15 CO 39/2022 - 266

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] [anonymizováno] sídlem [adresa], [stát] [anonymizováno] zastoupená advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa], [PSČ] [obec] zastoupená advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o 11 299,54 GBP s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. 10. 2021, č. j. 120 C 24/2017-209, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I.: a) co do úroku z prodlení ve výši 3,7 % ročně z částky 11 299,54 GBP za dobu od [datum] do zaplacení zrušuje a v tomto rozsahu se řízení zastavuje; b) ve zbývajícím rozsahu, tj. co do částky 11 299,54 GBP s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení, a ve výroku II. potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na plnou náhradu nákladů řízení částku 82 660 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení částku 13 423 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Krajského soudu v Ostravě na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni částku 11 299,54 GBP spolu s úrokem z prodlení ve výši 10,75 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I.), dále zavázal žalovanou zaplatit státu na náhradu nákladů řízení částku 13 510 Kč (výrok II.) a současně zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 106 811 Kč (výrok III.). Okresní soud ve věci samé již rozhodl podruhé, neboť jeho první rozhodnutí (ve formě rozsudku pro uznání) bylo rozhodnutím odvolacího soudu ze dne [datum] změněno tak, že se rozsudek pro uznání nevydává, a to s ohledem na nedostatky v tvrzeních žalobkyně. Po jejich doplnění pak okresní soud s ohledem na skutečnost, že žalovaná provedla platbou došlou na účet žalobkyně dne [datum] částečnou úhradu na fakturu [číslo] vystavenou žalobkyní žalované na kupní cenu za dodané zboží, dospěl k závěru, že nelze než přistoupit k převrácení důkazního břemene, neboť částečnou úhradou byla založena vyvratitelná právní domněnka o tom, že závazek v nesplněné části v době částečného plnění trval a žalovaná jako dlužník jej tímto úkonem uznala. V této souvislosti okresní soud zohlednil čl. 20 bod 2 Úmluvy o promlčení při mezinárodní koupi zboží (dále jen„ Úmluva o promlčení“), podle něhož má částečné plnění závazku dlužníkem tytéž účinky jako uznání podle odstavce 1 čl. 20, jestliže lze rozumně usuzovat na to, že tím dlužník uznal svůj závazek. Daným účinkem je určení nového počátku běhu promlčecí doby, která dle výše uvedené úmluvy činí 4 roky. Okresní soud pak dovodil, že částečnému plnění závazku je výše zmíněnou úmluvou přisuzován stejný význam, jako je tomu v českém právu v § 407 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. z.“), a jako je tomu i v polském právu, jímž se má právní vztah účastníků dle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (dále jen„ nařízení Řím I“) řídit. V polském právu absentuje úprava uznání zbývající části závazku částečným plněním hmotněprávní normou, ale existuje zde jednotná judikatura, která za takové uznání považuje prohlášení o znalosti existence závazku jednostranným přiznáním skutečnosti, pro jejíž účinnost není vyžadována žádná zvláštní forma, a kterým může být také částečné splnění závazku v podobě zaplacení části dluhu, jako tomu bylo i v tomto případě. Okresní soud proto dovodil, že provedením úhrady dne [datum] ve výši 5 820,12 GBP s uvedením č. faktury [číslo] žalovaná nárok žalobkyně uznala, v důsledku čehož je možno učinit závěr, že závazek uvedený ve shora uvedené faktuře existoval. Jednalo se o závazek na zaplacení kupní ceny za dodání 48 ks [anonymizováno 6 slov] [hmotnost] v ceně 102,37 GBP za 1 ks a 5 ks [anonymizováno 7 slov] [číslo] v ceně 2 441,18 GBP za 1 ks, celkem tedy v ceně 17 119,66 GBP, a to se splatností do [datum]. Procesním následkem uvedeného v kontextu českého procesního práva je pak přenesení důkazního břemene o tom, že skutek proběhl jinak, než je tvrzeno žalobkyní, na žalovanou. Okresní soud dále v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že v rámci jednání dne [datum] poučil žalovanou dle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) o její povinnosti doplnit skutková tvrzení a označit důkazy k prokázání svého tvrzení, že skutkový děj proběhl jinak, než tvrdí žalobkyně. Žalovaná však tvrzení nijak nedoplnila a pouze navrhla výslech svého jednatele [jméno] [příjmení]. Žalovaná tak dle okresního soudu neunesla své břemeno tvrzení ohledně toho, kdy, jak a co jí bylo ze strany žalobkyně dodáno, a proto okresní soud ani nemohl provést výslech jejího jednatele, neboť prokazovat je možno pouze to, co je tvrzeno. Okresní soud pak rovněž dovodil, že dodání konkrétního zboží lze poměrně jednoduše prokázat jinými důkazními prostředky, než je výslech jednatele žalované, který je svým charakterem teprve důkazem podpůrným a lze jej využít až v okamžiku, kdy danou skutečnost nelze prokázat jinak. Žalovaná tak dle okresního soudu neunesla své břemeno tvrzení a důkazní a nemůže tak být se svojí procesní obranou o jiném skutkovém ději úspěšná. Okresní soud se dále zabýval posouzením vznesené námitky promlčení a dospěl k závěru o její nedůvodnosti, a to s ohledem na Úmluvu o promlčení, která stanoví promlčecí lhůtu v trvání čtyř let. Splatnost kupní ceny nastala dne [datum] a promlčecí lhůta tedy začala běžet dne [datum], přičemž žalovaná na svůj závazek plnila částečně dne [datum], čímž došlo ve smyslu čl. 20 odst. 1 Úmluvy o promlčení ke stanovení počátku běhu nové čtyřleté promlčecí lhůty, která by skončila dne [datum]. A protože žaloba byla podána dne [datum], byla podána včas a nárok žalobkyně tak není promlčen. Dále se okresní soud zabýval rozporem mezi výší tvrzené a prokázané částečné úhrady žalované ze dne [datum]. Žalovaná totiž uváděla, že ze svého účtu odeslala žalobkyni částku 6 361,61 GBP, avšak na účet žalobkyně dorazila pouze částka 5 820,12 GBP. Banka žalované uvedla, že příkaz žalované skutečně zněl na částku 6 361,61 GBP, přičemž současně sdělila, že si naúčtovala za převod peněz poplatek, přičemž nebyla schopna sdělit, zda a jaké poplatky si případně naúčtovala banka žalobkyně. Transakce proběhla z účtu, který je sice veden v GBP, nicméně došlo ke konverzi na EUR a následně byla platba připsána ve prospěch účtu žalobkyně v GBP. Okresní soud proto vycházel z toho, že na účet žalobkyně byla připsána částka 5 820,12 GBP, přičemž rozdíl byl spotřebován na poplatky za přeshraniční platbu, což jde k tíži žalované jako odesílatele peněžních prostředků. Pokud se týče úroku z prodlení, tak okresní soud jej posoudil dle polského práva, v němž je výše úroku z prodlení v obchodních transakcích upravena zákonem č. 118/2019 o platebních podmínkách v obchodních transakcích, podle něhož je sazba úroku z prodlení stejná, jako je úprava v občanském zákoníku, podle nějž je úrok z prodlení součtem referenční sazby polské národní banky a 8 %. A protože referenční sazba činila 2,75 %, činí sazba úroku z prodlení 10,75 % ročně. Okresní soud proto žalobě vyhověl co do jistiny ve výši 11 299,54 GBP a úroku z prodlení v sazbě 10,75 % ročně z této jistiny.

2. Proti celému rozsudku okresního soudu si žalovaná podala včasné odvolání, jímž se domáhala změny jeho meritorní části a zamítnutí žaloby. Tento svůj návrh odůvodnila tím, že okresní soud se mýlí ve svých závěrech týkajících se přenesení důkazního břemene v důsledku uznání zbylé části dluhu provedené jeho částečným zaplacením. Aby totiž bylo možno k takovému závěru dojít, je nutné, že lze z okolností zaplacení usuzovat, že dlužník uznává i zbytek dluhu. Žádné takové okolnosti však v tomto případě nenastaly. Závěry uváděné okresním soudem pak nelze dovodit ani z rozhodnutí polských soudů, které byly zmíněny v rozsudku okresního soudu, neboť podle rozhodnutí odvolacího soudu v Lodži sp. zn. I ACa 684/13, je uznáním nároku každý případ jasného prohlášení vůle nebo také jiného jednoznačného chování dlužníka vůči věřiteli, ze kterého vyplývá, že dlužník považuje nárok za existující, jehož projevem může být zejména zaplacení části dluhu. Tuto část rozhodnutí však není možné vytrhnout ze skutkového kontextu případu, v němž se banka domáhala po dlužníkovi zaplacení dluhu z titulu smlouvy o půjčce, přičemž dlužník tento dluh splácel v pravidelných měsíčních splátkách, čímž dal jasně najevo, že závazek uznává. To je skutkově zcela odlišná situace od té, která je projednávána v této věci. Podobně je tomu v případě rozhodnutí odvolacího soudu v Krakově sp. zn. I ACa 1205/12, v němž dlužník odebíral pohonné hmoty od žalobce a dopisem se na něj obrátil se žádostí o dobrovolnou úhradu závazku bez nutnosti jít cestou soudního řízení, což bylo považováno za uznání dluhu. Nic z toho však mezi žalobkyní a žalovanou v nyní projednávané věci nenastalo. Částečná úhrada vyúčtované ceny pak není sama o sobě (ani podle českého práva, ani podle předložených rozhodnutí polských soudů) uznáním povinnosti zaplatit zbývající část vyúčtované ceny (za nedodané zboží), neboť není žádným deklarovaným konstatováním, že by závazek existoval. Úvaha okresního soudu o tom, že by snad mělo dojít samotnou částečnou úhradou automaticky k uznání závazku, je tedy chybná a nemělo tak ani dojít k obrácení důkazního břemene. Žalovaná tak neměla být zavázána k zaplacení ceny zboží, které od žalobkyně nikdy neodebrala. Okresní soud pak v této souvislosti nesprávně neprovedl výslech jednatele žalované [jméno] [příjmení], který žalovaná včas a řádně navrhla. Okresní soud se také nijak nevyjádřil k námitce žalované, že jako místo dodání je v objednávce žalované uveden její sklad v České republice. Přitom místo dodání je jedním z cenotvorných faktorů, přičemž žalovaná si zboží převzala přímo ve skladu žalobkyně, což by zcela jistě mělo mít vliv na jeho cenu, neboť žalobkyně se domáhá zaplacení ceny sjednané včetně dopravy. Žalovaná dále poukázala na skutečnost, že není žádný důvod, proč by měla platit poplatky bance žalobkyně, s níž nemá žádný vztah. Žalovaná také zmínila, že okresní soud rovněž přiznal žalobkyni úrok z prodlení ve výši 10,75 % ročně, tedy více, než se žalobkyně v žalobě domáhala. Navíc toto své rozhodnutí okresní soud opřel o důkazy, které nebyly žalobkyní navrženy, a které ani nebyly okresním soudem provedeny (polský zákon o platebních podmínkách v obchodních transakcích, oznámení ministra pro podnikání a technologie, sazby polské národní banky).

3. Žalobkyně k odvolání žalované uvedla, že navrhuje potvrzení rozsudku okresního soudu, který považuje za věcně zcela správný a zcela se s ním ztotožňuje.

4. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek v celém jeho rozsahu (neboť takto byl odvoláním žalované odvolacímu přezkumu otevřen), a to včetně řízení vydání rozsudku předcházejícího. Při přezkumu postupoval dle § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 o. s. ř., přičemž vady uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. odvolací soud neshledal a jejich existenci pak nenamítali ani účastníci řízení. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

5. Odvolací soud předesílá, že souhlasí se všemi skutkovými zjištěními učiněnými okresním soudem z jednotlivých důkazů, na něž je možno pro zestručnění plně odkázat. Odvolací soud však považoval za nutné tato skutková zjištění doplnit, a to ve smyslu § 213 odst. 4 o. s. ř. důkazy, které okresní soud předtím neprovedl. Jednalo se o výslech jednatele žalované [jméno] [příjmení], který byl řádně navržen již v řízení před okresním soudem a dále o listinný důkaz označený jako základní procentní úroková sazba Polské národní banky. Ten sice nebyl navržen žádným z účastníků, nicméně odvolací soud má za to, že se jednalo o důkaz, jehož provedení bylo ve smyslu § 120 odst. 2 o. s. ř. potřebné ke zjištění skutkového stavu a tento důkaz vyplýval z obsahu spisu, jak bude uvedeno níže. Pokud se týče usnesení Nejvyššího soudu Polské republiky – Občanského senátu, ze dne 4. 1. 1995, sp. zn. III CZP 164/94, pak odvolací soud má za to, že se jednalo o zjišťování obsahu cizího práva, které má soud provést jakýmkoliv dostupným způsobem (tedy i bez návrhu účastníků), a to v souladu se zásadou„ iura novit curia“ (v podrobnostech viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR – rozsudek ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1308/2011, či usnesení ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1143/2006, či ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1012/2013). Odvolací soud dále doplňuje, že skutková zjištění učiněná z těchto důkazů uvádí pro větší přehlednost níže v rámci právního hodnocení věci.

6. Odvolací soud se proto dále zaměřil na právní závěry okresního soudu, s nimiž souhlasí již jen částečně a s ohledem na odvolací námitky žalované pak považuje za nutné rozsudek okresního soudu doplnit o následující skutečnosti.

7. Odvolací soud především sdílí závěr okresního soudu o tom, že nárok žalobkyně není promlčen. V této souvislosti okresní soud zcela správně aplikoval Úmluvu o promlčení, která se ve smyslu svého čl. 1 odst. 1 vztahuje na smlouvy o mezinárodní koupi zboží, za které se dle čl. 2 odst. 1 písm. a) považuje kupní smlouva mezi kupujícím a prodávajícím, kteří v době uzavření smlouvy mají místo podnikání na území různých států, tedy i na vztah mezi žalobkyní a žalovanou. Výše zmíněná úmluva pak ve svém čl. 8 uvádí, že promlčecí lhůta činí 4 roky a dle čl. 9 odst. 1 začíná běžet dnem, kdy právo je možné uplatit v právním řízení. V tomto případě tedy počala běžet dne [datum], tedy dnem následujícím po tvrzené splatnosti dluhu a měla tedy skončit dne [datum]. Nicméně v jejím průběhu dne [datum] žalobkyně uplatnila svůj nárok u soudu, čímž dle čl. 13 výše zmíněné úmluvy přestala promlčecí lhůta běžet. Nárok žalobkyně uplatněný žalobou tak není promlčen. Pokud se jedná o čl. 20 této úmluvy, pak ten stanoví běh nové čtyřleté promlčecí lhůty v případě, kdy dojde k uznání dluhu, a to buď písemně (odst. 1) nebo placením úroků či částečným plněním závazku, jestliže lze rozumně usuzovat na to, že tím dlužník svůj dluh uznává (odst. 2). K běhu nové čtyřleté promlčecí lhůty došlo dle odvolacího soudu i v tomto případě, a to od [datum], kdy žalovaná provedla částečnou platbu označenou jako platbu na fakturu [číslo] (jak je popsáno níže). Nicméně i kdyby k tomu nedošlo a promlčecí lhůta neskončila až dne [datum], nebyl by nárok žalobkyně promlčen.

8. Jak již odvolací soud uvedl v předchozím odstavci, sdílí i závěr okresního soudu o tom, že žalovaná platbou ve výši 5 820,12 GBP učiněnou dne [datum] uznala i zbytek nezaplaceného dluhu vůči žalobkyni uvedený ve faktuře [číslo]. Tím došlo k přenosu důkazního břemene ohledně existence (respektive neexistence) tohoto dluhu na žalovanou. Tuto otázku již pak není možno posoudit dle Úmluvy o promlčení, která řeší pouze dopad uznání dluhu na běh promlčecí lhůty. Tuto otázku pak není možné podřadit ani pod úpravu žádné další mezinárodní smlouvy, kterou by byly Česká a Polská republika vázány. Smlouva o mezinárodní koupi zboží je sice upravena v Úmluvě OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (publikované jako sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí ve Sbírce zákonů pod č. 160/1991), avšak v této úmluvě není jakkoliv řešena otázka uznání dluhu. Proto bylo nutno ve smyslu nařízení Řím I zkoumat, kterým právem se kupní smlouva, uzavřená mezi účastníky, řídí. Dle čl. 3 odst. 1 tohoto nařízení se smlouva řídí především právem, které si její strany zvolí, což však nebylo možno v této věci aplikovat, neboť účastníci se shodli na tom, že při uzavření smlouvy si žádné právo, kterému by byla jejich smlouva podřízena, nezvolili. Proto bylo nutno postupovat dle čl. 4 nařízení Řím I, který řeší otázku rozhodného práva při neexistenci volby práva, a to tak, že dle čl. 4 odst. 1 písm. a) se smlouva o koupi zboží řídí právním řádem země, v níž má obvyklé bydliště (v tomto případě sídlo) prodávající, tedy v tomto případě žalobkyně. Kupní smlouva uzavřená mezi účastníky se tak v otázkách neupravených Úmluvou OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (tedy i v otázce dopadů uznání dluhu a placení úroků z prodlení) řídí polským právem.

9. Polské právo neobsahuje žádné výslovné ustanovení o tom, jaké dopady na postavení dlužníka má uznání dluhu. Proto okresní soud zcela správně vycházel z judikatorních závěrů polských soudů, které jsou mimo jiné uvedeny v jím zmíněných rozhodnutích. Pro souzenou věc pak má zásadní význam zejména rozsudek Odvolacího soudu v Lodži ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. I Aca 684/13, podle něhož je nutno za uznání nároku považovat každý případ jasného prohlášení vůle nebo jiného jednoznačného chování dlužníka vůči věřiteli, ze kterého vyplývá, že dlužník považuje nárok za existující, přičemž projevem takového jednání může být zejména zaplacení části dluhu. Přitom titulem závazku dlužníka nadále zůstává pohledávka, která byla takto uznána, avšak osoba uznávající nárok neztrácí možnost prokazování, že tento nárok neexistuje. Je sice pravdou, že skutkově se polským soudem souzená věc odlišovala od této procesní věci, neboť polský soud posuzoval, zda k uznání zbytku dluhu v podobě nesplacené půjčky došlo úhradami jednotlivých splátek této půjčky. Avšak odvolací soud má na rozdíl od žalované za to, že shora uvedené závěry je možno učinit i při skutkových okolnostech zjištěných v tomto řízení.

10. Podle judikatury zmíněné okresním soudem totiž jinými slovy platí, že plní-li dlužník dluh zčásti, má částečné plnění účinky uznání zbytku dluhu, lze-li z okolností usoudit, že tímto plněním dlužník uznal i zbytek dluhu. Tím je dle odvolacího soudu zakotvena zásada, podle níž plní-li osoba bez dalšího částečně svůj dluh, je jejím úmyslem plnit na existující dluh (v tomto případě na dluh vyplývající z faktury [číslo]), pokud výslovně neuvede, že částečným plněním dluh plně neuznává. Částečné plnění však nezpůsobuje uznání zbytku dluhu samo o sobě, ale je nutno jej posoudit spolu s okolnostmi, za nichž bylo poskytnuto. Teprve pokud je plnění části dluhu poskytnuto za takových okolností, že lze v konkrétním případě usuzovat na to, že jeho poskytnutím dlužník uznává i zbytek dluhu, nastává vyvratitelná právní domněnka uznání dluhu. V tomto kontextu je pak nutno dospět k závěru, že částečné plnění bude mít za důsledek uznání zbytku dluhu, pokud bude dlužník plnit na svůj dluh a výslovně přitom (či předtím) nedá věřiteli najevo, že ve zbývajícím rozsahu jeho pohledávku zpochybňuje. Zavazovacím důvodem pro dluh dlužníka je i nadále samotná pohledávka, která byla takto uznána, avšak dlužník je oprávněn prokázat, že jím uznaný nárok ve skutečnosti neexistuje – dochází tedy k přesunu břemene důkazního z věřitele na dlužníka.

11. V tomto řízení pak vyšlo najevo, že po vystavení faktury žalobkyní se zcela jasně uvedeným množství, typem a cenou dodaného zboží, žalovaná provedla platbu (v částce nižší, než je uvedena ve faktuře) s uvedením čísla této faktury. Okolnost, že předmětná faktura musela být před provedením platby ze dne [datum] žalované doručena, a že žalovaná tedy musela znát její obsah (včetně množství, typu a ceny zboží, jehož zaplacení se žalobkyně fakturou domáhá), je pak dle odvolacího soudu zcela zjevná a vyplývá již jen z toho, že sama žalovaná uvedla číslo faktury v označení platby. Bez jejího doručení do sféry své dispozice by totiž žalovaná jen těžko mohla znát její číslo. Pokud tedy za těchto okolností provedla žalovaná dne [datum] částečnou platbu s uvedením čísla faktury, a to aniž by jakkoliv jinak tuto platbu označila a signalizovala tak žalobkyni, že touto platbou nehodlá uznat i zbytek dluhu, nelze podle odvolacího soudu dospět k jinému závěru než tomu, že žalovaná tím žalobkyni vyrozumívá o tom, že si je vědoma i zbytku svého dluhu vyplývajícího z předmětné faktury.

12. V tomto kontextu je dále nutné zohlednit i skutečnost, že sama žalovaná ve svých tvrzeních uváděla, že občas odebrala zboží uvedené ve faktuře nikoliv najednou, ale po částech. V těchto případech pak tomuto částečnému odebrání zboží uvedenému ve faktuře odpovídalo i označení platby, v němž žalovaná uvedla nejen číslo faktury, ale i okolnost, že se jedná o část 1, či část 2 platby na takovou fakturu. Je tak zcela zjevné, že žalovaná v předchozím období, pokud odebrala pouze část zboží z dané faktury, toto signalizovala přímo při provedení platby. I z toho pohledu je pak nutno dospět k jednoznačnému závěru, že pokud tak žalovaná v případě platby ze dne [datum] neučinila, nelze z této platby jakkoliv dovozovat, že jí chtěla zaplatit pouze existující část svého dluhu.

13. Ze všech výše uvedených skutečností tak nelze dovodit, že by žalovaná v době provedení platby ze dne [datum] (či kdykoliv předtím) žalobkyni avizovala, že tato platba není uznáním zbytku dluhu. Jakékoliv pozdější případné„ výhrady“ žalované k této platbě již nemohou nic změnit na účincích uznání zbytku dluhu, které již nastaly. Odvolací soud tak zcela souhlasí se soudem okresním v tom, že je možno dospět k závěru o existenci vyvratitelné právní domněnka ohledně existence zbylé části dluhu uvedeného ve faktuře [číslo] nezaplaceného platbou ze dne [datum], a to ke dni [datum]. Tato domněnka pak má za následek přenos břemene tvrzení a břemene důkazního z žalobkyně na žalovanou, která je povinna tvrdit a prokazovat, že dluh neexistoval, či následně zanikl.

14. Žalovaná v průběhu prvostupňového řízení zcela přesně netvrdila, jaké konkrétní množství zboží, které zaplatila částkou odeslanou žalované, od žalobkyně odebrala a ani tedy přesně netvrdila, kterou část zboží uvedenou ve faktuře žalobkyně od ní neodebrala. Nicméně odvolací soud nesouhlasí se soudem okresním, že žalovaná byla o povinnosti uvést tato skutková tvrzení ve smyslu § 118a odst. 1 o. s. ř. poučena. V rámci jednání okresního soudu dne [datum] totiž byla žalovaná okresním soudem poučena pouze o nutnosti označit důkazy ke svému tvrzení, že jí bylo dodáno zboží pouze v hodnotě 6 361,61 GBP a aby případně doplnila další tvrzení. Odvolací soud má za to, že tímto pokynem se žalované dostalo pouze poučení o povinnosti důkazní, ale nikoliv o konkrétní povinnosti tvrzení – za něj nelze považovat poučení ve smyslu, aby žalovaná případně doplnila další tvrzení. Proto nebylo možno při rozhodování soudu vycházet z toho, že žalovaná neunesla břemeno tvrzení ohledně toho, jaké konkrétní množství zboží žalovaná od žalobkyně odebrala v částce 6 361,61 GBP na základě objednávky ze dne [datum] a jaké množství konkrétního zboží tedy žalovaná neodebrala. Toto pochybení okresního soudu napravil v rámci odvolacího řízení až odvolací soud, přičemž žalovaná potřebná tvrzení doplnila podáním ze dne [datum], v němž uvedla, že od žalobkyně na základě objednávky ze dne [datum] odebrala 12 kg [anonymizována čtyři slova] v počtu 13 ks za cenu 102,82 GBP za kus, tedy v celkové ceně 1 336,66 GBP a dále 2 ks [anonymizována čtyři slova] [číslo] za cenu 2 502,57 GBP za kus, tedy v celkové ceně 5 005,14 GBP, přičemž dále platbou ze dne [datum] zaplatila žalobkyni rovněž částku 20 GBP jako poplatek za dopravu zboží do skladu žalobkyně a manipulaci s ním. Žalovaná rovněž uvedla, že jí nebylo ze strany žalobkyně na základě objednávky ze dne [datum] dodáno 35 ks 12 kg [anonymizována čtyři slova] a 3 [anonymizována čtyři slova] [číslo] Odvolací soud pak tato tvrzení považoval za v odvolacím řízení přípustná, neboť byla učiněna v souladu s § 205a písm. d) o. s. ř.

15. A protože žalovaná řádně doplnila potřebná skutková tvrzení (tedy tvrzení, v jakém rozsahu jí zaplacené zboží bylo dodáno a jaké zboží jí naopak dodáno nebylo), bylo možno přistoupit i k provedení dokazování označenému žalovanou k prokázání výše zmíněných tvrzení. Odvolací soud proto přistoupil k výslechu jednatele žalované [jméno] [příjmení], který byl navržen již v řízení před okresním soudem, a proto se v žádném případě nemohlo jednat o důkaz nový, a tudíž nepřípustný ve smyslu § 205a o. s. ř. Z výslechu jednatele žalované však odvolací soud neučinil žádná skutková zjištění, neboť jeho výpověď považuje za nevěrohodnou. Jednatel žalované totiž vypovídal rozporuplně či odlišně od skutečností, které byly zjištěny z jiných důkazů, či je v rámci svých tvrzení uváděla sama žalovaná. Jednatel žalované například uvedl, že v objednávce žalované byly uvedeny ceny zboží, ačkoliv v objednávce ze dne [datum] ceny zboží uvedeny nejsou. Dále jednatel žalované uváděl, že vždy byla faktura vystavena jen na zboží, které bylo skutečně odebráno, což je zcela v rozporu s tvrzeními samotné žalované, která uváděla, že někdy byla nejprve vystavena faktura a zboží v ní uvedené bylo žalovanou teprve poté postupně odebíráno a poté postupně placeno. Tomuto tvrzení pak odpovídá i skutečnost zjištěná již okresním soudem, že žalovaná provedla zaplacení některých faktur dvěma platbami, u nichž bylo kromě čísla faktury uvedeno, že se jedná o první či druhou část platby na danou fakturu. Tyto skutečnosti tak jsou zcela v rozporu s tím, co uváděl jednatel žalované ve své výpovědi. Navíc výpověď jednatele žalované (v níž zopakoval, že byly zaplaceny částky tak, jak jsou uvedeny v podání ze dne [datum]) ani nekoresponduje s částkou, která odešla z účtu žalované, tedy s částkou 6 361,61 GBP, neboť součet všech částek uváděných v podání žalované ze dne [datum] (1 336,66 GBP za [anonymizováno] a 5 005,14 GBP za [anonymizována dvě slova] a 20 GBP za poplatek) činí celkem částku 6 361,80 GBP. Ostatně s částkami uvedenými ve faktuře žalobkyně [číslo] nekorespondují ani částky uváděné jednatelem žalované (zprostředkovaně odkazem na podání žalované ze dne [datum]) za jeden kus dodaného zboží, neboť za 1 ks [anonymizováno] je ve faktuře uvedena cena 102,37 GBP a v podání žalované je uvedena cena 102,82 GBP a za 1 ks [anonymizována dvě slova] je ve faktuře uvedena cena 2 441,18 GBP a v podání žalované je uvedena cena 2 502,57 GBP Odvolací soud pak v celém kontextu zohlednil i okolnost, že se jednalo o výpověď jednatele účastníka řízení, tedy o důkazní prostředek, který má pouze podpůrný význam, a to právě i z pohledu věrohodnosti oproti např. výpovědi svědka. Jak je tedy již zmíněno výše, odvolací soud při tvorbě svých skutkových závěrů nijak nevycházel ze skutečností zjištěných z výpovědi jednatele žalované [jméno] [příjmení].

16. Odvolací soud dále ani nepovažoval za nutné provádět dokazování listinnými důkazy označenými žalovanou k prokázání výše zmíněných tvrzení v podání ze dne [datum] (nabídka č. [anonymizováno] ze dne [datum], objednávka č. [číslo] [číslo] ze dne [datum]). Těmito důkazy totiž mělo být dle žalované prokázáno, že žalovaná uzavřela smluvní vztah se [právnická osoba] [anonymizováno] [právnická osoba], jehož obsahem byla dodávka 2 ks [anonymizována čtyři slova] a 6 ks [anonymizována čtyři slova] po 12 kg, které žalovaný od žalobkyně odebral. Odvolací soud má za to, že i kdyby tyto skutečnosti byly z žalovanou označených důkazů zjištěny, nebylo by je možno považovat za důkaz toho, že žalovaná od žalobkyně odebrala pouze 13 ks 12 kg [anonymizována čtyři slova] a 2 ks [anonymizována čtyři slova] [číslo] a neodebrala 35 ks 12 kg [anonymizována čtyři slova] a 3 ks [anonymizována čtyři slova] [číslo]. Okolnost, že žalovaná následně prodala třetímu subjektu jen část dodaného zboží, totiž nemusí znamenat, že od žalobkyně neodebrala větší množství zboží. Ostatně i sama žalovaná připouští, že od žalobkyně odebrala celkem 13 ks [anonymizováno], avšak následně měla dle svých tvrzení prodat jen 6 ks tohoto [anonymizováno] Odvolací soud proto provedení těchto důkazů považoval za zcela irelevantní pro výsledek tohoto řízení, a tudíž tyto důkazy jako nadbytečné ani neprováděl.

17. Současně pokud žalovaná v podání ze dne [datum] navrhovala, aby byla žalobkyně vyzvána k předložení dokladu o převzetí zboží žalovanou a dokladu o doručení zboží do skladu žalované, pak zcela zjevně přehlédla, že skutečnost, že existence dluhu (tedy i okolnost řádného předání zboží žalobkyní žalované), je již v řízení prokázána, a to uznáním dluhu žalovanou. Proto žalobkyni již netíží jakékoliv břemeno vážící se k prokazování předání či převzetí daného zboží. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že již nebylo jakkoliv potřeba žalobkyni vyzývat k doložení jakýchkoliv dalších listin. Nadto i kdyby žalobkyně nebyla schopna výše uvedené dokumenty předložit, nemohlo by to nic změnit na závěru soudu o existenci žalovaného dluhu, který se váže právě k výše zmíněnému uznání dluhu žalovanou.

18. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že ani po doplnění dokazování provedeném v průběhu odvolacího řízení se žalované nepodařilo prokázat její skutkové tvrzení, že od žalobkyně odebrala na základě objednávky ze dne [datum] pouze 13 ks balení po 12 kg [anonymizována čtyři slova] a 2 sety [anonymizována dvě slova] v celkové ceně 6 361,61 GBP a neodebrala 35 ks balení po 12 kg [anonymizována čtyři slova] a 3 sety [anonymizována dvě slova] v celkové ceně 10 758,05 GBP Odvolací soud proto v rámci jednání dne [datum] poučil žalovanou ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. o její povinnosti označit k prokázání těchto tvrzení důkazy a současně o následcích nesplnění této povinnosti v podobě neunesení břemene důkazního ohledně nich a možném neúspěchu ve sporu.

19. Žalovaná však ani po tomto poučení neoznačila žádné další důkazy, kterými by svá výše zmíněná tvrzení chtěla prokazovat. Odvolací soud tak ve shodě se soudem okresním dospěl k závěru, že se žalované nepodařilo prokázat její tvrzení, že od žalobkyně odebrala na základě objednávky ze dne [datum] pouze 13 ks balení po 12 kg [anonymizována čtyři slova] a 2 sety [anonymizována dvě slova] v celkové ceně 6 361,61 GBP a neodebrala 35 ks balení po 12 kg [anonymizována čtyři slova] a 3 sety [anonymizována dvě slova] v celkové ceně 10 758,05 GBP.

20. Proto pokud okresní soud při svých závěrech vycházel z toho, že ke dni [datum] (tedy ke dni provedení platby žalované na předmětnou fakturu) existoval dluh žalované vůči žalobkyni v částce uvedené ve faktuře [číslo] (tedy ve výši 17 119,66 GBP) a se splatností dne [datum] (tedy se splatností uvedenou v této faktuře), je jeho závěr zcela správný. V této souvislosti považuje odvolací soud za nutné uvést, že považuje za zcela lichou námitku žalované, že součástí ceny uvedené ve faktuře byla i cena za dopravu do skladu žalované, která by měla být od ceny odečtena s ohledem na okolnost, že si žalovaná zboží vyzvedla sama ve skladu žalobkyně. S ohledem na uznání dluhu žalovanou je totiž nutno v tomto řízení vycházet z toho, že dluh existoval tak, jak je popsán v předmětné faktuře, tedy včetně cen tam uvedených, a to bez ohledu na to, jak byly tyto ceny utvořeny, tedy zda jejich součástí jsou i nějaké poplatky za dopravu zboží či nikoliv.

21. Bylo tedy nutné dále zjistit, v jaké výši zanikl dluh žalované platbou provedenou dne [datum], neboť v průběhu řízení bylo zjištěno, že z účtu žalované byla odečtena skutečně jí uváděná částka 6 361,61 GBP, přičemž na účet žalobkyně došla částka 5 820,12 GBP. A protože okolnost, kdy dojde ke splnění dluhu vyplývajícího z kupní smlouvy, není rovněž jakkoliv řešena v Úmluvě OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží, bylo nutno i ji posoudit podle polského práva. Tato skutečnost pak rovněž není nijak řešena v rámci konkrétního právního předpisu polského právního řádu, a proto i v této otázce bylo nutno vyjít z judikatury polských soudů. Jak pak vyplynulo z usnesení Nejvyššího soudu Polské republiky sp. zn. III CZP 164/94, je místem bezhotovostního plnění sídlo banky věřitele, přičemž věřitel získává možnost s bezhotovostní platbou svého dlužníka disponovat, až pokud mu jsou finanční prostředky připsány na jeho účet u banky. Je tedy nutno vycházet z toho, že dlužník, který dává příkaz k převodu, plní plnění pouze tehdy, když dlužná částka dosáhne věřitele, tedy až bude na jeho účtu a nikoliv tehdy, když je nařízena dlužníkem nebo když je částka odečtena z jeho účtu. S ohledem na tyto skutečnosti je tak možno jednoznačně dovodit, že dluh byl žalovanou splněn v okamžiku připsání jí provedené platby na účet žalobkyně, a to ve výši připsané platby. Okolnost, zda a v jaké výši byly z částky odeslané žalovanou z jejího účtu strženy nějaké poplatky (ať již kýmkoliv), je pak z tohoto pohledu zcela nerozhodná. Odvolací soud tak ve shodě se soudem okresním vychází ze skutečnosti, že dluh žalované u žalobkyně vyplývající z faktury [číslo] ve výši 17 119,66 GBP byl dne [datum] uhrazen ve výši 5 820,12 GBP. Dluh tak nadále existuje ve výši 11 299,54 GBP, a pokud okresní soud zavázal žalovanou k zaplacení této částky žalobkyni, je nutno jeho rozhodnutí považovat věcně za zcela správné.

22. Odvolací soud však již nesouhlasí s rozhodnutím okresního soudu o přiznání úroku z prodlení. V této souvislosti především považuje za zcela důvodnou námitku žalované, že okresní soud tím, že přiznal žalobkyni nárok na úrok z prodlení v sazbě 10,75 % ročně, přesáhl petit žaloby. Žalobkyně se totiž v žalobě domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši repo sazby ČNB aktuální ke dni počátku prodlení zvýšené o 7 procentních bodů. A protože ke dni [datum] činila repo sazba ČNB 0,5 %, domáhala se žalobkyně de facto přiznání úroku z prodlení v sazbě 7,05 % ročně. Pokud tedy okresní soud přiznal žalobkyni nárok na úrok z prodlení v sazbě 10,75 % ročně, v rozsahu 3,7 % ročně přesáhl petit, tedy to, čeho se žalobkyně žalobou domáhala. Nebyla tak splněna základní podmínka pro vedení řízení v této části, a proto v tomto rozsahu odvolací soud výrokem I. písm. a) tohoto rozsudku dle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. rozsudek okresního soudu ve výroku I. zrušil a řízení dle § 221 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zastavil.

23. Odvolací soud se dále zabýval přezkumem otázky, zda zbylá výše úroku z prodlení (tedy v rozsahu 7,05 % ročně) odpovídá polským právním předpisům, neboť ani tato otázka není řešena v rámci Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží. Odvolací soud nemá za to, že by bylo možno danou problematiku řešit dle právní úpravy zmiňované okresním soudem, která nabyla účinnosti až po začátku prodlení žalované. Jak pak odvolací soud zjistil z čl. 7 odst. 1 zákona č. 403/2013 o platebních podmínkách v obchodních transakcích, který vstoupil v platnost dne [datum] a je tedy použitelný pro smlouvy uzavřené po tomto datu, tedy i na souzenou věc, má věřitel v obchodních transakcích nárok na úrok z prodlení určený na základě čl. 56 odst. 1 zákona č. 749/2012 o daňovém řízení. Podle něj se pak úroková sazba pro opožděnou platbu rovná součtu 200 % základní úrokové sazby lombardní půjčky, stanové Polskou národní bankou a 2 %, přičemž sazba nesmí být nižší než 8 %. V této souvislosti pak odvolací soud pouze připomíná již výše zmíněné, tedy že obsah zahraničních právních předpisů není potřeba jakkoliv dokazovat. A protože odvolací soud z listiny označené jako základní procentní úrokové sazby Polské národní banky v letech 1998 -2022 zjistil, že ke dni [datum] činila lombardní sazba Polské národní banky 4,25 %, činí úrok z prodlení, na který by měla žalobkyně nárok v souladu s výše uvedenými zákonnými ustanovení polského právního řádu, celkem 10,5 % ročně (2 x 4,25 % + 2 %). A protože žalobkyní požadovaná výše úroku z prodlení je nižší než ta, na kterou by mohla mít nárok, má odvolací soud za to, že ve zbylém rozsahu, tj. v rozsahu 7,05 % ročně z částky 11 299,54 GBP za dobu od [datum] do zaplacení, je možno považovat nárok žalobkyně na úrok z prodlení za důvodný.

24. Odvolací soud proto výrokem I. písm. b) tohoto rozsudku ve smyslu § 219 o. s. ř. potvrdil výrok I. rozsudku okresního soudu v jeho zbylé části (tj. co do zaplacení částky 11 299,54 GBP s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení) jako věcně zcela správný.

25. S ohledem na okolnost, že žalobkyně byla v řízení plně procesně úspěšná (neboť ke zrušení rozsudku došlo pouze s ohledem na překročení petitu žaloby okresním soudem, které nelze přičítat k tíži žádného z účastníků), má odvolací soud za to, že žalovaná je povinna ve smyslu § 148 odst. 1 o. s. ř. nahradit státu veškeré náklady, které mu v souvislosti tímto řízením vznikly. A protože okresní soud zcela správně vyčíslil výrokem II. svého rozsudku výši těchto nákladů v částce 13 510 Kč, odvolací soud tento výrok dle § 219 o. s. ř. rovněž jako věcně správný výrokem I. písm. b) tohoto rozsudku potvrdil.

26. S ohledem na částečné zrušení rozsudku okresního soudu pak odvolací soud dle § 224 o. s. ř. rozhodl originárně o náhradě nákladů řízení před okresním soudem mezi účastníky. Odvolací soud má za to, že žalobkyně má vůči žalované, která byla v řízení plně procesně neúspěšná (jak již bylo zmíněno v předchozím odstavci), ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. nárok na plnou náhradu nákladů řízení. Odvolací soud souhlasí s vyčíslením nákladů řízení před okresním soudem žalobkyně tak, jak je učinil okresní soud, avšak s výjimkou nákladů v podobě odměny advokáta zastupujícího žalobkyni, náhrady paušálních výdajů a DPH za sepis podání ze dne [datum] a za sepis podání ze dne [datum] Odvolací soud má za to, že podání ze dne [datum] nebylo učiněno účelně, neboť v něm žalobkyně doplňovala skutková tvrzení, která měla učinit již součástí samotné žaloby. Je samozřejmě právem žalobkyně učinit tak samostatným podáním, avšak žalobkyně nemá nárok na náhradu nákladů vzniklých při učinění tohoto úkonu právní služby. Pokud se týče podání žalobkyně ze dne [datum], pak jej odvolací soud nepovažuje za úkon právní služby honorovatelný dle advokátního tarifu, neboť v něm žalobkyně pouze označila důkazy, které by měl soud provést. Nejedná se tak zcela zjevně o podání ve věci samé. Odvolací soud ve zbylém rozsahu zcela odkazuje na podrobné odůvodnění rozsudku okresního soudu týkající se náhrady nákladů řízení, pouze rekapituluje, že žalobkyni vznikly náklady na odměně za zastupování advokátem v celkové výši 48 460 Kč, dále na náhradě paušálních výdajů v celkové výši 1 500 Kč, náhradě za promeškaný čas ve výši 1 200 Kč, na cestovních výdajích ve výši 2 296 Kč. Z těchto nákladů (ve výši 53 456 Kč) pak žalobkyni náleží ve smyslu § 137 odst. 3 o. s. ř. s ohledem na okolnost, že její zástupce je plátcem DPH, rovněž nárok na 21% DPH, tedy na částku 11 226 Kč. Celkové náklady žalobkyně (počítaje v to i soudní poplatek zaplacený za žalobu ve výši 17 978 Kč) tak činí částku 82 660 Kč. K jejímu zaplacení žalobkyni pak odvolací soud zavázal žalovanou výrokem II. tohoto rozsudku.

27. Obdobně pak dospěl odvolací soud dle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. k závěru, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni plnou náhradu nákladů odvolacího řízení, neboť žalobkyně byla i v odvolacím řízení plně procesně úspěšná (jak již bylo zmíněno výše, odvolací soud nepovažuje částečné zrušení rozsudku okresního soudu za zaviněné kterýmkoliv z účastníků řízení). Náklady odvolacího řízení žalobkyně sestávají z odměny advokáta zastupujícího žalobkyni za jeden úkon právní služby, a to za účast u jednání odvolacího soudu dne [datum], ve výši 9 620 Kč (§ 11 odst. 1 písm. g), § 7 bod 6. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif – dále jen „advokátní tarif“) při tarifní hodnotě 325 280 Kč (vypočteno při kurzu ČNB ke dni 11. 8. 2022 ve výši 28,787 Kč/GBP) a z náhrady hotových výdajů zástupce žalobkyně k výše uvedenému úkonu právní služby ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu). Žalobkyni byl dále přiznán nárok na cestovné jeho zástupce za jízdu k jednání dne [datum] osobním vozidlem [značka automobilu] [anonymizováno], [registrační značka], ze sídla zástupce žalobkyně ke Krajskému soudu v Ostravě v celkové délce 100 km tam i zpět, při průměrné spotřebě 6,8 l benzinu Natural 95 na 100 km a jeho ceně ve výši 44,50 Kč dle § 4 písm. a) vyhlášky č. 116/2022 Sb., a základní náhradě ve výši 4,70 Kč za 1 km jízdy dle § 1 písm. b) vyhlášky č. 511/2021, tedy v celkové částce 773 Kč. Za tuto cestu zástupci žalobkyně rovněž přísluší náhrada za promeškaný čas ve výši 400 Kč, a to za 4 započaté půlhodiny po 100 Kč dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně je plátcem DPH, vznikl mu ve smyslu § 137 odst. 3 o. s. ř. nárok na náhradu za 21% DPH z celkové částky nákladů 11 093 Kč ve výši 2 330 Kč Odvolací soud proto zavázal výrokem III. tohoto rozsudku žalovanou k náhradě nákladů odvolacího řízení žalobkyně v částce 13 423 Kč.

28. A protože v odvolacím řízení vznikly státu náklady za vypracování překladu rozhodnutí Nejvyššího soudu Polské republiky sp. zn. III CZP 164/94 ve výši 1 400 Kč, rozhodl odvolací soud výrokem IV. tohoto rozsudku o povinnosti žalované nahradit státu tyto náklady dle § 148 odst. 1 o. s. ř., a to podle výsledku řízení, neboť žalovaná byla v odvolacím řízení plně procesně neúspěšná.

29. Lhůty k plnění byly stanoveny v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce tří dnů, neboť pro stanovení lhůty delší či povolení splátek nebylo shledáno žádných důvodů vyplývajících z obsahu spisu a ostatně tyto skutečnosti nebyly žádným z účastníků řízení ani tvrzeny.

Poučení