15 Co 224/2024 - 132

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: [Jméno žalované], narozená dne [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] o zaplacení částky 37 660,10 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 8. 2024, č. j. 63 C 69/2024-36, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II.: a) co do částky 24 400,68 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 12 384,40 Kč za dobu od 14. 9. 2022 do zaplacení a ve výši 11,75 % ročně z částky 12 016,28 Kč za dobu od 14. 9. 2022 do zaplacení mění následovně: Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 24 400,68 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 12 384,40 Kč za dobu od 14. 9. 2022 do zaplacení a ve výši 11,75 % ročně z částky 12 016,28 Kč za dobu od 14. 9. 2022 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku; b) ve zbývajícím rozsahu potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na poměrnou náhradu nákladů řízení částku 4 030 Kč k rukám zástupkyně žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na poměrnou náhradu nákladů odvolacího řízení částku 2 663 Kč k rukám zástupkyně žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zastavil řízení co do částky 2 500 Kč (výrok I.), dále zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 35 160,10 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 100,28 Kč za dobu od 14. 9. 2022 do 31. 3. 2023, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 35 860,10 Kč od 1. 4. 2023 do 14. 8. 2023 a z částky 33 360,10 Kč od 15. 8. 2023 do zaplacení (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Učinil tak v řízení, v němž žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně – společnost [právnická osoba] (dále jen „banka“), uzavřela se žalovanou dne 5. 6. 2021 spotřebitelskou smlouvu o kontokorentním úvěru č. [Anonymizováno], kterou je nutno považovat ve smyslu § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), za neplatnou. Banka totiž při jejím uzavírání nezkoumala řádně úvěruschopnost žalované, neboť nijak nezkoumala její výdaje. Proto přicházelo do úvahy vyhovění žalobě pouze z pohledu bezdůvodného obohacení žalované, přičemž okresní soud současně dovodil, že žalobkyně ani po poučení dle § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), nepředložila důkazy k prokázání tvrzení, jakou částku žalovaná z úvěru vyčerpala a jakou částku již splatila. Žalobkyně tak nijak neprokázala, jakou částku žalovaná na základě smlouvy o úvěru vyčerpala a jakou dosud splatila. Okresní soud tak nebyl schopen vyčíslit bezdůvodné obohacení, kterého se žalované dostalo, a protože žalobkyně nesplnila dostatečně povinnost tvrzení, bylo nutno její žalobu v celém zbylém rozsahu zamítnout. Okresní soud pak současně s ohledem na skutečnost, že žalobkyně vzala svou žalobu částečně zpět ohledně částky 2 500 Kč, kterou žalovaná zaplatila v průběhu řízení dne 14. 8. 2023. Přitom uvedla, že bere svou žalobu částečně zpět ohledně poplatků v rozsahu částky 1 800 Kč a co do částky 700 Kč na požadované jistině úvěru. Žalobkyně se tak domáhala zaplacení částky 35 160,10 Kč na nesplacené jistině úvěru, z níž dále požadovala jak kapitalizovaný (za období od 14. 9. 2022 do 31. 3. 2023), tak běžící úrok z prodlení v sazbě 15 % ročně.

2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, jímž se domáhala jeho změny tak, že žalobě bude v rozsahu uvedeném ve výroku II. rozsudku okresního soudu vyhověno. V prvé řadě namítala, že okresní soud nesprávně posoudil otázku zkoumání úvěruschopnosti bankou před uzavřením smlouvy o úvěru. Banka totiž založila své zkoumání na informacích vyžádaných bankou od žalované. Banka tak vycházela z údajů uvedených v žádosti o povolení debetního zůstatku [Anonymizováno], v němž žalovaná uvedla, že je svobodná, má základní vzdělání, žije v nájmu a je zaměstnána u společnosti [právnická osoba] s průměrným příjmem ve výši 25 513 Kč měsíčně. Banka rovněž nahlížela do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík, registr exekucí a databáze Ministerstva vnitra ČR) přičemž zjistila, že žalovaná v nich nemá žádný negativní nález. Banka rovněž ověřila příjmy žalované u výše zmíněného zaměstnavatele, z jehož potvrzení vyplynul průměrný příjem žalované v částce 21 176 Kč měsíčně. Banka pak ověřovala příjmy a výdaje žalované na základě výpisů z jejího bankovního účtu. Banka pak vyšla z disponibilní částky žalované, kterou vypočetla s ohledem na částku životního minima a normativních nákladů na bydlení. Žalobkyně v této souvislosti poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, podle nějž pokud žalovaná úvěr dlouhodobě splácela, je možno dovodit, že jej byla schopna splácet, a tudíž nebyla naplněna podmínka pro vyslovení závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru. Pro tento závěr totiž musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet. V této věci pak žalovaná úvěr téměř rok splácela, tudíž není možno dospět k závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru uzavřené s bankou. S ohledem na tyto skutečnosti je tak možno dovodit, že banka zkoumala úvěruschopnost žalované řádně a s odbornou péčí dle § 86 ZoSÚ a okresní soud tak pochybil, pokud považoval smlouvu o úvěru za neplatnou. Žalobkyně pak nesouhlasila také se závěrem okresního soudu, že z žalobkyní předloženého výpisu z účtu není možné zjistit výši bezdůvodného obohacení, kterého se žalované na úkor banky (či žalobkyně) dostalo. Žalobkyně pak v rámci odvolání uvedla, že žalovaná vyčerpala v době od 5. 6. 2021 do 21. 2. 2022 celkem částku 249 971,61 Kč, přičemž uvedla konkrétní výběry, které žalovaná v tomto období učinila (s ohledem na jejich rozsah nepovažuje odvolací soud za nutné zde všechny tyto transakce přepisovat a plně odkazuje na odvolání žalobkyně ze dne 17. 9. 2024). Žalobkyně současně uvedla, že žalovaná v tomto období zaplatila na splacení předmětného úvěru celkem částku 223 073,93 Kč, přičemž rovněž v tomto ohledu odvolací soud v podrobnostech plně odkazuje na příslušnou pasáž odvolání žalobkyně. V případě závěru soudu o neplatnosti smlouvy o úvěru se tak žalovaná na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila o částku 26 900,68 Kč jako rozdílu výše uvedených dvou částek.

3. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nijak nevyjádřila.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu (tedy ve výrocích II. a III.) včetně řízení jeho vydání předcházejícího, a to ve smyslu § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř. Přitom neshledal žádné vady řízení uvedené v § 229 odst. 1 a 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., ty ostatně nenamítal ani žádný z účastníků řízení. Po takto provedeném přezkumu dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné pouze zčásti.

5. Odvolací soud zcela souhlasí se skutkovými závěry okresního soudu týkajícími se uzavření předmětné smlouvy o bankovních službách a smlouvy o úvěru a také zkoumání úvěruschopnosti žalovaného bankou při uzavírání smlouvy o úvěru. Pro zestručnění pak odvolací soud na tato skutková zjištění plně odkazuje. Nicméně odvolací soud považoval za nutné v souladu s § 213 odst. 2 o. s. ř. částečně zopakovat dokazování listinami, jež byly k důkazu provedeny již okresním soudem (žádost o povolení debetního zůstatku [Anonymizováno], vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti ze dne 21. 3. 2023 a potvrzení o výši příjmu), neboť z těchto listinných důkazů zjistil skutečnosti, které dříve okresní soud nezjistil. Současně pak odvolací soud dle § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnil dokazování také listinami, které žalobkyně k důkazu označila a do spisu založila buď v prvostupňovém řízení, které však okresní soud k důkazu neprovedl (výpisy z běžného účtu žalované u [právnická osoba], za období od 30. 4. 2021 do 31. 10. 2022), či důkazy, které žalobkyně označila až v průběhu odvolacího řízení (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 20. 9. 2024, příloha č. 1 smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 9. 2024, potvrzení ze dne 24. 9. 2024, smlouva o postoupení pohledávek ze dne 25. 9. 2024 a příloha č. 1 smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 25. 9. 2024). Tyto naposledy uváděné důkazy pak odvolací soud považoval za přípustné ve smyslu § 205a písm. f) o. s. ř., neboť jimi mělo být prokázáno postoupení pohledávek, které jsou předmětem tohoto řízení, k němuž došlo až po vyhlášení rozsudku okresního soudu. Konkrétní skutečnosti zjištěné z jednotlivých důkazů pak odvolací soud pro větší přehlednost uvádí níže, v rámci právního hodnocení věci.

6. Odvolací soud v souvislosti s posouzením otázky zkoumání úvěruschopnosti žalované bankou zdůrazňuje, že není pochyb o tom, že smyslem a účelem právní úpravy zkoumání úvěruschopnosti je zejména ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním. Z důvodové zprávy k § 84 ZoSÚ plyne, že poskytovatel úvěru je oprávněn po spotřebiteli žádat vysvětlení nebo případné doplnění údajů za účelem posouzení úvěruschopnosti. Údaje dodané spotřebitelem je poskytovatel a zprostředkovatel povinen náležitě ověřit a nemůže se spolehnout pouze údaje tvrzené žadatelem o úvěr. Rovněž o fakticitě výdajů či příjmů žadatele nic nevypovídají statistické údaje o příjmech a výdajích obyvatelstva vedené českým statistickým úřadem. Nepochybně lze statistické údaje či údaje o životním minimu použít jako podpůrné informace, avšak tyto údaje nic nevypovídají o tom, jaké má skutečné výdaje konkrétní žadatel o úvěr. Míra ověření je na zvážení jednající osoby (tedy žalobkyně) tak, aby dostála povinnosti jednat s odbornou péčí.

7. Odvolací soud rovněž připomíná, že ZoSÚ nestanoví konkrétní postup, jakým má poskytovatel úvěru úvěruschopnost spotřebitele prověřit a rovněž odvolací soud vychází z toho, že není reálné a ani potřebné prověřovat tzv. „každou korunu“ výdajů žadatele. Nicméně v souladu s judikaturními závěry soudů vyšších stupňů není pochyb, že povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost poskytovatel úvěru dostojí pouze tehdy, pokud dojde ke zjištění a prověření příjmové a výdajové stránky faktických poměrů konkrétního žadatele o úvěr, a to zejména těch zásadních, kterými jsou příjem žadatele a dále jeho výdaje na bydlení a služby s bydlením spojené, výdaje na výživné, výdaje na splátky jiných úvěrů či jiné splátkové zatížení a výdaje na živobytí. Výdaje na bydlení u spotřebitele, který tvrdí, že žije v nájemním bydlení, lze prověřit nikterak zatěžujícím způsobem, kdy lze po spotřebiteli oprávněně požadovat jejich doložení například nájemní smlouvou či doklady o hrazení nájemného a služeb s nájmem spojených (případně potvrzujícím lístkem o SIPO platbách apod.).

8. Při posouzení této otázky mohl odvolací soud vycházet pouze z tvrzení uvedených žalobkyní v prvostupňovém řízení a z důkazů označených žalobkyní v této fázi řízení. Ve smyslu § 205a o. s. ř. tedy odvolací soud nemohl přihlížet k tvrzením žalobkyně týkající se zkoumání úvěruschopnosti žalované bankou uvedených až v průběhu odvolacího řízení, neboť se nejednalo o žádnou z výjimek uvedených v tomto zákonném ustanovení. Odvolací soud tak zejména nemohl přihlížet k tvrzení žalobkyně, že banka při zkoumání úvěruschopnosti žalované vycházela ze skutečností zjištěných z výpisů z účtu žalované, jelikož toto tvrzení uvedla žalobkyně až v průběhu odvolacího řízení, a tudíž pozdě. Odvolací soud tak ve shodě se soudem okresním mohl vycházet pouze z tvrzení, že banka při posuzování úvěruschopnosti vycházela z potvrzeného průměrného měsíčního příjmu žalované, který byl z potvrzení o výši příjmu zjištěn ve výši 21 176 Kč. Dále bylo možno vycházet z toho, že banka měla k dispozici skutečnosti uvedené v žádosti žalované o povolení debetního zůstatku [Anonymizováno], dále že banka kontrolovala bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík a databázi Ministerstva vnitra ČR a že výpočet disponibilní částky žalované byl bankou proveden tak, že od jejích příjmů byly odečteny výdaje, u nichž bylo vycházeno z částky životního minima a s částkou normativních nákladů na bydlení (jak odvolací soud zjistil z vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti ze dne 21. 3. 2023). Pokud se týče žádosti žalované o povolení debetního zůstatku [Anonymizováno], pak z ní odvolací soud zjistil, že žalovaná v ní bance sdělila, že má čistý měsíční příjem ve výši 25 513 Kč, nemá žádné vyživovací povinnosti, bydlí v nájmu a je svobodná, přičemž její ostatní nezbytné měsíční náklady činí 0 Kč.

9. Odvolací soud tak v tomto kontextu uzavírá, že při rozhodování soudu bylo možno vycházet pouze z toho, že banka měla doklady jen k prověření příjmů žalované, přičemž k prověření jejích výdajů (včetně výdajů na bydlení) pak žádné doklady k dispozici neměla (v tomto směru již nebylo možno přihlížet k dalším tvrzením uváděným žalobkyní v jejím odvolání). Pokud žalovaná sama uvedla v žádosti o úvěr své výdaje ve výši 0 Kč a nijak neuvedla výdaje na bydlení, pak tato tvrzení jsou zcela zjevně naprosto nereálně nízká. Již tato skutečnost ohledně podhodnocených výdajů sama o sobě měla vést banku k náležité obezřetnosti v tom směru, aby výdajovou stránku poměrů žalované řádně prověřila. Již z tvrzení žalobkyně plyne, že banka nemohla dostát své povinnosti prověřit výdajovou stránku poměrů žalované s odbornou péčí, neboť tvrdila, že výši výdajů žalované posuzovala banka dle částek životního minima a normativních nákladů na bydlení. Z toho plyne, že banka vůbec neposuzovala konkrétní faktické výdaje žalované. Statistické údaje a údaje o výši životního minima přitom zhola nic nevypovídají o tom, jaké má výdaje konkrétní žadatel o úvěr, a proto nejsou rozhodným údajem při prověřování úvěruschopnosti, mohou sloužit toliko jako podpůrný zdroj informací pro poskytovatele úvěru.

10. Pokud tedy okresní soud uzavřel, že banka (jako právní předchůdkyně žalobkyně) nepřistoupila ke zkoumání úvěruschopnosti žalované s odbornou péčí, je jeho závěr zcela správný. V tomto ohledu není případný odkaz žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, neboť jak vyplývá z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 11. 1. 2024 ve věci C-755/22 vydaného v obdobné věci, v níž rozhodoval Nejvyšší soud, nebrání články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru, jejichž transpozicí jsou § 86 a § 87 ZoSÚ, tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel neutrpěl žádné škodlivé následky. Odvolací soud tak má za to, že argumentace žalobkyně tím, že žalovaná po určitou dobu úvěr řádně splácela, a že nebylo v řízení prokázáno, že fakticky nebyla neúvěruschopná, je tak zcela irelevantní.

11. Nezkoumala-li pak banka s odbornou péčí úvěruschopnost žalované a poskytla-li jí i přesto úvěr, porušila povinnost stanovenou v § 86 dost. 1 ZoSÚ, která má za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru. I když § 87 odst. 1 ZoSÚ ve znění ke dni uzavření této smlouvy stanovil neplatnost pouze relativní, ustálená judikatura soudů vyšších stupňů dovodila, že se jedná o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží bez námitky.

12. Soud proto k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), přihlíží, aniž by se jí spotřebitel (žalovaná) musela dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. V tomto směru odvolací soud rovněž odkazuje na jednoznačné závěry rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, v níž položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru ve vazbě na § 87 ZoSÚ, který formuloval neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 výše zmíněné směrnice musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 výše zmíněné směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky.

13. Odvolací soud tak sdílí i závěr okresního soudu o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru. Odvolací soud proto považuje za správný také závěr okresního soudu, že žalobkyni náleží s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši dosud nesplacené jistiny úvěru. Na ostatní žalobkyní požadované nároky vyplývající ze smlouvy o úvěru pak žalobkyně nárok nemá. Bylo tedy zejména nutno zjistit výši tohoto bezdůvodného obohacení, kterého se žalované na úkor banky (a následně žalobkyně) dostalo.

14. Odvolací soud pak již nesouhlasí se závěrem okresního soudu, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení či důkazní ohledně bezdůvodného obohacení žalované. Je sice pravdou, že žalobkyně v průběhu prvostupňového řízení neuváděla žádná konkrétní tvrzení o výši bezdůvodného obohacení žalované. Avšak aby mohl okresní soud učinit závěr o neunesení břemene tvrzení ze strany žalobkyně, musel by žalobkyni poučit ve smyslu § 118a odst. 1 o. s. ř. o její povinnosti uvést konkrétní tvrzení o tom, v jaké výši žalovaná úvěr čerpala. Odvolací soud pak nemá za to, že by se žalobkyni dostalo takového poučení v rámci jednání okresního soudu dne 9. 8. 2024, neboť u tohoto jednání okresní soud žalobkyni poučil pouze ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř., tedy o povinnosti označit důkazy k prokázání jejích tvrzení. Takové poučení však logicky přichází do úvahy teprve poté, co žalobkyně řádně splní svou povinnost tvrzení, neboť důkazy je možno označit vždy pouze k prokázání konkrétního (dříve uvedeného) skutkového tvrzení. A pokud tedy okresní soud řádně nepoučil žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1 o. s. ř. o její povinnosti doplnit potřebná tvrzení, nemohl žalobu zamítnout kvůli neunesení břemen tvrzení ze strany žalobkyně. Přitom neunesení břemen důkazního ze strany žalobkyně v případě neuvedení tvrzení ani nepřipadá logicky do úvahy a nemůže tak být v takovém případě způsobilým důvodem k zamítnutí žaloby. Žalobkyně pak potřebná tvrzení (jaké částky byly bankou v rámci kontokorentního úvěru vyplaceny do sféry dispozice žalovaného) uvedla v rámci svého odvolání. Ve smyslu § 205a písm. d) o. s. ř. pak bylo možno k takto žalobkyní uvedeným tvrzením v průběhu odvolacího řízení přihlížet, neboť se jednalo o tvrzení, kvůli jejichž neuvedení utrpěla žalobkyně v řízení procesní neúspěch, a nebyla ze strany okresního soudu řádně poučena podle § 118a odst. 1 o. s. ř. Odvolacímu soudu tedy nic nebránilo v tom, aby přihlédl k žalobkyní uváděným tvrzením o výši bezdůvodného obohacení a provedl k nim i důkazy, které žalobkyně již označila v průběhu prvostupňového řízení (výpisy z běžného účtu žalované u [právnická osoba], za období od 30. 4. 2021 do 31. 10. 2022).

15. Z nich pak odvolací soud zjistil jednotlivá čerpání úvěru žalovanou v době od 5. 6. 2021 do 21. 2. 2022 (tedy v době, v níž žalovaná čerpala kontokorentní úvěr), a to v celkové výši 249 971,61 Kč. S ohledem na okolnost, že kontokorentní úvěr žalovaná čerpala na běžném účtu, je nutno dovodit, že pokud se žalovaná čerpáními částek ze svého běžného účtu dostala na běžném účtu do záporného zůstatku, čerpal tím svůj kontokorentní úvěr. Odvolací soud proto dovodil, že za kontokorentní úvěr je nutno považovat rozdíl mezi kladnými částkami, které byly na předmětném běžném účtu žalované (včetně jejích vkladů) a částkami, které žalovaná z běžného účtu čerpala. Jejich rozdíl pak tvoří záporný zůstatek na běžném účtu žalované, tedy nesplacenou jistinu kontokorentního úvěru. Odvolací soud pak současně dovodil, že ve výše uvedeném období žalovaná na účet vložila celkem částku 223 073,93 Kč, což také odpovídá tvrzením samotné žalobkyně. Ta navíc v průběhu řízení uvedla, že žalovaná zaplatila na svůj dluh dále dne 14. 8. 2023 částku 2 500 Kč, která nebyla v rámci výše uvedených výpisů z účtů nijak zohledněna. Odvolací soud tak má za to, že je nutno vycházet z toho, že žalovaná na svůj dluh u žalobkyně v podobě vyplacené jistiny kontokorentního úvěru zaplatila do doby rozhodnutí odvolacího soudu částku 225 573,93 Kč. Rozdíl těchto částek (24 400,68 Kč) pak tvoří bezdůvodné obohacení žalované, kterého se jí na úkor banky dostalo vyplacením jistiny kontokorentního úvěru dle neplatné smlouvy o úvěru.

16. Odvolací soud pak má za to, že v případě závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru pro porušení povinnosti úvěrující řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, se kterým smlouvu uzavírá, ve smyslu § 86 odst. 1 ZoSÚ, se uplatní speciální úprava obsažená v § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, která má přednost před obecnou právní úpravou obsaženou v o. z. V takovém případě je pak spotřebitel povinen vrátit úvěrující poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Pokud však jde o možnosti a schopnosti zaplatit dlužnou jistinu úvěru, žalovaná byla v řízení před okresním soudem zcela pasivní. Ničeho totiž netvrdila (natož aby doložila) o tom, že by nebylo v jejích možnostech poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru vrátit ode dne následujícího po dni, kdy byla prokazatelně připsána na její bankovní účet a ocitla se tak v její dispozici. Žalovaná pak ani jakkoliv netvrdila, zda a jakým případně způsobem tuto částku použila. Současně se ani nedostavila k jednání soudu, a to jak okresního, tak i odvolacího. K tomu odvolací soud zdůrazňuje, že povinnost tvrdit (a prokázat), že není v možnostech a schopnostech spotřebitele jistinu vrátit poté, co jí na základě neplatné smlouvy obdržel, leží plně na spotřebiteli a nikoliv na poskytovateli úvěru. Odvolací soud pak v této souvislosti považuje za nutné zmínit, že nemá za to, že by bylo možno z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, jakkoliv dovodit, že by věřitel měl nárok na úrok z prodlení z nesplacené jistiny úvěru pouze v případě dohody mezi věřitelem a dlužníkem, či až od okamžiku přiznání jistiny úvěru rozhodnutím soudu.

17. Odvolací soud s ohledem na poskytnutí jistiny úvěru žalované ve výši 249 974,61 Kč v době od 5. 6. 2021 do 21. 2. 2022 a zaplacení částky 225 573,93 Kč dovodil, že žalovaná dosud nesplatila částku 24 400,68 Kč poskytnutou jí v době od 7. 12. 2021. Přitom z této částky byla žalované vyplacena část v rozsahu 12 384,40 Kč v době od 7. 12. 2021 do 31. 12. 2021 a část v rozsahu 12 016,28 Kč v době od 1. 1. 2022 do 21. 2. 2022. Žalovaná pak měla vždy následujícího dne po vyplacení těchto částek možnost takto poskytnutou jistinu úvěru vrátit (neboť nijak netvrdila, že by takovou možnost neměla a tato skutečnost ani nijak nevyšla v průběhu řízení najevo). A protože tak neučinila, dostala se dalším dnem do prodlení s úhradou této nesplacené dlužné jistiny z neplatně sjednaného úvěru. A pokud tak neučinila, je vedle samotné dlužné částky povinna platit žalobkyni vždy od prvního dne prodlení i úrok z prodlení. Žalobkyně se přitom domáhala úhrady úroku z prodlení z celé částky nesplacené jistiny úvěru až od 14. 9. 2022, tedy od okamžiku, kdy již nastala splatnost celé nesplacené jistiny úvěru. Nicméně s ohledem na výše uvedené je nutno současně dospět k závěru, že žalobkyně není oprávněna požadovat úrok z prodlení v sazbě, ve které ji považuje. Pokud totiž nastalo prodlení v prosinci 2021, pak činila dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. sazba zákonného úroku z prodlení 8,5 % ročně. U prodlení nastalého v lednu a únoru 2022 pak dle výše zmíněného ustanovení činila sazba úroku z prodlení 11,75 % ročně. Pokud žalobkyně v řízení uplatnila nárok na úrok z prodlení z nesplacené jistiny úvěru ve výši 15 % ročně, není možno její nárok považovat v rozsahu přesahujícím zákonný úrok z prodlení za důvodný.

18. Odvolací soud pak s ohledem na dvojí postoupení pohledávek, které jsou předmětem tohoto řízení, v průběhu odvolacího řízení, zkoumal, zda skutečně došlo k postoupení těchto pohledávek. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 9. 2024 a její přílohy č. 1 odvolací soud zjistil, že tehdejší žalobkyně (společnost [Anonymizováno]) uzavřela jako postupitelka se společností [Anonymizováno] jako postupitelem smlouvu o postoupení pohledávek, a to mimo jiné i pohledávek společnosti [Anonymizováno], vůči žalované vyplývajících ze smlouvy o úvěru č. [Anonymizováno]. Dle smlouvy mělo k postoupení pohledávek dojít s účinností k okamžiku připsání celkové úplaty za postoupení pohledávek na účet postupitele. Z potvrzení ze dne 24. 9. 2024 pak odvolací soud zjistil, že celková úplata za pohledávky postupované v rámci smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 9. 2024 byla dne 24. 9. 2024 připsána na účet postupitele. Je tak možno dovodit, že tímto dnem nabyla účinnosti smlouva o postoupení pohledávek ze dne 20. 9. 2024. Odvolací soud pak dále zjistil ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 25. 9. 2024 a její přílohy č. 1, že dne 25. 9. 2024 uzavřela společnost [Anonymizováno] jako postupitelka se současnou žalobkyní jako postupitelem smlouvu o postoupení pohledávek, a to mimo jiné i pohledávek vůči žalované vyplývajících ze smlouvy o úvěru č. [Anonymizováno]. Dle smlouvy mělo k postoupení pohledávek dojít s účinností k podpisu této smlouvy, tedy ke dni 25. 9. 2024. Odvolací soud tak uzavírá, že současná žalobkyně je ve věci aktivně věcně legitimována, neboť na ní v souladu se dvěma výše zmíněnými smlouvami o postoupení pohledávek přešly pohledávky, které jsou předmětem tohoto řízení.

19. S ohledem na výše uvedené skutečnosti tak odvolací soud považuje rozsudek okresního soudu ve výroku II. za nesprávný co do nároku žalobkyně na zaplacení částky 24 400,68 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 12 384,40 Kč od 14. 9. 2022 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 12 016,28 Kč od 14. 9. 2022 do zaplacení. Odvolací soud proto v tomto rozsahu výrokem I. písm. a) tohoto rozsudku ve smyslu § 220 o. s. ř. změnil výrok II. rozsudku okresního soudu a v této části žalobě vyhověl. Ve zbylém rozsahu výroku II. pak odvolací soud výrokem I. písm. b) rozsudek okresního soudu co do merita dle § 219 o. s. ř. jakožto věcně zcela správný potvrdil.

20. Současně se změnou meritorní části napadeného rozsudku odvolací soud dle § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 2 o. s. ř. originárně rozhodl výrokem II. tohoto rozsudku o náhradě nákladů řízení před okresním soudem. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně byla po částečné změně rozsudku okresního soudu v prvostupňovém řízení procesně úspěšnější než žalovaná. Procesní úspěch žalobkyně (při započtení jistiny ve výši 24 400,68 Kč a příslušenství kapitalizovaného ke dni rozhodnutí okresního soudu v celkové výši 4 695,50 Kč) činí celkem částku 29 096,18 Kč, přičemž její procesní neúspěch činí celkem částku 18 441,68 Kč (a to v rozsahu výroku I. rozsudku okresního soudu v částce 2 500 Kč, neboť řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno bez zavinění žalované, a v rozsahu výroku II. po jeho změně odvolacím soudem, tedy co do jistiny ve výši 10 759,42 Kč a příslušenství kapitalizovaného ke dni rozhodnutí okresního soudu v částce 5 182,26 Kč). Je tak možno dovodit, že žalobkyně byla v prvostupňovém řízení úspěšná v rozsahu 61,2 % a procesně neúspěšná v rozsahu 38,8 %. Po odečtení procesního neúspěchu žalobkyně od jejího procesního úspěchu je možno dospět k závěru, že žalobkyně má vůči žalované nárok na náhradu nákladů řízení před okresním soudem v rozsahu 22,4 %. Náklady žalobkyně za prvostupňové řízení sestávají z odměny advokátky zastupující žalobkyni za pět úkonů právní služby, a to převzetí a přípravu zastoupení (§ 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif – dále jen „advokátní tarif“), za sepis předžalobní výzvy a za sepis žaloby (§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu) ve výši po 2 620 Kč za každý z těchto úkonů dle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 5. advokátního tarifu při tarifní hodnotě 37 660,10 Kč, dále za částečné zpětvzetí žaloby (§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu) ve výši 1 000 Kč dle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 3. advokátního tarifu při tarifní hodnotě 2 500 Kč, jelikož při zpětvzetí žaloby je nutno za tarifní hodnotu považovat částku, o kterou je žaloba vzata zpět, a dále za účast u jednání okresního soudu (§ 11 písm. g) advokátního tarifu) ve výši 2 540 Kč dle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 5. advokátního tarifu při tarifní hodnotě 35 160,10 Kč, neboť tato částka již byla předmětem jednání po částečném zpětvzetí žaloby. Celkem tak zástupkyni žalobkyně náleží odměna advokáta za prvostupňové řízení v částce 11 400 Kč. Do nákladů žalobkyně je dále nutno započítat náhradu hotových výdajů její zástupkyně k celkem pěti výše uvedeným úkonům právní služby ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Zástupkyni žalobkyně byl dále přiznán nárok na cestovné za jízdu k jednání okresního soudu dne 9. 8. 2024 osobním vozidlem zn. [Anonymizováno], RZ [SPZ], ze sídla zástupkyně žalobkyně v [Anonymizováno] k okresnímu soudu a zpět v celkové délce 60 km, při průměrné spotřebě 8,2 l Benzinu Natural 95 na 100 km a jeho ceně ve výši 38,20 Kč/l dle § 4 písm. a) vyhlášky č. 398/2023 Sb., a základní náhradu ve výši 5,60 Kč za 1 km jízdy dle § 1 písm. b) této vyhlášky, tedy v celkové částce 524 Kč. Za tuto cestu zástupkyni žalobkyně rovněž přísluší náhrada za promeškaný čas ve výši 200 Kč, a to za 2 započaté půlhodiny po 100 Kč dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu. Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalobkyně je plátcem DPH, vznikl jí ve smyslu § 137 odst. 3 o. s. ř. nárok na náhradu za 21% DPH z celkové částky výše uvedených nákladů ve výši 13 624 Kč v částce 2 862 Kč. Do nákladů prvostupňového řízení žalobkyně je dále nutno započítat soudní poplatek zaplacený žalobkyní za podání žaloby v částce 1 507 Kč. Celkové náklady řízení žalobkyně před okresním soudem tak činí částku 17 993 Kč, z níž odvolací soud přiznal žalobkyni vůči žalované výrokem II. tohoto rozsudku nárok na náhradu v rozsahu 22,4 %, tedy na částku 4 030 Kč.

21. Odvolací soud se dále ve smyslu § 224 odst. 1 o. s. ř. zabýval rozhodováním o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem. Přitom dospěl k závěru, že žalobkyně byla i v rámci odvolacího řízení pouze částečně procesně úspěšná. Přitom již odvolací soud nezohledňoval částku uvedenou ve výroku I. rozsudku okresního soudu, která nebyla předmětem odvolacího řízení. Odvolací soud tak plně odkazuje na výpočet procesního úspěchu žalobkyně uvedený v předchozím odstavci, který zůstal i v odvolacím řízení stejný a dosáhl částky 29 096,18 Kč. Naopak se snížil procesní neúspěch žalobkyně, a to právě o částku 2 500 Kč, tudíž činil částku 15 941,68 Kč. Žalobkyně tak byla v odvolacím řízení procesně úspěšná v rozsahu 64,6 % a procesně neúspěšná v rozsahu 35,4 %. Po odečtení procesního neúspěchu žalobkyně od jejího procesního úspěchu pak odvolací soud dovodil, že žalobkyně má vůči žalované nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení v rozsahu 29,2 %. Celkové náklady žalobkyně za odvolací řízení činí částku 9 119 Kč a sestávají z odměny advokátky zastupující žalobkyni za celkem tři úkony právní služby, a to za sepis odvolání (§ 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu) ve výši 2 540 Kč dle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 5. advokátního tarifu při tarifní hodnotě 35 160,10 Kč, a za dva návrhy na rozhodnutí odvolacího soudu o procesním nástupnictví ze dne 2. 10. 2024 a 13. 12. 2024 (§ 11 odst. 2 písm. d) advokátního tarifu) v rozsahu plné odměny, tedy v částce 1 270 Kč, neboť se jednalo o návrhy ve věci, v níž je možno rozhodnout bez nařízení jednání. Celkem tak odměna zástupkyně žalobkyně za odvolací řízení činí částku 5 080 Kč. Do nákladů žalobkyně je dále nutno započítat náhradu paušálních výdajů její zástupkyně ve výši 300 Kč za každý z výše uvedených úkonů právní služby (celkem 900 Kč) a 21% DPH z výše uvedených částek ve výši 1 256 Kč dle § 137 odst. 3 o. s. ř., neboť zástupkyně žalobkyně je plátcem DPH. Do nákladů žalobkyně je dále nutno započítat i soudní poplatek zaplacený žalobkyní za odvolání ve výši 1 883 Kč. Z celkových nákladů odvolacího řízení v částce 9 119 Kč pak má žalobkyně vůči žalované nárok na náhradu v rozsahu 29,2 %, tedy na částku 2 663 Kč, k jejímuž zaplacení žalobkyni zavázal odvolací soud žalovanou výrokem III. tohoto rozsudku.

22. Lhůty k plnění pak byly stanoveny dle § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce tří dnů, neboť pro stanovení lhůty delší či pro povolení splátek neshledal odvolací soud jakéhokoliv důvodu.