15 CO 30/2019 - 317

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Vašíčka a soudců Mgr. Martiny Polákové a Mgr. Pavla Mádra ve věci žalobce: ; Ing. [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] zastoupený advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: ; Statutární město Brno, Městská část [obec] [část obce], IČO: [osobní údaje žalovaného] sídlem [adresa] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Brně (dále jen„ soud I. stupně“) ze dne 12. 11. 2018, č. j. 115 C 201/2017-140, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se v napadeném výroku I. potvrzuje.

II. Ve výroku II. o nákladech řízení se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 27 200 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupkyně žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení].

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech odvolacího a dovolacího řízení částku 23 950 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. V řízení zahájeném podáním žaloby dne [datum] se žalobce domáhal vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru, kterou mu žalovaný dal jako zaměstnavatel dne [datum] podle ust. § 52 písm. g/ zákoníku práce a která mu byla doručena [datum], je neplatná. Uvedl, že tuto výpověď žalovaný odůvodnil tím, že žalobce se dne [datum] před skončením pracovní doby nenacházel na pracovišti, nýbrž na poštovním úřadě, přičemž v docházkovém listě nebyl vyznačen předčasný odchod ze zaměstnání. Podle žalovaného si žalobce vyznačil konec směny o 16 minut později, než byla skutečnost. V této skutečnosti žalovaný spatřoval závažné porušení základních povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci. Žalobce výpověď považoval za ryze účelovou. Poukazoval také na to, že v pracovní smlouvě měl sjednaný úvazek 40 hodin týdně s pružnou pracovní dobou. K tomu dodal, že i kdyby v evidenci jeho docházky byl nesoulad o 16 minut, jak žalovaný tvrdí, byl by asi prvním zaměstnancem, který by z takového důvodu dostal výpověď. Z těchto důvodů po doručení výpovědi oznámil žalovanému neprodleně, že tuto výpověď považuje za neplatnou a že trvá na dalším zaměstnávání a přidělování práce.

2. Žalovaný s žalobou nesouhlasil a navrhoval, aby byla zamítnuta. Výpověď považoval za platnou. Poukazoval na to, že žalobce dne [datum] nedodržel pracovní dobu v délce minimálně 16 minut a že porušil další pracovní předpisy, jakož i etický kodex žalovaného. Tyto skutečnosti zjistil dne [datum] a vyhodnotil je jako porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci podle § 52 písm. g/, část věty před středníkem zákoníku práce. K porušení povinností dodal, že žalobce dne [datum] v 15:59 hodin odeslal z pošty na ulici [příjmení] 8 v [obec] balík, jehož obsahem byl kostým vězeňského pyžama s nalepovacím vězeňským číslem, adresovaný místostarostovi Městské části [obec] [část obce] Ph.Dr. [jméno] [jméno], u kterého tak vyvolal obavy. Za situace, kdy ten den žalobci končila směna až v 16:15 hod., přičemž si žalobce nevyznačil předčasný odchod ze zaměstnání, žalovaný vyhodnotil jednání žalobce jako útok na majetek zaměstnavatele, tedy jako podvodné jednání. Poukazoval rovněž na to, že o skutečnosti, že žalobce byl dne [datum] v 15:59 hod. (tj. v době, kterou si vykázal za odpracovanou) v soukromé záležitosti mimo budovu žalovaného, se dozvěděl až z usnesení Magistrátu města Brna z 5. 4. 2017, č. j. MMB/015298 [číslo], které obdržel [datum] přes podatelnu úřadu.

3. Rozsudkem soudu I. stupně ze dne 12. 11. 2018, č. j. 115 C 201/2007-140, bylo (po vyloučení nároku žalobce na náhradu mzdy k samostatnému řízení) určeno, že výpověď z pracovního poměru žalovaným ze dne [datum] a doručená žalobci dne [datum] je neplatná (výrok I.) a současně byl žalovaný zavázán zaplatit žalobci náhradu náklady řízení ve výši 32 492 Kč (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že žalobce byl zaměstnancem žalovaného na základě pracovní smlouvy uzavřené dne [datum] ve funkci hospodářsko správního referenta – bytového technika. Dne [datum] doručil žalovaný žalobci výpověď z pracovního poměru, která byla odůvodněna způsobem popsaným v žalobě. Dovodil, že žalovaný se o důvodu výpovědi dověděl dne [datum], kdy bylo na podatelnu žalovaného doručeno oznámení Policie ČR o přestupku žalobce, ve kterém byly popsány všechny skutečnosti, které byly následně použity jako důvod k výpovědi. Poukázal na to, že„ …rovněž z emailu ze dne [datum], který sepsal tajemník žalovaného, jednoznačně vyplývá, že o jednání žalobce, pro které dal žalovaný žalobci výpověď z pracovního poměru, věděl tajemník žalovaného již dne [datum]“. Uzavřel, že za situace, kdy žalovaný o důvodech výpovědi věděl od [datum] a výpověď doručil žalobci teprve dne [datum], žalovanému marně uběhla propadná lhůta dle § 58 odst. 1 zákoníku práce a žalovaný doručil žalobci výpověď opožděně. Dodal, že i kdyby (hypoteticky) byla výpověď dána včas, nebylo žalovaným v řízení prokázáno, že by porušení povinností vyplývajících z právních předpisů a vztahujících se k žalobcem vykonávané práci, dosáhlo intenzity závažného porušení.

4. Po odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 10. 2019, č. j. 15 Co 30/2019-159, rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení změnil tak, že zavázal žalovaného zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 27 200 Kč, a zavázal žalovaného zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 5 600 Kč. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu I. stupně a uzavřel, že„ …žalovaný se dověděl z oznámení o přestupku o tvrzeném porušení pracovních povinností, neboť do sféry dispozice zaměstnavatele se toto oznámení o přestupku dostalo dne [datum]. Není rozhodující, zda toto oznámení o přestupku se dostalo do dispoziční sféry tajemníka, který vystupuje vůči zaměstnancům jako zaměstnavatel, ale postačí, že oznámení o přestupku došlo zaměstnavateli. Záleží na podatelně, jakým způsobem poštu rozdělí, zda ji předá nadřízenému žalobce či jinému orgánu. Posouzení toho, kdy se zaměstnavatel dověděl o tvrzeném porušení povinností, nemůže záležet na úvaze podatelny, kterému subjektu oznámení o přestupku doručí. [příjmení], jakou se má zaměstnavatel dovědět o porušení povinností zaměstnancem, není v zákoně stanovena. O tom, že se zaměstnavatel doví o porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance, nemusí mít zaměstnavatel zcela jistotu, popřípadě nemusí znát všechny podrobnosti a okolnosti, ale postačí pouze to, že se o porušení povinností dověděl. Neformálně se mohl dovědět o tom, že probíhá přestupkové řízení vůči žalobci též tajemník žalovaného, a to z přípisu JUDr. [jméno] [příjmení] ze dne [datum] (č. l. 83 spisu), na který tajemník bezprostředně e-mailem reagoval. O porušení pracovních povinností ze strany žalobce se žalovaný mj. dověděl též z přípisů členů přestupkové komise ze dne [datum], ve kterém oznamovali členové komise důvody pro své vyloučení z projednání věci pro podjatost. Z tohoto oznámení je nadevší pochybnost zřejmé, že předmětem přestupkového řízení je jednání Ing. [jméno] [příjmení], které je zde též popsáno…“.

5. Po dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. 4. 2020, č. j. 21 Cdo 391/2020-175, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že z pouhé skutečnosti doručení oznámení Policie ČR o přestupku žalobce na podatelnu žalovaného a následně (zřejmě) předsedkyni přestupkové komise nelze dovodit vědomost žalovaného o důvodu následné výpovědi, dané žalobci. Poukázal na to, že tajemník obecního úřadu plní úkoly statutárního orgánu zaměstnavatele vůči zaměstnancům obce a je tedy vedoucím zaměstnancem nadřízeným žalobci [příjmení] závěr, že je sice možné, ba dokonce i pravděpodobné, že tajemník žalovaného [příjmení] [jméno] [příjmení] byl s obsahem oznámení Policie ČR o přestupku žalobce seznámen, a to někdy v mezidobí od [datum] do [datum], avšak pouhá možnost či domněnka, že se tak stalo, k určení počátku běhu prekluzivní lhůty k podání výpovědi z pracovního poměru nepostačuje. Z toho dovodil, že závěr odvolacího soudu o tom, že o tvrzeném porušení pracovních povinností se žalovaný dozvěděl již dne [datum], není správný, a rovněž, že dosavadní skutková zjištění nedávají možnost usoudit, zda se tak stalo někdy v mezidobí od [datum] do [datum].

6. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 9. 2020, č. j. 15 Co 30/2019-194, rozsudek soudu I. stupně opětovně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení ho změnil tak, že zavázal žalovaného zaplatit žalobci na nákladech řízení 27 200 Kč a zavázal žalovaného zaplatit žalobci na nákladech odvolacího a dovolacího řízení 11 200 Kč. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že žalovaný se o důvodu výpovědi žalobci dověděl již z přípisu Policie ČR ze dne [datum]. V tomto směru poukázal na to, že v rozhodné době vykonával u žalovaného funkci místostarosty PhDr. [příjmení] [jméno], že místostarosta může zastupovat starostu a že dozví-li se místostarosta o okolnostech vedoucích k dání výpovědi, je to třeba považovat za okolnost, o které se dověděl zaměstnavatel. Dodal, že místostarosta PhDr. [příjmení] [jméno] potvrdil, že usnesení Policie ČR mu bylo doručeno na adresu trvalého bydliště. Z těchto skutečností dovodil, že dověděl-li se žalovaný o důvodu dání výpovědi žalobci dne [datum] a výpověď z pracovního poměru dal žalobci až [datum], učinil tak po uplynutí zákonem stanovené lhůty. Odvolací soud pak souhlasil s právním závěrem soudu I. stupně, který dovodil, že žalobce porušil své povinnosti, avšak porušení povinností nedosahovalo intenzity závažného porušení.

7. Proti druhému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu žalovaný znovu podal dovolání. Nesouhlasil zejména se závěrem odvolacího soudu v tom směru, že není rozhodující, zda se oznámení o přestupku dostalo do dispoziční sféry tajemníka, ale že postačí, že oznámení o přestupku došlo k zaměstnavateli. Trval na tom, že o oznámení přestupku (týkajícího se žalobce) se dozvěděl až z usnesení Magistrátu města Brna č. j. MMB/015298 [číslo] z 5. 4. 2017, které obdržel [datum] přes podatelnu úřadu. Nadále tak výpověď danou žalobci považoval za platnou.

8. O druhém dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozhodl rozsudkem z 20. 5. 2022, č. j. 21 Cdo 424/2021-209, kterým byl rozsudek odvolacího soudu z 15. 9. 2020, č. j. 15 Co 30/2019-194 zrušen a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k právnímu závěru, že vědomost místostarosty žalovaného (Ph.Dr. [jméno] [jméno]) o důvodech, pro který je možno rozvázat pracovní poměr výpovědí (v tomto případě o přestupku žalobce spáchaného [datum]), není rozhodující pro dodržení prekluzivní lhůty pro výpověď ve smyslu § 58 odst. 1 zákoníku práce. Dovolací soud dovodil, že v tomto směru je rozhodující vědomost tajemníka žalovaného, kterého - v případě obce jako zaměstnavatele - je možno považovat za nejvýše postaveného vedoucího zaměstnance ve vztahu k zaměstnancům obce zařazeným do obecního úřadu, tedy i ve vztahu k žalobci. Dodal rovněž, že pokud odvolací soud ve svém rozhodnutí poukazoval i na skutečnost, že místostarosta obce může zastupovat starostu, pak tato úvaha přehlíží, že místostarosta zastupuje starostu obce pouze v době jeho nepřítomnosti; že by takováto situace nastala v daném případě, ze spisu nijak nevyplývá. Dovodil tedy, že závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaný při rozvázání pracovního poměru nedodržel subjektivní prekluzivní lhůtu, není (zatím) správný. Dále dovolací soud vyslovil i právní závěr ve vztahu k hodnocení jednání žalobce, na základě kterého mu byla dána výpověď, když soudy obou stupňů dovodily že, že vytčené jednání nedosáhlo intenzity závažného porušení povinností vyplývajících z právních předpisů a jiných předpisů vztahujících se k práci zaměstnance. Dovolací soud s takovým hodnocením intenzity nesouhlasil s tím, že soudy obou stupňů postupovaly v rozporu s judikatorními zásadami. Dodal, že nesprávnost vyhodnocení jednání žalobce (z hlediska intenzity) vyplývá zejména z toho, že žalobce se své jednání snažil zakrýt nepravdivým údajem o opuštění pracoviště, dále z toho, že žalobce tuto dobu využil k plánované dehonestaci funkcionáře (zastupitele) obce, u níž byl zaměstnán, a konečně i ze zjištění k osobě žalobce (předchozí výtky žalovaného k plnění jeho pracovních povinností). Dovolací soud rovněž poukázal i na to, že místostarosta žalovaného [příjmení] [jméno] [jméno] byl před soudem nesprávně vyslechnut jako účastník řízení, když správně měl být vyslechnut jen jako svědek.

9. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou (§ 201 o.s.ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contrario o.s.ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o.s.ř.), v souladu s § 212 a § 212a o.s.ř. přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně i řízení, které mu předcházelo, a po doplnění dokazování dospěl opětovně k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

10. Podle § 58 odst. 1 zákoníku práce pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci nebo z důvodu, pro který je možné okamžitě zrušit pracovní poměr, může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď nebo s ním okamžitě zrušit pracovní poměr pouze do 2 měsíců ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru dověděl, a pro porušení povinnosti vyplývající z pracovního poměru v cizině do 2 měsíců po jeho návratu z ciziny, nejpozději však vždy do 1 roku ode dne, kdy důvod k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru vznikl.

11. Podle § 58 odst. 2 zákoníku práce stane-li se v průběhu 2 měsíců podle odstavce 1 jednání zaměstnance, v němž je možné spatřovat porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, předmětem šetření jiného orgánu, je možné dát výpověď nebo s ním okamžitě zrušit pracovní poměr ještě do 2 měsíců ode dne, kdy se zaměstnavatel dověděl o výsledku tohoto šetření.

12. V této fázi řízení pro rozhodnutí ve věci měla zásadní význam skutečnost, kdy žalovaný získal vědomost o skutečnostech zakládajících důvod k výpovědi dané žalobci z pracovního poměru. Jak již Nejvyšší soud vyložil v prvním kasačním rozhodnutí z [datum], vědomost právnické osoby o určité právně významné skutečnosti se primárně odvíjí od vědomosti členů jejího statutárního orgánu (viz například rozhodnutí ve věcech sp. zn. 29 Cdo 3526/2007, sp. zn. 29 Cdo 3688/2011 nebo sp. zn. 29 Cdo 4554/2015). Jak již bylo rovněž uvedeno, v případě obce dovolací soud dovodil, že úkoly statutárního orgánu zaměstnavatele v oblasti pracovněprávních vztahů plní tajemník. Dále Nejvyšší soud vyložil, že není rozhodující, zda se oznámení o přestupku žalobce, ze kterého bylo možné získat vědomost o skutečnostech zakládajících důvod k výpovědi, dostalo do dispoziční sféry tajemníka, ale rozhodující je, kdy se prokazatelně tajemník o těchto skutečnostech (v daném případě o oznámení Policie o přestupku žalobce) dozvěděl.

13. V tomto směru bylo dokazování doplněno opakovaným výslechem svědka [příjmení] [jméno] [příjmení] (tajemníka žalovaného), výslechem svědka [příjmení] [jméno] [jméno] (místostarosty žalovaného), výslechem žalovaného jako účastníka řízení (starosty Mgr. JUDr. [jméno] [příjmení]), výslechem svědkyň [jméno] [příjmení] (pracovnice podatelny), Ing. [jméno] [příjmení] (vedoucí odboru vnitřních věcí) a Mgr. [jméno] [příjmení] (předsedkyně přestupkové komise žalovaného) a listinnými důkazy.

14. Pokud se týká vědomostí tajemníka, odvolací soud po jeho opakované svědecké výpovědi dospěl ke skutkovému závěru, že jeho vědomost o oznámení Policie České republiky z [datum] (doručeného na podatelnu žalovaného [datum]) nebyla před dnem [datum] bez pochybností prokázána. Je sice pravda, že tajemník v rámci opakované výpovědi před odvolacím soudem v její spontánní části mimojiné vypověděl, že„ …listinu jsem dostal do rukou a předal jsem ji přestupkové komisi…“, dále také, že„ …pokud je na listině podací razítko 9. 3., tak listinu jsem musel dostat 10. 3., maximálně 11. 3….“. Nicméně v další části výpovědi toto své tvrzení zpochybnil, když začal uvádět:„ …já to vážně nevím … já to skutečně nevím … v žádném případě nevylučuji, že (listina) prošla mýma rukama … jsem téměř přesvědčen na 90 %, že podatelna, pokud přišlo takovéto oznámení od Policie, to rovnou předávala na přestupkovou komisi bez nějakého mého mezičlánku … nevylučuji to, připouštím, že je to možné … nejsem schopen v této chvíli si vybavit, jestli jsem toto (listinu) skutečně měl v ruce nebo ne … říkám, že jsou možné obě dvě varianty…“. Začal tedy vypovídat stejně jako ve své první výpovědi před odvolacím soudem. Pokud by žádné jiné relevantní důkazy k této sporné skutečnosti nebyly provedeny, pak by odvolací soud pravděpodobně vycházel ze spontánní části výpovědi tajemníka, tedy z toho, že tato listina mu prošla rukama před [datum]. Nicméně bylo třeba hodnotit i další provedené důkazy, a to výpověď svědkyně [příjmení] (pracovnice podatelny), [příjmení] (vedoucí odboru vnitřních věcí) a [příjmení] (předsedkyně přestupkové komise). Tyto svědkyně všechny shodně potvrdily, že oznámení Policie z [datum] (doručené na podatelnu žalovaného dne [datum]) bylo z podatelny předloženo odboru vnitřních věcí, ze kterého to putovalo přímo přestupkové komisi. Výpovědi těchto svědkyň tedy shodně vyvrací spontánní část výpovědi tajemníka [příjmení] o tom, že tato listina (oznámení Policie z [datum]) po doručení na podatelnu prošla jeho rukama dříve, než byla postoupena na přestupkovou komisi. Průběh doručení předmětné listiny žalovanému a další nakládání s ní pak potvrzuje i výpis dat ze systému interní spisové služby (tzv. e-spis), který byl odvolacím soudem k důkazu proveden (č.l. 236) a spisový a skartační řád žalovaného (č.l. 275-298).

15. Vědomost tajemníka žalovaného nelze mít ani za prokázanou z žádosti JUDr. [příjmení] o informace z [datum], na kterou z pověření tajemníka odpověděla [datum] Mgr. [příjmení] [příjmení]. Zde lze poukázat i na závěry dovolacího soudu v prvním kasačním rozhodnutí, když Nejvyšší soud dovodil, že tyto písemnosti se bezprostředně porušení pracovních povinností žalobce netýkaly.

16. Pro rozhodnutí v této věci byla významná výpověď svědkyně [příjmení] [jméno] [příjmení]. Z její výpovědi bylo zjištěno, že tato svědkyně nebyla v předmětné době jen předsedkyní přestupkové komise žalovaného, ale i zaměstnancem žalovaného na pozici právník. Lze ji tedy považovat za specializovaného zaměstnance ve zřízené funkci pro řešení právních otázek. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu z 3. 4. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2426/2015 vyplývá, že pokud se podnikový právník při výkonu svého zaměstnání dozví o právně významné skutečnosti, od které se odvíjí vědomost statutárního orgánu společnosti (pro poměry tohoto případu i vědomost tajemníka), lze právnické osobě přičítat k tíži, že tyto skutečnosti podnikový právník jako specializovaný zaměstnanec nesdělí statutárnímu orgánu (tajemníkovi). Jak vyplynulo z výpovědi výše uvedených tří svědkyň a z výpisu dat ze systému interní spisové služby (e-spisu), který se týkal doručení předmětné listiny (oznámení Policie o přestupku žalobce), Mgr. [jméno] [příjmení] byla tato listina doručena [datum] (07:50 hodin). Z pozice právníka žalovaného tedy Mgr. [příjmení] měla s touto listinou seznámit tajemníka; pokud to neudělala, nemůže to jít k tíži žalobce. Lze dodat, že i Nejvyšší soud ve svém prvním kasačním rozhodnutí na závěry rozhodnutí ve věci sp. zn. 22 Cdo 2426/2015 poukázal.

17. Konečně odvolací soud z provedených důkazů dovodil, že vědomost o skutečnostech zakládajících důvod k výpovědi dané žalobci mohl získat i sám starosta žalovaného [příjmení] [jméno] [příjmení]. Tento závěr vyplývá z přestupkového spisu vedeného žalovaným pod sp. zn. [číslo], ze kterého vyplývá, že tento spis byl starostovi předložen Mgr. [příjmení] dne [datum], a to s ohledem na skutečnost, že všichni členové přestupkové komise se cítili podjatí k rozhodování o přestupku týkajícího se žalobce. V době předložení spisu starostovi tento spis obsahoval oznámení Policie z [datum], které popisovalo přestupek žalobce spáchaný [datum] takovým způsobem, že z něho bylo možné dovodit porušení povinnosti na straně žalobce (tj. opuštění pracoviště před koncem pracovní doby). Ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3526/2007 (rovněž zmíněného v prvním kasačním rozhodnutí) vědomost žalovaného o možných důvodech pro výpověď žalobce se primárně odvíjí i od vědomosti starosty jako statutárního orgánu.

18. S ohledem na výše uvedené závěry odvolací soud dospěl k tomu, že za situace, kdy se o skutečnostech zakládajících důvod k výpovědi žalobci prokazatelně dozvěděl právník žalovaného dne [datum] a starosta žalovaného dne [datum], je nutné učinit závěr, že výpověď daná žalobci dne [datum] byla daná po uplynutí zákonem stanovené dvouměsíční lhůty ve smyslu § 58 odst. 1 zákoníku práce. Za dané situace soud I. stupně rozhodl správně, pokud žalobě vyhověl a rozhodl o neplatnosti této výpovědi. Proto byl napadený rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. opětovně podle § 219 o.s.ř. potvrzen (výrok I. tohoto rozsudku).

19. Odvolací soud dále podle § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil závislý výrok II. o náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně, neboť při jeho přezkumu dospěl k jiné výši nákladů procesně úspěšného žalobce než soud I. stupně. Soud I. stupně správně podle § 142 odst. 1 o.s.ř. přiznal žalobci jako zcela úspěšnému účastníkovi plnou náhradu nákladů řízení a správně také náklady řízení sestávající se ze soudního poplatku a nákladů za právní zastoupení vyčíslil (viz bod 31 odůvodnění jeho rozsudku). Jediné pochybení spočívalo v tom, že mezi náklady za právní zastoupení byla připočítána i daň z přidané hodnoty, když v řízení nebylo osvědčeno, že právní zástupkyně žalobce je plátcem této daně. O tuto daň tedy přiznané náklady byly sníženy, proto částka představující náklady řízení nedosáhla výše 32 492 Kč, jak určil soud I. stupně, ale výše 27 200 Kč.

20. O náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. a § 243g odst. 1 věta druhá o.s.ř. Žalobci v průběhu odvolacího a dovolacího řízení vznikly náklady na jeho právní zastoupení. Ty byly vypočteny podle vyhlášky č. 176/1996 Sb. v platném znění (advokátní tarif). Odvolací soud vycházel z toho, že zástupkyně žalobce v těchto fázích řízení učinila 9 úkonů právní služby, které podle § 11 odst. 1, 2 advokátního tarifu spočívaly v těchto úkonech: 1) vyjádření k odvolání žalovaného z [datum], 2) účast u jednání odvolacího soudu [datum], 3) vyjádření k prvnímu dovolání žalovaného z [datum], 4) účast u jednání odvolacího soudu [datum], 5) -6) účast u jednání odvolacího soudu [datum] (jednání přesáhlo 2 hodiny), 7) účast u jednání odvolacího soudu [datum], 8) účast u jednání odvolacího soudu [datum], 9) účast u jednání odvolacího soudu [datum]. Podle § 9 odst. 3 advokátního tarifu ve spojení s § 7 bod 5 advokátního tarifu činí základní odměna za jeden úkon právní služby 2 500 Kč. V případě posledního (devátého) úkonu, který spočíval v účasti u jednání, kde došlo pouze k vyhlášení rozhodnutí, náleží odměna v poloviční výšin (1 250 Kč). Celkem tak zástupkyni žalobce náleží odměna ve výši 21 250 Kč (8,5 x 2 500 Kč). Podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu byl zástupkyni žalobce přiznán rovněž režijní paušál 300 Kč za každý úkon právní služby (to je celkem 2 700 Kč). Celkové náklady za právní zastoupení žalobce v této fázi řízení tak dosáhly částky 23 950 Kč. Pro úplnost odvolací soud dodává, že za úkon právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 advokátního tarifu nebylo považováno vyjádření zástupkyně žalobce z [datum], z [datum] a ze [datum], když k těmto vyjádřením žalobce nebyl vyzván a informace (právní stanoviska) mohly být žalobcem sděleny u nařízeného soudního jednání, které vždy následovalo po doručení těchto vyjádření na soud. Rovněž za účelný úkon nebyla považována replika k závěrečnému návrhu z [datum].