15 CO 95/2022 - 106

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Karly Nekolové a Mgr. Jana Rýznara ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa], [země] [anonymizováno] zastoupená advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení částky 522 755 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 9. 11. 2020, č. j. 16 C 17/2017-87, takto:

Výrok

Usnesení okresního soudu se potvrzuje.

Odůvodnění

1. Okresní soud v záhlaví označeným usnesením rozhodl, že námitka žalované o nedostatku mezinárodní příslušnosti (pravomoci) Okresního soudu v Karviné se zamítá.

2. V odůvodnění rozhodnutí okresní soud posoudil námitku mezinárodní nepříslušnosti vznesenou žalovanou jako nedůvodnou. Dovodil, že mezinárodní příslušnost Okresního soudu v Karviné je dána dle čl. 7 odst. 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen„ Nařízení Brusel I bis“), publikované v Úředním věstníku Evropské unie L351/1 dne 20. 12. 2012. Vyložil, že při aplikaci pravidla alternativní deliktní příslušnosti podle článku 7 odst. 2 Nařízení Brusel I bis je tak relevantní místo, kde došlo ke škodné události. Dle okresního soudu z žalobních tvrzení a listinných důkazů k ní přiložených (výpisu z bankovního účtu žalobkyně a výdajových pokladních dokladů žalobkyně ze dne [datum]) vyplývá, že k bezdůvodnému obohacení žalované mělo dojít výplatou peněžních prostředků žalobkyně ve výši 522 755 Kč žalované, a to na území České republiky v [obec], dospěl k závěru, že je dána jeho mezinárodní i místní příslušnost podle článku 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, když k tvrzené škodné události, tedy k ochuzení - majetkové újmě na straně žalobkyně a ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované, došlo v místě, jež se nachází na území České republiky, a to v sídle žalobkyně v [obec].

3. Proti tomuto usnesení podala žalovaná včasné odvolání s návrhem, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a řízení zastavil. Žalobkyně předestřela svůj právní názor, že je dána mezinárodní příslušnost polských soudů a české soudy nejsou k rozhodnutí tohoto sporu mezinárodně příslušné. Žalovaná namítala, že tvrdí-li žalobkyně, že předmětem žaloby je nárok na vydání bezdůvodného obohacení, pak k tomuto bezdůvodnému obohacení muselo dojít na území [země], a to proto, že žalovaná má sídlo v [země] a současně případná platba v hotovosti mohla být provedena taktéž výhradně na území [země] do pokladny žalované v sídle žalované v [země], jinak by v hotovosti faktura uhrazena býti nemohla, stejně tak k vystavení„ fiktivní“ faktury muselo dojít na území [země]. Dále vytkla okresnímu soudu, že k posouzená námitky absence mezinárodní příslušnosti neprovedl žádné dokazování a vycházel jen z tvrzení a listinných důkazů k žalobě přiložených. Již ze samotného výpisu z účtu žalobkyně a z výdajových pokladních dokladů žalobkyně ze dne [datum], nelze dovodit, že by ke vzniku bezdůvodného obohacení mělo dojít v místě na území České republiky. Pokud by se obohacení projevilo v majetkové sféře žalované, pak by se projevilo na území [země], kde má žalovaná své sídlo, když samotným výběrem peněz z účtu žalobkyně žalobkyni ještě žádná škoda nevznikla, samotným výběrem nedošlo k úhradě jakéhokoliv závazku. Nadto žalovaná celou dobu tvrdí, že žádnou fiktivní fakturu nevystavila, ale faktura byla vystavena za skutečně poskytnuté služby, jedná se tedy o spor ze smlouvy za poskytnuté služby a správně měl být na mezinárodní příslušnost aplikován článek 7 odst. 1 Nařízení Brusel I bis a nikoliv článek 7 odst. 2 tohoto nařízení. Místo poskytování služeb se nacházelo rovněž na území Polska, když služby byly vykonávány ze sídla žalované, kde se nachází rozsáhlé administrativní zázemí společnosti a odkud bylo vykonáváno veškeré obchodní vedení žalobkyně.

4. Žalobkyně se k odvolání žalované nevyjádřila.

5. Krajský soud v Ostravě, jako soud odvolací, přezkoumal napadené usnesení v souladu s § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ o. s. ř.“), přezkoumal i řízení vydání napadeného rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že odvolání je nedůvodné a jsou splněny podmínky pro potvrzení napadeného usnesení jako ve výroku věcně správného dle § 219 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

6. Z dosavadního obsahu spisu odvolací soud zjistil, že řízení bylo zahájeno dne [datum] žalobou podanou u Okresního soudu v Karviné. Žalobkyně se vůči žalované domáhá zaplacení částky 522 755 Kč s úrokem z prodlení v zákonné sazbě z této částky za dobu od [datum] do zaplacení. Skutkově uplatněný nárok žalobkyně odůvodnila tak, že se jedná o částku, která byla žalované ze strany žalobkyně vyplacena bez právního důvodu, po právní stránce uvedla, že částka představuje bezdůvodné obohacení žalované na úkor žalobkyně, které je žalovaná povinna žalobkyni vydat (zaplatit). Tvrdila, že žalovaná vystavila dne [datum rozhodnutí] žalobkyni fakturu č. [číslo] [číslo] na částku 85 000 PLN, ve faktuře žalovaná uvedla, že se jedná o vyúčtování odměny za poskytování logistických a skladovacích služeb za období od [datum] do [datum]. Dne [datum] byl z účtu žalobkyně proveden hotovostní výběr na pobočce [právnická osoba] v obci [obec] ve výši 500 000 Kč a dále výběr částky 20 000 Kč prostřednictvím bankomatu umístěného ve stejné obci. Tyto prostředky žalobkyně byly následně použity na úhradu předmětné faktury, která byla uhrazena v hotovosti částkou 522 755 Kč, provedení této úhrady bylo v účetnictví žalobkyně zaúčtováno výdajovými pokladními doklady [číslo] [číslo] vystavenými téhož dne, každý na částku 261 377,50 Kč. V rozhodném období byl současný jednatel žalobkyně p. [příjmení] současně ředitelem oddělení prodeje a marketingu žalované a není mu známo, že by mezi účastníky byla uzavřena jakákoliv smlouva, na jejímž základě by byly žalobkyni ze strany žalované poskytovány služby uvedené ve faktuře. Žalovanou bylo žalobkyni v roce [rok] dodáváno zboží, nicméně jeho doprava z [země] do České republiky byla zahrnuta v kupní ceně zboží. Fakturou účtované služby tak již byly zaplaceny v kupních cenách zboží anebo nebyly vůbec poskytnuty. V rozhodném období byl společníkem žalované a osobou oprávněnou jednat za žalovanou p. [jméno] [jméno] [příjmení], který byl zároveň jednatelem žalobkyně (jmenován dne [datum] a odvolán dne [datum]). Právě tato osoba dala pokyn u žalované k vystavení sporné faktury a stejná osoba dala pokyn u žalobkyně k jejímu proplacení. Zaplacené služby nebyly ani ujednány a ani pro žalobkyni provedeny, částka tak představuje bezdůvodné obohacení žalované, které žalovaná žalobkyni nevrátila ani po výzvě ze dne [datum]. Žalobkyně rovněž podala u Krajského soudu v Ostravě žalobu na p. [příjmení] na náhradu škody způsobené porušením povinnosti jednatele jednat s péčí řádného hospodáře, věc doposud není rozhodnuta. Žalobkyně v návrhu uvedla, že je dána mezinárodní příslušnost (pravomoc) českých soudů dle čl. 5 odst. 3 Nařízení Rady ES č. 44/2001 (dále jen„ Nařízení Brusel I“), neboť k protiprávnímu jednání došlo na území České republiky a je dána i místní příslušnost Okresního soudu v Karviné, neboť k přijetí bezdůvodného obohacení žalovanou došlo v [obec].

7. Žalovaná ve svém prvním vyjádření k žalobě ze dne [datum] (čl. 59 spisu) vznesla námitku absence mezinárodní příslušnosti (pravomoci) českých soudů. Předně namítala, že mezinárodní příslušnost je nutno posoudit dle Nařízení Brusel I bis a nikoliv dle předchozího Nařízení Brusel I. Odkázala na čl. 7 odst. 2 Nařízení Brusel I bis s tím, že žalovaná mající sídlo v [země] může být žalována v jiném členském státě výjimečně ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události. Pokud bezdůvodnému obohacení dle tvrzení žalobkyně došlo, pak hotovostní platba musela být provedena na území [země], neboť musela být provedena do pokladny žalované, která sídlí v [země]. Dále žalovaná namítala, že žalobkyní uplatněná pohledávka, tj. tvrzené bezdůvodné obohacení, se řídí dle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007, o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II), právem polským dle čl. 10 odst. 3 Nařízení Řím II. K tvrzené pohledávce dále žalovaná uvedla, že se nejedná o fiktivní fakturu, ale tam účtovaná částka byla podložena poskytnutými službami, kdy žalovaná v roce 2012 poskytovala žalobkyni intenzivní podporu při rozvoji obchodní činnosti, ostatně existenci tohoto závazku žalobkyně dokumentem ze dne [datum] uznala. Existuje tak zákonná domněnka existence závazku, a pokud chce žalobkyně tvrdit, že služby nebyly poskytnuty, musí to rovněž i prokázat, břemeno tvrzení a důkazní tíží žalobkyni.

8. Žalobkyně s argumentací žalované vyjádřila podáním ze dne [datum] nesouhlas, trvala na tom, že dle čl. 7 odst. 2 Brusel I bis je nutno dovodit pravomoc českých soudů, neboť není rozhodné, kde se nachází pokladna žalované. Bezdůvodné obohacení vzniká okamžikem, kdy obohacený plnění přijal, a to bez ohledu na to, jak s ním pak naložil. Nadto k výběru a platbě peněz, tj. k ochuzení žalobkyně a obohacení žalované došlo na jediném místě, rozhodným právem je tedy české právo a pravomocné jsou české soudy. Nesouhlasila se závěrem žalované, že by žalobkyně pohledávku účtovanou předmětnou fakturou uznala, když potvrzení o inventarizaci pohledávek není uznáním závazku, když neobsahuje projev vůle účtovanou položku uznat, proto břemeno tvrzení a důkazní o tom, že služby účtované fakturou byly poskytnuty, nese žalovaná.

9. Odvolání žalované vyhodnotil odvolací soud jako odvolání včasné, přípustné, avšak nedůvodné. Napadené usnesení je ve výroku (nikoliv co do právní argumentace) věcně správné (§ 219 o. s. ř.).

10. V dané věci je zcela zřejmé, že řízení v sobě obsahuje cizí prvek, který je dán osobou žalované, jež je zahraniční právnickou osobou se sídlem v [země] (viz výpis z rejstříku na čl. 8 spisu).

11. Nařízení Brusel I bis je podle čl. 66 odst. 1 použitelné jen na řízení zahájená dne 10. 1. 2015 a později. Okresní soud proto zcela správně posuzoval pravomoc (mezinárodní příslušnost) českých soudů podle Nařízení Brusel I bis.

12. Podle čl. 4 nařízení Brusel I bis platí, že nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.

13. Již nyní je zcela zřejmé, že mezinárodní příslušnost českých soudů ve vztahu k žalované nemůže být dána dle čl. 4 bod 1 Nařízení Brusel I bis, neboť žalovaná neměla ke dni zahájení tohoto řízení své sídlo v České republice, ale v jiném členském státě EU, a to v [země].

14. Rovněž se ze skutkových tvrzení týkajících se žalovaného nároku nepodává, že by byla dána výlučná příslušnost českých soudů (čl. 24 Nařízení Brusel I bis). Dle skutkových tvrzení, na nichž je založen uplatněný nárok, se podává, že se nejedná o věc pojištění, či o spor ze spotřebitelské smlouvy, a proto nelze příslušnost založit ani dle oddílu 3 či oddílu 4 Nařízení Brusel I bis.

15. Žalovaná ihned při prvním úkonu uplatnila námitku absence mezinárodní příslušnosti českých soudů, a proto nemůže být příslušnost českých soudů založena ani postupem dle čl. 26 Nařízení Brusel I bis.

16. Pravidlo o obecné (základní) soudní příslušnosti (čl. 4 Nařízení Brusel I bis) je doplněno v čl. 7 bodu 1 Nařízení Brusel I bis pravidlem o zvláštní příslušnosti ve smluvních věcech, které odpovídá cíli úzkého vztahu a je odůvodněno existencí úzkého vztahu mezi smlouvou a soudem, který má o sporu rozhodnout (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 3. 5. 2007 ve věci C -386/05, Color Drack GmbH proti Lexx International Vertriebs GmbH, bod 22).

17. Podle čl. 7 odst. 1 Nařízení Brusel I bis platí, že osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována, a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; b) pro účely tohoto ustanovení, a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku: -) v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam podle smlouvy zboží bylo nebo mělo být dodáno, -) v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytovány, c) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a).

18. Podle článku 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis může být osoba, která má bydliště v některém členském státě, být v jiném členském státě žalována ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodní události.

19. Odvolací soud má oproti názoru okresního soudu za to, že na věc nedopadá čl. 7 odst. 2 Nařízení Brusel I. bis.

20. Článek 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis se aplikuje ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti, zatímco čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis se použije v případě, že„ předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“. Vzhledem k tomu, že znění čl. 7 odst. 1 a 2 nařízení Brusel I bis je shodné se zněním čl. 5 odst. 1 a 3 nařízení EU č. 44/2001 (dále jen„ nařízení Brusel I“), je třeba při jeho interpretaci vycházet z judikatury SDEU k těmto ustanovením (srov. bod 34 recitálu a čl. 80 nařízení Brusel I bis; DICKINSON, A., LEIN, E. The Brussels I Regulation Recast. Oxford: Oxford University Press, 2014, s. 26-27).

21. Slovní spojení„ ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“ ve smyslu čl. 7 odst. 2 Nařízení Brusel I bis a„ předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“ ve smyslu čl. 7 odst. 1 tohoto nařízení musejí být vykládány autonomně, a to především s přihlédnutím k systematice a cílům nařízení, aby bylo zajištěno jeho jednotné uplatňování ve všech členských státech. Nemohou být proto chápány jako odkaz na kvalifikaci právního vztahu projednávaného před vnitrostátním soudem v příslušném vnitrostátním právu (srov. rozsudky SDEU ze dne 13. 3. 2014, ve věci C -548/12, M. B. proti Fabrication de Montres Normandes EURL a K. F., bod 18, a ze dne 14. 7. 2016, ve věci C -196/15, Granarolo SpA proti Ambrosi Emmi France SA, bod 19). Jinak řečeno, to, že žalobkyně sama kvalifikuje svůj nárok po právní stránce jako bezdůvodné obohacení, či to, že dle práva se vskutku bude jednat o nárok z titulu bezdůvodného obohacení, ještě neznamená, že mezinárodní příslušnost bude určována dle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis.

22. Věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis zahrnují všechny návrhy, které usilují o určení odpovědnosti žalovaného a které nesouvisí se smlouvou nebo nároky ze smlouvy ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. a) tohoto nařízení (srov. výše uvedený rozsudek SDEU ve věci C -548/12, B., bod 20).

23. Článek 7 odst. 1 Nařízení Brusel I bis upravuje příslušnost pro nároky ze smlouvy, jimiž se rozumí nikoliv pouze nároky z uzavřených smluv, ale taktéž nároky odpovídající závazkům dobrovolně převzatým jednou stranou vůči druhé, aniž by došlo k uzavření smlouvy, dále jimi se rozumí nároky ze smluv, jejichž uzavření či platnost jsou mezi stranami sporné, či nároky na náhradu škody způsobené porušením právní povinnosti. Při aplikaci článku 7 odst. 1 se primárně použije písm. b), teprve není-li možno pravidla pro určení příslušnosti dle tohoto ustanovení použít, určí se příslušnost prostřednictvím písmene c) za pomoci pravidla upraveného v písm. a).

24. Je zřejmé, že základem sporu je tvrzený nárok žalobkyně, který žalobkyně skutkově vylíčila tak, že žalované zaplatila v hotovosti dvakrát po 261 377,50 Kč, celkem částku 522 755 Kč, na fakturu č. [číslo] [číslo] ze dne 31. 12. 2012, kterou žalovaná žalobkyni vyúčtovala logistické a skladovací služby v období od [datum] do [datum], avšak tyto služby žalovaná pro žalobkyni neprovedla, jednalo se o fiktivní fakturu, když žalobkyně od žalované v roce [rok] odebírala zboží na základě kupních smluv, ale cena dopravy zboží byla vždy zahrnuta v kupní ceně zboží a byla i zaplacena. Dále tvrdila, že pokyn k vystavení faktury dal žalované p. [příjmení], který byl osobou oprávněnou jednat za žalovanou a pokyn k výběru peněz žalobkyně z jejího účtu a pokyn k úhradě faktury dal rovněž p. [příjmení], který byl v danou dobu zároveň jednatelem žalobkyně. Žalobkyni tím, že na fakturu platila, aniž by zde byl právní důvod k plnění, vznikla pohledávka na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalované, která je povinna toto obohacení vydat. Naopak žalovaná tvrdila, že v roce [rok] žalobkyni dodávala zboží z [země] do České republiky, přičemž na konci roku [rok] mezi stranami byla dohoda o poskytování logistických a skladovacích služeb, služby byly poskytnuty a jejich cena žalobkyní zaplacena.

25. S ohledem na skutečnost, že se žalobkyně domáhá vrácení zaplacené žalované částky z titulu neoprávněného účtování ceny za služby, jež poskytnuty nebyly, ale kterou žalobkyně žalované na základě vystavené faktury zaplatila, má odvolací soud za to, že se nejedná o nárok z titulu deliktní či kvazideliktní odpovědnosti (jak ji autonomně vykládá Nařízení Brusel I bis), ale o nárok ze smlouvy, jejíž uzavření je sporné. Žalobkyně tvrdí, že žádná dohoda o poskytování služeb mezi účastníky ujednána nebyla a pokud na fakturu za služby platila, plnila zcela bez právního důvodu, naopak žalovaná tvrdí, že předmětné plnění bylo žalobkyní poskytnuto dobrovolně poté, co jí byla vystavena faktura, kterou byla účtována cena za služby logistické a obchodní poskytnuté žalobkyni v době od [datum] do [datum]. V daném případě jde tedy o věc smluvní povahy a spor z pohledu Nařízení Brusel I bis spadá dle názoru odvolacího soudu do kategorie žalob, jejichž„ předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“, lhostejno, že je uzavření smlouvy sporné. Pro určení mezinárodní i místní příslušnosti soudu je z toho důvodu v projednávané věci aplikovatelný čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis a nikoliv čl. 7 odst. 2 Brusel I bis.

26. Za této situace může být mezinárodní příslušnost českých soudů dána jen tehdy, pokud bude dána dle čl. 7 či čl. 8 Nařízení Brusel I bis (tzv. mezinárodní příslušnost na výběr daná). K této příslušnosti na výběr dané standardně Evropský soudní dvůr (dále jen„ ESD“) ve svých rozhodnutích judikuje, že kromě sídla žalovaného by měla existovat i jiná kritéria pro určení příslušnosti založená na úzké vazbě mezi soudem a podanou žalobou nebo usnadňující řádný výkon spravedlnosti. Existence této úzké vazby by měla posílit právní jistotu a předejít možnosti, aby žalovaný byl žalován v řízení před soudem členského státu, jehož příslušnost nemohl rozumně předpokládat. Odvolací soud zdůrazňuje, že čl. 7 odst. 1 Nařízení Brusel I bis řeší nejen otázku mezinárodní příslušnosti soudů, ale zároveň také otázku místní příslušnosti toho kterého konkrétního soudu členského státu. Tato právní úprava místní příslušnosti má přednost před pravidly určujícími místní příslušnost dle vnitrostátních předpisů.

27. K námitce žalované, že okresní soud přijal závěr o své mezinárodní příslušnosti, aniž by provedl dokazování, odvolací soud uvádí, že tato námitka není důvodná. Lze odkázat na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5535/2015, jež bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 94/2018, dále lze odkázat například na odstavec 27. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 6002/2016. V těchto rozhodnutích Nejvyšší soud vyložil, že při určování mezinárodní pravomoci (příslušnosti) není soud povinen provádět podrobné dokazování v souvislosti se spornými skutečnostmi, které jsou relevantní jak pro otázku příslušnosti, tak pro existenci uplatněného nároku, i když jsou tvrzení zpochybňována druhou stranou. Soud může posoudit mezinárodní příslušnost ve světle všech informací, které má k dispozici (srovnej rozsudek SDEU ze dne 28. 1. 2015, ve věci C -375-13, H. K. proti Barclays bank plc body 64a a 65). Odvolací soud ve shodě s okresním soudem proto vycházel pouze z obsahu spisu včetně připojeného spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. [spisová značka], tj. pouze z listin zde založených a z tvrzení účastníků.

28. Odvolací soud se tedy zabýval tím, zda je dána mezinárodní příslušnost českých soudů dle čl. 7 Nařízení Brusel I bis.

29. Smyslem článku 7 odst. 1 písm. b) Nařízení Brusel I bis je založit společný základ pro určení mezinárodní příslušnosti pro všechny spory ze zde uvedených typů smluv (smlouvy o prodeji zboží a smlouvy o poskytování služby), a to bez ohledu na to, který konkrétní závazek (ze smluv o dodání zboží či smlouvy o poskytnutí služby) je předmětem žaloby. Příslušnost dle čl. 7 odst. 1 písm. b) Nařízení Brusel I bis je možno určit pouze tehdy, pokud smlouva stanoví místo dodání zboží či místo provedení služby, nebo v případě, že zboží bylo dodáno či služba poskytnuta. V ostatních případech prodeje zboží či poskytování služeb je nutno pro žalobu o nárok ze smlouvy určit dle článku 7 odst. 1 písm. a) Nařízení Brusel I bis. Pod pojmem zboží se v souladu s čl. 23 a násl. Smlouvy o založení evropského společenství rozumí výrobky, které mají hodnotu vyjádřitelnou v penězích a jsou schopny se stát předmětem obchodní transakce. Službou se rozumí dle čl. 49 a násl. Smlouvy o založení Evropského společenství plnění, která jsou zpravidla poskytována za úplatu.

30. V případě více míst dodání v témže členském státě je soudem příslušným k rozhodnutí o všech nárocích ze smlouvy o prodeji zboží soud, v jehož obvodu se nachází místo hlavního dodání, a nelze-li jej určit, kterýkoliv ze soudů, v jehož obvodu došlo k dodání zboží.

31. Předmětná faktura byla vyúčtována za údajně poskytované dopravní a logistické služby v souvislosti s dodáváním zboží žalované žalobkyni, které probíhalo z [země] do České republiky. Žalobkyně tvrdí, že veškeré služby, které s dodáním zboží souvisely (doprava, balné apod.), byly již zahrnuty v kupních cenách zboží, které uhradila, a proto je neměla povinnost hradit znovu. Naopak z připojeného spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. [spisová značka] odvolací soud zjistil, že v této věci vystupuje jako žalobce naše žalobkyně a jako žalovaný p. [jméno] [jméno] [příjmení]. V tomto sporu p. [příjmení] (v rozhodné době osoba oprávněná jednat za žalobkyni i žalovanou) k předmětné faktuře ve svém podání ze dne [datum] (kopie na čl. 65 spisu) sp. zn. uvedl, že předmětnou fakturou č. [číslo] [číslo] byly vyúčtovány skutečně provedené služby, a to realizace dodávek, zajištění logistiky a skladování v době od [datum] do [datum], kdy oprávněnost této částky se podává z dokumentu podepsaného jednatelem žalobkyně [jméno] [příjmení] ze dne [datum], který v tomto dokumentu prohlašuje, že v období od prosince [rok] do prosince [rok] realizovala společnost [právnická osoba] dodávky zařízení a gastronomických strojů včetně montáže a záručního servisu v hodnotě 830 310,03 PLN a v této částce je zahrnuta rovněž faktura č. [číslo] [číslo] na částku 85 000 PLN. K dodávkám zboží uvedl, že veškeré zboží bylo uskladněno a baleno ve skladu [právnická osoba] v [země] a následně bylo zaměstnanci této společnosti dopraveno do provozovny žalobkyně v České republice, a to na základě dílčích objednávek žalobkyně. Dále uvedl, že tyto služby nebyly zahrnuty v ceně jednotlivých výrobků, které byly prodávány žalobkyni se sníženou marží s tím, že hodnota těchto služeb bude vyúčtována dodatečně, a to ve chvíli, kdy to finanční situace žalobkyně dovolí.

32. Z uvedeného je dle názoru odvolacího soudu zjevné, že mezi stranami je spor o to, zda cena za tyto služby byla součástí kupních cen za zboží, které platila žalobkyně žalované, když žalobkyně tvrdí, že dopravné a jiné služby s koupí související byly součástí kupní ceny zboží, které žalovaná dodala žalobkyni z [země] do její provozovny v České republice, naopak žalovaná v tomto řízení tvrdí, že tyto služby součástí kupních cen nebyly a byla dodatečně uzavřena ústní dohoda na konci roku [rok] o tom, že budou tyto služby za rok [rok] doúčtovány a následně byly doúčtovány předmětnou fakturou a zaplaceny a tuto částku žaluje žalobkyně nyní vrátit zpět jako placenou bez právního důvodu.

33. Odvolací soud je toho názoru, že takto uplatněný nárok, který je předmětem tohoto řízení, je z pohledu Nařízení Brusel I bis nárokem ze smluv kupních na dodání zboží, kdy v souvislosti s dodáním zboží v roce [rok] poskytovala žalovaná žalobkyni služby (balení, skladování, dopravu zboží, činnost zaměstnanců žalované, umožnění používat e-shop), přičemž zboží bylo vždy dodáváno žalobkyni do České republiky. Pokud tedy žalobkyně zaplatila předmětnou fakturu, která měla zahrnovat cenu za služby v souvislosti s dodávkou zboží v roce [rok], ohledně níž je spor, zda měla být již zahrnuta v kupních cenách či ne (žalobkyně má za to, že tyto služby byly zahrnuty v kupních cenách a již je zaplatila, žalovaná naopak má za to, že součástí kupních cen nebyly a byla na konci roku ústní dohoda, že budou doúčtovány zvlášť), pak i nárok na vrácení takto zaplacené částky 85 000 PLN, je nárokem z kupních smluv, a je pro určení mezinárodní příslušnosti rozhodným určovatelem místo dodání zboží (sjednané či faktické), přičemž mezi stranami nikdy nebylo sporu o tom, že zboží bylo žalobkyni dodáváno žalovanou vždy do České republiky. Je tak dána dle čl. 7 odst. 1 písm. b) první odrážka Nařízení Brusel I bis mezinárodní příslušnost českých soudů projednat a rozhodnout tento spor.

34. Obiter dictum odvolací soud uvádí, že i pokud by se nejednalo o nárok z kupních smluv, ale o nárok ze smlouvy o poskytování služeb souvisejících s dodáním zboží, pak dle tvrzení žalované služby spočívaly v balení, skladování a dopravě zboží, tyto byly poskytovány na různých místech, balení a skladování probíhalo v [země], naopak zboží bylo dopravováno vždy do České republiky, tj. toto místo bylo místem, kde měla být služba v podobě dopravy zboží poskytnuta. Je zde tedy více míst poskytování služeb.

35. V případě většího počtu míst poskytování služeb je třeba v zásadě místem plnění rozumět místo, které zajišťuje nejužší vztah mezi smlouvou a příslušným soudem, přičemž nejužší vztah je zpravidla v místě hlavního poskytování služeb (srov. rozsudek SDEU ze dne 11. 3. 2010, ve věci C -19/09, Wood Floor Solutions Andreas Domberger GmbH proti Silva Trade SA, bod 33). Místo hlavního poskytování služeb musí být v co největším možném rozsahu odvozeno z ustanovení samotné smlouvy. Pokud to není možné, jelikož smlouva stanoví buď několik míst poskytování služeb, nebo nestanoví výslovně žádné specifické místo, je třeba zohlednit místo, kde je skutečně převážně vyvíjena činnost při výkonu smlouvy za podmínky, že poskytování služeb na uvedeném místě není v rozporu s vůlí smluvních stran, tak jak vyplývá z ustanovení smlouvy. V případě nemožnosti určit místo hlavního poskytování služeb ani na základě jejího faktického plnění je třeba určit toto místo jiným způsobem, který bere ohled jak na cíl předvídatelnosti, tak i na cíl úzkého vztahu, sledovaného zákonodárcem.

36. V tomto směru odkazuje odvolací soud na závěry rozsudku SDEU ve věci C -386/05, Color Drack GmbH, bod 42, kde tento soud uvedl, že při nemožnosti stanovení místa hlavního dodání (poskytnutí služby), kdy každé z míst má dostatečně úzký vztah s věcnými prvky sporu, může žalobkyně žalovat žalovanou u soudu místa dodání podle své volby (srov. rozsudek SDEU ve věci C -386/05, Color Drack GmbH, bod 42). Na základě uvedeného, pokud některé ze služeb žalovanou tvrzených byly poskytovány v České republice, tj. doprava zboží z [země] do České republiky, která tak co do služby dopravy byla místem poskytnutí služby, pak v případě více služeb s různými místy poskytnutí služeb, lze žalovanou žalovat u soudu místa poskytnutí služby dle volby žalobkyně. Tuto argumentaci uvádí odvolací soud pouze nad rámec, neboť toto rozhodnutí je vystavěno na závěru, že mezinárodní příslušnost se v tomto případě určuje dle čl. 7 odst. 1 písm. b) odrážka první, neboť jde o spor ze smlouvy na dodání zboží, kde je určovatelem místo dodání zboží, tj. Česká republika.

37. Mezinárodní příslušnost českých soudů je tak dle čl. 7 písm. b) první odrážka Nařízení Brusel I bis dána. Okresní soud proto rozhodl ve výroku věcně správně, pokud námitku žalované napadeným usnesením zamítl. Odvolací soud proto napadené usnesení jako ve výroku věcně správné v souladu s § 219 o. s. ř. potvrdil.

Poučení