15 CO 231/2022

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře – rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Roberta Ožvalda a soudců JUDr. Ivany Kosové a JUDr. Marcely Pechové v právní věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastupování státu ve věcech majetkových IČO , sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 12 399 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 16. 6. 2022 č. j. 12 C 41/2021-75

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady odvolacího řízení v částce 5 934 Kč k rukám JUDr. [jméno] [příjmení] do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Citovaným rozhodnutím soud I. stupně zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 12 399 Kč s 8,5% úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení. Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení 18 102 Kč a povinnost zaplatit státu svědečné, jehož výše bude stanovena v samostatném usnesení.

2. Žalobkyně se původně domáhala částky 55 725 Kč z titulu bezdůvodného obohacení za užívání části pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec] o rozloze 82 m2 za dobu od [datum] do [datum]. Po vznesení námitky promlčení vzala žalobu co do zaplacení 43 326 Kč zpět (řízení v tomto rozsahu bylo zastaveno). Předmětem řízení zůstalo 12 399 Kč jako náhrada za užívání pozemku za dobu od [datum] do [datum]. Žalovaná i poté navrhla zamítnutí žaloby, neboť tvrdila, že došlo k vydržení vlastnického práva k předmětné části pozemku. Jako účastnice k tomu uvedla, že o problému s hranicí se dozvěděli až při opravě skleníku zhruba před 2 lety. Její otec nechal kus svého pozemku na výstavbu garáží státu a stát mu za to nechal předmětný cíp, který celý její život užívali a užívají, proti čemuž nikdo nic nenamítal. Pozemek je také celou dobu oplocen v tomto rozsahu. Svědkyně [jméno] [příjmení] uvedla, že předmětnou situaci zná, neboť k Zadražilům chodili s manželem již od roku 1963. [příjmení] [příjmení] dělali plot, byli u toho. Rodiče žalované říkali, že jim ONV vzal kus pozemku, kde se postavili garáže, za což jim dali kus jejich pozemku. Plot se stavěl před revolucí. Svědek [jméno] [příjmení], soused žalované, uvedl, že plot dělal pan [příjmení] někdy kolem roku 1975, od té doby tam stojí, žádné spory nebyly. Pan Zadražil dostal pozemek výměnou za svůj pozemek, který potřeboval ONV pro garáže. Žádný ze svědků smlouvu k této výměně neviděl. Ze snímku pozemkové mapy a z výpisu z katastru nemovitostí plyne, že žalobkyně je vlastníkem parc. [číslo] žalovaná je pak vlastnící mimo jiné parc. [číslo]. Trhová smlouva z roku 1947 dokládá nabytí vlastnictví státu k parc. [číslo]. Z předložených dobových fotografií, svědkem [příjmení] datovaných do roku 1983 [číslo], je zřejmé, že v té době již garáže a skleník stály a je patrná podezdívka mezi pozemky svědka a žalovanou. Při místním šetření soud I. stupně zjistil, že udržovaná zahrada žalované od jejího domu končí plotem, který je již starší a na betonové podezdívce, zhruba metr vysoké, z jedné strany je pokračování zahrady, z druhé strany metr pod její úrovní je travnatá plocha pod okny sídla žalobkyně. Je zde umístěn skleník a pařez starého stromu. Tyto skutečnosti vypovídají o tom, že garáže i plot byly vybudovány někdy v 70. letech minulého století, betonový plot vyrovnává rozdíl mezi výškou zahrady a výškou pozemku žalobkyně, přičemž skleník, pařez i fotografie dokládají, že se jedná o dlouhodobý stav. V právní rovině soud I. stupně vycházel ze zákona č. 89/2012 Sb., nový občanský zákoník (dále o. z.), který nabyl účinnosti [datum]. Je v něm zaveden institut řádného i mimořádného vydržení. Podmínkou mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z. je poctivá držba a čas dvojnásob dlouhý, než u řádného vydržení, tedy u nemovitosti 20 let. K mimořádnému vydržení nemůže dojít pouze tehdy, pokud by se držiteli prokázal nepoctivý úmysl. Do vydržecí doby se dle § 3066 o. z. započte i doba, po kterou ji měl nejen držitel, ale i jeho právní předchůdce v době přede dnem nabytí jeho účinnosti. Limitem je pouze neexistence zjevné lsti a doba, kdy nejdříve může toto vydržení doběhnout. Mimořádné vydržení tedy není podmíněno ani putativní držbou. V daném případě žalovaná odkazuje na jakousi směnnou smlouvu, ovšem v tehdejší době, kdy byl pozemek ve vlastnictví státu, jako takový nemohl být vydržen. Pozemek v hranicích, jak je určen plotem a garážemi, je užíván od 70. let, žalovaná a její právní předchůdci ho tudíž užívají delší dobu, než je požadovaná doba 20. let. Sám stát nikdy toto užívání, byť pozemek leží přímo pod jeho okny, nezpochybňoval. Protože uplynulo víc jak 5 let od účinnosti zákona, žalovaná splnila všechny předpoklady pro mimořádné vydržení. O její nepoctivosti nelze mluvit, neboť jak potvrdili svědci, vycházelo se z jakési směnné smlouvy, která sice nebyla dohledána, ale tato okolnost nevede k nepoctivosti držitele. Pokud žalobkyně odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu o tom, že držitel musel být v dobré víře s přihlédnutím ke všem okolnostem, týká se to vydržení řádného. Vzhledem k tomu bylo žalobě vyhověno. Žalované byly přiznány náklady řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř., které byly vypočteny z částky, která byla v té které fázi řízení jeho předmětem. Současně bylo žalované uloženo nahradit také státu náklady řízení dle § 148 odst. 1 o. s. ř., a to za svědečné.

3. Proti tomuto rozsudku podala včas odvolání žalobkyně, která žádala jeho změnu tak, aby žalobě bylo v plném rozsahu vyhověno. Namítá, že vydržení mělo být s ohledem na § 3028 odst. 2 o. z. posuzováno podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále obč. zák.), a žalobkyně má nadále za to, že podmínky pro vydržení ve smyslu § 134 tohoto zákona nebyly splněny. K údajné tvrzené směně pozemku neexistují žádné doklady, snad mělo jít o ústní dohodu. Svědci se však žádných jednání neúčastnili, tyto skutečnosti se dozvěděli jenom zprostředkovaně. Přestože se hranice mezi pozemky historicky neměnila, jak vyplývá z katastrální mapy, po zaplocení pozemku právními předchůdci žalované se jeho tvar, ve srovnání s mapami, změnil. Směnná smlouva ve vztahu k fyzickým osobám dle tehdejších předpisů ani nemohla být, bylo jim možné předat pozemek ve vlastnictví státu pouze do trvalého či dočasného užívání. O tom však také žádné rozhodnutí nebylo doloženo. Navíc je to i nepravděpodobné, protože byla doložena kupní smlouva ve prospěch státu k pozemku parc. [číslo] na němž stojí garáže. Právní předchůdci žalobkyně tak museli mít povědomost o tom, že fakticky užívají nikoliv svůj, ale cizí majetek, takže nemohli být v dobré víře. I vzhledem k tomu nelze právní předchůdce žalované pokládat ani za držitele poctivé ve smyslu § 992 odst. 1 a § 1089 o. z., a proto nelze jejich držbu započítávat žalované. [jméno] žalovaná se držby ujala až v roce 2002, takže podmínku 20 let pro mimořádné vydržení nesplňuje. Ve vztahu k nákladům řízení žalobkyně namítá, že soud I. stupně nevzal v úvahu, že je povinna dle zákona č. 219/2000 Sb. vymáhat veškeré pohledávky i v případě, že jsou promlčené, dokud není vznesena námitka promlčení. Proto bylo namístě při rozhodování o nákladech řízení aplikovat § 150 o. s. ř.

4. Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení napadeného rozsudku, neboť soud I. stupně správně vyhodnotil skutková zjištění a správně jako předběžnou otázku posoudil splnění podmínek pro mimořádné vydržení. Žalobkyně v odvolání nad rámec toho opakuje okolnosti týkající se řádného vydržení. Na danou věc naproti tomu dopadá aktuální rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, který se zabýval všemi předpoklady k mimořádnému vydržení dle § 1095 o. z., přičemž jeho závěry plně dopadají i na daný případ. V něm je zřejmé, že zhruba 50. let trvá stav, kdy předmětná část pozemku je připlocena betonovým plotem k pozemkům žalované, a to v těsném sousedství areálu bývalého ONV [obec] a nyní organizační složky státu. Všem byla situace známa a všichni ji respektovali. Rozhodnutí o mimořádném vydržení tak představuje narovnání situace z doby dávno minulé, kterým nemůže žalobkyni žádná újma vzniknout.

5. Podle § 212 o. s. ř. přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu a po projednání věci dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.

6. Soud I. stupně postupoval v řízení bez procesních vad, a to včetně posouzení důvodnosti důkazních návrhů účastníků nebo poskytnutí procesního poučení. Rozsah jím provedeného dokazování je dostatečný k tomu, aby mohla být v právní rovině posouzena stěžejní otázka vydržení vlastnického práva k předmětné části pozemku ve vlastnictví žalobkyně. Vyhodnocení provedených důkazů je také v souladu s procesními pravidly plynoucími zejména z § 132 o. s. ř. Byť soud I. stupně nejdříve samostatně reprodukuje jednotlivé důkazy (viz bod 5. odůvodnění jeho rozhodnutí), jednotlivá zjištění z toho vyplývající odpovídají obsahu důkazů. Souhrnné vyhodnocení těchto skutečností, prokázaný skutkový stav věci a úvahy, na základě kterých tak soud I. stupně učinil, vyplývají z další části odůvodnění rozsudku (bod 7.), a byť je poměrně stručné, lze ho pokládat za dostatečné. A to především v důsledku toho, že tyto skutkové závěry nejsou předmětem odvolacích námitek. Pokud odvolání žalobkyně rozvádí historické okolnosti v souvislosti s užíváním předmětné části pozemku, akceptuje ve svých úvahách skutkový stav zjištěný soudem I. stupně a jenom ho dále rozšiřuje o skutkové úvahy vyplývající z přímých či nepřímých souvislostí věci (ať už jde o to, že tvrzená směna byla patrně ústní dohodou, že zde nebylo rozhodnuto o přikázání pozemku do trvalého užívání, že došlo tvarově ke změně pozemku užívaného právními předchůdci žalované po jeho zaplocení apod.). Tyto skutečnosti ale nic nemění na soudem I. stupně správně zjištěném skutkovém stavu a s ohledem na níže vyslovený právní názor nejsou ani nikterak podstatné pro rozhodnutí.

7. Žalobkyně svá skutková tvrzení kvalifikovala v právní rovině pod institut vydržení dle § 134 o. z. na základě oprávněné držby jejími rodiči. Právní kvalifikací skutku však soudy nejsou vázány. Naopak jejich povinností je přiřadit ke zjištěnému skutkovému stavu věci odpovídající právní posouzení. Právní závěr o tom, zda postupovat podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. nebo podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., tudíž závisí na tom, zda lze zjištěný skutek podřadit pod určité hmotněprávní ustanovení a pod které. Právě z toho vychází i § 3028 odst. 2 o. z., jehož se žalobkyně dovolává. Pokud by totiž vznikl právní vztah k předmětné věci pro žalobkyni, případně již pro její právní předchůdce přede dnem účinnosti tohoto zákona, jistě by se práva a povinnosti z toho plynoucí posuzovaly podle dosavadních právních předpisů. Soud I. stupně však otázku vydržení vlastnického práva podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. neřešil, a to naprosto logicky, protože i sama žalovaná v průběhu řízení opustila výše uvedenou právní kvalifikaci, kterou žalobkyně od vznesení této obrany popírala, zejména s námitkou o neexistenci právního důvodu pro oprávněnou držbu. A to plně odpovídá také skutkovým závěrům, protože sice není sporu o tom, že žalovaná a její právní předchůdci řádově minimálně 40 let užívají předmětnou část pozemku, a to do roku 2020 bez jakéhokoliv rušení, na straně druhé žalovanou tvrzená směnná smlouva není žádným způsobem prokázána. Neexistuje tak v tomto případě právní titul, byť třeba neplatný, od kterého by právní předchůdci žalované mohli odvozovat počátek dobré víry při užívání předmětné části pozemku. Lze tak jistě souhlasit se žalobkyní, která i nadále v odvolání dovozuje rozborem situace nesplnění podmínek pro vydržení dle § 134 obč. zák., to ovšem nikdo nezpochybňuje.

8. Předmětný skutek, neboli nikým nerušené užívání předmětné části pozemku však trvalo až do roku 2020, neboli i za účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Pak ale nejenom že je nezbytné posoudit také to, zda podle některého z jeho ustanovení nemohlo dojít ke vzniku vlastnického práva vydržením (viz § 3028 odst. 1 o. z.), ale dle zjištěných skutečností bylo namístě v prvé řadě se zabývat – při absenci právního důvodu pro držbu – právě předpoklady pro mimořádné vydržení dle § 1095 o. z.

9. Soud I. stupně cituje k tomu příslušná ustanovení tohoto předpisu a jejich základní standardní výklad, pro který lze najít oporu v odborné literatuře. Ta ovšem není ve všech směrech zcela jednotná a jednoznačná, nepochybně i v důsledku ne zcela shodné dikce jednotlivých ustanovení. Publikace Občanský zákoník (autor JUDr. [příjmení], Wolters Kluwer zdroj ASPI) k § [číslo] a k § [číslo] uvádí, že„ podmínkami mimořádného vydržení jsou poctivá držba a čas dvojnásob dlouhý než pro situaci řádného vydržení“, resp.„ mimořádné vydržení principiálně nestojí na titulu držby, který by dostačoval k nabytí vlastnického práva, ale na poctivé držbě a uplynutí času“. Naproti tomu komentář Občanský zákoník III (2. vydání 2021, C.H. Beck) u § [číslo] uvádí, že„ jeho smyslem je tedy povolit vydržení i v těch případech, které vylučovalo řádné vydržení, pouze s výjimkou případu jednoznačné zištnosti, tedy, kdy držitel nabyl držbu na základě protiprávního anebo jiného nekalého jednání, … z § 1095 požadavek na poctivou držbu nevyplývá, … zákon k požadavku dobré víry držitele přistupuje negativním vymezením, … obrat nepoctivý úmysl je dokonalé novum v našem soukromém právu, přičemž jde o zřejmý záměr zákonodárce odlišit tento druh úmyslu od nepoctivé držby a změkčit tím kritéria mimořádného vydržení“. Přesto u § 1096 uvádí, že „zákon zde není konzistentní s § [číslo]. Zatímco pro mimořádné vydržení se nevyžaduje poctivá držba a postačí nedostatek nepoctivého úmyslu, pro účely započtení ji zákon po předchůdci požaduje“. Tyto drobné výkladové rozdíly, které by však v konkrétním případě mohly být důležité, jsou však jednoznačným způsobem vyřešeny v rozsudku Nejvyššího soudu z 19. 4. 2022 č. j. 22 Cdo 3387/2021-221. Je v něm posouzen nejenom obsah pojmu„ nepoctivý úmysl“, tedy obecně charakter držby, ale i další s tím související právní otázky – započtení doby držby předchůdce, charakter této držby, započtení vydržecí doby před účinností občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.

10. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí v prvé řadě uvádí, že„ při výkladu sousloví nepoctivý úmysl je třeba přihlédnout i k principu poctivosti … poctivost vyjadřuje určitý standard chování v právních vztazích, vyžadující čestnost, otevřenost a povinnost brát ohledy na zájmy druhé strany … v § 992 odst. 1 o. z. nejde – na rozdíl od § 1095 o. z. – o poctivost v obecném smyslu. Nepoctivým může být i ten držitel, který jen z nedbalosti, někdy i nevědomě, neví, že mu právo, které vykonává, nenáleží, takový držitel nejedná v nepoctivém úmyslu. Naproti tomu v nepoctivém úmyslu jedná především ten, který ví, že tím, že se ujal držby, působí jinému bezdůvodně újmu“. Proto Nejvyšší soud uzavírá, že„ podmínkou mimořádného vydržení není poctivá držba, ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele, ten drží věc v přesvědčení, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu“. Dále Nejvyšší soud uvádí, že formulace § 1096 odst. 2 o. z.„ vyvolává dojem, jako by šlo o poctivého držitele (§ 992 odst. 1 o. z.). Takové řešení by však nedávalo smysl, není jasné, proč by zákon vázal mimořádné vydržení na držbu nikoliv v nepoctivém úmyslu, zatímco pro zápočet předchůdce by vyžadoval poctivou držbu“ (a jak je vysvětleno v publikaci Občanský zákoník, 2. vydání 2019, C.H. Beck, jde o nezamýšlený nedostatek občanského zákoníku, vzniklý při jeho přípravě). Proto dovolací soud zde uzavírá, že„ držiteli, který se dovolává mimořádného vydržení, se započte vydržecí doba předchůdce, který držel věc nikoliv v nepoctivém úmyslu, není třeba, aby byl předchůdce držitelem poctivým“. Pokud jde o zápočet držby předchůdce, takovou držbou není držba vlastnická, takže držiteli nelze započíst dobu, po kterou držel věc jeho předchůdce jako vlastník. S odkazem na další judikaturu Nejvyšší soud tuto otázku uzavírá tak, že„ do vydržecí doby jak pro řádné, tak mimořádné vydržení, se ve prospěch vydržitele započte i doba držby jeho předchůdce, jen pokud předchůdce sám nesplnil podmínky vydržení, a nestal se tak vlastníkem věci“. Konečně pak z § 3066 o. z. vyplývá dle Nejvyššího soudu, že„ vlastnické právo k věci nabude mimořádným vydržením držitel, který měl před [datum] věc po stanovenou dobu v držbě, nikoliv v nepoctivém úmyslu, a to i se započtením stejně kvalifikované držby jeho předchůdce, pokud ovšem ten sám již vlastnické právo vydržením nenabyl. K započtení je způsobilá i doba držby před [datum]“.

11. Převedeno na daný případ. Žalované stačilo naplnění podmínek pro mimořádné vydržení držení pozemku její osobou a jejími právními předchůdci nikoliv v nepoctivém úmyslu po dobu 20 let před [datum]. Žalovaná a ani její právní předchůdci dle skutkových závěrů evidentně nebyli v nepoctivém úmyslu. Neujali se držby tím, že by někomu způsobili újmu. Neujali se držby žádným protiprávním úkonem (vydíráním, psychickým nátlakem, padělanou smlouvou apod.). Věrohodně jsou vysvětleny skutečnosti, za kterých došlo k zaplocení sporné části pozemku žalobkyně do prostoru představujícího zahradu žalované, resp. jejích právních předchůdců. Jak soud I. stupně uvádí, sporná část pozemku je již po několik desetiletí integrální součástí vlastnictví žalované, resp. jejích právních předchůdců v přímém sousedství s vlastnictvím pozemku s budovou státu, aniž by kdokoliv ze strany žalobkyně, případně dalších osob, až do určitého okamžiku v roce 2020 vznesl vůči tomuto užívání jakékoliv námitky. Skutkové okolnosti uváděné v odvolání se týkají existence právního důvodu k držbě a naplnění podmínek držby v dobré víře ve smyslu § 130 odst. 1 obč. zák., které zde ovšem nejsou nikterak relevantní, neboť k vydržení dochází dle jiné právní úpravy, u které se přitom nevyžaduje ani splnění podmínek držby poctivé nebo pravé ve smyslu občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. K započtení ve prospěch žalované je způsobilá i její držba před [datum], když nemovitosti držela od roku 2002. K [datum] tudíž podmínku 20 let sama nesplnila, je ovšem možné v její prospěch započítat i držbu jejích právních předchůdců, kteří rovněž nebyli v nepoctivém úmyslu, přičemž výše bylo uzavřeno, že sami se vydržením (případně jiným zákonným způsobem) nestali vlastníkem sporné části pozemku. S ohledem na to se odvolací soud ztotožňuje s právním závěrem soudu I. stupně, že žalovaná vydržela vlastnické právo k části pozemku parc. [číslo] o výměře 82 m2, a to k [datum].

12. Nelze souhlasit ani s námitkou žalobkyně vůči výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Žalované vzniklo právo na plnou náhradu všech účelných nákladů ve smyslu § 142 odst. 1 a také § 146 odst. 2 o. s. ř. (za část předmětu, ohledně něhož bylo řízení zastaveno). Odměna za právní služby je stanovena v souladu s vyhláškou č. 177/1996 Sb., vychází z částek, které byly v jednotlivých fázích řízení jeho předmětem. Jenom proto, že se žalovaná nevyjádřila k předžalobní výzvě, nelze přistoupit k aplikaci § 150 o. s. ř. Je věcí rozhodnutí každého účastníka, zda uplatní pohledávku promlčenou či nikoliv, není důvodu vůči státu postupovat odlišně. Navíc žalobkyni musela být skutková situace na místě samém dobře známa a základním sporem mezi účastníky nebyla náhrada za užívání, ale vydržení vlastnictví.

13. Z těchto důvodů odvolací soud podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu I. stupně potvrdil jako věcně správný v celém rozsahu.

14. Podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. vzniklo žalované právo na náhradu nákladů také odvolacího řízení. Ty jsou tvořeny 2 úkony právní služby po 1 620 Kč, 2 režijními paušály po 300 Kč, 4 půlhodinami ztráty času po 400 Kč a náhradou jízdného 664 Kč. K tomu přistupuje náhrada DPH 1 030 Kč dle § 137 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně je tak povinna nahradit žalované na nákladech odvolacího řízení 5 934 Kč, a to v souladu s § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.