15 Co 300/2021-213

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Mgr. Jiřiny Jislové a soudkyň Mgr. Aleny Jedličkové a JUDr. Zoji Dvořákové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] o [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 43 C 76/2020 – 134, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve vyhovujícím výroku I. o věci samé mění tak, že se žaloba zamítá.

II. V zamítavém výroku II. o věci samé a ve výroku III. o náhradě nákladů řízení se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Výrokem I. napadeného rozsudku uložil soud prvního stupně žalované, aby žalobci zaplatila částku [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně od [datum] do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 8,20% ročně z částky [částka] od [datum] do [datum]. Výrokem II. zamítl žalobu ohledně částky [částka] s příslušenstvím. Výrokem III. žalované uložil zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši [částka].

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal odškodnění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 354/2009. Žalobce nárok na odškodnění imateriální újmy uplatnil u žalované, která však o něm do podání žaloby nerozhodla. Následně v průběhu řízení žalobce odškodnila částkou [částka], když shledala, že posuzované řízení, které trvalo celkem 10 let a 11 měsíců, bylo nepřiměřeně dlouhé.

3. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout, když na svou obranu uvedla, že zadostiučinění, které žalobci za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení již poskytla je odpovídající s ohledem na složitost věci, s přihlédnutím k tomu, že žalobce i ostatní účastníci tohoto řízení se na délce řízení podíleli, když jejich právní zástupkyně byla opakovaně vyzývána k odstranění vad žaloby, k jejímu doplnění. Žalobce po svém vstupu do řízení újmu sdílel se svým bratrem, přičemž význam řízení pro něho snižuje i fakt, že byl procesním nástupcem po zemřelé [jméno] [příjmení], a proto se ho předmět řízení přímo nedotýkal a po vstupu do řízení vzal žalobu zpět.

4. Soud prvního stupně na podkladě nesporných tvrzení a provedených důkazů, zejména obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 15 C 354/2009 dospěl ke skutkovým zjištěním, která podrobně popsal v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku pod body 6. až 9., na něž odvolací soud v podrobnostech odkazuje a jen stručně shrnuje nejpodstatnější skutková zjištění.

5. V posuzovaném řízení byla žaloba podána dne [datum]. Na straně žalobců vystupovalo původně 79 osob, když jejich počet se v průběhu řízení měnil a zvyšoval až na 120 osob, na straně žalovaných 9 osob. Právní předchůdkyně žalobce [jméno] [příjmení] byla žalobkyní [číslo]. Všichni žalobci byli spoluvlastníky pozemků, měli stejné právní zastoupení a předmětem řízení byla žaloba na určení vlastnictví. Dne [datum] zaslali žalobci sdělení o změnách v osobě žalobců z důvodu úmrtí, a to včetně žalobkyně [číslo] tedy právní předchůdkyně žalobce. V průběhu řízení došlo usnesením ze dne [datum] k vyloučení věci většiny žalobců a věc byla dále projednávána pod sp. zn. 15 C 153/2014. V posuzovaném řízení zůstala k projednání žaloba tří žalobců včetně právní předchůdkyně žalobce. Dne [datum] bylo rozhodnuto o přerušení řízení do skončení dědického řízení po [jméno] [příjmení] vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 32 D 928/2009. Soud činil dotazy na stav dědického řízení, přestože dědické řízení již bylo pravomocně skončeno (usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 32 D 928/2009–89, ve spojení s opravným usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 32 D 928/2009-107, s právní mocí dne [datum]) ještě předtím, než bylo posuzované řízení do skončení tohoto dědického řízení přerušeno. Dne [datum] zástupkyně žalovaného [číslo] informovala soud, že dědická řízení byla v minulosti již skončena. Dne [datum] soudní komisařka založila do spisu usnesení o dědictví po [jméno] [příjmení]. Dne [datum] soud rozhodl o pokračování řízení ve vztahu k žalobci a Ing. [jméno] [příjmení] jako procesním nástupcům. Usnesení bylo žalobci doručeno dne [datum]. Ke zpětvzetí žaloby ze dne [datum] učiněné žalobcem a Ing. [jméno] [příjmení], kteří byli společně zastoupeni, bylo řízení dne [datum] zastaveno. Usnesení nabylo právní moci dne [datum]. Žaloba ostatních žalobců byla zamítnuta rozsudkem, č. j. 15 C 143/2014-202, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 18 Co 334, [číslo]. Posuzované řízení trvalo od [datum] do [datum], tj. 10 let a 11 měsíců. V řízení se vyskytlo období nedůvodné nečinnosti soudu od [datum] do [datum] (5 let a 4 měsíce), neboť se vyčkávalo výsledku dědického řízení, které však již bylo pravomocně skončené. Žalobce dne [datum] předběžně uplatnil svůj nárok u žalované, která jej za celou délku posuzovaného řízení odškodnila částkou [částka].

6. Soud prvního stupně věc posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ Zákon“), a to dle § 1, §13 odst. 1 a § 31a Zákona.

7. Soud prvního stupně na základě zjištěného skutkového stavu, uvedených zákonných ustanovení a judikatury Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, neboť délku posuzovaného řízení (takřka 11 let), nelze považovat za přiměřenou, i přesto, že se jednalo o řízení procesně složité. Poukázal na skutečnost, že v řízení byl průtah od [datum] do [datum], kdy soud vyčkával výsledku dědického řízení, které již v té době bylo skončeno. Přestože ojedinělý průtah by byl v zásadě tolerovatelný, délka období nečinnosti je však zcela zásadní, když tvoří takřka polovinu délky řízení. Kromě toho se k této nečinnosti přidávají i další pochybení (vrácení věci bez věcného vyřízení, nedostatek meritorního projednání či nutnost opakovaného doručování) a celková liknavost a nekoncentrovanost postupu soudu. V důsledku porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě mu vznikla nemajetková újma. Pokud jde o formu zadostiučinění, dospěl soud prvního stupně k závěru, že se nejedná o řízení, s nímž judikatura Evropského soudu pro lidská práva spojuje zvýšený význam, přesto však pro žalobce toto řízení není s nepatrným významem. Celkovou délku řízení nelze klást k tíži žalobci. Soud prvního stupně s ohledem na celkovou délku řízení shledal, že adekvátní formou odškodnění je peněžité zadostiučinění, když k odškodnění formou konstatování porušení práva u nepřiměřené délky soudních řízení lze přistoupit pouze výjimečně. Za přiměřenou základní sazbu s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu, zejména na jeho Stanovisko, považoval částku [částka] za rok řízení. Částku [částka] ročního základu s polovičním krácením za první dva roky pak považoval za dostatečnou i z pohledu vzrůstající životní úrovně, když v tomto směru přihlédl k argumentaci žalobce.

8. Soud prvního stupně nejprve určil zadostiučinění, které by náleželo původnímu účastníku řízení za období od [datum] do [datum], tj. za 10 let a 1 měsíc (od podání žaloby do doručení usnesení žalobci o jeho vstupu do řízení). Žalobci náleží zadostiučinění i za toto období, když žalovanou nebylo namítáno, že by se o záležitosti právní předchůdkyně žalobce nestaral, naopak byl žalovanou za toto období též odškodněn a dědický spis svědčí o vztahu zůstavitelky a žalobce jako závětního dědice. Základní částku za tuto„ první fázi řízení“ určil ve výši [částka]. Uzavřel, že řízení bylo velmi procesně složité, v řízení vystupoval enormní počet subjektů (až 120 žalobců proti několika žalovaným), žaloba byla postupně doplňována, rozšiřována, vzata částečně zpět, bylo rozhodováno o procesním nástupnictví, do řízení vstupovali další žalobci, bylo rozhodováno o předběžném opatření, což si vyžádalo i rozhodnutí odvolacího soudu. Pro tuto složitost první fáze řízení snížil zadostiučinění o 25 %. Žalobce se na délce řízení chováním zásadně nepodílel. Mnohá vyjádření a doplnění jsou již dostatečně zohledněna v procesní složitosti řízení, a proto za chování žalobce v první fázi řízení zadostiučinění nijak neupravoval. Postup orgánů veřejné moci se značně podílel na délce řízení. Přestože se pochybení soudu částečně odrazila již v samotném závěru o nepřiměřenosti délky soudního řízení, s ohledem na jejich závažnost zadostiučinění ještě zvýšil, a to o 40%. Význam řízení pro žalobce hodnotil tak, že posuzované řízení nepatří typově mezi ta, kterým je přisuzován zvýšený význam, neboť se jednalo o spor o určení spoluvlastnických podílů. Újma všech žalobců jako spoluvlastníků nemovitostí byla pak umenšována tím, že se náklady právního zastoupení strany žalující rozložily mezi velký počet účastníků, kteří věděli, že svá společná vlastnická práva a zájmy nehájí osamoceně, ale naopak jednotně a shodnými úkony. Pro sdílení újmy proto snížil zadostiučinění o 20 %. Žalobce (stejně jako jeho právní předchůdkyně) byl osobou pokročilého věku, pročež pro zvýšený význam řízení z tohoto důvodu zvýšil i samotné zadostiučinění o 10 %. Význam řízení za první fázi řízení se tak projevil na základní částce zadostiučinění snížením o 10 %. Výsledné zadostiučinění po použití uvedených kritérií (-25, + 40, -10) činí částku [částka]. Vzhledem k tomu, že žalobce vstoupil do řízení jako procesní nástupce zůstavitelky, a to jako jeden ze dvou dědiců a přiznávaná částka by v součtu jednotlivým dědicům neměla převyšovat částku, která by náležela původnímu účastníku řízení, tuto částku snížil o polovinu, tedy na odškodnění ve výši [částka] za první fázi řízení.

9. Období, kdy vystupoval žalobce v řízení jako procesní nástupce, tj. od [datum] do [datum] (právní moc usnesení o zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby), přestavuje„ druhou fázi řízení“, přičemž za toto období trvající 10 měsíců náleží základní částka [částka]. Řízení nebylo v druhé fázi nijak složité, a proto toto kritérium nijak neupravoval. V posuzovaném řízení soud rozhodoval ve vztahu k žalobci o procesním nástupnictví a zastavení řízení pro zpětvzetí, počet subjektů byl po vyloučení věci ostatních žalobců již značně menší a pro vedení řízení méně náročný. Zadostiučinění zvýšil o 10 % za postup soudu, jelikož ten se negativně projevil i v této fázi řízení, kdy pro chybu v doručování usnesení o procesním nástupnictví zástupci žalovaného bylo řízení opětovně zbytečně prodlouženo, řízení však již nebylo zatíženo bezdůvodnou nečinností. Zadostiučinění ve výsledku neupravoval ani pro význam řízení pro žalobce. Újma žalobce byla nadále zmírněna rozložením nákladů mezi žalobce a jeho bratra, který umenšoval břímě sporu i citovou vazbou v rámci blízkého příbuzenského poměru. Žalobce již v době vstupu do řízení rovněž věděl, že ostatní žalobci nebyli se svým nárokem úspěšní. Na druhou stranu žalobci nadále svědčil již značně pokročilý věk. Za druhou fázi řízení tak náleží žalobci částka [částka]. Vzhledem ke všem okolnostem posuzovaného řízení shledal přiměřeným zadostiučinění ve výši [částka]. Jelikož žalovaná již žalobci zaplatila částku [částka], přiznal soud prvního stupně žalobci částku [částka] s požadovaným zákonným úrokem z prodlení. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce byl ve sporu částečně úspěšný, avšak má právo na plnou náhradu nákladů řízení, neboť výše plnění závisela na úvaze soudu.

10. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání, a to proti výroku II., kterým byla žaloba částečně zamítnuta, a výroku III., kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Namítal, že soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil. Přiznané zadostiučinění postrádá atribut přiměřenosti a je zcela zjevně nespravedlivé, navíc popírá zcela individuálnost kauzy, když soud prvního stupně při svém rozhodování vychází z porovnání s jinými, ne zcela souvisejícími kauzami. Zdůraznil, že napadené rozhodnutí není založeno na principu proporcionality vlivu jednotlivých skutečností na celkové délce řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že zcela bagatelizoval skutečnost, že soudkyně přerušila řízení v roce 2014, ačkoliv dědické řízení bylo pravomocně ukončeno již v roce 2010 a až v roce 2020 začala pokračovat v řízení. Výše zadostiučinění rovněž nereflektuje vyšší životní úroveň. Výroku o nákladech řízení pak vytknul, že nezohledňuje všechny účelně vynaložené úkony právní služby. Žádal, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil, přiznal žalobci další odškodnění a zavázal žalovanou k náhradě nákladů řízení.

11. Proti rozsudku podala včasné odvolání i žalovaná, a to proti výroku I. a III. Žalovaná nadále považuje za přiměřené zadostiučinění částku [částka], kterou již žalobci poskytla. Nepovažuje za správný závěr, že základní částka za jeden rok řízení představuje [částka]. Není vždy užívaným pravidlem, že by byla základní částka přiznávaného zadostiučinění zvyšována za řízení trvající více než 10 let. Poukázala na to, že řízení bylo po nějakou dobu přerušeno, a proto nevidí důvod pro zvýšení. Nesouhlasí rovněž se snížením základní částky pro kritérium složitosti pouze o 25 %, měla být totiž hodnocena i skutková a právní složitost řízení. Až do vyloučení části řízení probíhalo řízení jediné, v němž byla věc meritorně projednávána, byly zajišťovány důkazy, bylo postupováno v řízení tak, aby mohlo být ve věci rozhodnuto. Okolnost, že věc žalobce nakonec meritorně projednána nebyla, neznamená, že by neměla být tato složitost řízení hodnocena. Žalovaná rovněž nesouhlasí s navýšením základní částky o 40 % pro postup orgánů veřejné moci, když poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1240/2013. Je-li takto vysoké navýšení odůvodňováno liknavým a nekoncentrovaným postupem soudu ještě před vyloučením části řízení, tyto okolnosti se projevily již v samotném závěru o nepřiměřené délce řízení. Na hodnocení postupu soudu nemůže mít žádný vliv skutečnost, že došlo k vrácení věci od odvolacího soudu k vydání opravného usnesení, neboť to se stalo ve věci vedené pod sp. zn. 15 C 143/2014. Soud prvního stupně pak považuje za zásadní údajnou nečinnost po dobu, kdy bylo posuzované řízení přerušeno, neuvedl ale, jak jinak mělo být postupováno, pokud prvostupňový soud přerušil řízení do skončení dědického řízení po právní předchůdkyni žalobce. Z provedeného dokazování vyplynulo, že dědický spis musel být rekonstruován po jeho ztrátě. Toto zjevně nedokázal soud v posuzovaném řízení nijak ovlivnit a musel vyčkat na rekonstrukci dědického spisu. Dále se soud prvního stupně nijak nezabýval tím, že posuzované řízení bylo přerušeno i ve vztahu k žalobci [jméno] [příjmení], a to do skončení řízení vedeného pod sp. zn. 15 C 143/2014. Pokud by ve vztahu k současnému žalobci, Ing. [jméno] [příjmení] (správně Ing. [jméno] [příjmení]), bylo rozhodnuto o jeho nástupnictví, s největší pravděpodobností by bylo řízení ve vztahu k němu přerušeno stejně jako ve vztahu k žalobci [jméno] [příjmení]. V přerušení řízení tak nelze shledat průtahy a nesprávný úřední postup soudu. Žalovaná má za to, že prodloužení řízení z důvodu chybného doručení bylo natolik marginální záležitostí, že za něj nelze základní částku v druhé fázi řízení navyšovat, nadto o celých 10%. Co se týká kritéria významu řízení v druhé fázi řízení, nelze s posouzením věci souhlasit. Význam řízení je velmi výrazně snížen tím, že žalobce již v době svého vstupu do řízení věděl o tom, že ve vyloučené části řízení byli žalobci neúspěšní, tedy že ani on nemůže být se svým nárokem úspěšný. Navíc vstoupil do řízení jako procesní nástupce spolu se svým bratrem. Význam řízení je tak snižován i sdílenou újmou. K nákladům řízení žalovaná uvedla, že nepovažuje za účelně vynaložený úkon částečné zpětvzetí žaloby ze dne [datum], když tento úkon mohl právní zástupce žalobce učinit v jednom podání, tj. spolu s vyjádřením ve věci ze dne [datum]. [příjmení] postoj žalovaná zaujala i k podání žalobce ze dne [datum]. Žalovaná z výše uvedených důvodů žádala, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku I. změnil tak, že se žaloba v celém rozsahu zamítá, a ve výroku o nákladech řízení tak, že žalovaná má nárok na náhradu nákladů řízení.

12. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalované zdůraznil, že žalovaná zcela bagatelizuje postup rozhodujícího orgánu. Žalovaná zcela přehlíží skutečnost, že se soud v posuzovaném řízení po více jak 10 letech vůbec nedostal do fáze, že by nařizoval jednání. Postup soudu prvního stupně, který přerušil řízení do pravomocného skončení již 3 roky skončeného dědického řízení, nelze nazvat jinak, než extrémní zmatečnost. Pokud by soud postupoval ve věci řádně, řízení by nebylo vůbec přerušováno a žalobce by uplatňoval svá práva v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 143/2014, která byla z posuzovaného řízení vyloučena. Dále rozporuje úvahu žalované, která považuje snížení základní částky o 25 % pro složitost řízení za nedostatečnou.

13. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně dle § 212, § 212a zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce důvodné není, zatímco odvolání žalované důvodným je.

14. Odvolací soud předesílá, že se ve svém rozhodnutí přidržel závěrů, k nimž dospěl Městský soud v Praze v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 53 Co 206/2021 – 224, když toto rozhodnutí se týká bratra žalobce, je skutkově zcela totožné s projednávanou věcí, žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení] svůj nárok odůvodnil shodně se svým bratrem a neuvádí žádné skutečnosti, které by zakládaly důvod pro posouzení této věci jinak, než jak učinil odvolací soud v poukazovaném rozhodnutí. Zejména pak s přihlédnutím k tomu, že i soud prvního stupně v této věci zjevně převzal skutková zjištění a právní závěry Obvodního soudu pro Prahu 2, k nimž tento soud dospěl v řízení vedeném pod sp. zn. 22 C 115/2020.

15. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatečné skutkové podklady, na jejichž základě pak řádně zjistil skutkový stav věci. Odvolací soud ve svém rozhodnutí vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považuje za správná, a proto pro stručnost odůvodnění svého rozhodnutí v tomto směru odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

16. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že posuzované řízení je třeba považovat za nepřiměřeně dlouhé, k čemuž dospěla i sama žalovaná, když žalobci poskytla peněžité zadostiučinění. Závěr o nepřiměřené délce posuzovaného řízení lze učinit již je na základě zohlednění kritéria a postupu orgánů veřejné moci. Soud v důsledku svého omylu o tom, že dědické řízení po právní předchůdkyni žalobce není skončeno, posuzované řízení přerušil do právní moci dědického řízení zhruba tři roky po jeho skončení, a dále několik dalších let vedl řízení jako přerušené. Samotná délka tohoto mylného přerušení přitom činí téměř polovinu celkové doby posuzovaného řízení.

17. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu svědčí dědicům původního účastníka, kteří vstoupili do řízení jako jeho právní nástupci, celková délka řízení jako skutečnost zakládající nárok na náhradu nemajetkové újmy tím způsobené (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009). Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, které náleží jednomu z procesních nástupců původního účastníka, je namístě nejprve určit zadostiučinění, které by náleželo původnímu účastníku řízení za tu část řízení, jíž si sám účastnil. Za další část řízení, od úmrtí původního účastníka až do konce řízení, náleží odpovídající zadostiučinění již každému z dědiců (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3945/2014).

18. Posuzované řízení trvalo od podání žaloby dne [datum] do právní moci usnesení o zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby dne [datum] celkem 10 let a 11 měsíců. Od zahájení řízení do úmrtí právní předchůdkyně žalobce dne [datum] uplynul 1 měsíc a 2 dny. Řízení dále pokračovalo s právní předchůdkyní žalobce, přestože ztratila způsobilost být účastníkem řízení. Teprve dne [datum] žalobci sdělili soudu, že došlo ke změnám v osobě žalobců z důvodu úmrtí, mimo jiné i právní předchůdkyně žalobce. Soud přerušil řízení do pravomocného skončení dědického řízení po [jméno] [příjmení] soud až dne [datum], ačkoli dědické řízení bylo již pravomocně skončeno, a to dne [datum]. Řízení bylo vedeno jako přerušené. Teprve dne [datum] informovala zástupkyně jednoho ze žalovaných, že dědická řízení, ohledně nichž bylo řízení přerušeno, byla v minulosti již skončena. V reakci na toto sdělení soud dne [datum] rozhodl o pokračování v řízení ve vztahu k žalobci a Ing. [jméno] [příjmení] jako procesním nástupcům. Usnesení jim bylo doručeno dne [datum]. Žalobce a Ing. [příjmení] [příjmení] vzali podáním ze dne [datum] žalobu zpět a soud usnesením ze dne [datum] řízení zastavil. Toto usnesení nabylo právní moci dne [datum].

19. Ze shora uvedeného (rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3945/2014 a skutkových zjištění) plyne, že soud prvního stupně nerozdělil posuzované řízení na dvě fáze správně. První fáze představuje období jednoho měsíce a dvou dnů, kdy se právní předchůdkyně žalobce sama účastnila řízení (zastoupená právní zástupkyní). Druhá fáze pak počíná jejím úmrtím a končí ukončením posuzovaného řízení.

20. Ve vztahu k řízením uvedeným v čl. 6 odst. 1 Úmluvy vychází Evropský soud pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) ze„ silné, ale vyvratitelné domněnky“, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu, neboť újma vzniká samotným porušením práva (viz Apicella proti Itálii). Judikatura dovolacího soudu vychází ve vztahu k nepřiměřené délce řízení z judikatury ESLP v tom, že peněžitá náhrada je primárním prostředkem nápravy a že o odškodnění imateriální újmy formou konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené době lze uvažovat pouze ve výjimečných případech, kdy je újma způsobená poškozenému zanedbatelná, přičemž závěr o vzniku nemajetkové újmy bude zpravidla vyvrácen v případech, kdy účastník o řízení vůbec nevěděl, případně po celou dobu řízení o něj neprojevil jakýkoliv zájem (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 4387/2015).

21. Nejvyšší soud se ve své rozhodovací činnosti ustálil v názoru, že účelem zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu poskytovaného podle § 31a Zákona je odškodnit skutečnost, že poškozený byl po nepřiměřeně dlouhou dobu v nejistotě ohledně výsledku řízení (viz např. rozsudek ze dne 15. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, nebo rozhodnutí ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009 nebo ze dne [datum rozhodnutí], 30 Cdo 674/2020).

22. Z uvedeného plyne, že v části, kdy se posuzovaného řízení účastnila původní žalobkyně, jí žádná újma vzniknout nemohla, neboť nemohla být po nepřiměřeně dlouhou dobu v nejistotě ohledně výsledku řízení. Posuzované řízení bylo na samém počátku, a s ohledem na značné množství účastníků bylo zřejmé, že řízení bude trvat delší dobu. Za uvedené období tak žalobci jako jednomu z procesních nástupců původního účastníka žádné zadostiučinění náležet nemůže.

23. Odvolací soud se dále zbýval tím, jaká újma vznikla žalobci v období od úmrtí jeho právní předchůdkyně do skončení řízení a jaká forma zadostiučinění této újmě odpovídá, neboť citovaná judikatura přičítá právnímu nástupci celkovou délku řízení, přičemž současně újma vzniká již samotným porušením práva na projednání věci v přiměřené době.

24. Posuzované řízení bylo mnoho let mylně vedeno jako přerušené do pravomocného skončení dědického řízení, aniž by do řízení vstoupili odpovídající nástupci zemřelé účastnice. Z celkové doby řízení 10 let a 11 měsíců se tak fakticky nikdo jako účastník tohoto řízení neúčastnil pod dobu celých 10 let. Ze spisu nevyplývá, že by se žalobce do doby doručení usnesení o jeho nástupnictví dne [datum] o řízení jakkoli zajímal. Lze důvodně pochybovat i o tom, že o řízení do té doby vůbec věděl. Pokud by totiž o něm věděl od zůstavitelky, i přes krátké období, kdy spor běžel ještě za jejího života, osoba chránící si svá práva (žalobce bezpochyby věděl, že je závětní dědic), by obvykle jednala tak, že by soud, ať již přímo či prostřednictvím původního zástupce zůstavitelky, okolnost jejího úmrtí bezprostředně či alespoň s rozumným časovým odstupem oznámil soudu. K ničemu takovému však nedošlo, a to ani v časové souvislosti s tím, že koncem roku [rok] došlo k ukončení dědického řízení a žalobce se skutečně stal jejím nástupcem. Teprve dne [datum], tedy bezmála po čtyřech letech od jejího úmrtí, zaslali ostatní žalobci z posuzovaného řízení prostřednictvím jejich společného zástupce informaci soudu i o jejím úmrtí. V roce [rok] pak soud vydal chybné rozhodnutí o přerušení řízení, které však taktéž nikdo nesporoval, ačkoli by zase bylo nepochybně v zájmu žalobce, aby nesprávnost skutkových okolností (absence ukončeného dědického řízení), z nichž soud vycházel, korigoval. Neučinil tak ani v průběhu dalších let, kdy bylo řízení vedeno jako přerušené. Skutečnost, že dědické řízení bylo již v minulosti skončeno, bylo oznámeno soudu až dne [datum], a to zástupcem jednoho ze žalovaných spolu s oznámením o ukončení souběžného sporu (věc sp. zn. 15 C 143/2014, kde byla věc meritorně rozhodována). Rovněž nelze přehlédnout, že v době, kdy bylo rozhodnuto o nástupnictví žalobce a Ing. [jméno] [příjmení] v řízení a toto jim bylo doručeno (dne [datum]), již byla pravomocně zamítnuta žaloba ve věci sp. zn. 15 C 143/2014. V prosinci 2019 pak podává žalobce i Ing. [příjmení] [příjmení] společně zpětvzetí žaloby a řízení končí právní mocí zastavení řízení. K vstupu žalobce do řízení došlo až v úplně závěrečné fázi posuzovaného řízení.

25. Za daných okolností dospěl odvolací soud k závěru, že lze pochybovat o existenci stavu nejistoty, která by měla být odškodňována. Stav nejistoty se totiž váže k výsledku řízení, přičemž tento výsledek byl již s ohledem na řízení sp. zn. 15 C 143/2014 zřejmý.

26. Není proto správný závěr soudu prvního stupně, že újmu žalobci je třeba odškodnit v penězích, neboť jiná forma odškodnění není v dané věci dostačující. Naopak ze shora uvedeného jednoznačně plyne, že újmu, která žalobci vznikla, nelze hodnotit jinak než jako zanedbatelnou. Tento závěr nemůže ovlivnit ani skutečnost, že žalobce sám je osobou vyššího věku ve smyslu judikatury (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího sudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2292/2012) a význam řízení by z tohoto důvodu mohl být hodnocen jako vyšší. Jedinou přiléhavou formou odškodnění (i s přihlédnutím k věku žalobce) je konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené době. V posuzované věci jsou naplněny předpoklady výjimečného odškodnění touto formou, jak vyplývají z judikatury Nejvyššího soudu i ESLP. Jiné rozhodnutí by postrádalo atribut přiměřenosti a spravedlnosti. Nelze považovat za správné, aby žalobce, který po zcela zásadní část řízení nevystupoval jako účastník, a zájem o řízení neprojevoval (zájem o zůstavitelku, potažmo o řízení po jejím úmrtí nelze jakkoli dovozovat z dědického spisu, když dědické řízení bylo ukončeno již v roce [rok]) byl odškodněn stejně jako účastník, který by byl po celé období skutečně vystaven stavu nejistoty o výsledku sporu, nebo se alespoň o řízení zajímal v rozsahu, že by na něj stav nejistoty dopadal obdobně jako na jeho právního předchůdce. Odvolací soud zdůrazňuje, že odškodňování podle Zákona nesměřuje k postihu za každé pochybení orgánu veřejné moci, ale vždy k tomuto pochybení musí přistoupit i ta okolnost, že toto pochybení způsobilo újmu. Jestliže odvolací soud uzavřel, že újma, kterou tento omyl žalobci způsobil, je zanedbatelná, je zcela přiměřené této újmě odškodnění formou konstatování porušení práva.

27. Odvolací soud proto z výše uvedených důvodů napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil (§ 220 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.) tak, že žalobu ohledně dalšího peněžitého plnění zamítl.

28. Žalobce v odvolacím řízení předložil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 15 Co 224/2020 – 167 s tím, že proti tomuto rozsudku byla podána žalobu u ESLP, která byla přijata jako opodstatněná. Řízení pak bylo skončeno dohodou mezio žalobkyní a žalovanou, kterou bylo podstatně zvýšeno dosud poskytnuté zadoostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, které bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod. sp. zn. 15 C 143/2013. Žalobce tímto rozsudkem dokládal, že i v jeho případě je tak dosud poskytnuté zadostiučinění nepřiměřeně nízké.

29. Odvolací soud však k uvedenému rozhodnutí nepřihlédl, neboť se týká řízení souběžně vedeného s řízením posuzovaným, které bylo následně přerušeno a nebylo v něm konáno, zatímco v řízení vedeném pod sp. zn. 15 C 143/2013 řízení normálně běželo a skončilo věcným rozhodnutím. Žalobce se tohoto řízení nezúčastnil, stejně tak ani jeho právní předchůdkyně. Nemohla mu proto v souvislosti s tímto řízením vzniknout jakákoli nemajetková újma. S ohledem na zcela jinou situaci v tomto řízení pak nelze ani srovnávat v něm poskytnuté zadostiučinění se zadostiučiněním poskytnutým v této věci.

30. Výroky o částečném zamítnutí žaloby a o náhradě nákladů řízení jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

31. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 a § 151 odst. 3 o. s. ř. Žalované, která byla v odvolacím řízení plně úspěšná a nebyla v tomto řízení právně zastoupena náleží dle § 1 odst. 3 písm. a) vyhl. č. 254/2015 Sb. paušální náhrada hotových výdajů ve výši [částka] za jeden úkon právní služby (odvolání).

Poučení