písm. d) a g), § 7 bod 6 advokátního tarifu], z náhrady paušálních výdajů zástupce žalovaného k uvedeným dvěma úkonům právní služby po 300 Kč, z náhrady cestovních výdajů zástupce žalovaného k jednání odvolacího soudu osobním vozidlem tov. zn. [Anonymizováno], RZ [SPZ], s kombinovanou spotřebou 6 l nafty/100 km, v ceně pohonným hmot dle vyhl. č. 398/2023 Sb. – ve výši 38,70 Kč/1 l nafty a náhradě za opotřebení ve výši 5,60 Kč/1 ujetý km, při ujetí celkem 170 km na trase [Anonymizováno] – Ostrava a zpět, náhrada cestovních výdajů zástupce žalovaného ve výši 1 347 Kč, z náhrady ztráty času strávené na této cestě v rozsahu 6 započatých půlhodin po 100 Kč (§ 14 advokátního tarifu) a dále z náhrady za 21% DPH z částky 27 147 Kč ve výši 5 701 Kč.

24. Současně odvolací soud v projednávané věci neshledal žádné důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu ust. § 150 o. s. ř., pro které by procesně zcela úspěšnému žalovanému v řízení před soudy obou stupňů zcela či zčásti právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení