16 A 57/2020–46

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a soudců JUDr. Jiřího Derfla a JUDr. Martiny Vernerové ve věci žalobce: J. N., narozen X, bytem X, zastoupen JUDr. Radkem Bechyně, advokátem, sídlem Legerova 148, 280 02 Kolín, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, Odbor dopravy a silničního hospodářství, sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 02 Ústí nad Labem, zastoupen Mgr. Vlastimilem Škodou, advokátem, sídlem Masarykovo náměstí 193/20, 405 02 Děčín, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 3. 2020, č. j. KUUK/48908/2020/DS/FD, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Ústeckého kraje, Odboru dopravy a silničního hospodářství, ze dne 24. 3. 2020, č. j. KUUK/48908/2020/DS/FD, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Děčín, Odboru správních činností a obecního živnostenského úřadu, (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 1. 2. 2019, č. j. MDC/13223/2019, sp. zn. MDC/R1–118808/118808/2018. Tímto rozhodnutím správní orgán prvního stupně podle § 123f odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“) zamítl námitky žalobce jako nedůvodné a potvrdil provedený záznam bodů ke dni 23. 10. 2018 v registru řidičů. Žaloba 2. Žalobce uvedl v žalobě, že žalovaný nereflektoval odvolací důvody a nezabýval se předloženými důkazními prostředky, když žalovaný nepřihlédl k rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 24. 4. 2014, č. j. MSK 49924/2014, jež žalobce přiložil k odvolání. Z uvedeného rozhodnutí dle žalobce plyne, že běžnou praxí odvolacího správního orgánu v řízení o námitkách proti provedenému záznamu bodů v bodovém hodnocení řidiče je i posouzení jednotlivých podkladů (rozhodnutí v blokových řízeních) z hlediska jejich způsobilosti pro záznam bodů. Na podporu svého závěru, že jde o ustálenou praxi, žalobce dále poukázal i na další rozhodnutí jmenovaného krajského úřadu a též na rozhodnutí Městského úřadu Písek ze dne 19. 1. 2015, č. j. MUPI/2014/34902/CH–nám.BH/3. Dle názoru žalobce by se zásada legitimního očekávání měla uplatnit nejen v rámci jednoho správního orgánu, ale též na úrovni rozhodování krajských úřadů, a to tak, že by i zde měla existovat ustálená či alespoň obdobná praxe při posuzování věcí shodných či obdobných. Není proto dle jeho názoru správné, aby totožný správní orgán, pouze s jinou místní působností, rozhodoval a postupoval odlišně, neboť tím by byla dotčena rovnost účastníků před zákonem. Dále žalobce uvedl, že oznámení policie o spáchání přestupku nemůže být dostatečným důkazem a musí být vždy porovnáváno s rozhodnutím, kterého se týká, aby mohla být vyloučena chyba lidského faktoru či zvůle orgánu veřejné moci. Přestože je blokové řízení specifickým druhem řízení, nelze dle žalobce pominout nedostatky v podobě nedodržení požadavků, které zákon na rozhodnutí v blokovém řízení klade. Pro ilustraci žalobce poukázal na rozhodnutí v blokových řízeních série HG/2014, č. bloku G 1498901, a série GF/2013, číslo bloku F 0832677, která nesplňují dle rozsudku Nejvyššího správního soudu podmínku dostatečné individualizace skutku. Naproti tomu z rozhodnutí v blokovém řízení série FC/2013, č. bloku C 1404971, je zřejmé, že veškeré zákonem stanovené požadavky byly dodrženy. Z rozhodnutí by dle žalobce měly být patrny údaje o osobě přestupce, místu a době spáchání přestupku, mělo by být zřejmé, čeho se měl přestupce dopustit a jakou zákonnou povinnost svým jednáním porušil. Argumentace, že přestupce dal svým podpisem souhlas s tímto druhem projednání a se správností daného rozhodnutí, je dle žalobce chybná. Dle žalobce není možné, aby za správnost rozhodnutí správního orgánu odpovídal přestupce, stejně tak po něm nelze požadovat takovou znalost práva, aby mohl správnost rozhodnutí posoudit a případně žádat jeho nápravu.

3. Žalobce dále v žalobě obecně uvedl, že podklad není způsobilý pro zápis bodů zejména v případech, kdy není z vydaného rozhodnutí zřejmé, že přestupce porušil danou povinnost, například pokud v případě porušení povinnosti být za jízdy připoután bezpečnostním pásem není z popisu přestupku zřejmé, že přestupce svou povinnost porušil za jízdy a jako řidič motorového vozidla. O nezpůsobilý podklad se dle žalobce jedná i tehdy, pokud z rozhodnutí není zřejmé, kde mělo ke spáchání přestupku dojít, a není tak možné vyloučit, že se přestupek stal mimo pozemní komunikaci. Údaje v rozhodnutí by rovněž měly být uvedeny čitelně, srozumitelně a přehledně tak, aby rozhodnutí bylo přezkoumatelné. Pokud tomu tak není, nelze dle názoru žalobce na základě takového rozhodnutí evidovat body v bodovém hodnocení řidiče.

4. Žalobce se následně v žalobě věnoval jednotlivým rozhodnutím o přestupcích, na základě kterých dosáhl 12 bodů v bodovém hodnocení řidiče. K rozhodnutí vydanému Magistrátem města Ústí nad Labem dne 19. 7. 2016, značka: MM/OPD/ODN/52759/16/R, a k rozhodnutí vydanému Magistrátem hlavního města Prahy dne 26. 9. 2017, č. j. MHMP 1506774/2017/Jaš, žalobce shodně namítal, že v rozhodnutí o přestupku jsou zjevné nedostatky v jednotlivých požadovaných náležitostech, z nichž každá jednotlivě či celkově způsobují nepřezkoumatelnost rozhodnutí. První nedostatek žalobce spatřoval v uváděných povinnostech stanovených příslušnou právní normou, kdy minimálně porušení § 5 zákona o silničním provozu lze jen těžko dovozovat, neboť k ohrožení majetku či zdraví může dojít i za dodržené ohleduplnosti účastníka. Správní orgán dále dle žalobce v rozhodnutí neprokázal naplnění materiálního aspektu přestupku, když konstatuje, že přestupkem je takové jednání, které ohrožuje alespoň v míře nepatrné zájem společnosti, kdy toto ohrožení není jakkoli podloženo. Dále z rozhodnutí dle žalobce není patrné, jakým způsobem mělo dojít ke spáchání přestupku, z popisu přestupkového jednání není zjevné dostatečné zjištění věci, kdy žalobce již na místě uváděl skutečnosti, které by mohly zpochybnit jeho odpovědnost za přestupek. Dle názoru žalobce správní orgán při vydání rozhodnutí pochybil, když nenařídil ve věci ústní jednání, a mohlo tedy dojít opět k nedostatečnému zjištění věci. Nejsou zde jednoznačně zjištěné pohnutky žalobce vedoucí k přestupkovému jednání, kdy hodnocení jednání žalobce je poněkud abstraktní. Celé rozhodnutí o přestupku se žalobci jeví jako nepřezkoumatelné, neboť nelze přesně určit místo spáchání přestupku ani jeho podstatu.

5. Pokutovému bloku ze dne 23. 10. 2018 žalobce konkrétně vytkl, že v něm není přesně zjištěna osoba přestupce, neboť údaje jsou částečně nečitelné a nejsou zde přesně vypsány požadované údaje, například rodné číslo a datum narození. Nedostačující je dle popisu rovněž ověření totožnosti. Dále v něm není přesně a přezkoumatelným způsobem uvedena doba spáchání přestupku, údaje o datu a čase spáchání přestupku nejsou uvedeny, jsou vlivem zápisu nečitelné, nejsou uvedeny kompletně. Jednoznačně stanoveno není ani místo spáchání přestupku, kdy údaj o místě neobsahuje veškeré údaje potřebné pro přesné stanovení místa. Název obce i název ulice, kde mělo k přestupku dojít, není uveden úplně, resp. je uveden v nesrozumitelné zkratce. Z popisu přestupkového jednání nevyplývá jednoznačná skutková podstata popsaného jednání ani její jednoznačné propojení s povinností stanovenou zákonem, jež měla být porušena. To platí i pro právní kvalifikaci této povinnosti, zapsanou ve zkratkovitém zápisu, kdy z tohoto není zjevné, o jakou konkrétní právní normu se v tomto případě jedná, když ze zápisu sice vyplývá porušení § 18 zákona o silničním provozu, ovšem již ne jakého bodu či písmena atd. To samé neuvedení celé právní normy je namítáno i u právní kvalifikace přestupku, kdy tento údaj je kromě toho také částečně nečitelný. V pokutovém bloku není přezkoumatelným způsobem uvedeno, zda bylo přestupkové jednání spácháno úmyslně, či z nedbalosti. Není z něj zcela zřetelná výše uložené sankce. Jednoznačně není zaznamenáno ani místo, kde byl pokutový blok vydán. Není přezkoumatelné, zda jsou uvedeny veškeré požadované údaje o oprávněné osobě, která měla rozhodnutí vydat, a to včetně podpisu této oprávněné osoby. Rovněž datum vyhotovení a převzetí rozhodnutí účastníkem je uvedeno tak, že znemožňuje přezkoumatelnost daného rozhodnutí. Z rozhodnutí není zřetelný podpis účastníka, kdy tento prokazuje souhlas s projednáním přestupku v blokovém řízení.

6. Žalobce uzavřel, že jednotlivá rozhodnutí o přestupcích nejsou s ohledem na v žalobě uvedené důvody způsobilá být podkladem pro záznam bodů do registru řidičů. Vyjádření žalovaného k žalobě 7. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, přičemž navrhl, aby soud žalobu zamítl pro nedůvodnost. Popsal, že správní orgán prvního stupně a následně i žalovaný při svém rozhodování vycházeli nejen z oznámení o přestupcích, ale i z jednotlivých rozhodnutí o přestupcích, které shledali být způsobilými pro zápis bodů do bodového hodnocení řidiče. Napadené rozhodnutí podle žalovaného nijak nevybočuje z ustálené právní praxe, popsána v něm je i judikatura, ze které žalovaný vycházel. Ke každému rozhodnutí o přestupku se žalovaný vyjádřil a uzavřel, že všechny podklady pro záznam bodů v registru řidičů, tj. oznámení a rozhodnutí o přestupcích, byly způsobilé pro záznam bodů, přičemž počet připsaných bodů odpovídal příloze k zákonu o silničním provozu. Posouzení věci soudem 8. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) bez jednání, neboť žalobce i žalovaný sdělili soudu, že souhlasí, aby ve věci bylo rozhodnuto bez jednání.

9. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

10. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

11. Nejprve se soud zaměřil na námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, kterou žalobce spatřoval v tom, že žalovaný nereflektoval odvolací důvody a nezabýval se předloženými důkazními prostředky. V této souvislosti žalobce poukazoval na rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 24. 4. 2014, č. j. MSK 49924/2014 (a další podobná výše uvedená rozhodnutí), ze kterého je podle žalobce zřejmé, že se tento odvolací orgán zabýval kvalitou jednotlivých rozhodnutí v blokových řízeních a označil je za nezpůsobilá pro provedení záznamu bodů v bodovém hodnocení řidiče. Poukázal i na rozhodnutí Městského úřadu Písek, který rozhodoval obdobně. Soud prostudoval odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí a shledal, že žalovaný v něm řádně vypořádal všechny odvolací námitky. Soud zjistil, že žalovaný se v napadeném rozhodnutí výslovně nezabýval zmiňovanými rozhodnutími jiných správních orgánů, avšak žalovaný své rozhodnutí opřel o zákonnou úpravu a judikaturu Nejvyššího správního soudu. Ostatně sám žalobce ve svém odvolání pouze obecně uvedl, že „za nezpůsobilé pro záznam bodů do bodového hodnocení účastníka byly mnohokráte označeny obdobné podklady i Krajskými úřady Moravskoslezského kraje či Jihočeského kraje, kdy tyto v obdobných věcech rozhodovaly v odvolacích řízeních a reálně se zabývaly otázkou způsobilosti jednotlivých rozhodnutí pro záznam do bodového hodnocení účastníka.“ Soud shledal, že žalobce v odvolání nespecifikoval rozhodnutí jiných správních orgánů číslem jednacím a datem vydání a ani žádná taková rozhodnutí ke svému odvolání nepřiložil, žalovaný tedy objektivně vzato ani neměl možnost vyjádřit se ke konkrétním rozhodnutím jiných správních orgánů. Soud dále shledal, že žalobce v odvolání nenavrhl provedení jakýchkoli důkazů ani žádné důkazní prostředky k odvolání nepřipojil. Námitka žalobce, že se žalovaný nezabýval předloženými důkazními prostředky, je tudíž nedůvodná. Absence reakce žalovaného na rozhodnutí jiných správních orgánů je za popsané situace zcela pochopitelná, a proto nemůže činit žalobou napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným.

12. Soud shledal, že žalovaný dále v odůvodnění napadeného rozhodnutí popsal průběh prvostupňového řízení o námitkách, zabýval se rozdíly mezi řízením o námitkách a řízením o přestupcích, kdy konstatoval, že v řízení o námitkách proti provedení záznamu bodů v registru řidičů je předmětem řízení posouzení, zda byl záznam bodů v registru řidičů proveden v souladu se zákonem, tj. zda podkladem pro záznam bylo pravomocné rozhodnutí, zda počet zaznamenaných bodů odpovídá spáchanému přestupku, přičemž samotnou zákonnost rozhodnutí o přestupku v řízení o záznamu bodů přezkoumávat nelze. Žalovaný dále uvedl, že se zaměřil ve shodě se správním orgánem prvního stupně na otázku, zda bylo o spáchání přestupku rozhodnuto a zda existuje podklad, z něhož přesvědčivě vyplývá dostatečná specifikace skutku, jeho právní kvalifikace a sankce. Žalovaný konstatoval, že s ohledem na platnou právní úpravu a citovanou judikaturu Nejvyššího správního soudu neshledal, že by některé z rozhodnutí, za něž byly žalobci zaznamenány body v registru řidičů, vykazovalo vady, které by je činily podkladem pro provedení záznamů nezpůsobilým. Soud shledal, že žalovaný se dále v napadeném rozhodnutí podrobně zabýval jednotlivými rozhodnutími o přestupcích a jejich náležitostmi.

13. S přihlédnutím k odůvodnění napadeného rozhodnutí zčásti reprodukovanému výše je dle názoru soudu zcela zřejmé, že se žalovaný vypořádal řádně se všemi odvolacími námitkami včetně námitek zpochybňujících způsobilost jednotlivých rozhodnutí o přestupcích jako podkladů pro záznam bodů. Soud proto považuje napadené rozhodnutí za přezkoumatelné a námitky žalobce stran nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí za nedůvodné.

14. Dle názoru soudu je mezi účastníky sporný zejména rozsah přezkumu, který má učinit správní orgán rozhodující o námitkách proti záznamu bodů ve vztahu k pokutovým blokům či jiným rozhodnutím o přestupku coby pravomocným rozhodnutím jiného správního orgánu. Ze skutečnosti, že pokutový blok je rozhodnutím, vyplývá, že musí splňovat určité náležitosti, jež jsou pro rozhodnutí typické. Jestliže některé z těchto náležitostí chybí, může to v hraničních případech vést až k vyslovení nicotnosti takovéhoto správního aktu. Míra přezkumu nicméně podle soudu vyplývá z charakteru řízení o zápisu bodů do registru řidičů.

15. Soud připomíná, že bodový systém zavedený zákonem o silničním provozu obecně spočívá v tom, že řidičům motorových vozidel jsou za vybrané přestupky a trestné činy proti bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích zaznamenávány „trestné“ body do určité výše, jež jsou podle aktuální judikatury (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 6 As 114/2014–55) považovány za trest ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. V praxi to znamená, že za spáchaný přestupek nebo trestný čin bude řidiči uložena sankce podle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“) nebo podle zákona o silničním provozu, případně trest za spáchaný trestný čin, a zároveň ještě, půjde–li o vybraný přestupek nebo trestný čin spadající do systému bodového hodnocení, mu bude zaznamenán stanovený počet bodů. Při dosažení nejvyššího stanoveného počtu bodů pozbývá řidič odbornou způsobilost k řízení motorových vozidel a s tím i řidičské oprávnění. Zákon v příloze upravuje taxativní výčet protiprávních jednání a počtů bodů, které za tato jednání budou zaznamenány. Počet bodů za určité jednání je stanoven fixně, a tudíž při záznamu bodů nelze uplatnit správní uvážení ohledně počtu bodů, které budou zaznamenány, a stejně tak nelze zaznamenat body za jednání, které není v příloze uvedeno (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2012, č. j. 5 As 118/2011–103).

16. Z výše uvedeného popisu současně vyplývá zásadní rozdíl mezi řízením o námitkách proti provedenému záznamu bodů v registru řidičů a řízením o přestupcích, na základě kterých se body do registru řidičů zaznamenávají, přičemž na rozdílnost obou řízení zcela správně upozornil žalovaný v napadeném rozhodnutí. V řízení o jednotlivých přestupcích proti bezpečnosti silničního provozu je projednáváno, zda se stal skutek definovaný zákonem o přestupcích či v jiném právním předpisu jako přestupek a zda byl řidič obviněný z jeho spáchání jeho pachatelem, případně další okolnosti související s naplněním skutkové podstaty přestupku. V řízení o námitkách proti provedenému záznamu bodů v registru řidičů je předmětem řízení posouzení, zda byl záznam bodů v registru řidičů proveden v souladu se zákonem, tj. zda podkladem pro záznam bylo pravomocné rozhodnutí o přestupku a zda počet zaznamenaných bodů odpovídá spáchanému přestupku. Předmětu řízení pak odpovídá i výrok rozhodnutí a jeho odůvodnění. Z těchto skutečností je třeba vycházet při podání opravných prostředků, jsou–li zákonem připuštěny. Jak plyne z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2009, č. j. 9 As 96/2008–44, v námitkách proti provedenému záznamu bodů v registru řidičů lze z povahy věci uplatňovat námitky v tom smyslu, že řidič žádný přestupek vůbec nespáchal, přesto mu byly v registru řidičů zaznamenány body, případně že ke spáchání přestupku z jeho strany sice došlo, nicméně byl mu zaznamenán nesprávný (vyšší) počet bodů. Na druhou stranu však již řidič nemůže rozporovat údaje o skutkovém stavu či právní kvalifikaci obsažené v jednotlivých blocích – k tomuto účelu námitkové řízení neslouží. V případě námitek proti zaznamenání bodů tedy může být zkoumáno pouze to, zda byl záznam proveden v souladu se způsobilým podkladem a zda počet připsaných bodů odpovídá bodovému hodnocení stanovenému v zákoně.

17. Na základě shora učiněných závěrů je rovněž možné posoudit charakter oznámení policie o uložení pokuty za přestupek v blokovém řízení podle § 123b odst. 2 zákona o silničním provozu. Oznámení poskytuje správnímu orgánu toliko určitou informaci o věci, nelze však z něj bez dalšího vycházet v případech, kdy se v řízení vyskytnou pochybnosti o údajích zde zaznamenaných (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 5 As 39/2010–46). Správní orgány si proto v rámci přezkumu záznamu bodů v registru řidičů ve sporných případech musí vyžádat pokutové bloky a z nich zjistit, zda oznámení plně odpovídá skutečnostem uvedeným v pokutovém bloku. Pro samotný akt, na jehož základě byl záznam proveden, přitom platí presumpce správnosti a není na odvolací instanci, resp. soudu, aby se zabývaly jeho zákonností a správností. Pouze v případě, že by tento akt byl zákonem předepsaným způsobem zrušen, musel by správní orgán body z registru odstranit, což by se mělo podle § 156 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) stát usnesením vydaným ex officio (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2012, č. j. 5 As 118/2011–103).

18. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že se žalovaný při vypořádání odvolacích námitek způsobilostí jednotlivých rozhodnutí o přestupcích, které byly podkladem pro záznam bodů, ve výše naznačeném rozsahu zabýval. Žalovaný na stranách 4 a 5 napadeného rozhodnutí zkoumal obsah jednotlivých rozhodnutí o přestupcích, přičemž posléze dospěl k závěru, že žalobci byly za uvedená přestupková jednání body zaznamenány správně, a že tedy ke dni 23. 10. 2018 dosáhl počtu 12 bodů v bodovém hodnocení řidiče. Soud proto uzavírá, že žalovaný provedl přezkum pokutového bloku a dvou dalších rozhodnutí o přestupcích v rozsahu, který vyžadovalo námitkové řízení, a též v rozsahu, který mu právní předpisy umožňovaly. Námitka žalobce, že se žalovaný uvedenými podklady nezabýval, proto není důvodná.

19. Soud se následně zabýval námitkami žalobce vůči jednotlivým rozhodnutím o přestupcích. Soud připomíná, že v posuzované věci byly žalobcem rozporovány podklady pro záznam bodů do registru řidičů u jeho osoby celkem ve třech případech přestupků, přičemž ve dvou případech bylo rozhodnuto správními orgány ve standardním správním řízení a v posledním případě bylo rozhodnuto příkazem na místě (vydán pokutový blok).

20. Soud zjistil z rozhodnutí Magistrátu města Ústí nad Labem ze dne 19. 7. 2016, značka: MM/OPD/ODN/52759/16/R, které nabylo právní moci dle doložky dne 9. 8. 2016, že správní orgán shledal žalobce vinným, že „se dopustil přestupku nedbalostním zaviněním dne 8. 6. 2016 hod. v ulici Krčínova v Ústí nad Labem, při řízení motorového vozidla tovární značky VW, registrační značky X, kde byl zastaven a kontrolován hlídkou Policie ČR, kdy se na výzvu policisty podrobil testu Drugwipe 5S s pozitivním výsledkem, následně se podrobil lékařskému vyšetření spojeným s odběrem krve, kdy mu byla prokázána přítomnost původní formy delta–9–tetrahydrocannabinolu v koncentraci 2,9 ng/ml a jeho metabolitu, čímž tedy porušil ustanovení § 5 odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu a tím spáchal přestupek podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu.“ V rozhodnutí byly uloženy žalobci sankce za přestupek, a to pokuta ve výši 4 000 Kč a zákaz činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců. V odůvodnění rozhodnutí jsou pak popsány podklady pro rozhodnutí a uvedeny úvahy správního orgánu, na základě kterých ke svému závěru ve věci dospěl.

21. Soud zjistil z rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 26. 9. 2017, č. j. MHMP 1506774/2017/Jaš, které nabylo právní moci dle doložky dne 19. 10. 2017, že správní orgán shledal žalobce vinným, že „se dopustil přestupku z nedbalosti podle § 125c odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů tím, že dne 11. 3. 2017 v 14:30 hodin v Praze 8 na ulici Cínovecká řídil osobní automobil tovární značky VW, registrační značky X v takové době po užití návykových látek, po kterou byl ještě pod jejich vlivem, což bylo potvrzeno provedeným testem Drugwipe 5+, který vykázal pozitivní výsledek. Následně se na výzvu policisty podrobil lékařskému vyšetření spojenému s odběrem biologického materiálu ke zjištění, zda nebyl ovlivněn návykovou látkou, v tomto případě odběru krve. Imunochemickým vyšetřením odebraného vzoru krve byla zjištěna přítomnost kanabinoidů, přičemž znaleckým zkoumáním byla zjištěna hodnota aktivního metabolitu delta–9–tetrahydrocannabinolu 6 ng/ml.“ V rozhodnutí byly uloženy žalobci sankce za přestupek, a to pokuta ve výši 10 000 Kč a zákaz činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců. V odůvodnění rozhodnutí jsou pak popsány podklady pro rozhodnutí a uvedeny úvahy správního orgánu, na základě kterých ke svému závěru ve věci dospěl.

22. Soud shledal, že ve výše uvedených rozhodnutích Magistrátu města Ústí nad Labem a Magistrátu hlavního města Prahy je popsáno konkrétní jednání žalobce, místo spáchání přestupku i jeho podstata (tedy právní kvalifikace i slovní vyjádření) natolik jednoznačně a určitě, že není zaměnitelné s jiným jednáním a umožňuje řádné subsumování pod konkrétní porušení vybraných povinností stanovených předpisy o provozu na pozemních komunikacích, které je uvedeno v příloze zákona o silničním provozu. V obou případech se jedná o přestupek spočívající v řízení vozidla v takové době po užití návykové látky, po kterou byl žalobce ještě pod jejím vlivem, přičemž za takové jednání se přičítá v bodovém hodnocení řidiče 7 bodů dle přílohy zákona o silničním provozu. Soud připomíná, že v nynějším řízení neposuzuje a nemůže posuzovat zákonnost zmíněných dvou rozhodnutí, protože ta není předmětem tohoto řízení. Soud může v tomto řízení hodnotit pouze to, zda rozhodnutí je způsobilé být podkladem pro záznam bodů v registru řidičů, tj. zda jde o pravomocné rozhodnutí, zda záznam byl proveden v souladu s tímto způsobilým podkladem a zda počet zaznamenaných bodů odpovídá bodovému hodnocení přestupkového jednání. Soud tedy nemohl posuzovat žalobcovy námitky týkající se neprokázání naplnění materiálního znaku přestupku, popisu způsobu, kterým mělo dojít ke spáchání přestupku, nenařízení ústního jednání či zjišťování pohnutek žalobce (přestupce). Prostor pro uplatnění takových námitek byl dán v příslušných dvou správních řízeních, ve kterých byly přestupky projednávány, přičemž je zřejmé, že žalobce v uvedených dvou správních řízeních nepodal ani odvolání jakožto řádný opravný prostředek. Soud opětovně konstatuje, že namítaná pochybení by musela být natolik závažná, že rozhodnutí o přestupku nelze vůbec použít jako podklad pro zápis do bodového hodnocení řidiče (např. z důvodu jeho nesrozumitelnosti či dokonce nicotnosti). O takovou situaci však v tomto případě nešlo.

23. Soud se dále zabýval námitkami žalobce ve vztahu k pokutovému bloku ze dne 23. 10. 2018, série AB/2017, č. B 0788418, kterému žalobce vytýkal, že nebyla přesně zjištěna osoba přestupce, doba a místo spáchání přestupku, právní kvalifikace přestupkového jednání je uvedena zkratkovitě, není zřetelná výše uvedené sankce, není jednoznačně zaznamenáno místo, kde byl pokutový blok vydán, není přezkoumatelné, zda jsou uvedeny veškeré požadované údaje o oprávněné osobě, a že není zřetelný podpis účastníka.

24. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 4. 9. 2012, č. j. 7 As 94/2012–20, konstatoval, že „blokové řízení je řízením zjednodušeným, ve kterém do značné míry splývá řízení s jeho výsledkem – uložením pokuty. Pokutový blok je svou povahou správním aktem, který závazně deklaruje, že určitá osoba se dopustila konkrétního, individuálně popsaného, jednání, jež naplnilo znaky přestupku, a konstituuje jeho povinnost zaplatit pokutu. Obsahové náležitosti pokutového bloku proto vyplývají zejména z povahy blokového řízení, jak je upravuje zákon o přestupcích, zejména v ust. § 84 a § 85.“ Dále k obsahovým náležitostem pokutových bloků uvedl: „S rigidní přísností nelze posuzovat pokutový blok ani po obsahové stránce. Při zohlednění specifik blokového řízení je možno přijmout i strohé a zkratkovité formulace, je–li z nich patrné, komu, kdy a za jaký přestupek byla pokuta v blokovém řízení uložena, jak vyžaduje ust. § 85 odst. 4 zákona o přestupcích. Podstatné je, aby konkrétní jednání konkrétní osoby bylo v bloku popsáno natolik jednoznačně a určitě, že nebude zaměnitelné s jiným jednáním. Stane–li se tak pomocí zkratkovitých formulací, jsou–li v kontextu dalších údajů srozumitelné, na způsobilosti bloku být podkladem pro zápis bodů to nic nemění. Proto postačuje uvedení přestupkového jednání zkratkami ‚jízda bez použití BP‘ nebo ‚pásy‘, jsou–li tyto zkratky doplněny odkazem na ustanovení zákona o přestupcích, ve kterém je přestupek specifikován, a na ustanovení zákona o silničním provozu, které přestupce porušil. V daném případě je zřejmé, že stěžovatel se dopustil přestupků tím, že nebyl za jízdy připoután bezpečnostním pásem. Nelze dospět k jinému závěru, než že ke zpochybnění způsobilosti pokutového bloku jako podkladu pro záznam bodů do registru dojde jedině tehdy, nebude–li na pokutovém bloku přestupek jako konkrétní, individualizované jednání vůbec vymezen. V určitých případech se proto lze spokojit i s pouhým … odkazem na ustanovení zákona o silničním provozu, který stanoví porušenou povinnost, … [pokud se] jedná o odkaz na dostatečně konkrétní ustanovení zákonů ve spojení s dalšími údaji, které ve svém souhrnu skutek stěžovatele dostatečně konkrétně popisují.“ 25. Obsahové náležitosti příkazových bloků vydaných za účinnosti zákona o odpovědnosti za přestupky stanovuje § 92 odst. 2 citovaného zákona, dle něhož se v příkazovém bloku uvede a) jméno, popřípadě jména, a příjmení obviněného nebo osoby jednající za obviněného, který je právnickou nebo podnikající fyzickou osobou, a název právnické osoby, b) datum narození obviněného nebo identifikační číslo osoby, pokud je obviněným právnická nebo podnikající fyzická osoba, bylo–li jim přiděleno, c) adresa místa trvalého pobytu obviněného nebo osoby jednající za obviněného, který je právnickou nebo podnikající fyzickou osobou, popřípadě adresa místa hlášeného pobytu cizince, má–li hlášený pobyt na území České republiky, nebo adresa sídla obviněného, je–li právnickou nebo podnikající fyzickou osobou, nebo adresa místa, kde se nachází jeho nemovitý majetek, nebo adresa místa, kde vykonává svoji činnost v případě, že na území České republiky nemá sídlo nebo je nelze zjistit a má na území České republiky nemovitý majetek nebo zde vykonává svoji činnost, d) podpis obviněného nebo osoby jednající za obviněného, který je právnickou nebo podnikající fyzickou osobou, e) popis skutku s označením místa, času a způsobu jeho spáchání nebo v případě záruky za splnění povinnosti popis skutkových zjištění, f) právní kvalifikace skutku včetně formy zavinění a ustanovení právního předpisu, na jehož základě je povinnost ukládána, g) výše uložené pokuty nebo záruky za splnění povinnosti, h) označení správního orgánu, i) jméno a příjmení, funkce nebo služební číslo nebo identifikační číslo oprávněné úřední osoby, j) podpis oprávněné úřední osoby, k) datum a místo vydání příkazového bloku a l) poučení, že podpisem obviněného nebo osoby jednající za obviněného, který je právnickou nebo podnikající fyzickou osobou, se příkazový blok stává pravomocným a vykonatelným rozhodnutím.

26. Soud prostudoval zmiňovaný pokutový blok, vydaný dne 23. 10. 2018, série AB/2017, č. B 0788418, přičemž zjistil, že byla žalobci uložena pokuta ve výši 2 000 Kč za přestupkové jednání, které bylo vymezeno následovně: „23. 10. 2018, 9:59, 1/13 Obrnice, směr Most, překročení dovolené rychlosti, § 18/3 z. č. 361/2000 Sb., 90/142/137, RZ X“, přestupek byl kvalifikován podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu a pokutový blok obsahuje i podpis žalobce. Z obsahu pokutového bloku není pochyb o tom, že žalobce byl dne 23. 10. 2018 pokutován za to, že jako řidič motorového vozidla překročil nejvyšší dovolenou rychlost mimo obec, a to o více než 30 km/h. Tato skutečnost vyplývá jak ze slovního popisu přestupkového jednání, tak z odkazu na příslušné ustanovení zákona o silničním provozu.

27. K námitce ohledně nezjištění osoby přestupce soud uvádí, že v předmětném pokutovém bloku je vyplněno jméno a příjmení přestupce (tj. žalobce), jeho datum narození a adresa místa jeho pobytu. Ověření totožnosti bylo provedeno z žalobcova občanského průkazu, jehož číslo je uvedeno v kolonce 4. Žalobce podpisem pokutového bloku dal jednoznačně najevo, že údaje o jeho osobě tam uvedené odpovídají skutečnosti. Soud proto nepřisvědčil námitce žalobce, že v kolonkách 1 až 4 pokutového bloku není přesně zjištěna osoba přestupce, ani tomu, že údaje jsou částečně nečitelné a nejsou zde přesně vypsány požadované údaje jako například datum narození. Dle názoru soudu pokutový blok zcela jasně označuje všechny nezbytné údaje o žalobci a jeho totožnost byla řádně ověřena.

28. Žalobce dále namítal, že nebyla přesně zjištěna doba a místo spáchání přestupku. Soud však shledal, že na předmětném pokutovém bloku je uvedeno datum, čas i místo spáchání přestupku. Žalobce také namítal, že název obce je uveden zkratkovitě. K tomuto soud uvádí, že název obce Obrnice není uveden žádnou zkratkou. Tato námitka tak rovněž není důvodná.

29. K předmětnému pokutovému bloku soud konstatuje, že formulace v něm obsažené týkající se popisu přestupkového jednání a jeho právní kvalifikace nejsou nesrozumitelné a lze z nich vyčíst, jakého konkrétního přestupku se žalobce dopustil. Byť se evidentně jedná o zkratkovité formulace, není nikterak obtížné dovodit, jakých porušení právních povinností se žalobce při provozu na pozemních komunikacích dopustil a jak byla tato porušení kvalifikována. S ohledem na výše uvedené proto soud dospěl k názoru, že specifikace přestupku v předmětném pokutovém bloku splňuje požadavek dostatečné individualizace skutku, neboť z kombinace všech výše uvedených údajů je patrné, jakého konkrétního protiprávního jednání se žalobce dopustil a kdy a kde se to stalo.

30. K námitce nezřetelnosti výše uložené sankce soud uvádí, že v předmětném pokutovém bloku je uvedena pokuta číselně i slovy. Námitku žalobce proto soud nepovažuje za důvodnou.

31. Důvodnou soud neshledal ani námitku směřující proti údajnému nejednoznačnému záznamu místa, kde byl napadený pokutový blok vydán s tím, že vlivem zápisu není přezkoumatelné, zda jsou uvedeny veškeré požadované údaje o oprávněné osobě, která měla rozhodnutí vydat, a to včetně jejího podpisu. Soud shledal, že na předmětném pokutovém bloku je uvedeno místo, kde byl sepsán (Obrnice), je opatřen otiskem razítka orgánu, který ho vydal (Policie České republiky), dále je uvedeno služební číslo a podpis oprávněné úřední osoby, datum vyhotovení pokutového bloku a všechny tam uvedené údaje jsou opatřeny podpisem žalobce, který tímto zároveň souhlasil s projednáním přestupku v blokovém řízení a stvrdil převzetí příslušného dokladu. Ostatně žalobce ani nenamítal, že by se o jeho podpis nejednalo.

32. Namítal–li žalobce v souvislosti s podpisem pokutového bloku, že není možné po přestupci vyžadovat ani očekávat takovou znalost práv, aby mohl správnost rozhodnutí posoudit, upozornit na případnou nesprávnost a žádat její nápravu, soud poznamenává, že podpisem pokutového bloku žalobce skutečně vyjádřil souhlas s údaji uvedenými v pokutovém bloku. Pokud žalobce podepsal něco, čemu nerozuměl, nebo pokud si žalobce údaje nezkontroloval a neuplatnil námitky proti zápisu na místě, jde to pouze k jeho tíži. Tento názor koresponduje se závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2013, č. j. 6 As 67/2013–16, podle kterého „udělením souhlasu s projednáním skutků v blokovém řízení, jehož udělení žalobce nezpochybňuje, v souladu se zásadou vigilantibus iura žalobce převzal odpovědnost za skutečnost, že údaje uvedené na příslušných pokutových blocích souhlasí se zjištěným skutkovým stavem, že tento skutkový stav byl zjištěn úplně a zejména že zjištěnému skutkovému stavu odpovídá právní kvalifikace přestupkového jednání, za které byla žalobci udělena pokuta v blokovém řízení a uvedena na pokutových blocích (porušení § 6 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu). Svůj souhlas žalobce stvrdil podpisem. Udělením souhlasu jako podmínky sine qua non k nabytí právní moci pokutového bloku tak žalobce rovněž vědomě vstoupil do režimu omezeného přezkumu pravomocného pokutového bloku jako rozhodnutí vydaného ve specifickém zkráceném řízení a následně nadaného presumpcí správnosti. Pokud měl žalobce jakékoli pochybnosti během projednání obou přestupků na místě, … neměl projevit souhlas s blokovým řízením a údaji zaznamenanými v pokutovém bloku a měl využít svého práva na zahájení běžného řízení o přestupcích. Jestliže nyní žalobce nesouhlasí se skutkovými závěry a právním posouzením obsaženým v pokutových blocích a dovolává se jejich změny v důsledku dodatečného doložení důkazů, nelze tyto skutečnosti úspěšně uplatňovat v řízení o námitkách s provedeným záznamem bodů v registru řidičů, neboť směřují proti pravomocným rozhodnutím vydaným jiným (přestupkovým) orgánem v jiném (blokovém) řízení; tato dodatečná tvrzení by bylo lze uplatnit toliko v opravných prostředcích směřovaných přímo proti rozhodnutím vydaným v blokovém řízení, jakkoli je tato možnost z povahy rozhodování v blokovém řízení velmi limitovaná. Tak jako tak, orgánu příslušnému k řízení o námitkách proti záznamu bodů do registru řidičů nepřísluší přezkum skutkového stavu a právní kvalifikace rozhodnutí vydaného v blokovém řízení či jeho případná změna.“ S těmito závěry se zdejší soud plně ztotožňuje a uzavírá, že ani námitky zpochybňující podpis jako projev souhlasu s obsahem pokutového bloku nejsou důvodné.

33. K námitce žalobce zdůrazňující zásadu legitimního očekávání, podle které by správní orgány měly ve věcech se shodnými nebo obdobnými znaky postupovat a rozhodovat shodně, soud uvádí, že uplatnění této zásady nemůže být bezbřehé a správní orgány nelze nutit k jednotnému rozhodování bez ohledu na další okolnosti či dokonce bez ohledu na možnou nesprávnost právního názoru dříve vysloveného týmž nebo jiným správním orgánem. Správní orgán se proto zásadně může odchýlit od své dosavadní správní praxe nebo od závěrů jiného správního orgánu rozhodujícího v obdobných věcech, pokud své rozhodnutí řádně zdůvodní. Tomuto požadavku žalovaný v projednávané věci dostál, neboť své úvahy obsažené v napadeném rozhodnutí podpořil konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu a rozhodl plně v souladu s ní. Soud proto shledal, že postupem ani rozhodnutím žalovaného nebyla narušena rovnost účastníků před zákonem, jak tvrdil žalobce, a nedošlo ani k porušení zásady legitimního očekávání.

34. Soud uzavírá, že záznam bodů žalobce v registru řidičů byl proveden v souladus příslušnými právními předpisy na základě pravomocných rozhodnutí o přestupcích žalobce, která jsou způsobilým podkladem pro záznam bodů v registru řidičů.

35. Žalobu vyhodnotil soud v mezích uplatněných žalobních bodů jako zcela nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

36. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti dle obsahu soudního spisu nevznikly, proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.