15 Co 235/2024 - 115

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Vašíčka a soudců JUDr. Libora Daňhela a Mgr. Pavla Mádra v právní věci žalobkyně: [Anonymizováno]. [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená [Jméno Zástupce], advokátem sídlem náměstí [Jméno advokáta]. [Anonymizováno] proti žalované: [Anonymizováno] – [Jméno žalované], IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] o určení vlastnického práva k nemovitosti, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 2. září 2024, č. j. 16 C 300/2023-93, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení částku 10 957 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně [Jméno Zástupce].

Odůvodnění

1. Výše uvedeným rozsudkem rozhodl soud I. stupně tak, že určil, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí stavby, a to budovy bez čp/če, nyní zapsané na listu vlastnictví č. [Anonymizováno] pro katastrální území [adresa] [Anonymizováno] a pro obec [adresa], stojící na pozemku parc. č. [Anonymizováno] zapsaném na listu vlastnictví č. [Anonymizováno] pro katastrální území [adresa] [Anonymizováno] a pro obec [adresa] (výrok I.). Současně soud I. stupně zavázal žalovanou k povinnosti zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 18 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok II.).

2. Proti tomuto rozsudku soudu I. stupně podala odvolání žalovaná, která napadá oba výroky rozhodnutí soudu I. stupně. Ta má za to, že soud I. stupně nepřihlédl k žalovanou tvrzeným skutečnostem, dále dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, a že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaná v rámci odvolání odkazuje na ust. § 119 - § 121 občanského zákoníku a uvádí, že provedeným dokazováním bylo jednoznačně prokázáno, že stavba nebyla předmětem prodeje dle kupní smlouvy uzavřené dne [datum], č. j. [Anonymizováno], [Anonymizováno] mezi žalobkyní jako kupující a [Anonymizováno] (dále jen „[Anonymizováno]“) jako prodávající, neboť nebyla jako předmět prodeje v kupní smlouvě označena a smluvní strany neprojevily vůli převést vlastnické právo ke stavbě na žalobkyni. Stavba nebyla předmětem prodeje ani jako součást pozemku, neboť uvedené vylučovala právní úprava v ust. § 120 odst. 2 občanského zákoníku, přičemž není podstatné, zda stavba v době prodeje ostatních nemovitých věcí byla či nebyla předmětem zápisu v katastru nemovitostí. Žalovaná dále uvádí, že provedeným dokazováním bylo prokázáno, že stavba nebyla předmětem prodeje ani jako příslušenství stavby hlavní, neboť nebyla v kupní smlouvě a ani ve znaleckém posudku č. [Anonymizováno] ze dne [datum], zpracovaném [tituly před jménem] [jméno FO] za příslušenství označena. Za příslušenství byly označeny tyto stavby: zasklený přístřešek, zděný plot, ohradní zídka, opěrná zeď, 4 ploty z betonové mazaniny, žumpa, přípojka kanalizace, venkovní schody, betonový práh s plotovými sloupky, zastřešení vstupu a trvalé porosty. Dále žalovaná poukazuje na ust. § 588 občanského zákoníku a uvádí, že dle citované právní úpravy bylo podstatnou náležitostí kupní smlouvy i zaplacení kupní ceny. Přípisem rektora [Anonymizováno] ze dne [datum] a znaleckým posudkem bylo však prokázáno, že kupní cena za stavbu nebyla ze strany žalobkyně uhrazena, neboť o případné náklady na demolici stavby byla kupní cena ze strany [Anonymizováno] ponížena. O této skutečnosti žalobkyně před uzavřením kupní smlouvy věděla. Dále žalovaná odkazuje na ust. § 134 odst. 1 občanského zákoníku, § 129 občanského zákoníku a § 130 odst. 1 občanského zákoníku s tím, že z citace právní úpravy vyplývá, že věc může být držet jen oprávněný držitel, tedy takový držitel, který je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří. Soudní judikatura se ustálila na závěru, že skutečnost, zda je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, musí být zhodnocena objektivně, nestačí pouze subjektivní názor držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž mohlo vlastnické právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva. V tomto směru žalovaná cituje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1717/2004, dále rozsudek ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 635/2012 a rozsudek ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001. S ohledem na uvedená, žalovaná dovozuje, že žalobkyně věděla již před uzavřením kupní smlouvy (nebo nejpozději při uzavření kupní smlouvy), že předmětem kupní smlouvy nebude dotčená stavba (viz přípis rektora [Anonymizováno] ze dne [datum] a návrh na snížení kupní ceny o odhadnuté náklady na demolici stavby) a že předmětem smluvního ujednání bude její závazek (viz článek VI. kupní smlouvy) na svůj náklad stavbu odstranit v souladu s rozhodnutím o odstranění stavby. Žalovaná má za to, že žalobkyně již v době nabytí vlastnictví a držby k okolním nemovitým věcem si musela být vědoma skutečnosti, že vlastnické právo ke stavbě uzavřením kupní smlouvy nenabývá. Žalovaná nesdílí právní závěr soudu I. stupně, že stavbu může odstraňovat pouze její vlastník. Občanský zákoník upravoval několik právních institutů (např. smlouva o obstarání věci, případně inominátní smlouva), pod které by bylo možno sjednaný závazek podřadit a bylo možno na jejím základě vykonat odstranění stavby bez nutnosti vzniku vlastnického práva ke stavbě. S ohledem na skutkový stav věci a citovanou soudní judikaturu žalovaná má za to, že žalobkyně nemohla být v dobré víře o nabytí vlastnického práva ke stavbě již od samého počátku, tudíž nemohla být oprávněným držitelem stavby. Dle posouzení žalované dobrou víru žalobkyně vyvrací i samotná kupní smlouva, kdy v článku VI. se zavázala k odstranění stavby. V rámci úvah o výkladu vůle smluvních stran kupní smlouvy se žalovaná domnívá, že vůlí prodávající [Anonymizováno] bylo dostát závazku, který pro ni vyplýval z veřejnoprávního rozhodnutí, na odstranění stavby, kdy byla z uvedeného důvodu snížena i kupní cena, nikoli převod vlastnického práva ke stavbě na žalobkyni. [adresa] víra žalobkyně k oprávněnosti držby nenastala ani později během běhu případné vydržecí lhůty, neboť skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah vlastnického práva, ještě neznamená, že je držitelem věcného práva. Oprávněný držitel práva odpovídající právu vlastnickému musí být přesvědčen, že mu toto právo platně vzniklo, tedy že mu náleží právo, které vzniká na základě písemné smlouvy. S ohledem na uvedené, žalovaná má za to, že žalobkyně nenabyla vlastnické právo ke stavbě na základě koupě dle kupní smlouvy ze dne [datum] a že jej nenabyla ani z titulu řádného vydržení, neboť nebyla se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí stavba patří. Žalovaná nesouhlasí ani s rozhodnutím o nákladech řízení. V této souvislosti poukazuje na preventivní charakter určovací žaloby a namítá, že s ohledem na skutková tvrzení žalobkyně a provedené dokazování bylo prokázáno, že postavení žalobkyně se nestalo nejistým aktuálně, ale že se jednalo o dlouhodobý stav, který by bylo možno odstranit v řízení před správním orgánem. O uvedeném svědčí opakovaná výzva [právnická osoba] pro [Anonymizováno], Katastrální pracoviště [adresa] ze dne [datum], který vyzýval žalobkyni k doložení dokladů pro zápis vlastnického práva ke stavbě a dále pak i sdělení [právnická osoba] [adresa], odboru stavebního a životního prostředí ze dne [datum], ve kterém je konstatováno, že žalobkyně nedoplnila doklady k ověření zjednodušené projektové dokumentace ke stavbě. S ohledem na tyto nesplněné povinností žalobkyně přes uvedené výzvy žalovaná namítá, že nikterak nezavdala příčinu k podání žaloby na určení vlastnického práva žalobkyně, a proto měl tyto skutečnosti soud I. stupně zhodnotit a postupovat dle ust. § 150 o.s.ř. s tím, že by žalobkyni náhradu nákladů řízení nepřiznal, případně mohl postupovat i dle ust. § 143 o.s.ř. a přiznat náhradu nákladů řízení žalované, která nezavdala příčinu k podání návrhu na zahájení řízení. Z těchto důvodů žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobu zamítne, případně pokud by odvolací soud dospěl k závěru, že ve věci samé je rozhodnutí soudu I. stupně věcně správné, změní rozhodnutí o nákladech řízení ve smyslu § 143 o.s.ř. a zaváže žalobkyni k povinnosti nahradit náklady řízení žalované.

3. K odvolání žalované se prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřila též žalobkyně. Ta jednak odkazuje na svá podání učiněná v průběhu řízení před soudem I. stupně a též na napadené rozhodnutí soudu I. stupně, kde se soud I. stupně s procesní obranou žalované náležitě vypořádal a žalovaná nyní nic nového řízení nepřináší. V této souvislosti žalobkyně zdůrazňuje, že jestliže se jednalo o stavbu s doplňkovou funkcí ke stavbě hlavní, která byla určena původním vlastníkem k tomu, aby s ní byla trvale užívána a byla s ní spojena společným hospodářským účelem, a byla vybudována kolem roku 1820, musela se tato stavba stát po svém vybudování součástí předmětného pozemku. Vznik vlastnictví ke stavbě je totiž třeba posoudit dle předpisů platných a účinných v době, kdy měla stavba vzniknout. Jestliže se tak mělo stát její výstavbu (tedy originárním způsobem) kolem roku 1820, je třeba vznik vlastnictví posoudit podle obecného zákoníku občanského z roku 1811, který byl ovládán superficiální zásadou, jako je tomu nyní. Jestliže se pak stavba podle právního předpisu účinného v době jejího vzniku stala součástí pozemku, nemohly předmětné nemovité věci později ztratit svůj výše uvedený právní charakter a vztah vůči hlavní věcí jen proto, že zákon č. 141/1950 Sb. s účinností od 1. 1. 1951[Anonymizováno]superficiální zásadu opustil. I kdyby měla z vůle žalované (státu) předmětná stavba pozbýt statut součástí věci, pak si musela s ohledem na její účel, umístění a funkčnost zachovat přinejmenším statut příslušenství věci, které bylo vždy definováno jako něco, co má sdílet právní osud věci hlavní, a to bez zřetele k tomu, zda účastníci smlouvy toto příslušenství hlavní věci přímo identifikovali, či ve smlouvě pouze uvedli, že věc je převáděna s veškerým příslušenstvím, popřípadě se dokonce o příslušenství hlavní věci ve smlouvě vůbec nezmínili (když zde žalobkyně odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. 28 Cdo 133/2001). Proto předmětná stavba musela stíhat tentýž právní osud jako věc hlavní a jíž jen tato skutečnost by měla být důvodem pro určení vlastnického práva žalobkyně. Mělo-li by tomu být jinak, pak uvedené skutečnosti ve spojení s předmětnou kupní smlouvou přinejmenším dokládají dobrou víru a poctivost žalobkyně. Žalobkyně krom výše uvedeného tvrdí, že vzhledem k tomu, že nemovité věci v katastrálním území [adresa] [Anonymizováno] nabyla žalobkyně na základě kupní smlouvy ze dne [datum] s právními účinky vkladu práva ke dni [datum], vydržela vlastnické právo k předmětné stavbě, neboť se v odůvodněném přesvědčení ujala v okamžiku nabytí vlastnického práva k nemovitým věcem v k. ú. [adresa] [Anonymizováno] ([datum]) její držby. Žalobkyně tedy drží předmětnou stavbu v odůvodněném přesvědčení, že je její vlastnicí, ať již pro to, že jí nabyla předmětnou kupní smlouvou, nebo proto, že vlastnické právo k ní vydržela. Dospěl-li přitom soud I. stupně k závěru, že žalobkyně splnila podmínky řádného vydržení, tím spíše musela splnit i podmínky mimořádného vydržení. Žalobkyně připouští, že je pravdou, že bylo vydáno rozhodnutí o povolení odstranění stavby, ale jednalo se o rozhodnutí vydané na žádost veřejné vysoké školy (stavebníka), tedy nikoli ex offo. Jednalo se tedy o povolení, nikoli nařízení odstranění stavby. Bylo-li navíc takové rozhodnutí vydáno, zjevně muselo být adresováno vlastníkovi. Z přípisu rektora ze dne [datum] navíc vyplývá, že demolici stavby zajistí „nový vlastník“ (tedy žalobkyně). I tím se dokladuje, že se žalobkyně stala vlastníkem, resp. přinejmenším tuto dobrou víru nabyla. Pokud se následně žalobkyně rozhodla stavbu v dobré víře ve své vlastnické právo zachovat, tudíž nevyužít rozhodnutí o povolení odstranění, nejednalo se o ignoraci správního rozhodnutí, neboť tímto bylo žalobkyni dáno toliko oprávnění, nebyla jí uložena žádná povinnost; nelze z tohoto ani dovozovat, že by jednala nepoctivě. K odvolání do náhrady nákladů řízení žalobkyně zdůrazňuje, že si nepočíná svévolně ani procesně nepoctivým způsobem, když žádá o soudní ochranu v okamžiku, kdy marně vyčerpala veškeré prostředky mimosoudní právní ochrany, které měla k dispozici. Poté, co totiž byla žalobkyně vyzvána příslušným katastrálním pracovištěm k zápisu svého vlastnického práva, snažila se podmínkám zápisu vyhovět. Příslušné katastrální pracoviště požadovalo po žalobkyni v zásadě pouze předložení dokladu o způsobu užívání stavby, neboť samo vycházelo z předpokladu, že vlastnici pozemku (žalobkyni) náleží i vlastnické právo ke stavbě na něm. Vzhledem k tomu, že předmětná stavba vznikla kolem roku 1820, nechala žalobkyně vypracovat zjednodušenou dokumentaci (pasport) stavby (již v červnu [Anonymizováno]), nicméně příslušný stavební úřad ji odmítl ověřit, neboť žalobkyně není v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník stavby. Bez tohoto ověření však žalobkyně zápisu svého vlastnického práva do katastru nemovitostí mimosoudně nedosáhne. Žalobkyně se tedy ocitla v začarovaném kruhu, kdy jí stát prostřednictvím katastrálního úřadu i Úřadu pro zastupování ve věcech majetkových vyzval k zápisu jejího vlastnického práva, žalobkyně se snažila těmto požadavkům vyhovět, oslovila prodávající univerzitu, od níž své nemovité věci v roce [Anonymizováno] koupila, obec i další orgány veřejné moci, pátrala v archivech, aby zajistila veškeré dostupné listinné podklady, aby se následně obrátila na stát, který ji prostřednictvím stavebního úřadu znemožnil podmínky jiné státní instituce splnit. Tentýž stát ji pak má po [datum] o vlastnické právo připravit. Žalobkyně proto nemá fakticky jinou možnost než požádat soud o ochranu jejího práva. Žalobkyně tedy podle svého názoru neměla možnost domoci se svého práva ve správním řízení a podle žalobkyně je to tedy jednoznačně žalovaná, která zavdala příčinu k zahájení soudního řízení (když zde odkazuje též na nález Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS 1648/10). Z těchto důvodů žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí potvrdil jako věcně správné a přiznal žalobkyni též náhradu nákladů odvolacího řízení.

4. Poté, co odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou (ust. § 201 o.s.ř.), ve lhůtě (ust. § 204 o.s.ř.), a proti rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř., ust. § 202a contrario o.s.ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, přičemž dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

5. Jak vyplývá z obsahu spisu, žalobkyně se podanou žalobou domáhala určení svého vlastnického práva ke stavbě, a to budově bez čp/če, nyní zapsané na LV č. [Anonymizováno] pro katastrální území [adresa] [Anonymizováno] a pro obec [adresa] stojící na pozemku parc. č. [Anonymizováno] zapsaném na LV č. [Anonymizováno] pro katastrální území [adresa] [Anonymizováno] a pro obec [adresa]. V této souvislosti tvrdí, že se stala vlastnicí předmětné stavby, když jednak poukazuje na kupní smlouvu ze dne [datum], uzavřenou s [Anonymizováno], na základě které na žalobkyni přešlo vlastnické právo k nemovitostem ve smlouvě vymezeným. Pro případ, že by soud dospěl k závěru, že se žalobkyně vlastnicí předmětné nemovitosti na základě předmětné kupní smlouvy nestala, poukázala žalobkyně na to, že v dobré víře držela předmětnou nemovitost, a to za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., a že tedy uplynutím 10 let ji nabyla vydržením, případně pak v souvislosti s nabytím nového občanského zákoníku mimořádným vydržením.

6. Podle ust. § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o.s.ř.) určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

7. Soud I. stupně se v projednávané věci správně zabýval tím, zda v dané věci je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení. V tomto směru je správný závěr soudu I. stupně v tom, že pokud je rozpor mezi tvrzeným stavem vlastnického práva k nemovitosti a stavem zapsaným v katastru nemovitostí, je za této situace dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení.

8. Podle ust. § 129 odst. 1, 2 zákona č. 40/1964 Sb. (dále jen občanský zákoník) držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe. Držet lze věci, jakož i práva, která připouštějí trvalý nebo opětovný výkon.

9. Podle ust. § 130 odst. 1 občanského zákoníku je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

10. Podle ust. § 132 odst. 1 občanského zákoníku vlastnictví věci lze nabýt kupní, darovací nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem.

11. Podle ust. § 133 odst. 2, 3 občanského zákoníku převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštních předpisů, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak.2 Převádí-li se na základě smlouvy nemovitá věc, která není předmětem evidence v katastru nemovitostí, nabývá se vlastnictví okamžikem účinnosti této smlouvy.

12. Podle ust. § 134 odst. 1 občanského zákoníku oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

13. Odvolací soud po přezkoumání rozhodnutí soudu I. stupně i řízení, které mu předcházelo, dospěl k závěru, že soud I. stupně na základě provedeného dokazování učinil dostatečná skutková zjištění, když jeho skutkové závěry považuje odvolací soud za správné; dále soud I. stupně aplikoval příslušné právní normy s tím, že i právní hodnocení provedené soudem I. stupně je správné. Odvolací soud se ztotožňuje s hodnocením věci tak, jak jej učinil soud I. stupně, který vysvětlil své úvahy a důvody, pro které považuje žalobu žalobkyně vůči žalované za důvodnou. V tomto směru odvolací soud odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně a v dalším se tedy vyjadřuje k námitkám žalované, jež uvádí v odvolání, a které jsou dílem totožné jako námitky uváděné před soudem I. stupně.

14. V projednávané věci je spor veden o určení vlastnického práva k hospodářské stavbě, do nedávné doby nezapsané v katastru nemovitostí a to, ačkoliv byla tato stavba vystavěna již okolo roku 1820 a která v několika posledních desetiletích sloužila jako funkční příslušenství domu č. p. [Anonymizováno], a to ať již vlastníkovi domu nebo případně jeho nájemcům.

15. I když lze souhlasit se žalovanou v tom, že předmětná hospodářská stavba postavená na parc. č. [Anonymizováno] není dostatečně určitě vymezena v předmětné kupní smlouvě uzavřené dne [datum] mezi žalobkyní a [Anonymizováno] (což koneckonců též konstatuje soud I. stupně a správně k tomu uvádí, že pokud by takto byla vymezena, byla by předmětem převodu na základě kupní smlouvy), nelze při rozhodování o návrhu žalobkyně přehlížet, že v kupní smlouvě je mimo jiné v článku II. uvedeno, že nemovitosti vymezené v článku I. se převádějí „s veškerým příslušenstvím“ a též v článku III. je odkaz na znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO], v němž je tato stavba (tehdy nezapsaná v katastru nemovitostí) specifikována, byť s ohledem na její tehdejší stav, je v závěrečné rekapitulaci ocenění jednotlivých věcí u této stavby uvedeno ocenění [Anonymizováno] Kč.

16. Dále je významné a nelze pominout, že v době sepisu uvedené kupní smlouvy se jednalo o stavbu nezapsanou v katastru nemovitostí, která byla v havarijním stavu, když bylo vydáno rozhodnutí stavebního úřadu o povolení odstranění této stavby (č. l. 18). Dále nelze přehlížet, že uvedená povinnost odstranit tuto stavbu na vlastní náklady, byla přenesena na žalobkyni. Za této situace má odvolací soud za to, že je správný závěr soudu I. stupně ohledně toho, že s přihlédnutím ke všem těmto okolnostem, lze kupní smlouvu (notářský zápis ze dne [datum]) považovat za domnělý (putativní) titul ve vztahu ke stavbě nacházející se na pozemku parc. č. [Anonymizováno] (tehdy nezapsané v katastru nemovitostí), když na jeho základě se žalobkyně oprávněně mohla domnívat, že nabývá vlastnictví i k této hospodářské stavbě.

17. Ostatně žalobkyně se jako vlastník také chovala, když ohlásila [právnická osoba]) této hospodářské stavby (viz sdělení ze dne [datum] č. l. 54) a vyřídila též povolení (souhlas) referátu regionálního rozvoje [Anonymizováno] v [adresa] (viz č. l. 55) s rekonstrukcí této stavby, tuto rekonstrukci financovala a též od roku 2003 platila daň z nemovitosti za uvedenou stavbu.

18. S ohledem na vše uvedené považuje odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně, a tedy jeho skutkové i právní závěry, za správné.

19. Lze tedy shrnout, že byť v kupní smlouvě ze dne [datum] nebyla uvedená stavba dostatečně specifikována na to, aby na základě kupní smlouvy přešlo vlastnické právo na žalobkyni, lze s ohledem na další okolnosti uzavření předmětné kupní smlouvy mít za to, že uvedená kupní smlouva byla domnělým právním titulem, na jehož základě se žalobkyně oprávněně domnívala, že nabyla vlastnické právo k předmětné hospodářské stavbě. Od uzavření předmětné smlouvy a zápisu do katastru nemovitostí žalobkyně (nejen v kupní smlouvě vymezené nemovitosti ale též) předmětnou hospodářskou stavbu nacházejících se na parc. č. [Anonymizováno] držela a užívala jako vlastník v dobré víře, že jí patří. Na základě uvedeného pak po 10 letech vydržela předmětné vlastnické právo a pokud se tedy domáhá uvedení do souladu svého vlastnického práva se stavem zapsaným v katastru nemovitostí, je zde dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení a její žaloba je důvodná. Pokud tedy soud I. stupně takto rozhodl a určil, že žalobkyně je vlastníkem předmětné stavby, je jeho rozhodnutí věcně správné.

20. Namítá-li v rámci odvolání žalovaná to, že předmětná stavba nebyla ani v kupní smlouvě ani ve znaleckém posudku dostatečně označena, lze zdůraznit (jak již bylo výše uvedeno), že pokud by tato stavba byla v předmětné kupní smlouvě dostatečně označena, přešlo by vlastnické právo převodem na základě kupní smlouvy (tedy nikoli vydržením). I když se tak nestalo, nelze v projednávané věci přehlížet všechny výše uvedené okolnosti uzavření kupní smlouvy ze dne [datum] (včetně jejího znění a též znaleckého posudku, na který kupní smlouva odkazuje) a též včetně předsmluvní komunikace žalobkyně s [Anonymizováno] (viz např. dopis rektora ze dne [datum] na č.l. 20), z nichž má odvolací soud za to, že se žalobkyně mohla oprávněně domnívat, že nabývá vlastnické právo i k předmětné hospodářské stavbě, a proto odvolací soud neshledává tuto námitku žalované důvodnou.

21. Namítá-li pak žalovaná též to, že za předmětnou hospodářskou stavbu nebyla zaplacena žádná kupní cena, nelze přehlížet, že se jednalo o stavbu nezapsanou v katastru nemovitostí, v havarijním stavu, kde na základě rozhodnutí stavebního úřadu bylo povoleno odstranění uvedené stavby a tato povinnost odstranit uvedenou stavbu byla přenesena na žalobkyni s tím, že tato ji odstraní jako „nový vlastník“. V tomto směru je zřejmé, že pokud stavba v tu chvíli neměla žádnou reálnou hodnotu (když v této souvislosti lze odkázat na znalecký posudek, kde byla její hodnota stanovena částkou 0 Kč a spíše s ní byly spojeny pouze náklady na její odstranění), neshledává odvolací soud ani tuto námitku žalované důvodnou. S ohledem na vše uvedené, tedy odvolací soud dospěl k závěru, že pokud jde o věc samu, bylo rozhodnutí soudu I. stupně věcně správné.

22. Za věcně správné též shledal odvolací soud rozhodnutí o nákladech řízení. V tomto směru je třeba uvést, že žalobkyně se pokusila v rámci správního řízení uvést do souladu jí tvrzený faktický stav vlastnického práva se stavem zapsaným v katastru nemovitostí, přičemž pokud neuspěla, zvolila další legální způsob, tedy podání určovací žaloby. V tomto směru žalobkyně neučinila nic, co by jí bylo možno vytýkat, a pro co by jí bylo možno náhradu nákladů řízení odepřít (tzn. nepřiznat). V rámci řízení o určení vlastnického práva se jedná o řízení sporné, kdy o nákladech řízení se rozhoduje podle úspěchu ve věci tak, jak to vyplývá z ust. § 142 občanského soudního řádu. V tomto směru byla žalobkyně zcela úspěšná, a proto pokud soud I. stupně rozhodl o povinnosti žalované zaplatit náklady řízení, shledává odvolací soud i v tomto směru rozhodnutí soudu I. stupně věcně správným. Vyčíslení nákladů pak soud I. stupně provedl taktéž správně. Z tohoto důvodu i rozhodnutí o nákladech řízení bylo odvolacím soudem potvrzeno.

23. Ohledně náhrady nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle ust. § 224 o.s.ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy i v rámci odvolacího řízení byla žalobkyně plně úspěšná. V této souvislosti jí vznikly náklady za právní zastoupení, spočívající ve dvou úkonech právní služby a to 1× po á 3 100 Kč (vyjádření k odvolání), 1× po á 5 260 Kč (účast u jednání odvolacího soudu dne [datum]), 1× režijní paušál po á 300 Kč, 1× režijní paušál po á 450 Kč, dále náhrada za ztrátu času 4× po á 150 Kč a náklady cestovného 887 Kč; celkem tedy na náhradě nákladů odvolacího řízení se jedná o částku 10 957 Kč, kterou je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni tak, jak je to uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

Poučení