15 Co 75/2025 - 43

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Karly Nekolové a Mgr. Jana Rýznara ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o zaplacení částky 33 046 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 21. 1. 2025, č. j. 13 C 378/2024-13, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I.: a) co do částky 24 299 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky za dobu od 28. 7. 2024 do zaplacení potvrzuje. b) ve zbývajícím rozsahu, tj. co do částky 8 747 Kč s úrokem 28,17 % ročně z částky 28 187 Kč za dobu od 28. 7. 2024 do 26. 10. 2024 a s úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 28 187 Kč za dobu od 27. 10. 2024 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 3 888 Kč za dobu od 28. 7. 2024 do zaplacení, mění tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 1 233 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 33 046 Kč s úrokovým příslušenstvím (výrok I.) a zavázal ho k náhradě nákladů řízení v částce 3 424 Kč (výrok II.).

2. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání, ve kterém namítal odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, že žalobkyně nesplnila svou zákonnou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ust. § 86 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“). Splněním této zákonné povinnosti se však okresní soud nezabýval, ač mu to přísluší z úřední povinnosti, neboť nesplnění této povinnosti je důvodem absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy. Dále žalovaný namítal, že pokud by žalobkyně řádně posuzovala úvěruschopnost žalovaného, nutně by musela dospět k závěru, že žalovaný objektivně schopen poskytnutý úvěr splácet není. Nahlédnutím do výpisu z bankovního a nebankovního registru žalovaného by zjistila, že souhrn měsíčních splátek všech úvěrů žalovaného přesahoval v době splatnosti úvěru jeho čistý příjem.

3. Žalobkyně se k odvolání žalovaného nevyjádřila.

4. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek okresního soudu včetně řízení jeho vydání předcházejícího ve smyslu ust. § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř. a žádné vady řízení uvedené v § 229 odst. 1 a 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. neshledal. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné.

5. Z obsahu spisu se podává, že v řízení zahájeném dne 27. 11. 2024 domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 33 046 Kč s úrokovým příslušenstvím ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [Anonymizováno] uzavřené dne 8. 2. 2024, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 30 000 Kč, jenž se žalovaný zavázal uhradit v pravidelných 25 měsíčních splátkách po 1 600 Kč splatných vždy do každého 20. dne daného měsíce na účet žalobkyně počínaje dnem 20. 3. 2024. Žalovaný v dohodnutých měsíčních splátkách žalobkyni úvěr nesplácel, což bylo v souladu s článkem IV. bod 1 písm. d) smlouvy o úvěru důvodem ke zesplatnění úvěru ke dni 27. 7. 2024. Žalobkyni také dle smlouvy o úvěru vznikl nárok na smluvní pokutu za prodlení ve výši 0,1 % denně z dlužné částky 30 103 Kč za dobu od 28. 7. 2024 do 23. 9. 2024 ve výši 1 745 Kč i na smluvní pokutu dle článku IV. bod 2 písm. c) smlouvy o úvěru ve výši 499 Kč za každou ze dvou nezaplacených splátek, tedy celkem ve výši 998 Kč a dle článku IV. bod 4 písm. b), d) nárok na úhradu nákladů ve výši 100 Kč za každou ze dvou upomínek zaslaných žalovanému. Tyto částky žalovaný žalobkyni dosud nezaplatil. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

6. Okresní soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání a na základě listin předložených žalobkyní dospěl k závěru o platném uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru dle § 2395 a násl. o. z., v níž si účastníci sjednali úrok ve výši 28,17 % ročně kapitalizovaný ke dni zesplatnění dluhu částkou 1 916 Kč, který okresní soud neshledal jako odporující dobrým mravům odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, a proto žalobě v této části vyhověl. Stejně jako přiměřený posoudil rovněž sjednaný a žalovaným již zaplacený poplatek ve výši 2 500 Kč, jakož i nárok na požadované smluvní pokuty ve výši 1 745 Kč a 998 Kč, a to s přihlédnutím k funkci, kterou tento smluvní institut plní, a nárok na náhradu nákladů na upomínání žalovaného celkem ve výši 200 Kč. Důvodnou pak okresní soud shledal žalobu také v části požadovaného zákonného úroku z prodlení a s tímto závěrem žalobě v celém rozsahu vyhověl. O náhradě nákladů řízení pak rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal zcela procesně úspěšné žalobkyni plnou náhradu těchto nákladů v částce 3 424 Kč.

7. V souladu s ust. § 213 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud provedl dokazování listinami předloženými k důkazu žalobkyní, a to posouzením úvěruschopnosti zákazníka ze dne 9. 2. 2024, informací o jednotce z katastru nemovitostí, výplatními lístky žalovaného za měsíce listopad a prosinec 2023, výsledkem vyhledávání v insolvenčním rejstříku ze dne 8. 2. 2024, výsledkem lustrace v databázi [Anonymizováno], ze dne 9. 2. 2024, výsledkem lustrace v databázi [Anonymizováno], ze dne 9. 2. 2024, prohlášením žalovaného o jeho výdajích, příjmech a závazcích ze dne 8. 2. 2024, smlouvou o spotřebitelském úvěru č. [Anonymizováno] ze dne 8. 2. 2024 včetně úvěrových podmínek žalobkyně platných od 1. 9. 2022 a formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, bonitou smlouvy ke dni 23. 9. 2024 a potvrzením o provedení transakce ze dne 9. 2. 2024 a 12. 2. 2024. Současně odvolací soud provedl dle ust. § 120 odst. 2 o. s. ř. k důkazu výpis z registru CNCB, jehož existence se podávala ze spisu již v řízení před okresním soudem a který považoval za nezbytný pro řádné zjištění skutkového stavu věci.

8. Na základě shora uvedených důkazů má odvolací soud za prokázané, že dne 8. 2. 2024 byla mezi žalobkyní jako úvěrující a žalovaným jako úvěrovaným – zákazníkem, uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru v režimu § 2395 a násl. o. z. a ZoSÚ, a to na částku 30 000 Kč za úrok ve výši 28,17 % ročně, který se žalovaný zavázal uhradit ve dvaceti pěti měsíčních splátkách po 1 600 Kč, počínaje dnem 20. 3. 2024, spolu s provizí zprostředkovatele ve výši 2 500 Kč hrazenou přímo zprostředkovateli. Na účet uvedený ve smlouvě, č. účtu [č. účtu], byla žalovanému poukázána dne 12. 2. 2024 částka 27 500 Kč. Částka 2 500 Kč pak byla žalobkyní poukázána na č. účtu [č. účtu] náležející zprostředkovateli [tituly před jménem] [jméno FO]. Z čestného prohlášení žalovaného ze dne 8. 2. 2024 vyplynulo, že žalovaný má příjem ve výši 36 000 Kč, je ženatý, má dvě děti, jeho výdaje na bydlení činí 8 700 Kč měsíčně a hradí splátky úvěru ve výši 5 700 Kč. Jiné pravidelné výdaje nemá. Žalobkyně dále k důkazu předložila informaci o jednotce, ze které vyplynulo, že žalovaný a jeho manželka [jméno FO] mají v SJM bytovou jednotku č. [Anonymizováno] v budově č. p. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa], zapsanou na LV č. [Anonymizováno] u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště [Anonymizováno]. Dále byly předloženy výplatní lístky žalovaného za měsíce listopad a prosinec 2023, ze kterých odvolací soud zjistil, že čistá mzda žalovaného za měsíc listopad 2023 činila 36 467 Kč a čistá mzda za měsíc prosinec 2023 pak částku 37 010 Kč. Z dalších předložených dokladů pak odvolací soud zjistil, že žalovaný ani jeho manželka nebyli vedeni v insolvenčním rejstříku, neměli žádný záznam v evidenci [Anonymizováno], ani v registru [Anonymizováno] Z dokladu nadepsaného jako „Posouzení úvěruschopnosti zákazníka“ k předmětné úvěrové smlouvě ze dne 9. 2. 2024 se podává, že žalobkyně brala do úvahy příjmy zákazníka – žalovaného ve výši 36 000 Kč a příjmy celé domácnosti ve výši 75 000 Kč, bydlení ve vlastním bytě s náklady ve výši 8 700 Kč, a pokud jde o výdaje, pak splátku hypotečního úvěru ve výši 5 700 Kč. Byla hodnocena vyživovací povinnost žalovaného ke dvěma dětem a zvažovány normativní náklady na bydlení ve výši 8 732 Kč s tím, že životní minimum zákazníka včetně vyživovaných osob činí 15 015 Kč měsíčně a nezabavitelná částka zákazníka včetně vyživovaných osob 16 091 Kč měsíčně. Výsledkem hodnocení (scoringu zákazníka) pak bylo „A“ značící ano, tj. kladné hodnocení úvěruschopnosti klienta. Z bonity smlouvy bylo odvolacím soudem zjištěno, že žalovaný na úhradu předmětné úvěrové smlouvy uhradil dne 9. 2. 2024 částku 1 Kč, dále 9. 4. 2024 částku 1 599 Kč a 26. 4. 2024 částku 1 601 Kč, celkem tedy 3 201 Kč. O úhradu dlužné částky byl žalovaný opakovaně upomínán. Z výpisu z registru CNCB pak bylo dále zjištěno, že k datu uzavření předmětné úvěrové smlouvy, tj. k datu 8. 2. 2024, žalovaný splácel úvěr u společnosti [právnická osoba], ve výši 125 000 Kč sjednaný v lednu 2024 s měsíční splátkou ve výši 7 468 Kč a úvěr u společnosti [právnická osoba] ve výši 100 000 Kč s měsíční splátkou ve výši 2 207 Kč.

9. Na základě shora uvedených skutkových zjištění pak odvolací soud dospěl k závěru, že právní jednání účastníků směřovalo k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu ust. § 2395 a násl. o. z., a to ve formě spotřebitelského úvěru, byla-li smlouva uzavřena mezi žalobkyní jakožto podnikatelem v oblasti poskytování finančních služeb a žalovaným jako spotřebitelem, když předmětem smlouvy bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok, jak vyplývá z textu samotné úvěrové smlouvy. Na právní režim posuzovaného právního jednání tak dopadá ustanovení ZoSÚ.

10. Současně se odvolací soud, na rozdíl od soudu okresního, zabýval platností této smlouvy z hlediska splnění povinnosti žalobkyně jakožto úvěrující posoudit úvěruschopnost žalovaného jakožto spotřebitele ve smyslu ust. § 86 odst. 2 ZoSÚ, přičemž žalobkyně, ač předložila k důkazu doklady o posuzování úvěruschopnosti žalovaného, ke splnění této povinnosti ničeho v řízení před okresním soudem netvrdila a neučinila tak ani v průběhu odvolacího řízení na výzvu odvolacího soudu.

11. Podle § 86 odst. 2 věta prvá ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

12. Podle § 87 odst. 1 věta prvá a třetí ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. V principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky, navazuje ZoSÚ na právní úpravu účinnou do 30. 11. 2016, zejména na novelu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, provedenou zákonem č. 43/2013 Sb. Také při výkladu ustanovení § 86 ZoSÚ se pak musí podle odvolacího soudu prosadit závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26.), podle nichž se má odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovaným), nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.

14. V projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyně jakožto profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel spotřebitelských zápůjček a úvěrů nedostála své povinnosti s odbornou péčí prověřit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Ač byly příjmy žalovaného ověřeny z jeho výplatních pásků za měsíce listopad a prosinec 2023, žalobkyně při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného pracovala s příjmem domácnosti žalovaného ve výši 75 000 Kč měsíčně, který nijak neověřila. Zejména si pak žalobkyně neověřila výdaje žalovaného, a to jak na bydlení, tak na další jeho úvěrové zatížení. Ač nahlédnutím do veřejně přístupných registrů žalobkyně zjistila, že žalovaný ani jeho manželka nejsou v insolvenci a nejsou vedeni v registrech [Anonymizováno] a [Anonymizováno], již nahlédnutím do rovněž veřejně přístupného registru CNCB – nebankovního registru klientských informací, by zjistila, že kromě uváděné splátky hypotečního úvěru ve výši 5 700 Kč žalovaný dále splácí nejméně další 2 úvěry s měsíční splátkou dosahující částky 10 000 Kč. Pokud jde o další výdaje žalovaného, zejména na bydlení, spokojila se žalobkyně s tvrzením žalovaného a dále s výpočtem normativních nákladů na bydlení jakožto statistickým údajem v závislosti na velikosti obce, v níž žalovaný bydlí. Další pravidelné náklady na další životní potřeby žalovaného, jako náklady na stravu, dopravu, léky apod. žalobkyně nezjišťovala vůbec. Zjištění a doložení těchto základních životních výdajů (např. dokladů o placení energií, SIPO, výpis z účtu žalovaného) přitom není obvykle spojeno s vyššími obtížemi a nepřesahuje dle názoru odvolacího soudu rámec odborné péče věřitele při prověřování úvěruschopnosti spotřebitele, kterou lze na něm v rámci plnění jeho zákonné povinnosti ve smyslu ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ spravedlivě žádat.

15. Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti právního jednání přihlíží i bez návrhu, je-li v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání [v tomto je možno se opřít i o závěry občanskoprávní teorie - Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 - 654). Komentář.

1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084]. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli (jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti) pozitivním zásahem ze strany soudu. Tomu zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240-244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). Stejný závěr pak vyplývá z aktuálního stanoviska generální advokátky Juliane Kokott ve věci C-616/18 Cofidis SA proti YU, ZT a ve věci C-679/18, OPR. - Finance s. r. o. proti GK, v němž generální advokátka k žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Okresním soudem v Ostravě, ve smyslu výkladu článku 8 Směrnice 2008/48/ES, o spotřebitelském úvěru, navrhla soudnímu dvoru EU, aby na předběžnou otázku, zda se musí spotřebitel porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost na své straně při uzavření smlouvy o úvěru dovolat neplatnosti smlouvy, či zda k porušení této povinnosti přihlíží vnitrostátní soud z úřední povinnosti, navrhla stanovisko, podle jehož obsahu v případě, že vnitrostátní zjistí z úřední povinnosti porušení článku 8 Směrnice 2008/48/ES, musí s výhradou případné opačné vůle spotřebitele vyvodit všechny důsledky, které podle vnitrostátního práva z tohoto zjištění plynou, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, a to případně bez přihlédnutí k uplynutí prekluzivní lhůty, jsou-li sankce stanovené tímto právem účinné, odrazující a přiměřené. Uvedený názor byl pak akceptován v rámci aktuálního rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci C-679/18, OPR. - Finance s. r. o. proti GK, týkající se vnitrostátní úpravy České republiky, v němž se Evropský soudní dvůr jednoznačně vyjádřil tak, že články 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

16. Neposoudí-li proto úvěrující s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z. přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Ostatně k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru z důvodu porušení povinnosti úvěrující společnosti řádným způsobem zkoumat úvěruschopnost spotřebitele v podmínkách dříve platného z. č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru dospěl Nejvyšší soud ČR v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018.

17. Je-li smlouva o úvěru uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným absolutně neplatná ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ, a to pro porušení povinnosti úvěrující řádně před uzavřením spotřebitelské smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, je možno důvodnost uplatněného nároku žalobkyně posoudit z hlediska nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, který představuje speciální úpravu povinností spotřebitele z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru vrátit úvěrující jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené možnostem spotřebitele, když jiné povinnosti z neplatné smlouvy spotřebiteli nevznikají, tedy ani povinnost hradit smluvní úroky, poplatky či smluvní pokutu.

18. V projednávané věci má odvolací soud za prokázané, že žalobkyně na základě neplatné smlouvy o úvěru poskytla žalovanému na jeho účet částku 27 500 Kč. Pokud jde o částku 2 500 Kč, zaplacenou jako provizní poplatek přímo na účet zprostředkovatele, pak se dle názoru odvolacího soudu nejedná o jistinu úvěru, nýbrž o poplatek spojený se samotným uzavřením neplatné úvěrové smlouvy a vyplacený osobě ve smluvním vztahu se žalobkyní, a to nikoliv ve prospěch žalovaného. Tuto vyplacenou částku na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru tak nelze považovat za jistinu úvěru poskytnutou žalovanému a zohlednit ji z hlediska vypořádání bezdůvodného obohacení stran neplatné smlouvy jako majetkový prospěch žalovaného. Z částky, kterou žalovaný na základě uvedené smlouvy obdržel, tedy z jistiny úvěru ve výši 27 500 Kč již podle dokladů předložených žalobkyní žalovaný zaplatil částku 3 201 Kč. V souladu s ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ mu tak zbývá na úhradu dlužné jistiny z této smlouvy zaplatit žalobkyni částku 24 299 Kč.

19. Pokud jde o splatnost této částky, uplatní se speciální úprava obsažená v ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, která má přednost před obecnou právní úpravou obsaženou v zák. č. 89/2012 Sb., v občanském zákoníku, s tím, že v daném případě je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Pokud pak jde o možnosti a schopnosti žalovaného zaplatit dlužnou částku, žalovaný byl v řízení před okresním i odvolacím soudem zcela pasivní, ničeho netvrdil a nedoložil o tom, že by nebylo v jeho možnostech poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru vrátit již ode dne následujícího po dni, ve kterém částku 27 500 Kč čerpal, tedy kdy byla připsána na jeho účet. Současně se žalovaný nedostavil k jednání odvolacího soudu, ač byl řádně a včas předvolán a mohl tak být u tohoto jednání poučen dle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o své povinnosti tvrdit své možnosti a schopnosti k vrácení nesplacené jistiny úvěru. K tomu odvolací soud zdůrazňuje, že povinnost tvrdit (a prokázat), že není v možnostech a schopnostech spotřebitele jistinu úvěru vrátit poté, co ji na základě neplatné smlouvy obdržel, leží plně na spotřebiteli, a nikoliv na věřiteli. Ač žalovaný jistinu úvěru ve výši 27 500 Kč od žalobkyně obdržel již dne 12. 2. 2024, dne 13. 2. 2024 mu pak vznikla povinnost z neplatné smlouvy tuto jistinu žalobkyni vrátit a počínaje dnem 14. 2. 2024 se dostal s jejím vrácením do prodlení, čímž žalobkyni v souladu s ust. § 1970 a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. vznikl nárok na zákonný úrok z prodlení již od tohoto dne, a to ve výši 14,75 % ročně, žalobkyně uplatnila v řízení nárok na úrok z prodlení až ode dne 28. 7. 2024 do zaplacení, a toliko ve výši 12,75 % ročně. Odvolací soud je v souladu s ust. § 153 odst. 2 o. s. ř. žalobou vázán, a proto na příslušenství pohledávky, tj. úroku z prodlení, nemohl žalobkyni přiznat více, než kolik bylo žalobou požadováno.

20. S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud v souladu s ust. § 219 o. s. ř. rozsudek okresního soudu ve výroku I. co do částky 24 299 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky za dobu od 28. 7. 2024 do zaplacení potvrdil, ve zbývajícím rozsahu pak shledal žalobu jako nedůvodnou a dle ust. § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil rozsudek okresního soudu tak, že v této části žalobu zamítl.

21. V souvislosti se změnou napadeného rozsudku odvolací soud dle ust. § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 2 o. s. ř. o náhradě nákladů řízení před okresním soudem rozhodl originárně tak, že procesně úspěšnější žalobkyni, v řízení úspěšné z 68 %, po odečtení procesního úspěchu žalovaného ve výši 32 %, přiznal náhradu nákladů řízení z 36 %, což z okresním soudem správně vyčíslené částky nákladů řízení ve výši 3 424 Kč činí přisouzených 1 233 Kč.

22. O náhradě nákladů odvolacího řízení pak bylo rozhodnuto dle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. negativním výrokem, tedy tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení, neboť ač byla žalobkyně v odvolacím řízení procesně úspěšnější a stejně jako v řízení před okresním soudem jí vzniklo právo na náhradu nákladů řízení z 36 %, v odvolacím řízení žalobkyni prokazatelně žádné náklady tohoto řízení nevznikly.

Poučení