15 Co 228/2021- 142

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Karly Nekolové a Mgr. Jana Rýznara ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa], [PSČ] [obec] zastoupená advokátem [titul] [jméno] [příjmení], [titul]. sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] bytem [adresa] o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 21. 4. 2021, č. j. 18 C 9/2021-59, a proti doplňujícímu rozsudku téhož soudu ze dne 30. 9. 2021, č. j. 18 C 9/2021-107, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. v napadeném rozsahu, tj. co do úroku ve výši [částka], smluvní pokuty ve výši [částka] a úroku z prodlení z částky [částka] ve výši 9,75 % ročně za dobu od [datum] do [datum], a ve výroku III. potvrzuje.

II. Doplňující rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem ze dne 21. 4. 2021, č. j. 18 C 9/2021-59, okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení (výrok I.), žalobu co do úroku ve výši [částka], poplatku ve výši [částka], zákonného úroku z prodlení z částky [částka] za dobu od [datum] do [datum] a smluvní pokuty ve výši [částka] zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Doplňujícím rozsudkem ze dne 30. 9. 2021, č. j. 18 C 9/2021-107, pak okresní soud žalobu dále zamítl co do úroku z prodlení ve výši 1,5 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení (výrok I.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů této části řízení (výrok II.).

2. Proti rozsudku okresního soudu ze dne 21. 4. 2021, č. j. 18 C 9/2021-59, a to pouze co do výroku II. v rozsahu úroku ve výši [částka], smluvní pokuty ve výši [částka] a úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do [datum], podala žalobkyně včasné odvolání, jímž se domáhala změny rozsudku okresního soudu tak, že žalobě bude vyhověno v odvoláním napadeném rozsahu. Současně podala také včasné odvolání proti doplňujícímu rozsudku okresního soudu, když se domáhala přiznání úroku z prodlení také ve výši 1,5 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení. Nesouhlasila se závěrem okresního soudu o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy jako celku z důvodu obcházení zákona při sjednání uzavřené smlouvy a dále též o neoddělitelnosti úrokového ujednání od obsahu této smlouvy. Poukázala na závěry rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, č. j. 64 Co 7/2021-72, z něhož vyplývá, že celá výše sumy označené jako„ náklady spotřebitelského úvěru“ skutečně představuje z hlediska svého smyslu i účelu sjednaný úrok, který je pak potřeba podrobit korektivu dobrých mravů. Předmětná ujednání o poplatcích je nutno hodnotit jako ujednání o úrocích, a proto zde není namístě aplikace sankce absolutní neplatnosti, navíc smlouvy jako celku, pro nedovolené obcházení zákona na místě, když nesprávný závěr okresního soudu o absolutní neplatnosti smlouvy má za následek nejenom zamítnutí žaloby co do úroku, ale také nároku na smluvní pokutu ve výši v ust. § 122 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru přímo aprobovanou, tedy v výše poskytnutého úvěru, tj. v částce [částka]. Proto se co do částky [částka] na smluvní pokutě žalobkyně domáhá revize rozhodnutí okresního soudu odvolacím soudem. Dále žalobkyně zdůraznila, že při závěru o neplatnosti ujednání o úrocích pro rozpor s dobrými mravy je možno tato neplatná ujednání, oddělitelná od ostatního ujednání úvěrové smlouvy, možno nahradit určením úroku ve výši odpovídající ust. § 1802 o. z., a tedy zavázat žalovanou k úhradě úroku ve výši dvoj či trojnásobku úroku požadovaných obvykle za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníku úvěrovaného v době uzavření smlouvy. Z povahy úvěrových smluv totiž zásadně nevyplývá, že by část obsahující ujednání o úrocích z úvěru nebylo možno od ostatního obsahu oddělit. Poukázala přitom na ust. § 2395 o. z., podle kterého nemůže být smlouva o úvěru sjednána jako bezúročná, nicméně nedohodnou-li se věřitel a dlužník o výši úroku ve smlouvě, nezpůsobuje tato okolnost neplatnost úvěrové smlouvy, ale dlužník je povinen platit úroky ve výši stanovené v ust. § 1802 o. z., jak plyne z ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Dále žalobkyně poukázala na znění ust. § 577 o. z., podle kterého je-li neplatnost právního jednání jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran, což je možno vztáhnout i na neplatnost pro rozpor s dobrými mravy. Žalobkyně tak uvedla, že určitá konkrétní výše úroku je bezpochyby přiměřená a s dobrými mravy souladná a v této části by proto příslušenství úvěru mělo být věřiteli vždy přiznáno, stejně jako smluvní pokuta, jejíž konečnou výši si žalovaná svým dlouhodobým prodlením zavinila sama. Nesprávnost závěru o neplatnosti úvěrové smlouvy jako celku má pak v daném případě také za následek nesprávnost posouzení dalších smluvních nároků, resp. smluvních ujednání, jako je splatnost poskytnutého úvěru a tím i nárok žalobkyně na zákonný úrok z prodlení, jakož i nárok na zaplacení sjednané a v zákonné výši uplatňované smluvní pokuty, v rámci odvolacího řízení již pouze ve výši [částka]. V odvolání proti doplňujícímu rozsudku pak žalobkyně namítala, že zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny úvěru jí měl být přiznán od dřívějšího data tak, jak vyplývá ze žaloby, nikoliv až od zaslání předžalobní upomínky a výzvy k plnění, když žalobkyně požadovala úrok z úvěru od [datum], tj. ode dne, který následuje po splatnosti poslední splátky úvěru. Úrok z úvěru dle ust. § 1802 o. z. pak žalobkyně uplatnila ode dne [datum], tj. ode dne poskytnutí úvěru, až do zaplacení dluhu. V odvolání proti doplňujícímu rozsudku pak žalobkyně navrhla zrušení tohoto rozhodnutí a vrácení věci soudu I. stupně k novému projednání, když současně v dalším doplnění tohoto odvolání uvedla skutečnost, že žalovaná byla pravomocně odsouzena za trestný čin spáchaný vůči věřiteli. Z tohoto důvodu není hodna právní ochrany poskytované spotřebitelským právem a nepoctivost jejího vlastního jednání je nutno přičíst k její tíži, přičemž k tomuto doplnění odvolání přiložila rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], který zjevně navrhla k důkazu.

3. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, přezkoumal také doplňující rozsudek, a to včetně řízení vydání těchto rozhodnutí předcházejícího, a to ve smyslu ust. § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř. a žádné vady řízení uvedené v § 229 odst. 1 a 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. neshledal. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

5. Z obsahu spisu se podává, že se žalobkyně v řízení zahájeném dne [datum] domáhala po žalované zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a úhrady částky [částka], a to ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, uzavřené dne [datum] mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], číslo smlouvy [číslo] [číslo] [číslo], na základě které byl žalované poskytnut úvěr ve výši [částka], jenž se žalovaná zavázala zaplatit v 13 pravidelných rovnoměrných splátkách po [částka] s tím, že poslední splátka byla splatná dnem [datum], a to spolu s úrokem ve výši 25,85 % ročně, včetně poplatku za uzavření smlouvy a za sjednání úvěru ve výši [částka], poplatku za vyhotovení a správu úvěru ve výši [částka] a inkasního poplatku za hotovostní výběr splátek ve výši [částka]. Žalovaná však neplnila podmínky úvěrové smlouvy a nezaplatila žádnou ze splátek. Po uplynutí sjednané doby úvěrové smlouvy byla žalovaná vyzvána k plnění výzvou ze dne [datum]. Žalobkyně se stala věřitelkou z předmětné úvěrové smlouvy na základě smluv o postoupení pohledávek ze dne [datum] a [datum]. Žalovaná částka ve výši [částka] sestává z neuhrazené jistiny úvěru po lhůtě splatnosti ve výši [částka], z neuhrazeného poplatku za správu a vyhodnocení úvěru ve výši [částka], z neuhrazeného úroku z úvěru za dobu od [datum] do [datum] ve výši [částka] s tím, že dále je uplatňován úrok z prodlení, a to pouze z jistiny úvěru ve výši [částka]. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

6. Okresní soud po provedeném dokazování listinami předloženými žalobkyní dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru dle ust. § 2395 o. z., podřízená dále zákonu o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. (dále jen„ ZoSÚ“), na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku [částka] v hotovosti při podpisu smlouvy. Své úvěrové povinnosti měla žalovaná splnit v 13 měsíčních splátkách po [částka], zaplatit celkem [částka], když částka [částka] zahrnovala jak úrok ve výši [částka], tak i poplatek za správu úvěru ve výši [částka], poplatek za hotovostní výběr splátek ve výši [částka] a poplatek za uzavření smlouvy ve výši [částka]. V rámci právního posouzení věci pak okresní soud dospěl k závěru, že náklady spotřebitelského úvěru odpovídaly RPSN 189,38 % a zahrnovaly jak samotný úrok, tak také poplatky za uzavření smlouvy, za správu úvěru i inkasní poplatek. Ujednání o poplatcích okresní soud z hlediska charakteru původní věřitelky, společnosti [právnická osoba], jakožto podnikatelky v oblasti nebankovních úvěrů posoudil jako ujednání o ceně kapitálu, tedy ceně za užívání půjčených peněžních prostředků a dovodil, že původní úvěrující z pozice ekonomicky silnějšího subjektu využila svého postavení a vzhledem k vědomosti o nemožnosti aplikace ust. § 1814, tedy právní úpravy přijaté na ochranu spotřebitele, eliminovala i užití korektivu dobrých mravů, pokud se jedná o poplatky tak, aby nemohlo dojít k přezkoumání výše poplatků, které, pokud jde o jejich výši, se odvíjejí od výše půjčené částky, nikoliv od skutečných nákladů na inkaso či na administraci a jsou tak jakýmsi úrokem za poskytnuté peněžní prostředky, a to zcela skrytým spotřebiteli. Okresní soud proto smlouvu o úvěru hodnotil jako absolutně neplatnou ve smyslu ust. § 580 o. z. pro obcházení zákona s tím, že dále uvedl, že pokud jde o oddělitelnost části smlouvy týkající se poplatků od ostatního obsahu, má za to, že s ohledem na povahu právního úkonu, jeho obsah a okolnosti uzavření nelze ve smyslu ust. § 576 o. z. tuto část oddělit od zbývající části smlouvy o úvěru, když lze předpokládat, že bez sjednání uvedených poplatků, jehož důvodem bylo dosažení zisku, by úvěrující takovou smlouvu se žalovanou neuzavřela. Okresní soud proto věc posoudil z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2993 o. z., podle kterého jsou si strany povinny vrátit, co si navzájem poskytly. Zdůraznil, že žalované byla poskytnuta částka [částka], ze které nebylo ničeho zaplaceno. Žalovaná opak ve věci netvrdila. Tuto částku tedy okresní soud uložil žalované k úhradě, a to včetně zákonného úroku z prodlení, když, pokud jde o splatnost částky [částka], vyšel z předžalobní upomínky, kterou žalobkyně vyzývala žalovanou k okamžité úhradě dlužné částky, a také z fikce doručení ve smyslu ust. § 573 o. z., neboť dovodil, že prodlení žalované započalo dne [datum], přičemž pokud jde o zákonnou výši úroku z prodlení, vyšel z nařízení vlády č. 351/2013 Sb. S ohledem na závěr o neplatnosti úvěrové smlouvy pak žalobu zamítl co do úroku ve výši [částka], poplatku v celkové výši [částka], zákonného úroku z prodlení za dobu od [datum] do [datum] a také co do smluvní pokuty ve výši [částka], když ostatně takto žalovaná výše smluvní pokuty ani neodpovídá ustanovení ve smlouvě, zejména pak ustanovení § 122 ZoSÚ o maximální výši smluvní pokuty. O náhradě nákladů řízení pak bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. negativně, neboť procesně úspěšnější žalované žádné účelné náklady tohoto řízení nevznikly.

7. Výrok doplňujícího rozsudku pak okresní soud odůvodnil tak, že dospěl k důvodnosti žaloby pouze co do částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení za dobu od [datum] do zaplacení ve výši 8,25 % ročně, a proto žalobu zamítl také co do úroku z prodlení ve výši 1,5 % ročně (rozdíl mezi požadovaným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně a přiznaným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně) za dobu od [datum] do zaplacení. O náhradě nákladů této části řízení pak okresní soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., když v této části předmětu řízení zcela úspěšné žalované prokazatelně žádné náklady řízení o vydání doplňujícího rozsudku nevznikly.

8. Odvolací soud v souladu s ust. § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování žádostí žalované o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne [datum], finanční analýzou a credit scoringem ze stejného data, dále žalovanou předloženými výdajovými pokladními doklady ze dne [datum], [datum], [datum], ústřižky poštovních poukázek ze dne [datum], [datum], [datum] a [datum], stejně jako čestným prohlášením žalované ze dne [datum], ze kterých zjistil, že žalovaná v žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru uvedla, že je na mateřské dovolené, mimo to pracuje také na dohodu (o pracovní činnost). Žije v družském poměru, přičemž počet výdělečných osob v její domácnosti jsou dvě a počet vyživovaných osob do 15 let také dvě. Bydlí u rodičů v nájemním bytě, pobírá rodičovský příspěvek ve výši [částka], má příjem ze závislé činnosti ve výši [částka] měsíčně, příjmy jejího přítele činí [částka] měsíčně. Na nájemné vynakládá [částka], na energie [částka], stravné a výživné činí [částka]. Dále je v žádosti uvedeno, že průměrné měsíční výdaje celé domácnosti činí [částka]. Jako doklady k příjmům byly předloženy pokladní doklady a k výdajům pak čestné prohlášení žalované. V rámci finanční analýzy daného případu bylo počítáno s výší měsíčního příjmu žadatelky v částce [částka], s výší měsíčních výdajů žadatelky ve výši [částka], při jejich minimální výši [částka] s tím, že měsíční volné finanční zdroje žalované s přihlédnutím k rezervě na neočekávané výdaje ve výši [částka] činí [částka]. Počítáno bylo s výdaji pro první osobu, která není nezaopatřeným dítětem, ve výši [částka] a druhou osobu, která není nezaopatřeným dítětem, ve výši [částka]. Jako minimální výdaje na dvě nezaopatřené děti ve věku 6 až 15 let byla uvedena částka [částka] a minimální měsíční výdaje domácnosti ve výši [částka], přičemž jako měsíční výdaje žadatele byla uvedena částka [částka]. Na základě poskytnutých údajů pak byl proveden scoring, u žalované bylo zjištěno celkem 14 bodů s možností poskytnout úvěr ve výši maximálně [částka]. Z předložených výdajových pokladních dokladů vyplývá, že [jméno] [příjmení], [IČO], se sídlem [adresa], vyplatila žalované mzdu za měsíc září 2017 ve výši [částka], za měsíc říjen 2017 ve výši [částka] a za měsíc listopad 2017 ve výši [částka]. V období měsíců [měsíc] až [měsíc] [rok] byla žalované Úřadem práce ČR, Krajskou pobočkou Ostrava, vyplácena částka [částka] měsíčně. Žalovaná dne [datum] čestně prohlásila, že žije v bytě své matky, které měsíčně přispívá [částka] na elektřinu a [částka] na nájem.

9. Odvolací soud neprovedl důkaz rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], na jehož provedení u odvolacího řízení pak žalobkyně ani nesetrvala a nepřihlížel k tvrzením žalobkyně o odsouzení žalované pro přečin podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku, a to v souladu s ust. § 213 odst. 5 o. s. ř., neboť na žalobkyní v odvolacím řízení uváděné nové skutečnosti a nové důkazy se nevztahuje žádná z výjimek ve smyslu ust. § 205a písm. a) až f) o. s. ř., pro které by k těmto novým skutečnostem a novým důkazům mohl odvolací soud jako k přípustným přihlížet.

10. V ostatním odvolací soud přebírá jako správná skutková zjištění okresního soudu, která byla učiněna na základě řádně provedeného dokazování.

11. Odvolací soud sdílí závěr okresního soudu, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ust. § 2395 a násl. o. z., a to ve formě spotřebitelského úvěru, byla-li uzavřena mezi podnikatelem v oblasti finančních služeb a žalovanou jako spotřebitelem, na který dopadá také právní režim ZoSÚ, neboť předmětem smlouvy bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok, jak vyplývá z textu samotné úvěrové smlouvy. Současně se však odvolací soud neztotožňuje se závěrem soudu okresního o tom, že předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy se žalovanou řádně posoudila její schopnost předmětný úvěr splácet.

12. Podle § 86 odst. 2 věta prvá ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

13. Podle § 87 odst. 1 věta prvá ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

14. K posuzování úvěruschopnosti žalované původním věřitelem žalobkyně v doplnění žaloby ze dne [datum] tvrdila, že tato byla věřitelem náležitě ověřena rešeršemi v příslušných databázích a registrech dlužníků, zda žalovaná není aktuálně po splatnosti s úhradou závazků, to vše s negativním výsledkem. Dále byla provedena lustrace žalované původním věřitelem v insolvenčním rejstříku a v centrální evidenci exekucí, kdy bylo zjištěno, že žalovaná u soudu nežádala o povolení oddlužení, nečinila insolvenčnímu návrhu a nebylo proti ní vedeno exekuční řízení. Písemný výstup, jenž přehledně zachycuje výsledky vyhodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěru, byl přiložen k žalobě, a to včetně výsledku finanční analýzy a úvěrového scoringu, provedeného poskytovatelem úvěru v době před uzavřením smlouvy. Poskytovatel úvěru si před uzavřením úvěrové smlouvy se žalovaným vyžádal relevantní informace a podklady od žalované, a to údaje o rodinných poměrech žalované, jejího bydlení, včetně údajů o vyživovaných osobách, údajů o zdroji a výši příjmů, údaje o měsíčních výdajích žalované a posoudil její příjmy (po odečtení výdajů) jako dostačující pro splácení úvěru a jeho příslušenství, tedy s kladným závěrem o její úvěruschopnosti. Žadatelce o úvěr bylo s ohledem na zjištěnou výši volných finančních prostředků v částce [částka] měsíčně a s ohledem na výsledek úvěrového scoringu možno poskytnout spotřebitelský úvěr s měsíční splátkou ve výši [částka]. Soubor podkladů, které prokazují, že poskytovatel úvěru řádným způsobem posoudil, prověřil a vyhodnotil schopnost žalované splácet úvěr včetně příslušenství, byl přiložen k žalobě s tím, že v době poskytnutí úvěru nic nenasvědčovalo tomu, že by ze strany žalované mohlo dojít k nesplácení. Předchůdkyně žalobkyně předně v prvé řadě vycházela z toho, že žalovaná jedná v právním styku poctivě v souladu s ust. § 6 občanského zákoníku, a že jí v rámci posuzování úvěruschopnosti předkládá pravé a nefalšované podklady a poskytuje jí pravdivé a úplné informace o svých příjmech, výdajích, majetku a závazcích. Při úvěrovém scoringu bylo vycházeno z celkového měsíčního čistého příjmu žalované ve výši [částka], celkových měsíčních výdajích žalované ve výši [částka], plus rezerva k tomu [částka] s tím, že měsíční volná disponibilní částka činila [částka]. Žalovaná tedy disponovala každý měsíc více než dvojnásobnou volnou částkou, aby sjednané splátky úvěru v částce [částka] mohla plnit. Pokud jde o lustraci v centrální evidenci exekucí, insolvenčním rejstříku a v nebankovním registru, výstupy z těchto databází nejsou přiloženy, protože v nich žalovaná neměla záznam.

15. Po posouzení rozhodných skutečností dospěl odvolací soud, na rozdíl od soudu okresního k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jakožto profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel spotřebitelských úvěrů, nedostála své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalované jakožto spotřebitelky, jak vyplývá z jejích samotných tvrzení i z jí předložených dokladů. Závěr o majetkových a osobních poměrech spotřebitele jakožto podklad pro posouzení schopnosti splácet úvěr není možno dovodit pouze na základě zjištění o příjmech sociálních dávek a z potvrzení o platbách mzdy žalované za tři měsíce. Pokud pak jde o příjmovou stránku, v rámci provedeného úvěrového scoringu bylo zjevně počítáno s příjmem druha žalované v částce [částka], který nebyl nijak ověřen, včetně toho, že nebyly zjišťovány ani identifikační údaje této osoby. Pokud pak jde o výdaje žalované, bylo vycházeno pouze a jedině z údajů poskytnutých žalovanou, byť, v případě nákladů na bydlení, ve formě čestného prohlášení, případně z paušálních údajů stanovených samotnou poskytovatelkou úvěru. Zejména ničím nebyly doloženy její náklady na bydlení v částce [částka], navýšené o [částka] na energie, a to v případě bydlení v nájemním bytě, obsaženém nejméně 4 osobami, jejichž výši odvolací soud hodnotí jako zcela nevěrohodnou, neodpovídající reálné situaci na trhu s nájemními byty v době uzavření nájemní smlouvy. Úvěrující si nevyžádala evidenční předpis nájemného a záloh na služby z tohoto bytu, ani prohlášení vlastníka či nájemce bytu o výši plateb spojených s bydlením v předmětném bytě. Nevěrohodným se odvolacímu soudu jeví také údaj o dětech žijících v domácnosti žalované a jejich vztahu k žalované, měla-li žalovaná požívat rodičovský příspěvek a současně mělo-li se jednat o děti ve věku 6 až 15 let. Údaje o výdajích, se kterými poskytovatel úvěru pracoval v rámci úvěrového scoringu, jsou pak zcela vlastními údaji věřitele, snad na základě údajů statistických, aniž by bylo zjišťováno, jaké má žalovaná skutečné výdaje spojené se stravováním rodiny, s jejím zdravotním stavem, s docházkou dětí do školních či předškolních zařízení. Zohledněna byla pouze jakási opět paušalizovaná, ničím neodůvodněna rezerva výdajů v částce [částka] měsíčně, aniž by byla prověřena skutečně výdajová stránka žalované, např. na základě výpisu z jejího účtu, z něhož by si úvěrující mohla učinit obrázek o majetkových poměrech, pravidelných příjmech a výdajích žalované, např. v souvislosti s údajnými náklady nejméně 4členné rodiny pouze ve výši [částka] měsíčně na stravu a další základní potřeby, to vše za situace, že poskytla žalované úvěr se splátkou dosahující 1/5 příjmů žalované. Tím, že předchůdkyně žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalované, nesplnila nároky požadované v souvislosti s odbornou péčí poskytovatele úvěru, aniž by na tomto závěru mohlo cokoliv změnit to, že provedla lustraci žalované, byť s negativním výsledkem, v registru SOLUS a v insolvenčním rejstříku, neboť je sice možno učinit závěr, že pokud žalovaná v těchto registrech nebyla vedena, neznamená to automaticky, že je schopna úvěr splácet.

16. K otázce přečinu podvodu spáchaného žalovanou vůči předchůdkyní žalobkyně, kterého se měla žalovaná dopustit tím, že nepravdivě měla uvést, že pracuje s měsíčním příjmem ve výši [částka], ač v době žádosti o úvěr pobírala pouze rodičovský příspěvek, a rovněž zamlčela i další exekuce, odvolací soud uvádí, že jak shora uvedeno, v režimu neúplné apelace ovládající odvolací řízení bylo tvrzení o odsouzení žalované z roku [rok] novou skutečností tvrzenou a dokládanou žalobkyní, ke které nemohl přihlížet. Nad rámec tohoto však odvolací soud uvádí, že poskytnutí nepravdivé informace spotřebitelem při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru nijak nevylučuje povinnost úvěrující společnosti řádně tyto informace prověřit a posoudit úvěruschopnost spotřebitele nejen na základě údajů poskytnutých klientem, ale také na základě všech dalších v úvahu přicházejících prostředků a zdrojů informací.

17. Odvolací soud tedy dospěl ke shodnému závěru jako soud okresní, tedy k závěru o neplatnosti úvěrové smlouvy, byť na základě rozdílné právní argumentace.

18. Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti právního jednání přihlíží i bez návrhu, je-li v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání (v tomto je možno se opřít i o závěry občanskoprávní teorie - Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 - 654). Komentář.

1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084). Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli (jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti) pozitivním zásahem ze strany soudu. Tomu zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). Stejný závěr pak vyplývá z aktuálního stanoviska generální advokátky Juliane Kokott ve věci C -616/18 Cofidis SA proti YU, ZT a ve věci C -679/18, OPR. - Finance s. r. o. proti GK, v němž generální advokátka k žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Okresním soudem v Ostravě, ve smyslu výkladu článku 8 Směrnice 2008/48/ES, o spotřebitelském úvěru, navrhla soudnímu dvoru EU, aby na předběžnou otázku, zda se musí spotřebitel porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost na své straně při uzavření smlouvy o úvěru dovolat neplatnosti smlouvy, či zda k porušení této povinnosti přihlíží vnitrostátní soud z úřední povinnosti, navrhla stanovisko, podle jehož obsahu v případě, že vnitrostátní zjistí z úřední povinnosti porušení článku 8 Směrnice 2008/48/ES, musí s výhradou případné opačné vůle spotřebitele vyvodit všechny důsledky, které podle vnitrostátního práva z tohoto zjištění plynou, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, a to případně bez přihlédnutí k uplynutí prekluzivní lhůty, jsou-li sankce stanovené tímto právem účinné, odrazující a přiměřené. Uvedený názor byl pak akceptován v rámci aktuálního rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci C -679/18, OPR. - Finance s. r. o. proti GK, týkající se vnitrostátní úpravy České republiky, v němž se Evropský soudní dvůr jednoznačně vyjádřil tak, že články 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

19. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z. přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ) a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, a to jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak i úrovně informovanosti.

20. Při závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru z důvodu porušení povinnosti úvěrujícího uvedené v ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ je nutno aplikovat ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, které ukládá spotřebiteli povinnost vrátit poskytovanou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, jiné povinnosti z neplatné smlouvy spotřebiteli nevznikají. Dle názoru odvolacího soudu má citované ust. § 87 odst. 1 věty třetí o. s. ř. ZoSÚ jakožto ustanovení speciální přednost před obecným ustanovením § 2993 věty druhé o. z., které pro celkové vypořádání neplatné smlouvy předpokládá aktivitu žalované, tedy námitku vzájemného plnění ve formě požadavku žalované, aby byla vypořádána veškerá plnění, které sama žalobkyni poskytla.

21. Okresní soud správně zjistil, že předchůdkyně žalobkyně na základě neplatné smlouvy o úvěru poskytla žalované finanční plnění ve výši [částka]. To, že by žalovaná žalobkyni či jejím předchůdkyním na úhradu dluhu z uzavřené smlouvy o úvěru cokoliv zaplatila, nebylo v řízení tvrzeno ani zjištěno z předložených důkazů. Žalované tedy v souladu s citovaným ustanovením § 87 odst. 1 ZoSÚ vznikla povinnost vrátit žalobkyni jistinu neplatně sjednaného spotřebitelského úvěru, a to včetně úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně, když za správný považuje odvolací soud závěr okresního soudu o počátku prodlení žalované s vrácením jistiny předmětného úvěru sjednaného absolutně neplatnou smlouvou o spotřebitelském úvěru na základě předžalobní upomínky ze dne [datum], odeslané na adresu žalované uvedenou v úvěrové smlouvě dne [datum], která se v souladu s ust. § 573 o. z. považuje za doručenou žalované třetím pracovním dnem po jejím odeslání, tj. dne [datum]. Žalovaná tak měla žalobkyni splnit dluh dnem následujícím, tj. dne [datum], a pokud tak neučinila, dostala se dalšího dne, tj. dne [datum] do prodlení a vznikla jí povinnost zaplatit žalobkyni také zákonný úrok z prodlení. Pokud okresní soud přiznal žalobkyni nárok na úrok z prodlení již o den dříve, tj. ode dne [datum], a to v odvoláním nenapadeném výroku I. rozsudku okresního soudu, který odděleně nabyl právní moci, již přiznaný nárok na úrok z prodlení za den [datum] přezkumu odvolacího soudu nepodléhal. Ke lhůtě k plnění závazku k vrácení jistiny úvěru pak odvolací soud uvádí, že ve smyslu ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ žalovaná jinou tuto lhůtu přiměřenou jejím možnostem netvrdila.

22. K tvrzení žalobkyně o splatnosti úvěrového dluhu, a to uplynutím lhůty sjednané pro plnění ve splátkách, odvolací soud dodává, že je-li neplatná smlouva o úvěru, je neplatným také ujednání o plnění ve splátkách a splatnost dluhu tak mohla v projednávaném případě v souladu s ust. § 1958 odst. 2 o. z. nastat pouze na základě výzvy žalobkyně, v daném případě ve formě předžalobní upomínky ze dne [datum], jak shora uvedeno.

23. Z absolutně neplatné smlouvy o úvěru pak úvěrující ani žalobkyni žádné další nároky na úhradu smluvních úroků, smluvní pokuty či úroků z prodlení, nad úrok z prodlení přiznaný okresním soudem ve výroku I., nenáleží. Pokud jde o smluvní úrok, tento žalobkyně uplatnila v žalobě vyčíslený za dobu od [datum] do [datum] ve výši [částka]. Navrhla-li v podaném odvolání, aby jí úrok byl přiznán až do zaplacení, pak za dobu od [datum] se v souladu s ust. § 216 odst. 2 o. s. ř. jedná o nepřípustné uplatnění nového nároku v odvolacím řízení, ke kterému odvolací soud nepřihlížel, aniž byl povinen o něm rozhodnout.

24. Zamítl-li proto okresní soud ve výroku II. žalobu ve zbývajícím rozsahu (nad rozsah přiznaný výrokem I.) a v doplňujícím rozsudku pak zamítl žalobu co do úroku z prodlení ve výši 1,5 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení, je jeho rozhodnutí správné a jako takové bylo odvolacím soudem v souladu s ust. § 219 o. s. ř. potvrzeno.

25. Dle ust. § 219 o. s. ř. odvolací soud potvrdil také správné výroky rozsudku okresního soudu i doplňujícího rozsudku okresního soudu o náhradě nákladů řízení, neboť procesně úspěšnější žalované v řízení před okresním soudem žádné náklady nevznikly.

26. O náhradě nákladů odvolacího řízení pak bylo rozhodnuto dle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. negativním výrokem, neboť v odvolacím řízení plně procesně úspěšné žalované žádné náklady tohoto řízení nevznikly.