15 Co 316/2021- 81

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Karly Nekolové a Mgr. Jana Rýznara ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně, pobočky ve Valašském Meziříčí, ze dne 7. 10. 2021, č. j. 122 C 4/2021-59, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku III. v napadeném rozsahu, tj. co do částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení, s úrokem ve výši 20 % ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení a co do úroku ve výši 11,26 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení, a ve výroku V. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení (výrok I.), dále uhradit žalobkyni úrok ve výši 8,74 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky [částka] (výrok II.), žalobu co do částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení, úroku ve výši 26,26 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení a úroku ve výši 35 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení, zamítl (výrok III.), řízení co do částky [částka] a úroku ve výši 54,28 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení zastavil (výrok IV.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.).

2. Proti tomuto rozsudku, pouze však proti výroku III. co do částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení a s úrokem ve výši 20 % ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení, dále co do úroku ve výši 11,26 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení a co do výroku V., podala žalobkyně včasné odvolání, jímž se domáhala změny rozsudku tak, že žalobě bude vyhověno i v odvoláním napadeném rozsahu. Okresnímu soudu vytýkala nesprávné právní hodnocení věci, zejména pak závěr o neplatnosti ujednání o smluvním úroku s tím, že žalobkyně má za to, že úrok byl sjednán v zákonných limitech. Zdůraznila, že žalobce je nebankovním poskytovatelem úvěru, přičemž v této sféře je zcela běžné a spravedlivé, že úrok je o něco nižší než u bankovních subjektů, když je třeba zohlednit vyšší rizikovost poskytování úvěrů. Odkázala na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2018 ve věci sp. zn. 8 Co 36/2018, ve kterém odvolací soud přezkoumal sjednanou výši úroku v sazbě 109,46 % ročně a dospěl k závěru, že takto sjednaná smluvní sazba úroku nedosahuje čtyřnásobku obvyklé úrokové sazby ve výši 30 % ročně. Současně odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na rozhodnutí ve věci sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž se Nejvyšší soud vyjádřil ke standardu pro posuzování mezní výše smluvní výpůjční sazby úroku u spotřebitelského úvěru s tím, že podle této judikatury má být přihlédnuto k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, v tomto konkrétním případě tedy v období ledna 2020, kdy nejvyšší sazba úroků u úvěru z kreditních sazeb činila 24,02 % ročně. Za nepřiměřené jsou současnou judikaturou považovány sazby, které převyšují obvyklou míru až čtyřnásobně, nelze proto souhlasit, že by sazba 89,28 % ročně měla být nepřiměřená. Zdůraznila, že smlouvy jsou uzavírány na základě pravé a svobodné vůle stran a je nutno vycházet z premisy, že tyto do smluvního vztahu vstoupily po pečlivém zvážení všech důsledků z toho plynoucích, neboť opačný závěr by byl v přímém rozporu se zásadou pacta sunt servanda. Zdůraznila rovněž zásadu zakotvenou v ust. § 574 o. z. a zakotvenou v judikatuře Ústavního soudu o tom, že jedním ze základních principů výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy. Současně odkázala na závěr obsažený ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2005 ve věci sp. zn. Pl ÚS-st. 20/05, v němž byl vyjádřen názor, že ten, kdo se staví k uplatňování svých práv s neomluvitelnou lhostejností, nemůže s úspěchem požadovat ochranu svých práv. Dále žalobkyně poukázala na znění ust. § 1813 o. z. s tím, že ujednání o konkrétní výši úroku není a nemůže být nepřiměřeným ujednáním, kdy žalovaný byl se sazbou seznámen jednak v předsmluvním formuláři a dále ve smlouvě samotné, jakož i v oznámení o schválení úvěru, a veškeré informace o úrokové sazbě mu byly poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. K výši přiměřenosti úroků a úrokové sazbě pak také odkázala na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ve věci sp. zn. 16 VSOL 656/2018 ze dne 4. 10. 2018 s tím, že i kdyby soud dospěl k závěru, že lze výši úrokové sazby přezkoumávat a rozhodl o nepřiměřenosti výše úrokové sazby, jednalo by se maximálně toliko o nezákonné množstevní určení podle § 577 o. z., které je ve vztahu k ostatním soudem uváděným ustanovením lex specialis. Zdůraznila, že nezákonné určení množstevního rozsahu samo o sobě nemá za následek neplatnost právních ujednání a odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se ke smlouvě o úvěru. Zdůraznila také, že ujednání o výši úrokové sazby není v rozporu s dobrými mravy a úroková sazba měla být žalobkyni přiznána v každém případě v celém rozsahu, byť nadto žalobkyně v tomto konkrétním případě požadovala jen úrokovou sazbu 20 %.

3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

4. Napadený rozsudek okresního soudu odvolací soud přezkoumal, včetně řízení jeho vydání předcházejícího, v napadeném rozsahu ve smyslu ust. § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř. a žádné vady řízení uvedené v § 229 odst. 1 a 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. neshledal. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

5. Z obsahu spisu se podává, že v řízení zahájeném dne [datum] domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení, úhrady částky [částka] a úroku ve výši 89,28 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky [částka]. Skutkově tvrdila, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši [částka] za úrok ve výši 89,28 % ročně, který se žalovaný zavázal zaplatit v 36-ti měsíčních splátkách po [částka]. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně tvrdila, že tato byla ověřena na základě informací získaných od žalovaného, v databázích umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů, zejména se jednalo o doklady o příjmech a prohlášení žalovaného. Takto bylo zjištěno, že volné zdroje žalovaného ke splácení jsou dostatečné. Dále byla ověřena úvěrová historie žalovaného v databázích SOLUS a NRKI. Na základě těchto údajů a provedeného scoringu klienta bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru s tím, že dále bylo prověřeno, že žalovaný nebyl v době žádosti evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u žalobkyně předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, doklad totožnosti žalovaného nebyl veden jako neplatný a zaměstnavatel žalovaného nebyl evidován v insolvenčním rejstříku, když současně obchodník jednající se žalovaným doporučil úvěr ke schválení. Úvěr byl žalovanému vyplacen dne [datum]. Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a zaplatil pouze 6 splátek po [částka]. Takto vzniklo žalobkyni v souladu s článkem 6.1. smlouvy právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši [částka] za prodlení v délce 30 dnů s úhradou splátky č. 8 i právo na zaplacení nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného v celkové výši [částka] za prodlení v délce 15 dnů u splátek č. 7 a 8. V důsledku prodlení žalovaného delšího než 65 dnů pak vzniklo žalobkyni také právo sjednané v článku 6.3. smlouvy na zesplatnění úvěru, což žalobkyně realizovala k datu [datum], a právo požadovat dle článku 6.5. smlouvy smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny úvěru ke dni zesplatnění za každý den, tj. od [datum], které žalobkyně uplatnila pouze za dobu do vyhotovení žaloby, tj. do [datum], ve výši [částka]. Po zesplatnění úvěru žalovaný na úhradu dluhu ničeho nezaplatil, k žalobě se nevyjádřil a v řízení zůstal nečinným. U jednání dne [datum] vzala žalobkyně žalobu částečně zpět co do požadavku na úhradu smluvní pokuty ve výši [částka] a úroku ve výši 54,28 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení. O tomto částečném zpětvzetí žaloby okresní soud rozhodl v odvoláním nenapadeném výroku IV. rozsudku.

6. Okresní soud provedl dokazování listinami předloženými žalobkyní a po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně uzavřela s žalovaným platnou smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 obč. zák., před jejímž uzavřením řádně a s odbornou péčí posoudila úvěruschopnost žalovaného ve smyslu ust. § 86 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“), přičemž na základě žalobkyní zjištěných skutečností nevznikly pochybnosti o schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet. Na základě předmětné smlouvy o úvěru byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši [částka], a to převodem na jím uvedený účet. Z úvěrové smlouvy vznikla žalovanému povinnost vrátit žalobkyni sjednané peněžní prostředky. Okresní soud však posoudil jako absolutně neplatné smluvní ujednání účastníků o smluvní úrokové sazbě 89,28 % ročně, a to ve smyslu ust. § 588 o. z. pro zjevný rozpor s dobrými mravy, když takto sjednaná výše smluvního úroku přesahuje více než desetinásobně úroky poskytované v České republice bankami u obdobných úvěrů domácnostem na spotřebu se splatností od 1 do 5 let, kdy podle systému České národní banky ARAD činila v měsíci lednu 2020 průměrná výše takovýchto úrokových sazeb 8,74 % ročně. Okresní soud odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které je nepřiměřeným zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček s tím, že pokud dohodnutá výše úroku podstatně, téměř čtyřnásobně, přesahuje horní hranici úrokové míry u úvěrů poskytovaných bankami, je odůvodněn závěr o zjevném rozporu takového smluvního ujednání s dobrými mravy. Okresní soud dovodil, že v projednávaném případě obvyklý úrok bank činil v průměru 8,74 % ročně, horní hranice obvyklého úroku bank se v době sjednání předmětného úroku musela pohybovat v rozmezí 10- 12 % ročně, v extrémním případě okolo dvojnásobku této sazby, tedy okolo 17 % ročně. Pokud byl v daném případě sjednán úrok 89,28 % ročně, pak přesahuje horní výši úroků uplatňovaných v dané době bankami více než sedminásobně a takové smluvní ujednání je pro zjevný rozpor s dobrými mravy absolutně neplatným ve smyslu § 588 o. z., k čemuž soud přihlédne ex offo. Dle okresního soudu pak na tomto závěru nemohla ničeho změnit ani maximální limitace celkové výše úroku, když požadavek na přiměřenou výši smluvního úroku v čase, tedy měsíčně či ročně, nelze obcházet sjednáním přemrštěné výše úroku a limitací jeho celkové výše. Okresní soud přihlédl také k další okolnosti předmětné smlouvy o úvěru, a to ke sjednané smluvní pokutě ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny po zesplatnění, kdy uvedené ujednání v konečném důsledku zvyšuje roční platby žalovaného o dalších 36,5 % ročně a ve své podstatě se jedná sice ne o právní, ale o faktické další úročení, které velmi výrazně zvyšuje finanční zatížení dlužníka, když na těchto závěrech nemůže nic měnit ani skutečnost, že žalobkyně vzala žalobu ohledně smluvní pokuty i části smluvního úroku zpět. S ohledem na závěr o absolutní neplatnosti ujednání o výši smluvního úroku okresní soud aplikoval ust. § 1802 o. z. a přiznal žalobkyni ve výrocích I. a II. obvyklý úrok požadovaný za úvěry bankami v době uzavření smlouvy, který činí dle systému České národní banky ARAD 8,74 % ročně. Pokud tedy žalobkyně podle splátkového kalendáře započetla platby žalovaného na smluvní úrok do zesplatnění částkou [částka], byl jí přiznán z této částky od splatnosti jednotlivých splátek do dne zesplatnění úrok v sazbě 8,74 % ročně celkem v částce [částka]. Dále byla žalobkyni přiznána sjednaná smluvní pokuta za prodlení se splátkou ve výši [částka] i náklady spojené s prodlením u dvou splátek ve výši 2 x [částka], jakož i jistina v částce [částka] představovaná rozdílem poskytnutého úvěru v částce [částka] a zaplacených splátek ve výši [částka]. Ve zbytku pak okresní soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, když přiznán byl naopak úrok z prodlení v zákonné výši za použití § 1970 o. z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. O nákladech řízení pak okresní soud rozhodl za použití ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. negativním výrokem, když procesně úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

7. Odvolací soud konstatuje, že přebírá skutkové závěry okresního soudu, které okresní soud učinil z řádně provedených důkazů.

8. Odvolací soud sdílí závěr soudu okresního, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ust. § 2395 a násl. o. z., a to ve formě spotřebitelského úvěru, byla-li uzavřena mezi podnikatelem v oblasti finančních služeb a žalovaným jako spotřebitelem, na který dopadá také právní režim ZoSÚ, když předmětem bylo poskytování finančních prostředků za úrok, jak vyplývá z textu samotné úvěrové smlouvy. Současně se však neztotožňuje se závěrem okresního soudu o platnosti této úvěrové smlouvy, neboť žalobkyně před uzavřením smlouvy se žalovaným řádně posoudila jeho schopnost předmětný úvěr splácet.

9. Podle § 86 odst. 2 věta prvá ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

10. Podle § 87 odst. 1 věta prvá ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

11. K prokázání tvrzení o posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně předložila formulář nadepsaný jako„ Hodnocení klienta“, pracovní smlouvu žalovaného včetně dodatku k této smlouvě z [datum] a doklady o výši mzdy žalovaného vyplacené na účet žalovaného vedeného u [právnická osoba] v měsících listopadu a prosinci 2019 a lednu 2020. Z těchto dokladů vyplynulo, že čistý měsíční příjem žalovaného měl činit ze zaměstnání [částka], když žalovaný byl zaměstnán u [právnická osoba] [právnická osoba] [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], na dobu neurčitou. Z téhož formuláře dále vyplynulo, pokud jde o výdaje žalovaného, že tyto činí [částka], když se jedná o životní minimum žalovaného, žalovaný má dále náklady na bydlení v částce [částka], u ostatních nákladů (doprava, kurzy, záliby apod.) je uvedena [částka] Celkem výdaje žalovaného měly činit [částka] a bylo počítáno s rezervou ve výši [částka]. Žalovaný měl být svobodný, neměl žít ve společné domácnosti s žádnou další osobou. Měl dosáhnout vzdělání s maturitou, a pokud jde o formu bydlení, mělo se jednat o jinou formu než bydlení vlastní, družstevní, státní, pronájem či bydlení u rodičů. Dále žalobkyně doložila, že provedla ověření úvěrové historie žadatele v databázích SOLUS a NRKI a byl proveden tzv. scoring klienta (interní matematický model založený na bodovém hodnocení dlužníka), na jehož základě bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru.

12. Po posouzení rozhodných skutečností dospěl odvolací soud, na rozdíl od soudu okresního, k závěru, že žalobkyně jakožto profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel spotřebitelských úvěrů nedostála své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jakožto spotřebitele, jak vyplývá z jejich samotných tvrzení. Závěr o majetkových a osobních poměrech spotřebitele jakožto podklad pro posouzení schopnosti splácet úvěr není možno dovodit pouze na základě zjištění o příjmech podávajících se z pracovní smlouvy a z potvrzení o platbách provedených na účet žalovaného za 3 měsíce. V rámci posouzení úvěruschopnosti žalovaného, zejména pak jeho výdajové stránky, žalobkyně zohlednila pouze životní minimum klienta a dále ničím nedoložené náklady na bydlení ve výši [částka], které uvedl sám žalovaný a jež současně odvolací soud hodnotí jako zcela nevěrohodné, zejména za situace, kdy žalovaný měl bydlet v jiné formě bydlení, než je vlastní byt či dům, nájemní či družstevní bydlení či bydlení u rodičů a neměl sdílet domácnost s žádnou další osobou. Nevěrohodným se odvolacímu soudu dále jeví také údaj o ostatních výdajích žalovaného na dopravu, kurzy, záliby apod. s tím, že tyto jsou nulové, což neodpovídá potřebám reálného života. V žádném směru pak nebyly vzaty v úvahu náklady spojené se zdravotním stavem žalovaného. Žalobkyně si zejména nevyžádala ani výpisy z bankovního účtu žalovaného za relevantní období před uzavřením úvěrové smlouvy, ze kterých by si mohla učinit poměrně věrný obraz o způsobu hospodaření žalovaného, o jeho příjmech a výdajích za určité časové období. Místo toho vyšla pouze z jakési paušalizované, ničím neodůvodněné rezervy ve výši [částka] měsíčně, aniž by prověřila skutečnou výdajovou stránku žalovaného, zejména konkrétně jím tvrzené částky nákladů na bydlení a jiné pravidelné výdaje, a to přesto, že poskytla žalovanému úvěr se splátkou dosahující příjmů žalovaného. Tím, že žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalovaného, nesplnila nároky požadované v souvislosti s odbornou péčí poskytovatele úvěru, aniž by na tomto závěru mohlo cokoliv změnit to, že provedla lustraci žalovaného, byť s negativním výsledkem v registru SOLUS a v insolvenčním rejstříku, neboť je sice možno učinit závěr, že pokud žalovaný v těchto registrech není veden, neznamená to automaticky, že je schopen úvěr splácet.

13. Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti právního jednání přihlíží i bez návrhu, je-li v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání (v tomto je možno se opřít i o závěry občanskoprávní teorie - Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 - 654). Komentář.

1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084). Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli (jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti) pozitivním zásahem ze strany soudu. Tomu zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). Stejný závěr pak vyplývá z aktuálního stanoviska generální advokátky Juliane Kokott ve věci C -616/18 Cofidis SA proti YU, ZT a ve věci C -679/18, OPR. - Finance s. r. o. proti GK, v němž generální advokátka k žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Okresním soudem v Ostravě, ve smyslu výkladu článku 8 Směrnice 2008/48/ES, o spotřebitelském úvěru, navrhla soudnímu dvoru EU, aby na předběžnou otázku, zda se musí spotřebitel porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost na své straně při uzavření smlouvy o úvěru dovolat neplatnosti smlouvy, či zda k porušení této povinnosti přihlíží vnitrostátní soud z úřední povinnosti, navrhla stanovisko, podle jehož obsahu v případě, že vnitrostátní zjistí z úřední povinnosti porušení článku 8 Směrnice 2008/48/ES, musí s výhradou případné opačné vůle spotřebitele vyvodit všechny důsledky, které podle vnitrostátního práva z tohoto zjištění plynou, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, a to případně bez přihlédnutí k uplynutí prekluzivní lhůty, jsou-li sankce stanovené tímto právem účinné, odrazující a přiměřené. Uvedený názor byl pak akceptován v rámci aktuálního rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci C -679/18, OPR. - Finance s. r. o. proti GK, týkající se vnitrostátní úpravy České republiky, v němž se Evropský soudní dvůr jednoznačně vyjádřil tak, že články 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

14. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z. přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ) a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, a to jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak i úrovně informovanosti.

15. Při závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru z důvodu porušení povinnosti úvěrujícího uvedené v ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ je nutno aplikovat ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, které ukládá spotřebiteli povinnost vrátit poskytovanou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, jiné povinnosti z neplatné smlouvy spotřebiteli nevznikají. Dle názoru odvolacího soudu má citované ust. § 87 odst. 1 věty třetí o. s. ř. ZoSÚ jakožto ustanovení speciální přednost před obecným ustanovením § 2993 věty druhé o. z., které pro celkové vypořádání neplatné smlouvy předpokládá aktivitu žalovaného, tedy námitku vzájemného plnění ve formě požadavku žalovaného, aby byla vypořádána veškerá plnění, které sám žalobkyni poskytl.

16. Ke shora uvedenému je nutno dále zdůraznit, že jiný výklad shora uvedených dotčených zákonných ustanovení by byl v rozporu s principem poctivosti coby stěžejním principem soukromého práva zakotveným v ust. § 3 odst. 2 písm. c) o. z., podle kterého nikdo nesmí pro nedostatek věku, rozumu nebo závislosti svého postavení utrpět nedůvodnou újmu; nikdo však také nesmí bezdůvodně těžit z vlastní neschopnosti k újmě druhých. Stejně tak je uvedený princip zachycen v ust. § 6 odst. 1 a 2 o. z., podle kterého každý má povinnost jednat v právním styku poctivě a nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Pokud by k zohlednění plnění poskytnutého spotřebitelem úvěrující mohlo dojít jen na základě námitky vypořádání vzájemného plnění ve smyslu ust. § 2993 o. z., pak by žalobkyně nepřípustně těžila z neplatného jednání, kterého se dopustila při sjednávání úvěrové smlouvy, pokud neposoudila pečlivě úvěruschopnost žalovaného, k této povinnosti přistupovala laxně, jak je popsáno shora, a to, jak současně nasvědčují zjištěné okolnosti případu, v úmyslu žalovanému úvěr přes jeho nedostatečné majetkové poměry poskytnout a z uzavřené úvěrové smlouvy těžit, to vše při respektování zásady autonomie vůle a smluvní volnosti, která je však ve spotřebitelských vztazích zákonodárcem prolomena z důvodu ochrany fakticky slabší strany - spotřebitele. Nadto je dále nutno poukázat na právní úpravu uvedenou v ust. § 4 odst. 2 o. z., podle kterého činí-li právní řád určitý následek závislým na něčí vědomosti, má se na mysli vědomost, jakou si důvodně osvojí osoba případu znalá, při zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé. To platí obdobně, pokud právní řád spojuje určitý následek s existencí pochybností. Dle názoru odvolacího soudu nebyl žalovaný z objektivního hlediska v okamžiku žádosti o poskytnutí úvěru schopen rozpoznat, že žalobkyně řádně neplní svou povinnost zkoumat jeho úvěruschopnost a že důsledkem nesplnění zákonné povinnosti dle ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ bude neplatnost smlouvy o úvěru. Nemohl-li tedy žalovaný jako průměrný spotřebitel důvod neplatnosti smlouvy o úvěru rozpoznat, nelze mu ani dávat k tíži, že nevznesl námitku vzájemného vypořádání nároků z titulu bezdůvodného obohacení z neplatně uzavřené smlouvy o úvěru, jak předpokládá ust. § 2993 o. z.

17. Zaplatil-li žalovaný jako smluvní strana neplatné smlouvy o úvěru žalobkyni částku [částka], je třeba v souladu s citovanými zákonnými ustanoveními toto žalobkyní přijaté plnění i bez námitky žalovaného započíst na jistinu úvěru, kterou byl žalovaný povinen žalobkyni vrátit, z níž tak zbývá žalovanému zaplatit žalobkyni částku [částka], a to včetně úroku z prodlení. Pokud okresní soud k této částce, navýšené o smluvní pokuty a smluvní úrok, spolu s úrokem z prodlení, žalovaného zavázal vyhovujícími výroky, které nebyly napadeny odvoláním a odděleně nabyly právní moci a které proto i přes rozdílný názor odvolacího soudu na platnost smlouvy není možno nijak měnit, žalobkyni nad částky přiznané okresním soudem žádná další plnění z neplatné smlouvy o úvěru nenáleží, a to ani v části úrokového příslušenství.

18. S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud dle ust. § 219 o. s. ř. rozsudek okresního soudu ve výroku III. v napadeném rozsahu jako věcně správný potvrdil, a to včetně nákladového výroku III., který se opírá o ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. a výsledek sporu (větší procesní úspěch žalovaného).

19. O náhradě nákladů odvolacího řízení pak odvolací soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení, neboť v odvolacím řízení procesně zcela úspěšnému žalovanému prokazatelně žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení