15 CO 30/2022 - 659

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Vašíčka a soudců Mgr. Martiny Polákové a Mgr. Pavla Mádra ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou z 9. 11. 2021, č. j. 10 C 121/2019-428, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se v napadeném výroku I. potvrzuje.

II. V napadeném výroku II. se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 42 168,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalované [příjmení] [jméno] [příjmení].

III. Ve výroku III. o nákladech řízení státu se rozsudek soudu I. stupně mění jen tak, že žalobce je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou na náhradě nákladů řízení státu částku 1 952 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 24 515,10 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalované [příjmení] [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. V řízení zahájeném podáním žaloby [datum] se žalobce domáhal vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne [datum], kterým měl skončit jeho pracovní vztah k žalované založený pracovní smlouvou z [datum] k [datum], je neplatné. V žalobě tvrdil, že dne [datum] uzavřel jako zaměstnanec se žalovanou jako zaměstnavatelem pracovní smlouvu, na základě, které byl u žalované zaměstnán na pozici ředitel společnosti; den nástupu do práce byl stanoven na [datum]. Tvrdil dále, že dne [datum] mu bylo ze strany žalované doručeno okamžité zrušení pracovního poměru z [datum], kterým žalovaná okamžitě zrušila jeho pracovní poměr z důvodu údajného porušení pracovněprávních povinností ze strany žalobce. Důvody pro okamžité zrušení pracovního poměru dle žalované spočívaly v následujících sedmi skutečnostech: -) žalobce měl v blíže nespecifikované době určit k výkonu práce pro svou společnost ([právnická osoba] [IČO], sídlem [adresa]) zaměstnance žalované, konkrétně [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a Bc. [jméno] [příjmení], ačkoliv mzdové, jakož i další náklady na tyto zaměstnance, nadále nesla žalovaná (důvod 1) -) žalobce v období od [datum] údajně nerespektoval povinnost zdržovat se během pracovní doby na místě výkonu práce (důvod 2) -) od roku 2017 měl žalobce vystavit za poradenské služby přijaté od [právnická osoba] [anonymizováno] [právnická osoba] ([IČO], sídlem [adresa]), v níž je žalobce ovládající osobou, faktury v celkové částce 12 408 309 Kč, které měl současně ze své pozice ředitele nechat za žalovanou zaúčtovat a vydat pokyn k jejich proplacení (důvod 3) -) v lednu 2019 měl žalobce vydat pokyn účetní žalované k zaplacení částek ve výši 1 250 000 Kč, 10 000 EUR a 10 000 USD ve prospěch [právnická osoba] [anonymizováno] (důvod 4) -) v březnu 2019 měl žalobce rozhodnout o prodeji některých vozidel žalované pod jejich tržní cenou, čemuž bylo žalovanou zabráněno (důvod 5) -) v lednu 2019 měl žalobce převést internetové domény vlastněné žalovanou na svou [právnická osoba] [anonymizováno] [právnická osoba] (důvod 6) -) v roce 2018 měl žalobce nechal zaúčtovat v účetnictví žalované daňové doklady, které nijak nesouvisely s předmětem podnikání žalované, a nebyly pro ni tudíž daňově uznatelnými náklady (důvod 7).

2. Žalobce s důvody pro okamžité zrušení jeho pracovního poměru nesouhlasil. Poukazoval na to, že své pracovní povinnosti ve vztahu k žalované vždy plnil řádně a že během celé doby trvání pracovního poměru neobdržel ze strany žalované žádné oznámení o nespokojenosti s jeho pracovním výkonem či jakoukoliv výtku směřující vůči plnění jeho pracovněprávních povinností. Z těchto důvodů dne [datum] zaslal žalované žádost o přidělování práce a naplňování pracovní smlouvy, která byla žalované doručena [datum]. Jelikož na tuto žádost žalovaná nereagovala, nezbylo mu než podat žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru. Poukázal na to, že žalobu podal v zákonné dvouměsíční lhůtě ve smyslu § 72 zákoníku práce.

3. Žalovaná žalobu považovala za nedůvodnou a navrhovala její zamítnutí. Bránila se nejprve tím, že okamžité zrušení pracovního poměru žalobce bylo z její strany provedeno v souladu se zákonem, když žalobce porušil své pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem. V průběhu řízení pak začala poukazovat i na to, že pracovní poměr žalobce u žalované zanikl již k [datum], a to tím, že k tomuto dni byl jmenován do funkce jediného člena představenstva žalované a že od té doby činnost, kterou měl pro žalovanou vykonávat na základě pracovní smlouvy z pozici ředitele společnosti, nadále vykonával z pozice člena představenstva žalované. Proto pracovní poměr žalobce u žalované zanikl konkludentní dohodou účastníků.

4. Soud I. stupně provedl rozsáhlé dokazování listinnými důkazy i výslechem řady svědků a poté ve věci rozhodl rozsudkem z 9. 11. 2021, č. j. 10 C 121/2019-428, kterým žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru žalobce u žalované zamítl (výrok I), žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 66 731,50 Kč (výrok II) a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 1 952 Kč, a to ve prospěch České republiky – na účet (přesně specifikovaný) Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou (výrok III). Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že soud I. stupně se nejdříve zabýval námitkou žalované v tom směru, že pracovní poměr žalobce ke dni jeho okamžitého zrušení již neexistoval, když měl zaniknout k [datum] (jmenováním do funkce jediného člena představenstva žalované). Zde soud I. stupně na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že činnost žalobce vykonávaná z pozice člena představenstva žalované se zcela kryla s jeho činností vykonávanou z pozice ředitele společnosti. Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, podle kterého činnost, kterou člen statutárního orgánu vykonává z titulu funkce člena tohoto orgánu (protože spadá do náplně této funkce), nemůže tento člen vykonávat současně jako závislou práci ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce. Poukázal dále i na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 190/15, který se rovněž týkal tzv. souběhu funkcí a ve kterém Ústavní soud zdůraznil, že ustálená judikatura obecných soudů o neplatnosti pracovních smluv, které byly uzavřeny pro stejnou činnost, jakou vykonává statutární orgán, je soudcovským dotvářením práva proti zájmům soukromých osob, ačkoliv zákaz tzv. souběhu funkcí statutárního orgánu a pracovněprávního vztahu zákon nikdy výslovně nestanovil; tento zákaz judikaturně dotvořily až obecné soudy. Dle Ústavního soudu tento výklad není v souladu s ústavněkonformním výkladem, když při posuzování smlouvy je vždy třeba upřednostňovat takový výklad, který nezakládá její neplatnost, jsou-li možné oba výklady. Soud I. stupně poté dospěl k právnímu závěru, že za situace, kdy provedeným dokazováním bylo prokázané, že žalovaná žalobci v období od roku 2017 až do února 2019 pravidelně každý měsíc poskytovala finanční plnění, že mu za období leden 2017 až březen 2019 vystavila potvrzení o zdanitelných příjmech ze závislé činnosti a že mu následně zaslala okamžité zrušení pracovního poměru, při respektování zásady pacta sunt servanda, jakož i dobré víry zaměstnance, pracovní poměr žalobce ke dni učinění okamžitého zrušení pracovního poměru existoval. Dodal dále, že pokud by pracovní poměr žalobce netrval po celou dobu trvání funkce člena představenstva, pak by se jeho pracovní poměr přinejmenším obnovil po jeho odvolání z funkce člena představenstva žalované (dne [datum]). Z těchto důvodů se soud I. stupně zabýval věcným přezkumem okamžitého zrušení pracovního poměru. Zde na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že pokud se týká vytýkaného jednání žalobce (specifikovaném v odstavci 1 odůvodnění tohoto rozsudku), tak důvody 1, 2, 3, 4, 6 a 7 nebyly prokázány. K odlišnému závěru dospěl pouze u jednání specifikovaným v okamžitém zrušení pracovního poměru tím, že v březnu 2019 měl žalobce rozhodnout o prodeji některých vozidel žalované pod jejich tržní cenou (důvod 5). Zde soud I. stupně učinil skutkový závěr, že se jednalo o vozidlo [značka automobilu], [registrační značka], když dle znaleckého posudku tržní cena tohoto vozidla k [datum] činila 156 710 Kč, přičemž žalobce toto vozidlo prodal svým známým za kupní cenu ve výši 90 000 Kč. Tím porušil povinnost nezpůsobovat zaměstnavateli škodu; jednalo se tedy o přímý útok na majetek zaměstnavatele, proto žalovaná za dané situace mohla žalobci okamžitě zrušit jeho pracovní poměr. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud I. stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a procesně úspěšné žalované přiznal plnou náhradu nákladů řízení ve výši 66 731,50 Kč O náhradě nákladů řízení státu rozhodl podle § 148 odst. 1 o.s.ř., když uvedl, že přiznaná částka 1 952 Kč představuje náklady na svědečné svědka [jméno] [příjmení] (o kterém bylo rozhodnuto usnesením ze [datum]).

5. Žalobce proti rozsudku soudu I. stupně podal odvolání. V něm namítal, že v jeho případě nebyl dán ani důvod okamžitého zrušení pracovního poměru, který měl spočívat v tom, že v březnu 2019 měl rozhodnout o prodeji automobilu žalované pod jeho tržní cenou, tak jak k tomu dospěl soud. V tomto směru namítál nesprávné skutkové závěry i nesprávné právní hodnocení. Navrhl, aby napadený rozsudek byla změněn tak, že jeho žalobě bude vyhověno.

6. Žalovaná napadený rozsudek považovala za věcně správný, byť měla za to, že zamítnutí žaloby se mělo zakládat na jiných důvodech. Nadále trvala na tom, že pracovní poměr žalobce zanikl k [datum] a že následné okamžité zrušení tohoto pracovního poměru (ze strany žalované) bylo nicotným právním jednáním. Poukázala na to, že účastníci se (po [datum]) dohodli, že žalobce bude nadále vykonávat funkci člena představenstva žalované a že už nebude jejím zaměstnancem. Navrhla potvrzení napadeného rozsudku.

7. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou (§ 201 o.s.ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contrario o.s.ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o.s.ř.), v souladu s § 212 a § 212a o.s.ř. přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně i řízení, které mu předcházelo, a poté po doplnění dokazování dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. U jednání odvolacího soudu dne [datum] byli účastníci v rámci předvídatelnosti soudního rozhodnutí poučeni o tom, že odvolací soud na základě provedeného dokazování soudem I. stupně v této věci a dokazování v paralelní věci účastníků (řízení před odvolacím soudem ve věci sp. zn. 15 Co 89/2022) zastává právní názor, že pracovní poměr žalobce u žalované zanikl konkludentně ke dni [datum], kdy se žalobce stal jediným členem představenstva žalované namísto předchozího jediného člena představenstva Ing. [jméno] [příjmení]. V tomto směru odvolací soud poukázal i na to, že z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobce pro žalovanou v období od [datum] až do [datum] (kdy zanikla jeho funkce statutárního zástupce žalované) nevykonával žádné další činnosti, které by svým obsahem nebyly obchodním vedením společnosti. Za této situace žalobcem vykonávané obchodní vedení společnosti po [datum] nebylo vykonáváno jako závislá práce, ale z pozice jediného člena představenstva.

9. Současně s tímto poučením odvolací soud doplnil dokazování spisem [název soudu], sp. zn. [spisová značka] ve věci žaloby [právnická osoba], proti žalobci o zaplacení částky 2 000 000 Kč s příslušenstvím. V této věci bylo rozhodnuto [název soudu] rozsudkem z [datum] tak, že žaloba byla zamítnuta. Na základě podaného odvolání pak [název soudu] rozsudkem z [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací] změnil napadený rozsudek z [datum] tak, že žalobě na zaplacení částky 2 000 000 Kč s příslušenstvím bylo vyhověno. Z tohoto řízení byl pro účely dokazování v této věci použit přepis výslechu svědkyně [jméno] [příjmení] ze dne [datum]. Z její výpovědi bylo zjištěno, že svědkyně pro žalovanou od roku 2002 zpracovávala účetnictví na základě smlouvy o dílo a že následně od dubna 2018 byla u žalované zaměstnána jako účetní. Svědkyně potvrdila, že v letech 2017 2018 s ní za žalovanou komunikoval žalobce, který byl jmenován ředitelem a následně se stal členem představenstva. Potvrdila, že v té době žalobce uzavíral se zaměstnanci pracovní smlouvy, řešil podpisy smluv a hledal nové zaměstnance. Potvrdila rovněž, že v obsahové náplni žalobce se v době, kdy se stal jediným členem představenstva, oproti době, kdy byl ředitelem společnosti, nic nezměnilo, když kontroloval účetní doklady, měl za povinnost je podepisovat, předával jí podklady ke mzdám a zúčastňoval se porad, které vedl. Svědkyně dále potvrdila, že žalobci byla v této době vyplácena pravidelná měsíční částka (mzda), byly za něho po celou dobu prováděny pravidelné zákonné odvody (jako za zaměstnance) a byly mu vyhotovovány výplatní pásky. Potvrdila i to, že v době, kdy žalobce byl členem představenstva, nebyla přijata žádná jiná osoba na pozici ředitele společnosti. Uvedla rovněž, že po dobu své činnosti pro žalovanou se nesetkala s tím, že by byla uzavřena jakákoliv dohoda o výkonu funkce člena představenstva.

10. Žalobce po sdělení předběžného právního názoru odvolacího soudu a po doplnění dokazování přepisem výslechu svědkyně [jméno] [příjmení] z [datum] setrval na svém odvolání a uvedl, že právní názor odvolacího soudu o zániku pracovního poměru žalobce k [datum] nesdílí. Poukázal na to, že dle jeho přesvědčení výpověď [jméno] [příjmení] není způsobilá jakkoliv narušit či zpochybnit skutkový stav zjištěný soudem I. stupně (v paralelním řízení), když řada relevantních skutečností, o kterých svědkyně [příjmení] vypovídala, je v souladu s písemnými důkazy provedenými před soudem I. stupně. Poukázal na to, že odvolací soud v paralelním řízení (vedeném pod sp. zn. [spisová značka]) zcela ignoroval celou řadu písemných důkazů svědčících o existenci pracovní smlouvy a o vůli stran ponechat pracovní smlouvu v platnosti i po jmenování žalobce do funkce člena představenstva žalované. Jedná se o následující důkazní prostředky: a) existence pracovní smlouvy žalobce, včetně dohody o mzdových podmínkách a bonusech, ze kterých vyplývalo, že bylo počítáno s tím, že pracovní poměr žalobce založený smlouvou z [datum] bude existovat, b) existence smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi účastníky dne [datum], kde bylo ujednáno, že„ věřitel a vydlužitel se dohodli, že vrácení zápůjčky může být započteno na případnou mzdu či odměnu, která náleží vydlužiteli (žalobci) z titulu pracovní smlouvy, na základě, které je vydlužitel u zapůjčitele zaměstnán“; tato smlouva o zápůjčce tedy potvrzuje existenci pracovního poměru, když byla uzavřena již v době údajného souběhu funkcí, kterého se žalovaná dovolává, c) existence výplatních pásek žalobce a bankovních výpisů o provedené úhradě mzdy za období leden 2017 až leden 2019, d) existence okamžité zrušení pracovního poměru ze dne [datum], kterým žalovaná zamýšlela okamžitě ukončit pracovní poměr se žalobcem založený pracovní smlouvou, e) existence vyjádření žalované učiněné v řízení před [název soudu] vedeném pod sp. zn. [spisová značka], f) provádění zákonných odvodů za žalobce ze strany žalované, g) neexistence smlouvy o výkonu funkce, h) neexistence jakékoliv odměny z titulu výkonu funkce žalobce u žalované, i) existence soudní judikatury, která umožňuje existenci pracovní smlouvy vedle výkonu funkce člena představenstva.

11. U jednání odvolacího soudu dne [datum] účastníci učinili nesporným, že pracovní smlouva žalobce a dohoda o mzdových podmínkách žalobce datovaná [datum] byla vytvořena až dne [datum] a žalovanou podepsána až dne [datum]. U tohoto jednání odvolací soud dále žalobce poučil o tom, že pokud tvrdí, že jeho pracovní poměr u žalované trval i po [datum] z toho důvodu, že vykonával i pracovní činnosti, které nespadaly pod obchodní vedení společnosti, je třeba, aby toto své tvrzení doplnil tak, aby uvedl konkrétní pracovní činnost, která jím byla vykonávána po [datum] nikoliv jako statutárním zástupcem žalované a která nespadala pod obchodní vedení společnosti.

12. Na výzvu odvolacího soudu z [datum] žalobce reagoval podáním z [datum]. Znovu poukázal na to, že soud by měl především zkoumat vůli účastníků ohledně trvání pracovního poměru, když i ze samotné textace okamžitého zrušení pracovního poměru z [datum] vyplývá, že žalovaná sama považovala pracovní poměr založený pracovní smlouvou z [datum] za platný a považovala žalobce za svého zaměstnance. Měl tedy za to, že existence jeho pracovního poměru vyplývá i z faktického jednání žalované. Vyjádřil nesouhlas s tím, že byl soudem vyzván k doplnění skutkových tvrzení (a označení důkazů), když je to žalovaná, kterou v rámci nyní projednávané věci tíží důkazní břemeno a která doposud ničeho neprokázala. Postup odvolacího soudu podle jeho názoru ignoruje postavení žalobce – zaměstnance jakožto slabší strany, když jsou mu kladeny k tíži okolnosti, které však tvrdí žalovaná. Pokud žalovaná z údajně zakázaného souběhu pro sebe dovozuje pozitivní účinky v podobě neúspěchu žalobce v soudním sporu, měla by povinnost tvrdit a prokázat být kladena na žalovanou a nikoliv na žalobce. Byť postup odvolacího soudu žalobce považoval za nesprávný, přesto doplnil tvrzení v tom směru, že popírá, že by před vznikem funkce (člena představenstva) jednal s orgány státní správy, nabíral zaměstnance, podepisoval se zaměstnanci pracovní smlouvy a podepisoval smlouvy s obchodními partnery. V této souvislosti namítl, že ho nemůže tížit důkazní břemeno, a proto je to žalovaná, která (pokud tvrdí, že žalobce před vznikem i po vzniku funkce vykonával tytéž činnosti) je povinna takovéto skutečnosti prokázat. I přes výše uvedené navrhl, aby soud v rámci ediční povinnosti vyžádal od žalované pracovní smlouvy, účetní doklady a smlouvy se třetími osobami, které měl žalobce podepisovat před a po nástupu do funkce člena představenstva. Tvrzení dále doplnil v tom směru, že v návaznosti na dohodu uzavřenou s majoritním vlastníkem žalované (Ing. [jméno] [příjmení]) vykonával po [datum] funkci ředitele pro strategický rozvoj a že naopak Ing. [příjmení] v tomto období vykonával funkci technického ředitele. Rozdělení těchto funkcí dle něho vyplývá z předložené e-mailové korespondence a také z předložené organizační struktury, která byla na úrovni žalované schválena ze strany majoritního akcionáře žalované (Ing. [příjmení]). Z toho všeho vyplývá, že nastavení vztahů uvnitř žalované bylo výsledkem jednání dvou fyzických osob - Ing. [příjmení] (jako majoritního vlastníka žalované, člena dozorčí rady a technického ředitele v jedné osobě) a žalobce (jako člena představenstva žalované, který současně působil na pozici ředitele pro strategický rozvoj). Žalobce zdůraznil, že je třeba vždy rozlišovat mezi strategickým a provozním řízením a že práce ředitele společnosti, respektive ředitele pro strategický rozvoj, a funkce člena představenstva je odlišná. K prokázání této skutečnosti označil listinné důkazy, a to korespondenci mezi ním a Ing. [příjmení], pracovní smlouvu uzavřenou mezi žalovanou a Ing. [příjmení], protokol o svědecké výpovědi [jméno] [příjmení] v řízení před soudem I. stupně vedeným pod sp. zn. 10 C 121/2019, organizační strukturu žalované, vyjádření žalované k žalobě z [datum] v řízení vedeném [název soudu] ve věci sp. zn. [spisová značka] a protokolem o jednání v této věci z [datum].

13. Žalovaná k doplněnému tvrzení žalobce poukázala na to, že žalobce doposud v řízení před soudem I. stupně ani v jiném paralelním řízení netvrdil, že by měl sjednanou pracovní smlouvu na pracovní pozici„ ředitele společnosti pro strategické řízení“, tak jak nově tvrdí v tomto odvolacím řízení, když vždy poukazoval na to, že jeho pracovní poměr u žalované byl založen pracovní smlouvou ze dne [datum] (fakticky uzavřenou až [datum]), s nástupem do práce dnem [datum] pro pracovní pozici„ ředitel společnosti“. Nesouhlasila také s tím, že by jmenování žalobce do funkce jediného člena představenstva mělo být pouze formální, jak nyní tvrdí, a že by nemělo vliv na zachování jeho pracovněprávní pozice ředitele společnosti. K tomu poukázala na čestné prohlášení žalobce z [datum], ze kterého vyplývá, že se svým jmenováním členem představenstva souhlasil. Poukázala také na opakovaně se měnící skutková tvrzení žalobce v souběžných řízeních, a to podle toho, jak se to žalobci zrovna hodí. Pokud nyní nově tvrdí, že jeho pracovní poměr trval i v době, kdy současně vykonával funkci jediného člena představenstva, neboť obsah jeho pracovněprávní náplně nesouvisel s obchodním vedení společnosti, když z pozice ředitele pro strategické plánování vykonával strategické řízení žalované, tak toto dle žalované neodpovídá skutečnosti. Poukázala dále na to, že v paralelním řízení vedeném před [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka] (nárok žalované na náhradu škody vůči žalobci ve výši 9 938 054 Kč s příslušenstvím z titulu odpovědnosti žalobce jako jediného člena představenstva žalované) žalobce tvrdil, že činnosti spočívající ve strategickém řízení žalované byly vykonávány jeho společností ([příjmení] [anonymizováno] [právnická osoba]) v rámci zajišťovaných poradenských nekonzultačních činností (vyjádření žalobce v této věci označila k důkazu). Žalovaná konečně učinila sporným tvrzení žalobce o tom, že by vykonával u žalované pozici ředitele pro strategický rozvoj.

14. U jednání odvolacího soudu dne [datum] soud k důkazu provedl listinné důkazy, které se vztahovaly k uzavření pracovní smlouvy datované [datum] a dohody o mzdových podmínkách a bonusech datované k [datum], zejména e-mailovou korespondenci mezi žalobcem a Ing. [jméno] [příjmení] z [datum], [datum] a [datum]. Z těchto důkazů lze mít za prokázané, že pracovní smlouva datovaná [datum] byla skutečně antedatována (tak jak účastníci učinili nesporným), když byla fakticky podepsána až [datum].

15. Z návrhu organizační struktury žalované platné od [datum] odvolací soud vzal za prokázané, že k tomuto datu byl žalobce ředitelem společnosti a Ing. [jméno] [příjmení] technickým ředitelem. V organizační struktuře nikde nefigurovala pozice„ ředitele pro strategické řízení“. Že by takováto pozice existovala i po [datum] nevyplynulo ani z předložené e-mailové korespondence mezi žalobcem a [jméno] [příjmení] a mezi žalobcem a dalšími zaměstnanci žalované v období od [datum] do [datum], kterou odvolací soud rovněž doplnil dokazování. K tomuto důkazu lze dodat, že na některých e-mailech (písemnostech) se sice žalobce sám označoval (podepisoval) jako„ člen představenstva/ředitel pro strategický rozvoj“. S přihlédnutím k tomu, že toto označení bylo jen na menší části korespondence vedené žalobcem, a s ohledem na to, že z žádného jiného důkazu formální existence takovéto pozice nevyplývá, odvolací soud dovodil, že jen na základě občasného titulování touto pozicí (navíc samotným žalobcem) nelze mít tuto skutečnost za prokázanou.

16. Z čestného prohlášení žalobce ze [datum] (podpis žalobce byl ověřen [stát. instituce]) odvolací soud vzal za prokázané, že žalobce souhlasil s tím, že k [datum] převezme povinnosti člena (jediného) představenstva žalované, a to k [datum], v rozsahu stanoveném příslušným ustanovením zákona o obchodních korporacích; současně souhlasil se svým zápisem do obchodního rejstříku jako člen představenstva žalované.

17. Z vyjádření žalobce jako účastníka řízení (v pozici žalovaného) ve věci vedené [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka] ze [datum rozhodnutí] odvolací soud vzal za prokázané, že žalobce v tomto řízení učinil nesporným, že v době od [datum] do [datum] vykonával funkci jediného člena představenstva žalované a že byl současně v této době jediným společníkem a jednatelem [právnická osoba] [anonymizováno] [právnická osoba]. Současně v tomto vyjádření uvedl, že v této době jeho [právnická osoba] [anonymizováno] [právnická osoba] poskytovala v rámci stanovených strategických cílů jednotlivé činnosti, které se týkaly mimojiné: vytvoření dlouhodobé strategie rozvoje společnosti, strategického a výkonného řízení společnosti a zaměstnanců, tvorby řídící a organizační struktury společnosti, personální stabilizace a rozvoje, náboru zaměstnanců, pohovorů a hodnocení zaměstnanců, vytvoření mzdového a motivačního systému, řízení porad, zajištění řídících dokumentů společnosti, zápisů, směrnic a nařízení, tvorby obchodních plánů, definice klíčových finančních i nefinančních ukazatelů, apod. Za tyto činnosti si [právnická osoba] [anonymizováno] [právnická osoba] v daném období účtovala sjednanou odměnu, která ji následně byla z bankovního účtu žalované placena. Z těchto důvodů žalobce v daném řízení popíral jakoukoliv škodu, kterou by měl způsobit žalované díky propláceným fakturám [právnická osoba] [anonymizováno] [právnická osoba]

18. Odvolací soud považoval za nadbytečné doplňovat na návrh žalobce dokazování pracovními smlouvami, účetními doklady a smlouvami s třetími osobami (blíže neoznačenými), které žalobce měl podepisovat před a po nástupu do funkce člena představenstva žalované a které měly být v rámci ediční povinnosti vyžádány od žalované. Stejně tak považoval za nadbytečné doplňovat dokazování (opět na žalobcův návrh) tak, aby soud v rámci ediční povinnosti vyžádal od orgánů státní správy listiny, které měl žalobce podepisovat před i po nástupu do funkce u žalované. Jednak tyto důkazní návrhy odvolací soud považoval za neurčité, zejména však vzhledem k právním závěrům (viz další část odůvodnění), by provedení takových důkazů (i kdyby byly označeny určitě) nemělo na rozhodnutí v této věci žádný vliv.

19. Zásadní otázkou, se kterou se odvolací soud musel vypořádat bylo to, zda v případě žalobce počínaje dnem [datum], kdy začal vykonávat funkci jediného člena představenstva žalované, pokračoval jeho pracovní poměr, který vznikl na základě pracovní smlouvy označené datem [datum] a dle shodného tvrzení účastníků podepsané až dodatečně dne [datum]. I po doplnění dokazování odvolací soud dospěl (tak jako v jiné věci účastníků vedené v odvolacím řízení u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka]) k závěru, že pracovní poměr žalobce zanikl konkludentně právě okamžikem jeho jmenování do funkce člena představenstva a tím, že žalobce s tímto jmenováním souhlasil a tuto funkci fakticky začal vykonávat. Bylo pak prokázané, že pracovní náplň žalobce na pozici ředitele společnosti (pozice uvedená v pracovní smlouvě) byla prakticky totožná s náplní funkce statutárního zástupce žalované. Za situace, kdy účastníci neuzavřeli písemnou smlouvu o výkonu funkce člena představenstva nebo manažerskou smlouvu, kterou by podřídili zákoníku práce, a kterou by schválil nejvyšší orgán žalované (valná hromada), nelze dojít k závěru, že by pracovní poměr mezi žalobcem a žalovanou trval i po [datum].

20. Judikatura soudů dovodila, že k zániku pracovního poměru může dojít i konkludentně, nastanou-li skutečnosti, které vylučují další trvání pracovněprávního vztahu, tj. nejsou ve vztahu mezi účastníky naplněny zákonné definiční znaky výkonu závislé práce, konané osobně a ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti. Vykonává-li zaměstnanec v pracovním poměru k obchodní korporaci činnost, kterou po svém zvolení (jmenování) má vykonávat jako statutární orgán společnosti, zaniká jeho pracovní poměr konkludentní dohodou o rozvázání pracovního poměru (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3250/2012, 21 Cdo 3910/2012, 21 Cdo 2310/2015, 21 Cdo 3839/2015, 27 Cdo 4479/2017, 27 Cdo 4344/2017). Judikatura soudů je rovněž jednotná v tom, že ke vzniku pracovního poměru nemohlo dojít jen na základě skutečnosti, že žalovaná poskytovala žalobci pravidelné finanční plnění i po [datum] a vystavila mu potvrzení o zdanitelných příjmech.

21. Z aktuálních rozhodnutí, která se zabývala možností zániku pracovního poměru konkludentně, lze poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 27 Cdo 3443/2018 a sp. zn. 31 Cdo 4831/2017. Možnost konkludentního zániku pracovního poměru pak nevyloučil ani Ústavní soud (viz rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 669/17).

22. Pokud soud I. stupně zmiňoval nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. sp. zn. I. ÚS 190/15, kde se Ústavní soud vyjádřil rezervovaně k zákazu tzv. souběhu funkcí, když poukazoval na to, že tento zákaz je soudcovským dotvářením práva proti zájmům soukromých osob, je třeba zmínit, že tento ústavní nález časově předcházel novějším rozhodnutím Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 27 Cdo 3443/2018 a sp. zn. 31 Cdo 4831/2017. Právě v těchto novějších rozhodnutích (zejména sp. zn. 31 Cdo 4831/2017) bylo reagováno na zmíněný ústavní nález, který změnil dosavadní judikatorní praxi, která jednoznačně stála na závěru, že za žádných okolností není možné, aby se při souběhu funkcí vztah mezi statutárním orgánem a společností řídil zákoníkem práce. Nelze pominout, že na ústavní nález sp. zn. I. ÚS 190/15 navázal ústavní nález sp. zn. III. ÚS 669/17 vydaný v témže sporu, v němž Ústavní soud souhlasně kvitoval změnu rozhodovací praxe vyplývající právě z rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 4831/2017 ve věci nepřípustnosti souběhu funkcí.

23. Na tomto místě odvolací soud odkazuje na své závěry vyjádřené v rozsudku z [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací] (paralelní řízení). Lze tedy zopakovat, že obecně není vyloučeno, aby si strany pro svůj vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací ujednaly režim zákoníku práce, ale takové ujednání z jejich vztahu neučiní vztah pracovněprávní, ale řídí se těmi v úvahu přicházejícími ustanoveními zákoníku práce, jejichž použití nebrání kogentní právní normy upravující postavení člena statutárního orgánu. Činnost člena statutárního orgánu totiž není závislou prací a ujednání o podřízení režimu zákoníku práce přichází v úvahu pouze u vztahů, jejichž povaha to připouští. Z povahy věci nemůže být člen statutárního orgánu považován za zaměstnance, neboť při jeho činnosti absentují pojmové znaky závislé práce. Byla-li sjednána manažerská smlouva, jedná se o svého druhu dodatek smlouvy o výkonu funkce. Jestliže nedojde ke schválení takové smlouvy příslušným orgánem společnosti, nejsou naplněny náležitosti takové smlouvy. Zásadně není možné odchýlit se od pravidel zákona o odměňování členů statutárních orgánů, povinnosti schválení takových odměn příslušným orgánem, povinnosti vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře a důsledků jejího porušení. Tato ustanovení je třeba s ohledem na jejich povahu, smysl a účel považovat za kogentní, jak vyplývá například z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5715/2017. Ujednají-li si statutární orgán a korporace pro výkon činnosti statutárního orgánu režim zákoníku práce, jednotlivá ustanovení zákoníku práce nepůsobí ve vztahu mezi stranami silou zákona, ale toliko silou smluvních ujednání. U každého ustanovení zákoníku práce vtaženého do smlouvy o výkonu funkce je třeba posuzovat, jaké důsledky má takové ujednání pro strany vztahu. Takové ujednání se neprosadí, odporuje-li některé z kogentních právních norem regulujících vztah mezi členem statutárního orgánu obchodní korporace a obchodní korporací, který byl založen jmenováním do funkce (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 2837/2020). V dané věci se od [datum] vztah mezi účastníky stal vztahem obchodněprávním. Bylo na žalobci a žalované, aby se dohodli o tom, zda výkon funkce člena představenstva bude vykonáván na základě smlouvy o výkonu funkce nebo manažerské smlouvy, či svůj obchodněprávní vztah podřídí svou dohodou režimu zákoníku práce. Aby takové ujednání mohlo být platné, muselo by být písemné. V takové dohodě by si pak strany musely sjednat, že se jejich vztah bude řídit zákoníkem práce (kterými konkrétními ustanoveními), přičemž dohoda v té části, která by nerespektovala kogentní ustanovení zákona o obchodních korporacích, by byla neplatná. Smlouva o výkonu funkce, respektive dohoda o tom, že se nadále bude vztah řídit zákoníkem práce, by navíc vyžadovala schválení nejvyššího orgánu společnosti, a to včetně odměny statutárního zástupce za výkon funkce a dalších jednotlivých možných odměn. Jak už bylo zmíněno výše, z provedených důkazů nevyplynulo, že by strany dohodu o výkonu funkce uzavřely, že by se písemně dohodly o tom, že (obchodněprávní) vztah vzniklý od [datum] bude podřízen zákoníku práce a že by takovou dohodu schválil nejvyšší orgán společnosti (valná hromada).

24. Pokud se týká tvrzení žalobce v rámci tohoto odvolacího řízení v tom směru, že po [datum] vykonával pro žalovanou činnost„ ředitele pro strategické řízení“, tak odvolací soud znovu poukazuje na to, že takovéto tvrzení nebylo v řízení prokázáno, když žádný předložený důkaz neprokazoval, že by takováto pozice ve struktuře žalované formálně někdy existovala (blíže v bodě 15 odůvodnění tohoto rozsudku).

25. I kdyby však bylo (hypoteticky) vycházeno z toho, že pozice ředitele pro strategické řízení existovala, i tak by to na výsledku tohoto sporu nic nezměnilo, neboť tato pozice, tak jak ji žalobce popsal v doplnění tvrzení z [datum], zahrnuje činnosti, které v zásadě spadají pod obchodní vedení společnosti a které žalobce vykonával (a měl vykonávat) z titulu funkce člena představenstva žalované. K tomuto lze odkázat na závěry vyjádřené v rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu z 11. 9. 2019, sp.zn. 31 Cdo 1993/2019, kde Nejvyšší soud podrobně rozebral, jaké konkrétní činnosti spadají pod obchodní vedení společnosti. Z tohoto pohledu tedy bylo nadbytečné provádět dokazování (označenými listinnými důkazy) k prokazování činností žalobce ohledně tvrzeného strategického řízení (tedy výzvy adresované žalované, aby předložila smlouvy, které žalobce podepisoval před a po jmenování do funkce člena představenstva, případně dotazy na blíže neurčené orgány státní správy). V této souvislosti také nelze přehlédnout, že žalobce tvrzené činnosti (strategického řízení) z větší části vykonával prostřednictvím jím ovládané [právnická osoba] [anonymizováno] [právnická osoba], které žalovaná za tyto činnosti proplácela faktury (viz vyjádření žalobce jako účastníka řízení ve sporu projednávaném [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka]). Tato skutečnost rovněž velmi zřetelně podporuje závěr, že žalobce činnosti strategického řízení nevykonával jako běžný zaměstnanec (jak se snažil tvrdit), ale jako statutární zástupce žalované, když v jeho faktické pravomoci bylo, aby si realizaci těchto činností„ objednal“ u jím ovládané společnosti ([příjmení] [anonymizováno] [právnická osoba]).

26. Pokud se pak týká konstatního poukazu žalobce na to, aby byla především zkoumána vůle účastníků, zda měl pracovní poměr žalobce trvat i po [datum], tak odvolací soud poukazuje na podání vysvětlení žalobce před [stát. instituce] z [datum] (důkaz provedený soudem I. stupně), ze kterého jednoznačně vyplývá, že žalobce před policií prohlásil, že účastníci byli dohodnuti na tom, že po jeho jmenování do funkce člena představenstva žalované již jeho pracovní poměr nebude nadále pokračovat.

27. Odvolací soud dále nesouhlasí ani se závěrem soudu I. stupně v tom směru, že i pokud by bylo připuštěno, že pracovní poměr žalobce skončil konkludentně k [datum], pak by se obnovil k [datum] poté, co byl žalobce dne [datum] odvolán z funkce člena představenstva žalované. Lze sice konstatovat, že pokud judikatura připouští konkludentní zánik pracovního poměru, tak pracovní poměr může konkludentně i vzniknout. V posuzovaném případě však nelze o této možnosti ani uvažovat, neboť žalovaná poté, co byl žalobce odvolán z funkce člena představenstva, se hned snažila žalobce zbavit tím, že dne [datum] rozhodla o okamžitém zrušení jeho pracovního poměru. Je tedy evidentní, že ze strany žalované po [datum] již nebyla vůle, aby pro ni žalobce cokoliv vykonával; žalobce také po tomto datu fakticky pro žalovanou už nic nekonal. Proto ke konkludentnímu obnovení pracovního poměru žalobce nemohlo dojít a nedošlo.

28. Za situace, kdy pracovní poměr žalobce ke dni jeho okamžitého zrušení [datum] již neexistoval, nelze se domáhat určení neplatnosti jeho okamžitého zrušení. Se žalovanou lze souhlasit v tom směru, že pokud za dané situace okamžité zrušení pracovního poměru žalobce bylo učiněno, jedná se o nicotné právní jednání, které nemůže mít účinky předvídané ustanovením § 55 zákoníku práce. Za těchto okolností mohl být podle § 219 o.s.ř. napadený rozsudek ve výroku I. jako věcně správný potvrzen, byť z jiných důvodů, než ke kterým dospěl soud I. stupně.

29. Odvolací soud rovněž mohl potvrdit v zásadě správný výrok III. o náhradě nákladů řízení mezi procesně neúspěšným žalobcem a státem, když tento výrok jen nepatrně jinak formuloval tak, aby bylo jasné, že se jedná o náklady státu ve smyslu § 148 odst. 1 o.s.ř. (výrok III. tohoto rozsudku).

30. Odvolací soud dále podle § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil závislý výrok II. o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, když po jeho přezkumu dospěl k jiné výši nákladů procesně úspěšné žalované než soud I. stupně. Z obsahu spisu vyplývá, že náklady řízení žalované spočívají v nákladech jejího právního zastoupení a že právní zástupce žalované v řízení učinil 12 úkonů právní služby spočívajících ve smyslu § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění (dále advokátní tarif) v těchto úkonech: 1) převzetí a příprava zastoupení z [datum], 2) vyjádření k žalobě z [datum], 3) vyjádření ve věci z [datum], 4) – 6) účast u jednání soudu [datum] (jednání přesáhlo 4 hodiny, jedná se tedy o 3 úkony právní služby), 7) vyjádření ve věci z [datum], 8) – 9) účast u jednání [datum] (jednání přesáhlo 2 hodiny, jedná se tedy o 2 úkony), 10) vyjádření ve věci z [datum], 11) účast u jednání [datum], 12) účast u jednání [datum]. Odměna za jeden úkon právní služby činí podle § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu ve spojení s § 7 advokátního tarifu částku 2 500 Kč. Za 12 úkonů tak zástupce žalované má nárok na celkovou odměnu ve výši 30 000 Kč. Podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu pak za každý úkon právní služby náleží zástupci žalované režijní paušál ve výši 300 Kč, celkem tedy 3 600 Kč. Za účast u jednání dne [datum], které bylo odročeno bez projednání věci, zástupci žalované nenáleží odměna, ale náhrada za promeškaný čas ve výši jedné poloviny odměny (1 250 Kč), a to podle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 2 advokátního tarifu Celkem tak náklady za právní zastoupení dosáhly částky 34 850 Kč (30 000+ 3600 1250). Jelikož zástupce žalované osvědčil, že je plátcem DPH, byla tato částka navýšena o 21 % DPH (7 318,50 Kč) na konečnou částku 42 168,50 Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.). Z těchto důvodů odvolací soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

31. O náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV. tohoto rozsudku) bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. a procesně úspěšné žalované byla přiznána plná náhrada nákladů odvolacího řízení v částce 24 515,10 Kč. Tato částka rovněž představuje náklady za právní zastoupení žalované. Bylo vycházeno z toho, že v odvolacím řízení zástupce žalované učinil 5 úkonů právní služby, které podle § 11 odst. 1 advokátního tarifu spočívají v : 1) účasti u jednání [datum], 2) vyjádření ve věci z [datum], 3) účasti u jednání [datum], 4) vyjádření ve věci z [datum], 5) účasti u jednání [datum]. I v tomto případě odměna za jeden úkon činí 2 500 Kč (za 5 úkonů celkem 12 500 Kč) a rovněž za každý úkon náleží paušální náhrada ve výši 300 Kč (celkem 1 500 Kč). Jelikož odvolací jednání proběhla mimo sídlo zástupce žalované, má nárok na náhradu za ztrátu času v rozsahu 8 půlhodin za každé jednání (celkem 24 půlhodin za 3 jednání). Tato náhrada činí podle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 advokátního tarifu 100 Kč za jednu půlhodinu (celkem tedy za 24 půlhodin 2 400 Kč). Jelikož zástupce žalované k jednání soudu použil vlastní osobní automobil, má rovněž nárok na náhradu cestovních výdajů. Za každé jednání mu vznikly cestovní náklady ve výši 1 286,80 Kč; za 3 cesty tedy celkem 3 860,40 Kč. Bylo vycházeno z toho, že zástupce žalované cestoval vždy na trase [obec] – [obec] a zpět a že ujel 164 kilometrů za jednu cestu. Náhrada za použití vozidla za jednu cestu činí 852,80 Kč (164 km x 5,20 Kč) a náhrada za pohonné hmoty činí 434 Kč (164 km x 0,06 x 44,10 Kč). Při výpočtu bylo vycházeno z předloženého technického průkazu, ze kterého bylo zjištěno, že použitý automobil má průměrnou spotřebu 6,0 litru motorové nafty na 100 km a z vyhláškové ceny nafty. Výpočet cestovného odpovídá vyhlášce č. 467/2022 Sb. platné od 1. 1. 2023 Celkem tak náklady za právní zastoupení, včetně cestovních nákladů a náhrady za ztrátu času, dosáhly částky 20 260,40 Kč. Jelikož zástupce žalované je plátcem DPH, byla tato částka navýšena (ve smyslu § 137 odst. 3 o.s.ř.) o 21 % DPH (ve výši 4 254,68 Kč) na konečnou částku 24 515,10 Kč.