16 A 3/2023 – 73

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní JUDr. Alenou Hockou ve věci žalobkyně: JUDr. J. S., narozená X, bytem X, zastoupená: JUDr. Martin Ondra, advokát, se sídlem Holečkova 419/21, 150 00 Praha, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, IČ 70890366, se sídlem Škroupova 1760/18, 301 00 Plzeň, v řízení o žalobě ze dne 24.1.2023 proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16.11.2022 č.j. PK–DSH/10911/22, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Včasnou žalobou ze dne 24.1.2023 téhož dne doručenou soudu prostřednictvím datové schránky se žalobkyně domáhala přezkoumání napadeného rozhodnutí žalovaného ze dne 16.11.2022 č.j. PK–DSH/10911/22 i předcházejícího rozhodnutí Magistrátu města Plzně, odbor správních činností, oddělení dopravních přestupků (dále jen Magistrát či správní orgán I. stupně), ze dne 4.8.2022, čj. MMP/266009/22, sp. zn. MMP/103161/22 (dále i prvoinstanční rozhodnutí), jejichž kopie byly připojeny, s tím, aby tato rozhodnutí byla zrušena a věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Případně event. rozhodnout rozsudkem tak, aby pokuta uložená rozhodnutím Magistrátu ze dne 4.8.2022 ve spojení s rozhodnutím žalovaného ze dne 16.11.2022 byla snížena na částku 2.500,–Kč, současně byla požadována náhrada nákladů řízení bez specifikace.

2. V žalobě žalobkyně obsáhle vyjádřila nesouhlas s oběma uvedenými rozhodnutími správních orgánů, neboť dle ní je napadené rozhodnutí žalovaného nezákonné, neboť na jeho základě (jakož i prvoinstančního rozhodnutí) bylo hrubě porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), když jí byla pravomocně uložena povinnost zaplatit pokutu a paušální náklady řízení což dobrovolně splnila a bylo rovněž porušeno její vlastnické právo dle čl. 11 Listiny. Žalovaný totiž dle žalobkyně: a) nepostupoval dle § 98 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen zákon o odpovědnosti za přestupky); b) nevypořádal se s existencí opomenutých důkazů; c) nevypořádal se s námitkou zjevné vnitřní rozpornosti prvoinstančního rozhodnutí; d) námitku zásahu vozidla Volva do výjezdu ze dvora vypořádal zcela v rozporu s jejím obsahem; e) nepřihlédl ke všem okolnostem určujícím povahu a závažnost přestupků žalobkyně; f) nepřezkoumal formální a materiální znaky přestupku č. 2, přičemž jeho materiálním znakem se nezabýval, přestože jeho neexistenci žalobkyně výslovně uváděla; g) nesprávně právně vyložil pojem třetí osoby v rámci § 47 odst. 5 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen zákon o silničním provozu); h) nevypořádal se (případně se vypořádal nesprávně) s dalšími dílčími námitkami proti prvoinstančnímu rozhodnutí. Dále bylo namítáno, že dle § 98 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky měl odvolací správní orgán (tj. žalovaný) v rámci odvolání povinnost přezkoumat prvoinstanční rozhodnutí v plném rozsahu. Dle žalobkyně to znamená, že se uplatní zásada plné revize, tedy úplného přezkumu zákonnosti prvoinstančního rozhodnutí, jakož i úplného přezkumu správnosti prvoinstančního rozhodnutí, a to dokonce zcela bez ohledu na rozsah a obsah námitek uvedených v odvolání (viz i rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen NSS) ze dne 20.2.2020, čj. 6 As 182/2019–38). Žalovaný správní orgán ovšem námitky žalobkyně přezkoumal dle svých slov pouze „toliko, zda správní orgán I. stupně postupoval v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů a zda nelze mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy konstatovat extrémní rozpor, nepodloženost závěrů provedenými důkazy, popřípadě libovůli správního orgánu I. stupně (str. 12 napadeného rozhodnutí), čímž došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Zároveň správní orgán nepřezkoumal v plné míře všechny námitky žalobkyně uvedené v odvolání. Žalobkyně uvedla také, že v rámci svého vyjádření dle § 36 odst. 3 správního řádu ze dne 29.6.2022 před vydáním prvoinstančního rozhodnutí navrhla dva důkazy – (a) 3x fotografie pořízené JUDr. J. S. bezprostředně po předmětném skutku a (b) syntézu snímku videozáznamu. Správní orgán I. stupně ohledně těchto důkazů v prvoinstančním rozhodnutí neuvedl ničeho – ani, zda navržené důkazy provedl, ani zda je jako nadbytečné odmítl. Žalovaný správní orgán opomenuté důkazy rovněž neprovedl a uvedl, že tyto údajně byly provedeny již správním orgánem I. stupně s tím, že dle nepodložené domněnky žalovaného správního orgánu předmětné snímky i „syntéza“ snímku videozáznamu správním orgánem opomenuta nebyla, neboť oboje prokazuje situaci na místě předmětné dopravní nehody, která byla správním orgánem popisována v části popisu záznamu z kamerového systému a vyhodnocována v části, kde se správní orgán I. stupně zabýval situací na místě předmětné dopravní nehody. Dle žalobkyně vozidlo Volvo bylo zaparkováno tak, že zasahovalo do výjezdu ze dvora, což má přímý vliv na způsob spáchání dopravní nehody (pokud by vozidlo Volvo stálo v souladu s právními předpisy, k dopravní nehodě by nedošlo), má tedy vliv na vinu žalobkyně, popř. i na uloženou pokutu a její výši. Přesto nebyl způsob parkování vozidla Volvo ani správním orgánem I. stupně, ani žalovaným správním orgánem, zhodnocen ve prospěch žalobkyně. Žalobkyně ve svém odvolání namítala, že prvoinstanční rozhodnutí je zjevně vnitřně rozporné, a to v otázce určení místa střetu vozidel. K tomu se ovšem žalovaný žádným způsobem nevyjádřil. Místo střetu vlastně bylo určeno jen odhadem řidičky vozidla Volvo a nemůže být bráno jako prokázané. Vnitřní rozpornost ohledně určení místa střetu vozidel je zřejmá. Žalovaný námitku nicotnosti žádným způsobem nevypořádal a pouze uvedl, že dle něj fakt, že místo střetu není přesně určeno, nemá mít údajně vliv na merito věci, ale místo střetu samozřejmě na to vliv má. Vozidlo Volvo stálo tak, že zasahovalo od výjezdu ze dvora, bylo tedy zaparkováno v rozporu se zákonem o silničním provozu (což bylo prokázáno samotným Úředním záznamem o přestupku v silničním provozu Policie ČR i svědeckou výpovědí pana J. J. i pana JUDr. J. S., jakož i opomenutými důkazy – jeho fotografiemi). Dále bylo uvedeno, že žalovaný ovšem námitku ohledně toho, že vozidlo Volvo zasahovalo do výjezdu ze dvora a že pomyslné kolmice nelze užít, vypořádal tak, že: „tvar uvedeného dvoru i šířka vjezdových na tento dvůr jednoznačně vyplývá ze situačního plánku místa dopravní nehody“. S tím však žalobkyně nesouhlasila, neboť tato její námitka byla žalovaným vypořádána naprosto v rozporu s jejím obsahem, tedy se nijak nezabýval podstatou její námitky. Dle žalobkyně je zásadní, že k dopravní nehodě značnou měrou přispělo i porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích ze strany řidičky vozidla Volvo, k čemuž ale správní orgán žádným způsobem nepřihlédl. Je zřejmé, že pokud by vozidlo Volvo bylo zaparkováno v souladu se zákonem o silničním provozu, k dopravní nehodě by nedošlo. Přitom řidička vozidla Volvo ve svém výslechu sama potvrdila, že na předmětném parkovišti parkovala i před dopravní nehodou, nadto přímo ve vedlejší budově (v budově rejstříkového soudu) pracuje a musela si být vědoma místních poměrů, tedy i předmětné brány a výjezdu ze dvora, což mělo být posouzeno ve prospěch žalobkyně a mělo k tomu být přihlédnuto při určení druhu správního trestu a jeho výměry. Žalobkyně v rámci svého odvolání ve vztahu k přestupku č. 2, tj. přestupku „nezastavení“ [přestupek dle § 125c odst. 1 písm. i) bod 1 zákona o silničním provozu z důvodu porušení § 47 odst. 2 písm. a) téhož zákona], uváděla, že nejsou naplněny ani formální, ani materiální znaky tohoto přestupku. Přitom z kamerového záznamu jasně plyne, že žalobkyně po dopravní nehodě zastavila (konkrétně v časech 12:07:20, 12:07:34, 12:07:44, 12:07:48 a 12:08:43, kdy dokonce hovořila s ochranou budovy Krajského soudu v Plzni). Výsledkem takového nesprávného hodnocení žalovaným je, že žalobkyně zastavila, přesto neměla splnit svou povinnost zastavit dle § 47 odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu, ač je zřejmé, že tato splnila povinnost jí zákonem uloženou, tedy bezprostředně po nehodě přerušila jízdu z důvodu nezávislého na její vůli. Žalobkyně tedy formální znaky tohoto přestupku nenaplnila, ale i v případě, že by naplnila formální znaky, nenaplnila znaky materiální (společenská škodlivost), což namítala již ve svém odvolání. Rovněž bylo uvedeno, že dle ustanovení § 47 odst. 5 písm. a) zákona o silničním provozu platí, že „[p]ovinnost podle odstavce 4 (myšleno § 47 odst. 4 zákona o silničním provozu) platí i v případě, kdy při dopravní nehodě dojde ke hmotné škodě na majetku třetí osoby, s výjimkou škody na vozidle, jehož řidič má účast na dopravní nehodě nebo škody na věci přepravované v tomto vozidle“. Dle žalobkyně se toto ustanovení svým jazykovým i teleologickým výkladem směřuje na případy, kdy (obecně vzato) na základě dopravní nehody, jejíž účastníci jsou řidič a poškozený, dojde ke vzniku škody na majetku třetí osoby odlišné od účastníků dopravní nehody. Ostatně i sám žalovaný uvádí, že ve vztahu k vozidlu Volvo je poškozený nepřímým účastníkem dopravní nehody. Proto tedy nevznikla škoda na majetku třetí osoby, a contrario k ustanovení § 47 odst. 5 zákona o silničním provozu, žalobkyni povinnosti podle § 47 odst. 4 zákona o silničním provozu nevznikly a nemohla naplnit skutkovou podstatu Přestupků č. 2, 3 a 4. Také bylo uvedeno, že žalobkyně rovněž namítala, že: (a) její totožnost nemohla být zjištěna na základě šetření Policie ČR a videozáznamu, (b) byla nesprávně hodnocena výpověď svědka, pana JUDr. J. S., (c) kamerový záznam nebyl hodnocen v plném rozsahu a (d) intenzita nárazu nebyla taková, jak jí popisuje správní orgán I. stupně v prvoinstančním rozhodnutí. Žalovaný tyto námitky nevypořádal vůbec (námitku ohledně intenzity nárazu, přestože správní orgán I. stupně intenzitu nárazu hodnotil), nebo je vypořádal nesprávně (zbylé námitky). Žalobkyně rovněž namítala, že výpověď svědka JUDr. J. S. byla hodnocena nesprávně, neboť nelze výpověď tohoto svědka shrnout tak, že tento zůstal na místě dopravní nehody pouze z důvodu snahy dočkat se od řidiče druhého zúčastněného vozidla omluvy. Jak sám svědek vypověděl, chtěl se s řidičem vozidla dohodnout na způsobu vyřešení škody, jakož i sám řidičce vozidla Volvo oznámil, že k dopravní nehodě došlo, nikdo od nehody neodjíždí a zároveň jí sdělil informaci, kdo byl řidičem vozidla Mercedes–Benz; tato skutečnost tedy nemůže být hodnocena v neprospěch žalobkyně. Rovněž žalobkyně namítala, že vyhodnocení kamerového záznamu není kompletní a plynou z něj i další skutečnosti; popis videozáznamu je nedostatečný. Dle žalobkyně i tyto skutečnosti jsou v rozporu s § 93 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky a § 68 odst. 3 správního řádu, přičemž kvůli nim je napadené rozhodnutí rovněž nezákonné. Napadené rozhodnutí je nezákonné a z důvodu opomenutých důkazů dokonce nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Napadeným rozhodnutím byla porušena ustanovení § 2 odst. 1, § 3, § 68 odst. 3 a § 77 odst. 1 správního řádu, a dále § 37, § 38 a § 98 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky, čímž bylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces zaručené dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle žalobkyně již jen fakt, že ani v prvoinstančním rozhodnutí, ani v napadeném rozhodnutí, nebylo jakkoliv rozhodnuto o konkrétních jí navržených důkazech (nebyly ani odůvodněně odmítnuty, ani přijaty a zhodnoceny), přestavuje takovou vadu řízení, která má sama o sobě tak zásadní vliv na zákonnost obou rozhodnutí, že musí být obě rozhodnutí zrušena.

3. Napadeným rozhodnutím ze dne 16.11.2022 č.j. PK–DSH/10911/22 žalovaný podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen správní řád), zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Magistrátu č.j. MMP/266009/22 ze dne 4.8.2022, jímž byla žalobkyně uznána vinou ze spáchání přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o silničním provozu), pro porušení ust. § 4 písm. a) téhož zákona (Přestupek č. 1), dále ze spáchání přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. i) bod 1 zákona o silničním provozu, pro porušení ust. § 47 odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu (Přestupek č. 2), dále ze spáchání přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, s poukazem na ust. § 47 odst. 5 písm. a) pro porušení ust. § 47 odst. 4 písm. c) téhož zákona (Přestupek č. 3), a ze spáchání přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. i) bod 2 zákona o silničním provozu, s poukazem na ust. § 47 odst. 5 písm. a) a § 47 odst. 3 písm. b) zákona o silničním provozu pro porušení ust. 47 odst. 4 písm. a) téhož zákona (Přestupek č. 4), za což jí byla uložena pokuta ve výši 3 750 Kč a zároveň jí byla rozhodnutím uložena povinnost nahradit náklady spojené s projednáváním přestupku ve výši 1 000 Kč. Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného vyplývá, že nejprve byl popsán průběh správního řízení, když dne 9.3.2022 v době okolo 12:07 hodin žalobkyně jako řidička vozidla tov. zn. Mercedes Benz B 220 4MATIC, RZ: X couvala v Plzni, po vozovce účelové pozemní komunikace parkoviště před domem č. 1 v Kamenické ul., ve směru výjezdu ze dvora uvedeného domu k Tyršově ul. Při tomto manévru se nechovala ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožovala majetek jiných osob ani svůj vlastní, a své chování nepřizpůsobila zejména situaci v provozu na pozemních komunikacích a svým schopnostem, když neodhadla odstup od vozidla tov. zn. Volvo XC60, RZ: X, které jeho řidička Mgr. L. J., nar. X, trvale bytem X, zaparkovala v uvedeném prostoru při pravém okraji plochy parkoviště ve směru pohledu od Truhlářské ul., přední částí směrem k domu č. 1 Kamenické ul. Jednání žalobkyně vyústilo ve střet pravé zadní části jí řízeného vozidla s levým bokem vozidla řidičky Mgr. L. J.. Při dopravní nehodě vznikla hmotná škoda na zúčastněných vozidlech. Po tomto střetu žalobkyně nezastavila vozidlo a s vozidlem z místa předmětné dopravní nehody odjela. Dále dopravní nehodu neprodleně neohlásila policistovi. V neposlední řadě žalobkyně nesetrvala na místě této dopravní nehody do příchodu policisty. Uvedené povinnost účastníka dopravní nehody nesplnila, přestože došlo k poškození zaparkovaného vozidla, tedy došlo ke hmotné škodě na majetku třetí osoby. Proti rozhodnutí Magistrátu podala žalobkyně včasné odvolání z důvodu jeho nezákonnosti a nesprávnosti, protože dle ní stav věci nebyl zjištěn v souladu s ust. § 3 správního řádu, nebyly zohledněny všechny okolnosti pro stanovení povahy a závažnosti přestupků dle § 38 zákona o odpovědnosti za přestupky a nebyly zohledněny všechny polehčující okolnosti (§ 39 téhož zákona). V rámci napadeného rozhodnutí jsou uvedeny skutečnosti, ke kterým ale nebyl proveden žádný důkaz a které z provedených důkazů nijak neplynou a rovněž jsou uvedeny skutečnosti, které neplynou z provedených důkazů, a hodnocení důkazů je provedeno v rozporu s jejich obsahem. Dále dle žalobkyně v případě přestupků spočívajících v neohlášení dopravní nehody policistovi a nesetrvání na místě do jeho příchodu byl nesprávně vyložen zákon o silničním provozu, tedy byla provedena špatná právní kvalifikace skutku – ani formální, ani materiální stránka přestupků totiž naplněna nebyla. Také bylo namítáno, že Magistrát v odůvodnění rozhodnutí uvedl skutečnosti, ke kterým žádný důkaz neprovedl, např.: „ v prostoru mezi budovou Kamenická č. 1 a budovou Krajského soudu v Plzni se nachází 4 m široká vjezdová vrata na dvůr trojúhelníkového tvaru", ale tato skutečnost ovšem v Úředním záznamu PČR vůbec obsažena není ani v Oznámení přestupku PČR. Rovněž žalobkyně nesouhlasila s popisem dopravní nehody, když fotodokumentace nezachycuje vozidla v místě střetu a označení místa střetu bylo provedeno pouze na základě odhadu řidičky vozidla Volvo a to až poté, co jej přeparkovala. Stejně tak dle žalobkyně svědecká výpověď JUDr. J. S. byla zhodnocena nesprávně a v rozporu s jejím obsahem. Magistrát žádným způsobem nevzal v potaz, že již Policie ČR v Úředním záznamu zhodnotila, že řidička vozidla Volvo je podezřelá z porušení § 27 odst. 1 písm. n) zákona o silničním provozu, tedy ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, a to z toho důvodu, že „řidička Mgr. L. J. (...) své vozidlo zaparkoval/a u pravého okraje parkoviště (. . .), kdy stála částečně s vozidlem ve vjezdu". Také není zřejmé, na základě čeho správní orgán dospěl k názoru, že měla vzniknout škoda "na majetku třetí osoby", když hmotná škoda vznikla pouze na vozidlech, které se předmětného skutku zúčastnily, tj. žalobkyně a majitel vozidla Volvo, takže žádná třetí osoba na svém majetku žádnou škodu neutrpěla. Žalovaný v odůvodnění rozhodnutí ze dne 16.11.2022 mimo jiné uvedl, že námitky uvedené v odvolání se v podstatě shodují s námitkami, které žalobkyně uváděla před správním orgánem I. stupně a tento se s nimi v napadeném rozhodnutí vypořádal. Kromě jedné námitky níže uvedené neshledal žalovaný žádnou z námitek důvodnou. Také žalovaný jako odvolací orgán konstatoval, že Magistrátem uvedené závěry mají oporu v dokazování a žádnou z uplatněných námitek neshledal důvodnou, proto odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Rovněž žalovaný zdůraznil, že skutečnost, že v nyní projednávané věci není přesně určeno místo, kde ke střetu vozidel skutečně došlo, nemá vliv na merito věci, neboť situace na místě předmětné dopravní nehody a její vznik a průběh byl objektivně zaznamenán kamerovým systémem a jeho záznam je součástí spisového materiálu. Ze záznamu jednoznačně vyplývá, že vozidlo řidičky Mgr. L. J. bylo před započetím couvání vozidla žalobkyně zaparkované na parkovišti při pravém okraji vjezdu do dvora. Odpadkový koš byl umístěn stejně jako kovové zábradlí při levém okraji výjezdu. Této situace si žalobkyně během svého couvání byla vědoma, neboť při couvání musela sledovat situaci za svým vozidlem. Odvolací správní orgán považuje ve shodě se správním orgánem I. stupně za prokázané, že v době předmětné dopravní nehody se v případě vozidla Mgr. J. zcela jistě jednalo o vozidlo zaparkované bez řidiče, tedy statické. Byla to právě žalobkyně, která udávala svému vozidlu směr i rychlost jízdy, tedy jako jediná mohla v okamžiku pohybu svého vozidla ovlivnit výsledek couvání a střetu zabránit. V řízení provedenými důkazy (vyjádření JUDr. S. a J. J.) bylo prokázáno, že žalobkyně byla řidičkou předmětného vozidla, které mělo účast na dopravní nehodě, přičemž ani ona sama tuto skutečnost nezpochybňuje. Dále bylo uvedeno, že pokud Magistrát v odůvodnění uvedl, že JUDr. S. setrval na místě dopravní nehody jen z důvodu snahy dočkat se od řidiče druhého zúčastněného vozidla omluvy za nesprávné parkování a nikoliv konstruktivního vyřešení následku dopravní nehody, pak nezbývá než konstatovat, že se jedná o zcela o racionální a logické shrnutí předmětné svědecké výpovědi, se kterým se odvolací správní orgán ztotožnil. Také bylo uvedeno, že je třeba dodržovat princip odděleného posouzení viny, a dle sdělení správního orgánu I. stupně případné porušení zákona o silničním provozu ze strany Mgr. J. je správním orgánem I. stupně řešeno v samostatném řízení. Žalovaný ohledně škody na majetku třetí osoby odkázal na str. 13 rozhodnutí Magistrátu, kde bylo uvedeno vyjádření k uvedenému mimo jiné obsahující, že pro posouzení tohoto není rozhodující, zda osoba řidiče zaparkovaného vozidla je shodná s osobou vlastníka vozidla, jak bylo rovněž namítáno. Nejedná se totiž o prosté matematické vyjádření počtu zúčastněných řidičů, nýbrž je myšlen jakýkoliv subjekt, který byl dotčen dopravní nehodou bez ohledu na počet přímých účastníků dopravní nehody, kterých může být více nežli dva a s tímto závěrem, že došlo ke škodě na majetku třetí osoby, se žalovaný plně ztotožnil. Vzhledem k tomu, že se řidič ve vozidle nenacházel, tedy v poškozeném vozidle se nenacházel přímý účastník dopravní nehody, jednalo se zcela v souladu se zákonem a konstantní judikaturou ze strany žalobkyně o poškození majetku třetí osoby, tedy ze zákona jí vyvstaly povinnosti, kterým nedostála. Stejně tak žalovaný uvedl, že na jednání žalobkyně je nutné pohlížet tak, že toliko opakovaně přerušila svůj odjezd z místa dopravní nehody nikoliv jako splnění povinnosti po dopravní nehodě, při které vznikla škoda na majetku třetí osoby. Ani v popisu kamerového záznamu (str. 4 a 5 rozhodnutí Magistrátu) žalovaný neshledal žádné rozpory, neboť jsou popsány relevantní skutečnosti významné pro řízení o přestupcích žalobkyně, přičemž s popisem kamerového záznamu i jeho hodnocením se plně ztotožnil. Žalovaný se pouze ztotožnil s námitkou žalobkyně, že závěr Magistrátu o tom, že žalobkyně okolo vozidla Volvo procházela před nástupem do svého vozidla, nemá oporu v provedeném dokazování a je tedy nepřezkoumatelné, avšak jedná se o dílčí pochybení, které nemá vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Pokud se týká hodnocení okolností protiprávního jednání žalobkyně, žalovaný v něm neshledal žádnou vadu, když úvaha Magistrátu o okolnostech hodnotících ve prospěch či neprospěch žalobkyně je na str. 15 rozhodnutí a uložený trest žalovaný považuje za přiměřený projednávané věci a s jeho výší i odůvodněním se zcela ztotožnil. Rovněž žalovaný dospěl k závěru, že předmětné snímky pořízené JUDr. S. i "syntéza" snímku videozáznamu správním orgánem opomenuta nebyla, neboť oboje prokazuje situaci na místě předmětné dopravní nehody, která byla správním orgánem popisována v části popisu záznamu z kamerového systému a vyhodnocována v části, kde se správní orgán I. stupně zabýval situací na místě předmětné dopravní nehody. K námitce žalobkyně, že se správní orgán I. stupně plně nevypořádal se všemi jejími námitkami v řízení, žalovaný uvedl, že rozsah reakce správního orgánu na konkrétní námitky je co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry (proto zpravidla postačuje, jsou–li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení – srov. např. rozsudek NSS ze dne 28.05.2009, č.j. 9Afs 70/2008–13), případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní (což připouští i Ústavní soud – srov. např. usnesení ze dne 18.11.2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09/odstavec 4 odůvodnění/). Žalovaný také uvedl, že Magistrát se vypořádal s relevantními námitkami žalobkyně, výrok napadeného rozhodnutí je srozumitelný a přezkoumatelný, přičemž odůvodnění poskytuje výroku dostatečnou oporu, proto se plně se závěry o spáchání projednávaných přestupků žalobkyní ztotožnil. V řízení provedené důkazy vytvořily dostatečně jednoznačný, vzájemně provázaný a vnitřně nerozporný systém dílčích informací, které nahlíženy jako celek nemohou vést k jinému závěru, než že se žalobkyně předmětných přestupků dopustila. Magistrát v napadeném odůvodnění popsal, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a vyhodnocením provedených důkazů prokázal, jak se skutkový děj odehrál, o čemž nemá ani žalovaný pochybnost. Vzhledem k tomu, že skutkový stav byl bezpochybně zjištěn, nebylo na místě užít zásadu in dubio pro reo a v odůvodnění se Magistrát zcela přezkoumatelným způsobem vypořádal s námitkami žalobkyně. Jelikož nebyly shledány závady, které by mohly mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, s právními předpisy, bylo odvolání zamítnuto a napadené rozhodnutí potvrzeno.

4. Žalovaný dne 1.3.2023 ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že správnost napadeného rozhodnutí samozřejmě přezkoumal dle ust. 98 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky v plném rozsahu, jak uvádí na str. 17. napadeného rozhodnutí. Tímto přezkumem nebyly shledány závady, které by mohly mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo s právními předpisy. Odvolací správní orgán nemůže plnit funkci správního orgánu I. stupně, toliko přezkoumává správnost rozhodnutí a řízení jemu předcházejícímu. Obě rozhodnutí pak dle konstantní judikatury NSS tvoří jeden celek. K námitce opomenutých důkazů žalovaný uvedl, že ji žalobkyně uváděla již v odvolání, proto odkázal na str. 16 napadeného rozhodnutí, kde se s touto námitkou vypořádal. Dále žalovaný uvedl mimo jiné, že se vypořádal se všemi relevantními námitkami žalobkyně, přičemž se ztotožnil se závěry správního orgánu I. stupně o spáchání projednávaných přestupků žalobkyní. Správní orgán I. stupně při stanovení viny vycházel ze spisového materiálu Policie ČR, listinných podkladů, zejména kamerového záznamu, provedených svědeckých výpovědí a vyjádření žalobkyně. Správní orgán I. stupně vyvodil logický závěr o zavinění předmětných přestupků žalobkyní, s čímž se žalovaný plně ztotožnil. Žalobkyni nemůže odpovědnosti za přestupky zbavit ani poukazování na případné protiprávní jednání řidičky J.. V době, kdy žalobkyně nacouvala do zaparkovaného vozidla, vznikla škoda na zaparkovaném vozidle. Vzhledem k tomu, že se řidič ve vozidle nenacházel, tedy v poškozeném vozidle se nenacházel přímý účastník dopravní nehody, jednalo se zcela v souladu se zákonem a konstantní judikaturou ze strany žalobkyně o poškození majetku třetí osoby, tedy ze zákona jí vyvstaly povinnosti, kterým nedostála. Na následné jednání žalobkyně je nutné pohlížet tak, že toliko opakovaně přerušila svůj odjezd z místa dopravní nehody nikoliv jako splnění povinnosti po dopravní nehodě, při které vznikla škoda na majetku třetí osoby. Závěrem žalovaný uvedl, že zcela setrvává na svém napadeném rozhodnutí a námitky žalobkyně považuje za nedůvodné, proto navrhl zamítnutí žaloby a v případě úspěchu ve věci nebude uplatňovat náhradu nákladů řízení před soudem. Vyjádřen byl i souhlas s rozhodnutím o věci samé bez jednání.

5. Ze zaslaného správního spisu vedeného žalovaným v této věci vyplývá, že skutečnosti uvedené v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí ze dne 16.11.2022 i ve vyjádření k žalobě ze dne 1.3.2023 odpovídají obsahu spisu. Součástí spisu je i CD s nahrávkou předmětné dopravní nehody. Podle doručenky z datové schránky bylo napadené rozhodnutí žalovaného vypravené dne 16.11.2022 zástupci žalobkyně doručeno dne 25.11.2022.

6. Žalobkyně dne 28.3.2023 v podání uvedla, že nesouhlasí s tím, aby soud o věci rozhodl bez jednání a v replice ze dne 17.4.2023 vyjádřila, že s argumentací žalovaného ve vyjádření zásadně nesouhlasí a trvala na tom, že žalovaný nezákonně zúžil rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí (Magistrátu) a to způsobem a důsledky, které jsou podrobně popsány v samotné žalobě, čímž bylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces. Dále bylo uvedeno, že trvá na tom, že v rámci správního řízení přesně specifikované opomenuté důkazy existují a tato vada nebyla v rámci napadeného rozhodnutí žádným způsobem zhojena. Rovněž bylo uvedeno, že jí uplatněné nevypořádané námitky skutečně existují a tyto nebyly vypořádány nijak – ani implicitně, ani prezentací odlišného názoru žalovaného, přestože mohou mít vliv na výrok. Dle žalobkyně žalovaný nijak nereagoval na její právní argumentaci ohledně toho, že skutečně zastavila vozidlo v souladu se zákonem o silničním provozu. Závěrem žalobkyně uvedla, že trvá na své žalobě i žalobním návrhu.

7. Ústního jednání konaného dne 30.11.2023 se žalobkyně nezúčastnila, její nepřítomnost byla omluvena a zástupce žalobkyně setrval na podané žalobě a dále z procesní opatrnosti navrhl k důkazu opomenuté důkazy, tj. syntézu videozáznamu a 3x fotografie pořízené JUDr. S., které ale jsou součástí správního spisu, další důkazy nenavrhl. Zástupce žalovaného nenavrhl provedení žádných dalších důkazů a považoval provedení těchto důkazů opakovaně za nadbytečné. Podle konstantní judikatury není třeba formalizovaně při ústním jednání provádět listinné důkazy, zejména byly–li předloženy účastníkem řízení a jejich obsah mu je znám. Žalobkyní předložené důkazy jsou součástí spisu, správní orgán I. stupně je zhodnotil na straně 10 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Syntéza videozáznamu není novým důkazem, tímto originálním důkazem je právě kamerový záznam, který byl proveden. Navíc pro posouzení věci není podstatné, zda vozidlo Mgr. J. bylo zaparkováno špatně, ale to, že JUDr. S. narazila do zaparkovaného vozidla, které netvořilo překážku náhlou a nenadálou, na kterou by při řádném sledování provozu nemohla reagovat. Poté zástupce žalobkyně uvedl, že žalobkyně nesouhlasí s tím, že by jí navržené důkazy nebyly podstatné pro rozhodnutí ve věci, protože na základě jí navržených důkazů je zřejmé, že vozidlo Volvo stálo tak, že zasahovalo do výjezdu ze dvora, což ostatně potvrdil i svědek J. J. (člen justiční stráže) a plyne to i z protokolu Policie ČR. Následně soud vyhlásil usnesení, jímž návrh žalobkyně na doplnění dokazování zamítl jako nadbytečný, jelikož všechny uvedené fotografie jsou založeny ve správním spise na č.l. 100–103 a videozáznam na č.l.

31. Závěrem zástupce žalobkyně navrhl, aby prvoinstanční i napadené rozhodnutí byly zrušeny, věc vrácena zpět k dalšímu řízení a žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů řízení, která sestává ze zaplaceného SOP a náhrady právního zastoupení, kterou žalobkyně doloží do 3 pracovních dnů od tohoto jednání, případně aby soud moderoval uloženou pokutu tak, jak je navrženo v žalobě. Zástupce žalovaného závěrem navrhl zamítnutí žaloby a vzhledem k tomu, že žalovanému nad rámec jeho běžné správní činnosti nevznikly žádné náklady, proto navrhl, aby bylo rozhodnuto tak, že žádnému z účastníků řízení se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

8. Podle § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s.ř.s.), soudy ve správním soudnictví rozhodují o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy (dále jen správní orgán). Dle § 78 odst. 7 s.ř.s. soud zamítne žalobu, není–li důvodná. Při přezkoumání napadeného rozhodnutí je soud povinen přezkoumat napadený výrok v mezích žalobních bodů uvedených v žalobě (§ 75 odst. 2 věta první s.ř.s.). Podle § 31 odst. 2, 3 s.ř.s. ve věcech přestupků, za které zákon stanoví sazbu pokuty, jejíž horní hranice je nejvýše 100 000 Kč rozhoduje specializovaný samosoudce, který má práva a povinnosti předsedy senátu.

9. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala z důvodů shora uvedených zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného ze dne 16.11.2022, ale soud z níže uvedených důvodů shledal, že žaloba není důvodná.

10. Podle § 4 písm. a) zákona o silničním provozu, o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen zákon o silničním provozu), při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu.

11. Dle § 47 odst. 2 písm. a) téhož zákona řidič, který měl účast na dopravní nehodě, je povinen neprodleně zastavit vozidlo, 12. Podle § 47 odst. 3 písm. b) stejného zákona účastníci dopravní nehody jsou povinni oznámit, v případech stanovených tímto zákonem, nehodu policii; došlo–li k zranění, poskytnout podle svých schopností první pomoc a k zraněné osobě přivolat poskytovatele zdravotnické záchranné služby.

13. Dle § 47 odst. 4 písm. a) a c) uvedeného zákona dojde–li při dopravní nehodě k usmrcení nebo zranění osoby nebo k hmotné škodě převyšující zřejmě na některém ze zúčastněných vozidel včetně přepravovaných věcí částku 100 000 Kč, jsou účastníci dopravní nehody povinni neprodleně ohlásit dopravní nehodu policistovi a setrvat na místě dopravní nehody až do příchodu policisty nebo se na toto místo neprodleně vrátit po poskytnutí nebo přivolání pomoci nebo ohlášení dopravní nehody.

14. Podle § 47 odst. 5 písm. a) téhož zákona povinnost podle odstavce 4 platí i v případě, kdy při dopravní nehodě dojde ke hmotné škodě na majetku třetí osoby, s výjimkou škody na vozidle, jehož řidič má účast na dopravní nehodě nebo škody na věci přepravované v tomto vozidle.

15. Podle § 125c odst. 1 písm. i) bod 1 a 2 stejného zákona fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích při dopravní nehodě 1. v rozporu s § 47 odst. 2 písm. a) neprodleně nezastaví vozidlo, 2. v rozporu s § 47 odst. 3 písm. b) neohlásí dopravní nehodu policistovi.

16. Dle § 125c odst. 1 písm. k) uvedeného zákona fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až j), nesplní nebo poruší povinnost stanovenou v hlavě II tohoto zákona.

17. Podle § 125c odst. 5 písm. f) téhož zákona za přestupek se uloží pokuta od 2 500 do 5 000 Kč, jde–li o přestupek podle odstavce 1 písm. f) bodů 3, 5, 6, 8 a 9, písm. g) a i) a podle odstavce 4.

18. V této věci soud zjistil ze založeného videozáznamu průběh celé dopravní nehody následující rozhodné skutečnosti. Ve 12:06 h. vychází z domu žalobkyně a jde na parkoviště, ve 12:06:59 h. začíná žalobkyně s uvedeným vozidlem couvat, ve 12:07:01 h. vozidlo couvá a je na úrovni schodů do domu, po nichž žalobkyně předtím sešla, a současně po parkovišti přichází muž (jedná se o advokáta JUDr. J. S., manžela žalobkyně, který je vyřizující samosoudkyni znám z úřední činnosti řadu let) k couvajícímu vozidlu, které míjí ve 12:07:06 h. na úrovni konce zábradlí, za kterým stojí směrem k soudní budově, v níž se nachází veřejný rejstřík zdejšího soudu, odpadkový koš. V 12:07:10 h. mezi kontejnery u soudní budovy a odpadkovým košem stojí žena, která vozidlu žalobkyně nepřekáží, jelikož stojí mezi zábradlím a soudní budovou, a tu chvíli vozidlo žalobkyně zadní pravou částí naráží při couvání do vozidla zaparkovaného Mgr. J. tak, že zaparkované vozidlo trochu „poskočilo“ a JUDr. S. se ohlíží ze dvora na vozidlo manželky. Žena stojící blízko odpadkového koše klepe na okno u místa řidiče a snaží se žalobkyni upozornit na poškození zaparkovaného vozidla, ale žalobkyně popojede směrem do dvora a až na další klepání otevře okénko u místa řidiče v 12:07:58 h., znovu couvá a v tu chvíli je vidět, že JUDr. S. se jde v prostoru vrat dvora podívat, co se děje, vrací se do dvora a mezitím žalobkyně vycouvala do volného prostoru parkoviště. Člen justiční stráže vychází v 12:08:39 h. na parkoviště a hovoří se žalobkyní sedící ve vozidle a ta, aniž by z vozidla vystoupila, po chvilce odjíždí mimo záběr kamery. V tu dobu JUDr. S. s vozidlem vycouval ze dvora na parkoviště bez problémů (pouze si tzv. najel 2x trochu směrem ke dvoru) a v 12:09:46 h. dokončil couvání a v tu dobu přišla k zaparkovanému vozidlu Mgr. J. a současně se zavírala vrata do dvora, z něhož vycouvala žalobkyně a poté i její manžel. Mgr. J. obhlédla vozidlo zn. Volvo a jeho poškození v přítomnosti člena justiční stráže. JUDr. S. v 12:10:30 h. vystoupil z vozidla, komunikoval s Mgr. J., vyfotil si její vozidlo ze strany poškození a v 12:11:20 h. se svým vozidlem odjel. Poté Mgr. J. v 12:11:51 h. vozidlo zn. Volvo přeparkovala na jiné místo v téže řadě (o 3 vozidla dále).

19. Z videozáznamu není patrno, že by Mgr. J. jí řízené vozidlo zaparkovala tak, že by nebylo možno ze dvora bezpečně vyjet, když JUDr. S. za naprosto stejných podmínek ze dvora bez problémů a poškození předmětného vozidla vycouval na rozdíl od žalobkyně. Žalobkyně nepochybně ze dvora necouvala poprvé za obdobné situace, kdy byla zaparkovaná vozidla u domu, a záleželo pouze na ní, zda se rozhodne s vozidlem couvat či se na dvoře otočí a v takovém případě nebude couvat, případně mohla požádat přítomného manžela, aby s jejím vozidlem ze dvora vycouval on. Soud z videozáznamu neshledal, že by vozidlo zaparkované Mgr. J. bránilo ve výjezdu ze dvora takovým způsobem, aby tím byla vyviněna žalobkyně, přičemž zaparkované vozidlo ani nebránilo vstupu na schodiště vedoucí ke kanceláři žalobkyně, jak namítala a nelze ani přehlédnout, že osobou, která šla kolem vozidla žalobkyně při couvání, byl její manžel JUDr. S.

20. Soud však neshledal žádnou vadu řízení způsobilou k požadovanému zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 16.11.2022 i předcházejícího rozhodnutí Magistrátu ze dne 4.8.2022. Stejně tak soud neshledal důvod pro moderaci uloženého správního trestu a to pokuty, jejíž rozmezí činí 2.500 Kč až 5.000 Kč, která byla žalobkyni uložena v polovině zákonné sazby, tj. ve výši 3.750 Kč, a nelze dojít k závěru, že by tato výše pokuty byla pro ni likvidační či by výrazně omezila její příjmy. I dle názoru soudu se žalobkyně dopustila spáchání všech přestupků, pro něž byla uznána vinnou rozhodnutím Magistrátu i žalovaného, ač ona je přesvědčena o naprostém opaku. Přitom, jak je zřejmé z velmi rozsáhlé žaloby a stejně tak i velmi rozsáhlých rozhodnutí správních orgánů, se nejednalo o závažné poškození na zdraví osob, vznik rozsáhlé škody atd., ale jednalo se pouze o nepříliš velké poškození vozidel. Soud se ztotožnil s názorem správních orgánů, že nešlo o bagatelní dopravní nehodu (§ 47 odst. 4 zák. o silničním provozu), když došlo k poškození vozidla i jiné osoby než žalobkyně. Jednalo se o poškození stojícího zaparkovaného vozidla vozidlem žalobkyně při couvání z prostoru dvora na veřejné prostranství. Z uvedeného místa žalobkyně nepochybně necouvala poprvé, jelikož dvůr navazuje na dům, v němž kromě notářské kanceláře žalobkyně se nacházejí i advokátní kanceláře mimo jiné i jejího manžela JUDr. J. S.. Žalobkyně bylo a je nepochybně známo, že jsou ztíženější podmínky při couvání z prostoru dvora kvůli tam parkujícím vozidlům, proto záleželo toliko na ní, jaký zvolí postup – couvání či se otočí s vozidlem na dvoře a nebude muset couvat, což by pro ni bylo nepochybně snazší. Celý průběh dopravní nehody a to střetu vozidla řízeného žalobkyní s vozidlem, které tam zaparkovala dcera majitele vozidla Mgr. L. J., byl zachycen a nahrán díky kameře umístěné na blízké soudní budově. Z tohoto videozáznamu, který je součástí správního spisu, je zcela jasný průběh celého děje odpovídající plně závěrům správních orgánů.

21. Žádnou z uplatněných námitek žalobkyní soud neshledal důvodnou, jelikož rozhodnutí byla vydána oprávněnými příslušnými správními orgány v souladu s platnou právní úpravou, zhodnoceny byly veškeré rozhodné skutečnosti a to v neprospěch žalobkyně (např. ztížená situace díky zaparkovaným vozidlům byla žalobkyni známa s ohledem na to, že tam s vozidlem nejela poprvé) a samozřejmě i v její prospěch (např. dosud neměla žádný záznam v evidenční kartě řidiče, výše vzniklé škody), jak je zřejmé z odůvodnění rozhodnutí správních orgánů i při určení druhu správního trestu a jeho výměry.

22. Rovněž se soud ztotožnil s názorem žalovaného (viz strana 14–15 odůvodnění rozhodnutí), že vzhledem k tomu, že se řidič ve vozidle zn. Volvo nenacházel, tedy v poškozeném vozidle se nenacházel přímý účastník dopravní nehody, jednalo se zcela v souladu se zákonem a konstantní judikaturou ze strany žalobkyně o poškození majetku třetí osoby, tudíž ani tato námitka není důvodná, i když žalobkyně je přesvědčena o správnosti svého názoru.

23. S ohledem na zjištěné rozhodné skutečnosti se žalobkyně nechovala ohleduplně, když po dopravní nehodě, při níž způsobila hmotnou škodu na zaparkovaném vozidle jiné osoby, tj. majetku třetí osoby, neprodleně nezastavila vozidlo a neohlásila dopravní nehodu policistovi, nesetrvala na místě dopravní nehody až do příchodu policisty a ani se na toto místo neprodleně nevrátila, čímž se dopustila předmětných přestupků, jak vyplývá z rozhodnutí Magistrátu ze dne 4.8.2022, ač je přesvědčena o opaku.

24. S argumentací žalobkyně se soud neztotožnil, naopak se zcela ztotožnil s názory a se závěry správních orgánů obsažených v odůvodnění jejich rozhodnutí, přičemž obě rozhodnutí jsou známa všem účastníkům tohoto řízení, proto na ně soud pro stručnost odkazuje. Soud nepovažuje za nezbytné znovu zopakovat rozhodné skutečnosti uvedené výše zejména v odůvodnění rozhodnutí žalovaného, který jako důvodnou uznal toliko námitku žalobkyně týkající se závěru Magistrátu o tom, že žalobkyně okolo vozidla Volvo procházela před nástupem do svého vozidla, což nemá oporu v provedeném dokazování a je tedy nepřezkoumatelné, avšak jedná se o dílčí pochybení, které nemá vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. S tímto závěrem plně souhlasí i soud. Nejprůkaznějším je v této věci videozáznam předmětné dopravní nehody, který je součástí správního spisu, z něhož je patrný celý průběh děje. Rovněž soud nezjistil, že by žalovaný nepostupoval v souladu s § 98 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky, jak namítala žalobkyně, jelikož z odůvodnění rozhodnutí žalovaného je patrno, že jako odvolací správní orgán přezkoumal napadené rozhodnutí Magistrátu v plném rozsahu.

25. Rovněž soud nezjistil, že by došlo k hrubému porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 (Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.), když správní orgány postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními správního řádu, a čl. 11 Listiny, avšak není patrno, v čem mělo spočívat porušení vlastnického práva žalobkyně v této věci.

26. Pokud se týká zaparkovaného vozidla zn. Volvo Mgr. J., sdělil správní orgán I. stupně, že případné porušení zákona o silničním provozu ze strany Mgr. J. je správním orgánem I. stupně řešeno v samostatném řízení, což soud považuje za postačující.

27. Rovněž soud nezjistil, že by byla důvodná námitka týkající se toho, že výpověď svědka JUDr. J. S. byla hodnocena nesprávně, neboť nelze výpověď tohoto svědka shrnout tak, že tento zůstal na místě dopravní nehody pouze z důvodu snahy dočkat se od řidiče druhého zúčastněného vozidla omluvy. Jak sám svědek vypověděl, chtěl se s řidičem vozidla dohodnout na způsobu vyřešení škody, jakož i sám řidičce vozidla Volvo oznámil, že k dopravní nehodě došlo, nikdo od nehody neodjíždí a zároveň jí sdělil informaci, kdo byl řidičem vozidla Mercedes–Benz; tato skutečnost tedy nemůže být hodnocena v neprospěch žalobkyně. Správní orgány vycházely toliko z výpovědi jmenovaného, který citované uvedl, avšak z ničeho nevyplývá, že by tato skutečnost byla hodnocena v neprospěch žalobkyně. V její neprospěch bylo hodnoceno její jednání vyplývající z předmětného videozáznamu, jak uvedeno shora, nikoli výpověď jmenovaného svědka.

28. Pokud se týká fotografií pořízených JUDr. S. založených ve správním spisu, jejich obsah byl správním orgánům znám, pouze poškození levého boku vozidla zn. Volvo za místem řidiče nebylo zřejmé z videozáznamu, ale to nebylo pro posouzení věci rozhodné (fotodokumentace byla pořízena Policií ČR a je součástí správního spisu), takže ani v tomto směru není námitka žalobkyně důvodná, jelikož poškození bylo řádně zdokumentováno. Stejně tak nebylo v této věci rozhodné označení místa střetu vozidel Mgr. J., která na místě v době střetu nebyla, jelikož místo střetu je patrné z videozáznamu.

29. Zdejší soud dospěl s ohledem na vše výše uvedené, že žalovaný se podrobně vyjádřil ke všem odvolacím námitkám žalobkyně, současně hodnotil všechny shromážděné důkazy, rovněž popsal, které skutečnosti vzal za prokázané, o jaké důkazy opřel svá skutková zjištění a kterými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, a to vše v souladu s § 68 odst. 3 správního řádu.

30. Na závěr zdejší soud konstatuje, že námitky žalobkyně nejsou důvodné. Jak již bylo uvedeno výše, žalovaný, stejně jako předtím správní orgán I. stupně, se ve svém rozhodnutí dostatečně zabýval zjištěným skutkovým stavem, přičemž konstatoval, že ten byl zjištěn bez jakýchkoliv pochybností a bylo tak prokázáno protiprávní jednání žalobkyně. Cílem žalobkyně je, aby byla zrušena obě rozhodnutí správních orgánů či alespoň snížena uložená pokuta z poloviny sazby na dolní hranici, tedy o částku 1.250 Kč na 2.500 Kč. Odůvodnění správních orgánů v této věci soud shledal dostačujícím. Žalovaný zhodnotil procesní postup správního orgánu I. stupně a neshledal žádné pochybení ani porušení procesních práv žalobkyně s výjimkou jedné námitky, jak uvedeno shora. Soud souhlasí se žalovaným, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně je zákonné a plně přezkoumatelné. Stejně tak žalovaný se při svém rozhodování zabýval všemi odvolacími námitkami, řádně přezkoumal odvoláním napadené rozhodnutí, jakož i celé správní řízení, tudíž postupoval v souladu se zákonem. Nejvyšší správní soud setrvává na závěru, že správní řízení před správními orgány tvoří jeden celek, a jako na jeden celek na ně má být pohlíženo při soudním přezkumu, což bylo dodrženo. Soud vzhledem k výše uvedenému shledal správní řízení i obě rozhodnutí z nich plynoucí jako souladné s právními předpisy a základními zásadami správního práva, nebyla porušena žádná práva žalobkyně a byla naplněna veškerá očekávání na procesní postup správních orgánů a kvalitu jejich rozhodnutí.

31. Vzhledem ke všem zjištěným skutečnostem soudu nezbylo, než žalobu zamítnout jako nedůvodnou ve smyslu § 78 odst. 7 s.ř.s., dle něhož soud zamítne žalobu, není–li důvodná (výrok I. rozsudku), jelikož žádný z žalobních bodů neshledal důvodným. Nad rámec soud podotýká, že rozsah správního řízení, rozhodnutí i žaloby by odpovídal zvláště závažnému následku, nikoli nepříliš velkému poškození levého boku zaparkovaného vozidla a poškození pravé zadní části vozidla žalobkyně, která své pochybení není zřejmě ochotná uznat.

32. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož by měl nárok na jejich náhradu žalovaný, který měl ve věci plný úspěch. Žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly, proto jejich náhrada nebyla žádnému z účastníků přiznána (výrok II. rozsudku).