15 CO 41/2021 - 285

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Vašíčka a soudců Mgr. Martiny Polákové a Mgr. Pavla Mádra ve věci žalobce: ; [anonymizováno] [jméno] [jméno], narozený dne [datum] bytem [adresa] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: ; [právnická osoba], IČO: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení 2 085 035 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Brně (dále jen„ soud I. stupně“) ze dne 18. 12. 2020, č. j. 115 C 170/2018-170, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se v napadeném výroku I. ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 1 843 200,30 Kč s příslušenstvím mění tak, že žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 1 843 200,30 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 569 362,65 Kč za dobu od 26. 2. 2018 do 6. 4. 2018, ve výši 8,5 % ročně z částky 230 400 Kč za dobu od 7. 4. 2018 do zaplacení, ve výši 8,5 % ročně z částky 569 362,65 Kč za dobu od 26. 3. 2018 do 6. 4. 2018, ve výši 8,5 % ročně z částky 230 400 Kč za dobu od 7. 4. 2018 do zaplacení, ve výši 8,5 % ročně z částky 230 400 Kč za dobu od 26. 4. 2018 do zaplacení, ve výši 8,5 % ročně z částky 230 400 Kč za dobu od 26. 5. 2018 do zaplacení, ve výši 8,5 % ročně z částky 230 400 Kč za dobu od 26. 6. 2018 do zaplacení, ve výši 9 % ročně z částky 230 400 Kč za dobu od 26. 7. 2018 do zaplacení, ve výši 9 % ročně z částky 230 400 Kč za dobu od 26. 8. 2018 do zaplacení, ve výši 9 % ročně z částky 230 400 Kč za dobu od 26. 9. 2018 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení před soudy všech stupňů částku 537 682,30 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalované [příjmení] [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. V řízení zahájeném dne 10. 11. 2018 se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 2 085 035 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že byl u žalované zaměstnán na základě pracovní smlouvy z 27. 6. 2011 na pozici finančního ředitele. Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou. Dne 1. 10. 2015 uzavřel se žalovanou dohodou o mzdě, podle které měl sjednanou hrubou měsíční mzdu ve výši 173 000 Kč a měsíční odměnu ve výši 100 000 Kč. Dne 12. 9. 2017 uzavřel se žalovanou dohodu o rozvázání pracovního poměru, ve které se žalovaná zavázala mu zaplatit odstupné ve výši 12-ti násobku průměrného měsíčního výdělku zúčtované ve mzdě za prosinec 2017. Žalobce tvrdil, že na základě této dohody měl nárok na odstupné v celkové výši 4 702 276 Kč a že s připočtením náhrady mzdy za prosinec 2017 mu měla být celkem vyplacena částka 5 072 744 Kč (hrubého). Tvrdil dále, že tato celková částka podle dohody se žalovanou měla být vyplacena tak, že v prosinci 2017 mu bude vyplacena částka 200 000 Kč čistého (což odpovídalo částce 276 513 Kč hrubého); zbývající částka 4 795 952 Kč mu měla být zaplacena v 8 měsíčních splátkách po 599 494 Kč hrubého (433 167 Kč čistého). Žalovaná mu však namísto částek 599 494 Kč zaplatila splátky ve výši 338 899 Kč (hrubého). Z celkové dlužné částky 5 072 744 Kč mu tedy doposud uhradila 2 987 709 Kč a dluží mu 2 085 035 Kč. K požadovaným zákonným úrokům z prodlení tvrdil, že první z 8 splátek mu měla být zaplacena 25. 2. 2018 a poslední (8.) splátka 25. 9. 2018.

2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila. Nepopírala, že žalobce byl jejím zaměstnancem, že s ním 1. 10. 2015 uzavřela dohodu o mzdě popsanou v žalobě, ani to, že s ním 12. 9. 2017 uzavřela dohodu o rozvázání pracovního poměru, ve které se zavázala vyplatit žalobci odstupné ve výši 12-ti násobku průměrného měsíčního výdělku zúčtované ve mzdě za prosinec 2017. Měla však za to, že sjednané odstupné již žalobci bylo zaplaceno. V řízení poukazovala na to, že žalobce měl podle dohody o mzdě nárok na měsíční mzdu ve výši 273 000 Kč, přičemž částka 100 000 Kč představovala část základní složky mzdy, nikoli odměnu v pravém slova smyslu (byť tak v dohodě byla nazvaná). Bylo to proto, že částka 100 000 Kč byla žalobci vyplácena bez ohledu na jeho pracovní výsledky a nasazení a na ekonomické výsledky žalované. V případě žalobce se při kalkulaci mzdy nesprávně vycházelo z toho, že částka 100 000 Kč byla vyplácena v plné výši i v průběhu čerpání dovolené nebo volna, rovněž v den státních svátků, když tato částka byla v plné výši připočtena k náhradě mzdy za dovolenou a státní svátky. Proto u žalobce v období od srpna do prosince 2017 došlo k hrubému zkreslení průměrné mzdy, a v důsledku tohoto zkreslení mu byla v období od října 2015 do listopadu 2017 vyplacena vyšší mzda o 494 007 Kč (čistého), což představuje bezdůvodné obohacení na straně žalobce. S ohledem na to žalovaná musela překalkulovat také náhradu mzdy žalobce za prosinec 2017 a sjednané odstupné, neboť náhrada mzdy i odstupné byly (původně) vypočteny podle průměrného měsíčního výdělku za 3. čtvrtletí roku 2017, ve kterém byly nesprávně zkalkulovány mzdové nároky žalobce. Po této rekalkulaci bylo zjištěno, že za prosinec 2017 náležela žalobci správně náhrada mzdy společně s odstupným ve výši 3 672 401 Kč hrubého (2 654 996 Kč čistého), nikoli částka 5 072 744 Kč hrubého (3 665 339 Kč čistého), jak se domníval žalobce. Stanovisko s touto rekalkulací bylo žalobci zasláno dopisem z 28. 3. 2018, ve kterém žalovaná zároveň přistoupila k jednostrannému zápočtu nároku na vrácení bezdůvodného obohacení ve výši 494 007 Kč proti nároku žalobce na zaplacení náhrada mzdy za prosinec 2017 a odstupného ve výši 2 654 996 Kč. Po tomto započtení žalobci vznikl nárok na zaplacení částky ve výši 2 160 989 Kč (čistého), a tato částka již žalobci byla uhrazena v plné výši.

3. Soud I. stupně ve věci rozhodl rozsudkem z 18. 12. 2020, č. j. 115 C 170/2018-170, kterým žalované bylo uloženo zaplatit žalobci částku 1 843 200,30 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žaloba byla zamítnuta ohledně částky 241 834,70 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a žalované bylo uloženo zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 359 967 Kč (výrok III.). Z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně vyplývá, že na základě mzdového listu žalobce a shodného tvrzení účastníků dospěl k závěru, že v rozhodném období (3. čtvrtletí roku 2017) žalobce odpracoval v červenci 128 hodin, v srpnu 8 bodin a v září 128 hodin; celkem tedy 264 hodin. Stejným způsobem dospěl k závěru, že žalobce měl v červenci nárok na mzdu ve výši 131 810 Kč + 100 000 Kč, v srpnu 12 925 Kč + 100 000 Kč a v září 131 810 Kč + 100 000 Kč; celkem tedy v rozhodném období nárok na mzdu ve výši 576 545 Kč. Průměrný měsíční výdělek byl vypočten podle § 356 odst. 2 zákoníku práce na částku 379 820 Kč. S ohledem na uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 12. 9. 2017 (což mezi účastníky nebylo sporné), tak žalobci vznikl nárok na odstupné v celkové výši 4 557 840 Kč (hrubého). Za situace, kdy v řízení vzal za prokázané, že žalovaná zaplatila na odstupném již 2 714 639,70 Kč (hrubého), bylo žalované uloženo doplatit žalobci částku 1 843 200,30 Kč. Pokud se žalobce domáhal zaplacení částky 2 085 035 Kč, byla žaloba ohledně částky 241 834,70 Kč (včetně požadovaného příslušenství) zamítnuta jako nedůvodná. Z přisouzené částky byl žalobci přiznán i požadovaný zákonný úrok z prodlení, a to v závislosti na datech splatnosti jednotlivých splátek (což mezi účastníky nebylo sporné). O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl soud I. stupně podle § 142 odst. 2 o.s.ř. a převážně úspěšnějšímu žalobci byla přiznána poměrná náhrada nákladů řízení.

4. Proti tomuto rozsudku, a to do přísudečného výroku I. a souvisejícího výroku o nákladech řízení, podala odvolání žalovaná. Namítala nesprávný způsob výpočtu průměrného výdělku žalobce pro účely náhrady mzdy. Považovala ho za zásadně zdeformovaný a zcela disproporční ke sjednanému měsíčnímu mzdovému nároku žalobce a také v rozporu s účelem institutu náhrady mzdy, který má zaměstnanci zaručovat, že po dobu dovolené, nemoci, případně překážek v práci, mu náleží stejné plnění, jako v případě, kdyby řádně pracoval. Trvala na tom, že částka 100 000 Kč byla integrální součástí mzdy žalobce, která celkem činila 273 000 Kč měsíčně. Podle odpracovaných dnů v srpnu 2017 by tak průměrný hodinový výdělek žalobce představoval částku 1 570 Kč. Žalobce nemůže argumentovat dobrou vírou na jeho straně, pokud přijal od žalované finanční plnění, které je zcela disproporční oproti sjednané výši jeho mzdy. Částky vyplacené žalobci byly mu vyplaceny žalovanou v omylu, když žalovaná nevěnovala dostatečnou pozornost výplatám mzdy žalobci. Z důvodu nesprávné kalkulace výplaty mzdy žalobci v měsících červenec až září 2017 provedla žalovaná rekalkulaci, podle které pak uspokojila skutečné mzdové nároky žalobce. Omylem vyplacené částky nemohou být následně zahrnuty do výpočtu průměrného výdělku a z něj odvozeného výpočtu odstupného. Klíčovou spornou skutečností v celém sporu je řádná zákonná kalkulace mzdových nároků žalobce za období od října 2015, zejména pak od července 2017 do prosince 2017, a dále kalkulace odstupného odvislého od průměrného výdělku. Žalobce měl nárok na měsíční mzdu ve výši 273 000 Kč celkem, sjednaná měsíční odměna 100 000 Kč byla de facto nároková, její měsíční schvalování bylo nadbytečné. Celková měsíční mzda žalobce tak byla de facto pevná, žalobce měl zaručen příjem v této výši, ať již při odpracování všech pracovních dní v měsíci, tak i při čerpání náhrady mzdy v části měsíce. Při řádném zákonném vyčíslení náhrady mzdy za neodpracované dny pak od částky 273 000 Kč měsíčně mohou vznikat jen drobné odchylky. Mzdová účetní žalované nesprávně k základní složce mzdy ve výši 173 000 Kč bez další zákonné modifikace s ohledem na odpracované dny přičetla celou částku 100 000 Kč. Tento nesprávný postup se projevil ve zpracování mezd žalobce v zásadě v celém časovém období od uzavření dohody o mzdě ze dne 1. 10. 2015 až do skončení pracovního poměru. Žalovaná připustila, že takto nesprávně určené mzdové nároky byly žalobci vyplaceny její chybou, na druhou stranu nelze připustit, aby si takovéto evidentně nesmyslně vysoké částky směl žalobce ponechat, či že by dokonce takto nesprávně a nesmyslně kalkulované částky měly být použity pro výpočet průměrné mzdy potřebné pro výpočet odstupného. Proto v tomto směru postupoval soud I. stupně nesprávně. Žalovaná navrhla, aby rozsudek soudu I. stupně byl v přísudečném výroku změněn a žaloba zamítnuta, popřípadě rozsudek zrušen a věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení.

5. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhoval potvrzení rozsudku soudu I. stupně. Poukazoval na to, že částka ve výši 100 000 Kč mu byla každý měsíc vyplácena s ohledem na jeho výkon práce pro žalovanou, proto tato částka neměla povahu„ stálé mzdy“ (tedy částky vyplácené pouze z důvodu trvání pracovního poměru bez vazby na skutečný výkon práce). Měl za to, že žalovaná ignoruje ust. § 348 odst. 1 písm. b/ zákoníku práce, podle kterého se za výkon práce považuje i doba dovolené. Jelikož se dovolená považuje za výkon práce, není možno žalobce„ sankcionovat“ za čerpání dovolené a odměnu mu nepřiznat. Průměrný výdělek a jeho výpočet je otázkou právní, nikoliv skutkovou a jedná se o kogentní ustanovení zákoníku práce. Pokud jde o jeho dobrou víru, tak si nechával veškeré částky od žalované schvalovat, což bylo soudem I. stupně potvrzeno.

6. Odvolací soud ve věci poprvé rozhodoval rozsudkem z 25. 5. 2021, č. j. 15 Co 41/2021-199, kterým byl rozsudek soudu I. stupně v napadených výrocích I. a III. potvrzen (výrok I.) a žalované bylo uloženo zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 39 204 Kč (výrok II.). Odvolací soud vycházel ze závěru, že z dohody o mzdě z 1. 10. 2015 jednoznačně vyplývá úmysl zaměstnance a zaměstnavatele lišit mzdu a další nároky, když v této dohodě byla stanovena hrubá mzda žalobce ve výši 173 000 Kč měsíčně a k tomu měsíční odměna ve výši 100 000 Kč; ujednání o odměně 100 000 Kč pak bylo časově omezeno do uzavření„ dohoda výhra – výhra“. Z oddělení mzdy a odměny dovodil, že nelze akceptovat tvrzení žalované, že částka 273 000 Kč představovala měsíční mzdu žalobce a že tedy měla být podle zákona krácena s přihlédnutím na odpracované dny. Částku 100 000 Kč tedy bylo třeba odlišit od základní mzdy. Dodal, že za této situace soud I. stupně správně stanovil průměrnou mzdu v rozhodném období, když vycházel z reálně vyplacené mzdy a odměny žalobci v daném období s tím, že nelze souhlasit s názorem žalované, že po rekalkulaci mzdy průměrný výdělek žalobce doznal změn. Měl tedy za to, že dlužná částka na odstupném ve výši 1 843 200,30 Kč byla soudem I. stupně vypočtená správně, proto byl napadený výrok I. potvrzen včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení.

7. Žalovaná proti rozsudku odvolacího soudu z 25. 5. 2021 podala dovolání, které v zásadě opírala o argumenty uplatněné před soudem I. stupně i před dovolacím soudem. Nejvyšší soud České republiky na základě podaného dovolání ve věci rozhodl rozsudkem z 27. 4. 2022, č. j. 21 Cdo 2801/2021-218 (ve spojení s opravným usnesením z 31. 8. 2022, č. j. 21 Cdo 2801/2021-248), kterým byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. V tomto rozhodnutí dovolací soud vyslovil závěr, že pro rozhodnutí ve věci je zásadní zjistit průměrný výdělek žalobce v rozhodném období, přičemž pro výpočet průměrného výdělku je stěžejní interpretace obsahu dohody účastníků o mzdě z 1. 10. 2015. Zmínil, že soud I. stupně i odvolací soud dospěly k odlišným skutkovým závěrům, když soud I. stupně dospěl ke skutkovému zjištění, že částka 100 000 Kč byla od počátku brána jako integrální součást měsíční mzdy ve výši 273 000 Kč, přesto však nekrátil mzdu za období, kdy žalobce neodpracoval část měsíce (např. v srpnu 2017 odpracoval jen 1 den). Odvolací soud dospěl k závěru, že částka 100 000 Kč představovala odměnu žalobce a že nebyla součástí mzdy s tím, že tato odměna nebyla závislá na počtu odpracovaných dní žalobcem. Dovolací soud vyslovil závěr, že ať už by se jednalo o konstrukci soudu I. stupně nebo odvolacího soudu, v obou případech byl průměrný výdělek žalobce vypočten nesprávně. Pokud by se jednalo o konstrukci soudu I. stupně, pak by průměrný výdělek měl jednoznačně záviset na počtu odpracovaných dnů žalobcem v rozhodném období; pokud by se jednalo o konstrukci odvolacího soudu, pak je třeba vycházet z toho, že smysl a účel institutu průměrného výdělku je ten, aby bez výrazných výkyvů kopíroval mzdu žalobce. Pokud se týká posouzení námitky započtení a dobré víry žalobce při přijetí„ neprávem vyplacených částek“, dovolací soud dodal, že musí být nejprve najisto postaveno, zda šlo o částky vyplacené neprávem. Zásadní výtka dovolacího soudu pak směřovala k procesnímu postupu odvolacího soudu, když ten (pokud chtěl dospět k odlišnému skutkovému zjištění) měl zopakovat všechny důkazy provedené soudem I. stupně (mimo listinné důkazy), tedy výslechy účastníků i svědků. Z těchto důvodů dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

8. Odvolací soud poté zopakoval důkaz účastnickým výslechem žalobce, účastnickým výslechem žalované (výslechem člena jejího představenstva [jméno] [jméno] [příjmení]), výslechem bývalého člena představenstva žalované [příjmení] [jméno] [příjmení] a výslechem svědkyně [příjmení] [jméno] [příjmení] (externí mzdová účetní žalované). Opakovaným výslechem žalobce a člena představenstva žalované [jméno] [jméno] [příjmení] byly zjištěny stejné skutečnosti, které účastníci uvedli ve svých výpovědích před soudem I. stupně. V zásadě se oba shodovali na tom, že v dohodě o mzdě byla dohodnuta základní mzda žalobce ve výši 173 000 Kč a dále měsíční odměna ve výši 100 000 Kč s tím, že touto dohodou mělo být překlenuto určité krizové období v žalované společnosti s tím, že později bude dohoda jiná (chystaná dohoda„ výhra – výhra“). Zatímco žalobce oddělení částky 100 000 Kč od základní mzdy chápal tak, že tato částka je vyčleněna z hrubé mzdy proto, že je nenároková a mohla mu být krácena, tak žalovaná to chápala tak, že uzavřenou dohodou o mzdě měla být žalobci garantována základní mzda ve výši 273 000 Kč měsíčně s tím, že tato částka mu také po celou dobu byla vyplácena a tato dohoda platila až do okamžiku, než uzavřeli dohodu o ukončení pracovního poměru. Člen představenstva žalované [jméno] [příjmení] [příjmení] se ve své opakované účastnické výpovědi před odvolacím soudem výslovně odvolal na to, co vypověděl u jednání před soudem I. stupně dne 15. 6. 2020. Oba účastníci se dále ve svých výpovědích shodovali na tom, že žalobce jako finanční ředitel žalované zasílal každý měsíc [jméno] [jméno] [příjmení] ke schválení seznam odměn zaměstnanců a že v tomto seznamu byla uvedena i jeho měsíční odměna 100 000 Kč. Žalovaná k této praxi vypověděla, že měla za to, že žalobci odměnu 100 000 Kč není možné nijak krátit.

9. Nemožnost krácení odměny 100 000 Kč byla potvrzena i opakovanou výpovědí bývalého člena představenstva žalované [příjmení] [jméno] [příjmení]. Ten vypověděl, že uzavření dohody o mzdě se neúčastnil, neboť do společnosti nastoupil až později. S touto dohodou se seznámil poté, co v jednu dobu vydal rozhodnutí, kterým se pokusil odebrat členům nejvyššího vedení odměny. Tehdy ho žalobce upozornil na to, že jeho měsíční odměna je nároková a že mu ji nemohou sebrat. Poté, co se seznámil s obsahem dohody o mzdě, zjistil, že žalobci se vyplácela fixní částka 100 000 Kč měsíčně bez ohledu na to, že by to bylo vázáno na (jeho) výsledky nebo na něco jiného. Ve výpovědi k tomu dodal, že tehdy mu to připadalo divné, ale že žalobce to obhajoval tím, že to takto měl dohodnuté a že je to prostě nároková složka, kterou mu nemohu vzít.

10. Skutečnost, že žalobci se odměna 100 000 Kč nekrátila za žádných okolností, potvrdila v opakovaném výslechu i svědkyně [příjmení] [jméno] [příjmení].

11. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v napadených výrocích, jakož i řízení, které mu předcházelo, a po zopakování výslechu účastníků, bývalého člena představenstva žalované a svědkyně [příjmení] [jméno] [příjmení] dospěl k závěru, že odvolání žalované (jinak včasné a přípustné) je důvodné. Při posouzení rovněž vycházel z právních závěrů dovolacího soudu vyjádřených v jeho kasačním rozhodnutí z 27. 4. 2022.

12. Pro posouzení správného výpočtu sjednaného odstupného bylo nejprve nutné zjistit průměrný měsíční výdělek žalobce v rozhodném období, což bylo 3. čtvrtletí roku 2017.

13. Jak výplývá z výše uvedeného, spor byl především o to, jakou povahu měla částka 100 000 Kč, která byla žalobci pravidelně vyplácena každý měsíc spolu se základní mzdou ve výši 173 000 Kč, a to podle dohody o mzdě z 1. 10. 2015. V tomto směru lze zopakovat, že žalovaná tvrdila, že částka 100 000 Kč byla nároková a že byla integrální součástí měsíční mzdy ve výši 273 000 Kč. Od toho odvíjela názor, že v případě, že žalobce reálně nepracoval nebo čerpal dovolenou, měla se mu tato měsíční mzda krátit. Naopak žalobce v řízení tvrdil, že částka 100 000 Kč neměla povahu stálé mzdy a že mu tato částka (odměna) byla vyplácena s ohledem na jeho výkon práce a po předchozím schválení žalovanou. Proto se tato částka neměla krátit ani za dobu, kdy žalobce čerpal dovolenou. Soud I. stupně v napadeném rozsudku dospěl ke skutkovému zjištění, že částka 100 000 Kč byla od počátku brána jako integrální součást měsíční mzdy žalobce, při výpočtu průměrného měsíčního výdělku však nekrátil žalobci mzdu za období, kdy žalobce část měsíce nepracoval (z důvodu čerpání dovolené). Naopak odvolací soud v později zrušeném rozsudku dospěl k závěru, že odměna 100 000 Kč nebyla součástí mzdy s tím, že tato odměna nebyla závislá na počtu odpracovaných dní, ale žalobci náležela v pevné částce za každý měsíc. Nejvyšší soud ve zrušujícím rozhodnutí z 27. 4. 2022 neřekl, zda byl správný skutkový závěr soudu I. stupně nebo odvolacího soudu. Vyslovil však závazný právní názor, že ať už by se jednalo o konstrukci soudu I. stupně nebo odvolacího soudu, tak v obou případech byl nesprávně vypočten průměrný hrubý výdělek žalobce. K tomu dodal, že pokud by byla správná konstrukce soudu I. stupně, měl by průměrný výdělek záviset na počtu odpracovaných dní (tedy mělo by být kráceno za dny čerpání dovolené). Pokud by byla správná konstrukce odvolacího soudu, pak by částka 100 000 Kč nemohla být ve smyslu § 109 odst. 2 zákoníku práce považovaná za mzdu, nýbrž za jiné peněžité plnění poskytované jen v souvislosti s pracovním poměrem. Při použití této konstrukce by pak průměrný výdělek měl bez výrazných výkyvů kopírovat mzdu žalobce.

14. Odvolací soud po doplnění (respektive zopakování) dokazování setrval na svém původním závěru, že částka 100 000 Kč nebyla integrální součástí měsíční mzdy žalobce. Pro tento závěr svědčí zejména tyto tři okolnosti: 1) v písemné dohodě o mzdě bylo rozlišováno mezi základní hrubou mzdou ve výši 173 000 Kč a odměnou ve výši 100 000 Kč, 2) odměna nebyla vázána na splnění žádných podmínek, 3) žalovaná vyplácela žalobci odměnu v plné výši, i když žalobce v některých měsících fakticky nepracoval (z důvodu čerpání dovolené). Zejména z druhého a třetího uvedeného důvodu lze dospět k závěru, že částka 100 000 Kč nepředstavovala plnění za práci, ale tzv. jiné peněžité plnění poskytované v souvislosti se zaměstnáním žalobce. Byť se vůle účastníků (zjišťovaná výslechem žalobce a žalované) v otázce právní povahy částky 100 000 Kč neshodovala, přesto z těchto výpovědí lze dovodit dílčí závěr, že odměna 100 000 Kč měsíčně byla vyplácena ve snaze žalované udržet žalobce v krizovém managementu, a to až do doby, než budou upraveny nové podmínky odměňování; zde do uzavření dohody„ výhra – výhra“, což však v daném případě nakonec nenastalo. Jediná okolnost, která by mohla svědčit argumentaci žalobce (tedy, že odměna 100 000 Kč byla nenároková a že závisela na jeho pracovních výsledcích), by mohla být spatřována jen v tom, že žalobce svou odměnu 100 000 Kč přidával do seznamu odměn, které byly pravidelně zasílány ke schválení pověřenému členovi představenstva ([jméno] [anonymizována dvě slova]). Nicméně zde je třeba poukázat na to, že tento postup byl čistě formální, že odměna byla žalobci schvalována automaticky a bez ohledu na vykonanou práci a že navíc o odměnách fakticky rozhodoval samotný žalobce z pozice finančního ředitele žalované.

15. S ohledem na přijatý závěr, že odměna 100 000 Kč nebyla plněním za práci, ale plněním poskytovaným v souvislosti s pracovním poměrem žalobce (zde není rozhodující, jak takové plnění bylo označeno), je třeba vycházet z ustálených judikatorních závěrů vyjádřených např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2671/2003, podle kterého do základu pro výpočet průměrného výdělku náleží jen částky, které mají povahu mzdy, tedy nikoli plnění poskytovaná jen v souvislosti se zaměstnáním.

16. V poměrech projednávané věci to znamená, že při výpočtu průměrného měsíčního výdělku nebylo možné zahrnout do základu pro výpočet měsíční odměnu 100 000 Kč. Takto však nepostupoval ani soud I. stupně v napadeném rozsudku, ani odvolací soud v později zrušeném rozsudku, proto došlo ke zkreslení průměrného měsíčního výdělku žalobce.

17. Pro stanovení průměrného měsíčního výdělku dle § 353 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb. v platném znění (dále zákoník práce) bylo nutné nejprve ve smyslu § 356 odst. 1 zákoníku práce zjistit průměrný hodinový výdělek žalobce. Přitom bylo nutné ve smyslu § 354 odst. 1 zákoníku práce vycházet z toho, že rozhodným obdobím pro výpočet je kalendářní období předcházející uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru, tj. v tomto případě 3. čtvrtletí roku 2017. Ze mzdového listu žalobce lze mít za prokázané, že v červenci 2017 mu byla zúčtována základní mzda ve výši 131 810 Kč (hrubého), v srpnu 2017 12 925 Kč a v září 2017 131 810 Kč; celkem tedy v rozhodném období částka 276 545 Kč. Dále ze mzdového listu lze mít za prokázané, že v červenci 2017 žalobce odpracoval 128 hodin, v srpnu 2017 odpracoval 8 hodin (účastníci v řízení shodně potvrdili, že se jednalo o účast žalobce na sportovním dni) a v září 2017 odpracoval 128 hodin. V rozhodném období tak žalobce odpracoval celkem 264 hodin. Průměrný hodinový výdělek se zjistí jako podíl souhrnu hrubé mzdy zúčtované zaměstnanci v rozhodném období (zde 276 545 Kč) a součtu hodin, které zaměstnanec v tomto období odpracoval (zde 264 hodin); v daném případě tedy průměrný hodinový výdělek žalobce v rozhodném období představoval částku 1 047, 5189 Kč. Postupem dle § 356 odst. 2 zákoníku práce lze vypočítat průměrný měsíční hrubý výdělek žalobce v celkové částce 182 184,48 Kč (1 047, 5189 Kč (průměrný hodinový výdělek žalobce) x 40 (týdenní pracovní doba žalobce) x 4,348 (koeficient, který vyjadřuje průměrný počet týdnů připadajících na 1 měsíc v průměrném roce)). Ve smyslu § 142 odst. 2 zákoníku práce byl zjištěný průměrný hrubý měsíční výdělek ve výši 182 184,48 Kč zaokrouhlen na celé koruny nahoru, tedy na částku 182 185 Kč.

18. Pokud si účastníci v dohodě o rozvázání pracovního poměru z 12. 9. 2017 sjednali, že žalobce má nárok na odstupné ve výši 12-ti násobku průměrného měsíčního výdělku, znamená to, že žalobci vznikl nárok na odstupné ve výši 2 186 213,70 Kč (hrubého). Pokud žalobce žalobu postavil na tvrzení, že žalovaná mu na odstupném měla vyplatit celkem částku 5 072 744 Kč (včetně mzdy za prosinec 2017) a že mu z této částky doposud uhradila 2 987 709 Kč (a tedy mu dluží 2 085 035 Kč), lze z toho vyvodit konečný závěr, že nárok uplatněný touto žalobou nebyl od počátku ani částečně důvodný.

19. Z výše uvedených důvodů odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. změnil rozsudek soudu I. stupně v napadeném výroku I. tak, že žalobu ohledně částky 1 843 200,30 Kč s příslušenstvím (což bylo předmětem tohoto odvolacího řízení) zamítl (výrok I. tohoto rozsudku).

20. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II. tohoto rozsudku) odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1, 2 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. a procesně úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů řízení v plné výši, a to před soudy všech stupňů. Při stanovení výše nákladů řízení bylo vycházeno z toho, že žalované v souvislosti s tímto řízením vznikly účelné náklady v celkové výši 537 682,30 Kč, když tato částka se skládá z náhrady za soudní poplatek ve výši 92 160 Kč za podané odvolání, z náhrady za soudní poplatek ve výši 14 000 Kč za podané dovolání a z náhrady nákladů za právní zastoupení ve výši 431 522,30 Kč.

21. Náklady za právní zastoupení byly vypočteny podle vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění (dále advokátní tarif). Bylo vycházeno z toho, že zástupce žalované v řízení učinil ve smyslu § 11 odst. 1, 2 advokátního tarifu celkem 22 účelných úkonů právní služby, které spočívaly v : 1) převzetí a příprava zastoupení z 3. 1. 2019, 2) písemné vyjádření k žalobě z 21. 1. 2019, 3) účast u jednání 20. 11. 2019, 4) – 5) účast u jednání 22. 1. 2020 (jednání přesáhlo 2 hodiny, takže se jedná o 2 úkony právní služby), 6) písemné vyjádření z 28. 2. 2020, 7) – 8) účast u jednání 15. 6. 2020 (jednání přesáhlo 2 hodiny), 9) písemné vyjádření z 13. 7. 2020, 10) – 11) účast u jednání 23. 9. 2020 (jednání přesáhlo 2 hodiny), 12) účast u jednání 7. 12. 2020, 13) účast u jednání 18. 12. 2020, 14) porada s klientem z 22. 12. 2020 před podáním odvolání, 15) sepis odvolání z 4. 1. 2021 ve znění jeho doplnění z 22. 1. 2021, 16) účast u jednání odvolacího soudu 25. 5. 2021, 17) porada s klientem z 26. 7. 2021 před podáním dovolání, 18) sepis dovolání z 20. 8. 2021, 19) účast u jednání odvolacího soudu 26. 7. 2022, 20) – 21) účast u jednání odvolacího soudu 11. 10. 2022 (jednání přesáhlo 2 hodiny), 22) účast u jednání odvolacího soudu 18. 10. 2022.

22. Při výpočtu odměny bylo vycházeno podle § 7 advokátního tarifu z tarifní hodnoty sporu, když bylo zohledněno to, že prvních 13 úkonů právní služby bylo učiněno ve fázi řízení, kdy předmětem bylo zaplacení částky 2 085 035 Kč s příslušenstvím (tj. odměna ve výši 16 660 Kč za 1 úkon) a dalších 9 úkonů právní služby bylo učiněno ve fázi řízení, kdy předmětem bylo zaplacení částky 1 843 200,30 Kč s příslušenstvím (tj. odměna 15 700 Kč za 1 úkon). Za poslední (22.) úkon právní služby však zástupci žalované nebyla přiznána plná odměna ve výši 15 700 Kč, ale jen poloviční ve výši 7 850 Kč, neboť u tohoto jednání bylo pouze vyhlášeno rozhodnutí (§ 11 odst. 2 písm. f/ advokátního tarifu) Celkem tak zástupci žalované vznikl nárok na odměnu ve výši 350 030 Kč (13 x 16 660 Kč, 8 x 15 700 Kč, 1 x 7850 Kč).

23. Za účelný úkon nebylo považováno písemné vyjádření z 21. 9. 2020 (neboť k tomuto vyjádření nebyla žalovaná soudem vyzvána a skutečnosti uvedené v tomto vyjádření mohly být sděleny u jednání soudu 23. 9. 2020), dále pak vyjádření z 29. 10. 2020, které se týkalo označení chybějících důkazů (důkazy mohly být uvedeny již v předchozích vyjádřeních), a písemný závěrečný návrh z 15. 12. 2020 (závěrečný návrh byl přednesen u jednání 18. 12. 2020, za který byla zástupci žalované přiznána plná odměna). Dále za účelný úkon nebyla považována porada s klientem z 8. 1. 2019 před podáním žaloby, neboť odměna za tuto službu je již zahrnuta v převzetí a přípravě zastoupení (1. úkon). Rovněž za účelný úkon nebyla považována účast zástupce žalované na jednání s mediátorem, neboť tento náklad nebyl placený v bezprostřední souvislosti s řízením před soudem I. stupně (srov. usnesení Ústavního soudu ve věci IV. ÚS 3658/17 z 3. 4. 2018).

24. Podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu byla zástupci žalované přiznána za každý úkon právní služby paušální náhrada ve výši 300 Kč; za 22 úkonů právní služby se jednalo o celkovou částku 6 600 Kč.

25. Náklady za právní zastoupení tak dosáhly celkem částky 356 630 Kč (350 030 + 6 600). Jelikož bylo osvědčeno, že zástupce žalované je plátcem DPH, byla tato částka podle § 131 odst. 3 o.s.ř. navýšena o 21 % DPH (74 892,30 Kč) na celkovou částku 431 522,30 Kč.

Poučení