15Co 26/2023

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Karly Nekolové a Mgr. Jana Rýznara ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] zastoupená advokátkou [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] naposledy bytem [adresa], [stát] [anonymizováno] zastoupený opatrovníkem [příjmení] [jméno] [příjmení], [titul]. sídlem [adresa], [PSČ] [obec] o zaplacení částky 424 013,10 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 5. 2022, č. j. 59 C 139/2018-159, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I.: a) co do částky 322 697,70 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky za dobu od 22. 5. 2018 do zaplacení potvrzuje; b) co do částky 101 315,40 Kč s úrokem ve výši 15,90 % ročně z částky 385 393,92 Kč za dobu od 19. 1. 2018 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 385 393,92 Kč za dobu od 19. 1. 2018 do 21. 5. 2018 a z částky 62 696,22 Kč za dobu od 22. 5. 2018 do zaplacení mění následovně: Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 101 315,40 Kč s úrokem ve výši 15,90 % ročně z částky 385 393,92 Kč za dobu od 19. 1. 2018 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 385 393,92 Kč za dobu od 19. 1. 2018 do 21. 5. 2018 a z částky 62 696,22 Kč za dobu od 22. 5. 2018 do zaplacení, se zamítá. c) co do nákladů řízení mění následovně: Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Ostravě na doplatku soudního poplatku za žalobu částku 2 351 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Ostravě na soudním poplatku za odvolání částku 16 135 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 424 013,10 Kč s úrokem ve výši 15,90 % ročně z částky 385 393,92 Kč za dobu od 19. 1. 2018 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z téže částky a za totožné období a uhradit náklady řízení v částce 54 423 Kč (výrok I.), a dále rozhodl, že o nákladech ustanoveného opatrovníka a o nákladech státu bude rozhodnuto samostatným usnesením (výrok II.).

2. Proti tomuto rozsudku, pouze však proti výroku I., podal žalovaný prostřednictvím svého opatrovníka odvolání, ve kterém opatrovník uvedl, že se mu nepodařilo žalovaného kontaktovat, a proto nemá za potvrzené, že by mezi účastníky byl uzavřen jakýkoliv právní vztah, ze kterého by mohlo dojít ke vzniku žalovaného nároku, a je tedy otázkou, zda soud I. stupně dospěl na základě provedených důkazů ke správným skutkovým zjištěním. Opatrovník tedy navrhl, aby Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací, přezkoumal skutková zjištění soudu I. stupně a následně rozhodl.

3. Žalobkyně se k odvolání žalovaného vyjádřila tak, že se okresní soud v napadeném rozhodnutí dostatečným způsobem vypořádal s prokázáním existence právního vztahu mezi účastníky, přičemž opatrovník ve svém odvolání nikterak nespecifikoval, nekonkretizoval, v čem spatřuje nedostatky skutkových zjištění soudu I. stupně. Žalobkyně proto navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako správného.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném výroku I., včetně řízení jeho vydání předcházejícího, přičemž při svém přezkumu postupoval dle ust. § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř. a žádné vady řízení uvedené v § 229 odst. 1 a 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. neshledal. Účastníky ani nebyly namítány. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je částečně důvodné.

5. Z obsahu spisu se podává, že v řízení zahájeném dne 7. 5. 2018 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 424 013,10 Kč s úrokem ve výši 15,90 % ročně z částky 385 393,92 Kč za dobu od 19. 1. 2018 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z téže částky a za totožné období. Skutkově tvrdila, že na základě dvou postupně uzavřených postupních smluv nabyla vůči žalovanému pohledávku ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 6. 5. 2016 mezi společností [právnická osoba] a žalovaným a nazvané jako Smlouva o Půjčce na kliknutí [číslo], na základě které banka poskytla žalovanému úvěr ve výši 400 000 Kč, jenž se žalovaný zavázal zaplatit v pravidelných měsíčních splátkách spolu se smluvním úrokem ve výši 15,90 % ročně a dalšími poplatky dle této smlouvy a ceníku. Žalovaný však řádně nehradil sjednané splátky, proto banka přistoupila dne 21. 12. 2017 k okamžitému zesplatnění celé dlužné částky. Žalobkyně požaduje po žalovaném zaplacení částky ve výši 424 013,10 Kč, která sestává z nesplacené jistiny úvěru ve výši 385 393,92 Kč, z dlužných poplatků ve výši 833 Kč, z dlužného smluvního úroku ve výši 37 027,39 Kč a z dlužného úroku z prodlení ve výši 758,79 Kč. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu, na kterou žalovaný nijak nereagoval a na dlužnou částku ničeho nezaplatil. Okresní soud nejprve ve věci rozhodl dne 24. 6. 2019 rozsudkem pro uznání, č. j. 59 C 139/2018-52, kterým žalobě v celém rozsahu vyhověl s odůvodněním, že se žalovaný v řízení na výzvu okresního soudu ke kvalifikovanému vyjádření se k žalobě ve smyslu ust. § 114b o. s. ř., obsaženou v usnesení ze dne 23. 11. 2018, č. j. 59 C 139/2018-35, a doručenou žalovanému na adresu jeho bydliště v Polské republice, nevyjádřil, čímž nastoupila fikce uznání nároku uplatněného žalobou. Rozsudek opatřený překladem do polského jazyka se však již okresnímu soudu prostřednictvím dožádaného soudu v Polské republice nepodařilo doručit, a to se závěrem, že žalovaný je na doručovací adrese v Polské republice neznámý. Žalovanému byl usnesením okresního soudu ze dne 27. 4. 2021, č. j. 59 C 139/2018-99, ustanoven podle ust. § 29 odst. 3 o. s. ř. pro řízení z důvodu jeho neznámého pobytu opatrovník. K jeho odvolání pak Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. 12. 2021, č. j. 15 Co 85/2021-124, napadený rozsudek pro uznání zrušil se závěrem, že nebyly splněny podmínky jeho vydání spočívající v nedostatku relevantních tvrzení obsažených v žalobě. Okresní soud v dalším průběhu řízení žalobkyni usnesením ze dne 9. 2. 2022, č. j. 59 C 139/2018-128, vyzval k doplnění tvrzení, pokud jde o způsob uzavření smlouvy o půjčce, o specifikaci uplatněných nároků a o posouzení úvěruschopnosti žalovaného, na kterou žalobkyně reagovala podáním ze dne 5. 4. 2022 tak, že předmětná smlouva o půjčce byla uzavřena mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným prostřednictvím přímého bankovnictví, jež bylo sjednáno na základě smlouvy o poskytování bankovních a dalších služeb ze dne 27. 1. 2015, při jejímž uzavření byla totožnost žalovaného ověřena z průkazu jeho totožnosti. Způsob, jakým je přímé bankovnictví využíváno, je popsán v této smlouvě, přičemž klient a banka se dohodli, že pro ověření autora pokynu či pokynu ke smlouvě bude klient rovněž používat elektronické identifikační prostředky, jež jsou mu dostupné v souvislosti se službami přímého bankovnictví a blíže specifikovány v podmínkách přímého bankovnictví. Klient a banka se dohodli na nastavení elektronického klíče k účtu, kdy oprávněnou osobou je majitel účtu klientské [číslo] oprávněná osoba bude používat mobilní elektronický klíč SMS na telefonním čísle [anonymizováno] [tel. číslo] [anonymizováno] (za použití údaje I. - PIN/T-PIN předaného uživateli v zabezpečené obálce bankou, jejíž převzetí uživatel podpisem smlouvy potvrdil). Žalovanému byl přidělen jedinečný identifikátor klientské číslo, za jehož pomoci byla ověřena jeho identita i při sjednávání smlouvy o půjčce na kliknutí. Jméno klienta [jméno] [jméno] [příjmení], klientské číslo: [číslo], číslo mobilního telefonu: [anonymizováno] [tel. číslo] [anonymizováno], datum 6. 5. 2016, čas 11: 08:11 hod., certifikační výzva: [číslo], dále certifikační kód. Žalobkyně dále uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně při schvalování úvěru vycházela z údajů poskytnutých bance klientem. Žádost klienta byla hodnocena individuálně, v souladu s platnými schvalovacími strategiemi banky a s principy obezřetného úvěrování. V rámci posouzení úvěruschopnosti klienta byly kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra ČR. Při hodnocení úvěruschopnosti klienta banka porovnávala jeho příjem a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat z Českého statistického úřadu. Výpočtem banka získala částku disponibilních zdrojů klienta. Zkoumáním úvěruschopnosti nebyla bankou zjištěna žádná skutečnost, která by v poskytnutí úvěru bránila. Po provedeném individuálním hodnocení klienta banka žádosti klienta vyhověla s tím, že pro řádné a objektivní posouzení úvěruschopnosti klienta je rozhodující výpis z běžného účtu, ze kterého jsou patrny jak příjmy, tak výdaje klienta, jimiž věřitel disponoval, neboť pro žalovaného vedl běžný účet. Dále žalobkyně uvedla, že částka 833 Kč sestává z dlužných poplatků za pojištění ve výši 119 Kč měsíčně za období měsíců května až listopadu 2017 sjednaných přímo v úvěrové smlouvě a splatných vždy k poslednímu dni v měsíci. Současně odkázala na výpočet kapitalizovaného smluvního úroku v částce 37 027,39 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení v částce 758,79 Kč tabulkou úročení spotřebitelského úvěru a tvrdila, že veškeré dokumenty pro žalovaného byly tomuto zasílány jak na adresu jeho trvalého pobytu v Polské republice, jíž uvedl přímo ve smlouvě, tak i na adresu korespondenční, kterou nahlásil přímo právní předchůdkyni žalobkyně, nacházející se na adrese [adresa].

6. Okresní soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní a dospěl k závěru, že žalovaný uzavřel se společností [právnická osoba] dne 6. 5. 2016 smlouvu o Půjčce na kliknutí [číslo]. Banka poskytla žalovanému úvěr ve výši 400 000 Kč, za který si smluvní strany sjednaly úrok ve výši 15,90 % ročně a další poplatky dle ceníku banky. Žalovaný sám sdělil dvě adresy svého bydliště, jednu v Polsku a jednu v České republice. Banka vedla u osoby žalovaného běžný účet, tedy měla přehled o jeho příjmech a výdajích při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného při poskytování úvěru a vysvětlila, jakým způsobem její předchůdkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Z výpisu z účtu okresní soud vzal za prokázáno, že žalovaný úvěr na svůj běžný účet obdržel. Žalovaný sjednané splátky řádně nesplácel, banka žalovanému účtovala poplatky, úroky z prodlení a úroky sjednané ve smlouvě a pro neplnění sjednaných splátek úvěr zesplatnila. Okresní soud konstatoval, že nebylo zjištěno, že by žalovaný sdělil jinou adresu svého trvalého bydliště či jinou korespondenční adresu. Banka odesílala písemnosti žalovanému na obě adresy sdělené žalovaným. Následně banka uzavřela se [právnická osoba] [anonymizováno] smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 26. 1. 2018, a to i na pohledávky za žalovaným z předmětné smlouvy o úvěru. Žalovanému bylo postoupení pohledávky řádně oznámeno. Následně [právnická osoba] [anonymizováno] uzavřela smlouvu o postoupení pohledávek se žalobkyní, kdy i toto postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno. Žalobkyně dle okresního soudu řádně předžalobní výzvou vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky z předmětné smlouvy o úvěru. S těmito závěry okresní soud žalobě v celém rozsahu vyhověl a zavázal žalovaného dále také k plné náhradě nákladů řízení, kterou vyčíslil částkou 54 423 Kč.

7. U odvolacího jednání účastníci setrvali na svých stanoviscích.

8. Odvolací soud nejprve konstatuje, že považuje za správný v rozsudku okresního soudu výslovně nevyjádřený závěr o mezinárodní příslušnosti soudů České republice pro dané řízení, byť je žalovaný občanem Polské republiky s poslední známou adresou pobytu právě na území Polské republiky, a to ve smyslu článku 7 odst. 1 písm. a) a b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, neboť předmětem sporu byly nároky ze smlouvy o úvěru a Česká republika je místem, kde závazek vyplývající z této smlouvy měl být splněn. Současně podnikatel, s níž žalovaný jako spotřebitel smlouvu uzavřel, [právnická osoba], [IČO], nemá sídlo ani pobočku ve státě bydliště žalovaného, tedy v Polské republice (čl. 17 odst. 1 písm. c), odst. 2 shora uvedeného nařízení). V souladu s článkem 3 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I.) pak na posouzení dané věci okresní soud správně aplikoval právní řád České republiky, když použití tohoto práva si účastníci smluvili v článku XV bod 1 předmětné smlouvy o půjčce.

9. Odvolací soud postupem podle ust. § 129 odst. 1 o. s. ř. zopakoval dokazování smlouvou o Půjčce na kliknutí ze dne 6. 5. 2016, mimořádným výpisem z účtu [číslo] za období od 11. 3. 2015 do 30. 11. 2017, prohlášením o okamžité splatnosti s výzvou k uhrazení dluhu ze dne 21. 12. 2017, výpisem ze spotřebitelského úvěru, předžalobní výzvou k úhradě ze dne 19. 4. 2018 s poštovním podacím archem ze stejného dne, sdělením společnosti [právnická osoba] k posuzování úvěruschopnosti žalovaného ze dne 31. 3. 2022 a prohlášením o změně kontaktní adresy ze dne 31. 3. 2022, a dále v souladu s ust. § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnil dokazování o smlouvu o poskytnutí bankovních a dalších služeb ze dne 27. 1. 2015, jakož i poštovní podací arch ze dne 21. 12. 2017, jejichž provedení účastníci navrhli již před okresním soudem, případně v souladu s ust. § 120 odst. 2 o. s. ř. v případě poštovního podacího archu ze dne 21. 12. 2017, jehož existence se ze spisu podávala již v řízení před okresním soudem s tím, že provedení tohoto důkazu považoval odvolací soud za nezbytné pro náležité zjištění skutkového stavu.

10. Po takto částečně zopakovaném a částečně nově provedeném dokazování odvolací soud souhlasí se závěrem soudu okresního, že žalobkyně v řízení uplatnila nárok ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ust. § 2395 a násl. o. z., který je dále podřízen režimu zák. č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění platném k datu uzavření smlouvy o úvěru, tj. ve znění zák. č. 43/2013 Sb. (dále jen„ ZoSÚ“), když předmětem smlouvy bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok, jak vyplývá ze samotných žalobních tvrzení. Uzavření samotné smlouvy bylo prokázáno jak obsahem smlouvy o poskytnutí bankovních a dalších služeb ze dne 27. 1. 2015, v níž si účastníci sjednali přímé internetové bankovnictví s přidělením identifikačních a ověřovacích údajů žalovaného pro komunikaci s bankou prostřednictvím komunikace na dálku, jenž žalovaný následně použil k odsouhlasení a podpisu smlouvy o úvěru, tak i skutečností, že žalovanému byla úvěrovaná částka připsaná na jeho běžný účet vedený u úvěrující banky a že byl následně úvěr žalovaným zpočátku v dohodnutých splátkách hrazen. Současně však nesdílí přesvědčení okresního soudu o tom, že předchůdkyně žalobkyně dostála své povinnosti s odbornou péčí před poskytnutím úvěru posoudit úvěruschopnost žalovaného jakožto spotřebitele, a tedy že posuzovaná smlouva o úvěru byla uzavřena platně.

11. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného se žalobkyně na výzvu okresního soudu vyjádřila tak, že při schvalování úvěru vycházela z údajů poskytnutých bance klientem, přičemž žádost klienta byla hodnocena individuálně. V rámci posouzení úvěruschopnosti klienta byly kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra České republiky. Při hodnocení úvěruschopnosti klienta banka porovnávala jeho příjem a jeho výdaje, odhadnuté na základě historických dat z Českého statistického úřadu, přičemž výpočtem získala částku disponibilních zdrojů klienta a při zkoumání úvěruschopnosti nebyla bankou zjištěna žádná skutečnost, která by v poskytnutí úvěru bránila. Pokud jde o podklady pro posouzení úvěruschopnosti, žalobkyně uvedla, že rozhodným byl výpis z běžného účtu, ze kterého byly patrné jak příjmy, tak výdaje klienta. Těmito informacemi její předchůdkyně disponovala, neboť pro žalovaného vedla běžný účet.

12. Dle názoru odvolacího soudu již ze samotných shora uvedených tvrzení žalobkyně o způsobu a rozsahu posuzování úvěruschopnosti žalovaného jako žadatele o spotřebitelský úvěr jednoznačně vyplývá, že základním zdrojem informací o majetkových poměrech žalovaného byl jeho běžný účet vedený předchůdkyní žalobkyně [číslo] na základě kterého byly stanoveny, resp. odhadnuty příjmy a výdaje žalovaného. Z tohoto účtu v období před poskytnutím úvěru, tj. před květnem 2016, však plyne toliko to, že příjmovou stránku tvořily nepravidelné vklady v hotovosti na tento účet v rozdílných částkách od 2 000 Kč do 45 000 Kč, aniž by na základě těchto vkladů bylo možno učinit závěr o jakémkoliv pravidelném příjmu žalovaného i o jeho zdroji. Pokud pak jde o výdaje, k jejich posouzení předložený mimořádný výpis z účtu neposkytuje žádný podklad. Výdaje jsou tvořeny zejména platbami kartou u obchodníka, aniž by bylo zřejmé, o jaké konkrétní výdaje se jedná a jaké potřeby žalovaného jsou těmito platbami hrazeny. Nadto je třeba poukázat na skutečnost, že výběry a platby žalovaného hrazené prostřednictvím tohoto jeho účtu přesně v jednotlivých účtovacích obdobích odpovídaly jeho příjmům (bylo vynaloženo v daném měsíci vše, co bylo na účet vloženo), na základě pouze výpisu z účtu proto nebylo možno učinit odpovědný závěr, že disponibilní zdroje žalovaného umožňovaly hradit sjednané splátky úvěru. Ze způsobu, jakým předchůdkyně žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného, jednoznačně vyplývá, že nebyly zjišťovány žádné pravidelné příjmy žalovaného ani žádné jeho pravidelné výdaje, a to přes skutečnost, že se jednalo o cizího státního příslušníka s bydlištěm mimo území České republiky, na kterého nebylo možno vztáhnout ani žádné statistické údaje zveřejňované Českým statistickým úřadem.

13. V principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele před neúměrným zadlužováním, a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky, se musí podle odvolacího soudu prosadit závěry formulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26.), podle nichž se má odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré vůle a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovaným), nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.

14. Ač zákonná úprava povinnosti k prověřování úvěruschopnosti spotřebitele zakotvená v ust. § 9 odst. 1 ZoSÚ nestanoví žádný přesný postup při tomto prověřování a že v souladu s citovanými judikatorními závěry nelze k tomuto procesu přistupovat paušalizovaně, v projednávané věci dle názoru odvolacího soudu skutečnosti zjištěné z předloženého výpisu z účtu žalovaného nelze považovat za dostačující k otázce jak příjmů, tak i mandatorních výdajů žalovaného, když zejména nebyly zjišťovány ani prokazovány žádné základní údaje o žalovaném, tedy o jeho rodinném stavu, o počtu členů jeho domácnosti, o typu jeho bydlení, o jeho nákladech na bydlení i cestování, pokud se pravidelně z pracovních či osobních důvodů pohyboval na území České i Polské republiky, jak z výpisu z běžného účtu žalovaného vyplývá. Spoléhala-li se předchůdkyně žalobkyně jakožto profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel spotřebitelských úvěrů na informace získané toliko z výpisu z účtu žalovaného a na údaje statistické, odvolací soud, na rozdíl od soudu okresního, dospívá k jednoznačnému závěru, že předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele mající za následek neplatnost úvěrové smlouvy dle § 9 odst. 1 ZoSÚ, a to neplatnost absolutní ve smyslu ust. § 588 o. z., k níž je nutno přihlížet z úřední povinnosti.

15. Současně však z provedeného výpisu ze spotřebitelského úvěru vyplynulo, že žalovaný na základě neplatné smlouvy o úvěru přijal od předchůdkyně žalobkyně finanční prostředky v celkové výši 400 000 Kč. Současně z téhož účtu bylo zjištěno, že na úhradu spotřebitelského úvěru žalovaný předchůdkyni žalobkyně zaplatil částku 77 302,30 Kč, jak tvrdila žalobkyně.

16. Přijetím plnění z neplatně uzavřené smlouvy o úvěru vzniklo žalovanému ve smyslu ust. § 2993 o. z. na úkor předchůdkyně žalobkyně bezdůvodné obohacení, které je žalovaný povinen žalobkyni, jejíž aktivní věcná legitimace byla v řízení prokázána, vydat, avšak od kterého je třeba odečíst to, co žalovaný na úhradu úvěrové smlouvy již předchůdkyni žalobkyně, resp. žalobkyni zaplatil.

17. Dle ust. § 2993 o. z. platí, že plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

18. Podle názoru odvolacího soudu je v případě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru soud oprávněn provést celkové vypořádání neplatné úvěrové smlouvy a od nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení ve výši jistiny úvěru odečíst plnění poskytnuté žalovaným žalobkyni, resp. její předchůdkyní, na základě téže smlouvy, a to i bez výslovné námitky žalovaného. K uvedenému názoru vede odvolací soud závěr, že v projednávané věci se žalobkyně domáhala plnění ze smlouvy spotřebitelského charakteru, v níž se spotřebitel ocitá fakticky v nerovném postavení vůči profesionálnímu dodavateli, a to s ohledem na větší profesionální zkušenosti podnikatele, lepší znalost práva, snazší dostupnost právních služeb i na možnost stanovit smluvní podmínky jednostranně cestou formulářových smluv (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2009 ve věci sp. zn. I. ÚS 342/09, či ze dne 11. 11. 2013 ve věci sp. zn. I. ÚS 3512/11).

19. Této nerovnosti ve spotřebitelských vztazích, na úkor a k újmě spotřebitele, si je zákonodárce vědom a snaží se ji odstranit různými právními nástroji, např. vyšší informační povinností dodavatelů, právem spotřebitele odstoupit od smlouvy, omezením smluvní volnosti ve formě zákazu některých ujednání ve spotřebitelských smlouvách či v příkazu v pochybnosti o významu spotřebitelských smluv tyto vykládat způsobem pro spotřebitele příznivějším (§ 1810 a násl. o. z.). Jedním z projevů ochrany spotřebitele ve specifické oblasti finančních služeb ve formě zápůjček a úvěrů je pak také povinnost úvěrujícího řádně před uzavřením úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele, jak shora podrobně vyloženo.

20. Nesplní-li poskytovatel úvěru povinnost vyplývající z ust. § 9 odst. 1 ZoSÚ a nastoupí-li zákonem stanovená sankce v podobě absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy, pak se při vypořádání nároků stran z této neplatné smlouvy dle názoru odvolacího soudu musí nutně uplatnit princip poctivosti coby stěžejní princip soukromého práva zakotvený v ust. § 3 odst. 2 písm. c) o. z., podle kterého nikdo nesmí pro nedostatek věku, rozumu nebo závislosti svého postavení utrpět nedůvodnou újmu; nikdo však také nesmí bezdůvodně těžit z vlastní neschopnosti k újmě druhých. Stejně tak je uvedený princip zachycen v ust. § 6 odst. 1 a 2, podle kterého každý má povinnost jednat v právním styku poctivě a nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

21. Ač žalovaný v projednávané věci námitku vzájemného plnění nevznesl a nedomáhal se vypořádání svého nároku na vrácení jím poskytnutého plnění z neplatné smlouvy žalobkyni, resp. její předchůdkyni, dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyni jako právní nástupkyni společnosti, která porušila povinnost zkoumat úvěruschopnost žalovaného ve smyslu ust. § 9 odst. 1 ZoSÚ, s následkem v podobě neplatnosti úvěrové smlouvy a potřebou provést vypořádání plnění poskytnutých stranami, nelze přiznat její nárok na vydání bezdůvodného obohacení v části, ve které plnění předchůdkyně žalobkyně převyšuje plnění poskytnuté žalovaným. V opačném případě by žalobkyně těžila z neplatného jednání, kterého se dopustila její předchůdkyně při sjednávání úvěrové smlouvy, pokud neposoudila pečlivě úvěruschopnost žalovaného, k této povinnosti přistupovala laxně, jak je popsáno shora, to vše při respektování zásady autonomie vůle a smluvní volnosti, která je však ve spotřebitelských vztazích zákonodárcem prolomena z důvodu ochrany fakticky slabší strany - spotřebitele. Nadto je dále nutno poukázat na právní úpravu uvedenou v ust. § 4 odst. 2 o. z., podle kterého činí-li právní řád určitý následek závislým na něčí vědomosti, má se na mysli vědomost, jakou si důvodně osvojí osoba případu znalá, při zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé. To platí obdobně, pokud právní řád spojuje určitý následek s existencí pochybností. Dle názoru odvolacího soudu nebyl žalovaný z objektivního hlediska v okamžiku žádosti o poskytnutí úvěru schopen rozpoznat, že předchůdkyně žalobkyně řádně neplní svou povinnost zkoumat jeho úvěruschopnost a že důsledkem nesplnění zákonné povinnosti dle ust. § 9 odst. 1 ZoSÚ bude neplatnost smlouvy o úvěru. Nemohl-li tedy žalovaný jako průměrný spotřebitel důvod neplatnosti smlouvy o úvěru rozpoznat, nelze mu ani dávat k tíži, že nevznesl námitku vzájemného vypořádání nároků z titulu bezdůvodného obohacení z neplatně uzavřené smlouvy o úvěru, jak předpokládá ust. § 2993 o. z. Současně odvolací soud poukazuje na to, že s účinností od 1. 12. 2016 již právní úprava spotřebitelských úvěrů (zák. č. 257/2016 Sb.) obsahuje v § 87 odst. 1 věta třetí speciální úpravu následků neplatnosti smlouvy o úvěru jako důsledku porušení povinnosti řádně pověřit úvěruschopnost spotřebitele zakotvenou v ust. § 86 tohoto zákona tak, že spotřebitel je z neplatné smlouvy povinen vrátit jistinu úvěru, tedy toho, oč sám zaplatil méně, než podle neplatné smlouvy od úvěrujícího přijal, aniž by byl povinen vznášet námitku vypořádání jím poskytnutých plnění, jak předpokládá obecné ust. § 2993 o. z.

22. Pro úplnost pak odvolací soud uvádí, že mimo nárok na vrácení bezdůvodného obohacení ve výši jistiny úvěru, po odečtení platby zaplacené žalovaným, žalobkyni jiné nároky z neplatně sjednané smlouvy o úvěru na úhradu smluvních úroků či poplatků nevznikly.

23. Poskytla-li předchůdkyně žalobkyně žalovanému částku 400 000 Kč, z níž žalovaný zaplatil částku 77 302,30 Kč, vznikla mu z titulu bezdůvodného obohacení povinnost zaplatit žalobkyni částku 322 697,70 Kč. Pokud jde o její splatnost, tato dle názoru odvolacího soudu nastala v souladu s ust. § 1958 odst. 2 občanského zákoníku na základě výzvy k plnění, a to předžalobní upomínky ze dne 19. 4. 2018 zaslané žalovanému na jeho adresu v Polské republice a odeslané dne 19. 4. 2018. V souladu s ust. § 573 o. z., podle domněnky dojití tímto ustanovením založené, se tato předžalobní výzva, v níž žalobkyně vyzývala žalovaného k okamžitému plnění, dostala do sféry dispozice žalovaného 15. pracovní den po jejím odeslání, tj. dne 14. 5. 2018. Za lhůtu k plnění„ okamžitě“ pak odvolací soud analogicky považuje lhůtu„ ihned“ definovanou v ust. § 1959 písm. e) občanského zákoníku jako lhůtu do 5 dnů. Žalovaný měl tedy na výzvu žalobkyně splnit svůj závazek k vydání bezdůvodného obohacení nejpozději ke dni 21. 5. 2018, a pokud tak neučinil, dostal se dnem následujícím, tj. dnem 22. 5. 2018, do prodlení, v důsledku čehož mu vznikla dále povinnost zaplatit žalobkyni také úrok z prodlení v zákonné výši vyplývající z § 1970 o. z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve výši 8,5 % ročně.

24. K tomu pak odvolací soud dodává, že splatnost závazku žalovaného k vydání bezdůvodného obohacení nemohla nastat na základě výzvy k úhradě dluhu ze dne 21. 12. 2017, která byla žalovanému zaslána na adresu [adresa], [ulice a číslo], jež měla být dle tvrzení žalobkyně kontaktní adresou žalovaného. Tuto adresu žalovaný neuvedl v žádné z předložených smluv, ač dle sdělení banky měl tuto adresu oznámit již dne 27. 1. 2015, kdy byla uzavřena v pořadí první smlouva o poskytnutí bankovních a jiných služeb. Ve smlouvě o Půjčce na kliknutí žalovaný jako svou adresu uvedl pouze svou adresu v Polské republice, žádná jiná doručovací adresa v této smlouvě sjednána nebyla a v řízení nebylo předloženo žádné sdělení či podání žalovaného, kterým by se jinou adresou označil, původ této údajně kontaktní adresy žalovaného nevyplývá ani z prohlášení původního věřitele ze dne 31. 3. 2022. Pokud tedy na adresu odlišnou od adresy uvedené v obou se žalovaným uzavřených smlouvách byla doručována korespondence předchůdkyně žalobkyně, nelze učinit závěr, že se dostala do dispoziční sféry žalovaného a mohla vyvolat zamýšlené účinky, včetně účinků pro nástup splatnosti dluhu z bezdůvodného obohacení.

25. S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud napadený výrok I. rozsudku okresního soudu v souladu s ust. § 219 o. s. ř. jako správný potvrdil co do částky 322 697,70 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky za dobu od 22. 5. 2018 do zaplacení, naopak co do částky 101 315,40 Kč s úrokem ve výši 15,90 % ročně z částky 385 393,92 Kč za dobu od 19. 1. 2018 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 385 393,92 Kč za dobu od 19. 1. 2018 do 21. 5. 2018 a z částky 62 696,22 Kč za dobu od 22. 5. 2018 do zaplacení změnil tak, že v této části žalobu zamítl.

26. Odvolací soud dále v souladu s ust. § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 2 o. s. ř. změnil výrok I. rozsudku okresního soudu také v náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, když v projednávané věci měl každý z účastníků úspěch rovnající se přibližně ˝, neboť žalobkyně se včetně úrokového příslušenství vyčísleného k datu rozhodování odvolacího soudu domáhala úhrady celkem částky 901 407,42 Kč a úspěšná byla co do částky 452 705,09 Kč, tj. z 50,23 %, čemuž pak odpovídá procesní úspěch žalovaného v rozsahu 49,77 %.

27. Současně odvolací soud v souladu s ust. § 4 odst. 1 písm. j) zák. č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích zavázal žalobkyni k doplatku soudního poplatku za žalobu v částce 2 351 Kč, neboť žalobkyně v řízení dle položky 2 bod 1 písm. c) zákona o soudních poplatcích zaplatila za návrh na vydání elektronického platebního rozkazu soudní poplatek ve výši 16 961 Kč Okresní soud však elektronický platební rozkaz nevydal a v řízení pokračoval, v důsledku čehož jí dle položky 2 odst. 2 zákona Sazebníku soudních poplatků vznikla povinnost zaplatit doměřený soudní poplatek do výše dle položky 1 odst. 1 písm. b) Sazebníku soudních poplatků, což z předmětu řízení před okresním soudem ve výši 386 226,92 Kč představuje soudní poplatek ve výši 19 312 Kč.

28. Dle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. bylo i o náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodnuto negativním výrokem, neboť i v odvolacím řízení měli účastníci úspěch každý v rozsahu ˝, a proto jim povinnost ke vzájemné náhradě nákladů řízení nevznikla.

29. Protože žalovaný byl v řízení zastoupen soudem ustanoveným opatrovníkem z důvodu svého neznámého pobytu, odvolací soud dle § 2 odst. 3 a 4 a § 9 odst. 4 písm. b), odst. 6 zákona o soudních poplatcích uložil žalovanému povinnost zaplatit podle výsledku řízení soudní poplatek z odvolání, vypočtený dle položky 22 odst. 1 písm. a), položky 1 odst. 1 písm. b) Sazebníku soudních poplatků z částky, ve vztahu ke které byl žalovaný procesně neúspěšný, tj. z částky 322 697,70 Kč, ve výši 16 135 Kč, a to v tomto rozhodnutí, kterým se řízení končí.

30. O povinnosti žalobkyně k zaplacení další části soudního poplatku z odvolání v důsledku přenosu poplatkové povinnosti dle § 2 odst. 3 a 4 zákona o soudních poplatcích bude odvolacím soudem rozhodnuto samostatným usnesením.

Poučení