15 Co 226/2025 - 279

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Vašíčka a soudců JUDr. Libora Daňhela a Mgr. Pavla Mádra ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Anonymizováno] [Jméno žalované]. [Anonymizováno], IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 15. 7. 2025, č. j. 5 C 186/2024-250, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se v napadeném výroku I. potvrzuje.

II. Ve výroku II. o nákladech řízení se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech řízení částku [Anonymizováno] Kč do 3 měsíců od právní moci rozsudku, k rukám zástupkyně žalované [Jméno advokátky].

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku [Anonymizováno] Kč do 3 měsíců od právní moci rozsudku, k rukám zástupkyně žalované [Jméno advokátky].

Odůvodnění

1. Výše uvedeným rozsudkem rozhodl soud I. stupně tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že výpověď z pracovního poměru ze dne [datum] daná žalovanou žalobkyni je neplatná (výrok I.). Současně soud I. stupně zavázal žalobkyni k povinnosti zaplatit žalované jednu třetinu náhrady nákladů řízení ve výši [Anonymizováno] Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalované (výrok II.).

2. Proti tomuto rozsudku podala prostřednictvím svého právního zástupce odvolání žalobkyně. Podle ní soud I. stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a rozhodnutí soudu I. stupně spočívá na nesprávném právním posouzení. Žalobkyně nadále setrvává na svém tvrzení, že skutečným důvodem výpovědi bylo neuposlechnutí protiprávního pokynu ředitele žalované, kdy ředitel žalobkyni nejprve navrhl skončení pracovního poměru dohodou, což odůvodnil tím, že nebyl spokojený s její prací, a když na uvedené žalobkyně nepřistoupila, tak jí sdělil, že si promyslí, jak s ní pracovní poměr skončí a následně jí dal výpověď pro nadbytečnost. Jde-li o žalobkyní namítané nesprávné právní posouzení věci soudem I. stupně, žalobkyně poukazuje na rozporuplnost rozhodnutí soudu I. stupně, když jednak poukazuje na skutkové závěry při posouzení věci samé, kde soud I. stupně neučinil jednoznačný závěr, že by rozhodnutí zaměstnavatele bylo odůvodněno výhradně nespokojeností s pracovními výsledky žalobkyně, na druhou stranu pak při rozhodování o nákladech řízení soud I. stupně jako jeden z důvodů hodných zvláštního zřetele zdůraznil to, že jedním z důvodů, pro které se žalovaná rozhodla dát výpověď právě žalobkyni, bylo nepochybně odmítnutí žalobkyně postupovat v rozporu s platnou právní úpravou. Soud I. stupně zjistil skutkový stav tak, že ředitel žalované dal žalobkyni protiprávní pokyn, který odmítla provést, přičemž tento pokyn jí byl udělen v blízké časové souvislosti s doručením výpovědi, ale uvedenou skutečnost nehodnotí v souvislosti s otázkou existence organizační změny, přestože z provedených důkazů, zejména z přepisu audionahrávek, jejichž obsah byl účastníky učiněn nesporným, je zřejmé, že výpověď žalobkyni byla dána bezprostředně po nesplnění protiprávního pokynu. V této souvislosti žalobkyně cituje z předmětných audionahrávek a dále poukazuje a cituje z výpovědi svědkyně [jméno FO] učiněné před soudem I. stupně. V tomto směru žalobkyně činí z uvedených důkazů závěr, že činnosti žalované fakticky převzala zástupkyně vedoucí školní jídelny [jméno FO], aniž by to bylo její povinností podle pracovní smlouvy, tedy žalovaná zrušila pozici zástupce vedoucí školní jídelny, nikoli vedoucí školní jídelny. Jedinou změnou bylo, že člověkohodiny a s tím i platové náklady byly přesunuty na ostatní zaměstnance, takže náklady zůstaly podle žalobkyně stejné, jako by žalobkyně pracovala nadále. Podle žalobkyně žalovaná poprvé něco organizačně změnila až dne [datum], když informuje, že došlo k úpravě jídelníčku (pouze jedno jídlo) při počtu čtyř kuchařek, a to v důsledku hromadné výpovědi, kterou podaly všechny ostatní kuchařky. Žalobkyně tak má za to, že žalovaná neprokázala, že by skutečně došlo k organizační změně v době, kdy jí byla doručena výpověď pro nadbytečnost. V tomto směru poukazuje na listinu založenou na č. l. 38 spisu jako přehled organizačních změn a souvisejících provozních opatření, které měly nastat k [datum], ale podle žalobkyně bylo prokázáno, že k této změně nedošlo, což vyplývá např. z přehledu za měsíc září založený na č. l. 52 spisu. Žalobkyně dále odkazuje na dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to jednak sp. zn. 21 Cdo 1160/2020 a sp. zn. 21 Cdo 3680/2020. V neposlední řadě pak žalobkyně poukazuje na to, že nebyl úplně zjištěn skutkový stav. Zde žalobkyně poukazuje na žalovanou předloženou výpočtovou analýzu (č. l. 95 spisu), podle které jsou v roce [Anonymizováno] poskytnuty prostředky ve výši [Anonymizováno] Kč na normovaných [Anonymizováno] pracovníka (ve skutečnosti pracovalo [Anonymizováno] pracovníka) a v roce [Anonymizováno] ve výši [Anonymizováno] Kč na normovaných [Anonymizováno] pracovníka (ve skutečnosti stále pracovalo [Anonymizováno] pracovníka). Žalovaná tak měla finanční prostředky na zaměstnance školní jídelny v dostatečné výši, tj. i na mzdu žalobkyně. O tom, že peníze na zaměstnance školní jídelny nejsou, tak rozhodl pouze ředitel žalované, když se rozhodl použít určené finanční prostředky na jiný účel. Co se týče stravování cizích strávníků, to je poskytováno na základě živnostenského oprávnění a není do normativů zahrnováno. Příjem za poskytování stravovacích služeb cizím strávníkům představuje dodatečný příjem nad rámec finančních prostředků poskytnutých ministerstvem a krajem. Žalobkyně má za to, že žalovaná neprokázala, že by skutečně došlo k organizační změně v době, kdy jí byla doručena výpověď pro nadbytečnost, nicméně žádala soud, aby znaleckým posudkem prověřil tvrzenou skutečnost, že byl u žalované důvod zasáhnout do části rozpočtu určeného pro školní jídelnu, prověřit bylo třeba také skutečnost, co se ekonomicky změnilo v souvislosti s provedenými změnami. Na těchto návrzích žalobkyně stále trvá, neboť jsou způsobilé prokázat, že výpovědní důvod, který byl ve výpovědi obsažený, měl pouze skutečný důvod zastřít. Z těchto důvodů žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení, případně aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

3. K odvolání žalobkyně se prostřednictvím své právní zástupkyně vyjádřila též žalovaná. Ta, pokud jde o návrhy na doplnění dokazování ze strany žalobkyně, považuje tyto za nadbytečné, když v této souvislosti odkazuje též na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1105/2002. K tomu zdůrazňuje, že předmětem tohoto sporu není přezkum hospodaření žalované a jak byly finanční prostředky rozdělovány mezi jednotlivé náklady žalované. Kontrolu hospodaření provádí každý rok zřizovatel žalované a nebylo nalezeno žádných pochyb. Skutečnost, že došlo ke snížení finančních prostředků poskytnutých žalované na provoz školní jídelny, respektive na mzdy zaměstnanců na úseku školního stravování, byla zcela jednoznačně prokázána. Žalovaná dále uvádí, že soud I. stupně při zjišťování skutkového děje vycházel z mnoha dalších důkazů a na jejich základě dospěl k rozhodnutí, že k organizační změně ve smyslu § 52 písm. c) zákoníku práce došlo, tj. došlo ke zrušení pracovní pozice vedoucí školní jídelny, došlo ke snížení počtu zaměstnanců na úseku školního stravování, pracovní náplň zrušeného pracovního místa byla rozdělena mezi ostatní zaměstnance žalované a současně byla přijata další opatření k zefektivnění provozu školní jídelny, také bylo nade vší pochybnost prokázáno, že organizační změna byla přijata z důvodu nižších finančních prostředků poskytovaných žalované na provoz školní jídelny. K tvrzení žalobkyně, že žalovaná měla finanční prostředky na zaměstnance školní jídelny v dostatečné výši, tj. i na mzdu žalobkyně, žalovaná opět odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1105/2002 a uvádí, že pokud by byl zaměstnán počet zaměstnanců školní jídelny dle normativu, zaměstnanci by měli nižší plat, než jakého dosahovali a pravděpodobně by nebyli ochotni za takovýchto platových podmínek pracovat, když z doložených listin je zcela zřejmá výše platů zaměstnanců školní jídelny, tedy že platy jsou dlouhodobě nízké. Nadto pouze žalovaná jako zaměstnavatel byla oprávněna rozhodnout a provést organizační změnu za účelem zefektivnění provozu a šetření nákladů. Podle žalované není zcela zřejmé, na základě jakých skutečností žalobkyně ve svém odvolání došla k závěru, že žalovaná neprokázala, že by skutečně došlo k organizační změně v době, kdy byla žalobkyni doručena výpověď. Žalovaná v rámci prvoinstančního řízení tvrdila a zcela prokázala, že splnila veškeré formální i věcné předpoklady pro platné ukončení pracovního poměru, tedy, že byla provedena organizační změna a v příčinné souvislosti této organizační změny byla dána platná výpověď pro nadbytečnost žalobkyni jako zaměstnanci. Podle žalované, z nahrávek, ani z listin, ani z výslechů svědků nevyplývá žádné udělení protiprávního pokynu žalobkyni. Pokud žalobkyně opětovně uvádí, že žalovaná fakticky zrušila pozici zástupce vedoucí školní jídelny, a nikoliv vedoucí školní jídelny, když zástupkyně školní jídelny zcela převzala agendu vedoucí jídelny, je toto závěr zcela mylný, neboť to nevyplývá ani z tvrzení žalobkyně, ani z provedených důkazů, jako jsou výpovědi svědků a předložené listiny. K tomu žalovaná uvádí, že je zcela v kompetenci zaměstnavatele rozhodnout o výběru zaměstnance, který je nadbytečný a ani soud není oprávněn jeho volbu přezkoumávat. Ředitel žalované přijal rozhodnutí o zrušení pracovní pozice vedoucí školní jídelny, když tato pozice pro chod školní jídelny není stěžejní. Pro chod školní jídelny jsou zásadní kuchařky, které jídlo uvaří, a administrativní činnost, kterou vedoucí jídelny zastávala, byla rozdělena mezi několik jiných zaměstnanců žalované, což také bylo ze strany žalované řádně prokázáno. Další opakované tvrzení žalobkyně, že mzdové náklady zůstaly prakticky stejné, jako by žalobkyně pracovala nadále, není pravdivé a bylo již vyvráceno v prvoinstančním řízení, neboť z předložených důkazů ze strany žalované zcela jednoznačně vyplývají mzdové náklady na zaměstnance, a to mimo jiné z jejich výpovědí a mzdových listů. S ohledem na vše uvedené, považuje žalovaná odvolání žalobkyně za nedůvodné, a proto navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí potvrdil jako věcně správné a přiznal žalované náhradu nákladů odvolacího řízení.

4. Poté, co odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou (ust. § 201 o.s.ř.), ve lhůtě (ust. § 204 o.s.ř.), a proti rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř., ust. § 202a contrario o.s.ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přičemž dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

5. Jak vyplývá z obsahu spisu, podanou žalobou se žalobkyně domáhá určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí, kterou jí dala žalovaná dne [datum], a to z důvodu vymezeného v ustanovení § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb. (dále jen „zákoník práce“).

6. Podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.

7. Základním předpokladem výpovědi z pracovního poměru dle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce je přijetí organizačního opatření, na základě kterého se zaměstnanec, v tomto případě žalobkyně, stane nadbytečným. V této souvislosti žalovaná poukazovala na to, že bylo přijato organizační opatření, kterým ředitel žalované jako statutární zástupce rozhodl o změně organizačního řádu školy za účelem zvýšení efektivnosti práce na provozním úseku a z tohoto důvodu bylo pracovní místo vedoucí školní jídelny zrušeno pro nadbytečnost.

8. V projednávané věci soud I. stupně dospěl k závěru, že žalobkyně pracovala u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne [datum] ve znění její změny z [datum] jako vedoucí školní jídelny, přičemž žalobkyni byla dne [datum] předána výpověď dle § 52 písm. c) zákoníku práce odůvodněná tím, že se žalovaná rozhodla k [datum] změnit organizační řád školy za účelem zvýšení efektivnosti práce na provozním úseku a z tohoto důvodu bylo pracovní místo vedoucí školní jídelny zrušeno pro nadbytečnost. Na základě této výpovědi měl pracovní poměr žalobkyně skončit ke dni [datum]. Žalobkyně pak ve lhůtě dvou měsíců dle ustanovení § 72 zákoníku práce napadla tento úkon žalované jako zaměstnavatele žalobou u soudu na určení neplatnosti uvedené výpovědi. Dále soud I. stupně dospěl k závěru, že uvedená výpověď daná žalobkyni dne [datum] má z formálního hlediska náležitosti platného právního jednání. K námitce žalobkyně, že tvrzené organizační změny nebyly skutečné a měly pouze zastřít skutečnost, že se jí chce ředitel žalované zbavit kvůli neuposlechnutí jeho nezákonného pokynu směřujícího k vylepšení obědů pro zaměstnance žalované, dospěl soud I. stupně k závěru, že přijaté organizační opatření není předstírané. K tomu soud I. stupně uvedl, že „organizační změny spočívající mimo jiné ve zrušení pracovního místa žalobkyně byly žalovanou řádně přijaty a žalobkyni předáním výpovědi oznámeny. Její pracovní náplň byla rozdělena mezi ostatní zaměstnance žalované a byla přijata i další opatření k zefektivnění provozu školní jídelny. Tato organizační změna byla přijata z důvodu nižších finančních prostředků poskytnutých žalované na provoz školní jídelny, přičemž lze souhlasit s tvrzením žalované, že by musela potřebné finanční prostředky nalézt na úkor platů jiných zaměstnanců. Soud tak nesouhlasí s názorem žalobkyně, že organizační změny u žalované byly přijaty pouze účelově proto, aby se žalovaná žalobkyně kvůli jejímu sporu s ředitelem žalované zbavila. Soudu přitom nepřísluší hodnotit, který zaměstnanec má být v důsledku organizační změny propuštěn, neboť toto rozhodnutí přísluší pouze zaměstnavateli. Nelze přitom dovodit, že by rozhodnutí zaměstnavatele o změnách bylo odůvodněno výhradně nespokojeností s pracovními výsledky žalobkyně, byť skutečně žalobkyně odmítla žádost ředitele o odstranění rozdílů mezi obědy pro zaměstnance a žáky, která byla i dle názoru soudu v rozporu s tehdy platnou právní úpravou, na kterou odkázal krajský úřad ve svém stanovisku. Výpověď daná žalobkyni tak byla žalovanou dána platně a soud proto žalobu ve věci samé jako nedůvodnou zamítl“ S těmito závěry soudu I. stupně však žalobkyně nesouhlasí.

9. Jak vyplývá z obsahu spisu, v projednávané věci dala žalovaná žalobkyni výpověď z pracovního poměru dle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce pro nadbytečnost. V případě skončení pracovního poměru výpovědí dle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce je pro platnost takové výpovědi (kromě formálních náležitostí) nezbytné naplnění dalších předpokladů, a to přijetí organizační změny zaměstnavatelem, seznámení zaměstnance s touto organizační změnou, dále nadbytečnost zaměstnance a příčinná souvislost mezi organizační změnou a nadbytečností zaměstnance.

10. Odvolací soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí i řízení, které jeho vydání předcházelo, dospěl k závěru, že I. stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, z provedených důkazů dospěl k odpovídajícím závěrům a v předmětné věci aplikoval příslušné právní normy i navazující judikaturu. Závěry soudu I. stupně jsou zcela správné, když odvolací soud se ztotožňuje s hodnocením věci, jak jej učinil soud I. stupně, který podrobně vysvětlil veškeré své úvahy a důvody, pro které považuje žalobu žalobkyně za nedůvodnou. V tomto směru lze na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně zcela odkázat.

11. V rámci odvolání žalobkyně v podstatě setrvává na svých námitkách uváděných již před soudem I. stupně, a to jednak ohledně toho, že organizační opatření bylo v podstatě jen předstírané (žalovaná jako zaměstnavatel připlácela zbývajícím zaměstnankyním kuchyně za práci navíc a ředitel žalované přislíbil novou pracovnici na výpomoc), když žalobkyně se nestala nadbytečnou v důsledku organizační změny, ale podle žalobkyně bylo skutečným důvodem rozvázání pracovního poměru neuposlechnutí protiprávního pokynu ředitele žalované. Dále žalobkyně namítala to, že nebylo zrušeno místo vedoucí školní jídelny, ale místo zástupce vedoucí školní jídelny.

12. Pokud jde o námitky ohledně toho, že se nejednalo o skutečnou organizační změnu, ale o změnu předstíranou, a dále že žalovaná jako zaměstnavatel připlácela zbývajícím zaměstnankyním kuchyně za práci navíc a že ředitel žalované přislíbil novou pracovnici na výpomoc, když v tomto směru žalobkyně odkazuje mimo jiné na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 695/2014, má odvolací soud za to, že tyto námitky důvodné nejsou.

13. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že provedenými důkazy v řízení před soudem I. stupně bylo prokázáno, že žalovaná jako zaměstnavatel přijala organizační opatření, a to na základě snížení provozních prostředků na kuchyni a snížení počtu strávníků, kdy uvedeným organizačním opatřením došlo ke snížení počtu zaměstnanců školní kuchyně o jednoho, když bylo zrušeno místo vedoucí školní jídelny. Jednalo se o jediné takové místo, které u žalované bylo, a toto místo zastávala žalobkyně. K tomuto snížení zaměstnanců ve školní jídelně skutečně došlo, když taktéž bylo prokázáno, že činnosti, které v této souvislosti prováděla žalobkyně jako vedoucí školní jídelny, byly na základě uvedeného organizačního opatření přerozděleny mezi zbývající zaměstnance ať již školní jídelny nebo i další zaměstnance žalované (informatik, ekonomka, zástupkyně ředitele).

14. V tomto směru odkaz žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 695/2014, není případný, neboť v uvedené věci projednávané před Nejvyšším soudem bylo zjištěno, že u žalovaného zaměstnavatele byla volná shodná pracovní pozice, jakou do té doby zastával vypovězený zaměstnanec a současně bylo zjištěno, že v době dání výpovědi zaměstnavatel poptával na trhu práce nového zaměstnance. Navíc zaměstnavatel ve věci projednávané před Nejvyšším soudem ani neuvedl, v čem konkrétně rozhodnutí o organizační změně zvýší efektivnost práce. Tak tomu v této projednávané věci však není. Žalovaná učinila organizační opatření, které bylo přijato, vycházelo z objektivních důvodů (snížení prostředků na provoz školní jídelny a snížení počtu strávníků), v důsledku organizačního opatření došlo ke zrušení jednoho pracovního místa, a to pracovního místa, které zastávala právě žalobkyně, když nový zaměstnanec nebyl v této souvislosti přijat a činnosti, které zastávala žalobkyně jako vedoucí školní jídelny, byly přerozděleny. Pokud (jak vyplývá mimo jiné i z výpovědi svědkyně [jméno FO]) ředitel hovořil o případné možnosti přijetí nového zaměstnance na výpomoc, lze připustit, že ředitel žalované o takové možnosti hovořil, ovšem nikoli že by se mělo jednat o obsazení místa vedoucí školní jídelny, ale o případném částečném úvazku v případě, že by uvedené činnosti nebylo možno zvládnout tak, jak bylo předvídáno organizačním opatřením. Navíc v řízení bylo prokázáno, že k přijetí této případné výpomoci nebylo přistoupeno a nebyl tedy přijat žádný nový pracovník. Z těchto důvodů má odvolací soud za to, že uvedené námitky žalobkyně nejsou důvodné, a to včetně jejího odkazu na výše uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 21 Cdo 695/2014).

15. Pokud jde o námitku, že motivací k přijetí organizačního opatření byly neshody mezi žalobkyní a ředitelem žalované ohledně stravování zaměstnanců, lze v této souvislosti poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1494/2014, z něhož vyplývá, že „samotnou okolnost - dosažení odchodu zaměstnance z pracovněprávního vztahu- nelze považovat za rozpornou s dobrými mravy, neboť skončení vzájemných vztahů zaměstnance a zaměstnavatele je vlastním účelem a smyslem výpovědi, jako jednostranného právního úkonu směřujícího ke skončení právního vztahu. Je možné, že spory mezi účastníky mohou být motivem, či pohnutkou k přijetí organizačního opatření, jímž je zrušeno pracovní místo zaměstnance, nicméně tato skutečnost sama o sobě nemusí znamenat, že jejím jediným smyslem je jej poškodit. Opačný názor by znamenal, že, nastanou-li v právnické osobě spory či neshody mezi osobami podílejícími se na různých stupních na řízení společnosti, je v tomto případě vyloučeno přijmout organizační a personální opatření, které by reagovalo na vzniklou situaci a umožnilo další „efektivní“ bezporuchovou činnost“. Z uvedeného je zřejmé, že pokud i případně motivací k přijetí organizačního opatření byly mimo jiné spory mezi žalobkyní jako vedoucí školní jídelny a ředitelem žalované jako statutárním zástupcem ohledně způsobu stravování zaměstnanců žalované, není tato okolnost (pokud byly řádně naplněny předpoklady vyplývající z ustanovení § 52 písm. c/ zákoníku práce) důvodem pro určení neplatnosti takové výpovědi.

16. Jde-li pak v neposlední řadě o další námitku žalobkyně spočívající v tom, že ve skutečnosti nebylo zrušeno místo vedoucí školní jídelny, nýbrž místo zástupkyně vedoucí školní jídelny, přičemž pokud byly následně převedeny některé činností na paní [jméno FO], nebyla v tomto směru uzavřena mezi žalovanou a paní [jméno FO] dohoda o změně pracovní smlouvy o druhu práce, nelze této námitce žalobkyně přisvědčit.

17. Zde je třeba jednak uvést to, že je zcela logickým (a běžným) důsledkem organizačních opatření, že činnosti, jejichž potřeba v souvislosti s přijetím organizačního opatření nezanikla, jsou přerozděleny mezi další zaměstnance (v rámci jejich stanoveného druhu práce). Dále pak žalobkyně přehlíží rozdíl mezi „druhem práce“ a „náplní práce“ (či popisem práce). Zákoník práce vychází z toho, že druh práce, který zaměstnanec pro zaměstnavatele koná, se sjednává v pracovní smlouvě jako obligatorní náležitost pracovní smlouvy. Z uvedeného je patrné, že druh práce je tedy výsledkem dohody mezi účastníky pracovněprávního vztahu. Zaměstnavatel pak může konkretizovat (upřesnit) sjednaný druh práce v rámci tzv. popisu či náplni práce. Tomu koneckonců odpovídá i závěr vyslovený v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2858/2007, když uvádí, že „zákoník práce blíže nepředepisuje, jak by měl být druh práce sjednaný v pracovní smlouvě vymezen. V právní teorii a soudní praxi nejsou žádné pochybnosti o tom, že při určení druhu práce v pracovní smlouvě se projevuje smluvní volnost účastníků; druh práce může být sjednán (ve vztahu k možnému okruhu pracovních činností) v užší nebo širší podobě, kdyby byl však dohodnut tak široce, že by to zaměstnavateli umožňovalo přidělovat zaměstnanci jakoukoliv práci, šlo by o neplatný právní úkon. V pracovní smlouvě sjednaný druh práce zpravidla vyžaduje bližší popis pracovních úkolů, který se nazývá pracovní náplní. Pracovní náplň je jednostranným příkazem zaměstnavatele, kterým se zaměstnanci blíže vymezují úkoly v rámci sjednané práce v pracovní smlouvě; pracovní náplň může zaměstnavatel kdykoliv měnit. Není tedy možné zaměňovat sjednaný druh práce, který může být změněn jen dohodou účastníků pracovního poměru, a pracovní náplň, kterou může zaměstnavatel v rámci sjednaného druhu práce zaměstnanci určovat“.

18. Z provedeného dokazování vyplývá, že svědkyně [jméno FO] pracovala na pozici (druh práce) vedoucí kuchařka, přičemž k jejím úkolům v rámci její pracovní náplně patřilo mimo jiné též zastupování vedoucí školní jídelny. V tomto směru již uvedený druh práce zahrnoval činnosti, které vykonávala v rámci svého pracovního poměru žalobkyně jako vedoucí školní jídelny. Tomu odpovídala i náplň práce, když stanovila zastupování žalobkyně právě [jméno FO] ve všech jejích činnostech (zde lze vyjít z výpovědi svědkyně [jméno FO]). Jak již bylo uvedeno výše, v případě změny či doplnění náplně práce (pokud odpovídá sjednanému druhu práce) se jedná o jednostranný úkon zaměstnavatele a není třeba v tomto směru změny pracovní smlouvy. Ani tuto námitku žalobkyně tak odvolací soud neshledal důvodnou. S ohledem na vše uvedené tedy odvolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé je věcně správné.

19. Zde lze ještě uvést, že pokud v rámci odvolání žalobkyně poukazuje na rozporuplnost rozhodnutí soudu I. stupně, když jednak poukazuje na skutkové závěry při posouzení věci samé (kde soud I. stupně dospěl k závěru, že rozhodnutí zaměstnavatele nebylo odůvodněno výhradně nespokojeností s pracovními výsledky žalobkyně) a jednak závěry při rozhodování o nákladech řízení (kde soud I. stupně připustil jako jeden z důvodů hodných zvláštního zřetele to, že se žalovaná rozhodla dát výpověď žalobkyni z důvodu odmítnutí žalobkyně postupovat v rozporu s platnou právní úpravou), pak žalobkyně přehlíží, že soud I. stupně v podstatě v uvedených bodech 7, 8 poukazuje na to, že byť rozpory žalobkyně jako vedoucí školní jídelny s ředitelem žalované ohledně stravování zaměstnanců mohly být (a zřejmě i byly) motivem přijetí organizačního opatření, nejedná se o jediný důvod organizačního opatření (viz výše); navíc důvody pro aplikaci ust. § 150 o.s.ř. neshledává soud I. stupně jen v této „okolnosti případu“, ale též v sociální situaci žalobkyně (viz níže).

20. Odvolací soud změnil rozhodnutí soudu I. stupně ohledně náhrady nákladů řízení (výrok II. rozsudku soudu I. stupně). Zde je třeba uvést, že soud I. stupně aplikoval ust. 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ust. § 150 o.s.ř. a úspěšné žalované (s ohledem zejména na poměry žalobkyně) přiznal [Anonymizováno] účelně vynaložených nákladů za řízení před soudem I. stupně. Odvolací soud neshledává aplikaci § 150 o.s.ř. nepřiměřenou, avšak při výpočtu konkrétní výše dospěl k závěru, že [Anonymizováno] účelně vynaložených nákladů činí částku [Anonymizováno] Kč. Jde-li o výpočet náhrady nákladů řízení, soud I. stupně uvedl, že byla přiznána odměna za právní zastupování za [Anonymizováno] úkonů právní služby po á [Anonymizováno] Kč, [Anonymizováno] odměna za právní zastupování po á [Anonymizováno] Kč, [Anonymizováno][Anonymizováno]režijních paušálů po á [Anonymizováno] Kč, [Anonymizováno] režijní paušály po á [Anonymizováno] Kč a DPH, jež činí z uvedených nákladů [Anonymizováno] Kč. Celkem tedy náklady za řízení před soudem I. stupně (včetně DPH) vznikly ve výši [Anonymizováno] Kč, přičemž [Anonymizováno] těchto nákladů činí částku [Anonymizováno] Kč. Vzhledem k tomu, že soud I. stupně nesprávně uvedl výpočet jedné třetiny nákladů řízení, odvolací soud v tomto změnil nákladový výrok.

21. Ohledně náhrady nákladů odvolacího řízení lze uvést, že v rámci odvolacího řízení byla zcela úspěšná žalovaná, které vznikly náklady za právní zastoupení, a to za [Anonymizováno] úkony právní služby po á [Anonymizováno] Kč, [Anonymizováno] režijní paušál po á [Anonymizováno] Kč, náhrada za ztrátu času po á [Anonymizováno] Kč v rozsahu [Anonymizováno] půlhodin, dále náhrada cestovních nákladů ve výši [Anonymizováno] Kč a DPH ve výši [Anonymizováno] Kč (když DPH nenáleží z náhrady cestovného, neboť v nich je již obsaženo a nelze je přičítat po druhé). Celkem se tedy na náhradě nákladů odvolacího řízení jedná o částku [Anonymizováno] Kč, přičemž s ohledem na skutečnosti, které zohlednil soud I. stupně (na základě stejných principů) se zjištěním, že žalobkyně je vedena na úřadu práce, její manžel nedosahuje ani průměrné mzdy, pokud vlastní nemovitosti, tyto slouží k uspokojení potřeb bydlení žalobkyně, případně její rodiny a nemá tedy žádný jiný hodnotnější majetek, zohlednil všechny tyto skutečnosti a při aplikaci ust. § 150 o.s.ř. taktéž přiznal žalované náklady řízení v rozsahu jedné třetiny, tedy v částce [Anonymizováno] Kč, kterou je žalobkyně povinna zaplatit tak, jak je to uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.

Poučení