16 A 137/2020–35

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudkyň Mgr. Lenky Havlíčkové a Mgr. Daniely Menclové ve věci žalobkyně: M. D., narozena X, bytem X, zastoupena Mgr. Václavem Voříškem, advokátem, sídlem Pod Kaštany 245/10, 160 00 Praha 6, proti žalovanému: Městský úřad Lovosice, sídlem Školní 407/2, 410 30 Lovosice, zastoupen Mgr. Ondřejem Pojkarem, advokátem, sídlem Hradiště 96/6–8, 400 01 Ústí nad Labem, o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, takto:

Výrok

I. Žalovanému se ukládá povinnost vydat meritorní rozhodnutí v řízení vedeném pod sp. zn. ODSH 72466/2019/2019 LF 2019/015556, a to do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 10 228 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se včasně podanou žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podle § 79 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhala, aby soud uložil žalovanému povinnost vydat meritorní rozhodnutí v řízení vedeném pod sp. zn. ODSH 72466/2019/2019 LF 2019/015556, a to ve lhůtě 15 dnů ode dne právní moci rozsudku.

2. Současně žalobkyně požadovala přiznání náhrady nákladů řízení. Žaloba 3. Žalobkyně uvedla, že žalovaný zahájil proti žalobkyni přestupkové řízení doručením příkazu ze dne 21. 11. 2019, č. j. ODSH 72466/2019 LF, který byl žalobkyni doručen dne 26. 11. 2019. Dále uvedla, že proti uvedenému příkazu podala prostřednictvím svého zástupce dne 4. 12. 2019, tedy poslední den lhůty, odpor. Zástupce žalobkyně v podání odporu konstatoval, že se s žalobkyní dohodl na zastoupení, žalobkyně mu však zatím nedoručila plnou moc. Zástupce žalobkyně uvedl, že plnou moc doručí správnímu orgánu nejpozději ve lhůtě 21 dnů.

4. Žalobkyně trvala na tom, že v uvedené lhůtě, proti které žalovaný nic nenamítal, pak zástupce žalobkyně plnou moc žalovanému doplnil. Žalovaný však přesto nepokračoval v řízení, nenařídil jednání, ani neučinil jiný procesní úkon ani nevydal meritorní rozhodnutí.

5. Žalobkyně se obrátila podáním ze dne 20. 11. 2020 na nadřízený orgán žalovaného s žádostí o opatření proti nečinnosti. Ten toto podání postoupil žalovanému. Žalobkyně trvala na tom, že podáním této žádosti naplnila podmínky pro podání nečinnostní žaloby.

6. Žalobkyně trvala na tom, že žalovaný měl být činný, neboť proti příkazu byl podán včasný odpor, zástupce následně doložil plnou moc a nebyl důvod, proč by neměl žalovaný ve správním řízení pokračovat.

7. Žalovaný doručil žalobkyni písemnost ze dne 30. 11. 2020, č. j. ODSH–72466/2019–LF, kterou ji vyrozuměl o tom, že příkaz nabyl právní moci, neboť spolu s odporem nebyla doručena plná moc, přičemž žalovaný vyzval žalobkyni k jejímu předložení. Výzva k předložení plné moci byla doručena do vlastních rukou žalobkyně dne 10. 12. 2020 (dle obsahu správního spisu správně 10. 12. 2019 – pozn. soudu). Dle žalovaného tedy posledním dnem, kdy bylo možné plnou moc doplnit, bylo 18. 12. 2020 (správně 18. 12. 2019 – pozn. soudu). Plná moc však byla doplněna až 23. 12. 2019.

8. Žalobkyně trvala na tom, že výzva k odstranění vad podání spočívající v absenci dokladu o zmocnění měla být doručena k rukám zástupce žalobkyně. Teprve momentem doručení zástupci žalobkyně tak počala plynout lhůta k předložení plné moci. Zástupce žalobkyně se přitom o existenci a obsahu této výzvy dozvěděl až dne 10. 12. 2020, kdy mu byl doručen přípis žalovaného ze dne 30. 11. 2020. Teprve tohoto dne dle žalobkyně mohla počít plynout lhůta k doplnění plné moci. Zástupce žalobkyně však plnou moc předložil dne 23. 12. 2019, tedy dříve, než lhůta stanovená správním orgánem vůbec počala plynout. Žalobkyně trvala na tom, že se žalovaný nemohl dovolávat skutečnosti, že plná moc byla předložena o tři dny později, než byl poslední den lhůty, kterou k tomu žalovaný stanovil, když tato lhůta dle žalobkyně de iure nemohla vůbec počít plynout, neboť výzva nebyla doručena k rukám zástupce žalobkyně. V tomto směru žalobkyně odkázala na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2019, č. j. 6 As 405/2017–33.

9. Dále žalobkyně poukázala na skutečnost, že žalovaný, pokud vyhodnotil odpor jako nepřípustný, nevyrozuměl ji o této skutečnosti v souladu s § 150 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, (dále jen „správní řád“).

10. Dále žalobkyně vyslovila obsáhlý nesouhlas s vyvěšením osobních údajů o ní a jejím právním zástupci na síť internet a nesouhlas s vyvěšením neanonymizovaného rozhodnutí krajského soudu a případně rozhodnutí Nejvyššího správního soudu na webu Nejvyššího správního soudu. Vyjádření žalovaného k podané žalobě 11. Žalovaný ve svém vyjádření zrekapituloval průběh správního řízení. Zdůraznil, že předmětný odpor byl poslán z datové schránky superdoručovatel.cz a byl podán panem P. K. dne 4. 12. 2019. Vzhledem k tomu, že plná moc nebyla vůbec součástí podání a P. K. si sám dal lhůtu pro doplnění 21 dnů (dělá to tak dle žalovaného ve všech případech, ve kterých vystupuje v řízeních před žalovaným), zaslal žalovaný výzvu k doplnění plné moci, kterou adresoval přímo žalobkyni. Žalobkyně byla vyzvána k předložení plné moci ve lhůtě 8 dnů a byla poučena o právních důsledcích, které nastanou, pokud plná moc nebude v termínu doručena.

12. Žalovaný trval na tom, že do dne 20. 12. 2019 nebyla doručena plná moc pro P. K. ani žádná jiná reakce ze strany žalobkyně. Proto byla dne 20. 12. 2019 vyznačena na příkazu plná moc.

13. K poukazu žalobkyně na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2019, č. j. 6 As 405/2017–33, žalovaný uvedl, že se tento rozsudek týká podání v řízení před soudem. P. K. nezaslal plnou moc vůbec a v odporu neuvedl ani rozsah zmocnění. Z podání dle žalovaného nevyplývá ani reálná existence plné moci v době podání odporu. Žalovaný poukázal na skutečnost, že P. K. podává opakovaně odpory u zdejšího soudu bez plných mocí. V tomto směru žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 22/2018.

14. V doplnění vyjádření žalovaný uvedl, že plná moc byla žalovanému doručena z datové schránky P. K. dne 23. 12. 2019. Lhůta pro doplnění plné moci však dle žalovaného uplynula dne 18. 12. 2019. Dne 20. 12. 2019 byla vyznačena právní moc na příkazu a spis byl uzavřen. Plná moc pro P. K. byla doručena správnímu orgánu až tři dny po vyznačení právní moci na příkazu. Posouzení věci soudem 15. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) bez jednání, neboť žalobkyně i žalovaný s tím výslovně souhlasili.

16. Žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu ve smyslu § 79 odst. 1 s. ř. s. se lze domáhat po bezvýsledném vyčerpání prostředků k nápravě nečinnosti ve správním řízení, aby v případě nečinnosti správního orgánu soud uložil příslušnému nečinnému správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. Žalovaným je podle odst. 2 téhož ustanovení ten správní orgán, jenž má podle žalobního tvrzení povinnost rozhodnutí vydat. Podle § 81 odst. 1 s. ř. s. soud o této žalobě rozhoduje na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí. Soud konstatuje, že mezi účastníky je nesporné, že žalobkyně využila prostředků k nápravě nečinnosti.

17. Z obsahu správního spisu vyplývá, že dne 26. 11. 2019 byl žalobkyni doručen příkaz ze dne 21. 11. 2019, č. j. ODSH 72466/2019 LF 2019/015556, kterým byla shledána vinnou ze spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, (dále jen „ zákon o silničním provozu“), kterého se měla dopustit nedbalostním jednáním tím, že dne 27. 6. 2019 v úseku dálnice D8, tunely Radejčín a Prackovice, ve směru na Prahu, v úseku, kde je dopravní značkou stanovena nejvyšší dovolená rychlost na 80 km/h řídila motorové vozidlo rychlostí 92 km/h. Za toto jednání byla žalobkyni uložena pokuta 1 500 Kč. Dne 4. 12. 2019 byl žalovanému doručen odpor proti tomuto příkazu, ve kterém bylo řízení přesně specifikováno. Předmětný odpor byl elektronicky podepsán P. K. Současně bylo v podaném odporu mimo jiné uvedeno: „Konstatuji, že jsem se s obviněným dohodl na zastoupení a s tímto jsem uzavřel dohodu o zastoupení. Nyní mi obviněný zaslal příkaz; proti tomuto příkazu podávám – z právní opatrnosti odpor co nejdříve, byť mi obviněný zatím nedoručil plnou moc. Plnou moc tedy doplním poté, co ji obdržím od obviněného, nejpozději ve lhůtě 21 dnů.“ Na podaný odpor reagoval žalovaný přípisem ze dne 6. 12. 2019, č. j. ODSH 72466/2019 LF, ve kterém bylo uvedeno: „Vzhledem k tomu, že do současné doby nebylo doručeno zplnomocnění od Vás, není možno přihlížet k řádnému podání odporu, kdy toto, v případě že tento úkon uznáváte, doplňte (ověřená plná moc) ve lhůtě 8 dnů ode dne doručení této výzvy, jinak na údajný odpor nebude správní orgán nadále přihlížet jako na úkon v tomto přestupkovém řízení.“ Tento přípis žalovaný zaslal pouze samotné žalobkyni, která si jej převzala dne 10. 12. 2019. V pátek dne 20. 12. 2019 žalovaný vyznačil na předmětném příkazu právní moc. V pondělí dne 23. 12. 2019 byla doručena žalovanému podepsaná plná moc datovaná dnem 3. 12. 2019, kterou žalobkyně zmocnila P. K. k zastupování v předmětném správním řízení.

18. V projednávané věci žalobkyně tvrdila, že žalovaný je v řízení vedeném pod č. j. ODSH 72466/2019 LF 2019/015556 povinen vydat meritorní rozhodnutí, neboť správním orgánem vydaný příkaz byl ex lege zrušen podáním odporu a rozhodnutí tedy nebylo doposud vydáno.

19. Podle § 90 odst. 1 věty první zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“) může správní orgán o přestupku rozhodnout příkazem.

20. Podle § 150 odst. 3 správního řádu proti příkazu může ten, jemuž se povinnost ukládá, podat odpor ve lhůtě 8 dnů ode dne oznámení příkazu. Podáním odporu se příkaz ruší a řízení pokračuje; to neplatí, byl–li podán nepřípustný nebo opožděný odpor. Správní orgán vyrozumí podatele o podání nepřípustného nebo opožděného odporu. Lhůty pro vydání rozhodnutí začínají znovu běžet dnem podání odporu. Zpětvzetí odporu není přípustné. Odpor se podává u správního orgánu, který příkaz vydal. Příkaz, proti němuž nebyl podán odpor, se stává pravomocným a vykonatelným rozhodnutím.

21. Podle § 94 zákona o odpovědnosti za přestupky platí, že pokud nelze rozhodnutí vydat bezodkladně, vydá je správní orgán nejpozději do 60 dnů ode dne zahájení řízení.

22. Mezi účastníky není v posuzované věci sporné, že proti příkazu ze dne 21. 11. 2019 byl podán odpor. Dále žalovaný nerozporuje skutečnost, že odpor proti příkazu byl podán včas a v přípustné formě dle § 37 odst. 4 správního řádu.

23. Podstatou věci je přitom tvrzení žalobkyně, že její včasný odpor způsobil zrušení příkazu, avšak žalovaný, jakožto správní orgán prvního stupně, nepokračoval ve správním řízení a nevydal rozhodnutí ve věci. Žalovaný naopak zastává názor, že vydaný příkaz nabyl právní moci, jelikož žalobkyně proti němu nepodala řádný odpor.

24. V řešeném případě je tedy stěžejní otázkou, zda měl žalovaný vést po podání odporu proti příkazu řízení o přestupku a v tomto řízení vydat rozhodnutí, či zda se příkaz stal na daném skutkovém půdorysu pravomocným rozhodnutím. Pro posouzení této otázky je přitom klíčové zvážit, zda postačovala výzva k odstranění nedostatku odporu spočívajícího v absenci plné moci samotné žalobkyni či zda měl být vyzván k odstranění nedostatku podání zmocněnec žalobkyně podle § 37 odst. 3 správního řádu a zda následným doručením požadované plné moci nedošlo ke zhojení nedostatku odporu.

25. Soud připomíná, že podle § 33 odst. 1 správního řádu si účastník může zvolit zmocněnce. Zmocnění k zastoupení se prokazuje písemnou plnou mocí. Plnou moc lze udělit i ústně do protokolu. V téže věci může mít účastník současně pouze jednoho zmocněnce.

26. Plná moc je podle ustálených judikatorních i doktrinálních závěrů jednostranným prohlášením zmocnitele (účastníka správního řízení) především o rozsahu zmocnění a osobě, která byla zmocněna, přičemž dokládá, že se účastník správního řízení dohodl na svém zastoupení s jinou osobou (zmocněncem), a že mezi zmocněncem a zmocnitelem byla o tomto zastoupení uzavřena smlouva (ať již ústní či písemná).

27. Podle § 34 odst. 1 správního řádu pak platí, že zástupce podle § 32 a § 33 správního řádu v řízení vystupuje jménem zastoupeného. Z úkonů zástupce vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému. Podle odstavce 2 téhož ustanovení s výjimkou případů, kdy má zastoupený něco v řízení osobně vykonat, doručují se písemnosti pouze zástupci. Doručení zastoupenému nemá účinky pro běh lhůt, nestanoví–li zákon jinak.

28. Z § 37 odst. 3 správního řádu vyplývá, že nemá–li podání předepsané náležitosti nebo trpí–li jinými vadami, pomůže správní orgán podateli nedostatky odstranit nebo ho vyzve k jejich odstranění a poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu.

29. V nyní posuzované věci zástupce žalobkyně podal k žalovanému řádný odpor proti příkazu, ve kterém byla jednoznačným způsobem identifikována věc, jíž se měl odpor týkat. Zástupce žalobkyně specifikoval osobu obviněného (žalobkyně), uvedl, že podává odpor proti příkazu a uvedl číslo jednací příkazu. Dále zástupce žalobkyně uvedl, že s žalobkyní uzavřel dohodu o zastoupení, ale písemná plná moc mu doposud nebyla ze strany žalobkyně doručena s tím, že ji předloží do 21 dnů. Odpor byl podepsán zaručeným elektronickým podpisem zástupce žalobkyně. Z podání zástupce žalobkyně tak bylo zřejmé, kdo jej podal, jakož i to, za koho a v jaké věci zástupce vystupuje.

30. Jediným nedostatkem podaného odporu proti příkazu bylo tedy to, že zástupce žalobkyně nepředložil plnou moc k zastupování žalobkyně.

31. Správní soudy v minulosti opakovaně judikovaly, že byl–li ve správním řízení podán dispoziční procesní úkon zmocněncem jménem zmocnitele (procesní úkon byl zjevně činěn za jiného), je zákonnou povinností zmocněnce doložit soudu své oprávnění zmocnitele zastupovat, přičemž v případě, že tak zmocněnec neučiní, je třeba jej k odstranění této vady takového podání vyzvat. V podrobnostech soud pro větší stručnost poukazuje na závěry vyslovené v rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2019, č. j. 6 As 405/2017–33. Ty je přitom dle rozhodovací praxe možné bez dalšího aplikovat i na zastoupení před správním orgánem, neboť podmínky pro jednání za jiného na základě plné moci jsou dány v s. ř. s. i ve správním řádu totožně, jak vyplývá ze srovnání § 33 správního řádu a § 35 odst. 7 s. ř. s. ve spojení s § 24 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2019, č. j. 1 As 283/2018–33).

32. Obecně tedy platí, že v případě, kdy je ve správním řízení učiněn dispoziční procesní úkon zmocněncem jménem zmocnitele a procesní úkon je zjevně činěn za jiného, přičemž k podání není přiložen doklad o zastoupení, je správní orgán povinen cestou postupu podle § 37 odst. 3 správního řádu takové vady odstranit, a to prostřednictvím výzvy k doložení zastoupení, tedy zpravidla k doložení plné moci, jako průkazu předtím uzavřené dohody o zastupování mezi účastníkem řízení a jeho zástupcem.

33. Soud si je vědom rozhodovací praxe správních soudů k problematice tzv. procesních pastí, které v různých podobách, formách a dílčích obměnách „instalují“ osoby spjaté s tzv. pojištěním proti pokutám.

34. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 7. 2016, č. j. 6 As 106/2016 – 31, vyslovil, že „soudy ani správní orgány nerozhodují ve vakuu, účastníci a jejich právní zástupci na straně jedné a orgány veřejné moci na straně druhé nutně reflektují i určitou zkušenost, kterou spolu bezprostředně „úředně“ učinili. Není proto porušením procesní rovnosti, resp. rovnosti zbraní, pokud orgán veřejné moci např. při plnění své poučovací povinnosti vezme v úvahu, že se určité osobě – opakovaně a soustavně vystupující v pozici účastníka řízení nebo zmocněnce v typově obdobných řízeních – již příslušných procesních poučení mnohokrát dostalo, že je již proto není nutné opakovat, neboť pro danou osobu musí být postup orgánu veřejné moci předvídatelný. Úvahám ad hominem se nelze dost dobře vyhnout ani při hodnocení, zda procesní kroky účastníka řízení nebo jeho zástupce nevykazují znaky obstrukcí nebo dokonce zneužití práva, neboť takový závěr je možno učinit zpravidla až s jistou zkušeností s tím, jak taková osoba v jiných správních (a soudněsprávních) řízeních vystupovala. Nejde o nic nového či překvapivého, i soudy v případě frekventovaných notorických účastníků řízení berou v úvahu, že se jim v minulosti již opakovaně dostalo příslušných poučení o procesních právech a právní úpravě, což může vést k nejrůznějším procesním důsledkům, ať už v upuštění od bezúčelného opakování obsahově totožných poučení nebo dokonce k závěru o systematickém zneužívání procesních práv (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 48/2016 – 20 ze dne 9. března 2016, usnesení č. j. 8 As 130/2012 – 10 ze dne 28. února 2013, z mnohých usnesení Ústavního soudu např. usnesení ze dne 22. prosince 2012, sp. zn.

II. ÚS 4256/12, či ze dne

10. října 2012, sp. zn. III. ÚS 3747/14 a mnohá další)“.

35. S těmito závěry se později ztotožnil i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 18. 12. 2018, č. j. 4 As 113/2018 – 39, který doplnil, že „podává–li stejná osoba jako účastník či jako zmocněnec opakovaně listinná podání bez podpisu, není procesní chybou, pokud správní orgán nepostupuje podle § 37 odst. 3 správního řádu a osobu nevyzve k odstranění nedostatku podání. Stejné závěry platí i pro osoby nějakým způsobem spojené s osobami tyto obstrukční taktiky využívajícími. Takovéto podání je v těchto výjimečných případech zneužitím práva, nepožívá právní ochrany a nevyvolá samo o sobě žádné procesní důsledky. Správní orgán na ně nemusí nijak procesně reagovat“.

36. Dle přesvědčení soudu však není argumentace právě citovanými částmi uvedených rozsudků Nejvyššího správního soudu v posuzované věci případná, resp. není pro danou věc úplná.

37. Nejvyšší správní soud v minulosti judikoval, že „Nejvyššímu správnímu soudu jsou sice osoby, které zastupují účastníky řízení disponující „pojištěním proti pokutám“, stejně jako jejich opakované obstrukční praktiky a uplatňování tzv. typizovaných námitek, z úřední činnosti rovněž známy (jak již uvedl výše), sama tato skutečnost však nemůže a priori vést k závěru o nedůvodnosti jimi uplatňovaných námitek. (…) Nejvyšší správní soud již ve své rozhodovací praxi kvalifikoval určité postupy zástupce žalobce (či s ním spolupracujících osob) jako zneužití práva, které není hodno právní ochrany (viz např. rozsudek rozšířeného senátu č. j. 4 As 113/2018 – 39, rozsudek ze dne 2. 8. 2018, č. j. 6 As 125/2018 – 32). Na druhou stranu však v řadě jiných věcí dal Nejvyšší správní soud žalobcům zastoupeným Mgr. Václavem Voříškem (resp. žalobcům pravděpodobně „pojištěným proti pokutám“) za pravdu a uznal jejich námitky jako důvodné bez ohledu na to, zda jejich postup ve správním řízení vykazoval znaky účelovosti (viz např. rozsudky ze dne 10. 4. 2019, č. j. 1 As 406/2018 – 34, ze dne 4. 4. 2019, č. j. 1 As 476/2018 – 32, a mnohé další). Soud tedy musí vždy na základě okolností daného případu náležitě vysvětlit, jak určitá praktika stěžovatele (jeho zástupce) naplňuje znaky zneužití práva. To však v posuzované věci krajský soud neučinil. Skutečnost, že se v některých případech zástupce stěžovatele ke zneužití práva uchyluje, nemůže sama o sobě znamenat, že tomu tak bylo i v nyní posuzované věci“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2019, čj. 1 As 52/2019 – 43; pozn. zvýraznění doplněno).

38. Soud proto s přihlédnutím k naposledy uvedenému vycházel především z jiného závěru uvedeného v rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2018, č. j. 4 As 113/2018 – 39, který sdílí a bezezbytku se s ním ztotožňuje. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v uvedeném rozsudku uzavřel, že „zákaz zneužití práva je krajním prostředkem řešení právních sporů, je „poslední záchrannou brzdou“ (ultima ratio), musí být tedy uplatňován nanejvýš restriktivně a za pečlivého poměření s principem právní jistoty (viz shodně usnesení rozšířeného senátu ze dne 27. 5. 2010, č. j. 1 As 70/2008–74, č. 2099/2010 Sb. NSS, bod 28)“ (pozn. zvýraznění doplněno).

39. Soud je přitom přesvědčen, že v posuzované věci podmínky pro závěr o zneužití práva naplněny (s přihlédnutím k naposledy zmíněnému principu právní jistoty) nebyly, resp. že pro takový závěr není dán dostatečný skutkový podklad.

40. Zástupce žalobkyně v nyní řešeném případě podal odpor bez formálních a obsahových vad, podání však neobsahovalo všechny náležitosti, neboť k němu nebyla připojena plná moc podepsána žalobkyní. Odpor proti příkazu byl přitom prvním úkonem zástupce žalobkyně v řízení, u zástupce proto nebylo možné s ohledem na v řízení dříve učiněné kroky bez dalšího shledat, že by snad v posuzované věci postupoval obstrukčně. Správní spis pak neposkytuje oporu pro závěr, že by správní orgány rozhodovaly ve vícero skutkově shodných věcech téhož zástupce a že by tohoto zástupce o totožném nedostatku podání, v tomto případě tedy o nedostatku spočívajícím v nepředložení podepsané plné moci, již předtím v jiných obdobných věcech informovaly a vyzývaly jej k doplnění plné moci. Z obsahu správního spisu nevyplývá, že by se žalovaný takovými okolnostmi před vyznačením plné moci na předmětném příkazu zabýval. Ve vyjádření k žalobě se pak žalovaný omezil pouze na obecné a nedoložené tvrzení, že lhůtu k doplnění plné moci v trvání 21 dnů požaduje zmocněnec ve všech řízeních, ve kterých před správním orgánem vystupuje a v případě všech odporů podaných tímto zmocněncem.

41. Závěr o mnohočetném, opakovaném, systematickém či úmyslném podávání odporu proti příkazu bez podepsané plné moci s úmyslem prodloužit dobu trvání správního řízení, např. s cílem dosáhnout marného uplynutí prekluzivní doby, je tak podle přesvědčení soudu za dané situace nedostatečně skutkově podložen.

42. Soud podotýká, že s ohledem na specifika dané situace jistě není možné bez dalšího vyloučit hodnověrnost tvrzení zástupce žalobkyně, že se mu s ohledem na relativní krátkost lhůty pro podání odporu nepodařilo v rozhodné době zajistit podepsanou plnou moc pro zastupování ve správním řízení. Žalovaný ostatně ani nijak nezpochybňoval, že by snad mezi zmocnitelkou a zmocněncem dohoda o zastoupení ve skutečnosti nebyla ve lhůtě pro podání odporu uzavřena. Okolnost, že sám zmocněnec žalobkyně výslovně uvedl, že počítá s doplněním plné moci v určité lhůtě, pak v rozporu s přesvědčením žalovaného nesvědčí sama o sobě pro závěr, že jednání žalobkyně bylo úmyslným zneužitím práva, neboť není uspokojivě doloženo, že skutková verze žalobkyně, že v době podání odporu existovala dohoda o zastoupení, ale zmocněnec neměl k dispozici podepsanou plnou moc, neodpovídá realitě.

43. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 2. 7. 2015, čj. 9 As 37/2015 – 36, „přestože je možné v rámci přestupkového řízení chápat určité procesní strategie některých účastníků řízení jako účelové, nezbavuje to správní orgány povinnosti postupovat v souladu se zákonem.“ Soud má s ohledem na shora uvedené za to, že žalovaný nebyl v posuzované věci oprávněn zohlednit zkušenosti se zástupcem žalobkyně ve skutkově odlišných případech, ale měl v souladu s § 37 odst. 3 správního řádu zástupce žalobkyně vyzvat k doplnění podepsané plné moci, pokud nechtěl vyčkat lhůty, kterou deklaroval zmocněnec žalobkyně a chtěl k odstranění vad podaného odporu stanovit lhůtu kratší.

44. Jak již uvedl soud výše (viz odstavec 31) v případě nedostatku doložení zmocnění má být k odstranění vady vyzván deklarovaný zmocněnec. K tomu ovšem žalovaný nepřikročil. Výzva, kterou žalovaný doručil samotné žalobkyni, nemohla mít žalovaným zamýšlený důsledek ve stanovení závazné lhůty k odstranění vad podání odporu, neboť žalobkyně se mohla důvodně domnívat, že s ohledem na deklarované zastoupení bude žalovaný komunikovat v souladu se zákonem s jejím zmocněncem. Předmětnou výzvu tedy dle soudu nelze považovat za řádnou výzvu k odstranění vad předmětného podání.

45. Dle soudu rovněž nelze odhlédnout od skutečnosti, že přestože nebyl zástupce žalobkyně kontaktován ze strany správního orgánu, ještě před uplynutím deklarované lhůty 21 dnů žalovanému doručil plnou moc podepsanou žalobkyní (odpor byl doručen 4. 12. 2019 a podepsaná plná moc byla doručena dne 23. 12. 2019). Soud se rovněž pozastavuje nad skutečností, že přestože zástupce žalobkyně sám deklaroval, že plnou moc předloží v konkrétní lhůtě, žalovaný vyznačil doložku právní moci na příkazu 5 dnů před uplynutím této lhůty a pouhý jeden pracovní den před doručením podepsané plné moci (právní moc byla vyznačena v pátek 20. 12. 2019 a následující pondělí 23. 12. 2019 byla podepsaná plná moc doručena žalovanému).

46. S ohledem na shora uvedené soud konstatuje, že v předmětné věci byl odpor proti příkazu podán včas a přestože v rozporu s platnou právní úpravou nebyl zástupce žalobkyně vyzván k odstranění vad podání, byla z jeho strany odstraněna vada podání dodáním podepsané plné moci, kterou byl zástupce žalobkyně zmocněn k jejímu zastupování v předmětném přestupkovém řízení. Obsah správního spisu ani vyjádření žalovaného v daném případě dle soudu neposkytuje dostatečnou oporu pro závěr, že by nepředložení podepsané plné moci rovnou s podáním odporu mělo v této konkrétní věci být obstrukční taktikou zástupce žalobkyně. Ke lhůtě k odstranění vad podaného odporu stanovené v přípise doručeném pouze samotné žalobkyni nelze přihlížet, neboť v souladu se zákonem měla taková výzva směřovat k rukám deklarovaného zmocněnce žalobkyně. Doručením podepsané plné moci dne 23. 12. 2019 tak dle soudu byly zhojeny vady podaného odporu a v souladu s § 150 odst. 3 správního řádu došlo ke zrušení příkazu.

47. Soud nad rámec výše uvedeného zdůrazňuje, že z ustanovení § 150 odst. 3 věty druhé a třetí správního řádu vyplývá úmysl zákonodárce zajistit, aby byl účastník řízení zpraven přípisem správního orgánu, že byl podaný odpor proti příkazu vyhodnocen tak, že není způsobilý vyvolat právní účinky (tedy zrušení příkazu). Uvedený požadavek je dle přesvědčení soudu odrazem obecné zásady činnosti veřejné správy, dle níž by měl být adresát veřejné moci až na výjimky informován o tom, jak bylo s jeho podáním naloženo. Argumenty logického výkladu pak lze podle přesvědčení soudu dojít k závěru, že by měl správní orgán podatele odporu vyrozumět o tom, že jeho podání nevyvolává podle právního názoru správního orgánu z konkrétních důvodů zamýšlené účinky i v mnohem méně evidentních případech, jako je nyní posuzovaná věc. Se zřetelem k tomu, že závěr o porušení zákazu zneužití práva musí být uplatňován v souladu s dříve uvedeným ultima ratio, a to striktně s ohledem na konkrétní okolnosti jednotlivé věci, platí, že by správní orgány neměly nechat takové podání, jako bylo učiněno v nyní posuzovaném případě bez reakce, a žalobkyni tudíž v právní nejistotě, zda jí příkazem uložená povinnost vznikla či nikoli; jejich úkolem je dle přesvědčení soudu naopak zachytit vhodnou formou a přezkoumatelným způsobem v obsahu správního spisu konkrétní důvody, které je v rozhodném okamžiku vedly k závěru o porušení zákazu zneužití práva tak, aby tyto úvahy mohly být v případném soudním sporu přezkoumány soudem. V daném případě nelze považovat za informaci o podání nepřípustného odporu výzvu ze dne 6. 12. 2019, neboť v té době nebylo postaveno na jisto, jak bude správní orgán odpor vyhodnocovat, neboť nebylo postaveno na jisto, zda chybějící plná moc bude doplněna či nikoli.

48. Vzhledem k výše uvedenému soud konstatuje, že po podání odporu proti příkazu, jehož vada byla doručením podepsané plné moci odstraněna, započala v souladu s § 150 odst. 3 větou čtvrtou správního řádu běžet znovu lhůta pro vydání rozhodnutí. Žalovaný meritorní rozhodnutí v uvedené lhůtě nevydal, je proto v řízení nečinný. Soud pro úplnost konstatuje, že k obdobným závěrům ve skutkově podobné věci dospěl i Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 15. 4. 2020, č. j. 10 A 111/2019–36. Závěry Městského soudu v Praze pak byly potvrzeny rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2020, č. j. 10 As 139/2020–33.

49. Soud proto podle skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí (srov. ustanovení § 81 odst. 1 s. ř. s.) shledal, že žaloba je důvodná, neboť žalovaný je stále nečinný v řízení vedeném pod sp. zn. ODSH 72466/2019/2019 LF 2019/015556.

50. Výrokem I. proto soud žalovanému uložil povinnost vydat ve lhůtě 60 dní v uvedeném řízení meritorní rozhodnutí. Lhůtu k rozhodnutí v délce 15 dní, navrženou žalobkyní, shledal nepřiměřeně krátkou. Soud přitom přihlédl k tomu, že bude nezbytné, aby žalovaný ve věci provedl kompletní správní řízení (neshledá–li, že odpovědnost za přestupek již uplynutím času zanikla), lhůtu tedy stanovil v maximální její délce podle ustanovení § 94 zákona o odpovědnosti za přestupky.

51. K nesouhlasu žalobkyně a jejího zástupce s vyvěšením osobních údajů na internet soud konstatuje, že se dle výslovného vyjádření žalobkyně nejedná o žalobní námitku, a proto se touto otázkou v daném rozhodnutí soud nezabýval.

52. Vzhledem k tomu, že žalobkyně měla ve věci plný úspěch, soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. uložil žalovanému zaplatit žalobkyni do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení v celkové výši 10 228 Kč. Náhrada se skládá ze zaplaceného soudního poplatku za žalobu ve výši 2 000 Kč, z částky 6 200 Kč za dva úkony právní služby právní zástupce žalobkyně po 3 100 Kč podle § 35 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s § 7 a § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AT“) [převzetí a příprava zastoupení – § 11 odst. 1 písm. a) AT; podání žaloby – § 11 odst. 1 písm. d)], z částky 600 Kč jako náhrady hotových výdajů advokátky [dva režijní paušály po 300 Kč podle § 35 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s § 13 odst. 1 a 3 AT] a z částky 1 428 Kč odpovídající 21% DPH z výše uvedených částek kromě soudního poplatku.

Poučení

Žaloba Vyjádření žalovaného k podané žalobě Posouzení věci soudem