15 CO 22/2022 - 183

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] zastoupená advokátem [titul] [jméno] [příjmení], [titul]. sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa], [PSČ] [obec] zastoupený advokátkou [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení částky 128 913,02 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 2. 11. 2021, č. j. 111 C 235/2021-109, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 11. 2021, č. j. 111 C 235/2021-113, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I.: a) co do částky 7 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 500 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 500 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 500 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 500 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 500 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 500 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 500 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 500 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 500 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 500 Kč od [datum] do zaplacení, potvrzuje a ve výroku o lhůtě k plnění těchto částek mění následovně: Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 500 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 500 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 500 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 500 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 500 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 500 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 500 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 500 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 500 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 500 Kč od [datum] do zaplacení, a to ve lhůtě tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku; b) co do částky 110 613,20 Kč potvrzuje a ve výroku o lhůtě k plnění částky 110 613,20 Kč mění následovně: Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 110 613,20 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 500 Kč splatných vždy ke konci každého kalendářního měsíce s tím, že první splátka je splatná [datum] a dále s tím, že splátky splatné ode dne vyhlášení tohoto rozhodnutí do dne jeho právní moci je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku; c) ve zbývajícím rozsahu mění tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 15 785 Kč k rukám zástupce žalobkyně, a to ve lhůtě tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 13 330 Kč k rukám zástupce žalobkyně, a to ve lhůtě tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Okresní soud odvoláním napadeným rozsudkem ve znění opravného usnesení zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 117 613,20 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně za dobu od [datum] do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu co do nároku na zaplacení částky 11 299,82 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení v částce 16,83 Kč, kapitalizovaného úroku v částce 4 356,54 Kč, úroku ve výši 10,9 % ročně z částky 117 613,20 Kč za dobu od [datum] do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 128 913,02 Kč za dobu od [datum] do [datum], zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 11 299,82 Kč za dobu od [datum] do zaplacení a co do nároku na zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 117 613,20 Kč za dobu od [datum] do zaplacení (výrok II.) a současně zavázal žalovaného nahradit žalobkyni náklady řízení v částce 30 264 Kč (výrok III.).

2. Okresní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru o neplatnosti smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba]) a žalovaným dne [datum], neboť předchůdkyně žalobkyně před podpisem smlouvy nijak nezkoumala řádně s odbornou péčí schopnost žalovaného zápůjčku splácet. Z tohoto důvodu (kdy již byla dovozena absolutní neplatnost smlouvy o zápůjčce z jiného důvodu) se již okresní soud nezabýval argumentací žalovaného ohledně neplatnosti smlouvy o zápůjčce z důvodu jeho přechodné duševní poruchy, neboť by to nemohlo mít na rozhodnutí soudu žádný vliv. S ohledem na neplatnost smlouvy o zápůjčce pak okresní soud dále dovodil, že strany smlouvy by si měly z titulu vydání bezdůvodného obohacení vrátit to, co si na základě absolutně neplatné smlouvy poskytly, tedy že žalobkyni vznikl nárok na vrácení částky 120 000 Kč, z níž žalovaný dosud vrátil pouze částku 2 386,80 Kč a nadále tak žalobkyni dluží částku 117 613,20 Kč, o kterou se obohatil. První kvalifikovanou výzvou k plnění byla dle okresního soudu zesplatňující výzva žalobkyně ze dne [datum] odeslaná žalovanému se lhůtou splatnosti do [datum]. Žalovaný tak byl vyzván k zaplacení do [datum] a dnem následujícím ([datum]) se ocitl v prodlení. Okresní soud proto žalobě vyhověl co do částky 117 613,20 Kč (rozdíl mezi poskytnutou částkou 120 000 Kč a zaplacenou částkou 2 386,80 Kč) s úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení. Okresní soud nepovažoval za nutné provést výslech manželky žalovaného ohledně jeho chování v době medikace léku [anonymizováno], neboť i kdyby byla duševní porucha v dané době (při uzavírání předmětné smlouvy) u žalovaného prokázána, nemohlo by být jednání žalobkyně jako úvěrujícího subjektu shledáno nemravným. Nebylo by tak možno dospět k závěru, že v důsledku takové nemravnosti by žalovaný nebyl povinen bezdůvodné obohacení žalobkyni vydat. Žalobkyně sice jednala v rozporu se zákonem (§ 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru - dále jen„ ZoSÚ“), neboť nezkoumala řádně schopnost žalovaného zápůjčku splácet, avšak toto její jednání bylo„ potrestáno“ závěrem o absolutní neplatnosti smlouvy o zápůjčce a nemožností domáhat se nároků vyplývajících ze smlouvy o zápůjčce s výjimkou vydání bezdůvodného obohacení. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení však neshledal okresní soud v této věci nemravným, neboť žalovaný měl zjevně celoživotní sklon k hráčství a lehkomyslnému nakládání s penězi. Žalovaný při jednání s žalobkyní při uzavírání předmětné smlouvy nevykazoval zjevné příznaky duševní choroby a nebylo tak možno po žalobkyni spravedlivě žádat, aby zvýšila v tomto směru pozornost a případně od poskytnutí zápůjčky ustoupila. Pokud se týče náhrady nákladů řízení, dospěl okresní soud k závěru, že žalobkyni vznikl nárok na poměrnou náhradu v rozsahu 82 % vynaložených nákladů, a proto přiznal žalobkyni dle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) vůči žalovanému nárok na poměrnou náhradu nákladů řízení, a to v částce 30 264 Kč.

3. Žalovaný napadl rozsudek v rozsahu výroků I. a III. (vyhovující výrok a nákladový výrok) včasným odvoláním a domáhal se jeho změny tak, že žaloba bude i v tomto rozsahu zamítnuta a žalobkyni nebude přiznán ani nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Souhlasil s právním závěrem okresního soudu o absolutní neplatnosti smlouvy o zápůjčce z důvodu absence řádného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany předchůdkyně žalobkyně (§ 87 ZoSÚ), nesouhlasil však již se závěrem okresního soudu, že by vzniklé bezdůvodné obohacení spočívající v rozdílu mezi vyplacenou a vrácenou částkou zápůjčky byl žalovaný povinen žalobkyni vrátit. Namítal, že nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení měl okresní soud zamítnout pro rozpor s dobrými mravy s odkazem na § 6 a § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), neboť předchůdce žalobkyně nejednal při sjednávání zápůjčky poctivě, nezabýval se před uzavřením smlouvy řádně úvěruschopností žalovaného, tuto povinnost plnil liknavě a zcela formálně, aniž by zjišťoval reálný stav. Nadto byl žalovaný při sjednávání zápůjčky pod vlivem nařízené medikace. Žalovaný dále oponoval závěrům okresního soudu a namítal, že v rámci řízení neuvedl, že by měl sklon k celoživotnímu hráčství, pouze konstatoval, že si sem tam vsadil, ale vždy malé částky a nikdy neprohrál větší sumu. Žalovaný rovněž namítal, že netuší, z čeho okresní soud dovodil, že celoživotně lehkomyslně nakládal s penězi. Žalovaný byl vždy zaměstnán, řádně pracoval a do zjištění diagnózy neměl žádné pracovní problémy. Žalovaný ani nechápe, jak okresní soud dospěl k závěru, že selhala kontrola rodiny žalovaného, když odmítl provést výslech jeho manželky, který byl navrhován právě k popisu devastujících účinků jednání úvěrujících společností na její společný život s žalovaným. Manželka žalovaného navíc pracovala v kanceláři insolvenční správkyně a je tedy velice dobře obeznámena s postupy úvěrujících společností a kdyby ji alespoň jedna úvěrující společnost oslovila a požadovala její souhlas s uzavřením úvěrové smlouvy, nemusel by žalovaný upadnout na úplné finanční dno. Přitom jeho závislost nebyla způsobena jeho nezodpovědným chováním. Manželka nebyla ošetřujícím lékařem upozorněna na možné vedlejší účinky léčby, chodila do práce a neměla možnost manžela blíže kontrolovat.

4. Žalobkyně k odvolání žalovaného uvedla, že navrhuje potvrzení napadeného vyhovujícího výroku rozsudku a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení. Plně se ztotožnila se závěrem okresního soudu, že žalovaný při právním jednání s právní předchůdkyní žalobkyně nevykazoval žádné zjevné příznaky duševní choroby a nebylo tak možno po právní předchůdkyni žalobkyně spravedlivě žádat, aby zvýšila v tomto směru svou pozornost a od poskytnutí úvěru pro podezření na duševní chorobu ustoupila. Bezdůvodné obohacení vzniklé neplatnou smlouvou o zápůjčce je objektivně nastalý stav, kdy bez právem uznaného důvodu došlo k přesunu majetkových hodnot od jednoho subjektu k druhému. Princip, aby ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, obohacení vydal, je základním atributem materiálního právního státu. Nárok žalobkyně, aby byl žalovaný zavázán vydat žalobkyni jen bezdůvodné obohacení, nelze hodnotit jako nemravný, neboť předchůdkyně žalobkyně nemohla z ničeho rozpoznat, že pro užívání léků nebyl žalovaný údajně způsobilý k právním u jednání.

5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu, tj. ve výrocích I. a III., neboť takto byl odvoláním žalovaného odvolacímu přezkumu otevřen, a to včetně řízení vydání rozsudku předcházejícího. Zamítavý výrok II. rozsudku okresního soudu nebyl odvoláním napaden a nabyl odděleně právní moci. Při přezkumu postupoval dle § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 o. s. ř. Vady uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. odvolací soud neshledal, jejich existenci pak nenamítali ani účastníci řízení. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné pouze částečně.

6. Odvolací soud pokládá za nutné v prvé řadě uvést, že považuje veškerá skutková zjištění učiněná okresním soudem za zcela správná, a proto na ně pro zestručnění plně odkazuje. Odvolací soud pouze ve smyslu § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnil dokazování provedené okresním soudem, a to o důkazy, jež ve smyslu § 120 odst. 2 věta první o. s. ř. vyplývaly z obsahu spisu a jejichž provedení bylo potřebné ke zjištění skutkového stavu věci. Jednalo se o důkazy prokazující majetkové poměry žalovaného a jeho možností a schopností k vrácení vyplacené jistiny úvěru dle § 87 odst. 1 ZoSÚ. Těmi se okresní soud nijak nezabýval, avšak již z obsahu samotného spisu vyplývalo, že majetkové poměry žalovaného nejsou příznivé, neboť jednak sám žalovaný požádal o osvobození od soudních poplatků, které mu bylo okresním soudem přiznáno usnesením ze dne 4. 8. 2021, č. j. 111 C 235/2021-62, a jednak sám žalovaný v žádosti o osvobození od soudních poplatků v [měsíc] [rok] uvedl, že jeho jediným příjmem je invalidní důchod ve výši 5 511 Kč měsíčně a mzda ve výši 6 500 Kč hrubého. Podle odvolacího soudu tak jednoznačně v řízení vyvstala potřeba zjistit majetkové poměry žalovaného ve vazbě na ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ, kterou odvolací soud naplnil tím, že k důkazu sdělil obsah listin týkajících se majetkových poměrů žalovaného (výplatní lístky za měsíce [měsíc] [rok] až [měsíc] [rok], oznámení ČSSZ ze dne [datum], oznámení ČSSZ ze dne [datum], čestné prohlášení ze dne [datum], vyúčtování společnosti [právnická osoba], pracovní smlouva ze dne [datum], dodatek č. 1 pracovní smlouvy ze dne [datum] a oznámení ČSSZ ze dne [datum]). Pro větší přehlednost pak odvolací soud uvádí jednotlivá skutková zjištění učiněná z těchto důkazů níže, v rámci právního hodnocení věci.

7. Pokud se týče právního hodnocení věci, pak odvolací soud zcela souhlasí se závěry soudu okresního o tom, že žalobkyně je ve věci aktivně legitimována, neboť nabyla pohledávku smlouvou o postoupení pohledávek od původního poskytovatele zápůjčky.

8. Odvolací soud rovněž sdílí závěr okresního soudu o tom, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena smlouva o zápůjčce ve smyslu § 2390 a násl. o. z., a to ve formě spotřebitelského úvěru, neboť byla uzavřena mezi podnikatelem v oblasti finančních služeb (předchůdkyní žalobkyně) a žalovaným jako spotřebitelem. Vztah účastníků okresní soud správně posoudil rovněž podle ustanovení ZoSÚ, neboť předmětem smlouvy bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok, jak vyplývá z textu samotné smlouvy.

9. Odvolací soud pak rovněž zcela souhlasí se závěrem okresního soudu o neplatnosti této smlouvy o zápůjčce v důsledku nesplnění povinnosti žalobkyně zkoumat při uzavírání smlouvy schopnost žalovaného úvěr řádně splácet dle § 86 odst. 1 ZoSÚ. Předchůdkyně žalobkyně totiž údaje o příjmech a výdajích žalovaného nikterak neověřovala, údajně žalovaným uváděný příjem ze zaměstnání ve výši 20 000 Kč nebyl ničím doložen a jakkoliv prověřen, rovněž výdaje žalovaného nebyly jakkoliv prověřeny, přičemž je zjevné, že bylo vycházeno pouze z údajů o životním minimu, avšak tento údaj nic nevypovídá o skutečných výdajích žadatele o spotřebitelský úvěr a jeho případném zadlužení jinými spotřebitelskými úvěry. Rovněž nebyly jakkoliv doloženy a prověřeny výdaje na bydlení, které zpravidla každý člověk musí mít a tvoří zpravidla podstatnou část pravidelných výdajů žadatelů. Žalobkyně dále tvrdila, že předchůdkyně prověřovala žalovaného v údajích BRKI a NRKI a SOLUS. Odvolací soud vyžádal proto výpisy z těchto registrů (čl. 131-136) a zjistil, že žalovaný byl ještě před uzavřením předmětné smlouvy zavázán z jiné smlouvy o úvěru uzavřené dne [datum] se společností [právnická osoba] k placení měsíčních splátek ve výši 2 583 Kč a dále z dalšího úvěru sjednaného dne [datum] rovněž se společností [právnická osoba] měl platit měsíčně další splátku úvěru ve výši 2 583 Kč. Dále byl v době uzavírání nyní posuzované smlouvy v prodlení se splácením debetu na svém účtu u společnosti [právnická osoba]

10. Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti právního jednání přihlíží i bez návrhu, je-li v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání (v tomto je možno se opřít i o závěry občanskoprávní teorie - Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 - 654). Komentář.

1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084). Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli (jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti) pozitivním zásahem ze strany soudu. Tomu zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41).

11. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z. přihlíží, aniž by se jí spotřebitel (žalovaný) musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti.

12. V tomto směru odvolací soud rovněž odkazuje na jednoznačné závěry rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky.

13. V souvislosti se závěrem o absolutní neplatnosti smlouvy o zápůjčce pak okresní soud rovněž správně dovodil, že žalobkyně má vůči žalovanému nárok na vrácení bezdůvodného obohacení ve výši rozdílu mezi žalobkyní vyplacenou částkou úvěru (120 000 Kč) a žalovaným dosud vrácenou částkou (2 386,80 Kč), tedy ve výši 117 613,20 Kč. Ostatně proti tomuto závěru nijak nebrojila ani samotná žalobkyně a zamítavý výrok rozsudku okresního soudu nabyl odděleně právní moci, neboť nebyl odvoláním žalobkyně napaden.

14. S ohledem na tyto skutečnosti tak odvolací soud souhlasí se soudem okresním i v tom, že nebylo jakéhokoliv důvodu zkoumat zdravotní stav žalovaného v době uzavření smlouvy o úvěru, neboť by to nemohlo mít jakýkoliv vliv na závěr soudu o neplatnosti této smlouvy. Pokud tedy okresní soud nezadal vypracování žalovaným navrženého znaleckého posudku ke zkoumání jeho duševního zdraví v době uzavírání smlouvy o zápůjčce a rovněž k této otázce nevyslechl bývalou manželku žalovaného, nijak tím nepochybil. Smlouva o zápůjčce již totiž byla shledána absolutně neplatnou z jiného (výše uvedeného) důvodu, a proto provádění dalšího dokazování, aby bylo zjištěno, zda smlouva není neplatná i z dalšího důvodu, nebylo procesně ekonomické.

15. Odvolací soud se proto dále zabýval posouzením otázky, zda nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení v částce 117 613,20 Kč není v rozporu s dobrými mravy dle § 3 o. z., či zda žalobkyně nejednala v právním styku nepoctivě dle § 6 o. z. či zda se nejedná o zjevné zneužití práva ze strany žalobkyně ve smyslu § 8 o. z. I v této otázce je pak dle odvolacího soudu možno považovat závěry okresního soudu za zcela správné. V této souvislosti odvolací soud předesílá, že samotný závěr o neplatnosti smlouvy o zápůjčce v důsledku nedodržení povinnosti žalobkyně zkoumat schopnost žalovaného zápůjčku splácet má pro žalobkyni za následek ztrátu nároků majících svůj právní základ ve smlouvě o zápůjčce s tím, že je oprávněna požadovat vydání bezdůvodného obohacení ve výši poskytnutých peněžních prostředků. Odvolací soud tak nesouhlasí s argumentem žalovaného, že je pro žalobkyni výhodnější, pokud spotřebitel zápůjčku neuhradí, neboť po něm může požadovat zaplacení sankcí stanovených ve smlouvě. V případě neplatnosti smlouvy se totiž žalobkyně po žalovaném nemůže domáhat zaplacení jakýchkoliv smluvních nároků (úroků, poplatků, smluvních pokut apod.) a nemůže tak dojít k jakémukoliv navýšení dlužné částky (s výjimkou zákonného úroku z prodlení).

16. Odvolací soud tak má za to, že jen samotné porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalovaného nemůže vést k závěru o nemravnosti či nepoctivosti takového jednání žalobkyně (nebo je považovat za zneužití práva) se závěrem o nepřiznání jí ani nároku na vydání bezdůvodného obohacení. K takovému závěru by bylo možno dle judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu ČR (viz nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. II. ÚS 1292/21, či usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 527/2020) dospět pouze tehdy, pokud by poskytovatel zápůjčky poskytl spotřebiteli zápůjčku ze zištných důvodů, a to přestože ví, že spotřebitel není kvůli svému psychosociálnímu postižení, či dokonce omezené svéprávnosti způsobilý uzavřít platnou úvěrovou smlouvu. To však není tento případ, neboť žalovaný do nastoupení účinků koncentrace řízení a neúplné apelace v řízení před okresním soudem ani netvrdil, že by jeho právní nezpůsobilost zápůjčku uzavřít mohla být jakkoliv předchůdkyni žalobkyně zjevná. Nadto z lékařských zpráv [titul] [jméno] [příjmení], [titul] ze dne [datum] na čl. 66 a 67 spisu (ošetřujícího lékaře žalovaného) předložených žalovaným k žádosti o osvobození od soudních poplatků v řízení před okresním soudem, které odvolací soud provedl k důkazu, se podává, že sama manželka žalovaného lékaři sdělila, že ani ona nepoznala na žalovaném v rozhodném období, že se s ním něco děje a až po upozornění od známých v [měsíc] [rok] si všimla, že s ním něco není v pořádku. Následně zjistila, že si žalovaný během dvou až tří měsíců vzal u 2 bank a 13 nebankovních společností úvěry a půjčky za cca [částka] [částka]. Kč na jistinách. Nebylo-li rozpoznatelné na žalovaném ani pro jeho manželku, která s ním v rozhodné době (kdy byla uzavřena předmětná smlouva), že je údajně omezen ve svéprávnosti, pak jen stěží toto mohlo býti zjevné předchůdkyni žalobkyně při uzavírání smlouvy o zápůjčce. Dle tvrzení žalovaného měl jím užívaný lék ([anonymizováno]) na [anonymizováno] chorobu mít na žalovaného vedlejší účinek spočívající v tom, že u pacienta vznikne patologické hráčství, nadměrné nakupování a utrácení. Toto je však pro další subjekty, s nimiž takový člověk jedná, nerozpoznatelné. Předchůdkyně žalobkyně tedy nebyla povinna jakkoliv zvyšovat v tomto směru svou pozornost a případně od poskytnutí zápůjčky ustoupit, neboť při kontraktačním procesu zde nebyly žádné indicie vedoucí k závěru o omezení schopnosti žalovaného smlouvu o zápůjčce uzavřít. Ostatně ani sám žalovaný jakkoliv netvrdil, že by takové okolnosti nastaly a nemravnost nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení spatřoval pouze v tom, že předchůdkyně žalobkyně porušila zákonnou povinnost zkoumat úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy.

17. V tomto směru pak nemůže obstát ani argumentace žalovaného, že si předchůdkyně žalobkyně byla povinna před poskytnutím zápůjčky vyžádat souhlas jeho manželky s uzavřením smlouvy o zápůjčce, čímž by se zabránilo vzniku dluhu. Předchůdkyně žalobkyně však neměla jakoukoliv povinnost před uzavřením smlouvy o zápůjčce kontaktovat manželku žalovaného, a to ať již z důvodu zjišťování jeho zdravotního stavu či vyžádání souhlasu s uzavřením smlouvy o zápůjčce. Pokud tak tedy předchůdkyně žalobkyně neučinila, nelze z toho pro ni dovozovat jakékoliv nepříznivé následky a není tedy možné ani dovodit, že by byl její nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého vyplacením částky zápůjčky žalovanému v rozporu s dobrými mravy.

18. Odvolací soud tedy uzavírá, že obrana žalovaného, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení nenáleží žalobkyni z důvodu jeho rozporu s dobrými mravy, není důvodná. Poukazoval-li žalovaný na porušení povinnosti předchůdkyně žalobkyně zkoumat jeho úvěruschopnost před uzavřením smlouvy, pak sankcí za toto porušení je absolutní neplatnost smlouvy, která již sama o sobě je citelnou, neboť takový věřitel pak nemá nárok na žádné plnění mající základ v absolutně neplatné smlouvě.

19. Smlouva o zápůjčce je absolutně neplatnou pro porušení povinnosti předchůdkyně žalobkyně řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy, a proto vznikla žalovanému, který na základě absolutně neplatné smlouvy vyčerpal částku 120 000 Kč, tuto částku poníženou o již uhrazenou částku 2 386,80 Kč vrátit, a to v době přiměřené jeho možnostem, jak stanoví výslovně § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ.

20. Dle § 87 odst. 1 věta prvá a třetí ZoSÚ (ve znění ke dni uzavření smlouvy o zápůjčce) poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

21. Dle § 87 odst. 2 ZoSÚ je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

22. Dle § 87 odst. 3 ZoSÚ změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

23. Jak tedy již bylo zmíněno výše, má odvolací soud ve shodě se soudem okresním za to, že žalobkyni vznikl nárok na vrácení jistiny zápůjčky ve výši 117 613,20 Kč.

24. Z důvodové zprávy k § 87 ZoSÚ se podává, že..„ S ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Slova "v době přiměřené jeho možnostem" míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu dle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. Poskytovatel, pokud se domnívá, že spotřebitel nesplácí podle svých možností, může podat návrh soudu, aby určil, v jakých lhůtách má spotřebitel splácet.“.

25. Z výše uvedené důvodové zprávy se podává, že smyslem a účelem právní úpravy bylo, aby se dluh spotřebitele na vrácení jistiny poté, co je smlouva neplatná pro porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost žadatele, nestal splatným ihned, ale aby splatnost byla vázána na jeho faktické schopnosti a možnost jistinu vrátit tak, aby se nedostal ihned do prodlení s vrácením jistiny jen proto, že jeho aktuální možnosti a schopnosti k vrácení celé jistiny nejsou dány.

26. Z odborné literatury - například Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, 900 s., pak k § 87 ZoSÚ plyne:..„ Důsledkem je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o splácení jistiny soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran“.

27. Odvolací soud je s přihlédnutím k důvodové zprávě toho názoru, že ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ stanoví zvláštní splatnost (hmotněprávní splatnost, nikoliv pariční lhůtu) nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého absolutně neplatnou smlouvou o spotřebitelském úvěru v důsledku porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost spotřebitele. Do prodlení se spotřebitel s povinností vrátit jistinu spotřebitelského úvěru dostane jen tehdy, pokud nevrací jistinu v době přiměřené jeho možnostem a schopnostem. V případě, že se žalobce domáhá nevrácené jistiny v rámci soudního řízení, je nutno dovodit, že je zde spor nejen o to, zda má žalovaný vracet žalovanou částku, ale logicky je zde spor i o tom, kdy a zda se stala splatnou. Pokud se žalobce domáhá i úroků z prodlení z nevrácené jistiny, je nezbytné zkoumat i to, jaké byly možnosti a schopnosti spotřebitele vrátit poskytnutou jistinu (břemeno tvrzení a důkazní nese spotřebitel). Pokud spotřebitel v rozsahu odpovídající jeho možnostem a schopnostem nevrátí poskytnutou jistinu či její část, pak se dostává teprve do prodlení s povinností vrátit jistinu či její část a věřiteli následně přísluší i nárok na úrok z prodlení v zákonné sazbě.

28. Dle názoru odvolacího soudu břemeno tvrzení a důkazní o možnostech spotřebitele jistinu spotřebitelského úvěru vrátit nese spotřebitel, který zná své poměry a schopnosti a je na něm, aby v rámci sporného řízení tyto tvrdil a případně doložil.

29. Jak již bylo zmíněno výše, v průběhu řízení (podáním žádosti o osvobození od soudních poplatků v [měsíc] [rok]) dle obsahu spisu vyšlo najevo, že žalovaný pobírá pouze invalidní důchod ve výši 5 511 Kč a mzdu 6 500 Kč, z čehož je možno dovodit existenci pochybností o schopnosti žalovaného dluh na jistině platit, nadto se v řízení aktivně bránil, tvrdil své poměry a možnosti a schopnosti jistinu spotřebitelského úvěru vrátit úvěr vracet. Proto odvolací soud dále zkoumal možnosti žalovaného vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu úvěru, a to v rámci dokazování provedeného v odvolacím řízení a popsaného výše. Odvolací soud tak zjistil, že žalovanému byl vyplácen invalidní důchod prvního stupně od [měsíc] [rok] ve výši 5 511 Kč (oznámení ČSSZ ze dne [datum] na č. l. 57 spisu) a od [datum] ve výši 6 187 Kč měsíčně (oznámení ČSSZ ze dne [datum] na č. l. 150 spisu). Odvolací soud dále zjistil z pracovní smlouvy ze dne [datum] na č. l. 59 spisu, že žalovaný je od [datum] zaměstnán u společnosti [právnická osoba], a to na dobu určitou do [datum], která mu byla dodatkem č. 1 pracovní smlouvy ze dne [datum] na č. l. 58 spisu změněna na dobu neurčitou. Z výplatních lístků za měsíce [měsíc] [rok] až [měsíc] [rok] na č. l. 153 až 164 spisu odvolací soud zjistil, že žalovaný měl u společnosti [právnická osoba], měsíční příjem za měsíc [měsíc] [rok] ve výši 5 869 Kč, za měsíc [měsíc] [rok] ve výši 8 618 Kč, za měsíc [měsíc] [rok] ve výši 8 041 Kč, za měsíc [měsíc] [rok] ve výši 11 648 Kč, za měsíc [měsíc] [rok] ve výši 7 106 Kč, za měsíc [měsíc] [rok] ve výši 7 900 Kč, za měsíc [měsíc] [rok] ve výši 7 253 Kč, za měsíc [měsíc] [rok] ve výši 5 966 Kč, za měsíc [měsíc] [rok] ve výši 6 055 Kč, za měsíc [měsíc] [rok] ve výši 6 055 Kč, za měsíc [měsíc] [rok] ve výši 6 063 Kč a za měsíc [měsíc] [rok] ve výši 5 312 Kč. Z čestného prohlášení ze dne [datum] na č. l. 149 spisu pak odvolací soud zjistil, že žalovaný přispívá měsíčně částkou 5 000 Kč na bydlení. Odvolací soud naposledy z vyúčtování společnosti [právnická osoba] na č. l. 144 až 148 spisu zjistil, že žalovaný platí měsíčně za telefonní služby, internet a televizní signál částku 605 Kč.

30. Žalobkyně prokazatelně nejdříve vyzvala žalovaného k vrácení jistiny dopisem ze dne [datum], který byl žalovanému odeslán doporučeně dne [datum], tento byl žalovanému dle domněnky dojití (§ 573 o. z.) doručen dne [datum], v dopise byla výzva, aby dluh byl uhrazen do 10 dnů ode dne vyhotovení dopisu, dopis byl vyhotoven dne [datum], mělo být hrazeno do [datum]. Nicméně prokazatelně nebylo v možnostech a schopnostech žalovaného do [datum] zaplatit 117 613,20 Kč, tj. vrátit tuto část nesplacené jistiny najednou, a proto se žalovaný nemohl dostat do prodlení s vrácením této částky již ke dni 5. 7. 2020. Žalovanému jeho poměry neumožňovaly platit na tuto částku ničeho až do měsíce [měsíc] [rok], protože v té době měl jen částečný invalidní důchod ve výši cca 5 500 Kč měsíčně a jiné příjmy neměl. Zaměstnán začal být žalovaný až od [měsíc] [rok] a dosahoval průměrně měsíčního příjmu 7 200 Kč, s připočtením invalidního důchodu ve výši 5 511 Kč (zvýšen od ledna 2022 na 6 187 Kč) dosahoval příjmu cca necelých 13 000 Kč měsíčně. Byl povinen přispívat na nájemné 5 000 Kč měsíčně, dále si logicky hradit další náklady na živobytí, a proto bylo v jeho schopnostech a možnostech (i s přihlédnutím k jeho doloženému zdravotnímu stavu - [nemoc]) vracet z dlužné jistiny měsíčně jen částku 500 Kč, a to měsíčně od konce [měsíc] [rok] až dosud. Dle zjištění odvolacího soudu byl žalovaný do konce měsíce [měsíc] [rok] schopen platit měsíčně 500 Kč a takto dále vždy dalších 500 Kč měsíčně vždy nejpozději do konce příslušného měsíce. V době předcházející [měsíc] [rok] již byl žalovaný žalobkyní ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. vyzván k vrácení jistiny úvěru jako bezdůvodného obohacení prostřednictvím výzvy ke splacení celého úvěru ze dne [datum].

31. Ke dni rozhodnutí odvolacího ([datum]) měl žalovaný již mít zaplaceny splátky splatné od konce [měsíc] [rok] do konce [měsíc] [rok], neboť splatnost splátky za [měsíc] [rok] nastala až po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu. Jednalo se tak o celkem 14 splátek za období [měsíc] [rok] až [měsíc] [rok], neboť dle § 87 ZoSÚ je žalovaný povinen jistinu vrátit i bez ingerence soudu a žalovaný tak byl povinen hradit dle svých možností i před rozhodnutím soudu. A pokud tak neučinil, ocitl se vždy dnem následujícím po splatnosti dané splátky v prodlení a vznikla mu v souladu s § 1970 o. z. a § 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z dané splátky (která odpovídala jeho možnostem a schopnostem).

32. Odvolací soud proto výrokem I. písm. a) potvrdil dle § 219 o. s. ř. výrok I. rozsudku okresního soudu nejen co do částky 7 000 Kč (jako 14 splátek po 500 Kč splatných za dobu od [datum] do [datum]), ale i co do úroku z prodlení z každé ze 14 splátek ve výši 500 Kč vždy od prvního dne měsíce následujícího po splatnosti splátky. Odvolací soud pak dle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. současně změnil výrokem I. písm. a) tohoto rozsudku výrok I. rozsudku okresního soudu ohledně lhůty k plnění částky 7 000 Kč s úroky z prodlení z jednotlivých splátek, a to tak, že jej v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. zavázal k zaplacení tohoto již splatného dluhu do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Tuto lhůtu považuje odvolací soud za přiměřenou zjištěným majetkovým poměrům žalovaného a také i výši tohoto dluhu.

33. Po odečtení částky, o níž bylo rozhodnuto výrokem I. písm. a) tohoto rozsudku ve výši 7 000 Kč, pak zbývalo rozhodnout o zbylé části nesplacené jistiny úvěru v rozsahu 110 613,20 Kč. Proto odvolací soud výrokem I. písm. b) potvrdil výrok I. rozsudku okresního soudu i ohledně zbylé části jistiny ve výši 110 613,20 Kč, na kterou žalobkyni nárok vznikl, avšak dosud nebylo v možnostech a schopnostech žalovaného tuto vrátit. Odvolací soud tak ve smyslu § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. určil lhůtu (§ 87 odst. 2 ZoSÚ) k plnění částky 110 613,20 Kč (jejíž splatnost ke dni rozhodnutí odvolacího soudu dle poměrů žalovaného dosud nenastala) tak, že ji zavázal žalovaného zaplatit rovněž v měsíčních splátkách po 500 Kč, neboť jak již bylo uvedeno výše, tuto výši považuje odvolací soud za přiměřenou možnostem a schopnostem žalovaného (zjištěných ke dni tohoto rozhodnutí) ve smyslu § 87 odst. 2 ZoSÚ. Pokud se týče splátek, jejichž splatnost nastane od doby vyhlášení rozsudku odvolacího soudu do doby jeho právní moci, tak ty zavázal odvolací soud dle § 160 ods.t 1 o. s. ř. žalovaného zaplatit žalobkyni rovněž ve lhůtě tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Rovněž v tomto případě odvolací soud přihlédl k výši dluhu za takto splatné splátky, zohlednil i výši částky stanovené ve výroku I. písm. a) tohoto rozsudku a také i majetkové poměry žalovaného.

34. Odvolací soud v této souvislosti podotýká, že ačkoliv úhrada nesplacené dlužné jistiny úvěru v celkové výši 110 613,20 Kč ve splátkách po 500 Kč měsíčně významně prodlouží dobu úhrady dluhu, je nutno zdůraznit, že ustanovení § 87 odst. 1 a 2 ZoSÚ stanoví mimo povinnost spotřebitele vrátit jistinu úvěru také sankci úvěrujícího za nesplnění povinnosti k prověření úvěruschopnosti spotřebitele dle § 86 ZoSÚ. A touto sankcí (mimo nemožnost přiznat úvěrujícímu nároky sjednané ve smlouvě o úvěru pro její neplatnost) je právě i povinnost strpět úhradu jistiny úvěru ve lhůtě přiměřené možnostem spotřebitele. K tomu dále odvolací soud připomíná, že pokud se ve smyslu § 87 odst. 3 ZoSÚ změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze stran neplatné úvěrové smlouvy dobu určenou rozhodnutím soudu změnit.

35. Ve zbývajícím rozsahu, tedy ohledně úroku z prodlení nad rámec úroků z prodlení přiznaných ve výroku I. písm. a) tohoto rozsudku pak odvolací soud výrokem I. písm. c) tohoto rozsudku změnil meritorní výrok I. rozsudku okresního soudu a žalobu v tomto rozsahu jako nedůvodnou zamítl. Žalobkyně totiž nemá s ohledem na výše uvedené skutečnosti vůči žalovanému nárok na úrok z prodlení nad rámec částek uvedených ve výroku I. písm. a) tohoto rozsudku.

36. Současně s částečnou změnou napadeného rozsudku odvolací soud originárně rozhodl výrokem II. tohoto rozsudku dle § 224 odst. 2 a § 142 odst. 2 o. s. ř. o náhradě nákladů prvostupňového řízení. Hodnotou tohoto sporu pro účely výpočtu poměru úspěchu a neúspěchu zahrnul odvolací soud v souladu s judikaturou Ústavního soudu i příslušenství, běžící kapitalizoval ke dni svého rozhodnutí. Hodnota sporu tak činila částku 174 384,05 Kč a představuje součet všech uplatněných nároků, a to jistiny 128 913,02 Kč, úroků z prodlení 16,83 Kč, úroků 4 356,54 Kč, 21 490,71 Kč jako úroku z prodlení 10 % z částky 128 913,02 Kč od [datum] do dne rozhodnutí odvolacího soudu a 19 606,95 Kč jako úroku 10,90 % z částky 117 613,20 Kč od [datum] do [datum] (den rozhodnutí odvolacího soudu). Žalobkyně byla procesně úspěšná v rozsahu částky 117 914,61 Kč, tedy v rozsahu 67,60 % hodnoty sporu, naopak její neúspěch představovala částka 56 469,44 Kč, tj. 32,40 % hodnoty sporu. Žalobkyni tak náleží náhrada nákladů řízení v rozsahu 35,20 % všech jí účelně vynaložených nákladů řízení.

37. Žalobkyni v nalézacím řízení vznikly náklady v celkové výši 44 845 Kč a sestávají ze zaplaceného soudního poplatku 5 157 Kč, z náhrady za odměnu advokátovi za celkem 5 úkonů právní služby (příprava a převzetí věci, sepis žaloby, předžalobní upomínka, písemné vyjádření k obraně žalovaného a účast u jednání okresního soudu), odměna činí 6 260 Kč za úkon, celkem na odměně 31 300 Kč dle § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“). Dále náklady tvoří i pět náhrad hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 3 tarifu, tj. 1 500 Kč a náhrada za 21% DPH ve výši 6 888 Kč. Z celkových nákladů 44 845 Kč náleží žalobkyni jen 35,20 %, tj. částka 15 785 Kč, kterou odvolací soud uložil žalovanému zaplatit výrokem II. tohoto rozsudku.

38. Odvolací soud pak dále výrokem III. rozhodl dle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. i o povinnosti žalovaného k poměrné náhradě nákladů odvolacího řízení žalobkyni. V odvolacím řízení byla žalobkyně procesně úspěšnější, než v řízení před okresním soudem, neboť do jejího procesního neúspěchu se již nepočítal neúspěch v rozsahu uvedeném v zamítavém výroku II. rozsudku okresního soudu, který nebyl odvoláním napaden. Hodnota předmětu odvolacího řízení představovala částku 117 613,20 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení (úrok z prodlení v kapitalizaci ke dni rozhodnutí soudu činí 7 204,21 Kč), celkem tak předmět odvolacího řízení i s příslušenstvím ke dni rozhodnutí odvolacího soudu činil částku 124 817,41 Kč. Žalobkyně tak byla v odvolacím řízení procesně neúspěšná co do částky 117 914,61 Kč (součet jistiny a ke dni rozhodnutí kapitalizovaného příslušenství), tj. z 95 % úspěšná a ve zbytku (5 %) neúspěšná. Žalobkyni tak vznik nárok na poměrnou náhradu nákladů odvolacího řízení v rozsahu 90 % ze všech účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení.

39. Celkové náklady žalobkyně v odvolacím řízení činí částku 14 811 Kč a sestávají z odměny advokáta zastupujícího žalobkyni za celkem dva úkony právní služby, a to za vyjádření k odvolání žalovaného a účast u jednání odvolacího soudu (dle § 11 odst. 1 písm. d) a g) advokátního tarifu), přičemž odměna za jeden úkon právní služby činí částku 5 820 Kč, celkem odměna činí 11 640 Kč, dále ze dvou náhrad hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč ke každému z výše uvedených úkonů právní služby, tj. celkem 600 Kč a z náhrady za 21% DPH ve výši 2 571 Kč dle § 137 odst. 3 o. s. ř., neboť zástupce žalobkyně je plátcem DPH. Z celkové částky 14 811 Kč pak žalobkyni náleží náhrada v rozsahu 90 %, proto odvolací soud výrokem III. tohoto rozsudku přiznal žalobkyni vůči žalovanému nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 13 330 Kč.

40. Odvolací soud stanovil lhůtu k plnění nároků přiznaných výrokem I. písm. a), výrokem I. písm. b) splatných do právní moci tohoto rozsudku a nároků na náhradu nákladů řízení, v délce tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku dle § 160 odst. 1 o. s. ř., a to s ohledem na shora popsané majetkové poměry žalovaného a celkovou výši shora uvedeného dluhu. Odvolací soud považuje za přiměřené, aby žalovaný celkovou částku jistiny s příslušenstvím dle výroku I. písm. a), případně písm. b) a náhrady nákladů řízení (zhruba ve výši 33 000 Kč), a to zejména s ohledem na situaci, že žalovaný si měl být vědom existence svého dluhu a přizpůsobit své výdaje tomu, že bude povinen svůj dluh hradit. Tříměsíční lhůta splatnosti se pak jeví odvolacímu soudu jako zcela přiměřená.

41. Odvolací soud pak uzavírá, že žalovanému byla soudem ustanovena zástupkyně z řad advokátů, o jejíž odměně za zastupování žalovaného a náhradě paušálních výdajů rozhodne po pravomocném skončení tohoto řízení okresní soud. S ohledem na okolnost, že žalovanému nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (nevzniklo mu právo na náhradu nákladů řízení) před okresním soudem ani před soudem odvolacím, nepřicházelo tak do úvahy postup dle § 149 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud tak o této povinnosti žalobkyně ani nijak nerozhodoval.

42. Důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř. odvolací soud neshledal, když jen nemajetnost účastníka není důvodem pro jeho aplikaci. Další skutečnosti, jež byly v řízení zjištěny, se již projevily v tom, že byla žaloba v nikoliv zanedbatelném rozsahu zamítnuta. Odvolací soud žádné další důvody, pro které by považoval za spravedlivé výjimečně žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení nepřiznat, neshledal.