15 Co 227/2024 - 193

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Karly Nekolové a Mgr. Jana Rýznara ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], narozená dne [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] o zaplacení částky 70 352,15 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 26. 7. 2024, č. j. 22 C 135/2024-128, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadeném rozsahu, tj. ve výroku I. co do stanovené hmotněprávní lhůty splatnosti přisouzené částky 60 455,38 Kč a ve výroku II. co do úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 60 455,38 Kč za dobu od 9. 2. 2024 do zaplacení, mění následovně: Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni okresním soudem ve výroku I. přisouzenou částku 60 455,38 Kč, a to spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky za dobu od 9. 2. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na poměrnou náhradu nákladů řízení částku 7 550 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení částku 10 121 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 61 640,27 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 0,29 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 184,89 Kč od 14. 12. 2023 do zaplacení a s úrokem ve výši 25 % ročně z částky 1 184,89 Kč od 14. 12. 2023 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 2 667,61 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 437,88 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 3 320,67 Kč, úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 18 910,80 Kč od 21. 11. 2023 do zaplacení, úrokem ve výši 15,35 % ročně z částky 18 910,80 Kč od 21. 11. 2023 do zaplacení, co do částky 3 004,42 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 630,34 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 3 804,03 Kč, úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 24 201,42 Kč od 21. 11. 2023 do zaplacení, úrokem ve výši 26,9 % ročně z částky 24 201,42 Kč od 21. 11. 2023 do zaplacení, a co do částky 3 039,85 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 412,26 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 2 028,49 Kč, úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 26 055,04 Kč od 21. 11. 2023 do zaplacení, úrokem ve výši 11,9 % ročně z částky 26 055,04 Kč od 21. 11. 2023 do zaplacení (výrok II.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 6 291 Kč (výrok III.) a žalobkyni povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Karviné doplatek soudního poplatku ve výši 703 Kč (výrok IV.).

2. Okresní soud vyšel ze zjištění o aktivní legitimaci žalobkyně, která uplatněné pohledávky nabyla smlouvou o postoupení pohledávek. Následně dospěl k závěru, že mezi předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba], která k 1. 1. 2022 zanikla fúzí sloučením s nástupnickou společností [právnická osoba]) a žalovanou byla dne 28. 6. 2017 uzavřena smlouva o poskytování bankovních a platebních služeb, přičemž dle této smlouvy zřídila a následně vedla předchůdkyně žalobkyně pro žalovanou běžný účet č. [č. účtu], tuto smlouvu posoudil okresní soud dle § 2662 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), jako smlouvu o účtu. Dovodil, že žalovaná se zavázala k zaplacení přečerpání na účtu, přičemž z výpisu z účtu za měsíc říjen 2023 se podává, že na účtu žalované byla přečerpána částka 1 184,89 Kč, kterou žalovaná žalobkyni nezaplatila. Dále okresní soud dovodil, že předchůdkyně žalobkyně uzavřela se žalovanou tři smlouvy o půjčce, a to dne 14. 2. 2023 na částku 20 000 Kč, dne 13. 2. 2023 na částku 25 000 Kč a dne 25. 9. 2022 na částku 30 000 Kč. Tyto smlouvy posoudil okresní soud po právní stránce jako spotřebitelské smlouvy o úvěru dle § 2395 o. z. a dospěl k závěru o jejich neplatnosti z důvodu, že předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smluv se žalovanou nezkoumala řádně s odbornou péčí úvěruschopnost žalované ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“). Vytkl, že předchůdkyně vyšla jen z výpisů z účtu žalované, z nichž se sice podává příjem žalované, avšak zůstatky na účtu nepostačovaly ani k úhradě splátek ve sjednané výši, a zdrojem příjmů žalované byla zejména podpora v nezaměstnanosti. Předchůdkyně žalobkyně blíže neověřovala ani příjmy žalované, respektive pracovní smlouvu či dohodu o pracovní činnosti, a především nezkoumala výdaje žalované, spolehla se jen na informace poskytnuté žalovanou, přičemž výdaje spojené s bydlením a další pravidelné výdaje žalované nelze z výpisu rozeznat. Okresní soud pro porušení povinnosti dle § 86 ZoSÚ předchůdkyní žalobkyně dovodil absolutní neplatnost smluv o spotřebitelském úvěru a povinnost účastníků vypořádat se tak, že žalovaná je povinna vrátit dle § 87 odst. 1 ZoSÚ toliko nesplacenou jistinu úvěrů. Okresní soud dovodil, že žalovaná na základě absolutně tří neplatných smluv o úvěru vyčerpala celkem částku 75 000 Kč, uhradila na úvěry celkem částku 14 544,62 Kč, a proto okresní soud zavázal žalovanou k zaplacení rozdílu ve výši 60 455,38 Kč. Okresní soud proto zavázal žalovanou zaplatit tuto částku žalobkyni, a to v nově stanovené hmotněprávní lhůtě splatnosti dle § 87 ZoSÚ do tří dnů od právní moci rozsudku. Okresní soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, vyložil, že žalobkyni nemohl být přiznán nárok na úroky z prodlení z bezdůvodného obohacení ve výši nesplacených jistin úvěrů, neboť splatnost nesplacených jistin úvěrů ke dni rozhodnutí dosud nenastala. Vyložil, že § 87 ZoSÚ obsahuje speciální ustanovení o splatnosti ve vztahu k obecné úpravě splatnosti nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Žalobkyně má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru, a to v nově stanovené době splatnosti, a to buď mezi účastníky dohodnuté (k čemuž nedošlo) nebo soudem určené, která neodvisí od výzvy věřitele, nýbrž od možností dlužníka. Až marným uplynutím této lhůty se může spotřebitel dostat do prodlení. Okresní soud dovodil, že ke dni rozhodnutí nebyla částka 60 455,38 Kč vůbec splatnou, a proto nemohl přiznat žalobkyni nárok na úroky z prodlení, hmotněprávní splatnost této částky stanovil do budoucna nově tak, že tato se stává splatnou třetím dnem od právní moci rozsudku. Okresní soud přiznal z titulu smluv o úvěrech žalobkyni částku 60 455,38 Kč a dále částku 1 184,89 Kč (debet na běžném účtu) a z ní rovněž nárok na úrok a úrok z prodlení. Nad rámec těchto částek žalobu jako nedůvodnou zamítl a posledním výrokem uložil žalobkyni zaplatit doplatek soudního poplatku za žalobu ve výši 703 Kč (výrok IV.).

3. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. Toto odvolání posoudil odvolací soud dle jeho obsahu v souladu s § 41 odst. 2 zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že žalobkyně podala odvolání jak proti výroku I. rozsudku okresního soudu, a to pouze proti tam stanovené hmotněprávní lhůtě splatnosti výrokem I. přisouzené částky 60 455,38 Kč, tak i proti výroku II., a to pouze v rozsahu úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 60 455,38 Kč od 9. 2. 2024 do zaplacení. Poukázala na znění § 1970 o. z., s tím, že žádala o úrok z prodlení v zákonné výši vyplývající z nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Odkázala dále na znění § 1958 odst. 2 o. z., podle kterého může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je povinen splnit bez zbytečného odkladu, přičemž žalobkyně za první den prodlení s úhradou dlužné částky považuje datum 9. 2. 2024. Namítala, že žalovaná byla vyzvána ke splnění svého peněžitého dluhu novému věřiteli – žalobkyni – v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky ze dne 24. 1. 2024, které jí bylo odesláno dne 24. 1. 2024. Nejpozději třetí den po odeslání se tak výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalované a po marném uplynutí lhůty 10 dnů, která byla žalované poskytnuta ke splnění dluhu, se tak počínaje dnem 9. 2. 2024 žalovaná dostala do prodlení a žalobkyni vznikl nárok na zaplacení úroku z prodlení minimálně z částky 60 455,38 Kč přisouzené jako bezdůvodné obohacení. Připomněla dále, že žalobkyně upomenula žalovanou o zaplacení dluhu ještě předžalobní upomínkou ze dne 6. 3. 2024, jejíž odeslání do sféry dispozice žalované prokázala podacím lístkem České pošty, s. p. Žalovaná tak měla dostatečný prostor vrátit minimálně poskytnutou jistinu úvěru, což však neučinila. K závěru okresního soudu, že žalované vznikla povinnost vrátit poskytnutou jistinu teprve rozhodnutím soudu o neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, namítala, že splatnost dluhu nastala daleko dříve, neboť žalovaná v řízení netvrdila a ani neprokázala, že by nebylo v jejich možnostech a schopnostech poskytnutou jistinu vrátit dříve, přičemž břemeno tvrzení a důkazní o možnostech spotřebitele jistinu spotřebitelského úvěru vrátit nese právě spotřebitel, který zná své poměry a schopnosti a je na něm, aby v rámci sporného řízení tyto tvrdil a případně doložil. Žalobkyně v tomto směru odkázala na judikaturu odvolacího Krajského soudu v[Anonymizováno]Ostravě i jeho pobočky v Olomouci.

4. Žalovaná se k odvolání žalobkyně, které jí bylo zasláno k vyjádření, nevyjádřila, v odvolacím řízení zůstala zcela procesně pasivní.

5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu, tj. ve výroku I. v hmotněprávní lhůtě splatnosti tam přisouzené částky 60 455,38 Kč, a dále ve výroku II. co do úroku z prodlení ve výši 15 % z částky 60 455,38 Kč za dobu od 9. 2. 2024 do zaplacení. Okolnost, že žalobkyně napadla i výrok I. rozsudku okresního soudu co do hmotněprávní lhůty splatnosti, odvolací soud dovodil s ohledem na nesouhlas žalobkyně se závěrem okresního soudu, že žalované vznikla povinnost vrátit jistinu poskytnutého úvěru teprve rozhodnutím soudu v okresním soudem nově stanovené lhůtě splatnosti třetím dnem od právní moci rozsudku. Žalobkyně tak zcela zjevně napadá závěr okresního soudu o splatnosti dlužné jistiny úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ. Odvolací soud provedl přezkum rozsudku okresního soudu ve shora uvedeném napadeném rozsahu, a to včetně řízení vydání rozsudku předcházejícího, ve smyslu § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Odvolací soud neshledal žádné vady řízení uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř., ty ostatně ani nikdo z účastníků řízení ani netvrdil. Po takto provedeném přezkumu pak odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné.

6. V projednávané věci dospěl okresní soud k závěru o neplatnosti tří uzavřených smluv o úvěru, jakožto smluv o spotřebitelském úvěru ve smyslu ZoSÚ, neboť předchůdkyně žalobkyně (úvěrující), před uzavřením smlouvy o úvěru se žalovanou jakožto spotřebitelem řádně neposoudila její úvěruschopnost ve smyslu § 86 ZoSÚ. Odvolací soud tyto právní závěry okresního soudu o absolutní neplatnosti smluv o úvěru plně sdílí. S ohledem na to, že ani sama žalobkyně tento závěr ve svém odvolání nikterak nenapadá, nebude odvolací soud blíže rozvádět důvody, pro které považuje závěry okresního soudu o absolutní neplatnosti úvěrových smluv pro porušení povinnosti stanovené v § 86 odst. 1 věta druhá ZoSÚ za správný.

7. Předmětem odvolacího přezkumu pak nebyla ani výše bezdůvodného obohacení (částka 60 455,38 Kč), která byla žalobkyni pravomocně přisouzena výrokem I. rozsudku okresního soudu a nebyla odvoláním napadena. Tuto částku je žalovaná povinna vrátit žalobkyni, na níž přešlo v důsledku smluv o postoupení pohledávek právo vymáhat pohledávky uplatněné v tomto řízení. Žalobkyně je aktivně věcně legitimována. Povinnost zaplatit částku 60 455,38 Kč a částku 1 184,89 Kč s příslušenstvím uvedeným ve výroku I. rozsudku okresního soudu nebyla odvoláním napadena, nebyla proto ani předmětem přezkumu odvolacího soudu, v tomto směru nabyl rozsudek odděleně právní moci spolu s nenapadeným výrokem IV. rozsudku okresního soudu.

8. Odvolací soud se proto zabýval posouzením, zda a kdy nastala splatnost částky 60 455,38 Kč, což bylo rozhodným pro učinění závěru, zda žalobkyni vznikl nárok na úroky z prodlení, které okresní soud zamítl a jichž se žalobkyně v rámci odvolání domáhala.

9. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Dle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Dle § 87 odst. 2 ZoSÚ je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

12. Dle § 87 odst. 3 ZoSÚ změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

13. Odvolací soud nemá žádných pochyb, že pokud je smlouva o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná pro porušení povinnosti poskytovatelem spotřebitelského úvěru dle § 86 odst. 1 věta druhá ZoSÚ, a pokud spotřebitel na základě takto neplatné smlouvy čehokoliv od poskytovatele úvěru na jistině úvěru obdržel, vznikne mu již okamžikem, kdy přijme plnění poskytnuté na základě absolutně neplatné smlouvy, povinnost toto plnění vrátit. Je nutno odlišovat okamžik vzniku nároku od okamžiku, kdy nastává jeho splatnost (dospělost). Odvolací soud plně sdílí závěr okresního soudu, že ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ je speciální úpravou splatnosti takto vzniklého nároku na vydání bezdůvodného obohacení, a proto se nepoužije obecná právní úprava občanského zákoníku, tj. § 1958 odst. 2 o. z., která stanoví, že neujednají-li si strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je povinen splnit bez zbytečného odkladu. Splatnost nároku věřitele na vydání bezdůvodného obohacení ve výši nesplacené jistiny se odvíjí dle § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ od doby přiměřené možnostem spotřebitele dluh z bezdůvodného obohacení vrátit, tedy nikoliv od výzvy věřitele k zaplacení.

14. Zjištění okamžiku, zda a k jakému okamžiku se stal dluh (či jeho část) splatný, je otázkou rozhodnou pro posouzení, zda se spotřebitel dostal do prodlení se zaplacením dluhu, a tedy i s otázkou, zda věřiteli náleží úroky z prodlení a v jaké výši, když tato se odvíjí od sazby stanovené pro první den prodlení dlužníka, a to bez ohledu na to, odkdy věřitel úrok z prodlení požaduje.

15. Odvolací senát opakovaně judikuje, že smyslem a účelem tohoto ustanovení (a to v souladu s důvodovou zprávou k § 86 a § 87 ZoSÚ) je ochrana spotřebitele, aby poté, kdy je smlouva o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná, nebyl vystaven povinnosti splatit dluh bez zbytečného odkladu, i když by to nebylo v jeho možnostech. Smyslem ochrany je, aby se spotřebitel nedostal do prodlení s povinností splnit povinnost vydat bezdůvodné obohacení vzniklé plněním na základě absolutně neplatné smlouvy, pokud není v jeho možnostech dluh ihned zaplatit. Nicméně ze zákonné úpravy (ani z jeho jazykového výkladu a ani z jeho smyslu a účelu) neplyne, že by bylo možno automaticky presumovat, že jen proto, že se jedná o spotřebitele, automaticky není v jeho možnostech a schopnostech dluh ve výši nesplacené jistiny bez zbytečného odkladu vrátit. Odvolací soud má za to, že principům sporného řízení odpovídá, že každý tvrdí skutečnosti, z nichž vyvozuje pro sebe v řízení prospěch a ohledně těchto skutečností nese i břemeno důkazní. Pokud žalovaná má za to, že nebylo v jejich možnostech a schopnostech jistinu tvořenou poskytnutými prostředky bez právního důvodu vrátit žalobkyni bez zbytečného odkladu od okamžiku, kdy prostředky na základě absolutně neplatných smluv převzala do své dispozice, případně ani do dne výzvy věřitele k zaplacení či ani do dne rozhodnutí soudu apod., pak bylo její procesní povinností skutkově tvrdit jaké byly a jsou (či nebyly a nejsou) její konkrétní možnosti a schopnosti k vrácení dluhu od čerpání jistiny do dne rozhodnutí soudu. Bylo tedy její procesní povinností tvrdit své poměry majetkové, výdělkové, sociální, případně i zdravotní (například pokud jí zdraví brání získávat prostředky výdělečnou činností, a proto je bez příjmu apod.), z nichž lze dovodit možnosti a schopnosti ke splácení dluhu (tj. i potencionalitu). Splatnost bezdůvodného obohacení totiž nastává vždy v tom rozsahu, v jakém jsou schopnosti a možnosti spotřebitele dluh vrátit, ty mohou být každý měsíc jiné, a proto může nastávat situace, kdy se nárok na vrácení nesplacené jistiny bude stávat splatným postupně, tj. vždy v rozsahu té částky, kterou je schopen spotřebitel zaplatit a pokud tak neučiní, dostane se dnem následujícím do prodlení s vrácením příslušné částky. Je procesní povinností spotřebitele tvrdit a prokázat své poměry za dobu od získání plnění bez právního důvodu, tj. od okamžiku, kdy částky dle neplatné smlouvy čerpal, až do dne rozhodnutí soudu, aby soud mohl posoudit, zda bylo a v jakém rozsahu v možnostech a schopnostech spotřebitele dluh vrátit a k jakému okamžiku.

16. O tom, že žalovaná nese břemeno tvrzení a důkazní ohledně toho, že nebylo v jejich možnostech dluh uhradit a jaké jsou její konkrétní možnosti a schopnosti k úhradě dluhu, by byla žalovaná okresním soudem dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučena, nicméně k jednání okresního a ani odvolacího soudu, ač byla řádně a včas předvolána, se nedostavila, přičemž poučovací povinnost se poskytuje zásadně při jednání (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008, k němuž se přihlásil Nejvyšší soud i v pozdější judikatuře, například v usnesení ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1356/2015, či usnesení ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3098/2016).

17. Skutečnost, že žalovaná ničeho v řízení ohledně svých možností dluh splatit netvrdí a neprokazuje, se z procesního hlediska musí ve výsledku sporu projevit v neprospěch žalované, a nikoliv v neprospěch žalující strany, která o skutečných možnostech a schopnostech spotřebitele ničeho neví a nemá ani možnost zjistit. Odvolací soud s ohledem na shora provedený výklad § 87 odst. 1 ZoSÚ uvádí, že žalovaná netvrdila a neprokázala, že by nebylo v jejich možnostech předmětný dluh ve výši 60 455,38 Kč žalobkyni vrátit ode dne následujícího po dni, kdy prostředky čerpala, neboť k tomuto dni tyto prokazatelně měla ve své dispozici a objektivně je tedy mohla vrátit poskytovateli úvěru a zároveň netvrdila a neprokázala, že její možnosti a schopnosti za této situace vrátit dluh nebyly či byly nižší, než-li činí částka 60 455,38 Kč. Žalovaná pak v tomto směru neunesla břemeno tvrzení a důkazní. Jelikož žalovaná netvrdila a neprokázala, že nebyla schopna vrátit dluh ani do dne 8. 2. 2024, dostala se nejpozději dnem 9. 2. 2024 do prodlení se zaplacením nesplacené jistiny 60 455,38 Kč, a proto nejpozději od 9. 2. 2024 náleží žalobkyni z částky 60 455,38 Kč nárok na úrok z prodlení v zákonné sazbě 15 % ročně, kterou požadovala (§ 1970 o. z.). Odvolací soud proto dle § 220 o. s. ř. změnil rozsudek okresního soudu ve výroku I. co do hmotněprávní lhůty splatnosti přisouzené částky a ve výroku II. co do úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z přisouzené částky 60 455,38 Kč od 9. 2. 2024 do zaplacení tak, že přiznal žalobkyni nárok na úrok z prodlení ve výši 15 % ročně (který odpovídá zákonné sazbě dle nařízení vl. č. 351/2013 Sb.) za dobu od 9. 2. 2024 do zaplacení.

18. K argumentaci okresního soudu ohledně stanovení hmotněprávní splatnosti nesplacené jistiny na třetí den od právní moci rozsudku odvolací soud uvádí, že okresní soud nikterak neodůvodnil, z čeho dovodil, že nebylo v možnostech a schopnostech žalované dluh vrátit kdykoliv od čerpání částky do dne rozhodnutí soudu, a z čeho naopak dovodil, že třetí den od právní moci rozsudku již najednou bylo v možnostech a schopnostech žalované dluh 60 455,38 Kč vrátit, to vše za situace, kdy třídenní lhůtu okresní soud dle odůvodnění svého rozsudku zjevně nestanovil jako lhůtu pariční dle § 160 o. s. ř., ale jako novou lhůtu hmotněprávní splatnosti částky 60 455,38 Kč, a to vše rovněž za situace, kdy ohledně možností a schopností žalované dluh vrátit neučinil žádná skutková zjištění a žádné závěry. Okresní soud pouze odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž však dovolací soud řešil předestřenou právní otázku, zda se nesplacená jistina úvěru dle § 87 odst. 1 ZoSÚ stává splatnou na výzvu věřitele dle § 1958 odst. 2 o. z., či zda ustanovení § 87 ZoSÚ stanoví speciální splatnost nesplacené jistiny, to vše za situace, kdy v tam posuzovaném případě odvolací soud v napadeném rozhodnutí nesprávně aplikoval na splatnost právě § 1958 odst. 2 o. z. a procesně aktivní spotřebitel se v řízení bránil námitkou, že v případě absolutně neplatné smlouvy pro porušení povinnosti poskytovatele úvěru dle § 86 odst. 1 ZoSÚ stanoví § 87 ZoSÚ speciální úpravu splatnosti nesplacené jistiny úvěru a mezi účastníky byl zjevný spor o to, kdy splatnost nesplacené jistiny nastala.

19. Odvolací soud má nadto za to, že splatnost nesplacené jistiny úvěru může nastat i bez toho, aby bylo vyvoláno soudní řízení věřitelem, neboť splatnost odvisí právě od možností a schopností spotřebitele k vrácení jistiny a jak je uvedeno výše, ta může být v čase proměnlivá, a proto může nastat situace, kdy bude v možnostech vrátit celou nesplacenou jistinu ihned najednou, ale může nastat i situace, kdy konkrétní spotřebitel z důvodů na jeho straně (jeho možnosti a schopnosti) bude moci vrátit v čase vždy jen určitou část dluhu. Ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ je konstruováno tak, že stanoví okamžik, kdy splatnost nastává a tento váže výhradně na možnosti a schopnosti spotřebitele k vrácení dluhu, pokud na jeho straně s určitou částkou možnosti a schopnosti k jejímu vrácení jsou, a přesto tak neučiní, dostává se do prodlení a vzniká mu automaticky i povinnost platit věřiteli úroky z prodlení ohledně částky, k níž měl schopnosti a možnosti tuto vrátit, a přesto tak neučinil. Ze zákonné úpravy § 87 ZoSÚ dle názoru odvolacího soudu nelze dovodit, že by v případě, kdy spotřebitel ničeho nevrací a věřitel podá u soudu žalobu, musely být všechny úroky z prodlení do dne rozhodnutí soudu automaticky zamítnuty. Je vždy nutno, aby spotřebitel tvrdil a prokázal své možnosti a schopnosti vrátit nesplacenou jistinu, přičemž soud posoudí, s jakou částkou a ke kterému okamžiku se dostal do prodlení, a to právě v návaznosti na jeho prokázané schopnosti a možnosti k vrácení dluhu. Rovněž nelze odhlédnout od toho, že pokud spotřebitel bude tvrdit a prokáže, že vskutku nebylo v jeho možnostech a schopnostech vrátit nesplacenou jistinu předtím, než soud o věci rozhodne, že bude nárok věřitele na úroky z prodlení zamítnut s tím, že splatnost nesplacené jistiny dosud nenastala. Následně je nutno postupovat dle § 87 odst. 2 ZoSÚ a splatnost soud určí dle pravidla stanoveného v § 87 odst. 2 ZoSÚ do budoucna, tj. opět dle možností spotřebitele a rovněž v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností stran s přihlédnutím k příjmům spotřebitele a jeho celkovým majetkovým a sociálním poměrům. Okresní soud, přestože spotřebitel netvrdil své možnosti a ani sociální a majetkové poměry, stanovil splatnost dluhu na třetí den od právní moci rozsudku, aniž by odůvodnil, z čeho dovodil, že třetí den od právní moci rozsudku již bylo v možnostech a schopnostech spotřebitele dluh vrátit celý.

20. Současně se změnou napadeného rozsudku byl dle § 224 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud povinen originárně rozhodnout o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Žalobkyně byla ve sporu procesně úspěšnější než-li žalovaná. Odvolací kapitalizoval veškeré běžící příslušenství požadované žalobkyní ke dni svého rozhodnutí, následně sečetl veškeré uplatněné částky včetně příslušenství a dospěl k závěru, že hodnotou sporu byla celkem částka 105 645,16 Kč, žalobkyně byla úspěšná co do částky 69 301,32 Kč (součet přisouzených jistin a kapitalizovaného příslušenství), tj. úspěch činí 65,60 % hodnoty sporu, neúspěch žalobkyně naopak činí 34,40 % hodnoty sporu. Po poměření úspěchu a neúspěchu odvolací soud dovodil, že žalobkyni náleží dle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v rozsahu 31,20 %.

21. Žalobkyni v řízení před okresním soudem vznikly celkem účelně vynaložené náklady ve výši 24 197 Kč. Tyto sestávají ze zaplaceného soudního poplatku za žalobu ve výši 3 518 Kč a dále ze 4 odměn advokáta za 4 úkony právní služby, a to za přípravu a převzetí věci, sepis výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem, sepis žaloby a účast u jednání okresního soudu dne 26. 7. 2024, odměna za jeden úkon 3 940 Kč, celkem na odměně 15 760 Kč dle § 7 bod 5, § 11 odst. 1 písm. a), d) a písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“), dále ze 4 náhrad hotových výdajů po 300 Kč k těmto úkonům dle § 13 odst. 4 tarifu, tj. celkem 1 200 Kč na těchto náhradách, dále z náhrady za promeškaný čas dle § 14 odst. 3 tarifu v celkové výši 50 Kč (konkrétně jde o čas za každé započaté dvě půlhodiny po 100 Kč, žalobkyně uplatnila nárok jen na , neboť se účastnila tohoto dne 4 jednání v různých věcech), dále z cestovní náhrady za cestu z [Anonymizováno] do Karviné k jednání soudu a zpět ve výši 80 Kč (celkem cestovní náhrada činila 318,42 Kč, žalobkyně z ní požaduje jen ), a to za cestu vozidlem o celkové vzdálenosti 33 km, koeficient 5,60 Kč za 1 km, průměrná spotřeba paliva 10,6 l/100 km, palivo 38,20 Kč /1 l, a dále z náhrady za 21% DPH ve výši 3 589 Kč. Jako neúčelně vynaložený posoudil odvolací soud úkon právní služby vyjádření žalobkyně ze dne 25. 6. 2024, neboť tato doplňovala svá absentující skutková tvrzení, která měla uvést již v žalobě, za kterou jí odměna byla přiznána. Poměrná náhrada v rozsahu 31,20 % odpovídá částce 7 550 Kč, kterou odvolací soud žalobkyni přiznal výrokem II. tohoto rozsudku.

22. Výrok III. o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byla v odvolacím řízení plně procesně úspěšná a žalované tak vznikla povinnost nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady odvolacího řízení v plném rozsahu. Účelně vynaložené náklady odvolacího řízení žalobkyně činí celkem částku 10 121 Kč a tyto sestávají ze zaplaceného soudního poplatku za odvolání ve výši 2 280 Kč, ze dvou odměn advokáta za dva úkony právní služby, a to sepis odvolání a účast u jednání odvolacího soudu, odměna za jeden úkon činí 2 940 Kč (tarifní hodnota je částka 45 341,53 Kč, která odpovídá pětinásobku ceny ročního plnění, tj. pětinásobku úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 60 455,38 Kč dle § 8 odst. 1 a odst. 2 tarifu), celkem na odměně 5 880 Kč dle § 11 odst. 1 písm. k) a písm. g) tarifu, dále náleží k těmto úkonům dvě náhrady hotových výdajů advokáta po 300 Kč dle § 13 odst. 4 tarifu, tj. 600 Kč. K nákladům náleží i náhrada za 21% DPH dle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř., náhrada činí 1 361 Kč (daň se zaokrouhluje nahoru). Odvolací soud proto výrokem III. tohoto rozsudku zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 10 121 Kč.

23. Pariční lhůta k plnění v délce tří dnů je stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř., když pro stanovení splátek či delší lhůty splatnosti neshledal odvolací soud žádného důvodu, tyto skutečnosti nenamítali ani účastníci řízení.

24. Pro aplikaci § 150 o. s. ř. neshledal odvolací soud žádného podkladu ve spisovém materiálu, aplikaci tohoto ustanovení nenavrhovali ani účastníci řízení.

Poučení