15 Co 400/2021-160

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Mgr. Jiřiny Jislové a soudkyň Mgr. Aleny Jedličkové a JUDr. Zoji Dvořákové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení], Ph. D. sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] o [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů [anonymizováno] řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. zamítl žalobu, kterou se žalobce na žalované domáhal zaplacení částky [částka] spolu s příslušenstvím, výrokem II. pak rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka]. Žalobce se žalované částky domáhal jako odškodnění imateriální újmy, která mu vznikla nepřiměřenou délkou řízení o obnovu ve věci dodatečného platebního výměru [anonymizována dvě slova] v [obec] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] s tím, že řízení o obnovu probíhalo před správními orgány a následně též před správními soudy. Řízení o obnovu bylo zahájeno dne [datum] podáním návrhu a skončilo dne [datum], kdy žalobci byl doručen rozsudek Nejvyššího správního soudu, trvalo tak celkem 4 roky, dva měsíce a sedm dní. Předmětem řízení o obnovu byla vyměřená daň ve výši [částka]. Žalobce očekával, že v řízení bude rozhodnuto v krátké době a on bude moci s touto částkou nadále počítat. V důsledku délky řízení žil v nejistotě ohledně vrácení uvedené částky, zažíval obavy, úzkost a stres, což se projevilo v jeho osobním i rodinném životě, když nevěděl, zda rodině dokáže zajistit potřebné materiální zázemí. Nejistota se odrazila i v jeho majetkové sféře, kdy musel řadu svých finančních záležitostí odkládat. V důsledku stresů spojených s tímto řízením se [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova]. Všechny uvedené skutečnosti negativně ovlivnily celkovou kvalitu jeho života.

2. Žalovaná požadovala zamítnutí žaloby s tím, že řízení probíhající před správními orgány nebylo nepřiměřeně dlouhé, úkony byly činěny v odpovídajících lhůtách a sám žalobce se na jeho délce podílel i tím, že podal návrh u nepříslušného daňového orgánu. V této souvislosti uvedla, že pro daňové řízení se nepoužije správní řád, a proto nelze podle tohoto zákonného předpisu posuzovat, zda byly dodrženy lhůty pro vydání jednotlivých rozhodnutí. Správce daně při rozhodování o obnově vycházel z interního předpisu, kterým je Pokyn č.MF-1, [číslo jednací], o stanovení lhůt při správě daní, přičemž lhůty v něm stanovené dodržel. Dále poukazovala na to, že daňové řízení nelze podřadit pod článek 6 odst. 1 Úmluvy, a proto nelze presumovat vznik újmy, ale tuto je třeba prokázat, a to ve vztahu k případným průtahům v posuzovaném řízení, nikoli k jeho celkové délce. Nesporovala, že žalobce u ní nárok na odškodnění tvrzené imateriální újmy uplatnil dopisem ze dne [datum], a že jeho nárok odmítla dopisem ze dne [datum] jako nedůvodný.

3. Soud prvního stupně na podkladě nesporných tvrzení a provedených důkazů, zejména obsahu spisu [anonymizována dvě slova] ředitelství [číslo jednací] a Krajského soudu v [obec], sp. zn. [spisová značka] dospěl ke skutkovým zjištěním, která podrobně popsal v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku pod body 11. až 21., na něž odvolací soud v podrobnostech odkazuje a jen stručně shrnuje nejpodstatnější skutková zjištění.

4. Ze spisu [anonymizována dvě slova] ředitelství [číslo jednací] soud prvního stupně zjistil, že se týkal obnovy řízení ve věci dodatečného platebního výměru [anonymizována dvě slova] v [obec] ze dne [datum rozhodnutí] [číslo] [číslo jednací] na daň za zdaňovací období [rok] (dále jen„ předmětný platební výměr“). Předmětným platebním výměrem [anonymizována dvě slova] v [obec] na základě zprávy o daňové kontrole ze dne [datum] žalobci dodatečně stanovil základ daně ve výši [částka] a vyměřil daň ve výši [částka], zároveň žalobci uložil povinnost uhradit do 30 dnů dodatečně vyměřenou daň a žalobce poučil o možnosti podat odvolání ve lhůtě 30 dnů od doručení u [anonymizována dvě slova] v [obec]. Předmětný platební výměr byl žalobci doručen dne [datum]. Žalobce proti tomuto platebnímu výměru podal odvolání, které bylo zamítnuto rozhodnutím Finančního ředitelství v [obec] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] s odůvodněním, že zůstalo žalobcem neprokázáno, v jakém období byly [anonymizováno] prostředky získány a zda již byly zdaněny některou z daní, tudíž [anonymizována dvě slova] v [obec] nemohl žalobci stanovit daňovou povinnost dokazováním ve smyslu § 31 odst. 1 až 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o správě daní a poplatků“) a přistoupil ke stanovení základu daně za použití pomůcek ve smyslu § 31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, a proto je předmětný platební výměr v souladu se zákonem. Žalobce podal dne [datum] návrh na povolení obnovy výše uvedeného daňového řízení. Návrh byl podán u [anonymizována dvě slova] pro [anonymizováno] kraj, který jej dne [datum] předal [anonymizována dvě slova] pro [anonymizováno] kraj - [anonymizováno] pracoviště v [obec] jako příslušnému územnímu pracovišti. Dne [datum] bylo [anonymizována dvě slova] pro [anonymizováno] kraj - [anonymizováno] pracoviště v [obec] vypracováno stanovisko k návrhu na povolení obnovy s návrhem na jeho zamítnutí. Dne [datum] bylo stanovisko ze dne [datum] podáno u [anonymizována dvě slova] ředitelství. Dne [datum] sdělil [anonymizována dvě slova] pro [anonymizováno] kraj - [anonymizováno] pracoviště v [obec] k žádosti [anonymizována dvě slova] ředitelství, že požadované listiny, tj. daňové přiznání žalobce za rok [rok], protokol o zahájení daňové kontroly u žalobce a odvolání žalobce, se již fyzicky nenacházejí v daňovém spise, a že je v příloze zasílán„ opis vybraných údajů z [anonymizována dvě slova] za [anonymizováno] [rok]“ a otisk obrazovky„ záhlaví daňového přiznání“ pořízené v systému [anonymizováno]. Sdělení ze dne [datum] bylo doručeno [anonymizována dvě slova] ředitelství dne [datum]. Rozhodnutím [anonymizována dvě slova] ředitelství ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], byl návrh na povolení obnovy zamítnut s tím, že v řízení bylo prokázáno, že nebyly splněny zákonné podmínky pro povolení obnovy řízení. Základním důvodem pro zamítnutí návrhu bylo, že návrh na povolení obnovy byl žalobcem podán dne [datum], tj. po uplynutí objektivní prekluzivní lhůty pro stanovení daně. Nebyla tedy splněna podmínka zachování objektivní lhůty podle ustanovení § 119 odst. 4 daňového řádu. Ve smyslu § 47 odst. 2 zákona o správě daní poplatků za uvedené zdaňovací období zaniklo právo na vyměření daně, a proto nelze řízení o vyměření daně obnovit. Uvedené rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne [datum]. Žalobce proti němu podal odvolání, které bylo dne [datum] doručeno [anonymizována dvě slova] ředitelství, dne [datum] [anonymizována dvě slova] ředitelstvím bylo postoupeno [anonymizována dvě slova] ředitelství jako příslušnému správci daně k vedení řízení o odvolání. Odvolací [anonymizováno] ředitelství dne [datum] vypracovalo stanovisko k odvolání a dne [datum] je doručilo [anonymizována dvě slova] ředitelství spolu s odvoláním žalobce. [anonymizována dvě slova] ředitelství rozhodnutím ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] rozhodlo o odvolání žalobce tak, že rozhodnutí [anonymizována dvě slova] ředitelství ze dne [datum] se mění jen co do chybně uvedeného jednacího čísla a v ostatním zůstává beze změny. [anonymizována dvě slova] ředitelství se ztotožnilo s názorem [anonymizována dvě slova] ředitelství, že právo doměřit daň za rok [rok] bylo v daném případě prekludováno. Rozhodnutí [anonymizována dvě slova] ředitelství ze dne [datum] bylo žalobci doručeno dne [datum]. Žalobce toto rozhodnutí napadl správní žalobou, kterou podal u Krajského soudu v [obec] dne [datum]. Rozsudkem Krajského soudu v [obec] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], byla žaloba zamítnuta s tím, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem. Žalobce podal návrh na obnovu řízení po uplynutí desetileté prekluzivní lhůty podle 47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků a původní daňové řízení tak již nebylo možné obnovit. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j [číslo jednací] soud uzavřel, že dojde-li z důvodu nesprávného úředního postupu nebo nezákonného rozhodnutí správce daně k prekluzi práva v neprospěch daňového subjektu, lze nepříznivé důsledky (např. navrácení nadměrného odpočtu daně), které takovým postupem vzniknou, řešit již jen postupem podle zákona č. 82/1998 Sb. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], byla kasační stížnost žalobce proti rozsudku Krajského soudu v [obec] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], zamítnuta jako nedůvodná.

5. Ze spisu Krajského soudu v [obec] sp. zn. [spisová značka], soud zjistil, že správní žaloba byla podána dne [datum], žalobce soudní oplatek zaplatil dne [datum]. [anonymizována dvě slova] ředitelství se k žalobě vyjádřilo dne [datum]. Žalobce k tomuto vyjádření podal dne [datum] repliku. K výzvě Krajského soudu v [obec] ze dne [datum] se dne [datum] vyjádřilo [anonymizována dvě slova] ředitelství, že souhlasí s rozhodnutím o věci samé bez nařízení jednání a zároveň se vyjádřilo k replice žalobce ze dne [datum]. Žalobce podáním ze dne [datum] nesouhlasil s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Následně dne [datum] podal žalobce repliku k vyjádření [anonymizována dvě slova] ředitelství ze dne [datum] Krajský soud v [obec] dne [datum] nařídil jednání na [datum]. Při tomto jednání byla věc projednána a byl vyhlášen rozsudek, který byl účastníkům rozeslán dne [datum] a nabyl právní moci dne [datum]. Spis byl dne [datum] zapůjčen Nejvyššímu správnímu soudu k jeho žádosti, a to z důvodu kasační stížnosti žalobce. O kasační stížnosti žalobce ze dne [datum] proti rozsudku Krajského soudu v [obec] ze dne [datum] bylo rozhodnuto rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], který nabyl právní moci dne [datum].

6. Na základě čestného prohlášení [jméno] [příjmení], manželky žalobce, čestného prohlášení MUDr. [jméno] [příjmení], syna žalobce a výpovědi žalobce vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalobce již v souvislosti s původním daňovým řízením trpěl stresem, což se projevilo i v tom, že již v roce [rok] prodělal infarkt myokardu. Jeho celkový [anonymizováno 12 slov] [role v řízení] [anonymizováno 10 slov], byl nucen odkládat financování rodinných záležitostí a fakticky se stal finančně závislým na své manželce, což jej tížilo a asi nejvíce psychicky sráželo. Dlouho trvající řízení vedlo k napětí v rodině, mezi manžely docházelo z tohoto důvodu i k hádkám. Žalobce považoval původní daňové řízení za šikanu ze strany finančních úřadů, ale i ze strany soudů, zejména soudu Ústavního, který mu sice dal za pravdu, že [anonymizována dvě slova] při vyměření dodatečné daně nepostupoval v souladu se zákonem, přesto však žalobci nevyhověl a nerozhodl o vrácení daně. K tvrzení, že musel odložit v době trvání posuzovaného řízení některé [anonymizováno] záležitosti a k plánu na použití případně vrácené daně se žalobce konkrétně nevyjádřil.

7. Soud prvního stupně věc posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ Zákon“), a to dle § 1, §13 odst. 1 a § 31a Zákona.

8. Soud prvního stupně především konstatoval, že odpovědnost státu za nemajetkovou újmu dle Zákona lze dovodit jen za splnění tří základních podmínek, a to 1/ nesprávný úřední postup, 2/ vznik újmy a 3/ příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem újmy, přičemž tyto podmínky musí být splněny kumulativně, což znamená, že bez splnění byť jedné z nich nedochází ke vzniku odpovědnosti státu. Zadostiučinění má sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován. To znamená, že se odškodňuje újma způsobená nejistotou ohledně výsledku řízení a s ním souvisejícím právním postavením poškozeného, když významnou roli přitom hraje i důležitost předmětu řízení pro poškozeného.

9. Poukázal rovněž na to, že konstantní judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu se ustálila v názoru, že je věcí pečlivosti nositele práva, aby je včas a náležitě uplatnil. Je na osobě, která se cítí být rozhodnutím vydaným orgánem veřejné moci dotčena na svých právech, aby se proti takovému rozhodnutí bránila prostřednictvím opravných prostředků a docílila tak jeho zrušení“. Jde o promítnutí zásady„ vigilantibus iura“, tj. bdělým náležejí práva. Za situace, kdy účastník řízení po řadu let neprojevuje o řízení žádný zájem, lze o existenci stavu nejistoty ohledně výsledku řízení tohoto účastníka zcela relevantně pochybovat (k tomu odkázal např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], nebo rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], či nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 1106/08). Soud prvního stupně poukázal rovněž na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se předpokladu vzniku nemateriální újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení, a v této souvislosti konstatoval, že tento předpoklad nemusí být nutně naplněn vždy jen proto, že určité řízení formálně trvá“, ale je zapotřebí vždy zkoumat,„ do jakého okamžiku se jednalo o účelné vedení řízení“ a„ od kdy již další průběh řízení ztrácí svůj význam“. Jen formální trvání řízení, byť by jeho délka byla zjevně nepřiměřená, tedy nemusí vést k poskytnutí zadostiučinění, a to v případě, že poškozenému trvání řízení nepůsobí žádnou újmu. Je tomu tak tehdy, kdy předmět řízení je sice již materiálně vypořádán, ale k formálnímu skončení řízení z nějakého důvodu nedošlo, a řízení tak již pro poškozeného nemůže přinést nic nového (k tomu blíže viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], nebo ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], anebo ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

10. V této souvislosti zmínil i judikaturu Nejvyššího soudu, která se týká obnovy řízení, a kterou lze aplikovat i na souzenou věc, konkrétně rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], který se týkal nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, v němž Nejvyšší soud uvedl, že„ právě z důvodu, že okolnosti, jež mohou být důvodem obnovy řízení, nemohou být přičítány k tíži rozhodujícímu orgánu, resp. státu, činí tento mimořádný opravný prostředek natolik odlišným od jiných opravných prostředků, že jej nelze zahrnout do celkové délky řízení. Umožňuje-li právní řád nad rámec povinností uložených čl. 6 odst. 1 Úmluvy prolomit právní moc rozhodnutí i z důvodů objektivní povahy, tedy nikoli z důvodů pochybení rozhodujících orgánů, pak řízení, v němž je rozhodováno o tom, zda řízení bude obnoveno, či nikoliv, nelze zahrnout pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť v době rozhodování o obnově řízení již účastník původního řízení není v nejistotě ohledně jeho výsledku.“ 11. Soud má za prokázané, že v tomto případě se původní řízení týkalo zjištění a stanovení žalobcovy daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období [rok], kdy platebním výměrem doručeným žalobci dne [datum], mu byla uložena povinnost uhradit dodatečně vyměřenou daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období [rok] ve výši [částka] do 30 dnů. Žalobce se proti tomuto rozhodnutí bránil všemi řádnými opranými prostředky, avšak jeho změny nedosáhl. Po skončení řízení o dodatečném vyměření daně byl žalobce až do [datum], kdy podal návrh na obnovu tohoto řízení, zcela nečinný. V návrhu na povolení obnovy žalobce uvedl, že mu nemohla být dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za rok [rok], neboť [anonymizována dvě slova] v [obec] zanikl nárok na takové doměření v důsledku prekluze ve smyslu ustanovení § 47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků. Rozhodnutím [anonymizována dvě slova] ředitelství ze dne [datum] byl návrh na povolení obnovy zamítnut s tím, že v řízení bylo prokázáno, že nebyly splněny zákonné podmínky pro povolení obnovy řízení, když návrh na povolení obnovy byl žalobcem podán po uplynutí desetileté prekluzivní lhůty pro stanovení daně za zdaňovací období [rok] s tím, že za uvedené zdaňovací období zaniklo právo na vyměření daně, a proto nelze řízení o vyměření daně obnovit. Rozhodnutím [anonymizována dvě slova] ředitelství ze dne [datum] bylo rozhodnutí [anonymizována dvě slova] ředitelství ze dne [datum] změněno jen co do uvedení jednacího čísla (z důvodu zřejmé chyby v psaní) a v ostatním zůstalo beze změny. Rozsudkem Krajského soudu v [obec] ze dne [datum] bylo rozhodnutí [anonymizována dvě slova] ředitelství shledáno v souladu se zákonem, neboť ve smyslu ustanovení § 47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků je v daném případě nutné dospět k jednoznačnému závěru, že prekluzivní lhůta pro stanovení daně za zdaňovací období [rok] počala běžet od konce roku [rok], marně uplynula dne [datum] a pakliže žalobce návrh na povolení obnovy podal dne [datum], učinil tak„ beznadějně zpozdile“ a nezbylo, než takový návrh zamítnout. Zároveň bylo v tomto rozsudku s poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], konstatováno, že pokud z důvodu nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu správce daně dojde k prekluzi práva v neprospěch daňového subjektu, lze nepříznivé důsledky (např. navrácení nadměrného odpočtu daně), které takovým postupem vzniknou, řešit již jen postupem podle zákona č. 82/1998 Sb.

12. Za shora popsaného skutkového stavu soud prvního stupně připustil, že žalobce v průběhu řízení o obnovu (dále jen„ posuzované řízení“) mohl vnímat úkorně, že státní moc nečiní to, co podle jeho očekávání činit má, příp. činí to, co nemá, a to zvláště s přihlédnutím ke skutečnosti, že jde o osobu vyššího věku a vážně nemocnou. Avšak s ohledem na to, že posuzované řízení je řízením o obnovu, považoval soud prvního stupně za nezbytné zabývat se otázkou žalobcovy nejistoty ohledně výsledku předmětného řízení.

13. Soud prvního stupně konstatoval, že lze relevantně pochybovat o existenci stavu žalobcovy nejistoty ohledně výsledku posuzovaného řízení za situace, kdy žalobce před zahájením tohoto řízení po řadu let ([číslo] až 2012) neprojevil o zjištění a stanovení předmětné daně žádný zájem. Zvláště pak s přihlédnutím ke skutečnosti, že prekluzivní lhůta pro vyměření dodatečné daně počala běžet od konce roku [rok], marně uplynula dne [datum] a žalobce podal návrh na zahájení posuzovaného řízení až dne [datum]. Je zřejmé, že žalobce si nepočínal tak, aby svým jednáním naplnil zásadu„ bdělým náležejí práva“.

14. Žalobce v průběhu posuzovaného řízení nemohl být v nejistotě ohledně jeho výsledku, neboť otázka zjištění a stanovení předmětné daně již byla s konečnou platností materiálně vypořádána v původním řízení uložením povinnosti uhradit na předmětné dani částku [částka]. Posuzované řízení, které se týkalo otázky prekluze práva pro vyměření předmětné daně, nemělo pro prekluzi práva na měření dodatečné daně žádný vliv a nemohlo tak pro žalobce přinést nic nového. Soud prvního stupně proto uzavřel, že v posuzovaném řízení pro žalobce již v otázce zjištění a stanovení předmětné daně nebylo„ v sázce“ naprosto nic a jeho právní postavení, pokud jde o uloženou povinnost uhradit na dodatečně vyměřené dani částku [částka], rovněž nebylo jakkoli nejisté. Žalobci tak pro absenci nejistoty ohledně výsledku posuzovaného řízení nemajetková újma, kterou by bylo možno kompenzovat ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., žalobci nevznikla.

15. Posuzované řízení na uloženou povinnost uhradit na dodatečně vyměřené dani částku [částka] žádný vliv nemělo, a proto žalobce v jeho průběhu nemohl legitimně očekávat vrácení této částky. Tvrzené nepříznivé okolnosti, jejichž kompenzaci v souvislosti s tím požaduje, nemohly mít původ v posuzovaném řízení, o čemž svědčí nejen vyjádření žalobce, že dodatečná daň dosud zaplacena nebyla, ale i to, že žalobce neměl žádný plán, jak s ní v případě jejího vrácení naloží a nebyl ani schopen uvést, jaké konkrétní [anonymizováno] rozhodnutí musel v důsledku jejího nevrácení v průběhu posuzovaného řízení odložit, rovněž i skutečnost, že žalobce o prekluzi nároku pro stanovení dodatečné daně při sepisu návrhu na zahájení posuzovaného řízení věděl a v souvislosti s tím mohl a měl předpokládat, že původní řízení obnovit nelze.

16. Soud prvního stupně, aniž by zpochybňoval vážnost zdravotního stavu žalobce, neshledal v posuzovaném řízení ani původ žalobcem tvrzeného špatného zdravotního stavu. Ze zprávy ošetřující lékařky žalobce plyne, že v [anonymizováno 25 slov] [role v řízení] [anonymizováno 7 slov] [rok] [anonymizováno 8 slov] [rok] [anonymizováno 5 slov]. [role v řízení] [anonymizováno 5 slov] [anonymizováno] [role v řízení] [anonymizováno]. [anonymizováno 5 slov] [anonymizována tři slova] [anonymizováno] ([anonymizováno] [rok]) [anonymizována tři slova] [role v řízení] [anonymizováno], [anonymizována tři slova] [anonymizováno], [anonymizováno 5 slov], [anonymizováno 5 slov] [anonymizována tři slova], [anonymizováno 5 slov] [anonymizováno] [anonymizováno] [anonymizováno].

17. Soud prvního stupně konstatoval, že i v případě, kdy by byla dána nejistota žalobce ohledně výsledku posuzovaného řízení, nebylo by ji možné kompenzovat ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. pro absenci příčinné souvislosti mezi jejím vznikem a tvrzenou nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení.

18. Soud prvního stupně proto žalobu jako nedůvodnou zamítl a o náhradě nákladů řízení rozhodl podle úspěchu ve věci s odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř.

19. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání, v němž uvedl, že se žalobce domáhal na žalované odškodnění imateriální újmy, která mu vznikla nepřiměřenou délkou řízení před [anonymizována dvě slova] ředitelstvím, a to ve výši [částka] a za řízení před správními orgány, včetně správních soudů, ve výši [částka], když celková délka řízení činila 4 roky, dva měsíce a sedm dní. Poukazoval na to, že dne [datum] podal návrh na obnovu řízení, o němž bylo rozhodnuto až dne [datum], tedy více než šest měsíců po jeho podání. O odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí rozhodlo [anonymizována dvě slova] ředitelství dne [datum], tedy rovněž více než po šesti měsících. Žalobce toto rozhodnutí napadl správní žalobou podanou u Krajského soudu v [obec] dne [datum], přičemž o žalobě bylo rozhodnuto až dne [datum], tedy po více než dvou letech. Kasační stížnost proto rozsudku Krajského soudu v [obec] byla podána u Nejvyššího správního soudu dne [datum] a rozhodnuto o ní bylo rozsudkem ze dne [datum], doručeným dne [datum], tedy více než po osmi měsících. Žalobce nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupě o tom, že žalobě na poskytnutí kompenzace za takto dlouhé řízení o obnovu nelze vyhovět pro nedostatek nejistoty ohledně výsledku posuzovaného řízení, neboť žalobci nevznikla nemajetková újma. Domníval se naopak, že právě v okolnosti, že žalobce podal návrh na obnovu řízení opožděně, což bylo od počátku zřejmé, je třeba spatřovat zásadní pochybení správních orgánů, jestliže o tomto návrhu bylo rozhodnuto až po sedmi měsících od podání návrhu. Obdobně mohlo být bez jakýchkoli průtahů rozhodnuto i o kasační stížnosti žalobce. Žalobce považoval za nesprávný i závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobce nemohl být v nejistotě ohledně výsledku posuzovaného řízení, když žalobu na obnovu podal po uplynutí prekluzivní lhůty, o čemž v době jejího podání již mohl a měl vědět. Žalobce netušil, že žaloba byla podána po uplynutí prekluzivní lhůty, do poslední chvíle věřil, že soudy v jeho věci rozhodnou spravedlivě a platební výměr, jímž mu byla uložena dodatečná daň, zruší. V této souvislosti žalobce poukazoval na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 460/13, v němž tento soud dospěl k závěru, že příslušný správní orgán při vydání dodatečného platebního výměru nepřihlédl k prekluzi práva na doměření daně z příjmu fyzických osob za rok [rok], a žalobci tak daň vyměřit vůbec neměl. Žalobce měl rovněž za to, že soud prvního stupně nesprávně aplikoval judikaturu citovanou pod bodem 33. napadeného rozsudku, když žalobce se nedomáhal odškodnění i za předchozí daňové řízení, ale jen za řízení o obnovu. Nejistota žalobce tak především spočívala v tom, zda mu vůbec obnova bude povolena. Dle žalobce není podstatné, zda žalobce měl nějaký plán, jak s případně vrácenými penězi v průběhu posuzovaného řízení naloží, ani to, zda žalobce musel kvůli dlouho probíhajícímu řízení odložit konkrétní [anonymizováno] rozhodnutí. Podstatné naopak je to, že žalobce jako osoba důchodového věku, žil pod hrozbou povinnosti hradit daň pro něho v nezanedbatelné výši. Žalobce rovněž namítal, že soud prvního stupě neprovedl všechny žalobcem navržené důkazy, zejména ve vztahu k jeho zdravotnímu stavu, a v důsledku toho nedostatečně zjistil skutkový stav věci. Žalobce nesouhlasil ani s tvrzením žalované, že na posuzované řízení nedopadá článek 6 odst. 1 Úmluvy a článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, tudíž ani Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], podle něhož aplikovatelnost uvedeného článku a Stanoviska není vyloučena ani na správní řízení, kdy i za řízení před správními soudy se lze rovněž domáhat náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení. Žalobce proto z výše uvedených důvodů žádal, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupě buď změnil tak, že žalobě v celém rozsahu vyhoví, nebo aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

20. Žalovaná ve vyjádření k odvolání uvedla, že žalobce v odvolání opakuje v převážné míře argumenty, které vznášel již v řízení před soudem prvního stupně a s nimiž se soud přesvědčivým způsobem vypořádal v odůvodnění napadeného rozsudku. K žalobcem tvrzeným průtahům ze strany správce daně žalovaná uvedla, že zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, žádné lhůty pro vyřízení návrhu na obnovu řízení neobsahuje. Podpůrně pro vyřízení jednotlivých podání slouží jako podklad Pokyn [anonymizována dvě slova] č. MF -1 [číslo jednací] – [číslo] 2012 [číslo], účinný v době podání návrhu na obnovu. Tento pokyn stanovil pro vydání rozhodnutí o povolení obnovy nebo o jejím zamítnutí lhůtu 6 měsíců. Rozhodování o návrhu na obnovu, které trvalo od [datum] (přijetí návrhu správcem daně) do [datum] (vydání rozhodnutí [anonymizována dvě slova] ředitelstvím o zamítnutí návrhu na obnovu řízení) může čistě po formální stránce nasvědčovat překročení šestiměsíční lhůty stanovené Pokynem, avšak průtahy je vždy nutné posuzovat dle okolností konkrétního případu s ohledem na přiměřenost, nikoli na základě pouhého nedodržení lhůty dle vnitřního pokynu. K ovlivnění délky řízení přispěl žalobce částečně i tím, že odvolání podal v rozporu s § 109 odst. 3 daňového řádu na [anonymizována dvě slova] ředitelství a současně využil práva nahlížení do spisu. Tyto skutečnosti svědčí o uplatnění práva daňového subjektu a jako takové mu jejich uplatnění nelze vyčítat, nicméně se musí projevit v délce obou řízení, tudíž jsou pro posouzení případných průtahů relevantní. Následné rozhodování [anonymizována dvě slova] ředitelství o podaném odvolání stanovenou šestiměsíční lhůtu nepřekročilo (od [datum] do [datum]). Žalovaná poukázala na to, že žalobce nepodal v průběhu řízení žádný podnět na nečinnost. Žalovaná má za to, že soud prvního stupně věc posoudil správně jak po skutkové, tak právní stránce. Žalovaná proto žádala, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a žalované přiznal náhradu nákladů [anonymizováno] řízení.

21. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně dle § 212, § 212a zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

22. Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro řádné zjištění skutkového stavu věc a na jeho základě dospěl ke správným skutkovým závěrům. Pokud žalobce v odvolání namítá, že dokazování a v důsledku toho i skutková zjištění soudu prvního stupně jsou neúplná, odvolací soud této námitce nepřisvědčil. Z předloženého spisu i odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že uvedená námitka se vztahuje toliko ke zjištění zdravotního stavu žalobce. Odvolací soud v tomto směru přisvědčil závěrům soudu prvního stupně, že provádět další dokazování zdravotní dokumentací žalobce za situace, kdy zdravotní stav žalobce byl objasněn jinými důkazy, by bylo nadbytečné a z hlediska dalšího postupu řízení zcela nehospodárné. Odvolací soud neshledal, že dokazování je třeba jakkoli doplňovat. Skutkový stav věci byl soudem prvního stupně zjištěn úplně a správně, odvolací soud z něho vycházel ve svém rozhodnutí, a proto pro stručnost odůvodnění tohoto rozhodnutí odkazuje v tomto směru na odůvodnění napadeného rozsudku.

23. Odvolací soud se ztotožnil i s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že posuzovanou věc nelze podřadit pod článek 6 odst. 1 Úmluvy nejen proto, že část řízení probíhala před správními orgány a týkalo se daňového řízení, tedy řízení výsostně veřejnoprávního charakteru, ale i dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu, na niž soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí přiléhavě odkázal, neboť se jedná o řízení, v němž účastník původního řízení není v nejistotě o jeho výsledku. Z uvedeného plyne, že v souzené věci nelze vycházet z předpokladu, že žalobci bez dalšího vznikla v souvislosti s tvrzenou nepřiměřenou délkou řízení jako celku, nemajetková újma ve smyslu § 13 odst. 1 věta prvá Zákona, nýbrž tuto skutečnost je třeba tvrdit a prokazovat.

24. Soud prvního stupně své rozhodnutí postavil na závěru, že žalobce neprokázal existenci nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v souvislosti s posuzovaným řízením. Odvolací soud tento závěr považuje za správný a ztotožnil se s ním. Vzhledem k tomu, že se jedná o jeden z kumulativních předpokladů, které musí být splněny k tomu, aby bylo možné dovodit odpovědnost státu dle Zákona, pak soud prvního stupně nepochybil, jestliže se nezabýval tím, zda byly splněny i další dvě kumulativní podmínky, tj. nesprávný úřední postup a příčinná souvislost, neboť není-li splněna byť jen jedna z uvedených podmínek, nelze odpovědnost státu dovodit.

25. V této souvislosti nad rámec rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud podotýká, že v posuzovaném řízení nelze shledat ani nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce tohoto řízení.

26. V řízení jež probíhalo před finančními orgány, došlo k jediné prodlevě, a to v délce 27 dnů nad rámec lhůty stanovené Pokynem č. MF 1 v souvislosti s rozhodnutím o návrhu žalobce na obnovu řízení [anonymizována dvě slova] ředitelstvím. Překročení této lhůty je však akceptovatelné s ohledem na to, že žalobce podal návrh na obnovu řízení u nepříslušného [anonymizováno] orgánu a náprava tohoto pochybení si vyžádala určitý čas. Jinak všechna další rozhodnutí finančních orgánů byla vydána v přiměřených lhůtách orientačně určených v Pokynu č. MF 1.

27. Pokud jde o řízení, které následně probíhalo před správními soudy, toto trvalo celkem dva roky, šest měsíců a dvacet dnů. Je pravdou, že se v něm vyskytla dvě období, kdy soudy byly nečinné, avšak celkovou délku soudního řízení lze i s přihlédnutím k těmto obdobím považovat ještě za akceptovatelnou.

28. Odvolací soud podotýká, že souzené věci řízení před finančními orgány a následné řízení před správními soudy netvoří jeden celek, nýbrž je třeba je posuzovat samostatně.

29. Odvolací soud tak neshledal odvolání žalobce důvodným, a proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

30. O náhradě nákladů [anonymizováno] řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 151 odst. 3 o. s. ř. Žalované, která byla v [anonymizováno] řízení plně úspěšná a nebyla v tomto řízení právně zastoupena náleží dle § 1 odst. 3 písm. a), b),c) vyhlášky č. 254/2015 Sb. paušální náhrada hotových výdajů po [částka] za tři úkony právní služby (vyjádření k odvolání, příprava na jednání, účast u jednání dne [datum]).

Poučení