15 CO 72/2022 - 95

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa] o zaplacení částky 342 186,90 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 2. 2. 2022, č. j. 10 C 293/2021-75, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích III. a IV. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud řízení co do částky 116 496 Kč zastavil (výrok I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 137 818,83 Kč (výrok II.), žalobu co do částky 87 872,07 Kč zamítl (výrok III.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.) a rozhodl vrátit žalobkyni část soudního poplatku ve výši 1 403 Kč (výrok V.).

2. Okresní soud dospěl k závěru, že dne [datum] žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru [číslo] (smlouva o úvěru č. 1), na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 482 904 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splácet včetně úroku ve výši 16,9 % ročně a poplatků v měsíčních splátkách po 9 371 Kč. Dne [datum] žalobkyně uzavřela s žalovaným další smlouvu o revolvingovém úvěru (smlouva č. 2), žalobkyně poskytla žalovanému úvěrový limit s možností opakovaně čerpat úvěrové prostředky do výše 25 000 Kč (celkem vyčerpal 29 534,20 Kč) a žalovaný se zavázal úvěr splácet společně s úrokem ve výši 16,9 % ročně a poplatky v měsíčních splátkách po 1 250 Kč. Dále dne [datum] uzavřela žalobkyně s žalovaným další smlouvu o úvěru [číslo] (dále smlouva č. 3), na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 180 000 Kč a žalovaný se zavázal splácet úvěr včetně úroků ve výši 18,40 % ročně a poplatků v měsíčních splátkách po 3 632 Kč. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne [datum] bylo zahájeno insolvenční řízení vůči žalovanému a žalobkyně k témuž dni úvěry zesplatnila a přihlásila pohledávky z výše uvedených smluv. Insolvenční řízení bylo pro porušení podmínek oddlužení zrušeno a zastaveno. Žalovaný celkem vyčerpal u smlouvy č. 1 částku 482 904 Kč a žalobkyni zaplatil celkem 302 528,23 Kč, u smlouvy č. 2 vyčerpal částku 29 534,20 Kč a zaplatil celkem 19 926,34 Kč, u smlouvy č. 3 vyčerpal částku 180 000 Kč a zaplatil celkem 115 668,80 Kč.

3. Po právní stránce okresní soud posoudil všechny smlouvy o úvěru dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), dovodil, že mají povahu smlouvy spotřebitelské, neboť je žalovaný uzavíral v postavení spotřebitele a žalobkyně v postavení podnikatele. Dovodil, že na smlouvy dopadá rovněž § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“). Soud následně dospěl k závěru, že žalobkyně před uzavřením předmětných smluv nesplnila svou povinnost stanovenou v § 9 ZoSÚ a řádně s odbornou péčí nezkoumala úvěruschopnost žalovaného, neboť vycházela pouze z prohlášení dlužníka o jeho příjmech, ověřených výpisem z běžného účtu vedeného u žalobkyně, přičemž nelze přehlédnout, že na jeho účtu byl převážně záporný zůstatek, a to i přesto, že na tento účet byly poukazovány opakovaně finanční prostředky od nebankovních subjektů. Žalobkyně rovněž vůbec nezjišťovala a neprověřovala výdajovou stránku poměrů žalovaného. Okresní soud tedy s ohledem na skutečnost, že žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy s odbornou péčí, posoudil všechny smlouvy o úvěru jako absolutně neplatné. S ohledem na neplatnost smluv o úvěru pak posoudil nárok žalobkyně z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení a uzavřel, že strany neplatných smluv si jsou povinny vypořádat svůj vzájemný vztah v režimu § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek. Okresní soud dovodil, že žalobkyně poskytla žalovanému ze smluv o úvěru celkem částku 692 438,20 Kč, žalovaný zaplatil žalobkyni na neplatné smlouvy celkem částku 438 123,37 Kč, a proto žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení dlužil částku 254 314,83 Kč. Dle sdělení žalobkyně v podání, kterým brala žalobu částečně zpět, byla žalovaným na dluh dále zaplacena další částka 116 314,83 Kč, a proto žalovaný dluží žalobkyni částku 137 818,83 Kč, kterou okresní soud uložil zaplatit žalovanému výrokem II. tohoto rozsudku. Žalobu co do částky 87 872,07 Kč jako nedůvodnou zamítl (výrok III.). Výrok I. je odůvodněn tím, že žalobkyně vzala žalobu co do této částky zpět, a proto okresní soud řízení dle § 96 o. s. ř. částečně zastavil. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil okresní soud ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., dovodil, že žalovaný byl ve sporu procesně úspěšnější, avšak žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

4. Proti tomuto rozsudku, a to pouze proti výrokům III. a IV., podala žalobkyně včasné odvolání s návrhem, aby odvolací soud rozsudek v tomto rozsahu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně oponovala správnosti závěru okresního soudu o absolutní neplatnosti smluv o úvěru, nesouhlasila se závěrem, že nezkoumala řádně s odbornou péčí před uzavřením smluv úvěruschopnost žalovaného. Poukazovala na to, že v žalobě a dále ve svém podání ze dne [datum] řádně specifikovala svá tvrzení o tom, jak posuzovala úvěruschopnost žalovaného a označila důkazy, přičemž u každého úvěru vždy stanovila výdaje a závazky žalovaného a posoudila jeho možnost úvěry splácet kladně, neboť podle předložených dokladů byl žalovaný schopen úvěry splácet. Byla provedena standardní bonifikace a vyhodnocení úvěrového rizika, byly odhadnuty reálné možnosti dostát jeho závazkům ze svých primárních zdrojů. Nadto zákon č. 145/2010 Sb. neukládá žalobkyni povinnost uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se prověřování úvěruschopnosti klienta, tuto povinnost zavedl teprve § 78 zákona č. 257/2016 Sb., který však v době uzavření smluv o úvěrech účinný nebyl a dle § 164 zák. č. 257/2016 Sb. na předmětné smlouvy o úvěru nedopadá. Okresní soud nesprávně považoval za nedostatečné, že žalobkyně prověřila schopnost žalovaného splácet úvěry toliko ze svých interních systémů a dotazem na NRKI a BRKI, což naopak žalobkyně považuje za dostatečné.

5. Vyjádření žalovaného k odvolání žalobkyně nebylo podáno.

6. Krajský soud, jako soud odvolací, dospěl k závěru, že odvolání proti rozsudku je přípustné, je včasné a bylo podáno osobou subjektivně k podání tohoto odvolání legitimovanou.

7. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek v odvoláním napadeném rozsahu, tj. pouze ve výrocích III. a IV., protože takto byl odvoláním žalobkyně napaden, při přezkumu postupoval dle § 212a odst. 1, odst. 3 a odst. 5 o. s. ř. Vady uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. odvolací soud neshledal, následně dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro potvrzení rozsudku okresního soudu v napadeném rozsahu jako správného.

8. Žádný z účastníků řízení, ač soudem řádně a včas předvoláni, se k jednání odvolacího soudu nedostavil, o odročení jednání žádáno nebylo, žalobkyně se z jednání omluvila, o odročení nežádala, odvolací soud proto v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. projednal věc a rozhodl o odvolání v nepřítomnosti účastníků.

9. Odvolací soud částečně zopakoval dokazování provedené již okresním soudem, a to smlouvou o úvěru ze dne [datum], [datum] a [datum], výpisem z běžného účtu žalovaného za dobu od [datum] až [datum], interní listinou žalobkyně o posouzení úvěruschopnosti ze dne [datum] a [datum], potvrzením výdělku [jméno] [příjmení], výpisem z účtu [jméno] [příjmení] a výpisem z registru. Odvolací soud skutková zjištění z jednotlivých důkazů uvádí níže v souvislosti s formulací svých právních závěrů.

10. Zejména odvolací soud sdílí skutkové zjištění okresního soudu, že žalobkyně a žalovaný spolu uzavřeli předmětné tři smlouvy o úvěru, a to dne [datum] smlouvu o úvěru na částku 482 904 Kč, dne [datum] smlouvu o revolvingovém úvěru s povoleným limitem 25 000 Kč a dne [datum] smlouvu o úvěru na částku 180 000 Kč Odvolací soud rovněž sdílí skutková zjištění okresního soudu o tom, jaké částky byly žalovanému ze smluv o úvěrech poskytnuty, a jaké částky a kdy byly na úvěry zaplaceny.

11. Odvolací soud se s ohledem na odvolací námitky žalobkyně zaměřil na posouzení skutkových a právních závěrů okresního soudu týkajících se posouzení úvěruschopnosti žalovaného.

12. Dle § 9 odst. 1 ZoSÚ věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

13. Podle § 22 odst. 5 ZoSÚ není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle § 5, 7 a 9 nesplnil.

14. Z výše uvedeného plyne, že je to žalobkyně, která nese břemeno tvrzení a důkazní o tom, že řádně prověřila s odbornou péčí úvěruschopnost žadatele o úvěr, přičemž není-li prokázán opak, nastává vyvratitelná domněnka (§ 22 odst. 5 ZoSÚ), že tuto povinnost nesplnila.

15. Žalobkyně v žalobě konkrétně o tom jakým způsobem posuzovala a prověřovala úvěruschopnost žalovaného, netvrdila ničeho, pouze obecně konstatovala, že se úvěruschopností zabývala a shledala žalovaného úvěruschopným. Následně byla usnesením okresního soudu ze dne 11. 11. 2021, č. j. 10 C 293/2021-8, vyzvána, aby doplnila svá tvrzení a uvedla, jakým konkrétním způsobem úvěruschopnost žalovaného zkoumala a k tomu označila i důkazy. V podání ze dne [datum] žalobkyně u úvěru ze dne [datum] tvrdila, že žalovaný uvedl příjem 19 547 Kč, žalobkyně tento ověřila z výpisu z účtu žalovaného, životní výdaje žalovaného stanovila žalobkyně dle statistických modelů sama na částku 6 921 Kč, když žalovaný žádné své výdaje netvrdil, a uvedl částku 0 Kč. V daném případě se jednalo o konsolidaci předchozích úvěrů, kdy žalovaný měl splátkové zatížení z jiných úvěrů ve výši 8 163 Kč a splátka nového úvěru po konsolidaci činila 9 371 Kč měsíčně a příjem žalovaného byl dostatečný k úhradě úvěru a k pokrytí životních nákladů.

16. U revolvingového úvěru ze dne [datum] uvedla, že úvěr poskytla tzv.„ na klik“ prostřednictvím internetového bankovnictví na základě předem vypočtené úvěrové nabídky, která byla vypočtena dle příjmu žalovaného, jenž žalobkyně znala z výpisů z účtu žalovaného a činil 20 112 Kč, pokud jde o výdaje, tak ty žalovaný tvrdil pouze ve výši 1 000 Kč, přičemž žalobkyně stanovila výdaje žalovaného na základě statistických dat ekonomického modelu, s kterým pracuje, který statisticky odhadl výdaje na životní náklady a bydlení částkou 7 921 Kč měsíčně. Žalovaný žádné splátky na jiné úvěry netvrdil, dotazem na CCB však žalobkyně zjistila, že žalovaný měl splátkové zatížení z jiných smluv ve výši 9 371 Kč, a to právě u žalobkyně. Nové splátkové zatížení činilo u žalovaného i se splátkou revolvingového úvěru měsíčně částku 10 621 Kč, přičemž příjem žalovaného byl dostatečný k pokrytí splátek i životních výdajů.

17. K úvěru ve výši 180 000 Kč, který žalobkyně poskytla žalovanému dle smlouvy ze dne [datum], žalobkyně k úvěruschopnosti tvrdila, že zde byl žalovaný posuzován s dalším obligačním spoludlužníkem [jméno] [příjmení], měla k dispozici výpisy z účtu žalovaného i [jméno] [příjmení], což považovala za dostatečné pro prověření jejich schopnosti úvěr splácet.

18. Odvolací soud sdílí závěry okresního soudu, že žalobkyně neprověřila s odbornou péčí řádně úvěruschopnost žalovaného před uzavřením předmětných úvěrových smluv.

19. Již z tvrzení samotné žalobkyně je zřejmé, že žalobkyně nemohla dostát své povinnosti prověřit řádně s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy, neboť sama tvrdila, že výdaje žalovaného neprověřovala vůbec, když konkrétní výdaje žalovaného na bydlení a živobytí nezkoumala, naopak se spokojila s tím, že žalovaný uvedl u výdajů buď částku 0 Kč, případně 1 000 Kč, což je zcela nereálné. Naopak žalobkyně si výdaje žalovaného„ odhadla“ a sama si je stanovila výpočtem, který však nevycházel z konkrétních údajů o výdajích žalovaného, ale ze statistických údajů a modelů, které však nic nevypovídají o konkrétní výdajové situaci žalovaného. Výdajovou stránku neprověřovala v případě třetí úvěrové smlouvy ani u druhého spoludlužníka [jméno] [příjmení].

20. Odvolací soud odkazuje při výkladu § 9 ZoSÚ na závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26.), podle nichž se má odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovaným), nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.

21. Z tvrzení žalobkyně plyne, že žalobkyně řádně prověřila příjmy žalovaného a rovněž v jednom z úvěrů i příjmy spoludlužníka [jméno] [příjmení]. Žalobkyně však neprověřila řádně výdajovou stránku poměrů žalovaného, za řádné prověření nelze považovat výpočty dle odhadů, které nevychází z konkrétních výdajů klienta, ale ze statistických dat, které nic nevypovídají o konkrétních výdajích žadatele o úvěr. Žalovaný uváděl výdaje 0 Kč (případně 1 000 Kč), což je zcela nereálné, neboť každý člověk musí mít výdaje na živobytí, a to zpravidla zásadní výdaj na bydlení (který ani není administrativně složité doložit a lze jej tedy bez větších problémů dobře i prověřit, například smlouvou nájemní, dokladem o platbě nájemného a služeb s nájmem spojených, případně dokladem o tom, že žadatel bydlí ve vlastní nemovitosti a hradí jen cenu služeb, případně hradí ubytovnu apod.) a dále výdaje na jídlo a dále zpravidla na ošatné, léky, cestovné, telefony apod. Žalobkyně, ač vedla žalovanému běžný účet a měla tak dobrý přehled o jeho výdajích, měla a musela před uzavřením smlouvy jako profesionál - podnikatel v oblasti poskytování úvěrů, vidět, že žalovaný opakovaně čerpá a splácí různé úvěry nebankovním společnostem, jeho příjmy, které mu na účet přichází, nedosahují jeho pravidelných výdajů. Rovněž z údajů na běžném účtu o platbách platební kartou je zřejmé, že pravidelné měsíční výdaje není schopen žalovaný pokrýt ze svých příjmů. Ostatně to, že žalovaný opakovaně čerpal různé úvěry, které měl problém splácet, se podává i z toho, že úvěr ze dne [datum] měl konsolidovat předchozí úvěr u žalobkyně, na němž žalovaný dlužil 416 904 Kč, přičemž novým úvěrem ve výši 482 904 Kč měl být splacen a rozdíl byl dalším úvěrem, který byl poskytnut bezúčelově a opět jen navýšil úvěrové zatížení žalovaného. Přesto žalobkyně poskytla dále žalovanému další revolvingový úvěr smlouvou ze dne [datum], opět bez toho, aby prověřila konkrétní výdaje žalovaného a záhy poté dne [datum] poskytla žalovanému opět další úvěr ve výši 180 000 Kč.

22. Odvolací soud zcela souhlasí se závěrem okresního soudu, že žalobkyně nedostála své povinnosti řádně prověřit úvěruschopnost žalovaného, když neprověřila jeho výdaje a spolehla se jen na statistické údaje, které o jeho poměrech nevypovídají ničeho a zcela ignorovala to, že žalovaný bez toho, aby čerpal úvěry, nebyl vůbec schopen pokrýt své výdaje, které se v nemalé výši podávaly z výpisů z účtů, které měla žalobkyně k dispozici, neboť žalovanému účet vedla. Rovněž zcela ignorovala, že z výpisů plyne, že žalovaný opakovaně čerpal i další úvěry, například od [anonymizováno] ve výši 1 000 Kč dne [datum], dále dne [datum] ve výši 300 Kč, nebo od [právnická osoba] ve výši 14 000 Kč dne [datum], dále například dne [datum] půjčka od [anonymizováno] ve výši 7 000 Kč, dne [datum] od [anonymizováno] ve výši 1 000 Kč, další dne [datum] ve výši 1 000 Kč, dne [datum] ve výši 500 Kč a mnoho dalších (vše se podává z výpisů z běžného účtu, kterými odvolací soud provedl důkaz). Odvolací soud nemá pochyb, že již jen výpisy z účtu a výpisy z BRKI a NRKI podávaly o poměrech žalovaného takový obraz, že žalovaný není úvěruschopný k čerpání žádného z úvěrů, které žalobkyně žalovanému postupně opakovaně poskytla.

23. Z výše uvedeného je zřejmé, že žalobkyně nesplnila na svou povinnost prověřit úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy s odbornou péčí, kterou jí stanovil § 9 odst. 1 ZoSÚ, v důsledku čehož okresní soud zcela správně vyhodnotil všechny tři smlouvy jako absolutně neplatné pro rozpor se zákonem dle § 588 o. z.

24. Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti právního jednání přihlíží i bez návrhu, je-li v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání (v tomto je možno se opřít i o závěry občanskoprávní teorie - Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 - 654). Komentář.

1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084). Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli (jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti) pozitivním zásahem ze strany soudu. Tomu zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 9 odst. 1 ZoSÚ, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 9 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41).

25. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 9 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 9 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z. přihlíží, aniž by se jí spotřebitel (žalovaný) musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 9 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti.

26. V tomto směru rovněž nelze přehlédnout jednoznačné závěry rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18 (byť směřující k § 87 odst. 1 zákonu č. 257/2016 Sb.). V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky.

27. S ohledem na neplatnost smluv o úvěru pak okresní soud zcela právně provedl vypořádání v režimu § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek.

28. Ust. § 2993 o. z., na rozdíl od úpravy platné do 31. 12. 2013 (§ 457 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), nezakládá možnost soudu bez návrhu žalovaného provést celkové vypořádání neplatné smlouvy, a to včetně plnění poskytnutých žalovaným žalobkyni, když ust. § 2993 věta druhá o. z. předpokládá aktivitu žalovaného, tedy námitku vzájemného plnění ve formě požadavku žalovaného, aby byla vypořádána veškerá plnění, která žalobkyni poskytl. Odvolací soud však má s ohledem na níže uvedenou argumentaci za to, že soud je povinen provést vzájemné vypořádání smlouvy i bez námitky vzájemnosti ze strany žalovaného.

29. Zejména je nutno zdůraznit, že v projednávané věci se žalobkyně domáhala plnění ze smlouvy uzavřené mezi podnikatelem v oblasti finančních služeb a žalovaným jako fyzickou osobou - spotřebitelem, v níž se spotřebitel ocitá fakticky v nerovném postavení vůči profesionálnímu dodavateli, a to s ohledem na větší profesionální zkušenosti podnikatele, lepší znalost práva, snazší dostupnost právních služeb i na možnost stanovit smluvní podmínky jednostranně cestou formulářových smluv (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2009 ve věci sp. zn. I. ÚS 342/09 či ze dne 11. 11. 2013 ve věci sp. zn. I. ÚS 3512/11).

30. Této nerovnosti ve spotřebitelských vztazích, na úkor a k újmě spotřebitele, si je zákonodárce vědom a snaží se ji odstranit různými právními nástroji, např. vyšší informační povinností dodavatelů, právem spotřebitele odstoupit od smlouvy, omezením smluvní volnosti ve formě zákazu některých ujednání ve spotřebitelských smlouvách či v příkazu v pochybnosti o významu spotřebitelských smluv tyto vykládat způsobem pro spotřebitele příznivějším (§ 1810 a násl. o. z.). Jedním z projevů ochrany spotřebitele ve specifické oblasti finančních služeb ve formě zápůjček a úvěrů je pak také povinnost úvěrujícího řádně před uzavřením úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele, jak shora podrobně vyloženo.

31. Nesplní-li poskytovatel úvěru povinnost vyplývající z ust. § 9 odst. 1 ZoSÚ a nastoupí-li zákonem stanovená sankce v podobě absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy, pak se při vypořádání nároků stran z této neplatné smlouvy dle názoru odvolacího soudu musí nutně uplatnit princip poctivosti coby stěžejní princip soukromého práva zakotvený v ust. § 3 odst. 2 písm. c) o. z., podle kterého nikdo nesmí pro nedostatek věku, rozumu nebo závislosti svého postavení utrpět nedůvodnou újmu; nikdo však také nesmí bezdůvodně těžit z vlastní neschopnosti k újmě druhých. Stejně tak je uvedený princip zachycen v ust. § 6 odst. 1 a 2, podle kterého každý má povinnost jednat v právním styku poctivě a nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

32. Ač žalovaný v projednávané věci námitku vzájemného plnění nevznesl a nedomáhal se vypořádání svého nároku na vrácení jím poskytnutého plnění z neplatné smlouvy žalobkyní, dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyni, která porušila povinnost zkoumat úvěruschopnost žalovaného ve smyslu ust. § 9 odst. 1 ZoSÚ, s následkem v podobě neplatnosti úvěrové smlouvy a potřebou provést vypořádání plnění poskytnutých stranami, lze přiznat její nárok na vydání bezdůvodného obohacení pouze v části, ve které plnění žalobkyně převyšuje plnění poskytnuté žalovaným. V opačném případě by žalobkyně těžila z neplatného jednání, kterého se dopustila při sjednávání úvěrové smlouvy, pokud neposoudila pečlivě úvěruschopnost žalovaného, k této povinnosti přistupovala laxně, jak je popsáno shora, to vše při respektování zásady autonomie vůle a smluvní volnosti, která je však ve spotřebitelských vztazích zákonodárcem prolomena z důvodu ochrany fakticky slabší strany - spotřebitele. Nadto je dále nutno poukázat na právní úpravu uvedenou v ust. § 4 odst. 2 o. z., podle kterého činí-li právní řád určitý následek závislým na něčí vědomosti, má se na mysli vědomost, jakou si důvodně osvojí osoba případu znalá, při zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé. To platí obdobně, pokud právní řád spojuje určitý následek s existencí pochybností. Dle názoru odvolacího soudu nebyl žalovaný z objektivního hlediska v okamžiku žádosti o poskytnutí úvěru schopen rozpoznat, že žalobkyně řádně neplní svou povinnost zkoumat její úvěruschopnost a že důsledkem nesplnění zákonné povinnosti dle ust. § 9 odst. 1 ZoSÚ bude neplatnost smlouvy o úvěru. Nemohl-li tedy žalovaný jako průměrný spotřebitel důvod neplatnosti smlouvy o úvěru rozpoznat, nelze mu ani dávat k tíži, že nevznesl námitku vzájemného vypořádání nároků z titulu bezdůvodného obohacení z neplatně uzavřené smlouvy o úvěru, jak předpokládá ust. § 2993 o. z. Současně odvolací soud poukazuje na to, že s účinností od 1. 12. 2016 již právní úprava spotřebitelských úvěrů (zák. č. 257/2016 Sb.) obsahuje v § 87 odst. 1 věta třetí speciální úpravu následků neplatnosti smlouvy o úvěru jako důsledku porušení povinnosti řádně prověřit úvěruschopnost spotřebitele zakotvenou v ust. § 86 tohoto zákona tak, že spotřebitel je z neplatné smlouvy povinen vrátit jistinu úvěru, tedy toho, oč sám zaplatil méně, než podle neplatné smlouvy od úvěrujícího přijal, aniž by byl povinen vznášet námitku vypořádání jím poskytnutých plnění, jak předpokládá obecné ust. § 2993 o. z.

33. Pokud žalobkyně v odvolání akcentovala, že smlouvy o úvěru se řídily zákonem č. 145/2010 Sb., přičemž až nový zákon o spotřebitelském úvěru, tj. zákon č. 257/2016 Sb., stanovil povinnost žalobkyni uchovávat doklady o zkoumání úvěruschopnosti, pak žalobkyně přehlíží, že tato námitka by mohla mít vliv jen na to, zda se žalobkyně dopustila správního deliktu. V soukromoprávní sféře je podstatné jen to, zda svou povinnost zkoumat úvěruschopnost žadatele řádně splnila či nikoliv, neboť nesplnění této povinnosti má za následek absolutní neplatnost smluv a tedy ztrátu nároku na úroky, smluvní pokuty a jiné nároky mající základ ve smlouvě. To, zda strana sporu má či nemá doklady k prokázání svých tvrzení, je již jen věcí této strany, nemá-li doklady (bez ohledu na to, zda jí zákon stanoví povinnost je uchovat či nikoliv), pak důsledkem je, že si neprokáže svá tvrzení. Naopak je nutno akcentovat vyvratitelnou domněnku v § 22 odst. 5 ZoSÚ, kterou žalobkyně nevyvrátila, ba naopak z jejich tvrzení již bylo zcela zřejmé, že výdajovou stránku neprověřovala a vycházela zde pouze ze statistických údajů, které nic o skutečných výdajích žalovaného nevypovídají.

34. Odvolací soud proto rozsudek v napadeném rozsahu jako ve výroku věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně správného výroku o nákladech řízení, ostatně žalobkyně proti argumentaci okresního soudu stran nákladového výroku v odvolání ani ničeho konkrétního nenamítala.

35. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byl plně procesně úspěšný žalovaný, jemuž však žádné náklady odvolacího řízení nevznikly.

Poučení