15 Co 333/2021-230

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Jiřiny Jislové a soudkyň JUDr. Zoji Dvořákové a Mgr. Aleny Jedličkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] bytem [adresa] zast. advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa] zast. advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 28 C 64/2018-136, doplněnému rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 28 C 64/2018-182, a usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 28 C 64/2018-186, a opravenému usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 28 C 64/2018-187, takto:

Výrok

I. Odvolání žalovaného proti zamítavému výroku rozsudku soudu I. stupně se odmítá.

II. Rozsudek soudu I. stupně se ve vyhovujícím výroku o věci samé (I.) a ve výroku o nákladech řízení státu (III.) potvrzuje; ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky navzájem se rozsudek mění jen tak, že jejich výše činí částku [částka], jinak se potvrzuje.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky Mgr. [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne ze dne [datum rozhodnutí], čj. 28 C 64/2018-136, doplněným rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 28 C 64/2018-182, a usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 28 C 64/2018-186, a opraveným usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 28 C 64/2018-187, (I.) uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku [částka], zaplatit na náhradě nákladů řízení (II.) žalované k rukám jejího advokáta částku [částka] a [částka] a (III.) státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 8 částku [částka]; ve zbývající části žalobu zamítl (doplňující rozsudek).

2. Žalobkyně se domáhala přiznání částky [částka] jako náhrady nemajetkové újmy na zdraví – ztížení společenského uplatnění v podobě posttraumatické stresové poruchy jako následku jejího [ublížení] žalovaným dne [datum]. Uplatnila takto částku, kterou vyčíslil znalec v posudku vypracovaném na žádost žalobkyně a předloženém soudu k důkazu. Žalovaný základ nároku nepopřel, zpochybňoval však znalecký posudek, který byl předložen ke stanovení jeho výše; poukazoval na jeho formální nedostatky, zpochybnil objektivitu znalce a jeho závěrů, namítl také nesprávnost posudků MUDr. [příjmení] a MUDr. [příjmení], poukazoval na to, že se žalobkyně prezentuje na sociálních sítích jako šťastná, účastní se veřejných akcí a diskoték, akcentoval též, že finanční náhrada nemajetkové újmy by měla přicházet v úvahu jen, nelze-li újmu odčinit jinak, a že by měl soud zohlednit fakt, že požadovaná částka má pro žalovaného likvidační účinek, neboť jako nemajetný student vysoké školy takovou finanční částkou nedisponuje.

3. Soud I. stupně shledal žalobu v podstatné části důvodnou. Vzal za prokázané, že žalovaný žalobkyni skutečně [datum] [ublížil] a že po této události se u ní začaly projevovat psychické potíže, které byly diagnostikovány jako postraumatická porucha. Při určení výše náhrady vycházel soud I. stupně ze znaleckého posudku MUDr. [jméno] [příjmení], který jeho závěry stvrdil při jednání soudu a vyjádřil se při tom i k věcným námitkám vzneseným žalovaným; náhradu však soud snížil na 90 % znalcem stanovené částky s odůvodněním, že se žalovaný činu dopustil v nízkém věku a že jako student zatím neměl možnost vytvořit si finanční rezervu k úhradě, zohlednil však současně, že žalovaný jako absolvent vysoké školy bude mít lepší výdělečné možnosti a bude moci náhradu např. postupně splácet. Důvod pro vyšší krácení náhrady neshledal s důrazem na to, že žalovaný během celého řízení neprojevil lítost nad svým jednáním a naopak v rámci své obrany především zpochybňoval pověst žalobkyně a objektivitu a odbornost znalce. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem rozhodl (jak uvedl) podle § 142 odst. 1 o.s.ř. s tím, že procesně plně úspěšné žalobkyni přiznal jednak náhradu nákladů právního zastoupení (10 úkonů právní služby po [částka], 10x paušální náhradu hotových výdajů [částka] a 21% DPH), a dále náklady vynaložené žalobkyní na vypracování znaleckých posudků v celkové výši [částka].

4. Žalovaný podal po doručení písemného vyhotovení rozsudku proti němu odvolání, a dalším odvoláním brojil také proti doplňujícímu rozsudku (doplnění zamítavého výroku), doplňujícímu usnesení o nákladech řízení mezi účastníky navzájem (doplněna částka požadovaná žalobkyní na nákladech znaleckých posudků) a opravnému usnesení (do písemného vyhotovení rozsudku doplněn vyhlášený, avšak v písemném vyhotovení rozsudku opomenutý výrok o nákladech státu). Napadenému rozhodnutí vytkl (1) jeho předčasnost s tím, že soud nerozhodl o rozšíření žaloby o částku [částka], kterou žalobkyně uplatnila v rámci nákladů řízení, avšak pro případ, že by ji soud jako náhradu nákladů řízení nepřiznal nebo by nebyl srozuměn s jejím uplatněním touto formou, navrhla rozšíření žaloby o tuto částku. Absenci rozhodnutí o změně žaloby považuje za důvod námitky, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a současně za důvod námitky nesprávného stanovení výše náhrady nákladů. Dále vytkl rozhodnutí soudu (2) nevykonatelnost s tím, že rozsudek byl vyhlášen bez uvedení lhůty k plnění, a v této souvislosti poukázal na to, že jakmile soud vyhlásil rozsudek, je jeho zněním vázán a jeho písemné vyhotovení musí odpovídat tomu, co bylo vyhlášeno; nadto vyjádřil pochybnost, zda lze rozhodnutí vůbec označit jako rozsudek, jestliže po vyhlášení nebyl řádně odůvodněn, stranám nebylo dáno poučení o odvolání a o možnosti výkonu rozhodnutí. I tato vytčená pochybení soudu I. stupně považuje odvolatel za důvod námitky, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a současně za důvod námitky nesprávného stanovení výše náhrady nákladů. Napadenému rozsudku vytkl také nedostatečné odůvodnění, v němž se soud nevypořádal s jeho obrannými námitkami. Namítl rovněž, že (3) rozhodnutí vydala soudkyně, kterou odvolatel považuje za vyloučenou pro podjatost, což v průběhu řízení namítl – konkrétně ještě před tím, než bylo sepsáno písemné vyhotovení rozsudku, v němž se však soudkyně s touto námitkou nikterak nevypořádala, přestože rozsudek doplňovala ještě dalším rozhodnutím (doplňující rozsudek), které bylo vyhlášeno již po uplatnění této námitky. Důvod k vyloučení soudkyně spatřuje v jejím negativním vztahu k žalovanému a jeho zástupci, což se projevilo v hostilní atmosféře, kterou soudkyně vytvořila při jednání dne [datum], které – jak dále v odvolání popisuje – vedla způsobem, jejž považuje žalovaný za navýsost nekorektní. Napadenému rozhodnutí vytkl také (4) rozpor s rozhodovací praxí a zásadou legitimního očekávání a nesprávné právní posouzení věci. K tomu uvedl, že si udělal vlastní rešerši náhrad nemajetkových újem jako důsledku trestného činu znásilnění přiznaných soudy, které se v konkrétních případech, jež v odvolání specifikoval, pohybovaly mezi částkou [částka] až [částka]; přisouzenou částku tak považuje za extrémně rozpornou s rozhodovací praxí soudů a nerespektující názor Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, že náhrada by měla být přiznána tak, aby s ohledem na konkrétní poměry škůdce umožnila reálné uspokojení nároku, aniž by měla na škůdce likvidační dopad. V této souvislosti znovu zopakoval námitku, že peněžitá náhrada je subsidiární formou satisfakce, která nastupuje v případě, že jiná forma není dostačující, přičemž žalobkyni se dostalo zadostiučinění již odsuzujícím trestním rozsudkem. Konečně namítl (5), že soud I. stupně zjistil skutkový stav neúplně, na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyjádřil přesvědčení, že tvrzení žalobkyně o tom, jak byla činem žalovaného poznamenána, byla vyvrácena provedeným dokazováním – zejména fotografiemi ze sociálních sítí zachycujícími žalobkyni, která navázala partnerský intimní vztah, žila a žije společenským životem, účastnila se veřejně přístupných akcí mezi velkým množstvím lidí, a neabsentovala ani při soudním projednání věci. Poukázal na námitky, které vznesl proti znaleckému posudku MUDr. [ulice], s nímž soud I. stupně s ohledem na jeho formální nedostatky neměl procesně nakládat jako se znaleckým posudkem, ale jako s listinou, pročež výslech znalce, který formální nedostatky posudku odstranil až posléze, je nutno považovat za nezákonný důkaz, a protože znalecký posudek po odstranění jeho formálních nedostatků žalobkyně nenavrhla k důkazu, s ohledem na zásadu koncentrace řízení by k němu soud neměl vůbec přihlížet. Namítl též, že z posudku není patrný postup, jak znalec ke svému závěru dospěl, jeho závěry proto označil za neověřitelné. Rozvedl námitky proti aplikaci Metodiky Nejvyššího soudu k výkladu ust. § 2958 o.z. s tím, že soud I. stupně se v odůvodnění rozsudku k jejímu užití nijak konkrétně nevyjádřil, ačkoliv tato metodika je dlouhodobě kritizována jak znalci, tak jejími autory, s tím, že metodice vytýkané nedostatky našly své vyjádření i v posudku MUDr. [ulice]. Kriticky se vyjádřil i k posudkům MUDr. [příjmení] a PhDr. [příjmení] a poukázal také na rozpory ve výpovědi PhDr. [příjmení], s nimiž se soud I. stupně při posouzení věci také nevypořádal. Poukázal na § 154 o.s.ř. s důrazem na to, že z provedeného dokazování nevyplývá, jaký byl zdravotní stav žalobkyně v době vyhlášení rozsudku (zda nedoznal změny), když k takovému zjištění by bylo namístě vypracování dodatku znaleckého posudku. Závěrem vytkl napadenému rozsudku, že je nepřesvědčivý, zmatečný, jeho písemné vyhotovení nesrozumitelné a nepřezkoumatelné, a chybné je i rozhodnutí o nákladech řízení, kdy byla zástupkyni žalobkyně přiznána náhrada DPH, ač o to nežádala, a přiznaná částka je v rozporu s tím, co žalobkyně na náhradě nákladů požadovala. Namítl také, že náklady na posudky mohly být přiznány jen jako součást nároku, kdyby ovšem soud připustil takovou změnu žaloby. Kromě toho považuje za zmatečné i rozhodnutí o nákladech státu. Navrhl proto, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení s tím, že soudkyně Mgr. [jméno] [příjmení] je z projednávání a rozhodnutí této věci vyloučena.

5. Žalobkyně ve svém vyjádření označila odvolání žalovaného za nedůvodné. K námitce podjatosti soudkyně uvedla, že to byl naopak zástupce žalovaného, kdo se při jednání soudu choval nevhodně, hrubě a dokonce nedůstojně i vůči znalci, jehož odbornost zpochybňoval. K soudním rozhodnutím nabízeným ke srovnání poukázala na to, že se jedná o rozsudky trestních soudů, které věc v adhezním řízení posuzují odlišně, neprovádějí rozsáhlejší dokazování k důslednému posouzení výše nároku. Také další odvolací námitky vyracela svou argumentací jako neopodstatněné, s tím, že případné formální nedostatky původně vyhlášeného rozsudku byly posléze zhojeny, takže ke zrušení rozsudku a novému projednání věci není důvod; pro případ, že by odvolací soud považoval za potřebné korigovat závěry soudu I. stupně, navrhla, aby tak učinil změnou napadeného rozsudku, aby žalobkyně mohla již považovat tuto pro ni nepříjemnou věc za uzavřenou.

6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání proti rozsudku je přípustné a bylo podáno včas, nejprve se zabýval tím, zda bylo podáno osobou k tomuto úkonu oprávněnou. Zjistil, že v případě odvolání žalovaného proti zamítavému výroku rozsudku, který byl doplněn dne [datum], tomu tak není. Podle ust. § 201 o.s.ř. je osobou oprávněnou podat odvolání proti rozhodnutí soudu účastník řízení; toto objektivní oprávnění účastníka řízení je však omezeno ještě subjektivním hlediskem tak, že oprávnění podat odvolání subjektivně svědčí tomu účastníku řízení, který byl napadeným výrokem soudu dotčen ve svých právech nebo je mu jím ukládána nějaká povinnost. Zamítavý výrok rozsudku, který napadl žalovaný odvoláním v rámci podání ze dne [datum], však konvenuje jeho procesnímu postoji (obraně proti žalobě) a nezatěžuje odvolatele žádnou povinností, proti jejímuž uložení by mohl brojit. Žalovaný tedy není osobou subjektivně oprávněnou podat odvolání proti zamítavému výroku rozsudku, a proto odvolací soud nemohl postupovat jinak, než jeho odvolání proti tomuto výroku podle ust. § 218 písm. b/ o.s.ř. odmítnout.

7. Dále se odvolací soud musel zabývat otázkou namítané podjatosti soudkyně soudu I. stupně, neboť její vyloučení z rozhodování věci pro podjatost – kdyby bylo zjištěno - by bylo bez dalšího důvodem ke zrušení napadeného rozsudku podle § 219a odst. 1 písm. a/ o.s.ř. K tomu je třeba uvést následující. Ust. § 14 odst. 1 o.s.ř. bylo novelizováno zákonem č. 30/2000 Sb. v tom smyslu, že jeho znění, které do [datum] považovalo za vyloučeného soudce, u něhož bylo lze pro jeho poměr k věci, účastníkům či jejich zástupcům pochybovat o jeho nepodjatosti, bylo nahrazeno konstrukcí, která rozhodování o podjatosti soudce objektivizuje. S účinností od [datum] je tak posouzení objektivity soudce z pohledu ust. § 14 odst. 1 o.s.ř. založeno na tom, zda jsou zjištěny v zákoně označené konkrétní skutečnosti, při jejichž prokázání se soudcova nepodjatost jeví objektivně pochybnou („ jestliže se zřetelem na jeho /konkrétně tvrzený a také prokázaný/ poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jeho nepodjatosti“). Ust. § 14 odst. 4 o.s.ř. pak výslovně stanoví, že důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v jeho postupu v řízení o projednávané věci nebo rozhodování v jiných věcech. Argumentace žalovaného je tedy z pohledu zákonné úpravy irelevantní, resp. nemůže být považována za důvod k tomu, aby byla soudkyně, která o věci rozhodla, považována za vyloučenou pro podjatost. Z obsahu spisu (zejména protokolů o jednání) se nepodává, že by chování soudkyně při jednání překračovalo meze procesní korektnosti, a tvrzení žalovaného o jejím negativním vztahu k žalovanému, resp. jeho zástupci, jiný konkrétní podklad nemá - není ani v nejmenším konkrétně tvrzeno /tím spíše prokazováno/ proč by měla tato soudkyně být zaujata vůči žalovanému nebo mít negativní vztah k jeho advokátu, žádný konkrétní důvod její tvrzené podjatosti není sdělen, tím spíše ne objektivizován důkazy. Z protokolu o jednání dne [datum], jehož vedení soudkyní žalovaný výslovně kritizoval a považoval za projev její podjatosti, je naopak zřejmé, že soudkyně vedla řízení standardním způsobem, dala stranám možnost klást znalci dotazy týkající se znaleckého posouzení, akceptovala námitky žalovaného proti některým důkazním návrhům žalobkyně a účastníky řízení před skončením řízení správně procesně poučila (§ 119a o.s.ř.) a dala jim prostor k předložení závěrečných návrhů. To, že soud I. stupně nepřipustil, aby byly znalci kladeny otázky nesouvisející s předmětem posudku (např. jaké předpisy upravují činnost znalců v ČR, jaké jsou formální náležitosti posudku apod.) nelze považovat za pochybení ani za projev osobní hostility soudkyně vůči žalovanému či jeho zástupci. Pak odvolací soud uzavírá, že zákonný důvod pro vyloučení soudkyně Mgr. [jméno] [příjmení] z projednání a rozhodnutí této věci zjištěn nebyl.

8. Odvolací námitky žalovaného jsou v podstatné části nedůvodné. Za pravdu mu lze dát pouze v argumentu, že postup soudu I. stupně při koncipování konečného rozhodnutí v této věci zjevně nebyl koncentrovaný, o čemž svědčí opravy a doplňování rozsudku dalšími rozhodnutími, a že odůvodnění rozsudku není ve vyjádření svých důvodů zcela pregnantní. Nicméně nelze konstatovat, že by toto odůvodnění bylo nesrozumitelné a nepřezkoumatelné natolik, aby to opodstatnilo zrušení rozsudku; z jeho obsahu lze seznat, co vedlo soud I. stupně k jeho rozhodnutí, odvolací soud nemá pochyb o tom, co vedlo soud I. stupně k vyhovění žalobě v podstatné části a k jejímu částečnému zamítnutí, takže z odůvodnění rozsudku je zřejmé, jakými úvahami se soud I. stupně řídil a z jakých zjištění vycházel.

9. Skutečnost, že soud I. stupně vyhlásil vyhovující výrok rozsudku bez uvedení lhůty k plnění a tu pak uvedl až v jeho písemném vyhotovení, nelze považovat za procesní vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a mohla by tak být důvodem ke zrušení rozsudku. Třídenní lhůta k plnění peněžitého nároku totiž i bez výslovného rozhodnutí soudu vyplývá ze zákona (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o.s.ř.), a pokud soud tento údaj doplnil v písemném vyhotovení rozsudku, jedná se o postup obdobný vydání opravného usnesení; doplněním tohoto údaje se obsah rozhodnutí ani v nejmenším nezměnil.

10. Po těchto zjištěních odvolací soud přistoupil k přezkumu meritorní podstaty napadeného rozhodnutí v rozsahu napadeném odvoláním k tomu oprávněné osoby i k přezkumu řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, 212a o.s.ř.). Odvolání žalovaného však neshledal opodstatněným.

11. Pokud jde o posouzení věci samé, sporu nebylo o tom, že ke [ublížení] žalobkyně žalovaným došlo, jak uvedla v žalobě, že tento skutek byl prokázán a žalovaný byl za něj odsouzen v trestním řízení. Žalobkyně také doložila, že v důsledku tohoto významného zásahu nejen do své tělesné integrity, ale také do velmi intimní osobnostní sféry (ke [ublížení] došlo v době, kdy ještě nezahájila sexuální život), utrpěla otřes, s jehož následky se posléze snažila vypořádat za pomoci specialistů. Závěry odborníků, jejichž obsah žalovaný nedokázal vyvrátit, bylo prokázáno, že přetrvávajícím následkem tohoto traumatu byla posttraumatická stresová porucha jako poškození zdraví, jehož náhrady se žalobkyně domáhala žalobou. Základ nároku byl tedy provedeným dokazováním postaven najisto. V této souvislosti je třeba se vyjádřit k námitce žalovaného, že aktuální zdravotní stav žalobkyně, která podle jeho názoru (již) žádnými následky netrpí, měl být ověřen doplňkem znaleckého posudku. Tuto úvahu nelze pokládat obecně za nedůvodnou, nicméně zazněla-li jako odvolací námitka – nikoli jako důkazní návrh uplatněný před koncentrací řízení před soudem I. stupně – je již nepřípadná, neboť je v odvolacím řízení nepřípustnou novotou (§ 205a o.s.ř.). Řízení v projednávané věci je řízením tzv. sporným, a odvolací řízení proto probíhá podle zásady neúplné apelace, která akcentuje odpovědnost účastníka za výsledek sporu stanovením povinnosti uvést všechny rozhodné skutečnosti a uplatnit důkazní návrhy k jejich prokázání před soudem I. stupně. Žalovaný před soudem I. stupně nenavrhl vypracování nového znaleckého posudku k posouzení aktuálního zdravotního stavu žalobkyně, přestože mu před tím, než soud ve věci rozhodl, bylo poskytnuto procesní poučení podle § 119a o.s.ř.; naopak po tomto poučení uvedl, že návrhy na doplnění dokazování nemá. Jeho námitky týkající se aktuálního partnerského a rodinného života žalobkyně, její sebeprezentace na sociálních sítích, popř. dřívější účasti na společenských akcích, závěry znaleckého posudku MUDr. [ulice] nevyvrátily, neboť znalec se k nim z pohledu svých odborných zjištění vyjádřil a vysvětlil, že s jeho závěry nejsou v rozporu, nýbrž jsou projevem přizpůsobení a vyrovnávání se žalobkyně s životní realitou. Je tedy nutno konstatovat, že důvodnost žalobního požadavku na náhradu poškození zdraví žalobkyně ve formě posttraumatické stresové poruchy byla prokázána. Žalovaný nenavrhl před soudem I. stupně důkaz, který by dokázal tento závěr vyvrátit, a zmiňuje-li úvahu o něm až nyní v odvolacím řízení, je to návrh procesně irelevantní.

12. Pokud jde o výši nároku, žalobkyně uplatnila částku, kterou vyčíslil znalec [příjmení] [příjmení] poté, co žalobkyni za tímto účelem vyšetřil. Znalec slyšen při jednání vysvětlil, jak při stanovení výše částky postupoval, v tom smyslu, že zadával do počítače údaje odpovídající jeho zjištěním (výsledkům vyšetření) a počítač pak vygeneroval„ tabulku“ s příslušnými údaji, jejichž výsledkem (součtem) byla částka odpovídající poškození zdraví žalobkyně (přetrvávajícího následku – posttraumatické stresové poruchy). I k této části posouzení věci je třeba uvést, že žalovaný neprokázal, že by poškození zdraví žalobkyně takový - znalcem zjištěný a vyčíslený - rozsah nemělo. S jeho námitkami, že žalobkyně se prezentovala na sociálních sítích jako šťastná dívka užívající si života, jakož i s dalšími, které byly vzneseny a týkaly se konkrétních údajů obsažených v posudku, se znalec srozumitelně a věrohodně vypořádal při jednání, na němž stvrzoval závěry posudku a vyjadřoval se k dotazům, které byly k jeho obsahu vzneseny. Jiný důkaz, který by byl způsobilý vyvrátit závěry znalce [příjmení] [jméno], žalovaný nenavrhl, jak již bylo vysvětleno výše. Pak je nutno uzavřít, že soud I. stupně nepochybil, pokud shledal požadavek žalobkyně důvodným co do základu i co do výše.

13. Odvolací soud nepovažuje za správné krácení náhrady o 10 %, k němuž přistoupil soud I. stupně s odůvodněním, že se žalovaný činu dopustil v nízkém věku a že jako student zatím neměl možnost vytvořit si finanční rezervu k úhradě. Satisfakce má být náhradou za újmu, kterou utrpěla žalobkyně; tato újma, resp. její rozsah (zásah do zdravotního stavu žalobkyně) nebyla nikterak závislá na tom, v jakém věku žalovaný žalobkyni [ublížil] ani na tom, jaké byly nebo jsou jeho majetkové poměry. Naopak - tak jako byl žalovaný nedospělým mladíkem, byla mladou dívkou i žalobkyně, která navíc do té doby ještě nezahájila sexuální život, takže otřes, který utrpěla, byl naopak o to významnější. Nicméně zamítavý výrok rozsudku odvoláním k tomu oprávněné osoby napadnut nebyl, a tuto úvahu proto odvolací soud předestřel jen obiter dictum.

14. Argumentoval-li žalovaný formálními nedostatky znaleckého posudku, uvažovanou neobjektivitou znalce a s tím souvisejícími tvrzenými procesními nedostatky, není to námitka důvodná. Není nic pochybného na tom, poskytne-li znalec zadavateli (kterým byla v projednávané věci žalobkyně, resp. její advokátka) vypracovaný posudek v elektronické podobě, jestliže účelem jeho vypracování byla potřeba objektivizovaného (odborného) vyčíslení nároku pro potřeby soudního řízení, tedy sepisu žaloby, a soudu pak byl posudek předložen se všemi formálními náležitostmi a především o stejném obsahu, jak byl předtím předběžně poskytnut žalobkyni. Z žaloby je zřejmé, že žalobní požadavek vychází striktně z tohoto posudku, a není proto také pochyb o tom, že žalobkyně se domáhá náhrady za poškození zdraví v podobě přetrvávajícího následku - posttraumatické stresové poruchy. Není tedy důvodnou ani jedna z dalších námitek žalovaného, že žaloba nebyla dostatečně srozumitelná ve specifikaci nároku, který byl uplatněn, když z dílčích nároků vyplývajících z § 2958 o. z., nejmenovala, jakou konkrétní náhradu žalobkyně požaduje, takže namísto projednání věci měla být žalobkyně vyzvána k odstranění vad žaloby.

15. Opodstatněným není ani argument, že se přisouzená částka vymyká běžně přiznávaným náhradám, který žalovaný podpořil poukazem na různá konkrétní rozhodnutí trestních soudů. Na tomto místě je třeba připomenout, že projednávání nároku na náhradu škody (újmy) v adhezním řízení není tak precizní jako projednávání žalobou vzneseného nároku v občanskoprávním řízení. Právě proto řada rozhodnutí v trestním řízení spočívá v přiznání plnění, které trestní soud považuje za bezpečně zjištěné bez rozsáhlého dokazování, a v současném odkazu poškozeného se zbytkem nároku na řízení ve věcech občanskprávních. Tak ostatně vypadají i některá z rozhodnutí, na něž žalobce poukázal (a je proto otazným, zda např. k náhradě přiznané v žalovaným zmiňované věci 8 Tdo 46/2013 nebyla posléze v občanskoprávním řízení přiznána náhrada další). Z dalších rozhodnutí je zřejmé, že byla přiznána částka požadovaná, tedy soud byl limitován uplatněnou výší nároku, a není proto jisté, kdyby bylo požadováno více, zda by také více nebylo přiznáno. Především však žalovaný v této své obraně vůbec nebere v úvahu, že je zásadní rozdíl mezi nemajetkovou újmou jako zásahem do osobnostní sféry člověka (poškozeného), u něhož je vyčíslení satisfakce problematické, a kdy lze proto o přiměřenosti náhrady uvažovat i s ohledem na náhradu poskytovanou v jiných, obdobných případech, a mezi konkrétním, diagnostikovaným poškozením zdraví, jehož projevy a dopad do života poškozeného lze po jeho vyšetření odborníkem konkrétně popsat a na tomto základy vyčíslit odpovídající náhradu způsobem, který rozhodovací praxe soudů aprobovala (vyčíslení náhrady pomocí metodiky). Žalobkyně neuplatnila žalobou nárok na finanční satisfakci za zásah do její osobnostní sféry, ale nárok na náhradu za konkrétní poškození zdraví (přetrvávající následek [zdravotní] – posttraumatickou stresovou poruchu); toto poškození zdraví prokázala, jak bylo výše vysvětleno, zatímco žalovaný je relevantními důkazy nevyvrátil. Právě proto, že se jedná o náhradu za konkrétní, vyšetřením objektivizovanou poruchu zdraví, není namístě úvaha o krácení náhrady proto, že její výše je neúměrná poměrům žalovaného (ten se ostatně také zjevně předem nezamýšlel tím, jaké následky ponese jeho kamarádka, když ji znásilní; přitom on byl v pozici výhodnější, když mohl s ohledem na projevený odpor a obranu žalobkyně svého jednání zanechat, zatímco ona nyní čelí následkům napadení, jemuž se s ohledem na fyzickou převahu útočníka nedokázala ubránit) nebo úvaha o tom, že jistého zadostiučinění se žalobkyni dostalo již trestním odsouzením žalovaného. Tím spíše pak ne, když se po celou dobu řízení obrana žalovaného nesla v duchu zpochybňování osobnostních kvalit žalobkyně a zlehčování následků, které utrpěla.

16. Přestože postup soudu I. stupně při projednávání věci zejména v samém závěru řízení nebyl zcela koncentrovaný, řízení proběhlo – jak se podává z obsahu spisu – procesně korektním způsobem; účastníkům se dostalo náležitých procesních poučení, byla jim dána možnost vyjádřit se k obsahu provedených důkazů, znalec byl vyslechnut a obsah posudku, který vypracoval a opatřil i formálními náležitostmi včetně znalecké doložky, před soudem stvrdil a zodpověděl dotazy stran. Soud I. stupně nepochybil, pokud provedenými důkazy vzal za prokázané, že žalovaný nárok je po právu co do základu i výše. Chybějící zamítavé rozhodnutí doplnil formou doplňujícího rozsudku a opravil také pochybení týkající se rozhodování o nákladech řízení; s potřebou doplnění i opravy rozhodnutí občanský soudní řád počítá a soud I. stupně využil zákonem předpokládaných institutů k nápravě dílčích pochybení, kterých se dopustil (indispozice lidského jednotlivce se může přihodit a nevyhýbá se ani ani soudcům). Výsledné rozhodnutí bylo odůvodněné, postup k němu vedoucí byl zřejmý. Odvolací soud proto uzavírá, že odvoláním napadený meritorní výrok I. považuje za věcně správný, a jako takový jej proto podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

17. Pokud jde o rozhodnutí o nákladech řízení mezi účastníky navzájem, soud I. stupně o nich správně rozhodl podle § 142 odst. 3 o.s.ř., přestože v písemném odůvodnění rozsudku odkázal na § 142 odst. 1 o.s.ř. Pochybil, když advokátce žalobkyně přiznal náhradu daně z přidané hodnoty, přestože ta jejím plátcem není, a za zcela správné nelze považovat ani jeho vyčíslení částky k náhradě. Odvolací soud proto výši nákladů řízení žalobkyně zrevidoval a částku stanovil nově. Žalobkyni podle § 142 odst. 3 o.s.ř. náleží plná náhrada nákladů řízení před soudem I. stupně, a to za 9 úkonů právní služby: převzetí a přípravu zastoupení, sepis předžalobní výzvy, sepis žaloby, replika k vyjádření žalovaného ze [datum], písemné vyjádření k věci z [datum], 4x účast při jednání soudu, při výši odměny [částka] za každý z úkonů. Odvolací soud nepřiznal náhradu za účtovaný úkon„ další porada s klientem“, který nebyl nijak blíže specifikován, takže nebylo možno posoudit, zda byl procesně účelný a zda jeho obsah a trvání naplnily předpoklady pro přiznání náhrady; kromě toho také nebyl nikterak doložen. K odměně za každý z úkonů právní služby náleží advokátce paušální náhrada hotových výdajů [částka], nikoli však soudem I. stupně uvažovaná náhrada DPH, jejímž plátcem advokátka žalobkyně není. Dále žalobkyni na náhradě nákladů řízení náleží částky, které vynaložila na důkazy pro soudní řízení – znalecké posudky, které objektivizovaly její tvrzení o zdravotní újmě, kterou utrpěla, a o jejím rozsahu. Není důvodu, aby tyto náklady, které doložila, uplatnila jako samostatný nárok v žalobě, popř. jejím rozšíření; jedná se o náklady vynaložené na pořízení důkazů, tedy náklady řízení. Ostatně možnost přisoudit je jako součást nároku navrhla v závěrečném návrhu zástupkyně žalobkyně jen pro případ, že by soud nebyl srozuměn s tím, že by je přiznával v rámci nákladů řízení, a k takovému úkonu soud I. stupně v souladu s ust. § 41a odst. 2 o.s.ř. ani nemusel přihlížet, neboť se jednalo o úkon podmíněný. Celková částka nákladů řízení žalobkyně před soudem I. stupně tak činí [částka].

18. Podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. má žalobkyně plně úspěšná v odvolacím řízení právo i na náhradu jeho nákladů. Ty spočívají v odměně za dva úkony právní služby – sepis vyjádření k odvolání žalovaného a účast při odvolacím jednání – k níž náleží dvakrát paušální náhrada hotových výdajů, celkem tedy [částka]. Tuto náhradu je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni k rukám její advokátky (§ 149 odst. 1 o.s.ř.) v zákonné lhůtě (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).

Poučení