15 Co 88/2022-199

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Vašíčka a soudců Mgr. Martiny Polákové a Mgr. Pavla Mádra ve věci žalobkyně: ; RNDr. [jméno] [příjmení], Ph.D., narozená dne [datum] bytem [adresa] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení], Ph.D. sídlem [adresa] proti žalované: ; Ústav výzkumu globální změny AV ČR, v. v. i., IČO: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení částky 193 788 Kč a o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Brně (dále jen„ soud I. stupně“) ze dne 8. 12. 2021, č. j. 38 C 12/2019-166 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se v napadených výrocích I., II. a III. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se v napadeném výroku IV. mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech řízení částku 109 819,60 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované [příjmení] [jméno] [příjmení].

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 25 797,20 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované [příjmení] [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. V řízení zahájeném dne [datum] se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 193 788 Kč a dále se domáhala, aby bylo soudem konstatováno, že postupem žalované v oblasti odměňování zaměstnanců došlo k zásahu do práva žalobkyně nebýt diskriminována zaručeného v § 1 odst. 3 zákona č. 198/2009 Sb. V žalobě tvrdila, že byla zaměstnána u žalované od [datum] do [datum] na pozici vědeckého pracovníka (junior researcher VP2), že od [datum] byla jmenována jako vedoucí Oddělení atmosférických toků a dálkového transportu látek, že její tarifní mzda od roku 2016 činila 22 071 Kč, příplatek za vedení 5 000 Kč a osobní příplatek 16 000 Kč. Dne [datum] podala výpověď a její pracovní poměr skončil [datum]. Dále tvrdila, že na její pozici (vedoucího oddělení) nastoupil prof. RNDr. [jméno] [příjmení], CSc., avšak jen na poloviční úvazek. Ten začal pobírat tarifní mzdu 16 234 Kč měsíčně, což odpovídalo 20-ti hodinovému úvazku týdně, a osobní příplatek 18 766 Kč. Žalobkyně poukazovala na to, že osobní příplatek RNDr. [příjmení] byl vyšší než její osobní příplatek, a to při stejné práci a polovičním pracovním úvazku oproti žalobkyni. V tom žalobkyně spatřovala svou diskriminaci z důvodu pohlaví, přičemž poukazovala na to, že k této diskriminaci dochází u žalované systémově. Nárok na zaplacení žalované částky odůvodňovala tím, že měsíční rozdíl jejího platu a platu jejího nástupce (RNDr. [příjmení]) činil 21 532 Kč, což za období od ledna do září 2016 činilo v součtu 193 788 Kč. Požadovala, aby žalovaná odstranila následky svého diskriminačního jednání tím, že jí bude doplacen rozdíl mezi mzdou, kterou sama dostávala, a mezi mzdou, která odpovídá výši mzdy jejího nástupce. Poukazovala rovněž na ust. § 10 odst. 1 antidiskriminačního zákona, podle kterého má právo na přiměřené zadostiučinění. Z tohoto důvodu požadovala, aby soud rovněž konstatoval, že ze strany žalované došlo k diskriminačnímu jednání.

2. Žalovaná oba uplatněné nároky považovala za nedůvodné a navrhovala, aby žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta. Bránila se tím, že žalobkyně nepracovala na pozici vědeckého pracovníka, ale na pozici postdoktoranda (dle kariérního řádu žalované stupeň V3). Poukazovala na to, že RNDr. [příjmení] nenastoupil na místo žalobkyně, ale nastoupil na pozici vědeckého pracovníka (dle kariérního řádu pozice V6) s tím, že jeho sjednaná práce byla jiná než u žalobkyně, a také význam druhu jeho práce byl jiný než u žalobkyně (v tomto směru poukazovala na to, že žalobkyně nebyla v pozici samostatného vědeckého pracovníka, když její pozice vyžadovala supervizi). Namítala také, že žalobkyně se s RNDr. [příjmení] nemůže poměřovat ani z hlediska osobního příplatku, když osoba RNDr. [příjmení] byla v odborné veřejnosti široce známa a byla respektována v České republice i v zahraničí; RNDr. [příjmení] měl také větší odpovědnost a více povinností než žalobkyně.

3. Soud I. stupně ve věci rozhodl rozsudkem z 8. 12. 2021, č. j. 38 C 12/2019-166, kterým zamítl žalobu ohledně nároku na zaplacení částky 193 788 Kč (výrok I.), zamítl žalobu ohledně určení, že postupem žalované v oblasti odměňování zaměstnanců došlo k zásahu do práva žalobkyně nebýt diskriminována podle § 1 odst. 3 zákona č. 198/2009 Sb. (výrok II.), žalobkyni uložil povinnost zaplatit České republice na účet Městského soudu v Brně náklady řízení za tlumočné ve výši 11 799 Kč (výrok III.) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 89 032 Kč (výrok IV.). Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že soud I. stupně dokazování provedl listinnými důkazy, dále výslechem svědků [příjmení] [jméno] [příjmení], prof. Ing. [jméno] [příjmení], CSc. (zástupce ředitele žalované), [jméno] [příjmení] (bývalá zaměstnankyně žalované a účastnickým výslechem žalované (zastoupené ředitelem prof. [jméno] [jméno] [jméno]). Po takto provedeném dokazování dospěl ke skutkovému závěru, že mezi účastníky byla uzavřena pracovní smlouva, na jejíž základě žalobkyně u žalované pracovala jako postdoktorand V3 s tím, že v průběhu pracovního poměru začala vykonávat funkci vedoucí Oddělení atmosférických toků a dálkového transportu látek, kterou po ukončení pracovního poměru žalobkyně převzal RNDr. [jméno] [příjmení]. Dospěl rovněž k závěru, že žalobkyně byla správně a v souladu s pracovní smlouvou zaměstnána s druhem práce postdoktorand a její ohodnocení kvalifikačního stupně bylo v souladu s interními předpisy žalované. Pokud se týká srovnání mzdy – osobních příplatků žalobkyně a RNDr. [příjmení], uvedl, že jde srovnávat pouze stejné či obdobné pracovní činnosti (stejný druh práce) a nelze tak srovnávat pracovní i mzdové ohodnocení včetně osobních příplatků jiných kvalifikačních stupňů (tj. v daném případě postdoktoranda stupně V3 a vedoucího vědeckého pracovníka stupně V6). Z účastnické výpovědi žalované dovodil, že žalovaná měla právo určit výši osobních příplatků zaměstnanců a že v případě RNDr. [příjmení] byl přiznán osobní příplatek ve vyšší částce (než u žalobkyně) z důvodu jeho rozsáhlých zkušeností a schopností při zajištění rozvoje vědecké odborné činnosti a při zajišťování grantů; bylo rovněž zohledněno to, že kromě řídící funkce vedoucího Oddělení atmosférických toků a dálkového transportu látek byl také vědeckým poradcem ředitele v oblasti atmosférické chemie. Dospěl proto k závěru, že pokud žalobkyně srovnává takto odlišné kvalifikační zařazení zaměstnanců, nemůže to vést k možné diskriminaci na pracovišti ve vztahu k odměňování zaměstnanců, proto žalobu ohledně obou uplatněných nároků zamítl. O náhradě nákladů státu rozhodl podle § 148 odst. 1 o.s.ř. s tím, že náklady ve výši 11 799 Kč představují náklady státu za tlumočení při přepisu rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie, které soud byl nucen na návrh žalobkyně zpracovat tak, aby byl zajištěn překlad z jednacího jazyka Evropské unie do češtiny. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a procesně úspěšné žalované přiznal plnou náhradu nákladů řízení za právní zastoupení v celkové částce 89 032 Kč.

4. Proti tomuto rozsudku žalobkyně podala odvolání, a to do všech jeho výroků. Odvolání postavila na následujících námitkách. o) Namítala nesprávné závěry vyplývající ze srovnání náplně práce žalobkyně a RNDr. [příjmení]. V tomto směru trvala na tom, že práce, kterou vykonávala ve funkci vedoucího oddělení, byla stejná jako u jejího nástupce RNDr. [příjmení]. Poukázala na to, že i soud I. stupně dospěl sám k závěru, že práva a povinnosti žalobkyně, jakožto vedoucího oddělení, a práva a povinnosti RNDr. [příjmení], jakožto vedoucího stejného oddělení, byla podobná či skoro stejná. S ohledem na to považovala za nesprávný závěr soudu I. stupně, že i přes shodnou náplň pracovní činnosti nelze práce vykonávané žalobkyní a RNDr. [příjmení] srovnávat. Namítala také, že soud nepřihlédl k tomu, že RNDr. [příjmení] stejnou práci jako žalobkyně vykonával na poloviční úvazek. o) Namítala, že se soud I. stupně v rozsudku nijak nevypořádal s tím, že podle vnitřního předpisu žalované má osobní příplatek náležet za dosažené výsledky v práci, avšak RNDr. [příjmení] ho obdržel ihned při nástupu do práce a byl mu přidělován bez ohledu na jeho dosažené výsledky při plnění pracovních úkolů. V tomto směru poukazovala na čl. 3 vnitřního mzdového předpisu žalované ([číslo] 2016), ze kterého jednoznačně vyplývá, že osobní příplatek je přidělován za dlouhodobé velmi dobré pracovní výsledky nebo kvalitní plnění většího rozsahu úkolů, popřípadě za plnění konkrétního projektu výzkumu a vývoje. Jedná se tedy o ocenění zaměstnancovy práce ve smyslu § 110 odst. 2 zákoníku práce. Měla proto za to, že osobní příplatek nelze uložit za jiné skutečnosti, jiné aspekty práce vyjmenované v § 110 zákoníku práce, neboť toto by bylo v rozporu se závazným předpisem zaměstnavatele, kdyby zaměstnavatel neodměňoval práci podle předem stanovených pravidel, které si sám svým rozhodnutím stanovil, ale zcela arbitrárně podle svého volného uvážení. Namítala, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že by ve srovnání žalobkyně a RNDr. [příjmení] byl ke stanovení odlišné výše osobního příplatku důvod. Poukázala v tomto směru i na výpověď statutárního zástupce žalované (prof. [jméno] [jméno]), ze které vyplynulo, že stanovení osobního příplatku RNDr. [příjmení] bylo založeno na jeho zkušenostech a schopnostech při zajištění rozvoje vědecké odborné činnosti a zajišťování grantů. V tomto směru namítala, že v řízení nebylo nijak prokázáno, že by RNDr. [příjmení] tyto zkušenosti a schopnosti skutečně měl a že by skutečně rozvinul vědeckou činnost či zajistil pro zaměstnavatele granty. Pokud stanovení osobního příplatku zohledňovalo i to, že RNDr. [příjmení] byl také vědeckým poradcem ředitele v oblasti atmosférické chemie, namítala, že v řízení nebylo prokázáno, v jakém rozsahu tyto činnosti RNDr. [příjmení] vykonával a jaká byla konkrétní náplň této jeho činnosti. Z toho všeho plyne, že osobní příplatek RNDr. [příjmení] nebyl přiznán za jeho dobré pracovní výsledky u zaměstnavatele, nýbrž RNDr. [příjmení] dostal odměnu, o jakou si řekl svému zaměstnavateli před uzavřením pracovní smlouvy. o) Namítala, že soud se nijak nevypořádal s tím, že existuje rozdíl mezi tarifní složkou mzdy a osobním příplatkem. Zde poukazovala na to, že si je vědoma, že díky rozdílným rokům zkušeností a akademickým hodnostem nespadala s RNDr. [příjmení] do stejné třídy, pokud jde o tarifní složku mzdy. K tomu dodala, že z její rozdílné výše nerovné zacházení nedovozuje. Zdůraznila však, že kritéria jako je dosažené vzdělání, seniorita, akademické zásluhy apod. jsou reflektovány v tarifní mzdě a nemohou se do odměňování zaměstnanců promítat 2x, tedy do tarifní mzdy a do osobního příplatku. V tomto směru namítala, že soud I. stupně k tomuto jejímu tvrzení nepřihlédl a věc nesprávně právně posoudil. o) Namítala, že soud I. stupně se nijak nevypořádal s obrácením důkazního břemene a postupoval v rozporu s § 133a o.s.ř. Zde poukazovala na to, že před soudem I. stupně uvedla skutečnosti, ze kterých lze dovodit, že ze strany žalované došlo k diskriminaci na základě pohlaví v oblasti pracovní, tudíž došlo k obrácení důkazního břemene a žalovaná tak byla povinna dokázat, že z její strany nedošlo k porušení zásady rovného zacházení. Přestože tedy žalovaná měla prokázat, že neodměňuje své zaměstnance diskriminačně, v řízení nijak nedoložila, na základě jakých kritérií výši osobního příplatku stanovuje. Ze svědeckých výpovědí je přitom zřejmé, že žalovaná příplatky stanovuje jen volnou úvahou. Měla tak za to, že soud I. stupně se s důkazním břemenem žalované v rozsudku nijak nevypořádal a nijak nezhodnotil unesení či neunesení tohoto břemene. o) Namítala, že dle judikatury Evropského soudního dvora nelze náklady tlumočení ukládat účastníku řízení. V tomto směru poukazovala na to, že není namístě, aby účastník nesl náklady překladu rozhodnutí Evropského soudního dvora (na které v řízení poukazovala), když je povinností soudu, aby znal právo, a to včetně relevantní judikatury. Není tedy věcí účastníka, aby nesl jakékoliv náklady spojené se zjišťováním práva soudem. Pokud soud I. stupně takto postupoval, bylo porušeno její právo na spravedlivý proces garantované čl. 34 Listiny základních práv a svobod. o) Žalobkyně navrhovala, aby po zopakování dokazování byl napadený rozsudek změněn tak, že ohledně obou jejích nároků bude žalobě vyhověno.

5. Žalovaná odvolání žalobkyně považovala za nedůvodné a navrhovala, aby rozsudek soudu I. stupně byl jako správný potvrzen. Nadále zastávala názor, že pracovní náplň žalobkyně a RNDr. [příjmení] nebyla shodná ani formálně ani fakticky. Považovala za absurdní stavět práci osoby na pozici postdoktoranda na stejnou úroveň práce osoby na pozici vedoucího vědeckého pracovníka. Poukazovala na to, že práce RNDr. [příjmení] byla odlišná i v souvislosti s převisem na jeho straně a za této situace k žádné diskriminaci žalobkyně nedošlo. Uvedla rovněž, že má za to, že své důkazní břemeno zcela unesla, když předložila všechny relevantní důkazy svědčící o tom, že k odměňování žalobkyně a RNDr. [příjmení] nedocházelo na základě jejich pohlaví.

6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou (§ 201 o.s.ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contrario o.s.ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o.s.ř.), v souladu s § 212 a § 212a o.s.ř. přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně i řízení, které mu předcházelo, a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

7. Podle § 2 odst. 3 zákona č. 198/2009 Sb. v platném znění (dále antidiskriminační zákon) se přímou diskriminací rozumí takové jednání, včetně opomenutí, kdy se s jednou osobou zachází méně příznivě, než se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci, a to z důvodu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru, a dále v právních vztazích, ve kterých se uplatní přímo použitelný předpis Evropské unie z oblasti volného pohybu pracovníků, i z důvodu státní příslušnosti.

8. Podle § 3 odst. 1 antidiskriminačního zákona nepřímou diskriminací se rozumí takové jednání nebo opomenutí, kdy na základě zdánlivě neutrálního ustanovení, kritéria nebo praxe je z některého z důvodů uvedených v § 2 odst. 3 osoba znevýhodněna oproti ostatním. Nepřímou diskriminací není, pokud toto ustanovení, kritérium nebo praxe je objektivně odůvodněno legitimním cílem a prostředky k jeho dosažení jsou přiměřené a nezbytné.

9. Podle § 16 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb. v platném znění (dále zákoník práce)„ v pracovněprávních vztazích je zakázána jakákoliv diskriminace, zejména diskriminace z důvodu pohlaví, sexuální orientace, rasového nebo etnického původu, národnosti, státního občanství, sociálního původu, rodu, jazyka, zdravotního stavu, věku, náboženství či víry, majetku, manželského a rodinného stavu …“.

10. Podle § 10 odst. 1 antidiskriminačního zákona dojde-li k porušení práv a povinností vyplývajících z práva na rovné zacházení nebo k diskriminaci, má ten, kdo byl tímto jednáním dotčen, právo se u soudu zejména domáhat, aby bylo upuštěno od diskriminace, aby byly odstraněny následky diskriminačního zásahu a aby mu bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, pokud by se nejevilo postačujícím zjednání nápravy podle odstavce 1, zejména proto, že byla v důsledku diskriminace ve značné míře snížena dobrá pověst nebo důstojnost osoby nebo její vážnost ve společnosti, má též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Podle odstavce 3 téhož ustanovení výše náhrady podle odstavce 2 určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za niž k porušení práva došlo.

11. Podle § 133a o.s.ř. pokud žalobce uvede před soudem skutečnosti, ze kterých lze dovodit, že ze strany žalovaného došlo k přímé nebo nepřímé diskriminaci na základě pohlaví …, je žalovaný povinen dokázat, že nedošlo k porušení zásady rovného zacházení.

12. Jak vyplývá z citovaného ust. § 16 odst. 2 zákoníku práce, v pracovněprávních vztazích je zakázána jakákoliv diskriminace. Zakázaná je jak přímá, tak nepřímá diskriminace, když tyto pojmy upravuje antidiskriminační zákon v ust. § 3 odst. 1, odst. 2 (viz. odkaz do § 16 odst. 3 zákoníku práce). Jedním ze zakázaných důvodů diskriminace v pracovněprávních vztazích je přímá i nepřímá diskriminace zaměstnance z důvodu pohlaví. Ve vztahu k dokazování diskriminačního jednání je pak třeba vycházet z citovaného ust. § 133a o.s.ř., podle kterého pokud žalobce uvede před soudem skutečnosti, ze kterých lze dovodit, že ze strany žalovaného došlo k přímé nebo nepřímé diskriminaci, je žalovaný povinen dokázat, že nedošlo k porušení zásady rovného zacházení. Jinými slovy dochází k přenesení důkazního břemene ze žalující strany na stranu žalovanou. Jak dovodil Ústavní soud v nálezu z [datum], sp. zn. III. ÚS 880/15, přenesení důkazního břemene není absolutní, když v tomto typu řízení je žalobce povinen prokázat znevýhodňující zacházení, to je, že s ním bylo ve srovnání s tzv. komparátorem (osobou ve srovnatelné situaci) zacházeno znevýhodňujícím způsobem z diskriminačního důvodu, a teprve pak přechází důkazní břemeno na stranu žalovanou.

13. Odvolací soud v zásadě souhlasí se skutkovými i právními závěry soudu I. stupně a pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku. Lze tedy jen shrnout, že ani odvolací soud z provedených důkazů nedovodil závěr, že by žalobkyně byla při odměňování diskriminována z důvodu pohlaví. Zde je potřeba zdůraznit, že žalobkyně diskriminaci dovozovala ze srovnání osobních příplatků dvou osob (zaměstnanců žalované) na jiných pozicích a v jiném časovém období. V řízení sice bylo provedenými důkazy před soudem I. stupně prokázané, že žalobkyně i RNDr. [příjmení] vykonávali funkci vedoucího Oddělení atmosférických toků a dálkového transportu látek a v tomto směru tedy skutečně měli shodnou pracovní náplň. Nicméně žalobkyně svou pracovní pozici vykonávala na pozici nižšího vědeckého pracovníka (postdoktorand dle kariérního řádu žalované stupeň V3), oproti tomu RNDr. [příjmení] svou pracovní pozici vykonával jakožto vedoucí vědecký pracovník (dle kariérního řádu žalované pozice V6). Jak žalobkyně sama zdůraznila ve svém odvolání, z odlišných vědeckých pozic diskriminaci nedovozovala, když tyto pozice byly zohledněny v tarifní složce mzdy. Z žaloby i z odvolání jednoznačně vyplývá, že žalobkyně diskriminaci dovozovala ze srovnání osobních příplatků, které žalovaná vedle tarifní složky mzdy a příplatku za vedoucí funkci vyplácela žalobkyni i RNDr. [příjmení] v odlišné výši. V tomto směru je třeba poukázat na to, že z dokazování vyplynulo, že RNDr. [příjmení] měl narozdíl od žalobkyně i některé další úkoly a povinnosti (mimo vedení oddělení). Jednalo se především o to, že RNDr. [příjmení] byl i vědeckým poradcem ředitele v oblasti atmosférické chemie a očekávalo se od něho zajištění rozvoje odborné vědecké činnosti a zejména zajišťování grantů. Navíc v řízení bylo prokázané, že za působení RNDr. [příjmení] bylo na příslušném oddělení, které vedl, více zaměstnanců než za doby žalobkyně, čili i z tohoto důvodu lze uvažovat o tom, že řízení tohoto oddělení bylo za jeho působení náročnější.

14. Žalobkyně pak diskriminaci dovozovala i z toho, že žalovaná měla porušit svůj vlastní vnitřní mzdový předpis, který přiznání osobního příplatku podmiňuje buď dlouhodobým dosahováním velmi dobrých pracovních výsledků anebo řešením nějakého konkrétního projektu. Namítala tedy, že osobní příplatek nemohl být RNDr. [příjmení] přiznán již od prvního dne v práci, a pokud se tak stalo, je to v rozporu se zákoníkem práce. Tento závěr však odvolací soud nesdílí, když žalobkyně zapomíná na ust. § 131 odst. 2 zákoníku práce, podle kterého„ zaměstnanci, který je vynikajícím všeobecně uznávaným odborníkem a vykonává práce zařazené do desáté až šestnácté platové třídy, může zaměstnavatel poskytovat osobní příplatek až do výše 100 % platového tarifu nejvyššího platového stupně v platové třídě, do které je zaměstnanec zařazen“. Na rozdíl od osobního příplatku podle § 131 odst. 1 zákoníku práce, lze tedy osobní příplatek podle odstavce 2 stejného ustanovení přiznat i novému zaměstnanci již od vzniku pracovního poměru. Odvolací soud má za to, že z vyjádření obou účastníků i z provedených důkazů vyplývá, že RNDr. [příjmení] byl uznávaným odborníkem ve své oblasti, a to jak v rámci České republiky, tak v zahraničí; z těchto důvodů žalovaná jako zaměstnavatel mohla v tomto případě osobní příplatek přiznat již od jeho nástupu do zaměstnání. V této souvislosti nelze také pominout, že žalovaná tímto zcela jistě plnila personální úkoly zaměstnavatele. V tržních podmínkách nelze žalované upřít možnost, aby v rámci nabídky a poptávky nabídla adekvátní plat zaměstnanci, o kterého má eminentní zájem.

15. Pokud se týká odvolací námitky v tom směru, že se soud I. stupně nevypořádal s otázkou obrácení důkazního břemene, tak ani tuto odvolací soud nepovažuje za důvodnou; naopak žalovaná prokázala, z jakých důvodů odměňovala RNDr. [příjmení] vyšším osobním příplatkem než žalobkyni, a za situace, kdy žalobkyně tvrzenou diskriminaci dovozovala jen ze srovnání osobních příplatků žalobkyně a RNDr. [příjmení], své důkazní břemeno unesla.

16. K uplatněným nárokům žalobkyně je možno také v obecné rovině dodat, že prokazování diskriminace, respektive nediskriminace v odměňování, je vždy poměrně složitá záležitost. Jak už bylo řečeno, žalobkyně diskriminaci dovozovala srovnáním osobních příplatků dvou zaměstnanců, avšak s rozdílnou vědeckou kvalifikací, s rozdílnými pracovními úkoly a v rozdílném časovém období. Z tohoto pohledu tedy skutečně srovnává nesrovnatelné, a proto žalobě nebylo možné vyhovět.

17. Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud podle § 219 o.s.ř. napadený rozsudek v napadených výrocích I. a II. jako věcně správný potvrdil, jakož i správný nákladový výrok III. (výrok I. tohoto rozsudku).

18. Pokud se týká odvolací námitky ve vztahu k napadenému výroku III. o náhradě nákladů řízení mezi procesně neúspěšnou žalobkyní a státem, tuto odvolací soud nepovažoval za důvodnou. Odvolacímu soudu je samozřejmě známa judikatura Ústavního soudu ohledně toho, že náklady za tlumočení soudního jednání tak, aby účastník mohl jednat ve svém mateřském jazyku, představují náklady, který vždy hradí stát; z čehož plyne, že v i případě procesního neúspěchu takovéto náklady nehradí neúspěšný účastník. Nicméně v tomto případě soudní tlumočník nebyl do řízení přibrán z důvodu tlumočení některému z účastníků do mateřského jazyka, ale jen z důvodu překladu písemnosti, na kterou v rámci své argumentace odkázala žalobkyně. Je ustálenou praxí, že v soudních řízeních s cizím (mezinárodním) prvkem je věcí účastníka, aby na své náklady zajistil překlad písemností, na které odkazuje nebo které navrhuje k důkazu. Pokud toto neučiní, pak překlad zajistí stát (soud) ze své úřední povinnosti. Vzniklé náklady je však třeba považovat za náklady státu ve smyslu § 148 odst. 1 o.s.ř. V tomto případě není rozhodné, že překládaná listina nebyla prováděna k důkazu, ale jen na podporu právního názoru zastávaného žalobkyní. Proto za této situace soud I. stupně postupoval správně, pokud procesně neúspěšné žalobkyni uložil podle § 148 odst. 1 o.s.ř. vzniklé náklady zaplatit.

19. Odvolací soud podle § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil závislý výrok IV. o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudem I. stupně, neboť při jeho přezkumu dospěl k jiné výši nákladů procesně úspěšné žalované než soud I. stupně. Soud I. stupně správně použil ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., podle kterého dovodil, že žalovaná má vůči žalobkyni právo na plnou náhradu nákladů řízení v souvislosti s jejím právním zastoupením. Při výpočtu nákladů za právní zastoupení však nezohlednil ust. § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále advokátní tarif). V tomto směru tedy nebylo zohledněno, že žalobkyně žalobou uplatnila dva nároky nároky, pro něž spojení ke společnému projednání není stanoveno jiným právním předpisem. Prvním nárokem byl nárok na zaplacení částky 193 788 Kč a druhým nárokem určení, že postupem žalované v oblasti odměňování došlo k diskriminaci žalobkyně. V případě prvního nároku činí tarifní hodnota 193 788 Kč (což dle § 7 advokátního tarifu odpovídá odměně 8 860 Kč), v případě druhého nároku činí tarifní hodnota podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu 10 000 Kč (což podle § 7 advokátního tarifu odpovídá odměně 1 500 Kč). Odměna za jeden úkon tedy neměla být přiznána v částce 8 860 Kč, jak učinil soud I. stupně, ale v částce 10 360 Kč. Zástupce žalované učinil ve smyslu § 11 odst. 1 advokátního tarifu 8 úkonů právní služby, které spočívají v : 1) převzetí a příprava zastoupení, 2) vyjádření k žalobě, 3) účast na prvním setkání s mediátorem, 4) účast na jednání [datum], 5) účast na jednání [datum], 6) účast na jednání [datum], 7) účast na jednání [datum], 8) účast na jednání [datum]. Účast na jednání dne [datum], kdy nebylo zahájeno vlastní jednání a bylo jen mezi účastníky dohodnuto, že proběhne mediační řízení, bylo ve smyslu § 11 odst. 2 písm. g/ advokátního tarifu hodnoceno jako úkon spočívající v přípravě jednání, za který náleží poloviční odměna. Odměna za tyto vykonané úkony právní služby tak dosáhla ve svém součtu 88 060 Kč (8,5 x 10 360 Kč). Podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu za každý úkon právní služby náleží zástupci žalované režijní paušál ve výši 300 Kč (celkem 2 700 Kč). Náklady za právní zastoupení tak dosáhly celkové částky 90 760 Kč. Jelikož bylo osvědčeno, že zástupce žalované je plátcem DPH, byla tato částka podle § 137 odst. 3 o.s.ř. navýšena o 21 % DPH (19 059,60 Kč) na celkovou částku 109 819,60 Kč. Proto bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

20. O nákladech odvolacího řízení (výrok III. tohoto rozsudku) bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. a procesně úspěšné žalované byla přiznána plná náhrada nákladů řízení v celkové částce 25 797,20 Kč. Tato částka představuje náklady za právní zastoupení žalované a byla vypočtena podle advokátního tarifu. Zástupce žalované v odvolacím řízení učinil 2 úkony právní služby, které podle § 11 odst. 1 advokátního tarifu spočívaly v písemném vyjádření k odvolání a v účasti u jednání odvolacího soudu dne [datum]. Odměna za tyto úkony právní služby tedy dosáhla částky 20 720 Kč (2x 10 360 Kč). Podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu za tyto 2 úkony náleží paušální náhrada ve výši 600 Kč (2x 300 Kč). Celkem tak náklady za právní zastoupení dosáhly částky 21 320 Kč. S připočtením 21 % DPH ve výši 4 477,20 Kč tak celkové náklady za právní zastoupení žalované v odvolacím řízení dosáhly částky 25 797,20 Kč.

Poučení