15 Co 285/2021- 422

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Karly Nekolové a Mgr. Jana Rýznara ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] zastoupená advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] sídlem [adresa] zastoupený advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím, k odvolání obou účastníků proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 10. 6. 2021, č. j. 208 C 10/2018-361, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. potvrzuje.

II. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. mění následovně: Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku [částka] k rukám zástupce žalovaného do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení částku [částka] k rukám zástupce žalovaného do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu o zaplacení částky [částka] (výrok I.) a uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku [částka] (výrok II.).

2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, jímž se domáhala jeho zrušení a vrácení soudu I. stupně k dalšímu řízení. Namítala, že okresní soud v rozporu s provedeným dokazováním nesprávně vyhodnotil otázku vlastnictví předmětných movitých věcí, za jejichž užívání bez právního důvodu se žalobkyně domáhala vydání bezdůvodného obohacení. Dle žalobkyně předloženými listinnými důkazy bylo prokázáno, že předmětné movité věci vlastnila nejprve [právnická osoba] [právnická osoba], a posléze žalobkyně, což žalobkyně prokázala mimo jiné fakturami a fotografiemi konkrétních kusů, v rozporu se kterými okresní soud dospěl k závěru, že její vlastnické právo nebylo prokázáno, a to aniž by uvedl, z jakého důvodu k těmto provedeným důkazům nepřihlížel. Naopak okresní soud uvěřil svědkyni [příjmení], že veškeré vnitřní vybavení nemovitosti získal předchozí vlastník objektu na základě dražby a fúzí, aniž by hodnotil skutečnost, že majetek, tj. předmětné movité věci pořídila [právnická osoba] [právnická osoba], tedy že nebyly předmětem žádné dražby či fúze, nadto aniž by současně zjišťoval informace o dražbě nemovitosti. Dle žalobkyně tato kupní smlouvou, výpovědí svědka [příjmení] a fakturami k nabytí vlastnického práva k velké části předmětných věcí doložila své vlastnictví, naopak žalovaný nepředložil jediný důkaz svědčící o přerušení řetězce vlastnického práva. Rozsudek okresního soudu proto považuje za nepřezkoumatelný, když z něj není zřejmé, z jakého důvodu četné důkazy žalobkyně o jejím vlastnickém právu k movitým věcem vyhodnotil okresní soud v její neprospěch a naopak z jakého důvodu považoval za stěžejní výslech svědkyně [příjmení]. Pokud pak okresní soud zamítl další důkazní návrhy žalobkyně, neúplně zjistil skutkový stav. Dále žalobkyně nesouhlasila s hodnocením kupní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a [právnická osoba] [právnická osoba], s tím, že byla uzavřena až po 6 letech osobami v rodinném poměru, přičemž opět vyšel z výslechu svědkyně [příjmení]. Okresní soud také nesprávně hodnotil výpověď svědka [jméno] [příjmení] o tom, že věci byly pořízeny v roce 2007 a 2008, aby v roce 2013 byly převedeny na žalobkyni. Z výslechu tohoto svědka vyplynulo pouze to, že [právnická osoba], věci, které nabyla v roce 2007 a 2008, převedla kupní smlouvou na žalobkyni v roce 2013. Dle žalobkyně okresní soud směšoval dobu koupě a následného prodeje, a proto mylně dovozoval, že kupní smlouva byla přibližně o 6 let antidatována a uzavřena nejspíše neplatně rodinnými příslušníky, byť je takový závěr nelogický. Současně se okresní soud nevypořádal se skutečností, že žalovaný po dlouhou dobu žalobkyni nájemné za užívání předmětných movitých věcí skutečně hradil. Dále poukázala na skutečnost, že okresní soud alternativně dospěl k závěru, že žalobkyně nesplnila povinnost tvrzení a důkazní, byť na jednání konaném dne [datum] sdělila účastníkům řízení, že k předloženým důkazům bude přihlížet jakožto k důkazům označeným včas. Podle žalobkyně je rozsudek okresního soudu v mnoha bodech a jako celek nepřezkoumatelný a v rozporu s provedenými důkazy. Dle žalobkyně okresní soud rezignoval na svou povinnost řádně a pečlivě odůvodnit, proč některé z navrhovaných důkazů odmítá provést, čímž byla porušena ústavně zaručená práva účastníků na spravedlivý proces.

3. Rozsudek okresního soudu, pouze však výrok o náhradě nákladů řízení, napadl odvoláním také žalovaný, který se domáhal změny tohoto výroku tak, že mu na nákladech řízení před okresním soudem bude přiznána jím vyúčtovaná částka [částka]. Nesouhlasil se závěrem okresního soudu, že žalovaným zaúčtované porady a další porady s klientem nemohou být v rámci požadované náhrady nákladů řízení žalovaného zohledněny, neboť dle § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“) lze za první poradu, případně další poradu s klientem, přiznat odměnu pouze v případech, je-li klientovi ustanoven zástupce soudem, což není daný případ. Namítal, že další porady s klientem jsou účtovány ve smyslu ust. § 11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu jakožto další porady s klientem přesahující jednu hodinu, přičemž se jedná o další porady s klientem nad rámec první porady uskutečněné v souvislosti s přípravou a převzetím zastupování dle § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu. Provedení těchto úkonů bylo stvrzeno písemným prohlášením žalovaného, přičemž jejich účelnost byla dána složitostí kauzy a rozsáhlou materií, když žalovaný měl možnost se s advokátem setkat vždy bezprostředně před jednáním ve věci samé a bylo nutno probrat masu nových důkazů a dokumentů založených žalovanou stranou, což při kvalitě přípravy obnáší čas, jenž byl vyčíslen v písemném potvrzení o realizovaných poradách.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu, včetně řízení jeho vydání předcházejícího, ve smyslu ust. § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř. a žádné vady uvedené v § 229 odst. 1 a 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. neshledal. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl k závěru, že odvolání účastníků není důvodné.

5. Z obsahu spisu se podává, že v řízení zahájeném dne [datum] se žalobkyně po žalovaném domáhala původně zaplacení částky [částka], a to s odůvodněním, že mezi ní jako pronajímatelem a žalovaným jako nájemcem byla dne [datum] uzavřena smlouva o nájmu souboru movitých věcí ve vlastnictví žalobkyně, na základě které žalovaný užíval vnitřní vybavení, a to movité věci nacházející se v budově pivovaru a hotelu [anonymizováno] na ulici [ulice a číslo] v [obec], specifikované v žalobě, jež žalovaný užívá do současné doby, byť nájemní vztah mezi účastníky řízení skončil k datu [datum]. Žalovaný movité věci žalobkyni jakožto jejich vlastnici nevrátil a od [datum] je tedy užívá bez právního důvodu. V označené smlouvě bylo sjednáno nájemné ve výši [částka] s tím, že tato částka bude navýšena o zákonnou sazbu DPH. Vzhledem k tomu, že žalovaný užíval od [datum] movité věci bez právního důvodu, požadovala žalobkyně v tomto řízení vzniklé bezdůvodné obohacení na straně žalovaného nejprve za dobu od [datum] [rok] do [datum] [rok], a to za každý měsíc ve výši [částka] + DPH, celkem částku [částka] včetně DPH. Žalobkyně dále doplnila svá tvrzení tak, že všechny označené movité věci nabyla na základě kupní smlouvy ze dne [datum] od jejich předchozího vlastníka, [právnická osoba] [právnická osoba], nyní v likvidaci i v konkursu. Dále uvedla, že žalovaný po celou dobu trvání nájemného vztahu se žalobkyní hradil stanovené nájemné, tedy až do února 2015. Podáním ze dne [datum] žalobkyně nově uplatnila nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětných věcí za období od března 2018 do května 2020, což při částce odpovídající měsíčnímu nájmu [částka] činí [částka] včetně DPH, za celé posuzované období tak celkem částku [částka] včetně DPH. Usnesením ze dne 15. 9. 2020, č. j. 208 C 10/2018-214, okresní soud rozhodl o připuštění změny žaloby.

6. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby, namítal, že věci uvedené v žalobě byly označeny zcela neurčitě s tím, že u některých věcí, jako je např. kabel, ani neví, oč se jedná, některé z věcí mu nejspíše nebyly předány a tyto neužívá. Majitelem předmětných movitých věcí, které tvoří vnitřní vybavení budovy hotelu a pivovaru [anonymizováno] na ulici [ulice a číslo] v [obec], nikdy nebyla žalobkyně, ale původní majitel budovy pivovaru a hotelu [anonymizováno], společnost [právnická osoba], nyní v likvidaci, a to od [datum]. Následně hotel včetně veškerého vybavení koupila [právnická osoba] [právnická osoba], kupní smlouvou ze dne [datum]. Žalovaný namítal, že měl vnitřní vybavení hotelu pronajaté od [datum] od tehdejšího vlastníka společnosti [právnická osoba], a od [datum] do současné doby od [právnická osoba] [právnická osoba], jakožto vlastníka nového. Dle žalovaného žalobkyně nikdy nebyla vlastníkem souboru předmětných věcí movitých a z tohoto důvodu jí nesvědčí nárok na vydání bezdůvodného obohacení a ve sporu nemá ani aktivní věcnou legitimaci. Současně žalovaný vznesl námitku částečného promlčení žalobou uplatněného nároku za dobu od [datum] do [datum] [rok]. Dále namítal, že bezdůvodné obohacení je požadováno ve výši, která není v souladu s konstantní judikaturou, a pokud jde o nájemní smlouvu z [datum], tuto považuje za neplatnou, neboť ji za žalobkyni nepodepsala její jednatelka [jméno] [příjmení], ale otec jednatelky [jméno] [příjmení] bez jakéhokoliv oprávnění. Namítána byla také neurčitost této smlouvy, pokud jde o vymezení pronajatých věcí, jakož i neurčitě sjednaná splatnost nájemného.

7. U jednání dne [datum] byli účastníci okresním soudem poučeni dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a byla jim poskytnuta lhůta 30 dnů k doplnění tvrzení a důkazních návrhů, včetně poučení o následcích nesplnění této výzvy. Žalobkyně byla poučena a vyzvána, aby konkrétně specifikovala všechny předmětné movité věci tak, aby nemohly být zaměněny s jinými věcmi stejného druhu, dále k doplnění tvrzení, kdy se dozvěděla o tom, že k bezdůvodnému obohacení došlo a o osobě povinné k jeho vydání, jakož i k doplnění tvrzení, za jaké období žalovaný uhradil žalobkyni nájemné, a dále k předložení a označení důkazů k prokázání tvrzení, že všechny movité věci po předmětnou dobu existovaly a žalovaný je užíval. Současně, aby žalobkyně prokázala svá tvrzení, že byla vlastníkem všech movitých věcí za celé předmětné období a že vlastnické právo k předmětným movitým věcem nabyla od [právnická osoba] [právnická osoba], i že sama tato společnost byla vlastníkem všech předmětných movitých věcí k datu jejich převodu na žalobkyni. Žalovaný pak byl vyzván k prokázání tvrzení, že vlastníkem předmětných movitých věcí byla původně společnost [právnická osoba] a následně [právnická osoba] [právnická osoba] Na výzvu okresního soudu reagovala žalobkyně podáním ze dne [datum] doručeným okresnímu soudu následujícího dne, v němž uvedla, že pokud jde o označení žalovaným užívaných věcí, jedná se o soubor věcí jakožto věci hromadné, přičemž to, o jaké konkrétní věci se jednalo, je schopna prokázat výslechem označených svědků a listinnými důkazy o pořízení věcí a fotografiemi, které, ač označeny jako příloha tohoto podání, nebyly okresnímu soudu zaslány, a dále se vyjádřila ke vznesené námitce promlčení tak, že až v měsíci březnu 2015, po jednání se žalovaným, zjistila, že žalovaný označené věci užívá. K prokázání svých tvrzení o vlastnictví věcí pořízených [právnická osoba] [právnická osoba], a o jejich užívání žalovaným navrhla výslech označených svědků a odkázala na kupní smlouvu z [datum]. Žalovaný pak na výzvu okresního soudu reagoval podáním z [datum], ve kterém označil důkazy k tvrzení o vlastnictví věcí nejprve společností [právnická osoba] a následně [právnická osoba] [právnická osoba], ve formě kupní smlouvy z [datum] a nájemních smluv, včetně předávacího protokolu k nájemní smlouvě [číslo] [rok] a výzvy k vydání věci ze dne [datum], stejně jako doklady o hrazení nájemného. Dále pak navrhl k důkazu výslech svědků, a to bývalé jednatelky společnosti [právnická osoba], [titul] [příjmení] a současného jednatele společnosti [příjmení] [právnická osoba], [příjmení].

8. Okresní soud provedl důkaz listinami předloženými stranami a výslechem svědků [příjmení], [příjmení] a [příjmení] a po skutkové stránce dospěl k závěru, že mezi žalobkyní jako pronajímatelem a žalovaným jako nájemcem byla dne [datum] uzavřena smlouva nazvaná jako„ Smlouva o nájmu souboru movitých věcí“, kterou za žalobkyni podepsal [jméno] [příjmení] na základě plné moci od [jméno] [příjmení]. V čl. IV. smlouvy je uvedeno, že soupis souboru movitých věcí tvoří přílohu [číslo] nazvanou jako„ [příjmení] dlouhodobého majetku firma [právnická osoba]“. Nájemné bylo stanoveno ve výši [částka] + DPH měsíčně a mělo být splatné do 7. dne kalendářního měsíce předem. Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou. Dále měl za prokázané, že dne [datum] byla mezi žalobkyní v zastoupení [jméno] [příjmení], žalovaným a společností [právnická osoba], podepsána dohoda o narovnání, v níž se účastníci dohody shodli na prodloužení nájemní smlouvy ze dne [datum] do [datum] s tím, že nájemné i nadále bude činit [částka] bez DPH měsíčně a je splatné na základě faktur žalobkyně. Současně všichni účastníci prohlásili, že co se týká přílohy [číslo] seznamu movitých věcí z [datum], tato je správná a učinili nesporným, že veškeré věci jsou existentní. V článku 1.1. a 2.4. dohody dále prohlásili, že smlouva nazvaná jako smlouva o nájmu souboru movitých věcí, uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným je fakticky smlouvou podnájemní uzavřenou dne [datum]. Dále bylo prokázáno, že smlouvou z [datum] pronajala společnost [právnická osoba], žalovanému nebytové prostory v objektu [adresa] v [obec], včetně veškerého vybavení za částku [částka] měsíčně bez DPH. [příjmení] těchto nebytových prostorů byla v době od [datum] do [datum] společnost [právnická osoba], a od [datum] do dne rozhodnutí okresního soudu [právnická osoba] [právnická osoba] Nájemní smlouva byla uzavřena na dobu určitou do [datum]. Dále je ve smlouvě uvedeno, že pronajímatel přenechává nájemci do užívání veškeré vnitřní vybavení uvedeného hotelu, a to především technologii hostinského pivovaru a vnitřní zařízení (interiér hotelu a restaurace) dle přílohy [číslo]. Následně byla mezi žalovaným jako nájemcem a [právnická osoba] [právnická osoba], jako novým vlastníkem nemovitosti a pronajímatelem dne [datum] uzavřena další smlouva o nájmu totožných nebytových prostor a veškerého vnitřního zařízení tohoto objektu, především technologie hostinského pivovaru a vnitřního zařízení (interiér) hotelu a restaurace dle seznamu a přílohy [číslo] k této smlouvě. Tato nájemní smlouva byla uzavřena na dobu určitou od [datum] do [datum] [ulice] splátka nájemného činila [částka] bez DPH a její splatnost byla stanovena k 1. pracovnímu dni v měsíci při splatnosti faktury 10 dnů. Dále měl okresní soud za prokázané, že dne [datum] byla mezi [právnická osoba], jako prodávající a žalobkyní jako kupující uzavřena kupní smlouva, jejímž předmětem byly movité věci, vybavení hotelu [anonymizováno] v [obec], uvedené v příloze [číslo] smlouvy za kupní cenu ve výši [částka], která měla být uhrazena formou zápočtu s tím, že k přechodu vlastnického práva mělo dojít předáním věcí tak, že movité věci jsou funkčně zapojeny v provozovně hotelu [anonymizováno] v [obec]. U Krajského soudu v Ostravě se ve věci sp. zn. [spisová značka] insolvenční správkyně dlužníka [právnická osoba] v likvidaci, domáhala proti žalobkyni určení, že v žalobě označené právní úkony jsou neúčinné a že žalobkyně je povinna vydat původnímu dlužníkovi plnění z těchto právních úkonů do jeho majetkové podstaty. Toto řízení se týkalo i kupní smlouvy ze dne [datum], když bylo namítáno, že uvedená kupní smlouva byla uzavřena jen na oko, podepsaná rodinnými příslušníky, otcem [jméno] [příjmení] a dcerou [jméno] [příjmení]. Řízení skončilo usnesením ze dne [datum] o zastavení řízení, které nabylo právní moci dne [datum], a to po zpětvzetí žaloby s tím, že věc byla mezi účastníky vyřešena mimosoudně. Dále bylo prokázáno, že dne [datum] byla mezi společností [právnická osoba] a [právnická osoba] [právnická osoba], uzavřena kupní smlouva, jejímž předmětem byl prodej a koupě movitých věcí umístěných v nemovitosti na adrese [adresa], a to technologického zařízení na výrobu piva a vnitřního vybavení hotelu a restaurace specifikovaného v přílohách této smlouvy za kupní cenu [částka] bez DPH. Pokud jde o výslechy svědků, okresní soud v rámci skutkových zjištění vyšel z výpovědí statutárních zástupců společnosti [právnická osoba] a [právnická osoba] [právnická osoba], [příjmení] a [příjmení] a z části výpovědi [jméno] [příjmení], které neuvěřil v části pořízení v žalobě označených věcí [právnická osoba] [právnická osoba] [právnická osoba] [právnická osoba], náhradou za nefunkční věci nacházející se v pronajatých prostorách. Pro nadbytečnost okresní soud dále zamítl výslechy svědků [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], navržených k prokázání vlastnického práva [právnická osoba] [právnická osoba] [právnická osoba] [právnická osoba], s odůvodněním, že žalobkyně netvrdila, že by některý z těchto svědků nějakou konkrétní movitou věc do vlastnictví [právnická osoba] [právnická osoba], koupil, případně byl osobně přítomen její koupi a umístění do předmětného objektu jako majetku této společnosti.

9. Po provedeném dokazování pak okresní soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala svou aktivní legitimaci v tomto řízení, když neprokázala, že byla v rozhodném období vlastníkem jí uváděných movitých věcí. Toto tvrzení nebylo dle okresního soudu prokazováno kupní smlouvou uzavřenou mezi [právnická osoba] [právnická osoba], a žalobkyní, která byla sepsaná v roce 2013, ač movité věci měly být dle [jméno] [příjmení] jakožto předsedy představenstva [právnická osoba] [právnická osoba], pořízeny v letech 2007 až 2008. Nadto zdůraznil, že smlouva byla uzavřena mezi rodinnými příslušníky, otcem a dcerou, až po šesti letech. Následně [právnická osoba] [právnická osoba], vyzvala žalovaného přípisem ze dne [datum] (správně [datum]) k předání movitých věcí vybavení hotelu [anonymizováno] v [obec], z čehož bylo dle okresního soudu zřejmé, že ani [právnická osoba] [právnická osoba], k datu [datum] ([datum]) žalobkyni za vlastníka vnitřního vybavení předmětného objektu nepovažovala. Okresní soud poukázal na to, že faktické předání movitých věcí dle uvedené kupní smlouvy žalobkyně ani netvrdila, ani neprokázala. Nadto neprokázala ani tvrzené vlastnické právo svědčící [právnická osoba] Naopak žalovaný dle okresního soudu listinnými důkazy a výslechy svědků prokázal, že předmětný objekt byl do roku 2016 ve vlastnictví společnosti [právnická osoba], a od [datum] do současné doby je ve vlastnictví [právnická osoba] [právnická osoba], když k převodu nemovitosti na dalšího vlastníka došlo vždy i včetně veškerého vnitřního vybavení nemovitosti. Bylo tedy prokázáno, že původním vlastníkem vnitřního vybavení předmětného objektu byla společnost [právnická osoba], a to od [datum], naopak žalobkyni nikdy nesvědčilo vlastnické právo k předmětným movitým věcem a tato není proto ve sporu ani aktivně legitimována. Dále okresní soud dovodil, že naopak také žalovaný není ve sporu pasivně legitimován k vydání požadovaného bezdůvodného obohacení, neboť, jak bylo v řízení prokázáno, do roku 2014 nevěděl, že předmětný objekt je ve vlastnictví společnosti [právnická osoba], a měl za to, že vlastníkem je žalobkyně. Žalovaný užíval předmětnou nemovitost do února 2015 tak, že ji měl v podnájmu u žalobkyně a hradil stanovené nájemné žalobkyni. Od února 2015 do května 2020 pak žalovaný užíval předmětnou nemovitost včetně veškerého vybavení na základě nájemního vztahu se společností [právnická osoba], a to do [datum] a od [datum] pak na základě nájemního vztahu se [právnická osoba] [právnická osoba], kdy po celou dobu řádně hradil nájemné uvedeným subjektům, stejně jako dříve hradil podnájemné žalobkyni. Žalovaný pak byl v obou nájemních smlouvách pronajímateli ujištěn, že vnitřní vybavení předmětného objektu je ve vlastnictví těchto subjektů a že předmětem smlouvy je i pronájem veškerého vnitřního vybavení hotelu. Toto potvrdila i jednatelka společnosti [právnická osoba], [titul] [příjmení], a jednatel společnosti [příjmení] [jméno] [jméno] [příjmení]. Bylo tedy prokázáno, že žalovaný za užívání vnitřního vybavení předmětného objektu hradil sjednané nájemné současnému vlastníkovi ve výši [částka] měsíčně. Dle okresního soudu proto s ohledem na zjištěné skutečnosti byl žalovaný po celé posuzované období od února 2015 do května 2020 jednoznačně v dobré víře, že si pronajímá věci od vlastníků a v souladu s uzavřenými nájemními smlouvami také nájemné hradil vlastníkům objektu a vnitřního vybavení. Žalobkyni tak nemohl vůči žalovanému vzniknout nárok na bezdůvodné obohacení ani s ohledem na znění ust. § 2994 o. z. Jako důvodnou pak okresní soud posoudil žalovaným uplatněnou námitku částečného promlčení žalobou uplatněného nároku, když, co se týká počátku běhu tříleté subjektivní promlčecí lhůty, dospěl k závěru, že žalobkyně se dozvěděla o tvrzeném bezdůvodném obohacení a o osobě povinné k jeho vydání již k [datum], neboť nájemní vztah k souboru movitých mezi účastníky skončil ke dni [datum] a žalovaný žalobkyni tyto movité věci nevydal, tedy tato lhůta počala běžet od [datum]. Uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení proto posoudil jako promlčený za dobu od [datum] do [datum] [rok], což odpovídá 13 měsícům po [částka] + DPH. Současně okresní soud uvedl, že nepřihlížel k žalobkyní předloženým daňovým dokladům prokazujícím pořízení předmětných movitých věcí a fotografiím, jimiž žalobkyně mínila dotvrdit a prokázat specifikaci movitých věcí, které žalovaný v rozhodném období užíval, jakož i své vlastnické právo k těmto věcem, stejně jako nepřihlížel k emailové komunikaci z února 2015 a dalším důkazům označeným v jejím podání z [datum], když tyto nebyly přílohou tohoto podání a nebyly předloženy ve lhůtě poskytnuté okresním soudem, tj. do [datum], a to ani v náhradně poskytnuté lhůtě do [datum], když k tomuto dni nastaly účinky koncentrace řízení. Dále okresní soud uvedl, že žalobkyně pouze obecně označila důkazy na provedení dokazování a v tomto případě se nejednalo o situaci, kdy by označila důkazy konkrétně a pouze by je nebyla schopna předložit, když koncentraci řízení nelze obcházet obecnými návrhy na provedení dokazování s tím, že později budou účastníkem konkretizovány podle vývoje řízení. Okresní soud proto konstatoval, že žalobkyně nesplnila povinnost tvrzení a důkazní, když nespecifikovala dostatečně určitě všechny movité věci, jejichž užívání je předmětem žaloby, a neprokázala své vlastnické právo ani původní vlastnické právo k věcem [právnická osoba] [právnická osoba], a to za celé předmětné období. Žalobkyně tak nedostála své povinnosti tvrzení a důkazní a i z tohoto důvodu byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta. O náhradě nákladů řízení pak okresní soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal procesně úspěšnému žalovanému plnou náhradu nákladů řízení, jíž vyčíslil na částku [částka], do které však nezahrnul žalovaným požadované náklady na účtované další porady s klientem s odůvodněním, že náhradu za tento úkon právní služby lze přiznat pouze v případě, je-li klientovi ustanoven zástupce soudem, což nebyl tento případ.

10. Odvolací soud nejprve konstatuje, že nepovažuje za důvodnou námitku žalobkyně o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku.

11. Pokud jde o nepřezkoumatelnost soudních rozhodnutí, pak jako měřítko toho, zda rozhodnutí soudu je či není přezkoumatelné, není subjektivní představa účastníků ani názor nadřízených soudů o náležitostech odůvodnění soudních rozhodnutí, nýbrž především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít opravných prostředků proti tomuto rozhodnutí. Proto platí, že i když rozhodnutí soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu uplatněného opravného prostředku na újmu práv účastníků řízení, a to tehdy, pokud nebrání účastníku, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody opravného prostředku, a pokud tyto nedostatky odůvodnění nebrání soudu rozhodujícím o opravném prostředku zaujmout názor na věc. Podle judikatury Nejvyššího soudu přitom platí, že nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015, rozsudek ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3176/2020). Z obsahu odvolání podaného oběma účastníky je pak zřejmé, že odvolatelkou vytýkané nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí okresního soudu účastníkům nijak nebránily v tom, aby jasně a zřetelně vymezili odvolací důvody, stejně jako odvolacímu soudu nebránily seznat, jakými úvahami se okresní soud řídil při svém rozhodování a jaký závěr k věci zaujal. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí okresního soudu tudíž v daném případě dána není.

12. V souladu s ust. § 213 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud zopakoval dokazování smlouvou o nájmu souboru movitých věcí ze dne [datum], včetně přílohy [číslo] k této smlouvě, dohodou o narovnání ze dne [datum], smlouvou o nájmu nebytových prostor [číslo] [rok] ze dne [datum], včetně přílohy [číslo] k této smlouvě, smlouvou o nájmu nebytových prostor ze dne [datum], včetně přílohy [číslo] k této smlouvě, kupní smlouvou ze dne [datum], včetně přílohy [číslo] k této smlouvě, kupní smlouvou ze dne [datum], a to v souladu s ust. § 129 odst. 1 o. s. ř. předložením těchto listin účastníkům, když proti uvedenému způsobu dokazování listinami účastníci nevznesli žádné námitky. Současně odvolací soud v souladu s ust. § 120 odst. 2 o. s. ř. doplnil dokazování o přílohu [číslo] ke kupní smlouvě ze dne [datum], smlouvu o nájmu nebytových prostor [číslo] [rok] ze dne [datum], včetně přílohy [číslo] k této smlouvě a výpovědí této smlouvy ze dne [datum], stejně jako smlouvou o nájmu nebytových prostor [číslo] když existence uvedených důkazů se podávala z obsahu spisu již v řízení před okresním soudem a provedení těchto důkazů považoval odvolací soud za nezbytné pro náležité zjištění skutkového stavu věci. Dále odvolací soud provedl dle ust. § 213 odst. 4 o. s. ř. důkaz plnou mocí ze dne [datum], která byla k důkazu navržena již v řízení před okresním soudem.

13. Po posouzení všech relevantních skutečností odvolací soud souhlasí se závěrem soudu okresního, že žalobkyně neunesla své břemeno tvrzení ve smyslu ust. § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř., pokud jde o specifikaci všech jednotlivých věcí, jejichž užíváním bez právního důvodu mělo žalovanému vzniknout na úkor žalobkyně jako jejich vlastníka bezdůvodné obohacení.

14. Žalobkyně označila jednotlivé věci zahrnuté do žaloby tak, že tyto byly uvedeny v příloze [číslo] smlouvy o nájmu souboru movitých věcí uzavřené mezi účastníky dne [datum], a to shodně jako v předmětné příloze. Tvrdila, že všechny ve smlouvě uvedené věci byly žalovaným užívány i po skončení platnosti smlouvy, tj. po datu [datum], a to nejméně do konce posuzovaného období, tj. do května 2020. Žalovaný se proti návrhu žalobkyně bránil mimo jiné tak, že na základě zcela neurčitého označení těchto věcí není schopen ani určit, o jaké věci se jedná, a současně se ani vyjádřit, zda mu tyto věci skutečně byly předány a zda je má v užívání.

15. V průběhu řízení s ohledem na procesní obranu žalovaného i obsah listinných důkazů předložených účastníky vyvstala potřeba nad prostou projednatelnost žaloby ve smyslu ust. § 79 odst. 1 o. s. ř. ze strany žalobkyně doplnit její žalobní tvrzení tak, aby věci zahrnuté do nájemní smlouvy z roku 2013 nad rámec zcela kusého označení samotné věci, jako např. počítačová soustava (uvedená pod dvěma položkami), dále uvedení několika mikrovlnných trub, několika monitorů, několika tiskáren, stejně jako několika televizorů či věcí označených zcela vágně (drobný majetek), byly označeny tak, aby žádná z věcí nemohla být zaměněná s jinými věcmi stejného druhu, což by rovněž žalovanému umožnilo koncipovat jeho obranu a tvrdit, které věci skutečně má či měl v posuzovaném období ve svém držení, které nikoliv. Jednoznačná specifikace jednotlivých věcí užívaných žalovaným, jak bylo žalobkyní tvrzeno, pak byla nezbytná i z hlediska identifikace interiérového vybavení hotelu [anonymizováno] v [obec], uvedeného v přílohách jednotlivých nájemních a kupních smluv týkajících se jak nebytového prostoru pivovaru a hotelu, tak i jeho vnitřního vybavení. Specifikace jednotlivých věcí pak byla nezbytnou také z toho důvodu, že, jak žalobkyně sama tvrdila a jak je uvedeno v článku V. kupní smlouvy ze dne [datum], jimiž měla žalobkyně nabýt vlastnické právo k označeným věcem od své předchůdkyně, [právnická osoba] [právnická osoba], jednalo se o věci zabudované do hotelu [anonymizováno] a bez bližšího popisu věcí, např. v případě halogenových světel, věcí označených jako kabel, drtič odpadu, kruhový ventilátor a dalších, nebylo možno z hlediska věcného ani posoudit, zda ve smyslu ust. § 505 o. z. funkční spojení s budovou sloužící jako hotel (včetně kuchyně a jeho obytné části) je či není natolik úzké, aby založilo vztah věci hlavní (budovy hotelu) a součásti věci (uvedené v žalobě). Bylo-li by totiž možno považovat věci zabudované do hotelu za součást budovy, pak by se okamžikem zabudování věci, pořízené kýmkoliv, vlastníkem této součástí věci stal vlastník budovy jako věci hlavní a pořizovateli součástí věci by vznikl vůči vlastníku budovy pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení v rozsahu zhodnocení věci hlavní skrze tuto součást věci.

16. Dále je nutno uvést, že ve výčtu věcí uvedených v žalobě se pak nachází položky, u nichž není možno určit, zda se skutečně jedná o věci movité či produkt duševního vlastnictví, např. počítačový software (položka [anonymizována dvě slova]). Pochybnosti o charakteru movité věci má odvolací soud také v případě položky nadepsané jako„ doména [anonymizováno] + webové stránky“.

17. Na poučení okresního soudu a jeho výzvu k doplnění požadovaného tvrzení ke specifikaci jednotlivých věcí uvedených v žalobě ve smyslu ust. § 118a odst. 1 o. s. ř., provedeného u jednání okresního soudu dne [datum], žalobkyně v soudem poskytnuté lhůtě 30 dnů reagovala podáním ze dne [datum], doručeným okresnímu soudu dne [datum], v němž specifikaci věcí neprovedla s odůvodněním, že všechny věci pronajaté žalovanému smlouvou ze dne [datum] považuje za věc hromadnou.

18. S posouzením věcí zahrnutých do žaloby jakožto věci hromadné ve smyslu ust. § 501 o. z. odvolací soud nesouhlasí.

19. Ač je pojem„ hromadná věc“ známý již z římského práva (universitas rerum), nebyl v právní úpravě v období let 1951 až 2013 nikde definován. Současně platný občanský zákoník č. 89/2012 Sb. definuje hromadnou věc v ust. § 501 tak, že se jedná o soubor jednotlivých věcí náležejících téže osobě považovaný za jeden předmět a jako takový nesoucí společné označení, který se pokládá za celek a tvoří hromadnou věc. Dle názoru odvolacího soudu a existující judikatury (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3051/2014) je možno za věc hromadnou považovat několik jinak samostatných věcí, pokud tyto věci tvoří určitý ucelený funkčně spojený celek, nejčastěji tvořící celek hospodářský, s nímž může být nakládáno jako s jedinou věcí, byť si každá z věcí, z nichž sestává hromadná věc, zachovává způsobilost být také samostatným předmětem právních vztahů, kdy se nejedná o vztah součástí věci a věci hlavní ve vztahu k celku. Za hromadnou věc je běžně považován podnik jakožto soubor movitých věcí i dalších hodnot sloužících podnikání, s nímž se v občanskoprávních vztazích obvykle nakládá jako s jediným celkem. Jak dovodila judikatura soudů, za věc hromadnou je možno dále považovat sklad věcí či stádo zvěře. Podle mínění odvolacího soudu však věci uvedené v žalobě ve svém souhrnu žádný ucelený funkčně propojený celek nevytvářejí. Za ten by bylo možno považovat pouze vnitřní vybavení hotelu patřících jednomu vlastníkovi. Jak však vyplynulo z provedeného dokazování, věci uvedené v žalobě nebyly ani neměly být jediným vnitřním vybavením hotelu [anonymizováno] v [obec]. Toto vybavení hotelu tvořilo dále mnoho dalších věcí zahrnutých jak do kupních smluv uzavřených mezi společnostmi [právnická osoba], a [právnická osoba] [právnická osoba], tak i do nájemních smluv uzavřených těmito subjekty jako vlastníky hotelu a žalovaným jako jeho nájemcem. Opak netvrdila ani žalobkyně.

20. Pokud tedy žalobkyně označila věci uvedené v žalobě tak, že jde o věc hromadnou jakožto soubor věcí pronajatých žalovanému smlouvou ze dne [datum], nepovažuje odvolací soud ve shodě se soudem okresním toto označení věcí, jenž měly být bez smluvního základu žalovaným v požadovaném období užívány, za dostačující. Označení jednotlivých věcí v žalobě je nutno posoudit jako neurčité, nejasné, zavádějící, bez možností rozlišení jedné věci od druhé i od jiných věcí stejného druhu.

21. Žalobkyně dále mínila doplnit označení věcí na základě skutečností, které vzejdou z dokazování, konkrétně z výslechu svědků označených v podání ze dne [datum] a z dokladů o pořízení těchto věcí, případně jejich fotografií, které neoznačila jinak než tak, že jsou obsaženy v příloze tohoto podání. K tomuto odvolací soud uvádí, že judikatura soudů je jednotná v závěru, že nedostatek tvrzení nelze nahrazovat zjištěními učiněnými v průběhu dokazování, proto okresní soud nepochybil, pokud výslech svědků za účelem doplnění tvrzení žalobkyně neprovedl. Současně však judikatura Nejvyššího soudu připouští, aby povinnost tvrzení rozhodujících skutečností byla splněna odkazem na listinu, kterou žalobce coby důkaz připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4940/2007, ze dne 15. 5. 1996, sp. zn. 3 Cdon 370/96, ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. 29 Cdo 215/2003 či ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000).

22. Podání žalobkyně ze dne [datum] však žádný takový konkrétní odkaz na konkrétní listinu neobsahuje. Tak, jak již uvedl okresní soud v odůvodnění napadeného rozsudku, když citoval závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 385/2015, koncentraci řízení nelze obcházet obecnými návrhy na provedení dokazování s tím, že později budou účastníkem konkretizovány podle vývoje řízení. Nadto žádná z listin, jimiž snad žalobkyně mínila splnit svou povinnost tvrzení, nebyla k tomuto podání do konce lhůty poskytnuté okresním soudem na základě poučení dle ust. § 118a odst. 1 o. s. ř. do [datum], připojena. Jejím uplynutím tak nastaly účinky koncentrace řízení ve smyslu ust. § 118b odst. 1 o. s. ř., které brání tomu, aby bylo možno přihlížet k listinám, které k otázce označení jednotlivých věcí v žalobě byly předloženy později (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4368/2016).

23. Mimo to, pokud jde o smlouvu o nájmu souboru movitých věcí ze dne [datum], má odvolací soud pochybnosti o platnosti této smlouvy z hlediska její určitosti ve smyslu § 37 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb. - občanský zákoník, platného k datu sjednání této smlouvy, byly-li předmětem této smlouvy, pro kterou si účastníci zvolili písemnou formu, věci označené neurčitým způsobem tak, aniž by bylo možno jednotlivé věci téhož druhu, např. televize či tiskárna, odlišit od sebe a bylo-li za všechny tyto věci sjednáno nájemné jednou částkou, a to z hlediska neoddělitelnosti neplatné části smlouvy od jejího celku.

24. Odvolací soud tak shrnuje, že žalobkyně své břemeno tvrzení k označení věcí ve vlastnictví žalobkyně užívaných žalovaným bez právního důvodu v období od [datum] do [datum] neunesla a již z tohoto důvodu nebylo možno její žalobě vyhovět.

25. Současně odvolací soud v projednávané věci shledal další důvody, pro které nepovažuje žalobu za důvodnou.

26. Předně je potřeba přisvědčit žalovaným vznesené námitce promlčení uplatněného nároku, byť za podstatně kratší období, než ke kterému dospěl okresní soud.

27. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání věci vzniká za každý jednotlivý den tohoto užívání. Tříletá promlčecí lhůta nároku na vydání takovéhoto bezdůvodného obohacení, uvedená v ust. § 629 odst. 1 o. z., počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé, jak uvádí ust. § 619 odst. 1 o. z. s tím však, že právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla. K tomu odvolací soud dodává, že ve shodě s okresním soudem nárok na vydání bezdůvodného obohacení uplatněný žalobou včetně jeho promlčení posoudil podle právní úpravy platné po [datum], tj. v době, kdy tvrzené bezdůvodné obohacení vzniklo či mělo vzniknout, bez ohledu na to, že bezdůvodnému obohacení měl předcházet nájemní vztah založený za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb.

28. Ve shodě s okresním soudem je odvolací soud i v závěru, že se žalobkyně o tom, že jí žalovaný po skončení tvrzeného nájemního vztahu věci nevrátil a tyto užívá i nadále, dozvěděla dne [datum]. Uplynutím tohoto dne pak žalobkyni poprvé vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení za tento den. Pokud byla žaloba podána dne [datum], má odvolací soud za to, že žalobkyni uplynula promlčecí lhůta k uplatněnému nároku na vydání bezdůvodného obohacení za období od [datum] do [datum], což odpovídá částce [částka] ([částka] za měsíc únor 2015 a [částka] za poměrnou část měsíce března 2015, tj. od [datum] do [datum], při denní výši požadovaného bezdůvodného obohacení včetně DPH v částce [částka]). Za období od [datum] do [datum] pak tvrzený nárok žalobkyně promlčen není.

29. Dále odvolací soud konstatuje, že s ohledem na výsledky provedeného dokazování žalobkyně ani neprokázala, že by byla vlastníkem všech věcí uvedených v žalobě, když dle vlastního tvrzení vlastnické právo k označeným položkám měla nabýt výhradně kupní smlouvou ze dne [datum] od jejich předchozího vlastníka, [právnická osoba] [právnická osoba] Přes neurčité označení věcí je na základě obsahu přílohy označené kupní smlouvy možno učinit závěr, že některé z věcí uvedených v žalobě, konkrétně karty, drtič odpadu, tlaková sprcha, kruhový ventilátor, napájecí zdroj, obal na květináč, počítačka bankovek, 5 ks postelí + 5 ks matrací, lednice s ohřevem šálku, na žalobkyni převedeny nebyly, neboť nebyly zahrnuty do přílohy kupní smlouvy. Obsahu přílohy kupní smlouvy z [datum] neodpovídá ani počet kusů televizorů uvedených v žalobě (4 ks).

30. V neposlední řadě odvolací soud uvádí, že ač neurčité označení věci ztěžuje či zcela vylučuje identifikaci jednotlivých věcí uvedených v žalobě s věcmi uvedenými v přílohách smluv o nájmu uzavřených mezi společností [právnická osoba], a žalovaným a [právnická osoba] [právnická osoba], a žalovaným, pak pokud strany dohody o narovnání z [datum], tedy oba účastníci řízení a společnost [právnická osoba], jako tehdejší vlastník hotelu, prohlásili, že nájemní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným (na nebytové prostory a movité věci) jsou v podstatě smlouvami podnájemními, pak pokud žalovaný užíval totožné věci v dalším posuzovaném období na základě nájemní smlouvy uzavřené mezi vlastníkem budovy hotelu, který se prohlásil také za vlastníka vnitřního vybavení a jemuž žalovaný řádně platil nájemné, byl žalovaný v dobré víře v řádnost tohoto užívání, a i kdyby pronajímatel věcí nebyl jejich skutečným vlastníkem, pak by skutečnému vlastníkovi věci nesvědčil vůči žalovanému přímý nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jak vyplývá z ust. § 2994 o. z., na které odkázal již okresní soud.

31. S ohledem na shora uvedené proto pokud okresní soud žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítl, pak je jeho rozhodnutí věcně správné a jako takové bylo odvolacím soudem ve smyslu ust. § 219 o. s. ř. potvrzeno.

32. Naopak odvolací soud změnil napadený rozsudek ve výroku o náhradě nákladů řízení, která ve smyslu ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. náleží plně procesně úspěšnému žalovanému.

33. Ač odvolací soud dává za pravdu žalovanému, že náhradu za úkon právní služby, a to další poradu s klientem, je ve smyslu ust. § 11 odst. 1 písm. c) vyhl. č. 177/1996 Sb. - advokátní tarif, možno přiznat i při zastupování účastníka na plnou moc, tedy nikoliv pouze v případě zastupování soudem ustanoveným zástupcem, nepovažuje odvolací soud účtované další porady s klientem uskutečněné ve dnech [datum], [datum], tedy vždy před jednáním okresního soudu, za účelně provedené z hlediska bránění práv žalovaného v řízení, když jejich uskutečnění nebylo vyžadováno vzniklou procesní situací ve formě výzvy okresního soudu k procesní aktivitě či změnou tvrzení ze strany protistrany. Je přitom nutno zdůraznit, že žalovaný se obou následných jednání účastnil, mohl proto v jejich průběhu se svým zástupcem komunikovat, reagovat na provedené důkazy či uskutečněné návrhy protistrany a již z tohoto důvodu nevyžadovala příprava účasti na jednání ze strany žalovaného provedení dalších porad s klientem. Současně odvolací soud uvádí, že došlo-li na straně žalovaného v průběhu řízení ke změně právního zastoupení, je účelně vynaloženým úkonem právní služby pouze příprava a převzetí zastupování ze strany v pořadí prvního zástupce žalovaného v okamžiku, kdy předmětem řízení byla částka [částka], za který ve smyslu ust. § 11 odst. 1 písm. a) a § 7 odst. 1 bod 6 advokátního tarifu náleží odměna za úkon právní služby v částce [částka].

34. Odvolací soud tak na náhradě nákladů řízení přiznal procesně úspěšnému žalovanému v souvislosti s jeho zastoupením částku [částka] sestávající z náhrady odměny jeho zástupce za dva úkony právní služby (příprava a převzetí zastupování a sepis žaloby) po [částka] /§ 11 odst. 1 písm. a) a d), § 7 bod 6. advokátního tarifu, z náhrady odměny za další 4 úkony právní služby, a to účast u jednání dne [datum] a jednání dne [datum], které trvalo s přestávkou 5 hodin, po [částka] /§ 11 odst. 1 písm. g), § 7 bod 6 advokátního tarifu, z náhrady paušálních výdajů zástupce žalovaného k uvedeným šesti úkonům právní služby po [částka], z náhrady cestovních výdajů zástupce žalovaného k jednáním okresního soudu v účtované částce [částka], jak vyčíslil okresní soud, a z náhrady ztráty času na uvedených cestách v rozsahu 12 započatých půlhodin k jedné cestě v obou směrech po [částka], celkem [částka] (§ 14 advokátního tarifu), a dále z náhrady 21% DPH z částky [částka] ve výši [částka] (§ 14a odst. 1 advokátního tarifu).

35. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že i v odvolacím řízení plně procesně úspěšnému žalovanému byla přiznána náhrada nákladů řízení v plném rozsahu, tj. v částce [částka] sestávající z nákladů na právní zastoupení žalovaného u dvou úkonů právní služby, a to sepisu vyjádření k odvolání žalobkyně a účasti u jednání odvolacího soudu, po [částka] /§ 11 odst. 1 písm. d) a g), § 7 bod 6 vyhl. č. 177/1996 Sb. - advokátní tarif, z náhrady paušálních výdajů zástupce žalovaného k uvedeným dvěma úkonům právní služby po [částka] (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu), z náhrady cestovních výdajů zástupce žalovaného k jednání odvolacího soudu z [obec] do [obec] a zpět osobním vozidlem tov. zn. Volvo XC90, [registrační značka], s průměrnou spotřebou 9,4 l nafty [číslo] km, v ceně pohonných hmot dle vyhl. č. 511/2021 Sb. ve výši [částka] l nafty a náhradě za opotřebení ve výši [částka] ujetý km, při ujetí celkem 500 km na dané trase v obou směrech, náhrada cestovních výdajů zástupce žalovaného účtovaná v částce [částka] (dle výpočtu odvolacího soudu v částce [částka]), z náhrady za promeškaný čas na cestě strávené na uvedené cestě v obou směrech v rozsahu 12 započatých půlhodin po [částka] (§ 14 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% DPH z částky [částka] ve výši [částka] (§ 14a odst. 1 advokátního tarifu).

36. K výši odvolacím soudem přiznané náhrady za právní zastoupení procesně zcela úspěšného žalovaného odvolací soud uvádí, že podle ust. § 151 odst. 2 věty první část před středníkem o. s. ř. je soudu uloženo určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním přepisem, a to s výjimkou případů, kdy aplikaci vyhlášky č. 177/1996 Sb. - advokátního tarifu odůvodňují okolnosti případu. Paušální sazby odměny za zastupování advokátem v jednom stupni byly stanoveny v tzv. přísudkové vyhlášce č. 484/2000 Sb., která byla zrušena ke dni 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 25/12. I když se původně právní praxe, zejména na základě rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, přikláněla k názoru, že při neexistenci zákonné úpravy paušálních sazeb odměny advokáta v jednom stupni řízení je namístě aplikovat advokátní tarif a odměnu advokáta stanovit součtem odměn za jednotlivé v řízení provedené úkony právní služby, z aktuální judikatury Ústavního soudu (nález ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15), jakož i ze samotné judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 25. 9. 2014 ve věci sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, usnesení ze dne 18. 12. 2014 ve věci sp. zn. 21 Cdo 222/2014 a ze dne 30. 8. 2016 ve věci sp. zn. 22 Cdo 1025/2016), však plyne, že v takovém případě je soud povinen stanovit výši nákladů za zastupování na základě své volné, nikoliv však libovolné úvahy ve smyslu ust. § 136 o. s. ř. V podmínkách projednávané věci odvolací soud volnou úvahou dospěl k závěru stanovit výši odměny za právní zastoupení žalovaného podle sazeb za úkon právní služby uvedených v advokátním tarifu, jehož aplikaci v této věci účastníci v souladu se shora popsaným názorovým vývojem na otázku náhrady nákladů za právní zastoupení a datum zahájení řízení legitimně očekávali, jak ostatně vyplývá ze způsobu, jakým účastníci náhradu za své advokátní zastoupení v řízení účtovali. Takto stanovená náhrada pak dle odvolacího soudu neodporuje pojetí spravedlivého uspořádání vztahů mezi účastníky také z hlediska náročnosti právního zastoupení žalovaného v této věci.

37. Odvolací soud současně v projednávané věci ve smyslu ust. § 150 o. s. ř. neshledal takové okolnosti případu ani poměry účastníků, pro které by procesně zcela úspěšnému žalovanému zcela či zčásti právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznal.