15 Co 265/2025 - 52

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o 221 760 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 19. 8. 2025, č. j. 21 C 168/2025-22, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadeném rozsahu, tj. ve výrocích I. a II., potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Okresní soud v záhlaví označeným rozsudkem rozhodl tak, že se žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 221 760 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 73 920 Kč od 30. 8. 2024 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 73 920 Kč od 7. 12. 2024 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 73 920 Kč od 21. 9. 2024 do zaplacení, zamítá (výrok I.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit státu doplatek soudního poplatku ve výši 2 217 Kč na účet Okresního soudu v Karviné do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.).

2. Okresní soud zdůraznil, že předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení třech smluvních pokut za porušení povinností zástavce sjednaných v zástavní smlouvě ve prospěch zástavního věřitele. Po provedeném dokazování vyšel ze zjištění, že žalovaný jako obligační dlužník uzavřel dne 15. 3. 2017 s [právnická osoba] (dále jen „banka“ nebo „postupitel“), smlouvu o hypotečním úvěru, ve které se banka zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky až do výše 2 464 000 Kč s tím, že se jedná o spotřebitelský úvěr na bydlení, a to koupí nemovitých věcí a splnění závazků bude zajištěno smlouvou zástavním právem k věcem nemovitým. Žalovaný úvěr na bydlení zcela čerpal. Mezi bankou jako zástavním věřitelem a zástavci [jméno FO] a [jméno FO], byla dne 21. 3. 2017 uzavřena smlouva označená jako zástavní smlouva, kterou žalovaný podepsal jako vedlejší účastník dne 20. 3. 2017. Podle obsahu smlouvy byly jako předmět zajištění uvedeny tam přesně specifikované nemovitosti. Zástavní právo bylo zřízeno ve prospěch zástavního věřitele k předmětu zajištění a zajišťovalo veškeré existující a budoucí peněžité pohledávky zástavního věřitele vůči klientovi nebo zástavci, které vzniknou z titulu poskytnuté jistiny předmětného hypotečního úvěru až do maximální výše 2 464 000 Kč po dobu 32 let od uzavření smlouvy a ostatních peněžitých pohledávek zástavního věřitele vůči klientovi nebo zástavci až do výše 2 464 000 Kč, které budou vznikat po dobu 32 let od uzavření této smlouvy, a to na základě smlouvy o hypotečním úvěru č. [Anonymizováno]. V této zástavní smlouvě se zástavce v čl. 5.1. písm. m) zavázal, že od uzavření smlouvy až do okamžiku zániku zástavního práva, na výzvu zástavního věřitele umožní vstup pracovníkovi zástavního věřitele na předmět zajištění za účelem kontroly jeho stavu. Podle bodu 5.1. písm. n) zástavní smlouvy, se zástavce zavázal, že bude řádně platit veškeré daně a poplatky týkající se předmětu zajištění a doloží zástavnímu věřiteli na jeho výzvu jejich uhrazení. V článku 7 bodu 1 zástavní smlouvy bylo ujednáno, že v případě nesplnění jakékoliv povinnosti ustanovené v článku 5.1 [tj. povinnosti pod písmeny a) až p)] a článku 5.2 [tj. povinnosti pod písmeny a) až c)] této smlouvy, je zástavní věřitel oprávněn účtovat zástavci smluvní pokutu ve výši 3 % zajištěných pohledávek za každé jednotlivé porušení. Podle článku 7. 3. uplatněním práva na zaplacení smluvní pokuty podle tohoto článku není nijak dotčeno případné právo zástavního věřitele na náhradu škody.

3. Okresní soud dále zjistil, že žalovaný úvěr řádně nesplácel, a proto společnost [právnická osoba] (univerzální právní nástupce původního obligačního věřitele [právnická osoba]) vyzvala žalovaného v dopise ze dne 28. 8. 2023 ke splacení úvěru, včetně úroků a všech ostatních peněžitých dluhů, nejpozději do 17. 9. 2023, včetně dodejky. Nároku na splacení hypotečního úvěru se vůči žalovanému domáhala v jiném soudním řízení (sp. zn. 26 C 213/2024 vedeném u Okresního soudu v Karviné) společnost [Jméno žalobkyně] (jako postupník), neboť nabyla pohledávku za žalovaným ze smlouvy o úvěru smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 5. 6. 2024 uzavřenou s [právnická osoba] (obligační věřitel). V tomto řízení byla shledána smlouva o hypotečním úvěru pro porušení povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného absolutně neplatnou.

4. Okresní soud dále po právní stránce dovodil, že zástavní smlouva ujednaná k zajištění hypotečního úvěru je platnou zástavní smlouvou. Dále dovodil, že v ní byly ujednány předmětné smluvní pokuty, které se vztahovaly na povinnosti, ohledně nichž žalobkyně tvrdila, že byly žalovaným porušeny. Následně posuzoval přiměřenost ujednání o smluvní pokutě sjednané v zástavní smlouvě prizmatem § 1813 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a dospěl k závěru, že toto ujednání smluvní pokuty ve výši 3 % zajištěných pohledávek za každé jednotlivé porušení povinnosti zakládá výraznou nerovnováhu v právech a povinnostech žalovaného jako spotřebitele v jeho neprospěch, a proto se k ujednání o smluvních pokutách nepřihlíží. Nepřiměřenost ujednání o pokutách spatřoval v tom, že pokuta byla ujednána pro porušení jakékoliv povinnosti stanovené v čl. 5.1. a 5.2. zástavní smlouvy, což činilo nejméně 19 povinností, a mohla být požadována i opakovaně, nadto byla ujednána ve výši 3 % ze zajištěných pohledávek za každé jednotlivé porušení. Na základě tohoto závěru žalobu jako nedůvodnou zamítl. Dále dodal, že žalobu zamítl i proto, že žalobkyně ani netvrdila, zda a jaké následky jí mělo tvrzené porušení smluvní povinnosti způsobit. Rovněž ani netvrdila a neprokázala, že se sama v určený den na prohlídku nemovitostí dostavila (když za nezpřístupnění nemovitosti žalovaným požaduje pokutu) a ve výzvě ohledně doložení listin žalovanému ani nespecifikovala, jaké konkrétní listiny po něm žádá předložit.

5. Proti tomuto rozsudku, a to pouze proti výrokům I. a II., podala žalobkyně včasné odvolání s návrhem, aby odvolací soud rozsudek změnil a žalobě v celém rozsahu vyhověl a uložil žalovanému i povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalobkyně nesouhlasila s právním závěrem okresního soudu, že ujednání o smluvních pokutách je nepřiměřeným ujednáním ve smyslu § 1813 o. z., a proto se k němu nepřihlíží. Zdůraznila, že přiměřenost ujednání o smluvní pokutě je nutno dle judikatury Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 1299/2025) posuzovat v kontextu celé smlouvy a konkrétních okolností případu, čemuž okresní soud nedostál. Nadto předmětné ujednání o pokutách sledovalo legitimní cíl, a to chránit ekonomický zájem zástavního věřitele, tj. uchovat hodnotu zajištění pro případ, že obligační dlužník nesplní svůj dluh ze smlouvy o úvěru. Povinnosti zástavce zajištěné pokutou byly sjednány proto, aby zástavní věřitel mohl včas zjistit, zda na předmětu zástavy váznou další dluhy, zda je či není pojištěna, zda je podhodnocena, či znehodnocena. Povinností zástavce bylo udržovat zástavu v dobrém stavu a umožnit zástavnímu věřiteli právo na přiměřený přístup a kontrolu zástavy, dále řádně platit daně a poplatky související s předmětem zástavy, jakož ji i pojistit proti běžným rizikům. Smluvní pokuta zajišťující splnění těchto povinností zástavce představovala doplňkový zajišťovací prostředek, motivovala dlužníka k tomu, aby řádně plnil své povinnosti ze zástavní smlouvy tak, aby hodnota zástavy byla zachována. Nejedná se proto o nepřiměřené ujednání.

6. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil, ač byl soudem vyzván.

7. Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) posoudil odvolání žalobkyně jako odvolání včasné, odvolání přípustné a podané osobou k tomu subjektivně legitimovanou.

8. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu, tj. ve výrocích I. a II., a to včetně řízení vydání rozsudku předcházejícího. Výrok III. rozsudku okresního soudu napaden nebyl, nejedná se o výrok závislý, tento výrok proto nabyl odděleně právní moci. Při přezkumu postupoval odvolací soud dle § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 o. s. ř. Vady uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. odvolací soud neshledal, jejich existenci pak nenamítali ani účastníci řízení. Odvolací soud po zopakování dokazování pak dospěl k závěru, že žaloba je nedůvodná a rozsudek okresního soudu je ve výroku věcně správný, byť nikoliv z důvodů, pro které žalobu zamítl okresní soud.

9. Odvolací soud z obsahu spisu zjistil, že žalobkyně se v řízení zahájeném dne 3. 4. 2025 vůči žalovanému domáhala zaplacení částky 221 760 Kč s příslušenstvím (3 x 73 920 Kč), a to jako třech smluvních pokut sjednaných v zástavní smlouvě. Tvrdila, že žalovaný jako obligační dlužník uzavřel s bankou dne 20. 3. 2017 smlouvu o hypotečním úvěru, úvěr v plném rozsahu ve výši 2 464 000 Kč vyčerpal. Žalovaný úvěr řádně nesplácel. Banka uzavřela s žalobkyní dne 5. 6. 2024 smlouvu o postoupení pohledávky za žalovaným, výše postupované jistiny činila 1 944 678,62 Kč, pohledávka z úvěru byla postoupena na žalobkyni s veškerým příslušenstvím a se všemi právy s pohledávkou souvisejícími, postoupení bylo žalovanému řádně oznámeno. Úvěr byl zajištěn zástavním právem na základě zástavní smlouvy č. [Anonymizováno]. V zástavní smlouvě byla sjednána smluvní pokuta za porušení povinnosti zpřístupnit na výzvu zástavního věřitele předmět zástavy, žalobkyně jako postupník vyzvala žalovaného ke zpřístupnění zástavy dne 13. 8. 2024 a dne 26. 11. 2024, žalovaný zástavu nezpřístupnil, žalobkyni proto vznikl nárok na dvě smluvní pokuty po 73 920 Kč. Dále žalobkyni vznikl nárok na třetí smluvní pokutu ve výši 73 920 Kč za porušení povinnosti žalovaného doložit žalobkyni listiny ve smyslu čl. 5 odst. 5.1. písm. n) zástavní smlouvy. Žalobkyně žalovaného vyzvala k uhrazení smluvních pokut ve výši 221 760 Kč, tento ničeho neuhradil, a to ani po předžalobní výzvě.

10. Z obsahu spisu dále odvolací soud zjistil, že žalovaný se k žalobě nevyjádřil, v řízení zůstal procesně pasivní, ač mu byla žaloba řádně doručena a byl soudem vyzván k vyjádření. Rovněž se nedostavil k nařízenému jednání okresního soudu.

11. Odvolací soud k projednání odvolání žalobkyně nařídil jednání na 21. 1. 2026, k jednání řádně předvolal účastníky řízení, žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, a proto odvolací soud v souladu s § 101 odst. 3 o.s.ř. projednal věc v jeho nepřítomnosti.

12. Odvolací soud po zopakování dokazování sdílí skutková zjištění učiněná okresním soudem z jednotlivých důkazů tak, jak jsou uvedena v odstavcích 6 až 20 odůvodnění rozsudku okresního soudu. Dále odvolací soud doplnil dokazování o aktuální výpis z katastru nemovitostí LV č. [Anonymizováno] ze dne 20. 1. 2026, z něhož zjistil, že žalovaný je evidován jako vlastník zástavou zajištěných nemovitostí. Odvolací soud následně dospěl k závěru, že žaloba je nedůvodná, nicméně ze zcela jiných důvodů, než pro které shledal nedůvodnost žaloby okresní soud.

13. Nejprve odvolací soud zdůrazňuje, že skutečnost, že úvěrová smlouva byla shledána v jiném řízení mezi účastníky (sp. zn. 26 C 213/2024) absolutně neplatnou neznamená, že by platně nevzniklo zástavní právo zajišťující předmětnou postoupenou pohledávku, neboť dle zástavní smlouvy zajišťovala zástava i pohledávky z bezdůvodného obohacení, kterým je mimo jiné i nárok na vrácení nesplacené jistiny v případě, kdy je úvěrová smlouva o spotřebitelském úvěru shledána absolutně neplatnou dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), a to pro porušení povinnosti dle § 86 odst. 1 ZoSÚ. Odvolací soud tedy sdílí právní závěr okresního soudu, že platně vzniklo zástavní právo a zástavní smlouvu rovněž hodnotí jako platně uzavřenou.

14. Pokud jde o pasivní věcnou legitimaci žalovaného, tato je dána s ohledem na ujednání v čl. 5.3. zástavní smlouvy. Žalovaný sice v době uzavření zástavní smlouvy nebyl zástavcem, kterého stíhaly povinnosti stanovené v čl. 5.1. zástavní smlouvy, nicméně v zástavní smlouvě, kterou jako vedlejší účastník rovněž podepsal, bylo v čl. 5.3. ujednáno, že pokud dojde ke změně vlastnického práva z původních zástavců ([jméno FO] a [jméno FO]) na žalovaného, k čemuž následně došlo, vstoupí po převodu vlastnického práva do pozice zástavce dle předmětné zástavní smlouvy a v souladu s § 1880 o. z., který upravuje postoupení smlouvy, přebírá všechny povinnosti a závazky zástavce ze zástavní smlouvy. Žalovaný tedy poté, co vstoupil do postavení původních zástavců po nabytí vlastnictví k předmětu zástavy, se stal stranou zástavní smlouvy jako zástavce a měl i povinnosti stanovené v čl. 5.1. zástavní smlouvy.

15. Odvolací soud zdůrazňuje, že dále se zabýval otázkou aktivní věcné legitimace žalobkyně k vymáhání smluvních pokut sjednaných v zástavní smlouvě. Tj. otázkou, zda žalobkyně byla nositelem práva dle čl. 5.1. písm. m) zástavní smlouvy (vyžadovat zpřístupnění zástavy za účelem kontroly jejího stavu) a práva v čl. 5.1. písm. n), rovněž zda se stala věřitele práva vyžadovat v případě porušení povinností zástavce stanovených v čl. 5.1 zástavní smlouvy i smluvní pokuty sjednané v čl. 7 zástavní smlouvy.

16. Žalobkyně zjevně svou aktivní věcnou legitimaci ohledně uplatněných nároků na smluvní pokuty odvozovala ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 5. 6. 2024. Rovněž okresní soud zjevně dovodil, že aktivní legitimace žalobkyně je dána, byť blíže v odůvodnění rozhodnutí k tomu nepojednal. Odvolací soud vědom si této skutečnosti proto v rámci předvídatelnosti soudního rozhodování žalobkyni u jednání odvolacího soudu předestřel, že se bude otázkou aktivní věcné legitimace žalobkyně zabývat, a to právě ve vztahu k uplatněným nárokům na smluvní pokuty sjednané v zástavní smlouvě, přičemž žalobkyni umožnil se k této otázce vyjádřit a argumentovat. Rovněž vyzval žalobkyni, aby uvedla, z čeho dovozuje svou legitimaci v tomto sporu. Žalobkyně k této otázce uvedla, že svou legitimaci odvozuje z postupní smlouvy, byť touto nabyla sice jen pohledávku ze smlouvy o úvěru s příslušenstvím, nicméně nabyla i práva s pohledávkou spojená včetně zajištění. Dále argumentovala, že práva s pohledávkou spojená jsou i ta obligační práva sjednaná v zástavní smlouvě, tj. i právo dožadovat se po zástavci splnění povinností sjednaných v zástavní smlouvě, a to předložení listin a zpřístupnění předmětu zajištění, přičemž právě tyto povinnosti byly zajištěny v zástavní smlouvě sjednanou smluvní pokutou. Uvedla, že pokud by soud dovodil, že postoupením úvěrové pohledávky nenabyla žalobkyně i práva z vedlejších ujednání v zástavní smlouvě, nastala by absurdní situace, kdy postupitel (banka) by po postoupení pohledávky z úvěru již nebyla nositelem pohledávky na splacení úvěru, ale zůstala by jí oprávnění ze zástavní smlouvy na kontrolu zástavy a předložení listin, které by naopak žalobkyně jako majitel úvěrové pohledávky zajištěné zástavou neměla. Žalobkyně se dle svého názoru stala nejen majitelem postoupené pohledávky, ale i všech práv zástavního věřitele sjednaných v zástavní smlouvě, tj. i práv, které byly zajištěny tam sjednanou pokutou, které se v tomto řízení domáhá.

17. Odvolací soud žalobkyní předestřený právní názor nesdílí. Odvolací soud má za to, že žalobkyně není ohledně uplatněných nároků aktivně věcně legitimována.

18. Aktivní věcná legitimace má základ v hmotném právu, tj. jedná se o otázku, zda žalobkyně je dle hmotného práva nositelem tvrzeného práva.

19. Z provedeného dokazování smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 5. 6. 2024 odvolací soud zjistil, že žalobkyně jako postupník od původního obligačního věřitele – banky jako postupitele nabyla postupní smlouvou pohledávku za žalovaným jako obligačním dlužníkem vyplývající z předmětné úvěrové smlouvy na splacení sjednaného úvěru včetně veškerého příslušenství, přičemž tato pohledávka byla postoupena na žalobkyni včetně všech práv s pohledávkou spojených, a to úplatně. Ve smlouvě bylo v čl. 5.1. uvedeno, že postoupením pohledávky nabývá postupník (žalobkyně) kromě pohledávky i veškeré její zajištění v rozsahu, v jakém existuje ke dni nabytí účinnosti smlouvy o postoupení pohledávky. Předmětné zajištění, kterým byla postoupená pohledávka zajištěna, bylo zástavní právo sjednané zástavní smlouvou o zřízení zástavního práva ze dne 21. 3. 2017, které bylo vloženo do katastru nemovitostí (viz výpis z katastru nemovitostí).

20. Z výše uvedené postupní smlouvy plyne, že na žalobkyni byla postoupena toliko pohledávka ze smlouvy o úvěru na splacení úvěru včetně veškerého příslušenství. Postoupení pohledávky je upraveno v § 1879 a násl. o. z. Žalobkyně se tak v důsledku této platné postupní smlouvy stala věřitelem pohledávky spočívající v nároku na splacení poskytnutého úvěru včetně veškerého příslušenství a práv s pohledávkou spojených, včetně zajištění. V tomto směru i nabyla aktivní věcnou legitimaci k vymáhání této pohledávky (právo na její zaplacení). Nabyla i právo ze zajištění, kdy toto právo znamená, že nabyla právo domáhat se uspokojení ze zajištění, konkrétně ze zástavy. Na žalobkyni nebyla postoupena ani smlouva o úvěru a ani smlouva o zástavním právu, když postoupení smlouvy je upraveno v § 1895 a násl. o. z. a jedná se o zcela jiný institut sledující jiný cíl, kdy smlouvou o postoupení smlouvy převádí postupitel veškerá práva i povinnosti ze smlouvy třetí osobě, a to jen tehdy, pokud s tím postoupená strana souhlasí.

21. Žalobkyně z dikce § 1880 odst. 1 o. z., konkrétně z dovětku „...práva s pohledávkou spojená, včetně zajištění...“, dovozovala, že se stala i věřitelem povinností stanovených žalovanému jako zástavci v čl. 5.1 zástavní smlouvy a rovněž je se stala i oprávněnou v případě porušení těchto povinností žalovaným účtovat žalovanému smluvní pokutu sjednanou v čl. 7 zástavní smlouvy. Tento názor odvolací soud nesdílí.

22. Odvolací soud poukazuje na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k § 524 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), která je aplikovatelná i na postoupení dle § 1879 o. z., konkrétně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2164/2010, nebo rozsudek ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3552/2010. Tato judikatura se ustálila na závěru, že pod slovním spojením „práva s pohledávkou spojená“ se rozumí zejména práva věřitele na zajištění pohledávky (např. zástavní právo, které zajišťuje postoupenou pohledávku), právo na soudní uplatnění pohledávky (nárok) včetně oprávnění exekučně ji vymoci. Ke stejnému závěru dospěla i odborná literatura (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1570 s.).

23. Nejvyšší soud v souvislosti s řešením otázky významu postoupení pohledávky pro možnost následného postoupení smlouvy uzavřel, že „… /jestliže postupník nabyl od prodávajícího (coby postupitele) smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou podle ustanovení § 1879 a násl. o. z. jen pohledávku z titulu neuhrazené kupní ceny z kupní smlouvy, pak nic nebrání tomu, aby jiná práva a povinnosti než ta, která postupník nabyl s postoupenou pohledávkou (§ 1880 o. z.), převedl prodávající (coby postupitel) na postupníka smlouvou o postoupení kupní smlouvy (§ 1895 o. z.), jejíž účinností se postupník stane novou smluvní stranou (prodávajícím) namísto postupitele, a jako současný majitel pohledávky z titulu neuhrazené kupní ceny z kupní smlouvy bude mít případně i právo odstoupit od kupní smlouvy pro neuhrazení kupní ceny kupujícím (postoupenou stranou) …“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 29 ICdo 89/2022, který byl uveřejněn pod č. 18/2024 Sb. rozh. obč. – dále jen R 18/2024).

24. Ve vztahu k zajištění postupované pohledávky (zástavním právem k nemovitosti) tak nelze pochybovat o tom, že na postupníka již v důsledku právní úpravy přechází ta práva, která jsou imanentně spojena s vlastním zajištěním (zástavním právem) a zároveň lze dovodit jejich vazbu na postupovanou pohledávku, tedy právo uspokojit se z výtěžku zpeněžení zástavy (§ 1309 odst. 1 o. z.) dohodnutým nebo zákonným způsobem (§ 1359 odst. 1 o. z.) či např. oprávnění vyplývající z pojistné události (§ 1354 o. z.).

25. Nejvyšší soud v aktuálním rozsudku ze dne 28. 4. 2025, sp. zn. 21 Cdo 3283/2024, řešil totožnou otázku, tj. zda postoupením pohledávky ze smlouvy, jejíž splnění je zajištěno zástavním právem, přechází na postupníka jako nového majitele obligační pohledávky automaticky i vedlejší ujednání v zástavní smlouvě, konkrétně ujednání, která zajišťují (utvrzují) povinnosti zástavce, konkrétně smluvní pokuty sjednané za porušení povinnosti zástavce. Nejvyšší soud v totožné věci dovodil, že zákonným důsledkem postoupení pohledávky (§ 1880 odst. 1 o. z.) není přechod těch práv vyplývajících z vedlejších ujednání, která se váží pouze k zástavnímu právu zajišťujícímu postupovanou pohledávku (tedy ke vztahu zástavce a zástavního věřitele), nejsou imanentně spojena s vlastním zajištěním (zástavním právem) a nemají bezprostřední vazbu na zajišťovanou pohledávku. Následně uvedl, že s postoupením pohledávky automaticky nedochází k postoupení oprávnění, která jsou vázána na zástavní smlouvu, žalobkyně se stala pouze věřitelem postoupené pohledávky ze smlouvy o úvěru zajištěné nemovitostmi, nemá však ze zástavní smlouvy žádná jiná práva a nemohla se tedy domáhat splnění povinností ze zástavní smlouvy žalovaným ani se domáhat smluvních pokut sjednaných v zástavní smlouvě.

26. Odvolací soud uzavírá, že žalobkyně v nyní posuzované věci platně nabyla pohledávku na zaplacení úvěru, případně bezdůvodného obohacení v případě neplatnosti úvěrové smlouvy, včetně veškerého příslušenství ohledně tohoto nároku, stala se věřitelem této pohledávky. Rovněž spolu s postoupením pohledávky nabyla práva ze zajištění, tj. právo na uspokojení ze zástavy, tedy právo uspokojit se z výtěžku zpeněžení zástavy (§ 1309 odst. 1 o.z.) dohodnutým nebo zákonným způsobem (§ 1359 odst. 1 o.z.), či například oprávnění vyplývající z pojistné události (§ 1354 o. z.). Žalobkyně tím, že se nestala stranou zástavní smlouvy, neboť na ni nebyla zástavní smlouva postoupena, se nestala ani stranou ujednání čl. 5.1 zástavní smlouvy a ani stranou ujednání o smluvních pokutách v čl. 7 zástavní smlouvy.

27. K námitkám žalobkyně, že se jedná o absurdní situaci, odvolací soud uvádí, že se se o absurdní situaci dle jeho názoru nejedná, spíše se jedná o situaci, kdy postupitel a postupník nerealizovali možnost postoupit smlouvu, neboť nic nebránilo bance jako postupiteli, aby spolu s postoupením pohledávky, či i poté, na žalobkyni postoupila dle § 1895 o.z. i zástavní smlouvu, k takové skutečnosti nedošlo, nebyla ani tvrzena. Postupní smlouvu předloženou v řízení je možno posoudit jen jako smlouvu o postoupení pohledávky dle § 1879 o.z., nejedná se dle obsažených projevů vůle o smlouvu o postoupení smlouvy dle § 1895 o. z.

28. Jelikož žalobkyně se ani nestala nositelem práv ujednání o pokutě a ani práv plynoucích z povinností stanovených zástavci v čl. 5 zástavní smlouvy, nesvědčí jí aktivní věcná legitimace ohledně nároků na smluvní pokuty, které měly vzniknout dle čl. 7 zástavní smlouvy porušením povinností zástavce stanovených v čl. 5.1 zástavní smlouvy.

29. Již z tohoto důvodu je žaloba nedůvodná, aniž by bylo nutno se zabývat správností závěrů okresního soudu o nepřiměřenosti ujednání o smluvní pokutě, či tím, zda žalovaný tvrzené povinnosti porušil.

30. Odvolací soud, byť se zcela odlišným odůvodněním, shledává rozsudek okresního soudu jako ve výroku věcně správný, a jako takový jej dle § 219 o. s. ř. potvrdil. Žalobkyni bylo umožněno v rámci předvídatelnosti soudního rozhodování k otázce aktivní věcné legitimace argumentovat, s argumenty se odvolací soud vypořádal, nadto předestřel, že tyto závěry jsou v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 28. 4. 2025, sp. zn. 21 Cdo 3283/2024). Odvolací soud jako správný potvrdil i výrok o náhradě nákladů řízení.

31. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl v odvolacím řízení plně procesně úspěšný, vzniklo mu právo na plnou náhradu nákladů řízení, žalovanému dle obsahu spisu žádné náklady v odvolacím řízení nevznikly, a proto odvolací soud rozhodl tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na jejich náhradu.