16 A 3/2021–76

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a soudců JUDr. Jiřího Derfla a JUDr. Martiny Vernerové ve věci žalobkyně: Mgr. S. W., narozená X, bytem X, zastoupená JUDr. Janem Walterem, advokátem, sídlem Volyňských Čechů 837, 438 01 Žatec, proti žalovanému: Vrchní státní zastupitelství v Praze, sídlem náměstí Hrdinů 1300/11, 140 65 Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 12. 2020, č. j. SIN 221/2020–8, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 9. 2022, č. j. 16 A 3/2021–50.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou prostřednictvím svého právního zástupce v zákonem stanovené lhůtě domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 10. 12. 2020, č. j. SIN 221/2020–8, jímž žalovaný k jejímu odvolání změnil rozhodnutí Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem (dále jen „krajské státní zastupitelství“) ze dne 24. 11. 2020, č. j. 1 SIN 27/2020–13, tak, že z výroku rozhodnutí vypustil text „písm. a“. Ve zbytku žalovaný potvrdil rozhodnutí krajského státního zastupitelství, kterým byla odmítnuta žádost žalobkyně ze dne 2. 10. 2020 o poskytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „informační zákon“), kterou žalobkyně žádala o poskytnutí soupisu jím vedeného spisu sp. zn. 1 KZN 392/2020. Žalobkyně se současně v žalobě domáhala toho, aby soud uložil žalovanému povinnost nahradit jí náklady soudního řízení. Žaloba 2. Podle žalobkyně je napadené rozhodnutí založeno na nesprávném výkladu § 11 odst. 6 informačního zákona. Odborná literatura (Furek, A., Rothanzl, L., Jírovec, T. Zákon o svobodném přístupu k informacím. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, str. 560) zmiňuje pouze dva případy, kdy judikatura správních soudů připustila použití výluky dle § 11 odst. 6 informačního zákona. Šlo o informace o totožnosti policejních informátorů a o kriminalistických postupech a metodách, které nejsou veřejně dostupné v odborných kriminalistických publikacích. Společným jmenovatelem těchto okolností bylo ohrožení schopnosti státu postihovat kriminální činy. Nic takového v řešené věci podle žalobkyně shledat nelze a žalovaný ani neukázal, že by to možné bylo.

3. Žalovaný je toho názoru, že pod výluku dle § 11 odst. 6 informačního zákona spadají i případy, kdy se vyžádané informace týkají prověřování podle § 158 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“), které sice bylo ukončeno, ale nikoli způsobem, který by založil překážku věci pravomocně rozhodnuté. V takových případech je třeba počítat s možností opětovného zahájení a též s tím, že předešlé poskytnutí informací by mohlo vést ke zhoršení schopnosti orgánů činných v trestním řízení vyhledávat, odhalovat trestnou činnost nebo předcházet trestné činnosti a tuto činnost stíhat. Podle žalobkyně je takovýto výklad nesprávný. Žalobkyně poukázala na to, že k tomu, aby ohrožení plnění těchto úkolů bylo důvodem k odepření informací, se musí jednat o ohrožení reálné a prokazatelně existující, nikoli pouze hypotetické (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2017, č. j. 6 As 338/2016–55). Aplikace daného ustanovení zákona je tak podle žalobkyně i nedostatečně odůvodněna, když žalovaný též ani konkrétně nespecifikuje tvrzené ohrožení ve smyslu § 11 odst. 6 informačního zákona.

4. S ohledem na znění § 12 informačního zákona je žalobkyně toho názoru, že pokud by skutečně u některých částí spisového přehledu bylo namístě aplikovat důvod omezení podle § 11 odst. 6 informačního zákona, pak se takový důvod nepřenáší automaticky na ostatní části spisového přehledu. K tomu se vyjádřil žalovaný v bodu 21 napadeného rozhodnutí tak, že v dané věci není namístě dělit předmět žádosti na dílčí části, a požadovanou informaci je tedy třeba pojímat jako jeden celek. Podle žalobkyně takováto paušalizace nemá žádnou oporu v zákoně. Z důvodu nedostatečného odůvodnění aplikace § 11 odst. 6 informačního zákona však žalobkyně v současnosti nemůže kvalifikovaně polemizovat s tím, že tento důvod se nevztahuje na všechny části spisového přehledu.

5. Dále žalobkyně namítala, že judikatura Ústavního soudu vyžaduje, aby prakticky při jakémkoli omezení práva na informace byl proveden ad hoc test veřejného zájmu. Veřejný zájem na zpřístupnění vyžádané informace žalobkyně popsala ve svém podání z 20. 10. 2020, ve kterém uvedla, že věci vedené Okresním státním zastupitelstvím v Chomutově pod zn. ZN 235/2019, ZN 51/2020 a ZN 8512/2020 byly iniciovány trestními oznámeními směřovanými na pracovníky stavebního úřadu. Ta na pokyn žalobkyně podal právní zástupce žalobkyně, který ji zastupuje v záležitostech týkajících se obtěžování hlukovými imisemi z provozu pilařského závodu v obci Kovářská. Podle žalovaného je veřejný zájem na poskytnutí informace relevantním pouze tehdy, pokud by žadatel požadoval např. informace o věci, která by byla široce medializována, kde by se jednalo o kauzu týkající se vrcholné politiky, či že by tato věc byla veřejnosti známa včetně všech svých detailů. Žalobkyně je naopak toho názoru, že ani povaha veřejného zájmu v její věci nevylučuje možnost provést poměření konkurujících zájmů. Žalobkyně prokazovala veřejný zájem tím, že orgány činné v trestním řízení postupovaly nesprávně, neboť nesprávně vyhodnotily počátek běhu promlčení lhůty. Za nesprávnou označila s tím související úvahu žalovaného, podle kterého to, že se žalobkyně domnívá, že v určité věci došlo k pochybení, samo o sobě nemůže odůvodnit poskytnutí informací o tomto výseku činnosti orgánů činných v trestním řízení. Vyjádření žalovaného k žalobě 6. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl zamítnutí žaloby pro nedůvodnost. Má za to, že v napadeném rozhodnutí podrobně vysvětlil podmínky interpretace a aplikace § 11 odst. 6 informačního zákona a detailně se vypořádal se všemi námitkami. Žalobkyně k jeho závěrům nepředkládá žádnou komplexní oponenturu. Žalobkyně pomíjí, že zmíněný komentář k informačnímu zákonu je z roku 2016, od té doby byla vydána řada rozhodnutí správních soudů vykládajících § 11 odst. 6 informačního zákona. Došlo i k legislativní změně tohoto ustanovení; podle důvodové zprávy má chránit všechny kvalifikované údaje související s činností orgánů podílejících se na plnění úkolů uvedených v daném ustanovení. Poukaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2017, č. j. 6 As 338/2016–55, je podle žalovaného nepřípadný, žalobkyně navíc argumentovala pouze jeho pasážemi, ve kterých byl rekapitulován obsah rozsudku Městského soudu v Praze, který Nejvyšší správní soud zrušil. Nejvyšší správní soud naopak potvrdil zásadu, že poskytování informací v režimu informačního zákona nesmí obcházet omezení vyplývající z podstaty samotného trestního řízení. To je ve své počáteční fázi zásadně neveřejné. Obcházet nelze ani § 65 trestního řádu, v němž je upraveno právo nahlížet do trestních spisů. Spisy státního zastupitelství ani nejsou určeny k tomu, aby byly zpřístupňovány účastníkům řízení, natož veřejnosti. Žalovaný setrval na tom, že subjektivní přesvědčení žalobkyně o „chybě“ v konkrétní věci vedené u orgánů činných v trestním řízení nemůže samo o sobě odůvodnit veřejný zájem na poskytování informací o této věci. Replika žalobkyně 7. Žalobkyně v replice ze dne 7. 4. 2021 namítla, že žalovaný neodkázal na konkrétní judikaturu, která by měla překonat jí tlumočené závěry. Jde–li o rozsudek ze dne 15. 2. 2017, č. j. 6 As 338/2016–55, Nejvyšší správní soud se v jeho bodu 26 výslovně ztotožňuje s úvahou Městského soudu v Praze v tom, že ohrožení schopnosti orgánů činných v trestním řízení plnit své úkoly musí být konkrétně a srozumitelně vyjádřené a zároveň prokazatelně existující, nikoliv pouze hypotetické. To, že trestní řízení je v počáteční fázi zásadně neveřejné, podle žalobkyně neznamená, že informace o činnosti orgánů činných v trestním řízení jsou absolutně vyloučeny z přístupu veřejnosti. Právo na informace představuje v mezích daných § 11 odst. 6 a § 11 odst. 4 písm. a) informačního zákona výjimku z této zásady.

8. Nad rámec uvedeného žalobkyně doplnila, že státní zastupitelství je podle ní motivováno i dalším nelegitimním zájmem, a sice tím, aby neukázalo na závadu ve svém předchozím postupu, kdy po prověřování provozu závodu „Pila Kovářská“ policejní orgán věc odložil namísto toho, aby věc postoupil příslušnému stavebnímu úřadu ke stíhání přestupku. Vyjádření žalovaného k replice žalobkyně 9. Žalovaný ve svém vyjádření k replice žalobkyně konstatoval, že z obsahu repliky je zcela zřejmé, že žalobkyně se postupem podle informačního zákona včetně nyní podané žaloby pokouší obejít řádný postup v trestním řízení upravený k tomu určenými zvláštními procesními předpisy. Posouzení věci soudem 10. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) bez jednání, neboť oba účastníci s tímto postupem souhlasili.

11. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení odůvodnit. Bez návrhu žalobce pak musí soud podle § 76 odst. 2 s. ř. s. přihlédnout toliko k takovým vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají jeho nicotnost. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

12. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

13. Žalobkyně se žádostí o poskytnutí informace podle informačního zákona ze dne 2. 10. 2020 domáhala poskytnutí spisového přehledu (neboť tak si soud ve shodě se závěrem krajského státního zastupitelství a žalovaného, který nebyl žalobkyní rozporován, vyložil požadavek žalobkyně na „soupis spisu“) spisu sp. zn. 1 KZN 392/2020. Ten na základě podnětu JUDr. Jana Waltera k výkonu dohledu nad postupem Okresního státního zastupitelství v Chomutově vede Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem, přičemž jde o již skončený dohled nad věcí, ve které trestní řízení neprobíhalo (nebylo zahájeno), neboť věc měla být policejním orgánem založena ad acta, tj. bez dalšího opatření.

14. Na tomto místě soud považuje za vhodné zrekapitulovat dosavadní průběh soudního řízení. Ve věci byl soudem vydán rozsudek ze dne 5. 9. 2022, č. j. 16 A 3/2021–50, kterým soud pro jím shledanou nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zrušil napadené rozhodnutí a rozhodnutí Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 24. 11. 2020, č. j. 1 SIN 27/2020–13.

15. Nejvyšší správní soud na základě kasační stížnosti žalovaného rozsudkem ze dne 19. 12. 2022, č. j. 6 As 21/2022–45, předmětný rozsudek zdejšího soudu zrušil a věc soudu vrátil k dalšímu řízení, neboť vydaná rozhodnutí podle něj jsou přezkoumatelná. Konstatoval přitom, že žalovaný i krajské státní zastupitelství dostatečným způsobem zdůvodnili, že význam věci, k níž se vztahovala žádost žalobkyně, není pouze historický. Konkrétně odkázali na tzv. „kauzu pily Kovářská“, která se týká hluku z provozu pily, v níž je aktivní jak žalobkyně, tak její právní zástupce již několik let, přičemž žalobkyně sama k odvolání přiložila kopii rozhodnutí o přestupku z 9. 9. 2020. Argumentaci krajského soudu stran možnosti obživnutí, resp. historického významu trestní věci, které se žádost o informace týká, uvedenou v bodech 31 a 32 rozsudku navíc Nejvyšší správní soud označil za vnitřně rozpornou.

16. V napadeném rozhodnutí podle Nejvyššího správního soudu nechybí ani vyjádření o tom, proč žalovaný a krajské státní zastupitelství nemohou požadované informace poskytnout, resp. je nemohou poskytnout celé. S ohledem na důkladné odůvodnění rozhodnutí žalovaného Nejvyšší správní soud v souvislosti s tím uvedl, že další konkretizace, kterou krajský soud požadoval, by už nutně znamenala sdělování (alespoň v nějaké míře) toho, o co žalobkyně žádá. Striktní požadavek na konkrétní uvedení skutečností v případě odmítnutí žádosti je navíc protichůdný tomu, že při omezení práva na informace podle § 11 odst. 6 informačního zákona může být povinný subjekt konkrétní pouze ve velmi omezené míře, neboť neposkytnutím informace předchází ohrožení práv třetích osob, schopnosti orgánů veřejné moci předcházet trestné činnosti, vyhledávat nebo odhalovat trestnou činnost, stíhat trestné činy či zajišťovat veřejný pořádek a bezpečnosti České republiky.

17. Krajský soud podle Nejvyššího správního soudu dále marginalizoval požadavek žalovaného na neveřejnost postupu policejního orgánu před sepsáním záznamu o zahájení úkonů trestního řízení dle § 158 odst. 3 trestního řádu. Takový přístup však podle Nejvyššího správního soudu neodpovídá tomu, že počáteční postup policie sloužící k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin dle § 158 odst. 1 trestního řádu, je nanejvýš citlivý, takže omezení práva na přístup k informacím je přinejmenším stejně žádoucí jako v dalších fázích trestního řízení. Proto také judikatura hovoří o přísnějším režimu též ve vztahu k informacím vztahujícím se k postupu policie před formálním zahájením úkonů trestního řízení (srov. rozsudek č. j. 6 As 338/2016–55, bod 28).

18. V souladu s § 110 odst. 4 s. ř. s. je zdejší soud právním názorem Nejvyššího správního soudu vázán.

19. Podle § 11 odst. 6 informačního zákona povinný subjekt neposkytne informaci o činnosti orgánů činných v trestním řízení, včetně informací ze spisů, a to i spisů, v nichž nebylo zahájeno trestní řízení, dokumentů, materiálů a zpráv o postupu při prověřování oznámení, které vznikly činností těchto orgánů při ochraně bezpečnosti osob, majetku a veřejného pořádku, předcházení trestné činnosti a při plnění úkolů podle trestního řádu, pokud by se tím ohrozila práva třetích osob anebo schopnost orgánů činných v trestním řízení předcházet trestné činnosti, vyhledávat nebo odhalovat trestnou činnost nebo stíhat trestné činy nebo zajišťovat bezpečnost České republiky.

20. Podle § 11 odst. 4 písm. a) informačního zákona povinné subjekty dále neposkytnou informace o probíhajícím trestním řízení, nebo týkající se trestního řízení, pokud by její poskytnutí ohrozilo či zmařilo účel trestního řízení, zejména zajištění práva na spravedlivý proces.

21. Podle § 12 informačního zákona platí, že všechna omezení práva na informace provede povinný subjekt tak, že poskytne požadované informace včetně doprovodných informací po vyloučení těch informací, u nichž to stanoví zákon. Právo odepřít informaci trvá pouze po dobu, po kterou trvá důvod odepření. V odůvodněných případech povinný subjekt ověří, zda důvod odepření trvá.

22. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 15. 2. 2017, č. j. 6 As 338/2016–55, k § 11 odst. 6 informačního zákona vyložil, že „předmětné ustanovení vylučuje poskytnutí informací o činnosti orgánů činných v trestním řízení bez ohledu na to, zda se týkají probíhajícího, ukončeného nebo dokonce nezahájeného trestního řízení. Předpokladem odepření informací je skutečnost, že by poskytnutím informace mohla být mimo jiné ohrožena schopnost orgánů činných v trestním řízení vyhledávat nebo odhalovat trestnou činnost. Tento důvod bezpochyby patří mezi legitimní důvody omezující právo na informace podle čl. 17 odst. 4 Listiny (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2014, č. j. 8 As 114/2013–36). Rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí poskytnutí informace však musí být v tomto směru náležitě odůvodněné tak, aby z něj bylo možné seznat, jaké zájmy by byly poskytnutím informace ohroženy. Cílem a účelem trestního řízení je, aby byla náležitě zjištěna trestná činnost a pachatelé trestných činů byli podle zákona spravedlivě potrestáni. Smysl výluky z poskytování informací lze spatřovat v tom, aby poskytnutím informací nemohlo dojít k narušení, zmaření či ohrožení objasňování skutečností důležitých pro trestní řízení. Tato výluka tedy není samoúčelná, neboť souvisí s veřejným zájmem na naplnění účelu trestního řízení, kterým je řádné prošetření skutku naplňujícího znaky trestného činu (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2009, č. j. 6 As 18/2009–63)“. Zároveň se ztotožnil se závěrem, podle kterého „ohrožení schopnosti orgánů činných v trestním řízení plnit své úkoly musí být konkrétně a srozumitelně vyjádřené a zároveň prokazatelně existující, nikoliv pouze hypotetické“.

23. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku konstatoval také to, že „zveřejněním požadovaných informací před skončením trestního řízení může reálně dojít ke zkreslení budoucích výpovědí, které mohou mít význam pro řádné zjištění skutkového stavu věci. Nejde jen o to, že by poskytnuté informace mohly být ku prospěchu potenciálního obviněného, třebaže i ten by mohl svou výpověď korigovat v závislosti na znalosti výpovědi ostatních zasahujících policistů. V trestním řízení budou vystupovat také osoby, které mají zcela opačný zájem (zde poškozený), případně též svědci, kteří v řízení žádný zájem nesledují a u nichž je třeba zabezpečit, aby nezkresleně a věrohodně popsali důležité skutkové okolnosti. Lze přitom pouze zopakovat, že omezení práva na informace v přípravné fázi trestního řízení, resp. ve fázi prověřování před jeho vlastním zahájením, bude spíše pravidlem. Stejně tomu bude i v případě, kdy policejní orgán sice již prověřování ukončil, avšak existují informace o tom, že byl podán podnět k revizi jeho postupu u příslušného státního zastupitelství“. (zvýraznění provedeno zdejším soudem)

24. S ohledem na právě uvedené je správným názor, podle kterého pod výluku dle § 11 odst. 6 informačního zákona spadají i případy, kdy se vyžádané informace týkají prověřování podle § 158 odst. 1 trestního řádu, které sice bylo ukončeno, ale nikoli způsobem, který by založil překážku věci pravomocně rozhodnuté, lze–li počítat s možností opětovného zahájení („obživnutí věci“) a též s tím, že předešlé poskytnutí informací by mohlo vést ke zhoršení schopnosti orgánů činných v trestním řízení vyhledávat, odhalovat trestnou činnost nebo předcházet trestné činnosti a tuto činnost stíhat.

25. Nejvyšší správní soud přitom ve svém rozsudku ze dne 19. 12. 2022, č. j. 6 As 21/2022–45, kterým zrušil předchozí rozsudek zdejšího soudu v této věci a věc soudu vrátil k dalšímu řízení, závazným způsobem konstatoval, že žalovaný i krajské státní zastupitelství dostatečným způsobem zdůvodnili, že význam věci, k níž se vztahovala žádost žalobkyně, není pouze historický. Konkrétně odkázali na tzv. „kauzu pily Kovářská“, která se týká hluku z provozu pily, v níž je aktivní žalobkyně i její právní zástupce již několik let.

26. I zdejší soud, kterému je aktivita žalobkyně, Ing. T. W. a jejich zástupce JUDr. Jana Waltera v tzv. „kauze pila Kovářská“ známa z vlastní činnosti, rozumí očekávání orgánů činných v trestním řízení a souhlasí s tím, že je přiměřeně pravděpodobné, že zejména na základě aktivity zmíněných osob se některé další skutečnosti související s touto kauzou mohou v budoucnu stát předmětem prověřování ze strany orgánů činných v trestním řízení a že se prověřované skutečnosti mohou nějakým způsobem dotýkat i skutečností řešených v aktuálně ad acta založené věci. Sama žalobkyně ostatně závěry státních zastupitelství nijak nerozporuje. Z její aktivity je naopak zřejmé, že právě další prověřování souvisejících skutečností ze strany orgánů činných v trestním řízení je jejím cílem.

27. V rámci mantinelů, ve kterých se krajské státní zastupitelství a žalovaný mohli při vyřizování žádosti o informace pohybovat, aniž by zároveň sdělili (alespoň v nějaké míře) to, o co žalobkyně žádá, pak bylo ve vydaných rozhodnutí dostatečným způsobem odůvodněno i to, že poskytnutí požadovaných informací by mohlo vést ke zhoršení schopnosti orgánů činných v trestním řízení vyhledávat, odhalovat trestnou činnost nebo předcházet trestné činnosti a tuto činnost stíhat. Lze tedy souhlasit se závěrem, že pokud by žalobkyně disponovala (neveřejnými) informacemi v příslušné věci a posléze by tato věc byla opětovně předmětem prověřování, mohlo by evidentně dojít ke zhoršení schopnosti orgánů činných v trestním řízení vyhledávat, odhalovat trestnou činnost nebo předcházet trestné činnosti a stíhat ji, a to právě v podobě omezení funkčnosti institutů a postupů, které mají dopomoci dosažení účelu trestního řízení.

28. K tomu soud poukazuje i na to, že jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 9. 12. 2021, č. j. 6 As 215/2021–28, „informace poskytnuté na žádost musí být podle zákona následně zveřejněny vůči všem způsobem umožňujícím dálkový přístup (viz § 5 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím). Obzvláště u informací týkajících se přípravné fáze trestního řízení před zahájením trestního stíhání je proto namístě obezřetný přístup povinných subjektů při vyřizování žádostí, kromě toho jakmile jednomu žadateli nějakou informaci poskytnou, musejí u všech dalších postupovat stejně (srov. již citovaný rozsudek č. j. 1 As 97/2009–119). Sdělením informace povinný subjekt zároveň do značné míry ztrácí kontrolu nad tím, co se s informací bude dále dít, což může též ohrozit naplnění účelu trestního řízení“.

29. V návaznosti na výše uvedené pak zdejší soud souhlasí i se závěrem žalovaného, podle kterého v dané věci není namístě dělit předmět žádosti na dílčí části, a požadovanou informaci je tedy třeba pojímat jako jeden celek. Žalovaný v bodech 21 až 23 odůvodnění napadeného rozhodnutí, na které soud odkazuje, přiléhavě vysvětlil, proč žádosti o poskytnutí informace nebylo možné vyhovět ani zčásti. I tím by totiž došlo k obcházení výluky uvedené v § 11 odst. 6 informačního zákona. Roli přitom hrálo i to, že z podstaty požadované informace vyplývá, že žalobkyni nebylo možné poskytnout část požadovaného spisového přehledu, neboť jíž tím by povinný subjekt oficiálně potvrzoval, že je u něj vedena určitá věc, a poskytoval by tím informace chráněné citovaným ustanovením. Soud se s tímto posouzením ztotožňuje včetně závěru, že požadovanou informaci je zásadně třeba vnímat jako jednotný celek, který by bylo velmi problematické dělit na jednotlivé části, u nichž by bylo možné izolovaně zvažovat podmínky aplikace § 12 informačního zákona.

30. K námitce nesprávně vyloženého požadavku na provedení tzv. testu veřejného zájmu lze vycházet z toho, že v rozsudku ze dne 13. 8. 2014, č. j. 1 As 78/2014–41, Nejvyšší správní soud shledal, že před použitím určité zákonné výluky z povinnosti poskytovat informace je třeba v zásadě vždy provést tzv. test veřejného zájmu, tj. zvážit, zda v konkrétním případě nepřevažuje veřejný zájem na poskytnutí nad jinou konkurující hodnotou, ať již jde o základní práva druhých osob, či některý z veřejných statků.

31. Z žádosti o informace nebyl žádný veřejný zájem na poskytnutí odmítnutých údajů jakkoli zřejmý; žalobkyně v tomto směru přednesla argumentaci až v odvolání ze dne 20. 10. 2020 proti prvnímu rozhodnutí krajského státního zastupitelství ze dne 14. 10. 2020, č. j. SIN 27/2020–4, které bylo následně zrušeno žalovaným. Žalobkyně v tomto podání uvedla, že ve věcech vedených Okresním státním zastupitelstvím v Chomutově pod zn. ZN 235/2019, ZN 51/2020 a ZN 8512/2020 inicioval trestní oznámení směřovaná na pracovníky stavebního úřadu její právní zástupce, který ji zastupuje v záležitostech týkajících se obtěžováními hlukovými imisemi z v rozporu se stavebním zákonem provozovaného pilařského závodu v obci Kovářská. Četné podněty právního zástupce předané stavebnímu úřadu nevedly k ničemu. Proto podal na konkrétního úředníka stavebního úřadu trestní oznámení pro přečin maření úkolů úřední osoby. Trestní oznámení bylo založeno ad acta s odkazem na princip subsidiarity a promlčení. Žalobkyně se domnívá, že orgány činné v trestním řízení důvody pro založení věci vyhodnotily nesprávně. Žalobkyně uzavřela, že předmětnou žádost o poskytnutí informace podala proto, aby si udělala hrubou představu o jejich činnosti v trestním řízení, zejména pak o tom, z jakých důvodů vycházely. Zájem na řádném fungování orgánů činných v trestním řízení podle ní nepochybně je zájmem veřejným.

32. Žalovaný se jejími tvrzeními zabýval především v bodech 24 až 31 napadeného rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, podle kterého pouze to, že se žalobkyně subjektivně domnívá, že v určité věci došlo k pochybení, samo o sobě nemůže odůvodnit poskytnutí informací o tomto výseku činnosti orgánů činných v trestním řízení. Uvedl též, že jakkoli se totiž lze v obecné rovině ztotožnit s žalobkyní v tom, že zájem na řádném fungování orgánů činných v trestním řízení (resp. i jakýchkoli jiných orgánů veřejné moci) je nepochybně veřejným zájmem, současně je třeba konstatovat, že tento obecně formulovaný veřejný zájem bude zásadně vlastní všem informacím poskytovaným v režimu informačního zákona. Žalobkyně ovšem podle žalovaného nijak nedoložila, že by právě jí požadovaná informace mohla být předmětem veřejného zájmu v tom smyslu, že by se snad jednalo o informaci potřebnou pro veřejný život či využitelnou pro utváření politických názorů a pro vnímání a posuzování činnosti státních orgánů ze strany veřejnosti (tedy ze strany podstatné části společnosti, nikoli pouze žalobkyně).

33. Žalobkyně v žalobě tento závěr označila za „nesprávný“, zároveň ale oproti rozsáhlé argumentaci žalovaného nepřišla s žádnou argumentací konkurující. Tím omezila možnosti soudního přezkumu do té míry, že soud může pouze konstatovat, že argumentaci žalovaného v tomto směru považuje za přezkoumatelnou, zcela dostačující a přesvědčivou, a proto se s ní ztotožňuje.

34. Soud neprovedl žalobkyní navržené dokazování žádostí o informace ze dne 2. 10. 2020, rozhodnutím krajského státní zastupitelství ze dne 24. 11. 2020, č. j. 1 SIN 27/2020–13, odvoláními žalobkyně ze dne 20. 10. 2020 a 24. 11. 2020, žalobou napadeným rozhodnutím a usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2013, č. j. 31 A 108/2010–225, neboť judikaturou a listinami, které jsou součástí správního spisu, se dokazování v soudním řízení správním neprovádí. Pro nadbytečnost neprovedl soud ani dokazování spisy Policie ČR, KŘP Ústeckého kraje, zn. KRPU–145932/ČJ–2016–040319, KRPU–57990/ČJ–2016–040319, KRPU–119489/ČJ–2018–040319 a KRPU–77658/ČJ–2017–040381, neboť stav věci potřebný k rozhodnutí soudu byl zjištěn dostatečně a žalobkyně navíc ani nekonkretizovala, jaké skutečnosti mají být těmito důkazy prokázány.

35. S ohledem na výše uvedené soud vyhodnotil žalobu v mezích včas uplatněných žalobních bodů jako zcela nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

36. O náhradě nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti proti rozsudku zdejšího soudu ze dne 5. 9. 2022, č. j. 16 A 3/2021–50, rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. a podle § 110 odst. 3 věty první téhož zákona. Žalobkyně neměla ve věci konečný úspěch, který je pro rozhodnutí o nákladech řízení podstatný, a procesně úspěšnému žalovanému nad rámec běžné úřední činnosti žádné náklady nevznikly, a ani jejich náhradu nepožadoval, proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Žaloba Vyjádření žalovaného k žalobě Replika žalobkyně Vyjádření žalovaného k replice žalobkyně Posouzení věci soudem