15 CO 288/2021-208

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře - rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy Mgr. Pavla Přibyla a soudců JUDr. Roberta Ožvalda a JUDr. Ivany Kosové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení částky 25 500 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 23. června 2021 č. j. 24 C 446/2018-156

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 1 500 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Citovaným rozsudkem Okresní soud v Táboře (dále jen soud I. stupně) zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 25 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 22. 10. 2018 do zaplacení a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 3 300 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

2. Žalobce se domáhal zaplacení shora uvedené částky s tvrzením, že 12-ti měsíční lhůta pozbytí řidičského oprávnění u žalobce uplynula ke dni 22. 4. 2015, správním orgánem (Městským úřadem Tábor) však byl do karty řidiče zaznamenán nesprávně konec této lhůty až dnem 18. 9. 2015, v důsledku čehož nebyl žalobce dne 27. 4. 2015 připuštěn k přezkoušení odborné způsobilosti ve smyslu § 123d odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb.; přezkoušení se mohl zúčastnit až po opravě nesprávného záznamu v evidenční kartě (na upozornění svého právního zástupce přípisem z 18. 5. 2015) v nejbližším možném termínu dne 17. 6. 2015. Po uvedenou dobu vykonával pro něho funkci osobního řidiče [příjmení] [příjmení], kterému zaplatil částku 25 500 Kč, představující škodu v důsledku nesprávného úředního postupu správního orgánu. Žalovaná přisvědčila názoru žalobce o nesprávném úředním postupu, nicméně namítla neprokázání vzniku škody žalobcem a vyjádřila pochybnosti o příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou, které mohl žalobce předejít (o sjednání nápravy se mohl pokusit dříve než 18. 5. 2015).

3. Na základě provedeného dokazování měl soud I. stupně za prokázané, že Městský úřad v Táboře zapsal do karty řidiče žalobce nesprávný údaj v podobě trvání lhůty 12-ti měsíců pozbytí řidičského oprávnění (nesprávné datum 18. 9. 2015, správně 22. 4. 2015), tedy došlo ve smyslu § 13 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen zákon), k nesprávnému úřednímu postupu; soud proto zkoumal, zda u žalobce došlo ke škodě a zda škoda je v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem. Žalobce prokazoval svojí výpovědí, dohodou z 27. 4. 2015 uzavřenou s [jméno] [příjmení] a potvrzeními o výplatě odměny z této dohody ze dne 1. 5. 2015, 1. 6. 2015 a 18. 6. 2015, že za období od 28. 4. 2015 do 17. 6. 2015 vyplatil p. [příjmení] částku 25 500 Kč. Z výpovědi žalobce vyplynulo, že v uvedeném období ho vozilo více lidí, jízdu vozidlem potřeboval denně, neboť bydlel v bývalé osadě [anonymizováno] a pracoval v 16 km vzdálené obci [příjmení], kde měl kancelář; taktéž musel jezdit do bytu v [obec] nad [obec], který rekonstruoval. Jelikož p. [příjmení] zemřel, soud I. stupně konstatoval, že musel akceptovat důkaz dohodou a písemnými potvrzeními předloženými žalobcem, byť k těmto důkazům má výhrady, neboť byly s největší pravděpodobností vytvořeny až z důvodu požadavku žalované k nároku uplatněnému žalobcem dne 20. 4. 2018 u žalované. To je dle názoru soudu patrno i z dohody a z potvrzení ze dne 1. 5. 2015, neboť ty vycházejí z tvrzení žalobce, že k nepřipuštění k přezkoušení odborné způsobilosti došlo dne 27. 4. 2015, ovšem dle dokazování k tomu došlo až dne 29. 4. 2015; pokud by listiny byly sepsány v uvedené době, k takové chybě by nedošlo. Soud však nemohl z tohoto důvodu žalobu zamítnout, když žalovaná uvedenou listinu nikterak neznevěrohodnila. Za škodu však soud nepovažoval částku 1 000 Kč za období od 28. 4. do 29. 4. 2015, neboť k odmítnutí žalobce došlo až dne 29. 4. 2015, ani částku 500 Kč vyplacenou nad výši měsíční částky 15 000 Kč za květen 2015; za prokázanou za období od 30. 4. 2015 do 17. 6. 2015 měl částku 24 000 Kč. Při posuzování příčinné souvislosti vyšel soud z výpovědi žalobce, podle které již přede dnem 22. 4. 2015 byla jeho zástupcem spočítána lhůta 12-ti měsíců; proto se uvedeného dne dostavil ke správnímu orgánu k zajištění výpisu z evidenční karty řidiče. Přestože tak žalobce věděl o uvedení chybné lhůty, pokusil se vykonat zkoušku odborné způsobilosti, ovšem dne 29. 4. 2015 byl z důvodu uvedeného zápisu v evidenční kartě odmítnut. O vrácení řidičského oprávnění požádal až dopisem svého právního zástupce ze dne 18. 5.2015 doručeným 20. 5. 2015. Na základě této žádosti Městský úřad Tábor, odbor dopravně-správních agend, usnesením ze dne 29. 5. 2015 přerušil řízení o žádosti o vrácení řidičského oprávnění a žalobce vyzval k předložení dokladu odborné způsobilosti, posudku o zdravotní způsobilosti a dokladu o absolvování dopravně-psychologického vyšetření; v odůvodnění usnesení je poznámka správního orgánu, že provedl opravu údajů o pozbytí řidičského oprávnění žalobce v evidenci centrálního registru řidičů na den 22. 4. 2015 (rozhodnutí bylo zástupci žalobce doručeno 1. 6. 2015). Rozhodnutím uvedeného úřadu ze dne 19. 6. 2015 pak bylo žalobci vráceno řidičské oprávnění, když uvedeného dne žalobce prokázal splnění všech podmínek. Soud I. stupně poukázal na ust. § 123d odst. 1 a 3 zákona č. 361/2000 Sb. o silničním provozu, podle kterého řidič, který podle § 123c odst. 3 pozbyl řidičské oprávnění, je oprávněn požádat o jeho vrácení nejdříve po uplynutí 1 roku s prokázáním, že se podrobil přezkoušení z odborné způsobilosti podle zvláštního právního předpisu, a s prokázáním zdravotní a psychické způsobilosti. Soud I. stupně tedy konstatoval, že řidičské oprávnění se nevrací automaticky ke dni uplynutí 12-ti měsíční lhůty, nýbrž až po podání žádosti a předložení požadovaných dokumentů. Přestože žalobce věděl, že v evidenční kartě řidiče je uvedena nesprávná lhůta a měl informace, že zkoušku může vykonat až po uplynutí 12-ti měsíční lhůty, nepožádal správní orgán o opravu nebo o vrácení řidičského oprávnění, ale pokusil se získat potřebné dokumenty. Soud proto uzavírá, že za období od 30. 4. do 20. 5. 2015 není škoda v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem, neboť správní orgán nemůže být odpovědný za prodlení žadatele s podáním žádosti o vrácení řidičského oprávnění; žalobce přitom netvrdil, že ke dni 29. 4. 2015 měl již v držení potvrzení o zdravotní a psychické způsobilosti. Z usnesení správního orgánu o přerušení řízení o vrácení řidičského oprávnění je pak zřejmé, že žalobcem nebyly předloženy doklady potřebné k rozhodnutí (ani ty, jejichž získání nebránila překážka nesprávně vyznačené lhůty); i kdyby žalobce spolu s uvedenou žádostí (doručenou dne 20. 5. 2015) všechny podklady předložil, správní orgán rozhodl v souladu s § 71 odst. 1 a 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v zákonné 30-ti denní lhůtě od podání žádosti (rozhodnutí vydané dne 19. 6. 2015), tudíž nebyla prokázána ani příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a škodou od 21. 5. 2015 do 17. 6. 2015. Proto soud I. stupně žalobu zamítl a úspěšné žalované přiznal podle § 142 odst. 1 o. s. ř. náhradu nákladů řízení v částce 3 300 Kč za úkony dle vyhlášky č. 254/2015 Sb.

4. Rozsudek napadl odvoláním žalobce. Poukázal na to, že je povinností správního orgánu vést záznamy v evidenční kartě řidiče řádně, proto nemá význam, že správní orgán o nesprávném vyznačení běhu lhůty neinformoval dříve. Aby mohl podat řádnou žádost o vrácení řidičského oprávnění, musel doložit potvrzení o absolvování příslušné zkoušky; proto je logické, že se tento požadavek snažil splnit ještě před podáním žádosti. V důsledku nesprávného záznamu běhu lhůty nebyl připuštěn ke zkoušce a nemohl minimálně po dobu, než došlo k opravě záznamu v evidenční kartě, docílit vrácení řidičského oprávnění. Až do dne 29. 5. 2015 nebyl záznam opraven (jeho právnímu zástupci oznámeno 1. 6. 2015) a v následujícím období se mu nepodařilo sjednat dřívější termín pro vykonání zkoušky. Proto měl příčinnou souvislost za prokázanou. V rámci odvolacích jednání tvrdil, že neměl žádnou povinnost upozornit na nesprávný údaj v evidenci karty řidiče, proto žádnou povinnost neporušil a nelze mluvit o jeho spoluzavinění. K prokázání výše škody uvedl, že za účelem cestování využíval p. [příjmení], kterému platil příslušné částky, přičemž soudem I. stupně byl donucen tvrdit cesty, které v uvedeném období absolvoval; ovšem toto řízení není o tom, kdy a kam jezdil, ale že v důsledku nesprávného postupu správního orgánu nemohl sám jezdit osobním automobilem. Proto požadoval změnu napadeného rozsudku tak, aby žalobě bylo vyhověno.

5. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku. Souhlasila s názorem soudu I. stupně, že správní orgán nelze činit odpovědným za prodlení žalobce s podáním žádosti o vrácení řidičského oprávnění a připomenula obecnou prevenční povinnost žalobce, který věděl o chybném zápisu v evidenční kartě řidiče již od 22. 4. 2015 a nepokusil se primárně docílit jeho opravy. Žádost žalobce ze dne 18. 5. 2015 pak neobsahovala ani ty přílohy, který již mohl mít k dispozici; i pokud by je žalobce všechny předložil, byla dodržena zákonná lhůta 30 dnů k rozhodnutí. Za spornou žalovaná považovala existenci škody a její výše, když poukázala na pochybnosti soudu I. stupně o době vzniku dokladů předložených žalobcem. Po doplnění dokazování v odvolacím řízení namítla, že tyto důkazy znevěrohodňují tvrzení žalobce o jeho pravidelných cestách z [anonymizováno], přičemž v řízení je třeba prokazovat i přiměřenost a nezbytnost vykonaných cest, za které mělo být placeno.

6. Odvolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a je přípustné (§ 204 odst. 1 a § 201 o. s. ř.). Podle § 212 o. s. ř. přezkoumal odvolací rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není opodstatněné.

7. Žalobce se podanou žalobou domáhal náhrady škody v částce 25 500 Kč s příslušenstvím za nesprávný úřední postup Městského úřadu v Táboře, odboru dopravně-správních agend. Soud I. stupně se proto v souladu se zákonem č. 82/1998 Sb. zabýval předpoklady odpovědnosti státu za škodu, tedy zda došlo k tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu, zda žalobci vznikla tvrzená škoda a zda tato škoda je v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem. Soud I. stupně k posouzení těchto otázek provedl všechny účastníky navržené důkazy. Měl-li za prokázané, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu ze strany Městského úřadu v Táboře, který do karty řidiče žalobce zapsal nesprávný údaj o době trvání lhůty 12-ti měsíců pozbytí jeho řidičského oprávnění (nesprávně zapsáno datum 18. 9. 2015, správně mělo být 22. 4. 2015), je správnost tohoto závěru mezi účastníky řízení nesporná a rovněž odvolací soud z něho vychází.

8. Soud I. stupně dále na základě provedeného dokazování zjistil (k posouzení příčinné souvislosti mezi tímto nesprávným úředním postupem a žalobcem tvrzenou škodou), že žalobce dne 22. 4. 2015 požádal o výpis z karty řidiče (neboť měl svým právním zástupcem spočítáno, že k tomuto dni by měla blokace řidičského oprávnění skončit), na základě tohoto výpisu věděl, že je v evidenční kartě řidiče uvedena chybná lhůta, přesto se pokusil vykonat zkoušku z odborné způsobilosti, ovšem zkušebním komisařem nebyl dne 29. 4. 2015 připuštěn k přezkoušení odborné způsobilosti z důvodu chybného zápisu v evidenční kartě řidiče. Následně byla dne 20. 5. 2015 doručena Městskému úřadu v Táboře zástupcem žalobce žádost o vrácení řidičského oprávnění (s upozorněním, že 12-ti měsíční lhůta pozbytí řidičského oprávnění žalobce již uplynula), usnesením ze dne 29. 5. 2015 Městský úřad v Táboře, odbor dopravně-správních agend, přerušil řízení o žádosti žalobce o vrácení řidičského oprávnění a žalobce vyzval k předložení potřebných dokladů o odborné způsobilosti, zdravotní způsobilosti a absolvování dopravně-psychologického vyšetření (přičemž v odůvodnění usnesení uvedl, že provedl opravu údajů v evidenci centrálního registru s tím, že lhůta 1 roku pozbytí řidičského oprávnění uplynula ke dni 22. 4. 2015) a dalším rozhodnutím ze dne 19. 6. 2015 vrátil uvedeným dnem žalobci řidičské oprávnění (s tím, že žalobce doložil všechny potřebné doklady včetně dokladu o přezkoušení). Uvedená zjištění soudu I. stupně mají oporu v provedených důkazech konkretizovaných v odůvodnění napadeného rozsudku, ze strany účastníků nebyly proti nim žádné výhrady vzneseny a proto z nich vychází i odvolací soud.

9. Dospěl-li však soud I. stupně k závěru, že s ohledem na zákonné podmínky pro vrácení řidičského oprávnění dle § 123d odst. 1 a 3 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, nemůže být správní orgán odpovědný za prodlení žalobce s podáním žádosti o vrácení řidičského oprávnění (podána dne 20. 5. 2015) a proto žalobcem uplatněná škoda za období od 30. 4. do 20. 5. 2015 není v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem, a že tato příčinná souvislost není dána ani ve vztahu k dalšímu období od 21. 5. 2015 do 17. 6. 2015, neboť žalobce k žádosti podané dne 20. 5. 2015 nedoložil všechny podklady potřebné k rozhodnutí o vrácení řidičského oprávnění a navíc správní orgán rozhodl v souladu s § 71 odst. 1 a 3 správního řádu v zákonné lhůtě 30 dnů od podání žádosti, odvolací soud s těmito závěry nesouhlasí, a to pokud jde o vymezení skutečností, které jsou v příčinné souvislosti se škodou tvrzenou žalobcem.

10. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 3109/08, je všeobecně uznáváno, že o vztah příčinné souvislosti mezi protiprávním úkonem (respektive právně relevantní škodnou událostí) jde v situacích, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu, což znamená, že protiprávní úkon a škoda jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo, je tato podmínka ve své podstatě splněna, jinými slovy příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodní následek nevznikl. Nemusí sice jít o příčinu jedinou, nýbrž i jen o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu podstatnou (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003). Dle tzv. teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (k tomu blíže například Švestka J., Spáčil J., Škárová M., Hulmák M. a kolektiv, Občanský zákoník I., Komentář, 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 20088, str. 1066). V rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 4845/2009 ze dne 5. září 2011 pak Nejvyšší soud poukázal na to, že nesprávný úřední postup v jím souzené věci mohl být prvotní příčinou, která bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou, a to nečinnost žalobkyně v rámci konkurzního řízení, o kterém se nedozvěděla, a tato příčina pak měla za následek vznik škody, přičemž za nesprávnou považoval úvahu o vyloučení příčinné souvislosti proto, že původní žalobkyně o nesprávnosti zápisu v katastru nemovitostí věděla před prohlášením konkurzu, neboť tato skutečnost sama o sobě nepřichází do úvahy jako příčina v kauzálním řetězci, ale může zakládat spoluzavinění poškozené.

11. Na základě shora uvedeného výkladu přisvědčuje odvolací soud argumentaci žalobce v podaném odvolání, že to byl právě nesprávný údaj o konci uplynutí 12-ti měsíční lhůty pozbytí řidičského oprávnění v evidenční kartě řidiče, pro který nebyl připuštěn k absolvování přezkoušení, nemohl tak předložit doklad o odborné způsobilosti a nemohl ani podat řádnou žádost o vrácení řidičského oprávnění. Proto prvotní příčinou žalobcem tvrzené škody (ve výši finančních prostředků vynaložených na osobního řidiče) je dle názoru odvolacího soudu nesprávný úřední postup, spočívající v nesprávném vyznačení lhůty 12-ti měsíců pozbytí řidičského oprávnění v kartě řidiče žalobce. Spatřuje-li soud I. stupně příčinu žalobcem tvrzené škody v tom, že podal žádost o vrácení řidičského oprávnění až dne 20. 5. 2015 a že ani s touto žádosti nedoložil potřebné doklady, poukazuje odvolací soud na ust. § 123c odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu (citované soudem I. stupně), podle kterého lze žádost o vrácení řidičského oprávnění podat až po uplynutí jednoho roku ode dne pozbytí řidičského oprávnění. Pakliže v příslušné evidenci správního orgánu bylo vedeno datum uplynutí jednoho roku až dnem 18. 9. 2015, nemohl žalobce dříve žádost o vrácení řidičského oprávnění ani podat. Ostatně z obsahu podání právního zástupce žalobce ze dne 18. 5. 2015 adresovaného Městskému úřadu v Táboře (byť bylo uvedeným úřadem posouzeno jako žádost o vrácení řidičského oprávnění) plyne, že žalobce hodlá teprve požádat o vrácení řidičského oprávnění a v souvislosti s tím upozorňuje na to, že 12-ti měsíční lhůta pozbytí řidičského oprávnění u žalobce již uplynula a že tedy není správný záznam o uplynutí lhůty až dnem 18. 9. 2015. Proto skutečnost, že žalobce neprokazoval, zda již ke dni 29. 4. 2015, kdy nebyl připuštěn ke zkoušce, měl v držení potvrzení o zdravotní a psychické způsobilosti (toto uvedl pouze ve své výpovědi), a skutečnost, že tyto listiny nepředložil ani při podání žádosti ze dne 18. 5. 2015, nemá za následek neexistenci či přetržení příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem žalobcem tvrzené škody (až do konce rozhodného období 17. 6. 2015). Stejně tak zjištění, že správní orgán rozhodl dne 19. 6. 2015 o vrácení řidičského oprávnění žalobci v zákonné llůtě 30 dnů od podání žádosti, nemá vliv na závěr, že až do vykonání zkoušky v novém termínu dne 17. 6. 2015 nemohl žalobce sám řídit motorová vozidla (a měla mu tak vznikat škoda z důvodu placení osobního řidiče) z důvodu neprávného úředního postupu.

12. Pouze pro úplnost odvolací soud uvádí, že pokud soud I. stupně nepovažuje za souladný s právem postup zkušebního komisaře, který odmítl připustit žalobce k přezkoušení odborné způsobilosti, potom z aktuální judikatury Nejvyššího soudu (srovnej usnesení ze dne 27. 5. 2020 sp. zn. 6 Tdo 253/2020) plyne, že uchazeč, jemuž dosud neuběhla roční lhůta, po kterou nesmí řídit motorové vozidlo, může vykonat test, nikoliv však jízdu, kterou by bylo možné již považovat za řízení motorového vozidla. Na základě tohoto právního názoru je tedy zřejmé, že v důsledku nesprávného záznamu v kartě řidiče se žalobce nemohl podrobit přezkoušení z odborné způsobilosti podle zvláštního právního předpisu a získat tak potřebný doklad nezbytný k podání žádosti o vrácení řidičského oprávnění.

13. Podle § 26 zákona č. 82/98 Sb., pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem. Jak tedy správně poukázal již soud I. stupně, s ohledem na subsidiární použití zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění předpisů pozdějších (dále jen o. z.), není vyloučeno stanovení spoluzavinění poškozeného. Ke shodnému závěru dospěl i Nejvyšší soud například v usnesení ze dne 30. 3. 2011 sp. zn. 28 Cdo 4921/2008 Odvolací soud proto při jednání dne 23. 11. 2021 poukázal na problematiku spoluzavinění žalobce a účastníkům dal prostor k vyjádření jejich stanovisek.

14. Jde-li o poukaz žalované na obecnou prevenční povinnost předcházení škodám, je v aktuální právní úpravě soukromého práva základní prevenční povinnost vyjádřena v ust. § 2900 o. z. tak, že vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného. Jelikož uvedené ustanovení dopadá na aktivní jednání v podobě konání (srovnej [příjmení] [jméno] a kol., Občanský zákoník VI., Závazkové právo, Zvláštní část § 2055 -3014, komentář, 1. vydání Praha, C.H.Beck, 2014, komentář k § 2900), není použitelné na projednávanou věc, kde je žalobci ze strany žalované vytýkána nečinnost, resp. prodlení s řešením nesprávného údaje v evidenční kartě řidiče. V úvahu tak přichází posouzení věci dle § 2918 o. z., podle kterého vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží. Podílejí-li se však okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé strany, na škodě jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí.

15. Věděl-li tedy žalobce ke dni 22. 4. 2015, kdy požádal o výpis z karty řidiče, že v příslušné evidenci je uvedeno nesprávné datum konce lhůty pozbytí řidičského oprávnění, a zároveň dle své výpovědi měl informace, že v takovém případě nebude připuštěn k přezkoušení odborné způsobilosti (a přesto se k němu dne 29. 4. 2015 dostavil), mohl nepochybně svým jednáním přispět k tomu, aby škoda nevznikla za celé jím požadované období, neboť nic mu nebránilo v tom, aby na nesprávný údaj v kartě řidiče upozornil sám ihned po obdržení výpisu dne 22. 4. 2015, popřípadě po neprodleném zkontaktování svého právního zástupce, tedy nepochybně dříve, než k tomu došlo žádostí ze dne 18. 5. 2015, doručenou dne 20. 5. 2015 (tzn. téměř po 1 měsíci po zjištění nesprávného údaje). Byla-li žádost žalobce doručena městského úřadu dne 20. 5. 2015 a ten v odůvodnění svého usnesení ze dne 29. 5. 2015 uvedl, že provedl opravu údajů v evidenci centrálního registru řidičů, je z tohoto postupu úřadu zřejmé, že uvedená oprava představovala neformální akt (nebylo potřeba vydání správního rozhodnutí) a že byla učiněna v poměrně krátké době (mezi doručením žádosti a informací o opravě uplynulo 9 dnů). Naopak žalobci nelze klást k tíži, že nesprávnost údaje mohl zjistit dříve než 22. 4. 2015 (jak argumentovala žalovaná), neboť neměl důvod před uplynutím (správné) doby pozbytí řidičského oprávnění se zajímat o uvedený zápis či jakkoliv předpokládat nesprávnost evidovaného údaje.

16. Zároveň je třeba upozornit na skutečnost, že vztah žalobce a Městského úřadu v Táboře, odboru dopravně-správních agend, je vztahem vrchnostenským, který je potřeba zohlednit i při posuzování spolupůsobení žalobce na vzniku škody ve smyslu § 2918 o. z. Byl to správní orgán, jehož povinností bylo správně zaznamenat do evidenční karty žalobce údaj o konci 12-ti měsíční lhůty pozbytí řidičského oprávnění. Pokud zaznamenal tento údaj dnem 18. 9. 2015, plyne z obsahu správního spisu Městského úřadu v Táboře, odboru dopravně-správních agend (a to na základě komunikace s Ministerstvem dopravy), že toto datum bylo do evidence vyznačeno úřadem s vědomím, že se jedná o údaj nesprávný. Pokud následně provedl opravu v evidenci na základě žádosti právního zástupce žalobce ze dne 18. 5. 2015, která obsahovala pouze přehled jednotlivých rozhodnutí vztahujících se k postupnému rozhodování různých orgánů o pozbytí a vrácení řidičského oprávnění, přičemž veškerá tato rozhodnutí, jakož i veškeré lhůty z nich plynoucí měl správní orgán k dispozici již při vyznačení původního chybného data, vyvolává tento jeho postup značnou nejistotu v postavení žalobce jako účastníka správního řízení.

17. Odvolací soud proto s ohledem na shora uvedené uzavírá, že pokud by žalobce upozornil na nesprávnost údaje v evidenční kartě řidiče bezprostředně po obdržení výpisu z 22. 4. 2015, nelze mít za prokázané, že k opravě nesprávného data by došlo do 29. 4. 2015 a že by tak žalobce mohl uvedeného dne vykonat přezkoušení. Nicméně pokud se o nesprávném údaji dozvěděl dne 22. 4. 2015, žádost o jeho opravu podal u městského úřadu dne 20. 5. 2015 (tedy cca po 1 měsíci) a po opravě údaje v kartě řidiče a jeho informování o této opravě vykonal přezkoušení odborné způsobilosti dne 17. 6. 2015 (tedy opět cca po 1 měsíci od podání žádosti), lze mu počáteční prodlení s řešením celé situace (tedy do 20. 5. 2015) přičítat k tíži, neboť vedlo ke zvýšení tvrzené škody za delší časové období. Dále odvolací soud zohledňuje, že správní orgán provedl opravu nesprávného záznamu v evidenční kartě řidiče v relativně krátké době a že následně potřeboval žalobce určitý časový prostor pro zajištění přezkoušení v novém termínu (který byl, při porovnání s dobou opravy záznamu, delší). S přihlédnutím ke vztahu správní orgán – občan, včetně postupu městského úřadu v dané věci (viz předchozí bod odůvodnění), tak shledává odvolací soud spolupůsobení žalobce na vzniku (zvýšení) jím tvrzené škody v rozsahu jedné poloviny.

18. Nicméně odvolací soud po doplnění dokazování dospěl k závěru, že provedené důkazy věrohodným způsobem neprokazují vznik žalobcem tvrzené škody. Žalobce již v podané žalobě tvrdil, že v rozhodném období duben až červen 2015 bydlel na samotě (dle výpovědi žalobce před soudem I. stupně a nájemní smlouvy ze dne 30. 12. 2010 uzavřené s jeho zaměstnavatelem Vojenské lesy a statky ČR, s. p., se mělo jednat o služební byt v budově [adresa] v [anonymizována dvě slova]) a každodenní dojíždění do zaměstnání (kancelář v zařízení [příjmení]) prostřednictvím veřejné dopravy nebylo možné. Zároveň v řízení před soudem I. stupně vypověděl, že jezdili po vojenském újezdě a vyhledávali jednotlivé sakrální stavby. Jelikož dále vypověděl, že někdy koncem května 2015 předmětný služební byt opustil a přestěhoval se do [obec], a zároveň z příslušné dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 27. 2. 2015 (provedené jako důkaz již soudem I. stupně) vyplývalo, že s účinnosti od 1. 3. 2015 bylo změněno pracovní zařazení žalobce na specialista památkové péče, zaměstnanec a zaměstnavatel se dohodli na tom, že zaměstnanec bude pracovat v režimu home office a že místem výkonu práce je bydliště zaměstnance [ulice a číslo], [obec], vyplývaly z dokazování provedeného soudem I. stupně podstatné rozpory, které nebyly řádně objasněny. Proto odvolací soud vyžádal doplňující zprávu tehdejšího zaměstnavatele žalobce [příjmení] lesů a statků ČR, s. p. (č. l. 184 spisu), ze které zjistil, že v době od 1. 4. do 30. 6. 2015 byl byt v budově [adresa] v [anonymizováno] – [anonymizováno] v užívání žalobce jen do 10. 4. 2015, kdy jej žalobce předal zástupci zaměstnavatele; tato skutečnost byla zjištěna odvolacím soudem i z protokolu o převzetí bytu ze dne 10. 4. 2015, kterému předcházela dohoda o ukončení nájmu ze dne 27. 2. 2015, podle které se zaměstnavatel a žalobce dohodli na ukončení nájmu předmětného bytu dnem 28. 2. 2015. Zároveň z uvedené zprávy plyne, že žalobce kancelář v [příjmení] [příjmení] používal spíše výjimečně a nárazově, v době, kdy měl sjednanou práci z domova, ji nevyužíval téměř vůbec a zaměstnanci [příjmení] [příjmení] si s odstupem času nevybavují, kdy a jak často ji využíval. Pokud jde o výkon faktické pracovní činnosti žalobce v uvedené době, z vyžádané zprávy plyne, že náplní jeho práce bylo zejména pořízení písemného přehledu či katalogu kulturních či historických památek na územích spravovaných Vojenskými lesy a statky ČR, jeho práce spočívala především ve zpracování dokumentace, mapových podkladů, přičemž dle sdělení jeho nadřízeného byla potřeba nějaké služební cesty spíše výjimečně (v uvedené době nemá zaměstnavatel v evidenci žádné záznamy o služebních jízdách). Dle evidence docházky žalobce za každý pracovní den v období duben až červen 2015 vykázal 7,5 hod. denně.

19. Pokud odvolací soud dále doplnil dokazování doplňující výpovědí žalobce, který uvedl, že i po ukončení nájemní smlouvy měl k dispozici klíče od služebního bytu a byt i poté užíval, je tato výpověď v rozporu se zprávou jeho tehdejšího zaměstnavatele. Vypověděl-li zároveň, že měl na starosti i otázky energetické, proto absolvoval cesty a řešil nesrovnalosti v dodávkách elektřiny apod., dle dokladů zaslaných jeho bývalým zaměstnavatelem již v řízení před soudem I. stupně došlo ke změně pracovního zařazení žalobce na pozici specialista památkové péče – energetik až dohodou ze dne 30. 10. 2015 s účinností od 1. 11. 2015, neboli v rozhodném období duben až červen 2015 žalobce funkci energetika nevykonával a jeho doplňující výpověď o řešení energetických otázek (pro rozhodné období duben až červen 2015) nemůže být pravdivá. Pokud žalobce již v podané žalobě tvrdil, že v rozhodné době duben až červen 2015 bydlel na samotě a z tohoto tvrzení vychází i přehled jeho pravidelných cest obsažený v doplnění žalobních tvrzení dle podání z 22. 2. 2021 (k této specifikaci došlo na základě průběhu jednání soudu I. stupně dne 13. 9. 2019, kde byl takový požadavek vysloven ze strany žalované, přičemž následně bylo jednání přerušeno na shodný návrh účastníků dle § 110 o. s. ř.), nemůže obstát tvrzení zástupce žalobce při jednání odvolacího soudu, že žalobce byl donucen soudem I. stupně tvrdit jím absolvované cesty v rozhodném období. S ohledem na základní žalobní tvrzení žalobce, že bydlel na samotě a každodenní dojíždění do zaměstnání prostřednictvím veřejné dopravy nebylo možné, je pro posouzení škody vzniklé žalobci zcela zásadní, zda skutečně ze služebního bytu v [anonymizováno] každý den jezdil a zda k takovémuto způsobu dopravy potřeboval jako řidiče p. [příjmení], kterému za tyto cesty měl platit; s ohledem na shora uvedená zjištění odvolacího soudu k žádným takovým cestám nedošlo a žalobce proto řidiče pro tyto účely nepotřeboval. Vypověděl-li dále žalobce při odvolacím jednání, že p. [příjmení] s ním absolvoval mnoho cest zejména za účelem vypracování znaleckých posudků, plyne již z průběhu řízení před soudem I. stupně, že žalobcem tvrzená cesta dne 29. 4. 2015 do [obec] za účelem vypracování znaleckého posudku byla zpochybněna tím, že dle výpovědi žalobce před soudem I. stupně jel uvedeného dne na přezkoušení do [obec], kam ho dovezla manželka. Navíc uvedená cesta je žalobcem tvrzena opět z [anonymizována dvě slova], kde v té době nebydlel, což rovněž zpochybňuje uvedený údaj. Naposledy uvedené platí i v případě dalších žalobcem tvrzených cest za účelem vypracování znaleckého posudku (dne 13. 5. 2015 do [obec], 3. 6. 2015 do [obec], 11. 6. 2015 do [obec], vždy z [anonymizována dvě slova]).

20. Dokládal-li žalobce výši škody dohodou s [jméno] [příjmení] datovanou dnem 27. 4. 2015 (se sjednanou paušální odměnou 15 000 Kč za měsíc za práci osobního řidiče dle potřeby žalobce) a potvrzeními [jméno] [příjmení] ze dne 1. 5. 2015 (o převzetí částky 1 500 Kč za období 28. 4. – 30. 4. 2015), ze dne 1. 6. 2015 (převzetí částky 15 500 Kč za období od 1. 5. do 31. 5. 2015) a ze dne 18. 6. 2015 (převzetí částky 8 500 Kč za období od 1. 6. do 17. 6. 2015), vyjádřil důvodně již soud I. stupně pochybnosti o věrohodnosti těchto dokladů, neboť k nepřipuštění žalobce k přezkoušení odborné způsobilosti došlo až dne 29. 4. 2015, zatímco uvedená dohoda i první doklad o zaplacení vycházejí již z data 27. 4. 2015 (jak byl nesprávně žalobcem tvrzen); z toho soud I. stupně dovozuje, že pokud by uvedené listiny byly sepsány skutečně v uvedené době, k takové chybě by jistě nedošlo. Správnost této úvahy soudu I. stupně je podpořena shora uvedenými závěry odvolacího soudu o nevěrohodnosti tvrzení žalobce o jednotlivých cestách, včetně nevěrohodnosti výpovědi žalobce. Zároveň odvolací soud poukazuje na další rozporuplnost v doplňující výpovědi žalobce při odvolacím jednání spočívající v tom, že p. [příjmení] měl vozit žalobce i před rozhodným obdobím duben až červen 2015 (kdy žalobce z důvodu pozbytí řidičského oprávnění nemohl řídit) a že neexistuje žádná další dohoda o výkonu osobního řidiče uzavřená s p. [příjmení], byť současně vypověděl, že předmětnou dohodu předložil p. [příjmení], který měl rád pořádek v papírech; v takovém případě by bylo logické, aby i na předchozí období byly žalobcem uzavřeny s p. [příjmení] obdobné dohody.

21. Odvolací soud tak na základě shora uvedených skutečností dospívá k závěru o nevěrohodnosti jak výpovědi žalobce, tak i jím předložené dohody z 27. 4. 2015 uzavřené s M. [příjmení] včetně potvrzení o vyplacení částek z 1. 5., 1. 6. a 18. 6. 2015, což znamená, že žalobce neprokázal vznik jím tvrzené škody spočívající v zaplacení částky 25 500 Kč za využití služeb p. [jméno] [příjmení] jako osobního řidiče za jím tvrzené cesty. Jelikož žalobce byl již v průběhu řízení před soudem I. stupně písemně vyzván (výzva ze dne 16. 4. 2019 jako na č. l. 47 spisu) k doplnění tvrzení a označení důkazů ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. z hlediska skutečností významných pro posouzení rozsahu a výše škody (kde v rozhodném období bydlel, kam dojížděl, jakým způsobem řešil ztrátu řidičského oprávnění, zda čerpal náhradní volno apod.), nebylo potřeba, aby odvolací soud poskytoval žalobci další obdobné poučení.

22. S ohledem na shora uvedené skutečnosti proto odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu, tedy včetně bezchybného výroku o náhradě nákladů řízení, podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, byť s jiným odůvodněním.

23. V odvolacím řízení uspěla žalovaná, která tak má dle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů i této fáze řízení. Náklady žalované tvoří v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky č. 254/2015 Sb. náklady za 5 úkonů (písemné vyjádření k odvolání, příprava a účast na jednáních odvolacího soudu 23. 11. 2021 a 11. 1. 2022) po 300 Kč, celkem tedy částka 1 500 Kč, která byla uložena k úhradě žalobci v zákonné lhůtě 3 dnů (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).