15 Co 67/2025 - 95

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Karly Nekolové a Mgr. Jana Rýznara ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], narozená dne [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] o zaplacení částky 55 495,21 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 19. 12. 2024, č. j. 26 C 199/2024-33, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadeném rozsahu, tj. ve výroku I. co do stanovené hmotněprávní lhůty splatnosti přisouzené částky 18 500 Kč a ve výroku II. co do úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 18 500 Kč za dobu od 30. 6. 2024 do zaplacení, mění následovně: Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni okresním soudem ve výroku I. z přisouzené částky 18 500 Kč i úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky za dobu od 30. 6. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení částku 6 107 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 18 500 Kč (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 39 926,27 Kč spolu s úrokem z částky 24 083,70 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení ve výši 8 % ročně a s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 25 218,97 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení (výrok II.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.), žalobkyni uložil povinnost doplatit na soudním poplatku z žaloby 543 Kč (výrok IV.).

2. Okresní soud vyšel ze zjištění o aktivní legitimaci žalobkyně, která uplatněné pohledávky nabyla smlouvou o postoupení pohledávek. Následně dospěl k závěru, že mezi předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba]) a žalovanou byla dne 24. 1. 2023 uzavřena smlouva o úvěru č. [Anonymizováno], tuto smlouvu posoudil okresní soud dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), jako smlouvu o úvěru. Dovodil, že předchůdkyně poskytla dle této smlouvy žalované jako spotřebiteli úvěr ve výši 30 000 Kč, který měla žalovaná splácet spolu s úrokem a poplatky ve výši 25 776 Kč ve splátkách po 3 984 Kč měsíčně. Žalovaná úvěr ve výši 30 000 Kč vyčerpala, nehradila řádně splátky úvěru, na úvěr celkem uhradila 11 500 Kč. Okresní soud dospěl k závěru o neplatnosti úvěrové smlouvy proto, že předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy se žalovanou nezkoumala řádně s odbornou péčí úvěruschopnost žalované ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“). Okresní soud žalobkyni vytkl, že předchůdkyně žalobkyně nikterak neověřovala tvrzení žalované o výši jejich výdajů, kdy zejména údaj o výši výdajů na bydlení a energie je stěží uvěřitelný. Uzavřel, že posouzení úvěruschopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, čímž předchůdkyně žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované. Okresní soud pro porušení povinnosti dle § 86 ZoSÚ předchůdkyní žalobkyně dovodil absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a povinnost účastníků vypořádat se tak, že žalovaný je povinen vrátit dle § 87 odst. 1 ZoSÚ toliko nesplacenou jistinu úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Vzhledem k tomu, že žalovaná byla v řízení zcela pasivní a netvrdila nic o svých aktuálních majetkových poměrech a možnostech splácení dlužné částky, neshledal okresní soud důvody k rozložení povinnosti žalované do splátek, ale zavázal ji k úhradě celé dlužné částky ve standardní lhůtě stanovené zákonem, tj. do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalované byla vyplacena ze strany předchůdkyně žalobkyně částka 30 000 Kč a žalovaná uhradila dle tvrzení žalobkyně 11 500 Kč. Žalovanou proto zavázal uhradit žalobkyni podle § 87 odst. 1 věta druhá zákona ZoSÚ výrokem I. částku 18 500 Kč, tj. rozdíl mezi částkou 30 000 Kč a částkou 11 500 Kč. Ve zbývající části žalobu zamítl, jelikož se jednalo o nároky vyplývající přímo z neplatně uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru. Zamítl rovněž nárok na úroky z prodlení z přisouzené nesplacené jistiny s tím, že s ohledem na absenci tvrzení žalované o jejich možnostech k placení se nedostala dosud do prodlení a stanovil hmotněprávní lhůtu splatnosti přisouzené jistiny na lhůtu tří dnů od právní moci rozsudku.

3. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. Toto odvolání posoudil odvolací soud dle jeho obsahu v souladu s § 41 odst. 2 zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že žalobkyně podala odvolání jak proti výroku I. rozsudku okresního soudu, a to pouze proti tam stanovené hmotněprávní lhůtě splatnosti výrokem I. přisouzené částky 18 500 Kč, tak i proti výroku II., a to pouze v rozsahu úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 18 500 Kč od 30. 6. 2024 do zaplacení. Poukázala na znění § 1970 o. z., s tím, že žádala o úrok z prodlení v zákonné výši vyplývající z nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Odkázala dále na znění § 1958 odst. 2 o. z., podle kterého může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je povinen splnit bez zbytečného odkladu, přičemž žalobkyně za první den prodlení s úhradou dlužné částky považuje datum 30. 6. 2024. Namítala, že žalovaná byla vyzvána ke splnění svého peněžitého dluhu novému věřiteli – žalobkyni – v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky ze dne 14. 6. 2024, které jí bylo odesláno téhož dne. Nejpozději třetí den po odeslání se tak výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalované a po marném uplynutí lhůty 10 dnů, která byla žalované poskytnuta ke splnění dluhu, se tak počínaje dnem 30. 6. 2024 žalovaná dostala do prodlení a žalobkyni vznikl nárok na zaplacení úroku z prodlení minimálně z částky 18 500 Kč přisouzené jako bezdůvodné obohacení. Připomněla dále, že žalobkyně upomenula žalovanou o zaplacení dluhu ještě předžalobní upomínkou ze dne 11. 9. 2024, jejíž odeslání do sféry dispozice žalované prokázala podacím lístkem České pošty, s. p. Žalovaná tak měla dostatečný prostor vrátit minimálně poskytnutou jistinu úvěru, což však neučinila. K závěru okresního soudu, že žalované vznikla povinnost vrátit poskytnutou jistinu teprve rozhodnutím soudu o neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, namítala, že splatnost dluhu nastala daleko dříve, neboť žalovaná v řízení netvrdila a ani neprokázala, že by nebylo v jejich možnostech a schopnostech poskytnutou jistinu vrátit dříve, přičemž břemeno tvrzení a důkazní o možnostech spotřebitele jistinu spotřebitelského úvěru vrátit nese právě spotřebitel, který zná své poměry a schopnosti a je na něm, aby v rámci sporného řízení tyto tvrdil a případně doložil. Žalobkyně v tomto směru odkázala na judikaturu odvolacího Krajského soudu v Ostravě i jeho pobočky v Olomouci.

4. Žalovaná se k odvolání žalobkyně, které jí bylo zasláno k vyjádření, nevyjádřila, v odvolacím řízení zůstala zcela procesně pasivní.

5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu, tj. ve výroku I. ve hmotněprávní lhůtě splatnosti tam přisouzené částky 18 500 Kč, a dále ve výroku II. co do úroku z prodlení ve výši 14,75 % z částky 18 500 Kč za dobu od 30. 6. 2024 do zaplacení. Okolnost, že žalobkyně napadla i výrok I. rozsudku okresního soudu co do hmotněprávní lhůty splatnosti, odvolací soud dovodil s ohledem na nesouhlas žalobkyně se závěrem okresního soudu, že žalované vznikla povinnost vrátit jistinu poskytnutého úvěru teprve rozhodnutím soudu v okresním soudem nově stanovené lhůtě splatnosti třetím dnem od právní moci rozsudku. Žalobkyně tak zcela zjevně napadá závěr okresního soudu o splatnosti dlužné jistiny úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ. Odvolací soud provedl přezkum rozsudku okresního soudu ve shora uvedeném napadeném rozsahu, a to včetně řízení vydání rozsudku předcházejícího, ve smyslu § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 o. s. ř. Po takto provedeném přezkumu pak odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné.

6. Odvolací soud nepřehlédl, že žalované byla datová schránka zpětně znepřístupněna ke dni 21. 11. 2024. Odvolací soud zjistil, že se tak stalo proto, že žalovaná byla hospitalizována dne 18. 11. 2024, aniž by s ohledem na svůj zdravotní stav byla schopna udělit souhlas (bylo vedeno řízení u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 0 L 3630/2024). Odvolací soud dále zjistil, že zdravotní stav žalované se následně zlepšil, že již byla schopna udělit písemný souhlas s hospitalizací. Za této situace odvolací soud dovodil, že není důvodu ustanovovat žalované opatrovníka, když z obsahu spisu a ani z provedeného šetření nevyplynulo, že by nebyla schopna se odvolacího řízení účastnit. Rozsudek okresního soudu byl žalované řádně doručen opakovaně, žalovaná odvolání proti němu nepodala, a proto výroky, které nebyly napadeny ani odvoláním žalobkyně nabyly právní moci. Odvolací soud následně předvolal žalovanou řádně, a to doporučenou zásilkou na adresu jejího trvalého pobytu v souladu s § 46b písm. a) o. s. ř.

7. V projednávané věci dospěl okresní soud k závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru, jakožto smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ZoSÚ, neboť předchůdkyně žalobkyně (úvěrující), před uzavřením smlouvy o úvěru se žalovanou jakožto spotřebitelem řádně neposoudila její úvěruschopnost ve smyslu § 86 ZoSÚ. Odvolací soud tyto právní závěry okresního soudu o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru plně sdílí. S ohledem na to, že ani sama žalobkyně tento právní závěr ve svém odvolání nikterak nenapadá, nebude odvolací soud blíže rozvádět důvody, pro které považuje závěry okresního soudu o absolutní neplatnosti úvěrových smluv pro porušení povinnosti stanovené v § 86 odst. 1 věta druhá ZoSÚ za správné.

8. Předmětem odvolacího přezkumu pak nebyla ani výše bezdůvodného obohacení (částka 18 500 Kč), která byla žalobkyni pravomocně přisouzena výrokem I. rozsudku okresního soudu, nebyla odvoláním napadena, a nabyla odděleně právní moci. Tuto částku je žalovaná povinna vrátit žalobkyni, na níž přešlo v důsledku smluv o postoupení pohledávek právo vymáhat pohledávky uplatněné v tomto řízení. Žalobkyně je aktivně věcně legitimována.

9. Odvolací soud se proto zabýval posouzením, zda a kdy nastala hmotně právní splatnost částky 18 500 Kč, což bylo rozhodným pro učinění závěru, zda žalobkyni vznikl nárok na úroky z prodlení z částky 18 500 Kč, které okresní soud zamítl a jichž se žalobkyně v rámci odvolání domáhala.

10. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Dle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Dle § 87 odst. 2 ZoSÚ je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

13. Dle § 87 odst. 3 ZoSÚ změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

14. Odvolací soud nemá žádných pochyb, že pokud je smlouva o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná pro porušení povinnosti poskytovatelem spotřebitelského úvěru dle § 86 odst. 1 věta druhá ZoSÚ, a pokud spotřebitel na základě takto neplatné smlouvy čehokoliv od poskytovatele úvěru na jistině úvěru obdržel, vznikne mu již okamžikem, kdy přijme plnění poskytnuté na základě absolutně neplatné smlouvy, povinnost toto plnění vrátit. Je nutno odlišovat okamžik vzniku nároku od okamžiku, kdy nastává jeho splatnost (dospělost). Odvolací soud plně sdílí závěr okresního soudu, že ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ je speciální úpravou hmotněprávní splatnosti takto vzniklého nároku na vydání bezdůvodného obohacení, a proto se nepoužije obecná právní úprava občanského zákoníku, tj. § 1958 odst. 2 o. z., která stanoví, že neujednají-li si strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je povinen splnit bez zbytečného odkladu. Splatnost nároku věřitele na vydání bezdůvodného obohacení ve výši nesplacené jistiny se odvíjí dle § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ od doby přiměřené možnostem spotřebitele dluh z bezdůvodného obohacení vrátit, tedy nikoliv od výzvy věřitele k zaplacení. Tento závěr je ostatně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

15. Zjištění okamžiku, zda a k jakému okamžiku se stal dluh (či jeho část) splatný, je otázkou rozhodnou pro posouzení, zda se spotřebitel dostal do prodlení se zaplacením dluhu, a tedy i s otázkou, zda věřiteli náleží úroky z prodlení a v jaké výši, když tato se odvíjí od sazby stanovené pro první den prodlení dlužníka, a to bez ohledu na to, odkdy věřitel úrok z prodlení požaduje.

16. Odvolací senát opakovaně judikuje, že smyslem a účelem tohoto ustanovení (a to v souladu s důvodovou zprávou k § 86 a § 87 ZoSÚ) je ochrana spotřebitele, aby poté, kdy je smlouva o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná, nebyl vystaven povinnosti splatit dluh bez zbytečného odkladu, i když by to nebylo v jeho možnostech. Smyslem ochrany je, aby se spotřebitel nedostal do prodlení s povinností splnit povinnost vydat bezdůvodné obohacení vzniklé plněním na základě absolutně neplatné smlouvy, pokud není v jeho možnostech dluh ihned zaplatit. Nicméně ze zákonné úpravy (ani z jeho jazykového výkladu a ani z jeho smyslu a účelu) neplyne, že by bylo možno automaticky presumovat, že jen proto, že se jedná o spotřebitele, automaticky není v jeho možnostech a schopnostech dluh ve výši nesplacené jistiny bez zbytečného odkladu vrátit. Odvolací soud má za to, že principům sporného řízení odpovídá, že každý tvrdí skutečnosti, z nichž vyvozuje pro sebe v řízení prospěch a ohledně těchto skutečností nese i břemeno důkazní. Pokud žalovaná má za to, že nebylo v jejich možnostech a schopnostech jistinu tvořenou poskytnutými prostředky bez právního důvodu vrátit žalobkyni bez zbytečného odkladu od okamžiku, kdy prostředky na základě absolutně neplatných smluv převzala do své dispozice, případně ani do dne výzvy věřitele k zaplacení či ani do dne rozhodnutí soudu apod., pak bylo její procesní povinností skutkově tvrdit jaké byly a jsou (či nebyly a nejsou) její konkrétní možnosti a schopnosti k vrácení dluhu od čerpání jistiny do dne rozhodnutí soudu. Bylo tedy její procesní povinností tvrdit své poměry majetkové, výdělkové, sociální, případně i zdravotní (například pokud jí zdraví brání získávat prostředky výdělečnou činností, a proto je bez příjmu apod.), z nichž lze dovodit možnosti a schopnosti ke splácení dluhu (tj. i potencialitu). Splatnost bezdůvodného obohacení totiž nastává vždy v tom rozsahu, v jakém jsou schopnosti a možnosti spotřebitele dluh ve výši nesplacené jistiny vrátit, ty mohou být každý měsíc jiné, a proto může nastávat situace, kdy se nárok na vrácení nesplacené jistiny bude stávat splatným postupně, tj. vždy v rozsahu té částky, kterou je schopen spotřebitel zaplatit a pokud tak neučiní, dostane se dnem následujícím do prodlení s vrácením příslušné částky. Je procesní povinností spotřebitele tvrdit a prokázat své poměry za dobu od získání plnění bez právního důvodu, tj. od okamžiku, kdy částky dle neplatné smlouvy čerpal, až do dne rozhodnutí soudu, aby soud mohl posoudit, zda bylo a v jakém rozsahu v možnostech a schopnostech spotřebitele dluh vrátit a k jakému okamžiku.

17. O tom, že žalovaná nese břemeno tvrzení a důkazní ohledně toho, že nebylo v jejich možnostech dluh uhradit a jaké jsou její konkrétní možnosti a schopnosti k úhradě dluhu, by byla žalovaná odvolacím soudem dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučena, nicméně k jednání odvolacího, ač byla řádně a včas předvolána, se nedostavila, přičemž poučovací povinnost se poskytuje zásadně při jednání (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008, k němuž se přihlásil Nejvyšší soud i v pozdější judikatuře, například v usnesení ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1356/2015, či usnesení ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3098/2016).

18. Skutečnost, že žalovaná ničeho v řízení ohledně svých možností dluh splatit netvrdí a neprokazuje, se z procesního hlediska musí ve výsledku sporu projevit v neprospěch žalované, a nikoliv v neprospěch žalující strany, která o skutečných možnostech a schopnostech spotřebitele ničeho neví a nemá ani možnost zjistit. Odvolací soud odkazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2564/2019, v němž Nejvyšší soud vyložil, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. V některých případech strana zatížená důkazním břemenem však objektivně nemá a nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve sporu, avšak protistrana má tyto informace k dispozici. Jestliže pak strana zatížená důkazním břemenem přednese alespoň „opěrné body“ skutkového stavu a zvýší tak pravděpodobnost svých skutkových tvrzení, nastupuje vysvětlovací povinnost protistrany; nesplnění této povinnosti má za následek hodnocení důkazu v neprospěch strany, která vysvětlovací povinnost nesplnila.

19. Odvolací soud s ohledem na shora provedený výklad § 87 odst. 1 ZoSÚ uvádí, že žalovaná netvrdila a neprokázala, že by nebylo v jejich možnostech předmětný dluh ve výši 18 500 Kč žalobkyni vrátit ode dne následujícího po dni, kdy prostředky čerpala (čerpala v hotovosti 30 000 Kč ihned po podpisu smlouvy), neboť k tomuto dni tyto prokazatelně měla ve své dispozici a objektivně tedy bylo v jejich možnostech a schopnostech tuto částku ihned vrátit poskytovateli úvěru a zároveň netvrdila a neprokázala, že by u ní nastal opak. Žalovaná pak v tomto směru neunesla břemeno tvrzení a důkazní. Žalovaná čerpala prostředky dne 24. 1. 2023, byla tak schopna tyto čerpané prostředky z absolutně neplatné smlouvy vrátit hned 24. 1. 2023, dnem 25. 1. 2023 se dostala do prodlení se splněním tohoto peněžitého závazku vzniklého plněním na základě absolutně neplatné smlouvy. Výše úroku z prodlení ke dni 25. 1. 2023 činí 15 % ročně (pro výši sazby je podstatné, kdy nastal první den prodlení a nikoliv den, od něhož žalobce požaduje úrok z prodlení) dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném ke dni 25. 1. 2023. Žalobkyně se domáhala odvoláním úroku z prodlení až od 30. 6. 2024, odvolací soud proto dle § 220 o. s. ř. změnil rozsudek okresního soudu I. co do hmotněprávní lhůty splatnosti přisouzené částky a ve výroku II. co do úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z přisouzené částky 18 500 Kč od 30. 6. 2024 do zaplacení tak, že přiznal žalobkyni nárok na úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z přisouzené částky 18 500 Kč od 30. 6. 2024 do zaplacení, jak ve výroku ad I. tohoto rozsudku uvedeno.

20. K argumentaci okresního soudu ohledně stanovení hmotněprávní splatnosti nesplacené jistiny na třetí den od právní moci rozsudku odvolací soud uvádí, že okresní soud nikterak neodůvodnil, z čeho dovodil, že nebylo v možnostech a schopnostech žalované dluh (či jakoukoliv jeho část) vrátit kdykoliv od čerpání částky do dne rozhodnutí soudu (kdy uběhly téměř 2 roky), a z čeho naopak dovodil, že třetí den od právní moci rozsudku již najednou bylo v možnostech a schopnostech žalované celý dluh 18 500 Kč vrátit, to vše za situace, kdy třídenní lhůtu okresní soud dle odůvodnění svého rozsudku zjevně nestanovil jako lhůtu pariční dle § 160 o. s. ř., ale jako novou lhůtu hmotněprávní splatnosti částky 18 500 Kč, a to vše rovněž za situace, kdy ohledně možností a schopností žalované dluh vrátit neučinil žádná skutková zjištění a žádné závěry. Odvolací soud má za to, že v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 dovolací soud řešil předestřenou právní otázku, zda se nesplacená jistina úvěru dle § 87 odst. 1 ZoSÚ stává splatnou na výzvu věřitele dle § 1958 odst. 2 o. z., či zda ustanovení § 87 ZoSÚ stanoví speciální splatnost nesplacené jistiny, to vše za situace, kdy v tam posuzovaném případě odvolací soud v napadeném rozhodnutí nesprávně aplikoval na splatnost právě § 1958 odst. 2 o. z. a procesně aktivní spotřebitel se v řízení bránil námitkou, že v případě absolutně neplatné smlouvy pro porušení povinnosti poskytovatele úvěru dle § 86 odst. 1 ZoSÚ stanoví § 87 ZoSÚ speciální úpravu splatnosti nesplacené jistiny úvěru a mezi účastníky byl zjevný spor o to, kdy splatnost nesplacené jistiny nastala.

21. Odvolací soud má nadto za to, že splatnost nesplacené jistiny úvěru může nastat i bez toho, aby bylo vyvoláno soudní řízení věřitelem, neboť nelze považovat za udržitelný právní názor, že splatnost nesplacené jistiny v případě absolutně neplatné smlouvy pro porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost bez rozhodnutí soudu nikdy nemůže nastat (v případě pasivního spotřebitele, který je nekontaktní a ničeho ke svým možnostem a schopnostem ani netvrdí), neboť splatnost odvisí právě od možností a schopností spotřebitele k vrácení jistiny a jak je uvedeno výše, ta může být v čase proměnlivá, a proto může nastat situace, kdy bude v možnostech vrátit celou nesplacenou jistinu ihned najednou, ale může nastat i situace, kdy konkrétní spotřebitel z důvodů na jeho straně (jeho možnosti a schopnosti) bude moci vrátit v čase vždy jen určitou část dluhu. Pak není důvodu nepřiznat za prodlení s takovým vrácením dluhu úroky z prodlení. Ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ je konstruováno tak, že stanoví okamžik, kdy splatnost nastává a tento váže výhradně na možnosti a schopnosti spotřebitele k vrácení dluhu, pokud na jeho straně s určitou částkou možnosti a schopnosti k jejímu vrácení jsou, a přesto tak neučiní, dostává se do prodlení a vzniká mu automaticky i povinnost platit věřiteli úroky z prodlení ohledně částky, k níž měl schopnosti a možnosti tuto vrátit, a přesto tak neučinil. Ze zákonné úpravy § 87 ZoSÚ dle názoru odvolacího soudu nelze dovodit, že by v případě, kdy spotřebitel ničeho nevrací a věřitel podá u soudu žalobu, musely být všechny úroky z prodlení do dne rozhodnutí soudu automaticky zamítnuty. Je vždy nutno, aby spotřebitel tvrdil a prokázal své možnosti a schopnosti vrátit nesplacenou jistinu, přičemž soud posoudí, s jakou částkou a ke kterému okamžiku se dostal do prodlení, a to právě v návaznosti na jeho prokázané schopnosti a možnosti k vrácení dluhu. Rovněž nelze odhlédnout od toho, že pokud spotřebitel bude tvrdit a prokáže, že vskutku nebylo v jeho možnostech a schopnostech vrátit nesplacenou jistinu předtím, než soud o věci rozhodne, že bude nárok věřitele na úroky z prodlení zamítnut s tím, že splatnost nesplacené jistiny dosud nenastala. Následně je nutno postupovat dle § 87 odst. 2 ZoSÚ a splatnost soud určit dle pravidla stanoveného v § 87 odst. 2 ZoSÚ do budoucna, tj. opět dle možností spotřebitele a rovněž v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností stran s přihlédnutím k příjmům spotřebitele a jeho celkovým majetkovým a sociálním poměrům.

22. Současně se změnou napadeného rozsudku byl dle § 224 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud povinen originárně rozhodnout o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Žalovaná byla v prvostupňovém řízení procesně úspěšnější než-li žalobkyně. Žalované žádné náklady řízení nevznikly, a proto odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

23. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř. Předmětem odvolacího řízení již nebyla celá žalovaná částka, ale pouze ty nároky, které žalobkyně vymezila svým odvoláním. V tomto směru byla žalobkyně se svým odvoláním plně procesně úspěšná a vznikl jí nárok na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení. Žalobkyni v odvolacím řízení vznikly náklady ve výši 6 107 Kč, tyto sestávají ze zaplaceného soudního poplatku z odvolání ve výši 1 000 Kč, dále ze dvou odměn za dva úkony právní služby (sepis odvolání a účast u jednání odvolacího soudu), odměna činí 1 660 Kč za jeden úkon, počítáno z tarifní hodnoty jako pětinásobku ceny ročního plnění (úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 18 500 Kč od 30. 6. 2024 do zaplacení, tarifní hodnota činí 13 643,75 Kč) dle § 8 odst. 2 vyhl. č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“), za odměny dohromady 3 320 Kč, dále ze dvou náhrad hotových výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 tarifu, celkem na náhradách 900 Kč, a dále z 21% DPH ve výši 887 Kč.

24. Lhůta k plnění v délce tří dnů je plně v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř.

25. Pro aplikaci § 150 o. s. ř. neshledal odvolací soud důvodu, jeho aplikaci nenavrhovali ani účastníci řízení.