16 A 32/2023 – 31

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl soudcem Mgr. Kamilem Tojnerem ve věci žalobce: Mgr. V. J., bytem, zastoupen Mgr. Ondřejem Pecákem, advokátem, sídlem Na Ořechovce 199/24, Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, sídlem nábř. Ludvíka Svobody 12, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 8. 2023, č. j. MD–25674/2023–160/4, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví rozsudku označeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 23. 2. 2023, č. j. MHMP 377200/2023/NoM, kterým byl žalobce uznán vinným z porušení § 18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, (dále jen „zákon o silničním provozu“), čímž spáchal přestupek, když konkrétně dne 5. 9. 2022 v čase 20 : 22 h v provozu na pozemních komunikacích v Praze 4 na Nuselském mostě při řízení motorového vozidla registrační značky X překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci o 20 km/h a více (o 33 km/h). Za spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 3 zákona o silničním provozu byla žalobci podle § 125c odst. 5 písm. f) téhož zákona uložena pokuta ve výši 3 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení. Toto rozhodnutí bylo napadeným rozhodnutím potvrzeno.

2. Žalobce namítl, že byl zastaven policií, nesouhlasil s projednáním věci na místě a žádal o projednání věci správním orgánem, nato byl vydán příkaz, proti kterému podal odpor a v řízení zpochybnil, že by spáchal dopravní přestupek, tj. že by byla naplněna formální i materiální stránka přestupku, zpochybnil zákonnost provedeného měření, kterým mu mělo být naměřeno překročení povolené rychlosti, poukázal na nedostatek důkazů a jejich nedostatečnou kvalitu. Dle názoru žalobce nelze dojít k závěru o spáchání přestupku. Následně však byl shledán vinným. Žalobce má za to, že rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí správního orgánu I. st. trpí neodstranitelnými vadami, a to nepřezkoumatelností, kdy na základě dostupných důkazů nemůže být zřejmé, na základě čeho správní orgány rozhodly. Dále namítl nezákonnost rozhodnutí, kdy správní orgány nejprve stanoví vinu pouze na základě formální stránky přestupku (kterou nijak nepřezkoumávají) a následně pro své přesvědčení hledají argumenty. Dle žalobce dále správní orgány polemizují nepřiléhavými statistikami. Fotodokumentace založená ve spise je pak podle žalobce kompletně neprůkazná, nelze z ní jednoznačně identifikovat vozidlo žalobce a nelze jednoznačně prokázat, že fotografie byly pořízeny za jízdy a způsobem, který lze přezkoumat a zhodnotit. I pokud by byly důkazy dostatečné, jsou dle žalobce rozhodnutí správních orgánů nesprávná a nezákonná. Žalobce poukázal na nedostatečné zjištění skutkového stavu, zejména okolností provozu na pozemní komunikaci v momentě, kdy mělo údajně dojít k dopravnímu přestupku, správní orgány vůbec nezajímalo, zda jednal žalobce společensky škodlivě, tj. zda byl v místě vůbec nějaký provoz, a pokud ano tak jaký, což je obligatorní znak přestupku, který správní orgány odmítly vyložit a vyhodnotily jej automaticky, ačkoli měly přestupek posuzovat individuálně, což bylo odbyto odkazem na statistiku o nebezpečnosti rychlé jízdy.

3. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby.

4. Městský soud v Praze přezkoumal dle § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „s. ř. s.“) napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení v mezích uplatněných žalobních bodů a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

5. Podle § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu v obci smí jet řidič rychlostí nejvýše 50 km/h a jde–li o dálnici nebo silnici pro motorová vozidla, nejvýše 80 km/h.

6. Podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 3 zákona o silničním provozu fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla překročí nejvyšší dovolenou rychlost v obci o 20 km/h a více nebo mimo obec o 30 km/h a více.

7. Podle § 125c odst. 5 písm. f) zákona o silničním provozu ve znění účinném do 30. 6. 2023 za přestupek se uloží pokuta f) od 2 500 do 5 000 Kč, jde–li o přestupek podle odstavce 1 písm. f) bodů 3, 5, 6, 8 a 9, písm. g) a i) a podle odstavce 4.

8. Co se týče samotného přestupkového jednání, soud pochybení správních orgánů ohledně jejich postupu neshledal. Součástí správního spisu je záznam o přestupku obsahující fotografii vozidla žalobce značky Audi S5 registrační značky X, kdy ze záznamu plyne, že dne 5. 9. 2022 v 20 : 22 hod byla v místě s nejvyšší povolenou rychlostí 50 km/h žalobci naměřena rychlost 86 km/h. Dle úředního záznamu ze dne 7. 9. 2022 byla rychlost naměřena radarovým zařízením RAMER10 C ve služebním vozidle, vozidlo žalobce bylo změřeno na Nuselském mostě ve směru z centra, před sjezdem na Pankrácké náměstí na Praze 4. Z úředního záznamu dále plyne, že žalobce byl vyzván k předložení dokladů potřebných k řízení a provozu vozidla, což ale neučinil a sdělil, že je omylem nechal doma. Dechová zkouška byla provedena s negativním výsledkem. Žalobce byl poučen a byla mu uložena bloková pokuta ve výši 500 Kč, s čímž ale nesouhlasil, proto bylo sepsáno o oznámení přestupku, které je taktéž součástí správního spisu.

9. Dle oznámení přestupku ze dne 5. 9. 2022 žalobce téhož dne v Praze na Nuselském mostě ve směru z centra v místě s nejvyšší dovolenou rychlostí 50 km/h jel rychlostí 86 km/h, po odečtu odchylky 83 km/h. Zároveň bylo uvedeno, že žalobce jako řidič nepředložil potřebné doklady.

10. Příkazem ze dne 24. 10. 2022 byla žalobci uložena pokuta ve výši 3 000 Kč. Proti tomu podal žalobce odpor.

11. Dne 23. 2. 2023 bylo Magistrátem hl. m. Prahy jako správním orgánem I. st. vydáno rozhodnutí č. j. MHMP 377200/2023/NoM, ve kterém byl žalobce shledán vinen, že se jako fyzická osoba dopustil přestupku tím, že dne 5. 9. 2022 v čase 20 : 22 h v provozu na pozemních komunikacích v Praze 4 na Nuselském mostě při řízení motorového vozidla registrační značky X překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci o 20 km/h a více. Za spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 3 zákona o silničním provozu byla žalobci podle § 125c odst. 5 písm. f) téhož zákona uložena pokuta ve výši 3 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení. V odůvodnění rozhodnutí správní orgán I. st. mj. poukázal na záznam o přestupku obsahující fotodokumentaci motorového vozidla uvedené registrační značky, kde byla fotograficky naměřena rychlost 86 km/h, tedy po odečtení odchylky 83 km/h. Dále správní orgán I. s. konstatoval, že pro měření byl použit spolehlivý rychloměr RAMER10 C, jehož správnost byla ověřena ověřovacím listem č. 018/22 společnosti RAMET a. s. ze dne 25. 1. 2022 s koncem platnosti ověření ke dni 24. 1. 2023, kdy bylo doloženo, že v případě použitého rychloměru RAMER10 C, výrobní číslo 15/0230 jde o spolehlivý rychloměr, který lze používat pro měření rychlosti silničních vozidel při kontrole dodržování maximální povolené rychlosti.

12. V napadeném rozhodnutí žalovaný k námitce, že podklady neobsahovaly žádné relevantní důkazy, uvedl, že spis obsahuje listinu záznam o přestupku č. 5190, ze které je nezpochybnitelně zřejmé, že žalobce překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci o 33 km/h. Žalovaný se neztotožnil ani s námitkou, že z podkladů nebylo možné s určitou mírou jistoty zjistit, kdy a jak bylo vozidlo žalobce změřeno a zda některá část fotodokumentace nebyla pořízena ex post. K tomu konstatoval, jakým rychloměrem bylo vozidlo změřeno, což vyplývá z ověřovacího listu č. 018/22, přičemž se jedná o RAMER10 C a datum je zřejmý z listiny záznam o přestupku č. 5190, jenž je přímým výstupem z rychloměru. Z podkladů nevyplývají žádné pochybnosti o jejich manipulaci. Pokud se žalobce domníval, že k manipulaci došlo, musí toto své tvrzení dle žalovaného prokázat, neboť podle zásady oficiality v přestupkovém řízení je minimální důkazní břemeno sice na správním orgánu, avšak pokud je tvrzením obviněného z přestupku některý z důkazů zpochybněn, přesouvá se důkazní břemeno na jeho stranu, a je pouze na něm, aby svá tvrzení prokázal. Žalovaný dále zmínil, že údaje uvedené v tabulce pod fotodokumentací korespondují s údaji uvedenými na hlavní fotografii, z čehož je zřejmé, že se jedná o automaticky vyplněné údaje měřicím přístrojem RAMER10 C. Teoretické a spekulativní námitky žalobce ohledně funkčnosti měřicího přístroje nezpůsobují žádné pochybnosti o údajích uvedených na záznamu o přestupku. Tuto skutečnost potvrzuje i judikatura Nejvyššího správního soudu, například rozsudek NSS ze dne 16. 5. 2017, č. j. 1 As 53/2017 – 42. V případě nesprávné manipulace s měřičem by došlo k anulování snímku samotným měřicím zařízením.

13. Soud k této námitce konstatuje, že správní spis obsahuje zcela dostačující důkazní materiál prokazující, že byla rychlost jízdy žalobce přesvědčivě změřena, přičemž z ničeho naopak není patrné, že by mělo měření vykazovat jakékoli vady, kdy žádné takové konkrétní vady žalobce neprokázal, v žalobě pouze obecně zpochybnil, že by byl pořízen dostatečný důkaz o změřené rychlosti, nevytkl však žádné konkrétní vady měření, použitého přístroje či postupu měření. Soud konstatuje, že výstup z měření rychlosti založený ve správním spise obsahuje všechny potřebné údaje ve srozumitelné a plně čitelné podobě, kdy taktéž je obsažena fotografie vozidla žalobce, které bylo jednoznačným způsobem identifikováno. Ohledně provádění měření lze poukázat na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 72/2018 – 34 ze dne 16. 7. 2020, ve kterém Nejvyšší správní soud připomněl, že obdobnou otázkou se soudy již dostatečně zabývaly, kdy konkrétně uvedl, že: „S dílčí námitkou týkající se nedodržení návodu k obsluze se krajský soud vypořádal odkazem, že na danou věc analogicky dopadají závěry vyslovené v rozsudku tohoto soudu ze dne 16. 1. 2013, č. j. 3 As 82/2012–27, tj. že pokud by obsluha nedodržela návod k obsluze, nebyla by rychlost projíždějícího vozu vůbec zachycena.“ Soud k tomu dále uvádí, že v nyní projednávané věci je ve správním spise řádně založen ověřovací list č. 018/22 přístroje, který byl k měření v dané věci užit, tj. silničního rychloměru RAMER10 C výrobního čísla 15/0230, roku výroby 2015. Jak rovněž zmínil v napadeném rozhodnutí žalovaný, správní spis obsahuje záznam o přestupku č. 5190 spolu s fotografií zachycující vozidlo žalobce při jízdě na měřeném místě – Nuselském mostě v Praze. Jedná se o řádný a srozumitelný výstup z měření, z ničeho naopak neplyne, že by mělo měření vykázat jakékoli pochybení.

14. V citovaném rozhodnutí č. j. 3 As 72/2018 – 34 Nejvyšší správní soud dále uvedl, že „Stěžovateli lze v obecné rovině přisvědčit, že uvedené podklady nepředstavují nezpochybnitelný důkaz a nevylučují, že může dojít k poruše na měřícím zařízení nebo k chybnému měření v rozporu s návodem k obsluze. Ke zpochybnění výsledků měření nicméně nepostačují prostá, žádnou konkrétní skutečností nepodložená, tvrzení stěžovatele, ani jeho úvahy, že by měření v nynější věci teoreticky mohlo být ovlivněno tzv. slip effectem (tj. možným posunem měřicího bodu způsobujícím změření vyšší než skutečné rychlosti). Výsledky měření, pokud by při jejich získávání nebyl dodržen stanovený postup, jistě nemohou jako důkazy obstát, ke zpochybnění výsledku měření je však nezbytné, aby bylo dodržení postupu měření skutečně účinně zpochybněno (viz například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2019, č. j. 10 As 36/2019–33, či ze dne 20. 2. 2020, č. j. 6 As 182/2019–38). Stěžovatel však v kasační stížnosti žádné konkrétní důvody vyvolávající rozumnou pochybnost o správnosti měření v posuzované věci neuvádí. Jeho argumentace o tzv. slip effectu je založena pouze na obecné existenci tohoto jevu, aniž by uváděl cokoli, co by naznačovalo, že k tomuto jevu mělo dojít v posuzovaném případě.“ Ve smyslu citovaných závěrů tedy bylo na žalobci, aby konkrétním způsobem poukázal na možné vady měření a tyto tzv. účinně zpochybnil, což se však nestalo.

15. Soud vzhledem k povaze přestupku nenalézá relevanci v námitce žalobce, že správní orgány vycházely pouze z výsledků měření, které pro ně bylo hlavním skutkovým zjištěním, není není zřejmé jaké další dokazování rychlosti vozidla by žalobce požadoval. Pro závěr o porušení rychlosti ze strany žalobce bylo třeba, aby byla jeho rychlost změřena řádně a bez pochybností, což bylo naplněno, byl pořízen výstup z měření neobsahující žádné pochybnosti, kdy změřená hodnota prokazuje porušení nejvyšší povolené rychlosti žalobcem. Snímek z měření rychlosti je dostatečně určitý na to, aby bylo zřejmé, že se jedná o předmětné vozidlo řízené žalobcem, který byl také po změření rychlosti policií zadržen, přičemž žalobce neuvedl do protokolu o oznámení přestupku jakoukoliv námitku o údajích zde uvedených, pouze se odmítl vyjádřit.

16. S námitkou žalobce, že v případě jím spáchaného jednání nebyla naplněna materiální stránka přestupku, se soud taktéž neztotožnil.

17. K tomu poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 104/2008–45 ze dne 14. 12. 2009, ve kterém připomněl, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Nenaplnění materiálního znaku přestupku tak nastane jen v případech, „pokud se k okolnostem jednání, jež naplní formální znaky skutkové podstaty přestupku, přidruží takové další významné okolnosti, které vylučují, aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti“. Na uvedeném závěru Nejvyšší správní soud setrvává, kdy například v rozsudku č. j. 3 As 92/2014–32 ze dne 12. 2. 2015 uvedl, že „formální znaky přestupkového jednání jsou koncipovány tak, aby naplňovaly v běžných případech i znaky materiální. Pouze v případě, kdy existují významné okolnosti, které vylučují, aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti, nedojde k naplnění materiálního znaku přestupku a takové jednání potom nemůže být označeno za přestupek.“ 18. Obdobnou námitkou se zabýval i zdejší soud, a to ve věci vedené pod sp. zn. 13 A 41/2018, kdy v rozsudku ze dne 13. 7. 2021 soud shledal: „Správní orgán I. st. v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že došlo k narušení zájmu společnosti na tom, aby v provozu na pozemních komunikací nedocházelo ze strany účastníků provozu k porušování pravidel provozu a tedy i ohrožování ostatních účastníků silničního provozu. Nerespektováním povolené rychlosti v obci žalobce ohrozil nejen sebe, ale i ostatní účastníky silničního provozu. Přestupek byl spáchán v době, kdy se děti a studenti vrací ze škol domů, přičemž kolem místa spáchání přestupku se nacházejí budovy, kde jsou ubytovaní lidé a sídlí firmy a před kruhovým objezdem jsou dva frekventované přechody pro chodce. Žalovaný k téže námitce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 104/2008, dle kterého formální znaky přestupku naplňují v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku. Pouze u zcela hraničních případech může být s ohledem na mimořádné okolnosti shledáno, že nedochází k ohrožení zájmu společnosti, což se však dle žalovaného v dané věci nestalo, pokud žalobce překročil povolenou rychlost o 16 km/h, čímž se blížil k naplnění skutkové podstaty přestupku s vyšší sazbou pokuty. Z výše uvedené je patrné, že správní orgány se námitkou žalobce zabývaly. Tvrzení žaloby, že správní orgány se s jeho námitkou nevypořádaly, je v rozporu s obsahem správního spisu. Zároveň je to naopak žalobce, kdo reflektuje argumenty správních orgánů ohledně okolní místa přestupku a intenzitě porušení zákonné povinnosti velmi obecně a uvádí pouze univerzální deklarace požadovaného. Popis okolí místa spáchání přestupku nebyl důvodem místní úpravy povolené rychlosti, ta je dána zákonem (§ 18 odst. 4 zákona o silničním provozu). Správní orgán popisem okolí místa přestupku reagoval na námitku žalobce o neohrožení jiných účastníků silničního provozu. Dle rozsudku NSS č. j. 5 As 104/2008 – 45 lze tedy obecně vycházet z toho, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti. Z tohoto závěru však nelze dovodit, že by k naplnění materiálního znaku skutkové podstaty přestupku došlo vždy, když je naplněn formální znak přestupku zaviněným jednáním fyzické osoby. Pokud se k okolnostem jednání, jež naplní formální znaky skutkové podstaty přestupku, přidruží takové další významné okolnosti, které vylučují, aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti, nedojde k naplnění materiálního znaku přestupku a takové jednání potom nemůže být označeno za přestupek....Okolnostmi, jež snižují nebezpečnost jednání pro chráněný zájem společnosti pod míru, která je typická pro běžně se vyskytující případy přestupků, mohou být zejména, avšak nikoliv výlučně, význam právem chráněného zájmu, který byl přestupkovým jednáním dotčen, způsob jeho provedení a jeho následky, okolnosti, za kterých byl přestupek spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka. Okolnosti, jež vylučují porušení nebo ohrožení zájmu společnosti, musí být ovšem posuzovány vždy v každém konkrétním případě a nelze, jak to naznačuje stěžovatel (a z opačného hlediska vlastně i žalobce), vyslovovat žádné paušální závěry o tom, že např. míra společenské nebezpečnosti překročení nejvyšší povolené rychlosti o 2 km/h je natolik mizivá, že nedosahuje intenzity přestupku, zatímco u překročení nejvyšší povolené rychlosti o 10 km/h již tomu tak je. Opačný přístup ze strany správních orgánů či soudů by vedl k nahrazování role zákonodárce jejich rozhodovací činností, což by odporovalo principu dělby moci v demokratickém právním státě (viz čl. 2 odst. 1 Ústavy).” 19. V nyní projednávané věci soud konstatuje, že zde žádná zmíněná významná okolnost týkající se proběhlého měření nebyla přítomna. Žalobce porušil nejvyšší povolený rychlostní limit o 33 km/h, tedy zcela zásadně, zároveň tak učinil při jízdě v obci, tedy se rozhodně nejednalo o pouze zcela hraniční případ, kdy by mohlo být shledáno, že nedochází k ohrožení zájmu společnosti. Ani za předpokladu, že by správními orgány byl v daném místě zkoumán provoz v době spáchání přestupku, jak namítal žalobce, a tento provoz by byl nízký, by taková situace nemohla být onou významnou okolností, neboť žalobce překročil přípustnou rychlost zásadním způsobem, nejde ani tak o přímé ohrožení chodců v daném místě, ale o legitimní očekávání ostatních účastníků provozu, jejichž chování v provozu je právě takovým očekáváním určeno. Dopravní přestupkové právo vychází z ohrožovací koncepce přestupků v souladu s preventivní funkcí takové zákonné úpravy. Vzhledem k intenzitě dopravy a množstvím účastníků provozu soud považuje preventivní funkci deliktního dopravního práva za zcela legitimní, neboť pro případného poškozeného nemůže být určující, zda úvaha řidiče o nepotřebnosti dodržení zákonného pravidla se v daný okamžik v důsledku okolností nezávislých na řidiči ukáže jako reálná, a nebo nikoli.

20. Soud dodává, že v dané věci rozhodl při jednání dne 15. 1. 2025, které bylo konáno na návrh právního zástupce. Soud nicméně rozhodl za jeho nepřítomnosti, neboť ten se dostavil do jednací síně až po skončení jednání. Soud k tomu uvádí, že jednání soudu bylo nařízeno ve zmíněný den na 9 : 00 h, přičemž právní zástupce žalobce byl zdejším soudem řádně předvolán předvoláním ze dne 27. 11. 2024, které mu bylo doručeno tentýž den, shodně byl předvolán také zástupce žalovaného správního orgánu. V 9 : 00 h byl v jednací síni přítomen pouze zástupce žalovaného, který se dostavil včas. Z důvodu nepřítomnosti právního zástupce se soudce rozhodl vyčkat se zahájením jednání 10 minut, kdyby se právní zástupce nečekaně opozdil. Po uvedené době bylo nicméně jednání zahájeno. V jeho průběhu se do jednací síně dostavil pracovník soudní kanceláře se sdělením, že právní zástupce žalobce sdělil, že se dostaví později. Soudní jednání však bylo v danou chvíli již ve fázi, kdy soud vynesl rozsudek a sděloval jeho odůvodnění, nebylo tedy již možné jej přerušit. Následně se jednací síně dostavil právní zástupce žalobce, který soudu sdělil, že důvodem jeho zpoždění bylo, že se měl domnívat, že jednání soudu bylo zrušeno. Poukázal k tomu na výpis z informačního systému Infosoud, kde měly být v daný den obsaženy dva záznamy o předmětném jednání, přičemž jeden měl zobrazovat jeho konání a druhý jeho zrušení. Právní zástupce sdělil, že měl za to, že jednání bylo pravděpodobně zrušeno, nicméně se k soudu dostavil.

21. Jak soud již uvedl, nebylo již v době příchodu právního zástupce do jednací síně možné změnit výsledek řízení, neboť rozsudek již byl vynesen. Soud nicméně konstatuje, že považuje za rozhodné, že oficiální komunikace, která byla s právním zástupcem vedena, obsahovala pouze informaci o konání jednání, nikoli jeho rušení. Po ukončení jednání si soud v systému Infosoud ověřil, že se k danému dni v něm skutečně nacházely dva záznamy o daném jednání, jeden pozitivní a jeden negativní. Dle názoru soudu je nicméně podstatné, že právní zástupce byl řádně předvolán, přičemž soud si neumí představit, že by právního zástupce žalobce v případě rušení jednání neupozornil přímo a v případě potřeby i flexibilně na email nebo telefonicky. Dokud soud výslovně (adresně) účastníky neinformuje o změně termínu jednání, je nutné mít bez ohledu na případné odlišné údaje veřejného informačního systému, za to že k žádné změně nedošlo. Veřejné systémové údaje jsou pouze informační a nikoli závazné povahy.

22. Soud na základě výše uvedeného žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.

23. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce ve věci úspěšný nebyl, náhrada nákladů řízení mu proto nenáleží. Žalovanému náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.