15 CO 339/2021-682

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře - rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Přibyla a soudkyň JUDr. Marcely Pechové a JUDr. Ivany Kosové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o nahrazení projevu vůle o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 2. listopadu 2021, č. j. 9 C 111/2019-550

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje, vyjma části výroku I. označeného jako (iii) o částečném zamítnutí žaloby, který zůstává nedotčen.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení v částce 12 733 Kč k rukám právního zástupce Mgr. [jméno] [příjmení] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Soud I. stupně svým rozsudkem ze dne 2. listopadu 2021, č. j. 9 C 111/2019-550 nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemků (a to pozemků p. [číslo] v k. ú. [obec] u Pořína, a p. č. 2019, 2019 a [číslo] v k. ú. [obec]) ve vlastnictví státu podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákon o půdě), která je ve výroku rozsudku specifikována, zamítl žalobu v části, pokud se jí žalobkyně domáhala nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemků p. [číslo] v k. ú. a obci [obec] a žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 20 847 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. [jméno] [příjmení].

2. Soud I. stupně ocitoval podstatné závěry odůvodnění zrušujícího rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 4. 2. 2021 č.j. 15 Co 235/2020-484, mimo jiné o nedůvodnosti námitky žalované o promlčení práva žalobkyně na správné ocenění restitučního nároku a o tom, že konkrétní okolnosti projednávané věci prokazují správnost závěru o liknavém postupu žalované při odškodnění restitučního nároku žalobkyně (jakožto oprávněné osoby dle § 4 zákona o půdě), která tudíž nemusí postupovat výlučně dle § 11a zákona o půdě (účast ve veřejných nabídkách žalované), ale může se domáhat žalobou u soudu nahrazení projevu vůle uzavřít s ní dohodu o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu. Následně konstatoval, že v mezidobí došlo žalovanou k přecenění restitučního nároku žalobkyně s tím, že dle aktuálního výpisu činí jeho zůstatek 397 320,77 Kč. Jelikož v dalších řízeních bylo žalobkyni vyhověno co do hodnoty náhradních pozemků v částce 155 681,70 Kč u Okresního soudu v Domažlicích a v částce 57 130,75 Kč u Okresního soudu v Mladé Boleslavi (celkem 212 812,50 Kč), potom vzhledem k hodnotě v tomto řízení žalobkyni požadovaných pozemků ve výši 67 541,64 Kč nemůže být restituční nárok žalobkyně přeplněn; proto již nedoplňoval dokazování dle požadavku odvolacího soudu k výši restitučního nároku žalobkyně. Jelikož odvolací soud se ztotožnil s názorem, že nic nebrání vydání náhradních pozemků p. [číslo] v k. ú. [obec] u Pořína a p. č. 2019, 2019 a [číslo] v k. ú. [obec], zabýval se soud I. stupně pouze cenou těchto pozemků. V případě pozemků v k. ú. [obec] u Pořína vyšel bezezbytku ze znaleckého posudku Ing. [jméno] [příjmení] [číslo] 2021 s hodnotou pozemku [parcelní číslo] ve výši 1 635,64 Kč a pozemku [parcelní číslo] ve výši 1 645 Kč (posudek předložila žalovaná a žalobkyně žádné námitky nevznesla). V případě ocenění pozemků v k. ú. [obec] se soud I. stupně přiklonil k reviznímu znaleckému posudku znalkyně [příjmení] [jméno] [příjmení] [příjmení], Ph.D. (dále jen Ing. [příjmení]), [číslo] 2012, předloženého žalobkyní, která na rozdíl od znalce [příjmení] [příjmení] (jenž v posudku [číslo] 2019 ocenil pozemky částkou 70 Kč, vycházeje z toho, že se nachází ve městě, v němž působil Městský národní výbor), vyšla z toho, že k datu ocenění v obci [obec] Městský národní výbor nepůsobil a proto základní cena dle § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále též vyhláška), činí 20 Kč, když v tomto směru odkázala na stanovisko [příjmení] soudních znalců [příjmení] podané v souvislosti s oceňováním pozemků v jiném restitučním sporu. Jelikož soud považoval za přípustné převzetí jejího ocenění včetně srážek a ocenění porostů, dospěl k závěru, že pozemek p. č. 2019 má cenu 18 871 Kč, pozemek p. [číslo] cenu 13 879,45 Kč a pozemek p. č. 2019 cenu 8 280 Kč. Ohledně dalších žalobkyní požadovaných pozemků v k. ú. [obec] dospěl soud I. stupně po doplnění dokazování k závěru, že na způsobu jejich užívání od doby původní restituce se nic nezměnilo, a proto s ohledem na vázanost právním názorem odvolacího soudu a s odkazem na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (podle které pozemek, který nebylo možno vydat ani přímým restituentům pro zákonnou překážku dle § 11 odst. 1 zákona o půdě, není vhodným náhradním pozemkem pro uspokojení nároku oprávněné osoby) žalobu na vydání dalších pozemků v k. ú. [obec] zamítl. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., a jelikož žalobkyně byla úspěšná ohledně pozemků v celkové hodnotě 44 310 Kč (přibližně 2/3 nároku) a neúspěšná ohledně pozemků v celkové hodnotě 23 230 Kč (1/3 nároku), náleží úspěšnější žalobkyni náhrada nákladů ve výši 1/3; s ohledem na celkovou výši nákladů řízení žalobkyně 62 540 Kč jí náleží na náhradě nákladů částka 20 847 Kč, s platebním místem dle § 149 odst. 1 o. s. ř.

3. Rozsudek napadla žalovaná odvoláním, s výjimkou výroku o částečném zamítnutí žaloby. Nesouhlasí s napadeným rozsudkem co do posouzení svévole a liknavosti na její straně, převoditelnosti a ocenění náhradních pozemků. Ohledně posouzení liknavého a svévolného přístupu žalované odkázala na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu a nepovažovala za správné, aby soud při podstatné změně skutkových okolností mechanicky odkázal na závěry učiněné v předchozí fázi řízení. Poukázala na to, že žalobkyně se účastnila veřejných nabídek žalované v letech 2006, 2007, 2009, 2012 a naposledy 8. 4. 2019 před podáním žaloby 6. 6. 2019, nicméně v důsledku posunu ve věci a zajištění příslušných podkladů došlo nejpozději od 13. 9. 2021 k navýšení restitučního nároku žalobkyně a od uvedeného okamžiku se tedy žalobkyně může účastnit veřejných nabídek s navýšeným nárokem na cca 400 000 Kč; ovšem to se neděje a žalobkyně pokračuje v tomto řízení. Proto minimálně od uvedeného data nelze shledat dostatečně aktivní přístup žalobkyně pro vypořádání jejího restitučního nároku, natož pak svévoli a liknavost na straně žalované. Žalobkyně se mohla zapojit do nabídek žalované z 6. 9. 2021 a 15. 11. 2021 (což neučinila), naopak zjevně usiluje o převod konkrétních vybraných náhradních pozemků mimo veřejnou nabídku žalované, což je dle judikatury Nejvyššího soudu důvodem pro zamítnutí podané žaloby (odkaz na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 822/2021 ze dne 28. 4. 2021). Žalovaná pak považuje i nadále vydané náhradní pozemky za nepřevoditelné. U pozemků v k. ú. [obec] u Pořína je odůvodněn předpoklad jejich využití v rámci komplexních pozemkových úprav, navíc je zde územním plánem vymezen funkční biokoridor a v budoucnu by tak mohly vzniknout tzv. jiné problémy při hospodaření s takovými pozemky (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2462/2014). Dále pak pozemek [parcelní číslo] není součástí zemědělského půdního fondu a je z převodu vyloučen (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5368/2015). Pozemky v k. ú. [obec] jsou vyloučeny z převodu proto, že je nelze účelně zemědělský obhospodařovat (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 393/2019), když k pozemkům p. č. 2019 a 2019 není zajištěn přístup a pozemek p. [číslo] slouží jako obslužná cesta pro další pozemky a je dotčen věcným břemenem chůze a jízdy. Dále žalovaná nesouhlasí s oceněním náhradních pozemků v k. ú. [obec] soudem I. stupně, který na tuto otázku změnil oproti původnímu rozhodnutí názor. Odvolací soud ve zrušujícím rozhodnutí nesdělil v této souvislosti jednoznačný právní názor k použití sazby 20 Kč a pouze vytkl, že posouzení této otázky považuje za neúplné a zdůraznil potřebu doplnit znalecké dokazování, k tomu však soud I. stupně nepřistoupli, ačkoliv závěry znaleckých posudků Ing. Cihláře a Ing. [příjmení] se rozcházejí nejen v použití výchozí sazby (20 Kč či 70 Kč), ale i v uplatnění srážek a ocenění trvalých porostů. Posouzení věci soudem I. stupně, aniž vyslechl oba znalce, nelze považovat za správné a úplné (odkaz na konkrétní judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu), což považuje za vadu řízení znamenající zrušení napadeného rozsudku. Kromě toho je žalovaná přesvědčena, že je namístě použití sazby 70 Kč I když v samotné obci [obec] není pověřený městský úřad, je nutné zohlednit existenci konurbace [obec], [obec] a [obec], které dohromady tvoří jednu souvisle zastavěnou plochu a cena pozemků v těchto městech je obdobná. Cena náhradních pozemků v [obec], ve kterém se nachází městský úřad s rozšířenou působností, a v [obec], kde se nachází pověřený obecní úřad, by byla nepochybně 70 Kč, a proto je namístě tuto sazbu aplikovat i v případě města Planá nad Lužnicí. Současná tržní cena stavebních pozemků se v předmětných obcích pohybuje od 1 000 Kč do 5 000 Kč za m², a proto ocenění pozemků v ceně 20 Kč by způsobovalo tzv. distorzi náhradní hodnoty. Přitom při ocenění náhradních pozemků je třeba vycházet z jejich stavu v době vyhlášení rozhodnutí soudu I. stupně, t.j. v době, kdy v obci [obec] již působí městský úřad (odkaz na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5721/2017 či. 28 Cdo 2857/2018). Jelikož cena náhradního pozemku má odpovídat co nejvíce jeho skutečné hodnotě ke dni vyhlášení rozhodnutí soudem, je namístě aplikovat sazbu 70 Kč bez ohledu na to, zda k roku 1991 zde působil místní národní výbor. Pokud soud I. stupně vycházel i ze stanoviska [příjmení] soudních znalců [příjmení] ze dne 16. 1. 2017, to bylo vydáno před 4 roky, navíc jeho závěry se vztahují k jiným obcím a nelze jej přijímat i ve vztahu k [obec]. Z uvedeného stanoviska naopak plyne, že by bylo vhodné vyhodnocovat i význam jednotlivých obcí se zohledněním jejich specifik a významu (k tomu žalovaná uvádí konkrétní skutečnosti týkající se města Planá nad Lužnicí). Žalovaná proto navrhovala změnu rozsudku v napadeném rozsahu a zamítnutí žaloby.

4. Žalobkyně navrhla potvrzení napadeného rozsudku. K posouzení svévolného a diskriminačního jednání žalované vůči rodině žalobkyně poukázala na odlišný přístup žalované, která v případě příbuzného žalobkyně pana [příjmení] přistoupila po předložení shodného návrhu přehledného regulačního a zastavovacího plánu pro část území [obec] XVI. již v říjnu 2019 k opravě ocenění jeho restitučního nároku, zatímco v případě žalobkyně a její rodiny tak učinila až v polovině roku 2021. Žalobkyně odkázala na názor Nejvyššího soudu v rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, podle kterého nesnáze při vyřizování restitučních nároků nesmí žalovaná přesouvat na oprávněné osoby, jinak se dopouští svévole a jediným způsobem, jak se domoci splnění nároku, je podání žaloby na uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu konkrétních pozemků. V daném případě si žalobkyně za účelem řádného ocenění svého restitučního nároku musela obstarat veškeré podklady, i znalecký posudek, zároveň přes 3 výzvy zaslané před podáním žaloby, následně podanou žalobu a postup žalované ve věci p. [příjmení] do dnešního dne žalovaná stále řádně neoceňuje restituční nárok žalobkyně. Částečné přecenění restitučního nároku žalobkyně dokresluje svévolné a liknavé jednání žalované. Žalobkyně odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 282/2020 a sp. zn. 28 Cdo 1964/2017, naopak žalovanou předkládané rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 822/2021 nepovažuje skutkově za přiléhavé případu žalobkyně. K námitkám žalované ohledně převoditelnosti pozemků v k. ú. [obec] u Pořína z hlediska pozemkových úprav žalobkyně uvedla, že taková skutečnost by musela být u pozemku evidována v katastru nemovitostí, což v daném případě není. Ohledně problematiky biokoridoru odkázala na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4533/2018 a 28 Cdo 2372/2019. K převoditelnosti pozemků v k. ú. [obec] žalobkyně uvedla, že pozemky jsou přístupné přes pozemek p. č. 2037, který tvoří cestu, zároveň poukázala na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1275/2019, podle kterého absence přístupu na pozemek netvoří překážku převodu náhradního pozemku. Pokud jde o ocenění náhradních pozemků, nebylo dle názoru žalobkyně nezbytné provádět výslech znalců, neboť otázka hodnoty náhradních pozemků s ohledem na existenci městského národního výboru je otázkou právní, nikoliv znaleckou. Závěr soudu I. stupně o použití sazby 20 Kč považuje za správný, jelikož v obci [obec] nikdy nepůsobil městský národní výbor, který by odůvodňoval použití částky 70 Kč dle § 14 odst. 1 vyhlášky. Městské národní výbory působily pouze ve významných větších městech s počtem obyvatel 10 000 a více, což [obec] nikdy nebyla a není ani nyní. Žalobkyně pak odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2140/2019, kde se řešila shodná situace města Dašice, které nikdy nedisponovalo městským výborem, a přesto pozemky na území tohoto města oceňovala žalovaná částkou 70 Kč, přičemž Nejvyšší soud uzavřel, že pouhá administrativní změna z obce na město nemůže mít vliv na reálnou cenu pozemků. Za důvodnou nepovažuje žalobkyně ani argumentaci žalované tím, že město Planá nad Lužnicí se nachází v blízkosti města Tábora, neboť tímto způsobem vyhláška postavena není. Jejím extenzivním výkladem v neprospěch restituentů nelze takřka čtyřnásobně navyšovat cenu náhradních pozemků jen proto, že se příslušná obec nachází v určité vzdálenosti od města, ve kterém se městský národní výbor nacházel.

5. Odvolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a je přípustné (§ 204 odst. 1 a § 201 o. s. ř.). Podle § 212 věta první o. s. ř. přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve výslovně napadeném rozsahu ohledně částečného vyhovění žalobě v odst. I. a ve výroku o náhradě nákladů řízení v odst. II.; podle § 206 odst. 2 o. s. ř. nabyl rozsudek soudu I. stupně právní moci v části výroku I. označeného jako (iii) o částečném zamítnutí žaloby.

6. Odvolání žalované není opodstatněné.

7. Odvolací soud v odůvodnění svého zrušujícího usnesení (bod 13.) považoval za správný závěr soudu I. stupně učiněný v prvním rozhodnutí ve věci samé (rozsudek ze dne 3. července 2020 č.j. 9 C 111/2019-206) o liknavém postupu žalované při odškodnění restitučního nároku žalobkyně, a to s ohledem na konkrétní okolnosti projednávané věci, tedy žádosti žalobkyně k přecenění jejího restitučního nároku (výzvy žalobkyně ze dne 7. 6. 2018 a 12. 10. 2018 a odpovědi žalované z 27. 6. 2018 a 9. 11. 2018), a zejména následnou přihlášku žalobkyně do veřejné nabídky ze dne 8. 4. 2019 a zamítnutí této přihlášky žalovanou pro nedostatečnou výši restitučního nároku žalobkyně, vycházející z jeho ocenění dle tehdejšího stanoviska žalované, pro který (v souladu s tehdy soudem I. stupně citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5487/2017, 28 Cdo 1964/2017 či 28 Cdo 3576/2017) žalobkyně nemusí postupovat výlučně dle § 11a zákona o půdě, ale může se domáhat žalobou u soudu nahrazení projevu vůle uzavřít s ní smlouvu o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu na uspokojení jejího restitučního nároku. V souladu s § 226 odst. 1 o. s. ř. byl přitom soud I. stupně tímto právním názorem (závěrem) odvolacího soudu vázán (s výhradou změny skutkového stavu věci). Pokud tedy soud I. stupně v nyní přezkoumávaném rozsudku z uvedeného závěru odvolacího soudu o liknavém postupu žalované při odškodnění restitučního nároku žalobkyně vycházel, nelze mu ničeho vytknout. Poukazuje-li žalovaná v podaném odvolání na navýšení restitučního nároku žalobkyně nejpozději od 13. 9. 2021, v důsledku čehož se žalobkyně může účastnit dalších veřejných nabídek žalované (dle závěru soudu I. stupně zůstatek restitučního nároku žalobkyně činí aktuálně 397 320,77 Kč, nicméně jde o podstatně nižší částku, než jakou svůj restituční nárok oceňuje žalobkyně na základě znaleckého posudku Ing. [příjmení] v podané žalobě – částka 1 065 705 Kč), svědčí i dle názoru odvolacího soudu uvedený přístup žalované (jak správně argumentuje žalobkyně ve vyjádření k odvolání) pro podporu závěru o doposud liknavém přístupu žalované k uspokojení restitučního nároku žalobkyně, neboť k částečnému přecenění restitučního nároku žalobkyně přistoupila žalovaná až v průběhu tohoto soudního řízení po zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu, byť žalobkyně opakovaně žádala žalovanou o přecenění svého restitučního nároku již před podáním žaloby. To je také podstatný rozdíl oproti situaci posuzované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 822/2021, na který žalovaná ve prospěch své argumentace poukazuje. Pokud tedy aktivita žalobkyně v době před podáním žaloby a zároveň pasivní přístup žalované k řešení výše restitučního nároku žalobkyně odůvodňoval ke dni zrušujícího rozhodnutí odvolacího soudu dne 4. 2. 2021 závěr o liknavém postupu žalované při odškodnění restitučního nároku žalobkyně, nemůže být tato liknavost žalované a předžalobní aktivní přístup žalobkyně zpochybněn postupem žalované až v průběhu tohoto soudního řízení spočívající v částečném přecenění nároku žalobkyně, následnou neúčastí žalobkyně s tímto přeceněným nárokem ve veřejných nabídkách žalované a trváním na podané žalobě.

8. S ohledem na částečné přecenění restitučního nároku žalobkyně a jeho zůstatek v době rozhodování soudu I. stupně ve výši 397 320,77 Kč, nebylo třeba (s ohledem na hodnotu náhradních pozemků požadovaných a nakonec vydaných žalobkyni), aby soud I. stupně doplňoval dokazování dle pokynů odvolacího soudu obsažených ve zrušujícím rozhodnutí ke stanovení výše restitučního nároku žalobkyně (jednalo se o problematiku srážek při ocenění odňatých pozemků podle přílohy 7. vyhlášky č. 182/1988 Sb.).

9. Pokud jde o odvolací námitky žalované týkající se jí tvrzené nepřevoditelnosti žalobkyní požadovaných náhradních pozemků, o kterých bylo nyní napadeným rozsudkem rozhodnuto ve prospěch žalobkyně, vyšel opět ohledně této otázky soud I. stupně v souladu s § 226 odst. 1 o. s. ř. ze závazného právního názoru odvolacího soudu vysloveného ve zrušujícím usnesení, podle kterého se soud I. stupně již ve svém prvním rozhodnutí ve věci samé vypořádal řádně s námitkami žalované a důvodně uzavřel, že zde není žádná překážka pro vydání pozemků p. [číslo] v k. ú. [obec] u Pořína a pozemků p. č. 2019, 2019 a [číslo] v k. ú. [obec] (když v předchozím odvolacím řízení žalovaná žádné výslovné námitky proti tomuto závěru soudu I. stupně neuplatnila). Pakliže tyto námitky vznáší v nyní podaném odvolání, jde vesměs o argumentaci, kterou uplatnila již v první fázi řízení před soudem I. stupně, který se s těmito námitkami v odůvodnění svého prvního rozhodnutí řádně vypořádal. Proto rovněž odvolací soud z těchto závěrů soudů I. stupně vychází, přičemž dále odkazuje na argumentaci žalobkyně včetně jejích odkazů na judikaturu Nejvyššího soudu, obsaženou ve vyjádření k odvolání, která odpovídá závěrům soudu I. stupně učiněným v prvním rozhodnutí. Odvolací soud proto s odkazem na uvedené závěry soudu I. stupně konstatuje, že v případě pozemků p. [číslo] v k. ú. [obec] u Pořína jsou dle § 6 odst. 1 písm. d) zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu, ve znění předpisů pozdějších, překážkou převodu pozemků zahájené pozemkové úpravy, u nichž je v katastru nemovitostí vyznačena poznámka o zahájení pozemkových úprav; pokud zde dle výpisu z katastru nemovitostí žádná taková poznámka není (a ani žalovaná v odvolání netvrdí opak), a pokud je s pozemkem v rámci pozemkových úprav pouze počítáno, nemá tato naposledy uvedená skutečnost pro rozhodnutí žádný význam. Proto není namístě ani argumentace žalované s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2462/2014 (navíc ve skutkově odlišné věci, neboť oprávněné osoby zde požadovaly převedení pouze ideální jedné poloviny pozemku), že by zde v budoucnu mohly vzniknout tzv. jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem. Rovněž námitku, že pozemek [parcelní číslo] není součástí zemědělského půdního fondu, považoval soud I. stupně v prvém rozhodnutí za vyřešenou s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 170/2019. Z tohoto rozhodnutí (jakož i dalšího rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5369/2015, na které v této souvislosti na podporu svého opačného názoru odkazovala žalovaná) plyne, že pro možnost vydání pozemku jako náhradního je důležité posouzení, zda lze takový pozemek zemědělsky obhospodařovat. Ze znaleckého posudku Ing. Cihláře [číslo] 2021 předloženého žalovanou plyne, že pozemek [parcelní číslo] je veden jako ostatní plocha, zeleň, roste na něm pouze 1 strom, a spolu s druhým pozemkem [parcelní číslo] (trvalý travní porost) se nachází mimo zastavěné území obce a podle územního plánu se jedná o plochy zemědělské; z fotografií obou pozemků obsažených ve znaleckém posudku pak není zřejmá žádná faktická překážka bránící tomu, aby i pozemek [parcelní číslo] byl zemědělsky obhospodařován. V případě odvolacích námitek žalované vztahujících se k pozemkům p. č. 2019, 2019 a [číslo] v k. ú. [obec], soud I. stupně rovněž již v prvním rozhodnutí ve věci učinil závěr, že vydání těchto pozemků nebrání ani nedostatek přístupu na veřejnou cestu; takový závěr plyne i z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1275/2019 citovaného ve vyjádření žalobkyně. Navíc, jak je zřejmé z popisu těchto náhradních pozemků obsaženého v revizním znaleckém posudku Ing. [příjmení], přístup k pozemku p. [číslo] je možný z veřejné komunikace a nezpevněné přilehlé cesty, přístup k pozemku p. č. 2019 je možný ze zpevněné komunikace a přístup k pozemku p. č. 2019 je možný přes pozemek p. č. 2019; zároveň je v posudku výslovně uvedeno, že tyto pozemky jsou aktuálně využívány k zemědělským účelům. Z obsahu odvolání žalované pak není zřejmé, proč by uvedené pozemky v k. ú. [obec] nebylo možno zemědělsky obhospodařovat (tomu nebrání ani věcné břemeno chůze a jízdy váznoucí na pozemku p. [číslo]) a že by tak žalobkyně v případě jejich převodu nabyla pouze holé vlastnictví (nic takového neplyne ani ze znaleckého posudku Ing. Cihláře [číslo] 2019, předloženého v řízení před soudem I. stupně žalovanou).

10. Poslední okruh odvolacích námitek žalované se týkal ocenění náhradních pozemků v k. ú. [obec], když proti stanovení ceny náhradních pozemků v k. ú. [obec] u Pořína nebyly v odvolacím řízení ze strany odvolatelky, ani ze strany žalobkyně, žádné námitky vzneseny a odvolací soud v případě těchto pozemků odkazuje plně na odůvodnění napadeného rozsudku.

11. K této záležitosti odvolací soud v odůvodnění svého zrušujícího usnesení uvedl, že ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodila, že není-li právní normy, jež by v souvislosti s jejich oceněním ukládala posuzovat charakter náhradních pozemků dle určitého historického stavu (jak je tomu v případě odňatých pozemků dle § 28a zákona o půdě), nezbývá, než dovodit, že náhradní pozemky je nutno oceňovat v souladu s pravidlem zakotveným v § 154 odst. 1 o. s. ř., tedy dle jejich stavu v době vyhlášení rozhodnutí soudem. Zatímco fixace hladiny ceny ke dni účinnosti zákona o půdě má svou logiku, neboť zajišťuje, že jsou odňaté nemovitosti i náhradní pozemky oceňovány dle stejných cenových měřítek, posuzování charakteru náhradních pozemků dle stavu ke dni 24. 6. 1991 a z toho plynoucí fingování od současné reality odlišných vlastností vydávaných nemovitostí by mohlo vést, ať již k distorzi nebo naopak k nadhodnocení výše naturální náhrady, jež by však v souladu s principy restitučního předpisu měly být v zásadě ekvivalentní hodnotě restitučního nároku odvíjející se od ceny oprávněnou osobou nebo jejími právními předchůdci pozbytých pozemků. Z uvedených důvodů je proto zcela namístě oceňovat náhradní pozemky dle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., avšak dle stavu, jaký mají v okamžiku jejich vydání oprávněné osobě (shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2019 sp. zn. 28 Cdo 2140/2019, kterým bylo odmítnuto dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, který přisvědčil názoru soudu I. stupně, že vyhláška č. 182/1988 Sb. obsahuje již neaktuální instituty či kritéria, čehož příkladem je kritérium přítomnosti městského národního výboru, že tyto MěNV působily pouze ve významnějších městech s 10 000 či více tisíci obyvateli, existence MěNV vyjadřovala význam města, avšak v současné době již neplatí, že by obec se statusem města mající automaticky městský úřad byla takto významným městem; dále poukázal na závěr Ústavního soudu v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1088/2012, že nemá docházet k tomu, aby v důsledku pouhé administrativní, tedy formální změny vznikl neodůvodněný rozdíl mezi faktickou hodnotou odňatých a náhradních pozemků; proto vycházel ze znaleckého posudku, jímž byly pozemky jako stavební ohodnoceny ke dni jeho zpracování 27. 11. 2017 a cenu stanovil sazbou 20 Kč/m2 a nikoliv sazbou 70 Kč/m2 použitou znalcem).

12. V nyní přezkoumávaném rozhodnutí se soud I. stupně v bodě 7. odůvodnění zabýval hodnocením znaleckého posudku Ing. Cihláře a revizního znaleckého posudku Ing. [příjmení], jejíž přístup se stanovením základní ceny stavebních pozemků částkou 20 Kč považoval za správný a za přípustné pak považoval i převzetí jejího ocenění včetně srážek a ocenění porostů. Nicméně odvolací soud v odůvodnění svého zrušujícího usnesení poukázal na odlišnosti v posouzení dílčích záležitostí ocenění v posudcích Ing. Cihláře a Ing. [příjmení] (trvalé porosty a problematika srážek z ceny) s vysloveným názorem, že jejich vyřešení se neobejde bez doplnění znaleckého dokazování (jde o posouzení odborných otázek). Jelikož tedy soud I. stupně uvedenou spornost těchto odborných otázek ve znaleckých posudcích doplněním dokazování neodstranil (jak důvodně namítá žalovaná), odvolací soud oslovil znalce [příjmení] [jméno] [příjmení], aby se vyjádřil k rozdílu mezi oběma posudky, pokud jde o ocenění nezastavitelné části pozemku p. [číslo] ocenění trvalých porostů na p. [číslo] 2019 a ke srážce dle přílohy 7. položky [číslo] u pozemku p. č. 2019. Znalec [příjmení] [příjmení] následně podal dodatek [číslo] ze dne 3. 1. 2022 znaleckého posudku [číslo] 2019, ve kterém uvedl, že s těmito připomínkami souhlasí a zakomponuje je do dodatku, což učinil; z obsahu dodatku bylo zjištěno, že uvedené odborné otázky, které byly v původních posudcích Ing. Cihláře a Ing. [příjmení] posouzeny rozdílně, znalec [příjmení] [příjmení] v dodatku znaleckého posudku hodnotí stejně, jako Ing. [příjmení]. Namítla-li žalovaná při odvolacím jednání, že znalcem provedené srážky nejsou v dodatku znaleckého posudku žádným způsobem zdůvodněny, je zřejmé, že znalec [příjmení] [příjmení] používá u pozemků p. [číslo] 2019 v k. ú. [obec] koeficient 0,9 (úprava ceny - př. 7, pol. 2 – 10 %), což odpovídá reviznímu znaleckému posudku Ing. [příjmení] s použitím stejné srážky 10 % dle přílohy 7, položky 2 – přístup po nezpevněné komunikaci (ohledně tohoto přístupu viz závěr bodu 9. tohoto odůvodnění). Odvolací soud proto uzavírá, že uplatnění této srážky je opodstatněné.

13. Zároveň se znalec [příjmení] [jméno] [příjmení] v dodatku [číslo] znaleckého posudku vyjádřil i k použití sazby stavebního pozemku v k. ú. [obec], tedy zda 70 Kč jako v tzv. ostatních městech, kde působil MěNV, nebo 20 Kč v ostatních obcích. K tomu znalec uvedl, že současné územně správní uspořádání je jiné, než s jakým uvažovala oceňovací vyhláška č. 316/1990 Sb., že ocenění je prováděno k současnosti v cenách z roku 1990 a je otázkou, zda současný městský úřad je ekvivalentem bývalého MěNV. Žádný metodický pokyn k tomuto přiřazení není. Jelikož ve městě [obec] je městský úřad, který je jinou územně správní jednotkou než obecní úřad, jenž je nejnižší územní správní jednotkou, je ocenění jako ostatní obec zřejmě nesprávné a ocenění stavebních pozemků ve městě [obec] by tedy mělo být dle § 14 odst. 1 vyhlášky částkou 70 Kč Za nepodložené a zavádějící považuje podmiňovat zařazení města do cenové skupiny 70 Kč tím, zda obec je zařazena do obcí s pověřeným obecním úřadem (k tomu poukazuje na města Mirotice a [obec], která mají pověřený obecní úřad, ale jedná se o zřetelně horší lokalitu s nižší cenou stavebních pozemků a s horší občanskou vybaveností, než je město Planá nad Lužnicí s 4 500 obyvateli). Není správné město Planá nad Lužnicí přirovnávat ani k malým obcím s několika desítkami obyvatel, kde se použije sazba 20 Kč 14. Ze shora uvedeného plyne, že i po takto doplněném dokazování existuje rozpor mezi závěry znalce [příjmení] [příjmení] a znalkyně [příjmení] [příjmení] ohledně použití sazby 70 Kč (jak zdůvodňuje znalec [příjmení] [příjmení]) nebo sazby 20 Kč (jak uvádí Ing. [příjmení]), a to s ohledem na § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., podle kterého cena za m² pozemku nebo jeho části určeného pro stavbu nebo ke zřízení zahrady nebo pozemku vedeného v evidenci nemovitostí jako zastavěná plocha a nádvoří, zahrada, nejde-li o pozemek oceňovaný podle odst. 2, činí 250 Kčs v hlavním městě [obec], 200 Kčs v [obec], 150 Kčs v [obec], [obec], [obec], Jachymově, [obec], [obec], [obec], [obec], [obec], [obec], [obec], [obec], [obec], [obec], [obec] a v [obec], 100 Kčs v ostatních městech, v nichž působí národní výbory první kategorie (odkaz na § 1 nařízení vlády ČSR č. 152/1982 Sb., kterým se určují významná velká města a významná lázeňská města), 70 Kč v dalších městech, v nichž působí MěNV, 20 Kč v ostatních obcích. Jelikož tedy uvedená vyhláška spojuje cenu pozemku 70 Kč s působením MěNV v takovém městě a nejnižší cenu 20 Kč se zbytkovou kategorií označenou ostatní obce, lze souhlasit s názorem žalobkyně ve vyjádření k odvolání, že posouzení existence podmínky městského národního výboru pro závěr o ceně 70 Kč je otázkou právní, takže k této záležitosti nebylo třeba doplňovat dokazování výslechem obou znalců [příjmení] [příjmení] a Ing. [příjmení]. Navíc oba znalci se ve svých písemných znaleckých posudcích k této záležitosti podrobně vyjádřili a uvedli konkrétní argumenty ve prospěch svého závěru, takže ani jejich případný výslech by dle názoru odvolacího soudu již nic nového nepřinesl, přičemž rovněž účastníci řízení při jednání odvolacího soudu další dokazování (a to ani ohledně této záležitosti) nenavrhovali.

15. Odvolací soud pak i po posouzení shora uvedené argumentace znalce [příjmení] [příjmení] v jím zpracovaném dodatku znaleckého posudku považuje za logickou a přesvědčivou argumentaci soudu I. stupně založenou na stanovisku [příjmení] soudních znalců [příjmení], podaného v souvislosti s oceněním pozemků v jiném restitučním sporu, v němž byl vyložen způsob začleňování jednotlivých obcí do tzv. vyšší cenové skupiny a objasněna kategorizace městských národních výborů tzv. 1. – 3. kategorie s tím, že méně významná historická města a nevýznamné obce měly pouze místní národní výbor, že socialistické kategorizaci národních výborů na výbory 1., 2. a 3. kategorie odpovídá současná kategorizace obecních úřadů na magistráty, úřady s rozšířenou působností a pověřené úřady, tedy nemá-li obec alespoň pověřený obecní úřad, těžko lze uvažovat o nějaké obci s úřadem na úrovni MěNV, byť by byl obci přiznán status města. Uvedené stanovisko [příjmení] soudních znalců [příjmení] bylo přitom vydáno a použito při ocenění pozemků ve věci, ve které rozhodoval Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. 8. 2019 sp. zn. 28 Cdo 2140/2019 (viz shora bod 11.). Proto pokud i v nyní projednávaném případě nepůsobil v obci [obec] ke dni účinnosti zákona o půdě, ke kterému je fixována hladina ceny náhradních pozemků, městský národní výbor a pokud následně došlo pouze k přiznání statusu města, aniž by zde působil alespoň pověřený obecní úřad, došlo od účinnosti zákona o půdě do dne rozhodnutí odvolacího soudu pouze k formální změně statusu [obec] z obce na město, aniž by se jakkoliv v uvedeném období změnil např. počet obyvatel či význam tohoto města. Poukazuje-li žalovaná na blízkost města Planá nad Lužnicí k městu [obec] či na součást města Planá nad Lužnicí jakožto aglomerace měst [obec], [obec] a [obec], jde o okolnosti významné spíše pro hodnocení obvyklé ceny pozemků, které však nejsou pro stanovení ceny dle uvedené vyhlášky namístě (jak uvedl již odvolací soud v odůvodnění zrušujícího usnesení ohledně obdobné argumentace soudu I. stupně v jeho prvním rozhodnutí ve věci). Poukazuje-li žalovaná na tzv. distorzi hodnoty náhradních pozemků při jejich ocenění částkou 20 Kč ve vztahu k tržní ceně stavebních pozemků v lokalitě [obec], [obec] a [obec] ve výši od 1 000 Kč do 5 000 Kč, porovnává neporovnatelné hodnoty, neboť jí tvrzená tzv. distorze by byla dána i v případě postupu dle jejího názoru a použití vyhláškové ceny 70 Kč Proto dle názoru odvolacího soudu vycházel soud I. stupně správně ze závěru znaleckého posudku Ing. [příjmení], podle kterého cena náhradních pozemků p. č. 2019, 2019 a [číslo] v k. ú. [obec], při použití sazby 20 Kč, činí celkem 41 030,35 Kč.

16. Jelikož tedy soud I. stupně rozhodl ve věci samé v části, kde žalobě vyhověl, věcně správně a nepochybil ani při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (zde žádné odvolací námitky nezazněly), byl jeho rozsudek v napadeném rozsahu podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrzen.

17. V odvolacím řízená uspěla žalobkyně, která tak má dle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. právo na plnou náhradu nákladů této fáze řízení. Jde přitom o náklady právního zastoupení za 3 úkony právní služby (vyjádření k odvolání, vyjádření k ocenění náhradních pozemků a účast na jednání odvolacího soudu 15. 2. 2022) dle § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/96 Sb., advokátní tarif (dále jen AT) po 2 900 Kč dle § 7 AT z tarifní hodnoty 44 310 Kč (cena náhradních pozemků, ohledně kterých bylo žalobě vyhověno a které byly předmětem odvolacího řízení - shodně srovnej usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 6064/2017), 3 tzv. režijní paušály k uvedeným úkonům právní služby po 300 Kč dle § 13 odst. 1, 4 AT, náhrada 21 % DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) požadovaná pouze z odměny a náhrady režijních výdajů ve výši 2 016 Kč a náhrada cestovních výdajů za cestu k jednání odvolacího soudu z [obec] do [obec] a zpět v částce 1 117 Kč, celkem tedy částka 12 733 Kč, která byla uložena k zaplacení žalované k rukám právního zástupce žalobkyně v zákonné lhůtě 3 dnů (§ 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.).