15Co 260/2021

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci žalobkyně: ALEFINO LIMITED, registrační číslo 098036 sídlem Sham Peng Tong Plaza 103, Victoria, Mahe, Seychelská republika zastoupená advokátem Mgr. Radkem Hanákem sídlem Hlávkova 992/4, 155 00 Praha proti žalovanému: Ing. Martin D., narozený dne xxx bytem xxx zastoupený advokátem Mgr. Ing. Jiřím Komárkem sídlem Podlužanská 2203, 190 16 Praha o zaplacení 284 168,67 EUR s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 7. 2021, č. j. 140 C 53/2020-112, takto:

Výrok

Usnesení okresního soudu se potvrzuje.

Odůvodnění

1. Napadeným usnesením okresní soud zamítl námitku nedostatku pravomoci českých soudů k projednání této věci, kterou vznesl žalovaný ve svém podání ze dne 26. 1. 2021. Toto své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobkyně se v této věci domáhá po žalovaném zaplacení částky 284 168,67 EUR z titulu smlouvy o úvěru uzavřené dne 3. 6. 2013, které žalovaný dosud nevrátil. Podáním ze dne 26. 1. 2021 žalovaný vznesl námitku, že není dána mezinárodní příslušnost (pravomoc) českých soudů věc projednat a rozhodnout, neboť strany si v čl. 15 smlouvy sjednaly, že smlouva se řídí a je vykládána a vymáhána v souladu se zákony Seychelské republiky a obě strany se tímto podrobují této jurisdikci. Žalovaný tak navrhoval, aby řízení bylo zastaveno. Okresní soud po dokazování provedeném v rámci nařízeného jednání dospěl k závěru, že žalobkyně je právnickou osobou se sídlem v Seychelské republice a žalovaný je fyzickou osobou s bydlištěm v České republice. Řízení tak v sobě obsahuje tzv. mezinárodní prvek, který je dán osobou žalobkyně (viz § 26 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém - dále jen „ZMPS“). Okresní soud se proto nejprve zabýval otázkou, zda pravomoc soudů České republiky věc projednat a rozhodnout, je či není založena mezinárodní smlouvou, kterou je Česká republika vázána, přičemž dovodil, že taková mezinárodní smlouva uzavřena není. Proto dále postupoval podle ZMPS, který podle svého § 1 upravuje v poměrech s mezinárodním prvkem a) právním řádem kterého státu se řídí soukromoprávní poměry včetně používání jiných předpisů než určeného rozhodného práva, b) právní postavení cizinců a zahraničních právnických osob v soukromoprávních poměrech, c) pravomoc a postup soudů a jiných orgánů při úpravě poměrů uvedených v písmenech a) a b) a rozhodování o nich včetně postupu v řízení, jestliže je mezinárodní prvek jen v řízení samotném. Podle § 6 ZMPS je pak dle okresního soudu pravomoc českých soudů dána, jestliže je podle procesních předpisů pro řízení místně příslušný soud na území České republiky, pokud z ustanovení tohoto zákona nebo jiného právního předpisu nevyplývá něco jiného. Protože se v dané věci jedná o spor, ve kterém se žalobkyně domáhá po žalovaném vrácení poskytnutých peněžních prostředků, je pravomoc českých soudů ve smyslu § 6 ZMPS dána, neboť podle procesních předpisů pro řízení (§ 84 a § 85 odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád - dále jen „o. s. ř.“) je místně příslušný soud na území České republiky. Výjimka pro vynětí věci z pravomoci soudů ve smyslu § 7 ZMPS přitom v řízení tvrzena ani zjištěna nebyla.

2. Okresní soud se proto dále zabýval ujednáním obsaženým v čl. 15.1 smlouvy o úvěru ze dne 3. 6. 2013, neboť podle § 86 odst. 1 ZMPS může být ujednáním stran v písemné formě ve věcech závazkových práv a v jiných majetkových právech sjednána i příslušnost zahraničního soudu. Ve věcech pojištění a spotřebitelských smluv je takové ujednání přípustné jen po vzniku sporu, nebo jestliže umožňuje pouze pojistníkovi, pojištěnému, jiné oprávněné osobě, poškozenému nebo spotřebiteli zahájit řízení u soudu jiného státu. Okresní soud dovodil, že byla splněna písemnost příslušného ujednání o pravomoci zahraničního soudu, a proto se dále zabýval otázkou, zda některá se smluvních stran předmětnou smlouvu o úvěru uzavřela v postavení spotřebitele. Okresní soud přitom postupoval dle § 20 odst. 1 ZMPS, dle nějž právní hodnocení určitého právního poměru nebo otázky za účelem vyhledání použitelného kolizního ustanovení pro určení rozhodného práva se zpravidla provádí podle českého právního řádu, neboť v tomto stadiu není ještě známo, kterým hmotným právem se bude případ řídit. Také dle § 22 ZMPS se při určení rozhodného práva pro předběžnou otázku použije ustanovení tohoto zákona.

3. Podle okresního soudu bylo pak nutno vycházet z definice spotřebitele uvedené v českém právním řádu ke dni uzavření smlouvy v § 52 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. z.“), podle nějž je spotřebitelem fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání. Dále dle § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, je spotřebitelem fyzická osoba, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání. Rovněž pak platilo dle § 3 písm. a) zákona č. 145/2020 Sb., o spotřebitelském úvěru, že se spotřebitelem rozumí fyzická osoba, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání. Okresní soud dále dovodil, že ve smlouvě o úvěru je žalovaný identifikován jménem, příjmením, datem narození a bydlištěm, přičemž není u něj uveden žádný údaj, ze kterého by bylo možno usuzovat na to, že smlouvu uzavírá jako podnikatel při své podnikatelské činnosti či v rámci samostatného výkonu svého povolání. Ve smlouvě pak nebyl ani nijak vyjádřen účel poskytnutí peněžních prostředků a v řízení ani jinak nevyšel najevo. Žalovaný sám tvrdil, že úvěrovou smlouvu neuzavíral jako spotřebitel, přičemž peněžní prostředky nezamýšlel ani při uzavření smlouvy ani nikdy jindy použít pro svou osobní potřebu, ale hodlal je použít v souvislosti se svou podnikatelskou činností. Okresní soud však tomuto tvrzení neuvěřil, neboť je žalovaný prokazoval pouze smlouvou o zápůjčce ze dne 4. 8. 2017, tedy smlouvou uzavřenou cca 4 roky po uzavření předmětné smlouvy o úvěru s žalobkyní. Takto následně uzavřená smlouva o zápůjčce zcela zjevně nemůže jakkoliv prokazovat účel použití prostředků získaných žalovaným předmětnou smlouvou o úvěru. Bez významu pak okresní soud neponechal skutečnost, že předmětná úvěrová smlouva byla uzavřena v anglickém jazyce, a že sám žalovaný dle svých tvrzení anglický jazyk neovládá, což dle okresního soudu rovněž podporuje závěr, že žalovaný ve smluvním vztahu vystupoval jako slabší strana, tedy jako spotřebitel. Okresní soud tedy uzavřel, že v řízení nebylo jakkoliv zjištěno, že by žalovaný v posuzovaném vztahu jednal v rámci své podnikatelské činnosti, či v rámci samostatného výkonu svého povolání. Na tomto závěru pak nemůže nic změnit ani okolnost, že žalovaný je účasten na podnikání několika právnických osob se sídlem v České republice, neboť i za této situace může žalovaný ve smluvních vztazích vystupovat jako spotřebitel.

4. U žalobkyně naopak okresní soud dovodil, že tato je právnickou osobou, přičemž za podnikatele se dle § 420 a § 421 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) považuje osoba zapsaná v obchodním rejstříku, dále se má za to, že podnikatelem je osoba, která má k podnikání živnostenské nebo jiné oprávnění podle jiného zákona. Kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele. Oprávnění poskytovat peněžní prostředky pak žalobkyně dokládala listinou nazvanou Articles of Association datovanou dnem 11. 10. 2011. Okresní soud pak z čl. 4 této listiny a stanov žalobkyně zjistil, že společnost byla založena pro podnikání mj. v oblasti bankovnictví, jak je definováno v zákoně o finančních institucích z roku 2004. Pokud žalovaný uváděl, že žalobkyně před uzavřením předmětné smlouvy neprováděla jakékoliv posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, či že žalobkyně není oprávněna soustavně či opakovaně poskytovat úvěrové či obdobné financování jiným osobám a není tedy dodavatelem ve smyslu spotřebitelských ustanovení, nepovažoval je okresní soud z výše popsaných důvodů za způsobilá jeho závěr o vystupování žalobkyně v pozici podnikatele zvrátit.

5. Všechny výše uvedené skutečnosti tak vedly okresní soud pro účely rozhodnutí o námitce nedostatku pravomoci českých soudů k závěru, že žalovaný smlouvu neuzavíral jako podnikatel při své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání, ale jako spotřebitel a žalobkyně jako podnikatel. V takovém případě by k platnosti tohoto ujednání bylo kromě jiného třeba, aby ve smyslu § 86 odst. 1 ZMPS bylo uzavřeno až po vzniku sporu nebo aby umožnilo pouze žalovanému, jakožto spotřebiteli, zahájit řízení u soudu jiného státu; to však v posuzované věci zjištěno nebylo. Protože podmínky pro platnost ujednání stran o příslušnosti zahraničního soudu předpokládané v § 86 odst. 1 ZMPS nebyly splněny, je takové ujednání neplatné. Námitka nedostatku příslušnosti českých soudů k projednání a rozhodnutí věci vznesená žalovaným tak byla okresním soudem vyhodnocena jako nedůvodná, a okresní soud ji proto zamítl.

6. Proti tomuto usnesení podal žalovaný včasné odvolání, v němž navrhoval, aby odvolací soud usnesení okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný v prvé řadě považoval za předčasný závěr okresního soudu o tom, že není uzavřena žádná dvoustranná či vícestranná mezinárodní smlouva, kterou by byla vázána Česká a Seychelská republika, která by založila pravomoc soudů jednoho či druhého státu věc projednat a rozhodnout. Okresní soud měl z úřední povinnosti učinit zkoumání, ve kterém by byla existence či neexistence takové smlouvy postavena najisto. Přitom odůvodněníusnesení okresního soudu neobsahuje žádné bližší zdůvodnění, ze kterého by bylo zřejmé, na základě jakých zkoumání a jakých úvah dospěl ke svému závěru o neuzavření žádné shora zmiňované mezinárodní smlouvy. Tento závěr tak považuje žalovaný za nepřezkoumatelný, přičemž právě on je klíčový pro případnou následnou aplikaci ustanovení ZMPS. Pokud by bylo možno ve věci aplikovat ZMPS, souhlasí žalovaný se závěrem okresního soudu, že klíčové je posouzení, zda lze danou smlouvu o úvěru považovat za spotřebitelskou dle § 86 odst. 1 ZMPS. Žalovaný se již neztotožňuje s postupem okresního soudu dle § 20 odst. 1 ZMPS, podle kterého právní hodnocení určitého právního poměru nebo otázky za účelem vyhledání použitelného kolizního ustanovení pro určení rozhodného práva se má provést podle českého právního řádu s tím, že v tomto stadiu není ještě známo hmotné právo, kterým se bude případ řídit. V tomto konkrétním případě je totiž zcela zřejmé, že rozhodným právem, jímž se základní právní poměr mezi účastníky řídí, je dle čl. 15.1 smlouvy o úvěru právo Seychelské republiky. V řízení pak nebylo tvrzeno, natož prokázáno, že by právní poměr založený danou smlouvou úzce souvisel s územím některého členského státu Evropské unie (dále jen „EU“), neboť se úžeji týkal území Lichtenštejnska (které není členem EU), na jehož území sídlí banka, na jejíž účet byl převedena částka úvěru. Nejedná se tak v tomto řízení o případ uvedený v § 87 odst. 2 ZMPS, tedy že by spotřebitel nemohl být zbaven ochrany příslušející mu podle českého práva, jestliže řízení probíhá v České republice, i když pro smlouvu bylo zvoleno nebo i jinak se má použít právo jiného než členského státu EU. Posouzení, zda žalovaný byl při uzavírání smlouvy o úvěru v postavení spotřebitele by tak nemělo být prováděno podle kritérií stanovených českým právním řádem, ale mělo být provedeno dle práva Seychelské republiky, které bylo dohodou stran smlouvy zvoleno jako právo rozhodné, a to ve smyslu § 20 odst. 3 ZMPS. Pokud okresní soud při hodnocení této otázky vycházel z práva České republiky, zcela zjevně tím pochybil. I pokud by se mělo použít právo České republiky, nepovažuje žalovaný za případný odkaz na zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, který je předpisem veřejnoprávní povahy, a tudíž jej nelze použít na soukromoprávní vztah.

7. Okresní soud se dle žalovaného rovněž nesprávně vypořádal s jeho tvrzením, že předmětnou smlouvu o úvěru neuzavíral jako spotřebitel, neboť získané peněžní prostředky nezamýšlel ani při uzavření smlouvy o úvěru ani nikdy jindy užít pro svou osobní potřebu, nýbrž vždy v souvislosti se svou podnikatelskou činností, a to zejména ve formě kapitálové investice či případně ve formě poskytnutí zápůjčky či úvěru jinému podnikatelskému subjektu. Toto tvrzení o účelu použití poskytnutých prostředků nebylo ze strany žalobkyně jakkoliv zpochybňováno, avšak okresní soud je nevzal za prokázané. Přitom k prokazování tohoto tvrzení nebylo s ohledem na neexistenci jeho spornosti ze strany žalobkyně jakéhokoliv důvodu, a to i s přihlédnutím k tomu, že z žádného právního předpisu nevyplývá povinnost, aby byl účel poskytnutí úvěru ve smlouvě jakkoliv identifikován. Žalovaný tak dovodil, že s ohledem na tyto skutečnosti je nutno mít za prokázanou skutečnost, že žalovaný při uzavření předmětné úvěrové smlouvy nejednal jako spotřebitel. Okresní soud nadto pochybil i v tom, že nevěnoval žádnou pozornost tvrzením žalovaného, z jakého důvodu využil prostředky poskytnuté na základě předmětné smlouvy o úvěru až dne 4. 8. 2017. Pro závěr o tom, že žalovaný vystupoval v předmětném smluvním vztahu jako spotřebitel, pak nehovoří ani okolnost zmíněná okresním soudem, že žalovaný nepřipravil návrh dané smlouvy o úvěru z důvodu, že neovládá angličtinu natolik, aby toho byl schopen. Takový závěr je bez jakékoliv relevance, navíc se ani nejednalo o formulářovou smlouvu. Okresní soud pak na věc dle žalovaného nesprávně aplikoval i ustanovení § 420 a § 421 o. z., která však nabyla účinnosti až 6 měsíců po uzavření smlouvy o úvěru.

8. Žalovaný dále namítal, že v rámci nahlížení do spisu zjistil, že mu okresní soud nedoručil podání žalobkyně založené na č. l. 60, č. l. 63 a na č. l. 93 spisu. Okresní soud tímto postupem bezdůvodně znevýhodnil žalovaného a zkrátil jeho právo na obranu v řízení, čímž porušil zásadu rovnosti účastníků řízení. Žalovaný pak zmínil, že za zásadní považuje podání žalobkyně na č. l. 93 spisu, v němž žalobkyně uvádí nová skutková tvrzení, a to v podobě odkazu na listinu s označením „Articles of Association“ (tj. zakladatelská smlouva), z níž mělo vyplývat oprávnění žalobkyně poskytovat úvěry. Poté, co se žalovaný s touto listinou a vyjádřením žalobkyně na č. l. 93 spisu po vydání rozhodnutí okresního soudu seznámil, pak v rámci svého odvolání uvedl, že okresní soud pochybil i v tom, že z listiny Articles of Association dovodil oprávnění žalobkyně poskytovat peněžní prostředky třetím osobám. K tomu, aby žalobkyně měla oprávnění působit v oblasti bankovnictví (či poskytování spotřebitelských úvěrů či půjček) na území Seychelské republiky či Lichtenštejnska, kde byla předmětná smlouva o úvěru uzavřena, by musela disponovat příslušným veřejnoprávním oprávněním (např. bankovní licencí) k provozování takové činnosti. Z pouhého uvedení dané činnosti v zakladatelském dokumentu žalobkyně pak příslušné veřejnoprávní oprávnění k provozování shora zmíněné činnosti nevyplývá. Navíc žalovaný poukázal na skutečnost, že zakladatelská smlouva byla do spisu založena v anglickém jazyce a nebyla jakkoliv úředně přeložena. Proto z ní okresní soud ani nemohl vyvodit jakákoliv skutková zjištění. A pokud tak učinil, nemohou být tato zjištění správná.

9. Žalovaný dále akcentoval, že pokud by se i přes všechny shora uvedené výhrady měla předmětná smlouva o úvěru nazírat skrze právo České republiky, nebylo by možné považovat žalobkyni za věřitele ve smyslu ustanovení § 3 písm. b) zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, podle nějž je věřitelem osoba nabízející nebo poskytující spotřebitelský úvěr v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu povolání. Žalobkyně se navíc v souvislosti s poskytnutím úvěru nechovala jako profesionální poskytovatel spotřebitelských úvěrů, neboť před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy neprocházel žalovaný žádným procesem posouzení důvěryhodnosti či schopnosti splácet úvěr, ani nebylo po žalovaném požadováno předložení žádných dokladů (např. občanský průkaz, pas či jiný doklad). Předmětná smlouva o úvěru by tak nemohla být pojmově smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, a tudíž ani spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 86 odst. 1 ZMPS. Závěr okresního soudu o nemožnosti sjednání pravomoci zahraničního soudu s ohledem na okolnost, že se v případě předmětné smlouvy o úvěru jednalo o spotřebitelskou smlouvu, tak není správný, v důsledku čehož pak okresní soud i nesprávně zamítl námitku nedostatku pravomoci českých soudů v této věci.

10. Žalobkyně se k odvolání žalovaného nijak nevyjádřila.

11. Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí okresního soudu včetně řízení jeho vydání předcházejícího. Přitom postupoval v souladu s § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř., přičemž vady uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. neshledal a tyto nebyly ani žádným z účastníků namítány. Odvolací soud pak rozhodl o odvolání bez nařízení jednání v souladu s § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř., přičemž odvolání žalovaného neshledal důvodným.

12. V prvé řadě odvolací soud uvádí, že je nutno přitakat námitce žalovaného, že mu ze strany okresního soudu nebyla doručena podání žalobkyně založená ve spisu na č. l. 60, č. l. 63 a na č. l.

93. Je sice pravdou, že okresní soud v tomto směru pochybil, avšak odvolací soud má za to, že s ohledem na okolnost, že žalovaný se s obsahem těchto podání v mezidobí již seznámil a v rámci svého odvolání měl možnost na ně reagovat (což ostatně i učinil), není možno toto pochybení okresního soudu považovat za takové, které by mohlo mít za následek jeho nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud tak dovodil, že zde nebyl z tohoto důvodu dán prostor pro zrušení rozhodnutí okresního soudu ve smyslu § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř.

13. Odvolací soud dále uvádí, že zcela souhlasí se soudem okresním v tom, že v řízení je přítomen tzv. mezinárodní prvek představovaný žalobkyní, která je právnickou osobou založenou podle práva Seychelské republiky. Bylo tedy zapotřebí zjistit, zda je v tomto případě dána mezinárodní pravomoc soudů České republiky k projednání a rozhodnutí tohoto sporu.

14. Odvolací soud pak rovněž dovodil, že okresní soud nijak nepochybil, pokud na věc neaplikoval žádnou dvoustrannou či vícestrannou mezinárodní smlouvu, která by zakládala pravomoc soudů při projednání této věci, a která by vázala Českou a Seychelskou republiku. I odvolací soud totiž zastává (stejně jako soud okresní) názor, že neexistuje žádná dvoustranná či vícestranná smlouva, která by tuto otázku jakkoliv upravovala. Odvolací soud pouze nad rámec skutečností uvedených okresním soudem doplňuje, že mezi Československou republikou a Spojeným Královstvím Velké Británie a Severního Irska byla dne 11. 11. 1924 uzavřena smlouva o právní pomoci ve věcech občanských, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů a nařízení pod č. 70/1926 a dále dne 15. 2. 1935 dodatková úmluva o civilním řízení soudním mezi Československou republikou a Spojeným Královstvím Velké Británie a Severního Irska, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů a nařízení pod č. 178/1935. Následně byl pod č. 152/1938 Sbírky zákonů a nařízení zveřejněn přehled území vázaných výše uvedenými dvěma smlouvami, mezi nimiž byly uvedeny i Seychely. Současně pak byly oba státy signatáři mnohostranných smluv, a to Úmluvy o zrušení požadavku ověřování cizích veřejných listin vyhlášené pod č. 45/1999 Sb., dále Úmluvy o doručování soudních a mimosoudních písemností v cizině ve věcech občanských nebo obchodních vyhlášené pod č. 85/1982 Sb., dále Úmluvy o provádění důkazů v cizině ve věcech občanských nebo obchodních vyhlášené pod č. 129/1976 Sb., dále Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí vyhlášené pod č. 34/1998 Sb., Úmluvy o spolupráci při mezinárodním osvojení vyhlášené pod č. 43/2000 Sb. m. s., dále Úmluvy o vymáhání výživného v cizině vyhlášené pod č. 33/1959 Sb., Vídeňské úmluvy o konzulárních stycích vyhlášené pod č. 32/1969 Sb., Úmluvy o sjednocení některých pravidel o mezinárodní letecké dopravě vyhlášené pod č. 15/1935 Sbírky zákonů a nařízení, Úmluvy o sjednocení některých pravidel o mezinárodní letecké přepravě prováděné jinou osobou než smluvním dopravcem vyhlášené pod č. 27/1968 Sb., Úmluvy o sjednocení některých pravidel o mezinárodní letecké přepravě vyhlášené pod č. 47/2010 Sb. m. s. a Úmluvy v oblasti ochrany práv autorských a průmyslových. Při závěru o uzavření těchto mezinárodních smluv vycházel odvolací soud z Informací k jednotlivým státům světa ohledně právního základu společné spolupráce vydaného Ministerstvem spravedlnosti ČR, Mezinárodním odborem civilním, aktualizovaným ke dni 22. 3. 2021. Jak pak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1012/2013, předmětem dokazování nemohou být právní předpisy, pro něž platí zásada „iura novit curia“. Soud, který má zásadně zjišťovat obsah cizího práva jakýmkoli dostupným a spolehlivým způsobem, může získat znalost cizího práva vlastním studiem (z pramenů jemu dostupných, jsou-li dostatečně spolehlivé), vyjádřením Ministerstva spravedlnosti, popř. ze znaleckého posudku z oboru právních vztahů k cizině, přičemž v posléze uvedených případech nejde o důkaz listinou ve smyslu § 129 o. s. ř. Odvolací soud tedy v souladu se závěry výše zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR vycházel z výše uvedeného vyjádření Ministerstva spravedlnosti ČR, o jehož spolehlivosti neměl jakýchkoliv pochyb. Z výše uvedeného přehledu mezinárodních smluv pak vyplývá, že žádná z těchto smluv neupravuje otázky řešící pravomoc soudů České či Seychelské republiky při projednání této věci. Odvolací soud tedy ve shodě se soudem okresním dospěl k závěru, že na věc není možné aplikovat žádnou dvoustrannou či vícestrannou mezinárodní smlouvu, a že je tedy na místě postupovat při posouzení otázky pravomoci soudů České republiky podle příslušného předpisu účinného na území České republiky.

15. Odvolací soud pak pouze závěrem k této otázce podotýká, že nemá za to, že by bližší nezdůvodnění závěru okresního soudu o tom, že neexistuje žádná mezinárodní smlouva upravující otázku pravomoci soudů v této věci, mohla způsobit nepřezkoumatelnost usnesení okresního soudu. Odvolací soud v té souvislosti považuje za nutné v prvé řadě zdůraznit, že povinnost soudů svá usnesení odůvodnit způsobem zakotveným v § 169 o. s. ř. je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z čl. 36 a následujících Listiny základních práv a svobod a z čl. 1 Ústavy České republiky, který představuje součást práva na spravedlivý proces. Z odůvodněníusnesení soudu by tak měl vyplývat vztah mezi skutkovými okolnostmi věci na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Přitom je potřeba mít na paměti, že ne každá nesrozumitelnost usnesení soudu způsobuje jeho nepřezkoumatelnost ve smyslu § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nutnost následného zrušení takového rozhodnutí odvolacím soudem. Odvolací soud dospěl k závěru, že odvoláním napadené usnesení okresního soudu je srozumitelné a tudíž i přezkoumatelné, neboť je z něj patrné, jakými myšlenkami byl okresní soud při posouzení věci veden. O tom, že rozhodnutí není nepřezkoumatelné, rovněž svědčí i okolnost, že žalovaný byl schopen řádně formulovat své námitky proti tomuto usnesení, což by v případě jeho nepřezkoumatelnosti zcela jistě nebylo možné.

16. Jak již bylo zmíněno výše, má odvolací soud v souladu se soudem okresním za to, že při posouzení otázky pravomoci českých soudů je nutno využít právní úpravu účinnou na území České republiky, a to dle zásady „lex fori“. Okresní soud však pochybil, pokud na věc aplikoval ustanovení ZMPS. Jak totiž vyplývá mimo jiné i z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 260/2011, je v případě, že je příslušnost soudu některého členského státu EU upravena přímo použitelným předpisem EU, je vyloučeno použití pravidel příslušnosti soudu obsažených v národním právu. Z toho lze jednoznačně dovodit, že pravomoc českých soudů v daném případě je nutno posoudit nikoliv podle vnitrostátního předpisu (ZMPS), ale podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Nařízení Brusel I bis“), které vstoupilo v účinnost i na území České republiky (dne 9. 1. 2013) a stalo se tak v České republice přímo použitelným právním předpisem EU, který má přednost před aplikací národního (českého) práva. Toto nařízení se pak aplikuje na veškerá řízení, která byla zahájena po 10. 1. 2015, tedy i na toto řízení, které bylo zahájeno dne 24. 9. 2020.

17. Předpokladem použití pravidel pro určení mezinárodní pravomoci (ve výše zmíněném nařízení označované jako mezinárodní příslušnost) stanovených ve výše uvedeném nařízení je, že situace, o kterou jde ve sporu, jímž se zabývá soud členského státu (v tomto případě soud České republiky), může vyvolat otázky ohledně určení mezinárodní příslušnosti tohoto soudu. Tak tomu je i v tomto případě, kdy v průběhu řízení vyšlo najevo, že součástí smlouvy o úvěru ze dne 3. 6. 2013 je ujednání (čl. 15.1), podle nějž se tato smlouva řídí a je vykládána a vymáhána v souladu se zákony Seychelské republiky a obě strany se tímto podrobují této jurisdikci. Odvolací soud v tomto ohledu zcela souhlasí se soudem okresním v tom, že v čl. 15.1 smlouvy o úvěru ze dne 3. 6. 2013 je kromě volby práva Seychelské republiky rovněž obsaženo ujednání o založení pravomoci soudů Seychelské republiky pro řešení sporů z této smlouvy vzniklých. Jiný výklad ujednání, podle nějž je smlouva vymáhána v souladu se zákony Seychelské republiky a obě strany se tímto podrobují její jurisdikci, ani není podle odvolacího soudu možná, neboť pojem „jurisdikce“ je totéž co „soudní pravomoc“.

18. Bylo tedy nutno posoudit, zda výše zmíněné ujednání o založení pravomoci soudu státu mimo EU připouští Nařízení Brusel I bis v případě, kdy je žalována osoba, která má bydliště v členském státu EU. Samotný žalovaný totiž od samého počátku tohoto řízení uváděl, že má bydliště na adrese xxx, tedy na území České republiky jako členského státu EU. Z těchto jeho nijak nezpochybňovaných tvrzení tedy odvolací soud při svém rozhodování vycházel.

19. Podle čl. 4 odst. 1 Nařízení Brusel I bis přitom platí, že nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státu, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Toto ustanovení tedy stanoví, že žalovaný může být žalován u soudů České republiky, neboť má v České republice své bydliště.

20. Veškeré další články Nařízení Brusel I bis pak již jen stanoví výjimky z tohoto obecného ustanovení, avšak vždy pouze tak, že řízení může být vedeno u soudu jiného členského státu EU, než je soud členského státu EU, v němž má žalovaný bydliště. V této souvislosti pak odvolací soud pouze podotýká, že i pokud by bylo možno smlouvu o úvěru ze dne 3. 6. 2013 považovat za smlouvu spotřebitelskou, mohla by ve smyslu čl. 18 odst. 2 Nařízení Brusel I bis žalobkyně podat žalobu proti žalovanému jako spotřebiteli opět jen u soudu jeho bydliště, tedy u soudu České republiky. Z tohoto důvodu tak odvolací soud dospěl k závěru, že je v tomto konkrétním případě pro otázku zkoumání mezinárodní příslušnosti soudů dle Nařízení Brusel I bis naprosto nerozhodné, zda se v případě smlouvy o úvěru ze dne 3. 6. 2013 jedná o smlouvu spotřebitelskou, či nikoliv. V obou případech je totiž tímto nařízením stanovena mezinárodní příslušnost soudů dle bydliště žalovaného. Proto se odvolací soud při svém rozhodování ani výše zmíněnou otázkou jakkoliv nezabýval, neboť odpověď na ni by nemohla přinést jakékoliv jiné rozhodnutí. Odvolací soud tak považuje tvrzení účastníků a jejich námitky namířené tímto směrem, za naprosto bez významu. Odvolací soud pak doplňuje, že žádný z dalších článků Nařízení Brusel I bis pak ani nepředpokládá, že by žalovaný, který má bydliště v některém členském státu EU mohl být žalován u soudu státu, který není členem EU.

21. Odvolací soud nepřehlédl, že Nařízení Brusel I bis ve svém čl. 25 předpokládá i možnost, že se strany sporu bez ohledu na svá bydliště dohodnou, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu založí svou dohodou mezinárodní příslušnost soudů některého členského státu EU (při splnění dalších, v tomto článku vyjmenovaných, podmínek). Avšak z tohoto ustanovení zcela jasně vyplývá, že volba soudu, který má věc rozhodnout, je omezena pouze na soudy členských států EU. Na tomto závěru pak nemůže nic změnit ani ustanovení čl. 19 Nařízení Brusel I bis vztahující se na spotřebitelské smlouvy, neboť tento článek již pouze stanoví další podmínky (nad rámec obecných podmínek stanovených v čl. 25 Nařízení Brusel I bis) pro platnost ujednání o volbě mezinárodní příslušnosti soudu jiného členského státu EU, než toho, který by měl ve věci jinak mezinárodní příslušnost rozhodnout.

22. S ohledem na výše uvedené skutečnosti tak má odvolací soud za to, že ujednání obsažené v čl. 15.1 smlouvy o úvěru ze dne 3. 6. 2013 obsahující dohodu účastníků o založení mezinárodní pravomoci soudů Seychelské republiky, je v tomto konkrétním případě zcela nezpůsobilým pro odchýlení se od kogentního čl. 4 (případně čl. 18 odst. 2) Nařízení Brusel I bis. Pokud má totiž žalovaný v tomto konkrétním případě bydliště v členském státu EU (České republice), není dle Nařízení Brusel I bis mezi stranami sporu přípustné uzavření dohody, která by umožňovala podat žalobu v této konkrétní věci u soudů jiného státu, než který je členským státem EU. A dohoda obsažená v čl. 15.1 smlouvy o úvěru, podle níž by věc měly rozhodovat soudy Seychelské republiky, která není členským státem EU, pak zcela zjevně není v souladu s výše zmíněnými ustanoveními nařízení Brusel I bis.

23. V tomto smyslu je pak možno odkázat i na rozsudek velkého senátu Soudního dvora EU ze dne 1. 3. 2005, sp. zn. C-281/02, který posuzoval ustanovení Úmluvy ze dne 27. 9. 1968 o soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Úmluva“). Obsah výše zmíněné úmluvy byl následně převzat do Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Nařízení Brusel I“). Odvolací soud má dále za to, že obsahové znění článků (nikoliv jejich číselné označení) rozhodných pro posouzení této věci se mezi Nařízením Brusel I a Nařízením Brusel I bis co do jejich významu prakticky neliší. Dle odvolacího soudu jsou tak závěry výše zmíněného rozhodnutí bez dalšího přenositelné i do podmínek stanovených Nařízením Brusel I bis. Ve výše zmíněném rozhodnutí pak Soudní dvůr EU uvedl, že Úmluva ze dne 27. 9. 1968 o soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Úmluva“) brání tomu, aby soud smluvního státu prohlásil, že není dána jeho příslušnost, která pro něj vyplývá z čl. 2 Úmluvy, z důvodu, že je vhodnější, aby dotčený spor rozhodl soud státu, jenž není smluvním státem Úmluvy. Z rozhodnutí je dále možno dle odvolacího soudu dovodit, že čl. 2 Úmluvy (jehož obsah je totožný s čl. 2 Nařízení Brusel I a s čl. 4 Nařízení Brusel I bis) je kogentní povahy a lze se od něj odchýlit pouze v případech výslovně upravených v Úmluvě (dnes tedy v Nařízení Brusel I bis). A protože je působnost čl. 23 Úmluvy a Nařízení Brusel I (a čl. 25 Nařízení Brusel I bis) omezena pouze na dohody o založení mezinárodní příslušnosti ve prospěch soudů členských států EU, nelze dospět k závěru, že by Úmluva či následné Nařízení Brusel I bis výslovnou odchylku od čl. 2 Úmluvy (či čl. 4 Nařízení Brusel I bis) v případě dohod o mezinárodní příslušnosti ve prospěch soudů třetích států (nečlenských států EU) jakkoliv předvídala. Rovněž z výše zmíněného rozhodnutí tedy dle odvolacího soudu plyne shodný závěr, jak již byl prezentován v předchozím odstavci, tedy že soudy členských států EU musejí dohody o založení mezinárodní pravomoci ve prospěch soudů třetích zemí (nečlenských států EU) ignorovat ve všech případech, kdy by byla dána jejich mezinárodní příslušnost podle čl. 4 Nařízení Brusel I bis - tedy i v tomto konkrétním případu.

24. Odvolací soud tak uzavírá, že unijní úprava (obsažená v Nařízení Brusel I bis) se tak upřednostní před dohodou uvedenou v čl. 15.1 smlouvy o úvěru ze dne 3. 6. 2013 sjednanou ve prospěch mezinárodní pravomoci soudů třetího státu (Seychelské republiky), neboť žalovaný má bydliště na území EU, konkrétně v České republice. Tím je totiž založena mezinárodní příslušnost (pravomoc) soudů České republiky na základě čl. 4 (případně čl. 18 odst. 2) Nařízení Brusel I bis, od níž se nelze jakkoliv odchýlit.

25. Pokud tedy okresní soud zamítl žalovaným vznesenou námitku nedostatku mezinárodní pravomoci soudů České republiky k projednání této věci, učinil tak věcně zcela správně. Odvolací soud proto jeho rozhodnutí ve smyslu § 219 o. s. ř. potvrdil.

Poučení