16 A 31/2023–41

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudců Mgr. Lenky Havlíčkové a Mgr. Vojtěcha Salamánka ve věci žalobce: nezl. M. A., narozen X státní příslušník Pákistánské islámské republiky bytem X zastoupen Mgr. Pavolem Kehlem, advokátem sídlem Panská 895/6, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 6. 2023, č. j. MV–100539–4/SO–2023, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 6. 2023, č. j. MV–100539–4/SO–2023, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno usnesení Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán prvního stupně“), ze dne 19. 5. 2023, č. j. OAM–10102–6/DP–2013, (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým bylo podle § 169r odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zastaveno řízení o žalobcově žádosti ze dne 12. 4. 2023 vedené pod sp. zn. OAM–10102/DP–2023, neboť žalobce žádost podal na území, ač k tomu nebyl oprávněn.

2. Žalobce se současně v žalobě domáhal toho, aby soud uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady soudního řízení. Žaloba 3. V úvodu žaloby žalobce konstatoval, že dne 12. 4. 2023 podal žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny podle § 42a zákona o pobytu cizinců, o čemž mezi ním a žalovaným není sporu. Spor mezi nimi panuje ohledně posouzení otázky, zda byl žalobce dne 12. 4. 2023 oprávněn žádost podat. Žalovaný v napadeném rozhodnutí (s odkazy na četnou judikaturu správních soudů) konstatoval, že žalobce podmínky pro podání žádosti nesplnil, neboť se nemohl úspěšně dovolávat použití § 60 odst. 7 zákona o pobytů cizinců, upravujícího tzv. fikci oprávnění k pobytu. Tato fikce není totožná s pobytem samým a jejím účelem není umožnit cizinci podávat žádosti o pobytová oprávnění. Dobu, po kterou žalobce pobýval na území na základě této fikce, tak nelze započítat do doby, po kterou musí cizinec na území pobývat, aby zde mohl podat žádost o povolení k dlouhodobému pobytu. To však není případ žalobce, neboť žalobce v době podání žádosti disponoval platným dlouhodobým vízem za účelem strpění pobytu podle § 33 zákona o pobytu cizinců s platností od 23. 1. 2023 do 8. 5. 2023. Žalobce tedy podal žádost v době, kdy byl držitelem dlouhodobého víza, nikoliv v době, kdy na území pobýval na základě fikce probytu. Podle žalobce je proto napadené rozhodnutí v rozporu s § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců i § 42a odst. 6 tohoto zákona, neboť žalobce žádost podal v době, kdy k tomu byl oprávněn.

4. Důvodnost své žádosti, jakož i správní žaloby, odvozuje žalobce zároveň analogicky z § 68 odst. 3 písm. f) zákona o pobytu cizinců, který upravuje otázku posouzení doby pobytu cizince žádajícího o udělení trvalého pobytu. Z jeho dikce vyplývá, že za předpokladu, že je cizinci uděleno požadované pobytové oprávnění, započítává se do doby nepřetržitého pobytu na území i doba, kdy zde pobýval na základě fikce oprávnění k pobytu. Proto například v případě, že cizinec žádá o udělení povolení k trvalému pobytu v době, kdy mu svědčí fikce oprávnění k pobytu (podal již dříve žádost o jiné pobytové oprávnění), příslušný správní orgán standardně s odkazem na § 64 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, (dále jen „správní řád“) řízení o žádosti o povolení k trvalému pobytu přeruší z důvodu probíhajícího řízení o předběžné otázce, kterým je řízení o udělení jiného pobytového oprávnění (resp. jeho prodloužení). Pokud je pobyt (na základě tohoto jiného oprávnění) povolen, má se za to, že tato doba pobytu v rámci tzv. fikce oprávněného k pobytu, je započitatelná do celkové doby pobytu cizince na území. Dle názoru žalobce z logiky tohoto ustanovení vyplývá, že zákonodárce tím dal jasně najevo, že na cizince, který na území pobývá na základě fikce k pobytu a posléze mu je požadované pobytové oprávnění uděleno, je nutno pohlížet tak, jako by mu toto oprávnění svědčilo již ode dne podání žádosti. Vyjádření žalovaného k žalobě 5. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že trvá na správnosti a zákonnosti napadeného rozhodnutí a odmítá žalobní námitky jako nedůvodné, přičemž v podrobnostech odkazuje na jeho obsah. Žaloba podle názoru žalovaného neobsahuje žádnou novou argumentaci, jedná se de facto o stejné námitky, které žalobce uplatnil již v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí a žalovaný je v napadeném rozhodnutí řádně vypořádal.

6. Žalovaný zdůraznil, že žalobci nebylo kladeno k tíži, že žádost o pobytové oprávnění podal v době, kdy na území pobýval na základě fikce pobytu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je přitom zřejmé, že žalovaný si byl vědom toho, že žalobce v době podání žádosti pobýval na území na základě uděleného víza k pobytu nad 90 dní za účelem strpění pobytu na území. Z vízového štítku vylepeného v cestovním dokladu, který žalobce předložil spolu s podanou žádostí, vyplývá, že doba platnosti toho víza byla od 23. 1. 2023 do 8. 5. 2023. Délka žalobcova pobytu na území na základě tohoto dlouhodobého víza tak činila 106 dnů (asi 3,5 měsíce). Podle žalovaného proto žalobce nebyl oprávněn podat žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu na území za účelem společného soužití rodiny, neboť nesplnil podmínku zakotvenou v § 42a odst. 6 zákona o pobytu cizinců, protože ke dni podání žádosti pobýval na území po dobu kratší než šest měsíců. To žalovaný dokládal v odůvodnění napadeného rozhodnutí i odkazy na příslušnou judikaturu, kterou považuje za přiléhavou žalobcovu případu. Z této judikatury je totiž zřejmé, že § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců upravuje fikci pobytu, která má pouze umožnit setrvání na území v případě, že zde byla oprávněně podána žádost o povolení k trvalému pobytu. Uvedené ostatně vyplývá i z důvodové zprávy, z níž žalovaný v napadeném rozhodnutí citoval.

7. Žalovaný se neztotožnil s názorem žalobce, že dobu pobytu na území na základě žalobci uděleného víza k pobytu nad 90 dní je nutno počítat již ode dne podání žádosti o jeho udělení. Fikci pobytu nelze stavět na roveň povolení k pobytu. Jedná o dočasnou právní fikci legálního pobytového statusu a fikce pobytu dle § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců také není uvedena ve výčtu pobytových oprávnění uvedených v § 17 tohoto zákona. Žalobce tudíž nesprávně považuje fikci pobytu na území za prostředek ke splnění podmínky doby pobytu na území na základě víza k pobytu nad 90 dnů po dobu delší než šest měsíců, při jejímž splnění je možno podat žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny přímo na území České republiky u správního orgánu prvního stupně.

8. V závěru svého vyjádření žalovaný uvedl, že poukazuje–li žalobce na § 68 odst. 3 písm. f) zákona o pobytu cizinců, pak ten upravuje případy, které se do doby pobytu cizince na území podle § 68 odst. 1 téhož zákona nezapočítávají. Navíc se podle § 68 odst. 3 písm. e) tohoto zákona do doby pobytu nezapočítává doba pobytu na území na základě víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění na území, na jehož základě právě žalobce na území pobýval. Žalobcův odkaz na § 68 odst. 3 písm. f) zákona o pobytu cizinců tak nesvědčí ve prospěch jeho argumentace.

9. Žalovaný své vyjádření následně doplnil podáním, v němž poukázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2024, č. j. 3 A 73/2023–23, kterým byla zamítnuta žaloba ve skutkově obdobné věci. Posouzení věci soudem 10. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během třicetidenní lhůty od doručení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 172 odst. 1 věty první zákona o pobytu cizinců. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

11. V předmětné věci žalovaný výslovně konstatoval, že nepožaduje jednání. Žalobce naopak ve svém vyjádření ze dne 24. 8. 2023 uvedl, že požaduje nařízení jednání. Po nařízení jednání však právní zástupce žalobce v podání ze dne 24. 1. 2025 uvedl, že na nařízení jednání ve věci již netrvá. S ohledem na tuto skutečnost soud již nařízené jednání ve věci zrušil a rozhodl předmětnou věc bez jednání.

12. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

13. Soud vycházel z následující právní úpravy ve znění účinném k datu podání žalobcovy žádosti (§ 44 odst. 1 správního řádu ve spojení s čl. IV odst. 1 zákona č. 173/2023 Sb.).

14. Podle § 17 zákona o pobytu cizinců může cizinec pobývat na území přechodně a) bez víza, b) na základě krátkodobého víza uděleného podle přímo použitelného právního předpisu Evropských společenství, c) na základě dlouhodobého víza, povolení k dlouhodobému pobytu nebo povolení k přechodnému pobytu, nebo d) na základě výjezdního příkazu.

15. Podle § 33 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců ministerstvo udělí vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území cizinci, který v době platnosti oprávnění k pobytu, jehož platnost nelze prodloužit, požádal na území o vydání povolení k trvalému pobytu podle hlavy IV, pokud je k tomu oprávněn a o této žádosti nebylo rozhodnuto v době platnosti oprávnění k pobytu cizince na území.

16. Podle § 42a odst. 5 zákona o pobytu cizinců žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny podává cizinec na zastupitelském úřadu. Dle § 42a odst. 6 může cizinec v průběhu pobytu na území na vízum k pobytu nad 90 dnů nebo na povolení k dlouhodobému pobytu vydané za jiným účelem žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny podat na území ministerstvu. Žádost nelze na území ministerstvu podat, pokud cizinec na území pobývá na vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území po dobu kratší než 6 měsíců nebo na vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem sezónního zaměstnání.

17. Podle § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců pokud o žádosti o udělení víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území podle § 33 odst. 1 písm. c) nebylo rozhodnuto v době platnosti oprávnění k pobytu cizince na území, cizinec podal žádost v době platnosti oprávnění k pobytu a byl podle § 69 oprávněn podat na území žádost o vydání povolení k trvalému pobytu, považuje se jeho další pobyt na území za pobyt na toto vízum, a to až do rozhodnutí o žádosti; v této době není cizinec oprávněn podat na území žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu nebo další žádost o vydání povolení k trvalému pobytu.

18. Podle § 68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců povolení k trvalému pobytu se na žádost vydá cizinci, který ke dni podání žádosti pobývá na území nepřetržitě po dobu nejméně 5 let. Dle § 68 odst. 3 písm. e) se do doby podle odst. 1 nezapočítává doba pobytu na území na vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území; to neplatí, pokud cizinec následně na území pobýval na povolení k dlouhodobému pobytu za účelem strpění pobytu vydané podle § 43. Dle § 68 odst. 3 písm. f) se do doby pobytu podle odstavce 1 nezapočítává doba pobytu na základě oprávnění k pobytu podle § 47 odst. 4, 6, 8, 9 nebo 10 anebo podle § 60 odst. 4; to neplatí, pokud na základě žádosti zakládající oprávnění k pobytu podle § 47 odst. 4 nebo 6 nebo podle § 60 odst. 4 bylo povolení k dlouhodobému pobytu vydáno nebo byla prodloužena jeho platnost nebo byla prodloužena platnost dlouhodobého víza a doba pobytu na území na toto vízum.

19. Podle § 169r odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců usnesením se také zastaví řízení o žádosti, jestliže cizinec podal na území žádost o povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu, ač k podání žádosti na území není oprávněn.

20. Ze spisového materiálu a shodných vyjádření účastníků uvedených v jejich podáních zjistil soud následující skutečnosti. Žalobci bylo dne 8. 7. 2022 uděleno krátkodobé vízum typu C na období od 15. 7. 2022 do 14. 9. 2022 platné pro celý schengenský prostor. Dne 20. 7. 2022 přicestoval žalobce do České republiky. Dne 22. 8. 2022 bylo u správního orgánu prvního stupně zahájeno řízení o žalobcově žádosti o povolení k trvalému pobytu na území vedené pod č. j. OAM–14338/TP–2022. Dne 31. 8. 2022 podal žalobce u správního orgánu prvního stupně žádost o udělení dlouhodobého víza za účelem strpění pobytu dle § 33 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Vízum bylo žalobci uděleno s platností od 23. 1. 2023 do 8. 5. 2023 na dobu pobytu shodnou s dobou platnosti víza, neboť v průběhu řízení o žalobcově žádosti o jeho udělení bylo zjištěno, že žalobce podal rovněž žádost o povolení k trvalému pobytu na území podle § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců vedenou pod č. j. OAM–14338/TP–2022, o které dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, a tato žádost byla podána v době, kdy žalobce disponoval platným pobytovým oprávněním, které nelze prodloužit. Dne 12. 4. 2023 podal žalobce u správního orgánu prvního stupně žádost o povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem společného soužití rodiny na území podle § 42a zákona o pobytu cizinců. Řízení o žalobcově žádosti o povolení k trvalému pobytu na území podle § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců vedené pod č. j. OAM–14338/TP–2022 nebylo v té době pravomocně ukončeno (dle výpisu z evidence cizinců ze dne 7. 6. 2023 založeného ve spise nebylo ukončeno ani k tomuto datu).

21. Prvostupňovým rozhodnutím správní orgán prvního stupně řízení o žalobcově žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny podle § 169r odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců zastavil, neboť dospěl k závěru, že v době podání žádosti pobýval žalobce na území na základě uděleného víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území toliko 2 měsíce a 20 dnů. Žalobce tak nesplnil podmínku pobytu na území v délce šesti měsíců stanovenou v § 42a odst. 6 zákona o pobytu cizinců, a nebyl tudíž oprávněn podat žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny u správního orgánu na území České republiky, ale pouze u zastupitelského úřadu v zahraničí. Podle správního orgánu prvního stupně nebylo možné při posuzování splnění podmínky pobytu na území v délce šesti měsíců přihlížet k tomu, že žalobce na území pobýval již od léta roku 2022, neboť vízum za účelem strpění mu bylo uděleno až dne 23. 1. 2023. Správní orgán prvního stupně tak neshledal důvodnou argumentaci žalobce, že z § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců vyplývá, že již od doby podání žádosti o udělení dlouhodobého víza za účelem strpění se jeho pobyt považoval za pobyt na území na základě tohoto víza, jíž podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny odůvodnil.

22. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce odvolání, v němž opět namítal, že § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců je nutno vykládat tak, že jeho pobyt na území v době od podání žádosti o udělení dlouhodobého víza za účelem strpění až do jeho vydání se považuje za pobyt na toto vízum, a byl proto oprávněn žádost o povolení k dlouhodobému pobytu podat u správního orgánu prvního stupně.

23. Žalovaný napadeným rozhodnutím žalobcovo odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. V napadeném rozhodnutí žalovaný uvedl, že § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců upravuje fikci pobytu, jak vyplývá z důvodové zprávy k zákonu o pobytu cizinců i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2013, č. j. 9 As 81/2013–27. Dále žalovaný v napadeném rozhodnutí citoval z příslušné části důvodové zprávy k zákonu č. 314/2015 Sb., jímž bylo ustanovení § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců s účinností od 18. 12. 2015 doplněno o část věty za středníkem zakotvující nemožnost podávat žádost o udělení pobytového oprávnění v době, kdy cizinec pobývá na území na základě fikce pobytu vyplývající z tohoto ustanovení zákona o pobytu cizinců[1]. Žalovaný dále v napadeném rozhodnutí uvedl, že z judikatury Nejvyššího správního soudu (konkrétně rozsudků ze dne 21. 3. 2018, č. j. 1 Azs 54/2018–47, a ze dne 24. 4. 2019, č. j. 6 Azs 36/2019–19) vyplývá, že fikce pobytu má především chránit cizince před nutností opustit území České republiky dříve, než je s konečnou platností rozhodnuto o jeho žádosti o povolení k pobytu. Jejím účelem však není umožnit cizinci podávat další žádosti podle zákona o pobytu cizinců, které jsou podmíněny existujícím povolením k pobytu. Žalovaný v napadeném rozhodnutí rovněž zdůraznil, že fikci pobytu nelze stavět na roveň povolení k pobytu, neboť takový výklad by šel proti smyslu příslušné právní úpravy, přičemž odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 11. 2017, č. j. 1 Azs 268/2017–22. K tomu dodal, že Nejvyšší správní soud, jak vyplývá z rozsudku ze dne 7. 4. 2020, č. j. 9 Azs 272/2019–47, spatřoval nutnost takového zužujícího výkladu i v hrozících důsledcích, k nimž by vedlo účelové podávání opakovaných žádostí. Na základě uvedeného pak žalovaný uzavřel, že žalobce nesprávně považuje fikci pobytu za prostředek pro splnění podmínky pobytu na území na základě uděleného víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění po dobu delší než šest měsíců, jejíž splnění umožňuje podle § 42a odst. 6 zákona o pobytu cizinců podání žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny u správního orgánu prvního stupně. Fikce pobytu však nepatří mezi pobytová oprávnění uvedená v § 17 zákona o pobytu cizinců. Jelikož žalobce na základě žádného z pobytových oprávnění uvedených v tomto ustanovení nepobýval na území po dobu nejméně šesti měsíců, mohl žádost podat podle § 42a odst. 5 zákona o pobytu cizinců pouze na zastupitelském úřadě. Správní orgán prvního stupně proto postupoval správně, pokud řízení o žalobcově žádosti podle § 169r odst. 1 písm. c) posledně uvedeného zákona zastavil.

24. Z právě uvedeného je zřejmé, že žalobce dne 22. 8. 2022, tedy v době, kdy na území České republiky pobýval na základě platného krátkodobého víza, požádal na území o vydání povolení k trvalému pobytu. Následně dne 31. 8. 2022 podal žalobce žádost o udělení dlouhodobého víza za účelem strpění. Toto vízum mu bylo uděleno dne 23. 1. 2023 a umožňovalo žalobci pobyt na území ode dne jeho udělení do dne 8. 5. 2023. Nejméně v době ode dne 15. 9. 2022 (následujícího po posledním dni platnosti krátkodobého víza) do dne 22. 1. 2023 (předcházejícího dni udělení dlouhodobého víza), nepobýval žalobce na území České republiky na základě žádného platného pobytového oprávnění. Žalobce však byl nehledě na tuto skutečnost oprávněn i v tomto období na území České republiky pobývat. Toto oprávnění mu vyplývalo přímo z § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců, neboť v době, kdy se na území nacházel na základě oprávnění k přechodnému pobytu [krátkodobého víza podle § 17 písm. b) zákona o pobytu cizinců], podal oprávněně žádost o vydání povolení k trvalému pobytu podle § 69 zákona o pobytu cizinců [jednalo se konkrétně o žádost podle § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců podanou na území v souladu s § 69 odst. 4 zákona o pobytu cizinců] a následně i žádost o udělení víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území podle § 33 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, o níž nebylo rozhodnuto v době platnosti krátkodobého víza, a zároveň nebylo v uvedeném období ani rozhodnuto o žalobcově žádosti o povolení k trvalému pobytu.

25. Z právě uvedeného je také zřejmé, že žalobce dne 12. 4. 2023, kdy podal žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny podle § 42a zákona o pobytu cizinců u správního orgánu prvního stupně, pobýval na území na základě platného pobytového oprávnění. Žalobce však bezesporu nepobýval k tomuto datu na území na základě víza k pobytu za účelem strpění pobytu po dobu šesti měsíců (od 23. 1. 2023 totiž uběhly pouze necelé tři měsíce). Na druhou stranu ale zcela jistě k tomuto datu již uplynulo více než šest měsíců ode dne, kdy žalobce podal žádost o jeho udělení (od 31. 8. 2022 uběhlo více než sedm měsíců). Žalobce tedy mohl ke dni podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu splnit podmínku šestiměsíčního pobytu na území stanovenou v § 42a odst. 6 zákona o pobytu cizinců pouze v případě, že by bylo možno i na období, kdy probíhalo řízení o žalobcově žádosti o udělení víza k pobytu za účelem strpění, nahlížet jako na období, kdy žalobce pobýval na území na základě tohoto víza. Tedy jinak řečeno, podmínka stanovená v § 42a odst. 6 zákona o pobytu cizinců by byla v daném případě splněna pouze za předpokladu, že by období v délce více než čtyři měsíce, kdy žalobce pobýval na území na základě oprávnění vyplývajícího mu z § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců, bylo možno považovat za přechodný pobyt na území ve smyslu § 17 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Posouzení této otázky je také jádrem sporu mezi žalobcem a žalovaným.

26. Z dlouhodobě ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá jednoznačný závěr, že smyslem a účelem § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců je přiznat dočasný pobytový titul cizincům, kteří požádali na území o povolení k trvalému pobytu, pokud k tomu byli oprávněni, a o jejichž žádosti o toto povolení nebylo rozhodnuto dříve, než uplynula platnost jejich předchozího pobytového oprávnění (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2013, č. j. 8 As 119/2012–32, publ. pod č. 3009/2014 Sb. NSS, ze dne 5. 1. 2017, č. j. 2 Azs 233/2016–34, a ze dne 31. 10. 2018, č. j. 7 Azs 43/2018–25, bod 20). Judikatura Nejvyššího správního soudu je také dlouhodobě ustálena v závěru, že § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců zakládá pouze fikci trvajícího oprávnění k pobytu na území (fikci pobytu) [srov. žalovaným přiléhavě zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2013, č. j. 9 As 81/2013–27, a dále rozsudky ze dne 9. 2. 2017, č. j. 7 Azs 294/2016–22, body 21 až 24, ze dne 17. 2. 2021, č. j. 8 Azs 29/2019–41, body 16 až 19, a ze dne 20. 4. 2023, č. j. 4 Azs 63/2023–33 body 16 až 20].

27. Stejně tak ve své judikatuře Nejvyšší správní soud opakovaně vyslovil závěr, že fikce pobytu není skutečným povolením k pobytu, neboť takový pobyt na území – ačkoliv se jedná o pobyt oprávněný – není kvalitativně zcela totožný s povolením k dlouhodobému pobytu samotným. Jeho smyslem je pouze vytvoření kontinuity mezi jednotlivými pobytovými tituly (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2017, č. j. 8 Azs 11/2017–32, bod 20, či ze dne 24. 4. 2019, č. j. 6 Azs 36/2019–19, bod 17 – taktéž zmíněný žalovaným).

28. Byť tyto závěry Nejvyšší správní soud vyslovil ve vztahu k § 47 odst. 4 zákona o pobytu cizinců, jsou plně aplikovatelné i ve vztahu k § 60 odst. 7 tohoto zákona. Ustanovení § 47 odst. 4 zákona o pobytu cizinců totiž obdobně jako toto ustanovení umožňuje pobývat cizinci na území na základě fikce platnosti povolení k dlouhodobému pobytu (víza k pobytu nad 90 dnů) a Nejvyšší správní soud již dříve ve své judikatuře dovodil, že účel institutu fikce pobytu se nemění a není důvod, aby to, co by bylo v řízení o určitém pobytovém oprávnění nepřípustné, bylo v řízení o jiném pobytovém oprávnění naopak zcela akceptovatelné (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2021, č. j. 2 Azs 413/2020–45, bod 30, a ze dne 13. 10. 2022, č. j. 9 Azs 111/2022–30, bod 17).

29. Již v rozsudku ze dne 19. 4. 2016, č. j. 3 Azs 96/2015–44, pak Nejvyšší správní soud dovodil, že jelikož oprávněnost pobytu podle uvedeného ustanovení zákona o pobytu cizinců je pouze dočasnou právní fikcí legálního pobytového statusu, nelze po tuto dobu hovořit o splnění podmínky povoleného dlouhodobého pobytu. Od uvedeného závěru se ve své judikatuře nijak neodchýlil ani později (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2020, č. j. 9 Azs 273/2019–48, bod 24, či již zmíněné rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2021, č. j. 2 Azs 413/2020–45, bod 28, a ze dne 13. 10. 2022, č. j. 9 Azs 111/2022–30, bod 16). Je tedy evidentní, že Nejvyšší správní soud ve své judikatuře jednoznačně vyloučil výklad, který by umožnil fikci pobytu stavět na roveň řádného a platného povolení k pobytu.

30. Soudu tak nezbývá než uzavřít, že žalovaný postupoval správně, pokud dobu, po kterou probíhalo řízení o žalobcově žádosti o udělení víza k pobytu za účelem strpění, neposoudil jako dobu, po kterou žalobce pobýval na území na základě tohoto víza. Žalovaný proto také dospěl ke správnému závěru, že žalobce ke dni podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny podle § 42a zákona o pobytu cizinců nesplnil podmínku pobytu na území na toto vízum po dobu delší než šest měsíců a nebyl oprávněn podle § 42 odst. 6 zákona o pobytu cizinců podat tuto žádost u správního orgánu prvního stupně, tedy „na území“. Nelze tudíž také nic vytknout závěru žalovaného, že za takového stavu věci nebylo možno postupovat jinak než podle § 169r odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců a řízení o žalobcově žádosti zastavit (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2023, č. j. 4 Azs 63/2023–33, bod 21).

31. Na tomto závěru nemůže podle názoru soudu změnit nic ani žalobcova námitka týkající analogie s postupem dle § 68 odst. 3 písm. f) zákona o pobytu cizinců.

32. Poukaz žalobce na ustanovení § 68 odst. 3 písm. f) zákona o pobytu cizinců je totiž nepříhodný, neboť se týká započtení doby před vydáním oprávnění k dlouhodobému pobytu či prodloužení dlouhodobého víza. Žalobce se však domáhal posouzení doby trvání řízení o žádosti o vydání dlouhodobého víza za účelem strpění. Nebyl tedy v situaci, na kterou uvedené ustanovení odkazuje. Situaci, ve které se nalézal žalobce, tedy mnohem přiléhavěji odpovídá ustanovení § 68 odst. 3 písm. e) zákona o pobytu cizinců, kde je výslovně uvedeno, že do doby pobytu na území se nezapočítává doba pobytu na území na vízum nad 90 dnů za účelem strpění pobytu, ledaže by následně pobýval žalobce na území na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem strpění pobytu. Z tohoto ustanovení vyplývá, že v případě žádosti o trvalý pobyt do doby pobytu nelze vůbec počítat dobu pobytu na základě dlouhodobého víza za účelem strpění, jehož byl žalobce držitelem v době podání jeho žádosti. Tím spíše nelze do doby pobytu započítávat ani dobu trvání řízení o žádosti o udělení tohoto dlouhodobého víza. Povolení k dlouhodobému pobytu za účelem strpění žalobci uděleno nebylo. Ustanovení § 68 odst. 3 zákona o pobytu cizinců je tedy ve svém celku ještě striktnější než ustanovení § 42a téhož zákona.

33. Soud proto neshledává důvod k tomu, aby v případě řízení o udělení dlouhodobého pobytu byl při posuzování splnění podmínky pro podání žádosti na území podle § 42a odst. 6 zákona o pobytu cizinců analogicky aplikován § 68 odst. 3 písm. f) téhož zákona, jak se domáhal žalobce. Pokud tedy správní orgány v případě žalobcovy žádosti podle tohoto ustanovení nepostupovaly, a na dobu, která předcházela udělení víza k dlouhodobému pobytu žalobci za účelem strpění nenahlížely jako na dobu nepřetržitého pobytu žalobce na území, žádnou vadou svá rozhodnutí nezatížily.

34. S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti soud uzavírá, že žádné ze žalobních tvrzení o pochybeních žalovaného neshledal důvodným. Soud proto vyhodnotil žalobu v mezích uplatněných žalobních bodů jako zcela nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

35. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly ani jejich náhradu nepožadoval, proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.

Poučení

Žaloba Vyjádření žalovaného k žalobě Posouzení věci soudem