15 Co 291/2025 - 231

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře - rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Roberta Ožvalda a soudců JUDr. Ivany Kosové a JUDr. Marcely Pechové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem Mgr. Michalem Majchrákem, Ph.D. sídlem U Sirkárny 467/2a, 370 04 České Budějovice proti žalované: [Jméno žalované], IČ [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem Mgr. Janem Kalinou sídlem Heydukova 101/2, 397 01 Písek o zaplacení 408 614,08 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 17. 4. 2025 č. j. 10 C 262/2024-198 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavci prvém ve výroku o platební povinnosti žalované potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavci druhém ve výroku o náhradě nákladů řízení mění tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení před soudem I. stupně v částce 115 680 Kč k rukám Mgr. Michala Majchráka Ph.D. do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady odvolacího řízení v částce 33 297 Kč k rukám Mgr. Michala Majchráka Ph.D. do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Citovaným rozhodnutím soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 408 614,08 Kč s úrokem z prodlení 12,75 % ročně od 13. 8. 2024 do zaplacení, vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalované uložil také povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 143 084,26 Kč ve stejné lhůtě.

2. V řízení nebylo mezi účastníky sporu o tom, že v návaznosti na provádění stavebních prací žalovanou na rekonstrukci rodinného domu žalobce na adrese [adresa] zahájili jednání o zhotovení fotovoltaické elektrárny na tomto objektu, přičemž k uzavření smlouvy o dílo vztahující se k realizaci FVE nakonec nedošlo. Smlouva o dílo uzavřená 15. 11. 2023 ve svém textu ani v přílohách realizaci FVE na objektu neobsahuje. Tvrzení účastníků se shodovala i v tom, že žalobce za účelem provedení FVE zaplatil žalované zálohu 453 648,16 Kč. Účel této platby je zřejmý z faktury č. [hodnota] vystavené žalovanou 1. 5. 2024 na uvedenou částku, když faktura výslovně uvádí, že se jedná o přefakturaci FVE na objektu RD [adresa] od firmy [právnická osoba]. dle SOD [Anonymizováno]. Důvod přefakturace vysvětluje ve vyjádření sama žalovaná tím, že již 29. 4. 2024 uzavřela se subdodavatelem [právnická osoba]. smlouvu o dílo právě ve věci dodávky FVE na objekt rodinného domu žalobce s tím, že tuto smlouvu následně z důvodu neúspěšného jednání se žalobcem vypověděla. To vyplývá i z odstoupení od smlouvy ze 16. 7. 2024 provedené žalovanou. Z výpisu z účtu žalované plyne, že 3. 5. 2024 byla na něj připsána z účtu žalobce částka 453 648,16 Kč. Z další korespondence mezi účastníky a [právnická osoba]. plyne, že žalobce požadoval vrácení zálohy od uvedené společnosti přímo na svůj účet, nakonec však subdodavatel vrátil zálohu k rukám žalované (31. 7. 2024 je evidováno přijetí platby 202 816,80 Kč). Ze shodných stanovisek stran a z výsledku dokazování tedy vyplývá, že žalobce zaslal žalované podle její fakturace bezhotovostně zálohu na provedení FVE ve výši 453 648,16 Kč, účastníci však v této záležitosti nakonec smlouvu o dílo neuzavřeli a žalovaná FVE ani neprovedla. Popsané plnění tedy bylo provedeno bez právního důvodu a přijetím této částky se žalovaná bezdůvodně obohatila ve smyslu § 2991 odst. 1, 2 o. z. Toto bezdůvodné obohacení je žalovaná povinna žalobci vydat, což dosud neučinila.

3. Soud I. stupně se pak zabýval obranou žalované v podobě uplatněné kompenzační námitky. Žalovaná tvrdí, že v souvislosti s pracemi na rekonstrukci rodinného domu žalobce má pohledávku ve výši 616 234 Kč. Žalobce dosud nezaplatil sádrokartony za 239 400 Kč, doplatek za lešení 48 000 Kč, izolace sádrokartonů 30 660 Kč, dosud nevyfakturované práce na vnitřních omítkách za 71 137 Kč, hranoly na střechu za 2 800 Kč. Dále nezaplatil na fakturu č. [hodnota] částku 73 600 Kč, z nezaplacené faktury plyne nárok na smluvní pokutu ve výši 1 500 Kč za každý den prodlení (vyčíslený dopisem z 8. 10. 2024), žalobce drží také zádržné z faktur č. [hodnota] a [Anonymizováno] v celkové výši 50 000 Kč. Do výše žalované částky proto žalovaná započetla tuto svou pohledávku. Jelikož žalobce namítl neplatnost tohoto jednostranného započtení ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z., zabýval se soud I. stupně tím, zda uvedená aktivní pohledávka žalované je způsobilá k započtení. Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 5711/2017 formuloval základní kritéria, za kterých lze považovat pohledávku za nejistou nebo neurčitou. Lze-li očekávat, že by vznesená námitka s ohledem na obtížnost zjišťování existence a výše započítávané pohledávky nepřiměřeně prodlužovala řízení o pohledávce uplatněné žalobou, je možné konstatovat nekompenzabilitu započítávané pohledávky pro její nejistotu a neurčitost. Dovození nekompenzability je méně často přiléhavé tam, kde obě pohledávky vyvstaly ze stejného právního vztahu. V rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 684/2020 Nejvyšší soud upřesnil, že nejistou nebo neurčitou je pohledávka, která je co do základu nebo výše sporná a jejíž uplatnění vůči dlužníku formou námitky započtení vyvolá (namísto jednoznačného zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí) spory o existenci či výši aktivní pohledávky. Za nejistou či neurčitou nelze pohledávku považovat pouze proto, že jí dlužník neuznává nebo že je sporná její právní kvalifikace; musí zde být objektivní nejistota, zda pohledávka vznikla a z jakého důvodu, zda je splatná, kdo je jejím věřitelem či dlužníkem, jaká je její výše apod. Je pak zásadně nutné míru nejistoty ohledně aktivní pohledávky posuzovat relativně, ve vztahu k pohledávce pasivní; za nejistou či neurčitou lze aktivní pohledávku považovat zpravidla toliko tehdy, je-li míra nejistoty ohledně ní vyšší než je tomu v případě pasivní pohledávky. Na uvedená rozhodnutí plně odkazuje i nejnovější judikatura Nejvyššího soudu, např. rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2383/2023. V projednávané věci je pasivní pohledávka žalobce nárokem na vydání bezdůvodného obohacení, aktivní pohledávka žalované je pohledávkou ze smluvního vztahu mezi účastníky založeného smlouvou o dílo. Obě pohledávky tedy vyvstaly z různých právních vztahů. Jejich jediným spojovacím článkem je souvislost s nemovitostí ve vlastnictví žalobce. Fakticky se však jedná obsahově o různé dodávky. Smlouva o dílo směřovala k rekonstrukci rodinného domu žalobce, spočívala v provedení konkrétně vymezených stavebních prací žalovanou. O provedení FVE však bylo mezi účastníky jednáno až následně a žalovaná měla její dodávku zajistit prostřednictvím subdodavatele. Obsahově se jedná o jiný typ činností – oprava domu není nijak závislá na instalaci FVE. Nejen s touto skutkovou odlišností povahy jednotlivých pohledávek, ale také s jejich rozdílným právním základem souvisí výrazná nerovnováha v rozsahu a náročnosti dokazování souvisejícího s prokazováním obou pohledávek. Dokazování ohledně nároku žalobce se mohlo omezit pouze na provedení několika listinných důkazů. Oproti tomu prokazování existence a výše pohledávky žalované by bylo mnohem komplikovanější. Žalobce žádný z těchto nároků neuznává. V současnosti je mezi účastníky sporný rozsah prací provedených žalovanou, kvalita provedeného díla, správnost fakturace žalované, ale i průběh skutkového děje během provádění díla (dodržování povinností stran dle smlouvy o dílo). Sporná je i výše částek vyčíslených žalovanou na jednotlivé nároky. Žalobce k podpoře svého stanoviska předložil odborné vyjádření, jehož správnost však žalovaná rozporuje. Je zjevné, že uvedené sporné otázky mezi účastníky může vyřešit pouze znalecké zkoumání. Před ním je však nutno postavit najisto rozsah prací provedených žalovanou. To se vztahuje k vyfakturovaným i nevyfakturovaným položkám prováděného díla, ke kompenzační námitce žalované v jejím vyjádření z 11. 11. 2024 i ke kompenzační námitce učiněné u jednání 17. 4. 2025. Zde vznesená pohledávka z faktury č. [hodnota] byla již předmětem původního započtení a je také sporná, neboť žalobce tvrdí, že tato faktura byla vystavena v rozporu se smlouvou. Vzhledem k rozdílným stanoviskům stran by bylo nutno z dokazování nejprve zjistit, zda fakturace žalované koresponduje s obsahem uzavřené smlouvy a s rozsahem provedení stavebních prací. Vzhledem k tomu je míra nejistoty ohledně pohledávky žalované výrazně vyšší než u pohledávky žalobce, proto nemůže být způsobilá k započtení a námitka relativní neplatnosti jednostranného započtení vznesená žalobcem je důvodná. Proto soud I. stupně zamítl pro nadbytečnost důkazní návrhy související s prokázáním oprávněnosti nároku žalované a žalobě vyhověl.

4. Proti tomuto rozsudku podala včas odvolání žalovaná, neboť je přesvědčena, že s námitkou započtení se soud I. stupně vypořádal zcela formalisticky. Poukazuje na to, že mezi účastníky byla uzavřena jediná smlouva od dílo, jejímž předmětem byla celková rekonstrukce nemovitosti žalobce za 3 299 712 Kč. Veškeré práce, včetně víceprací, měly být prováděny na základě této jediné smlouvy a dodatků k ní. Veškeré subdodávky probíhaly výlučně přes žalovanou jako zhotovitele. Veškeré dodávky, vícepráce, včetně FVE, byly fakturovány a vedeny pod stejným číslem zakázky a v rámci jediné rozpočtové jednotky, přičemž objednatel nečinil žádné kroky, ze kterých by vyplývalo, že se jedná o samostatnou dodávku. Charakter plnění odpovídal jednotnému účelu – zajištění plnohodnotného užívání rekonstruované nemovitosti. Veškeré technické, organizační i smluvní vazby byly soustředěné pod žalovanou, žádná samostatná smlouva o dodávce FVE nebyla nikdy mezi účastníky uzavřena. Vzhledem k trvající nečinnosti žalobce ohledně dodatku na vícepráce, opakovaným překážkám při předání prací a výhradám [právnická osoba]. ohledně technických podmínek instalace FVE musela žalovaná subdodávku zrušit a na ní jednostranně započetla nedoplatek za vícepráce a nezaplacené faktury. Tyto pohledávky jsou zcela doloženy, avšak její průkaznost nebyla soudem I. stupně posouzena, přestože k tomu byla předložena řada listin a byl navržen výslech svědků. Faktura č. [hodnota] byla částečně zaplacena, čímž žalobce uznal svůj dluh i ve zbylé části fakturované částky. Ani v tomto rozsahu, byť malém, však soud I. stupně kompenzační námitku neuznal. Jeho právní závěr o tom, že pohledávka žalované je nejistá a neurčitá, neobstojí ve světle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 684/2020. V něm se uvádí, že „vychází-li obě pohledávky ze stejného právního vztahu (založeného např. stejnou smlouvou uzavřenou mezi stranami), nelze přehlížet, že proti právu věřitele pasivní pohledávky na její uhrazení zde stojí právo dlužníka na to, aby dříve než bude nucen uhradit svůj dluh, byly spravedlivě posouzeny i širší souvislosti, ze kterých vznikl. Vznikne-li z téhož vztahu více vzájemných pohledávek, odpovídá zpravidla rozumnému (spravedlivému) uspořádání poměrů mezi stranami, aby tyto pohledávky byly vzájemně započitatelné“. Tato judikatura přitom dopadá na skutkově obdobné situace, jako je i daný případ. I zde zjevně nešlo o 2 odlišné právní vztahy, ale o jediný komplexní smluvní vztah založený jednou smlouvou. Vzhledem k tomu žalovaná žádala zrušení rozsudku a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení.

5. Žalobce v rozsáhlém vyjádření nesouhlasil s odvolacími důvody a navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu. Uvedl, že žalovaná staví odvolání na jiném skutkovém základu, než zjistil soud I. stupně. Není pravdou, že dodávka FVE vychází ze stejného smluvního vztahu jako pohledávka žalované, neboť FVE byla řešena zcela samostatně a mimo smlouvu o dílo. Okresní soud správně zjistil, že v návaznosti na provádění stavebních prací dle této smlouvy o dílo zahájili účastníci jednání o zhotovení FVE, ovšem k uzavření smlouvy o realizaci FVE nakonec mezi nimi nedošlo. Soud I. stupně také správně zjistil, že smlouva o dílo nikde neobsahuje práce pro FVE. Další zásadní odlišností je to, že žalobcem zaplacená částka 453 648,16 Kč byla uhrazena ke zcela konkrétnímu účelu, a sice k přeposlání od žalované společnosti [právnická osoba]. dle smlouvy o dílo uzavřené mezi žalovanou a touto společností. I v příslušné faktuře je výslovně uvedeno, že se jedná toliko o „přefakturaci“. Nepravdivé je i tvrzení žalované, že údajně zajišťovala komunikaci se [právnická osoba]., které nakonec nepřeposlala ani žalobcem zaplacenou částku, ale jenom zhruba 250 000 Kč. Žalobce se plně ztotožňuje s právním závěrem okresního soudu, že je dána vysoká míra nejistoty ohledně pohledávky žalované. K tomu žalobce předložil odborné vyjádření, z něhož plyne, že žalovaná mu dodala stavební práce v hodnotě 1 617 045 Kč, přičemž tyto práce vykazují vady v hodnotě 262 314,08 Kč. Současně plyne z dalších listin, že žalobce dosud žalované zaplatil v rámci smlouvy o dílo 2 687 683 Kč. Není tak vůbec zřejmé, jak žalovaná ke své údajné pohledávce 616 234 Kč dospěla. S připočtením toho, co už dostala zaplaceno, vlastně tvrdí, že jí vznikl nárok na úhradu částky, která je téměř ve výši konečné ceny díla dle smlouvy o dílo. Žalobce má navíc za to, že tuto svou pohledávku žalovaná před soudem I. stupně vlastně ani dostatečně nekonkretizovala. Má více než o 200 000 Kč převyšovat pohledávku žalobce, takže se žalovaná nikdy nevyhne tomu, že jí bude muset uplatnit samostatnou žalobou. To však dosud neučinila. Žalobce v této souvislosti vyslovil obavu o solventnost žalované. Právě proto v průběhu řízení podal návrh na předběžné opatření, jemuž nakonec krajský soud nevyhověl, z důvodů, které pro žalobce nejsou zcela pochopitelné. Navrhl doplnění dokazování, a to zejména o výpis z účtu žalované a o odborné vyjádření.

6. Podle § 212 o. s. ř. přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu a po projednání věci dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.

7. Soud I. stupně, který postupoval v řízení bez procesních vad, totiž plně vystihl podstatu věci jak ve skutkové, tak v právní rovině. Provedl dokazování právě v tom rozsahu, jaký mu umožnil přijmout konečné právní závěry. A jestliže jsou tyto právní závěry správné, nebylo a není potřeba dalšího provádění dokazování. Rozhodné skutečnosti k tomuto jsou podrobně a chronologicky popsány v odůvodnění napadeného rozhodnutí (viz zejména bod 3.). Byť strany neučinily některá svá tvrzení za skutkově nesporná ve smyslu § 120 odst. 3 o. s. ř., přesto vlastně žádný ze skutkových závěrů soudu I. stupně vyslovených v uvedené části odůvodnění jeho rozhodnutí nadále není nikterak sporným, jak o tom vypovídá i obsah odvolání. Takto zjištěnému skutkovému stavu odpovídá i právní posouzení, které je opět podrobné a pečlivé, s citací výkladu příslušné právní úpravy a s rozsáhlým rozvedením důvodů, pro které je namístě právní názor plynoucí z právního rozboru aplikovat na danou věc. To se týká posouzení námitky započtení ze strany žalované, když žalobní nárok je vlastně od počátku nepochybný už na základě stanoviska žalované a nevyžadoval tak podrobnější rozbor. Je tedy možné shrnout, že při těch právních závěrech, které soud I. stupně přijal, nepominul nic rozhodného a relevantního, jsou bezezbytku naplněny základní procesní požadavky jak z hlediska § 132 o. s. ř., tak z hlediska § 157 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud se tak může plně ztotožnit s odůvodněním napadeného rozhodnutí ve skutkové i právní rovině a pokud nebude nic dalšího uvedeno, plně na jeho obsah odkazuje.

8. Je zcela lichý argument žalované o formalistickém přístupu soudu I. stupně. Opak je zřejmý při pohledu na konkrétní úvahy a skutečnosti, kterými soud I. stupně rozebíral v bodech 13. – 16. odůvodnění rozsudku naplnění či nenaplnění dikce § 1987 odst. 2 o. z. (jehož přesný výklad je zase v bodu 12. odůvodnění). Pokud žalovaná v této souvislosti tvrdí, že okresní soud opomněl podstatu námitky v rámci „průběhu a rozsahu smluvního vztahu“, lze jenom souhlasit s vyjádřením žalobce, že toto odvolací tvrzení je postaveno na jiném skutkovém základu, než zjistil soud I. stupně (a než vlastně tvrdila i sama žalovaná). Jistěže mezi účastníky byla uzavřena jediná smlouva o dílo dne 15. 11. 2023, která se však týkala stavebních prací na domě žalobce a tudíž v ní dodávka FVE nebyla „zahrnuta“, jak i žalovaná uvádí ve zdůvodnění odporu z 11. 11. 2024. Přestože mezi účastníky bylo jednáno o dodávce FVE, nakonec mezi nimi k uzavření písemné smlouvy nedošlo, jak uvádí rovněž i žalovaná v uvedeném podání, když smlouvu k tomuto uzavřela pouze žalovaná se subdodavatelem. Už z pohledu těchto skutečností je značně nelogická snaha žalované navazujícími úvahami dovodit, že dodávka FVE vlastně spadá pod zmíněnou smlouvu o dílo uzavřenou mezi účastníky. Jedinou spojitost mezi ní a dodávkou FVE je to, že se mělo jednat o zhotovení díla na stejné nemovitosti. Soud I. stupně však správně uzavírá, že to přirozeně samo o sobě nemůže vést k závěru, že se jedná o ten samý právní vztah mezi účastníky. Odvolací argument, že žalovaná nečinila žádné kroky, ze kterých by plynulo, že FVE představuje samostatnou dodávku, je bezpředmětný. V návaznosti na uvedené přece platí, že smlouva o dílo mezi účastníky se týkala pouze a jedině stavebních prací na domě žalobce, charakter plnění u FVE je naprosto odlišný. Tomu také odpovídá časový a věcný sled událostí. Dodávku FVE měl plnit v plném rozsahu subdodavatel, se kterým žalovaná právě a jedině za tímto účelem uzavřela, a to až v průběhu roku 2024, smlouvu o dílo. A jak v této souvislosti správně poukazuje žalobce, tomu odpovídala i fakturace žalované žalobci, z níž vznikl žalobní nárok. Pokud je v ní uváděna smlouva o dílo, není to ta, která byla uzavřena mezi účastníky, ale smlouva mezi žalovanou a [právnická osoba]. Současně je zřejmé, že tento účetní krok naprosto nesouvisel s činností, kterou prováděla žalovaná dle smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky (včetně případných „víceprací“), protože žalobci pouze „přefakturovávala“ to, co měla sama plnit v rámci smlouvy o dílo se [právnická osoba]. Je již pro potřeby tohoto rozhodnutí nadbytečné rozebírat, že možná povinnost v rozsahu 453 648,16 Kč v daný okamžik ani neměla, protože z této částky přijaté od žalobce odeslala [právnická osoba]. pouze něco přes polovinu z ní. Je tak možné souhlasit s okresním soudem, že částka 453 648,16 Kč nebyla žalobcem zaplacena v rámci smlouvy o dílo z 15. 11. 2023, ale vlastně bez smluvního podkladu, protože v řízení nebylo prokázáno, že by mezi účastníky ke smlouvě o dílo na dodávku FVE v nějaké formě nakonec došlo.

9. Soud I. stupně správně cituje základní a zásadní právní větu z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 684/2020 o tom, která pohledávka se pokládá za nejistou a neurčitou ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z. Součástí právních závěrů v tomto rozhodnutí je také to, co cituje v odvolání žalovaná o tom, že při vzniku více vzájemných pohledávek z téhož právního vztahu odpovídá zpravidla rozumnému uspořádání poměrů, aby tyto pohledávky byly vzájemně započitatelné. V daném případě však aktivní a pasivní pohledávky, jež žalovaná učinila předmětem zápočtu, nejsou z téhož právního vztahu, jak bylo výše rozebráno, takže aplikace tohoto právního názoru nepřichází v úvahu. S ohledem na výsledky dokazování je ovšem možné nad rámec tohoto dodat, že i kdyby pohledávku žalobce bylo možné podřadit po smlouvu o dílo uzavřenou mezi účastníky 15. 11. 2023, rozumnému uspořádání by vzájemná započitatelnost neodpovídala. Uvedený právní závěr užívá slovo „zpravidla“, z čehož je zcela jasné, že není a nemůže být bezvýjimečný. Naopak specifický charakter by i v rámci smluvního vztahu mezi účastníky, tvrzeného žalovanou, měl žalobní nárok. Ten jednak nespočíval v provedení stavebních prací, měl zcela jiný obsah. A jak bylo výše zmíněno, žádnou stavební činnost by žalovaná v rámci této zakázky neprováděla, protože jiný druh činnosti by v plném rozsahu uskutečnila společnost [právnická osoba]. A co je také důležité, k žádnému plnění zde nedošlo, žalované byla na účet vrácena i ta část, kterou po platbě žalobce na její účet odeslala [právnická osoba]. Jinými slovy jestliže mezi žalovanou a touto společností došlo po odstoupení od smlouvy ze strany žalované k vyrovnání jmění, jež si poskytly, o to více by bez dalšího mělo dojít k vyrovnání plnění i mezi účastníky, kteří nakonec ani smlouvu na tuto dodávku FVE neuzavřeli.

10. Soud I. stupně totiž naprosto správně vyhodnotil pro danou věc druhou stěžejní skutečnost, a sice míru nejistoty ohledně aktivní pohledávky žalované a pasivní pohledávky žalobce. V této otázce se odvolání vůbec nevěnuje, přitom právě v ní je třeba spatřovat podstatu posouzení věci, které se odvolání zase dovolává. Okresní soud zcela logicky a přesně vyhodnotil vše, co s touto otázkou souvisí – mnohem rozsáhlejší požadavky na dokazování aktivní pohledávky, různý právní charakter dílčích nároků v rámci této pohledávky, konkrétní a relevantní námitky žalobce vůči těmto nárokům, podložené také odborným posouzením. Co vše bude potřebné ke zjištění základu a výše pohledávky žalované, výstižně vyjádřil soud I. stupně v bodu 15. svého odůvodnění. To se týká i prací vyúčtovaných fakturou č. [hodnota]. Jak uvádí správně napadený rozsudek, i tato část díla je sporná. Z toho, že část fakturované sumy byla žalobcem zaplacena, nelze dovodit uznání ani zbytku fakturované částky ve smyslu § 2054 odst. 2 o. z. Jedná se o jednu z dílčích faktur vystavených v průběhu provádění stavebních prací, kterou tak nelze považovat v rámci daného smluvního vztahu za samostatnou a oddělovat od dalších částí díla. Žalovaná ostatně ani nespecifikovala, na základě jakých konkrétních okolností by bylo možné dovodit, že tímto žalobce tuto dílčí část pohledávky v rozsahu fakturace uznal.

11. To jsou důvody, pro které se odvolací soud může plně ztotožnit s konečným právním závěrem okresního soudu, že aktivní pohledávka žalované není způsobilá ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z. k započtení v důsledku své nejistoty. Tím je současně jasná i správnost procesního názoru soudu I. stupně o tom, že další navrhované dokazování ze strany účastníků je nadbytečné. To tudíž přirozeně platí i o důkazních návrzích vznesených žalobcem v průběhu odvolacího řízení, jež se navíc paradoxně týkají okolností vztahujících se k aktivní pohledávce žalované. A důkaz výpisem z účtu žalované je pro rozhodnutí odvolacího soudu rovněž zcela nadbytečný.

12. Proto odvolací soud mohl přistoupit dle § 219 o. s. ř. k potvrzení rozsudku soudu I. stupně ve výroku ve věci samé o platební povinnosti žalované.

13. Podle § 220 odst. 1 o. s. ř. byl změněn výrok o náhradě nákladů řízení, který je co do základu správný, nikoliv však co do výše. Náklady vynaložené účastníkem v souvislosti s předběžným opatřením také patří mezi náklady řízení (ať už jde o předběžné opatření před zahájením řízení ve věci samé nebo v jeho průběhu). Pokud ovšem byl návrh na nařízení předběžného opatření zamítnut, nelze žalobci náhradu těchto nákladů přiznat ani dle § 145 o. s. ř., i kdyby byl ve věci samé plně úspěšný. Proto žalobci na nákladech nelze přiznat úkony za návrh na nařízení předběžného opatření a za vyjádření k odvolání žalované proti usnesení o nařízení předběžného opatření. Za samostatný úkon právní služby pak nelze pokládat ani nahlížení do spisu 15. 4. 2025. Nejde o samostatný úkon právní služby vymezený v § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., za konkrétních okolností ho lze analogicky podřadit pod písmeno f) tohoto ustanovení o prostudování spisu při skončení vyšetřování. V daném případě však nahlížení do spisu kvalitativně tomuto úkonu neodpovídá, protože v okamžiku, kdy zástupce žalobce spis studoval, tak se v něm nenacházely obsahově žádné zásadní listiny, jež by žalující straně nebyly známy, nemluvě o tom, že zhruba měsíc před zástupcem žalobce spis studoval také sám žalobce. Z těchto důvodů náleží žalobci náhrada nákladů pouze za 7,5 úkonů právní služby po 9 940 Kč, což představuje 74 550 Kč. K tomu přistupuje náhrada režijních paušálů, 5x 300 Kč a 3x 450 Kč, což činí 2 850 Kč. Ve věci pak proběhlo pouze jediné jednání 17. 4. 2025, takže náhrada za z ztrátu času a za jízdné náleží pouze za 1 cestu tam a zpět (což je ztráta času za 4 půlhodiny po 100 Kč a jízdné 918 Kč). K částce 78 718 Kč přistupuje náhrada DPH 16 531 Kč a náhrada za soudní poplatek 20 431 Kč. Odvolací soud tak změnil výrok o náhradě nákladů řízení tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 115 680 Kč, a to v souladu s § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobce do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

14. Podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. má žalobce právo na náhradu účelných nákladů také za odvolací řízení. Ty jsou tvořeny 2 úkony právní služby v plné sazbě 9 940 Kč (vyjádření k odvolání, účast u jednání) a polovičním úkonem za 4 970 Kč za účast u vyhlášení rozsudku, což činí 24 850 Kč. K tomu přistupují 3 režijní paušály po 450 Kč, ztráta času za 4 půlhodiny po 100 Kč a jízdné 918 Kč. K částce 27 518 Kč pak náleží náhrada DPH 5 779 Kč. Listina z 23. 7. 2025 označena jako návrh na zajištění důkaz nebyla dle obsahu tímto návrhem, ale pouze důkazním návrhem dle § 120 odst. 1 o. s. ř., což samostatný úkon není. Proto bylo žalované uloženo zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení celkem 33 297 Kč, rovněž k rukám zástupce žalobce do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení