16 A 6/2025 – 39

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl soudcem Mgr. Kamilem Tojnerem ve věci žalobce: V. Y. D., nar. , státní příslušnost: Vietnamská socialistická republika, t. č. pobytem Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty, Vyšní Lhoty 234, Vyšní Lhoty, proti žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, sídlem Kaplanova 2055/4, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 2. 2025, č. j. KRPA–256692–48/ČJ–2024–000022–ZSV, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo rozhodnuto o tom, že se podle § 124 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) v návaznosti na 125 odst. 2 písm. c) téhož zákona prodlužuje doba zajištění žalobce stanovená rozhodnutím žalovaného ze dne 12. 8. 2024, č. j. KRPA–256692–16/ČJ–2024–000022–ZSV, a následně rozhodnutími o prodloužení žalobce, tak, že zajištění bylo prodlouženo o 90 dnů.

2. Žalobce v žalobě uvedl, že dle jeho názoru žalovaný nezohlednil jeho individuální situaci a užití možných alternativ na místo zajištění, stanovil nepřiměřenou délku zajištění vzhledem k okolnostem případu, odůvodnění rozhodnutí je strohé a nedostatečné.

3. Žalobce poukázal na to, že zajištění má být až prostředkem ultima ratio. Odůvodnění možnosti použití zvláštních opatření považuje za nedostatečné a jednostranné. Z pobytové historie žalobce je patrné, že je schopen plnit povinnost se zdržovat na požadovaném místě ve stanovené době. Uvedl, že přikládá doklad o svém ubytování na adrese X.

4. Žalobce dále namítl, že délka zajištění byla stanovena nepřiměřeně. Poukázal na maximální možnou dobu zajištění 180 dnů. Pokud nebyl žalovaný schopen si opatřit podklady, na které ve svém rozhodnutí opakovaně odkazuje, nezbývá než považovat zajištění žalobce za zbytečné. Žalobce má také za to, že z jeho pobytové historie je zřejmé, že nemá v úmyslu se skrývat či činit jiné kroky vedoucí k jeho nedohledání. K tomu opět poukázal na svou pobytovou adresu v Praze 4. Neschopnost žalovaného opatřit potřebné doklady nemůže vést k prodlužování zajištění nad 180 dnů. Prodloužení zajištění o 90 dní dle žalobce neumožňuje dostatečný soudní přezkum v rozumných intervalech ve smyslu čl. 5 odst. 4 Evropské úmluvy o lidských právech a judikatury. K tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 17/2012 – 36 ze dne 29. 2. 2012, 7 As 97/2012 – 26 ze dne 4. 9. 2022 a 2 Azs 57/2014 – 28 ze dne 9. 10. 2014. Dále zmínil též rozhodnutí Ústavního soudu ve věci IV. ÚS 1020/2015. Dle žalobce sice do zákona o pobytu cizinců po vydání zmíněných rozhodnutích byl přidán § 129a, dle kterého je možné žádat o propuštění ze zajištění, nebyla tím ale ošetřena otázka pravidelnosti přezkumu. Dále žalobce odkázal na závěry rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2019, č. j. 6 Azs 170/2019 – 50. Interval prodloužení zajištění by měl být podle žalobce kratší 90 dnů, například by to mělo být 30 dnů, kdy nic žalovanému nebrání poté taková zajištění pět dále prodloužit. Rozhodnutí dle žalobce vykazuje známky nedostatečného individuálního posouzení a zmatečnosti. Poukázal na to, že se správním orgánem spolupracoval, sdělil mu všechny potřebné skutečnosti.

5. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že má za to, že se dostatečně zaobíral možnou realizovatelností správního vyhoštění žalobce. Poukázal na žalobcovu pobytovou historii, kdy od 2. 10. 2021 do 12. 8. 2024 pobýval na území ČR neoprávněně, přičemž dle žalovaného je s ohledem na skutkové okolnosti případu zjevné, že žalobce vycestovat nehodlá. Neoprávněný pobyt byl zjištěn až činností policie. K možnosti uložení zvláštních opatření se žalovaný vyjádřil na straně 6 – 7 rozhodnutí. Po zhodnocení dosavadního chování žalobce dospěl žalovaný k závěru o tom, že podmínky pro uložení zvláštních opatření nebyly v jeho věci naplněny. K námitce ohledně délky zajištění žalovaný poukázal na to, že žalobci byla dne 12. 8. 2024 uloženo správní vyhoštění se zákazem vstupu na 4 roky. Dne 5. 9. 2024 bylo prodlouženo jeho zajištění o 90 dnů. V důsledku toho, že konec platnosti cestovního dokladu žalobce byla ke dni 15. 12. 2024, bylo nezbytné podniknout kroky pro zajištění náhradního dokladu. Dne 5. 12. 2024 bylo žalovanému doručeno sdělení Ředitelství služby cizinecké policie, (dále jen „ŘSCP“), ve kterém bylo zmíněno, že veškeré dokumenty týkající se žádosti o ověření totožnosti a vystavení náhradního cestovního dokladu byly dne 5. 12. 2024 zaslány prostřednictvím styčného úředníka Evropské unie pro navrácení cizinců do domovského státu v Hanoji na Imigrační odbor Ministerstva veřejné bezpečnosti Vietnamu v Hanoji. Dle dosavadních zkušeností ŘSCP může ověření totožnosti a vystavení náhradního cestovního dokladu z vietnamské strany trvat až 3 měsíce, přičemž tato doba se může i navýšit. Žalobce se nepřihlásil do programu dobrovolných návratů, bude potřeba realizovat správní vyhoštění s policejním doprovodem. Po ověření totožnosti a vystavení náhradního dokladu bude potřeba pro členy policejní eskorty zajistit letenky, ubytování a víza. Jelikož není možné zajistit přímý let z České republiky do Vietnamu, bude dále potřeba zajistit povolení tranzitu pro policejní eskortu s cizincem od příslušných policejních orgánů v daném tranzitním státu. Uvedené úkony navýší časovou dotaci přibližně o 2–3 týdny. Byl reálný předpoklad realizace vyhoštění v době prodloužení doby zajištění. Dne 9. 12. 2024 bylo žalobci vydáno rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění, proti kterému podal žalobu ke zdejšímu soudu, která byla zamítnuta (vedeno pod č. j. 2 A 60/2024–33). Dne 30. 1. 2025 bylo žalovanému doručeno sdělení ŘSCP, ve kterém bylo zopakováno, že veškeré dokumenty byly odeslány dne 5. 12. 2024, ověření totožnosti a vystavení náhradního cestovního dokladu z vietnamské strany trvat až 3 měsíce, přičemž tato doba se může i navýšit. Dne 28. 1. 2025 byl učiněn u styčného úředníka EURLO dotaz na stav věci, kdy ten následně k věci uvedl, že vietnamská strana žádost řeší a jakmile budou k dispozici nějaké bližší informace, tak je obratem poskytne ŘSCP. Dále bylo opět uvedeno, že z důvodu odmítnutí dobrovolného návratu žalobcem bude nutné zajistit jeho vycestování za účasti policie, což dále navýší potřebnou dobu pro realizaci správního vyhoštění o 2 – 3 týdny. Bylo konstatováno, že zde je reálný předpoklad realizace správního vyhoštění.

6. Ze správního spisu soud zjistil tyto pro řízení podstatné skutečnosti.

7. Dne 12. 8. 2024 byla hlídkou cizinecké policie provedena pobytová kontrola žalobce, který na výzvu předložil platný cestovní doklad Vietnamu, avšak oprávněním k pobytu na území ČR nedisponoval. Dále bylo lustrací zjištěno, že dne 2. 9. 2021 nabylo právní moci rozhodnutí, jímž nebyl žalobci udělen pobyt v ČR, přičemž na základě těchto skutečnostní vzniklo podezření, že žalobce na území ČR pobývá neoprávněně, proto byl zajištěn a bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění.

8. Žalobce dne 12. 8. 2024 při výslechu sdělil, že je svobodný, bezdětný, zdravý. Na území ČR pobývá od roku 2001, pouze v roce 2018 byl navštívit rodinu ve Vietnamu. Přicestoval s platným cestovním dokladem za účelem podnikání. Bydlí v X, v rodinném domě, kde má pronajatý pokoj s dalšími Vietnamci, adresu nehlásil. Po seznámení se zvláštními opatřeními za účelem vycestování žalobce uvedl, že nemá finanční prostředky na složení finanční záruky, má pouze peníze pro vlastní potřebu. Adresu pobytu nikde nehlásil, nemá označený zvonek ani schránku. Sdělil, že by se mohl chodit hlásit na policii. Pracuje v restauraci jako pomocná síla, ve Vietnamu bydlel v domě rodičů, má peníze pro svou denní potřebu, avšak finančními prostředky na vycestování nedisponuje. Žalobcovy žádosti o udělení mezinárodní ochrany v ČR byly zamítnuty, sám vypověděl, že mu ve Vietnamu žádné nebezpečí nikdy nehrozilo. V ČR nemá žádné rodinné vazby, není zde osoba, kterou by žalobce vyživoval nebo o ni pečoval. Nemá zde žádné závazky ani pohledávky, ani žádné kulturní, sociální či společenské vazby. Nemá sjednáno zdravotní pojištění. Není mu známa žádná překážka, pro kterou by nemohl vycestovat z ČR, je si vědom, že je zde neoprávněně. Ve Vietnamu žalobci nic nehrozí.

9. Součástí spisu je dále závazné stanovisko Ministerstva vnitra ČR, ze dne 12. 8. 2024, ev. č. ZS57551, podle nějž je vycestování žalobce do Vietnamské socialistické republiky možné.

10. Dne 12. 8. 2024 bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců, přičemž doba zákazu vstupu na území EU, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, byla stanovena v délce 4 let. Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání.

11. Téhož dne bylo vydáno rozhodnutí o zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Doba zajištění žalobce byla stanovena na 30 dnů ode dne omezení osobní svobody.

12. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, která byla rozsudkem zdejšího soudu ze dne 28. 8. 2024, č. j. 2 A 38/2024 – 20, zamítnuta.

13. Žalovaný rozhodnutím ze dne 5. 9. 2024 prodloužil zajištění žalobce o 90 dnů.

14. Dne 30. 9. 2024 byla ŘSCP doručena žádost žalobce o propuštění ze zařízení, té však rozhodnutím ze dne 9. 10. 2024 nebylo vyhověno.

15. Rozhodnutím ŘSCP ze dne 2. 12. 2024, č. j. CPR–45992–6/ČJ–2024–930310–V241, bylo zamítnuto žalobcovo odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění a prvostupňové rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce bylo potvrzeno.

16. Dne 9. 12. 2024 bylo žalobci vydáno napadené rozhodnutí o prodloužení doby jeho zajištění podle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, a to o 60 dnů.

17. Rozsudkem zdejšího soudu ze dne 7. 1. 2025, č. j. 2 A 60/2024 – 33, byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí o prodloužení zajištění ze dne 9. 12. 2024.

18. Dne 5. 2. 2025 bylo zajištění žalobce napadeným rozhodnutím prodlouženo o 90 dnů.

19. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán [(§ 75 odst. 2 věta prvá zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále též „s. ř. s.“)], při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

20. Podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců policie je oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména tím, že v řízení uvedl nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu, odmítl tyto údaje uvést anebo vyjádřil úmysl území neopustit nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání.

21. Podle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců policie v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu správního vyhoštění. Při stanovení doby trvání zajištění je policie povinna zohlednit případy nezletilých cizinců bez doprovodu a rodin či jiných osob s dětmi. Je–li to nezbytné k pokračování přípravy výkonu správního vyhoštění, je policie oprávněna dobu trvání zajištění prodloužit, a to i opakovaně. V řízení o prodloužení doby trvání zajištění cizince za účelem správního vyhoštění je vydání rozhodnutí prvním úkonem v řízení. Odvolání, obnova řízení ani přezkumné řízení nejsou přípustné.

22. Podle § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců doba zajištění nesmí překročit 180 dnů a počítá se od okamžiku omezení osobní svobody. V případě cizince mladšího 18 let nebo rodiny s nezletilými dětmi nesmí doba zajištění překročit 90 dnů.

23. Podle § 125 odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců policie je oprávněna prodlužovat dobu trvání zajištění podle § 124 až 124b i nad dobu stanovenou v odstavci 1 větě první za podmínky, že vyhoštění cizince je uskutečnitelné v době trvání zajištění, pokud v průběhu získávání nezbytných dokladů pro výkon správního vyhoštění dochází i přes řádné úsilí policie ke zpoždění ze strany třetích zemí.

24. Podle § 125 odst. 3 téhož zákona doba trvání zajištění podle odstavce 2 písm. a) a b) nesmí překročit v souhrnu 545 dnů, podle odstavce 2 písm. c) 365 dnů a počítá se od okamžiku omezení osobní svobody. O prodloužení doby trvání zajištění vydá policie rozhodnutí, které je prvním úkonem v řízení. Odvolání, obnova řízení ani přezkumné řízení nejsou přípustné.

25. K námitce, že ze strany žalovaného nebylo užito zvláštních opatření na místo zajištění, soud uvádí, že tuto jako důvodnou neposoudil.

26. Podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců zvláštním opatřením za účelem vycestování cizince z území nebo z území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále jen „zvláštní opatření za účelem vycestování“) je a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly, b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním (dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území (dále jen „složitel“), c) povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené, nebo d) povinnost cizince zdržovat se v místě určeném policií a ve stanovené době být v tomto místě přítomen za účelem provedení pobytové kontroly.

27. Soud dává žalobci za pravdu v tom, že zajištění cizince představuje až poslední možnost postupu policie. Uvedená opatření představují alternativní řešení s cílem minimalizace omezování osobní svobody v případě zajištění cizinců (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2011, č. j. 1 As 132/2011 – 51). Užití těchto mírnějších opatření však předpokládá, že cizinec bude se státními orgány spolupracovat při jejich realizaci, a že neexistuje důvodná obava, že se bude vyhýbat případnému výkonu vycestování/vyhoštění. Možnost aplikace zvláštního opatření nutně také závisí na důvodu zajištění.

28. Žalovaný se k možnosti aplikace zvláštních opatření podrobně vyjádřil na straně 6 – 7 rozhodnutí.

29. K možnosti dle § 123b odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců žalovaný uvedl, že se neztotožňuje s tím, že by žalobce plnil tam uvedené povinnosti. Poukázal na to, že žalobce sdělil, že pobývá v rodinném domě v obci X, kde má pronajatý pokoj, přičemž toto obydlí měl sdílet s dalšími krajany. Adresu pobytu nikde nehlásil, nemá označenou schránku ani zvonek. Žalovaný podotkl, že s ohledem na časové možnosti řízení o zajištění nemá možnost žalobcem uváděná fakta ověřovat. Dále žalovaný k této možnosti konstatoval, že žalobce sdělil, že je bez finančních prostředků, nemá tedy ani prostředky na realizaci vycestování. Chybí záruka ohledně plnění povinností. Neoprávněný pobyt žalobce byl zjištěn až policejní kontrolou. Na základě pobytové historie nelze vycestování žalobce očekávat.

30. K variantě složení finanční záruky žalovaný uvedl, že žalobce nedisponuje dostatečnými finančními prostředky pro vycestování, má pouze peníze pro svou osobní potřebu. Nenachází se zde ani žádná osoba, která by mohla prostředky za žalobce složit, kauce nebyla nabídnuta.

31. Žalovaný vyloučil taktéž možnost uložení zvláštního opatření dle písm. c) a d) daného ustanovení, neboť zde nejsou záruky, že žalobce vycestuje, mohl by se naopak stát zcela nekontaktním.

32. Soud k této námitce uvádí, že žalobou nyní napadené rozhodnutí je rozhodnutím o opakovaném prodloužení zajištění žalobce, kdy žalovaný se zcela dostatečně věnoval zhodnocení otázky možného uložení zvláštních opatření i ve svých předchozích rozhodnutích týkajících se zajištění (a jeho prodloužení) žalobce. Vzhledem k tomu, že zde od doby rozhodování o zajištění, respektive jeho dřívějším prodloužení, nenastaly u žalobce žádné zásadní změny, lze odkázat i na odůvodnění těchto rozhodnutí. Lze rovněž zmínit odůvodnění rozsudku zdejšího soudu č. j. 2 A 60/2024 – 33 ze dne 7. 1. 2025, ve věci rozhodnutí o prodloužení zajištění žalobce o 60 dnů ze dne 9. 12. 2024, ve kterém k téže námitce, kterou též jako důvodnou neposoudil, uvedl: „Žalovaný dospěl k závěru, že v případě žalobce nepostačuje uložení některého ze zvláštních opatření za účelem vycestování podle výše citovaného § 123b zákona o pobytu cizinců, neboť z jeho předchozího jednání plyne neúcta k právním předpisům ČR. K uložení mírnějších opatření žalovaný nepřistoupil zejména z důvodu reálně hrozícího nebezpečí, že žalobce z území i nadále neodcestuje a že se bude nadále dopouštět protiprávního jednání. V žalobcově případě existuje důvodný předpoklad, že žalobce nebude respektovat rozhodnutí o správním vyhoštění, které mu bylo uloženo, čímž dojde k jeho zmaření. Žalovaný k těmto závěrům dospěl zcela správně, zejména na základě posouzení žalobcovy pobytové historie v ČR. Soud má ve shodě s žalovaným za to, že z předchozího žalobcova jednání nelze s potřebnou mírou přesvědčivosti usuzovat na to, že by žalobce v budoucnu se správními orgány spolupracoval a nevyhýbal se výkonu návratového rozhodnutí. Přestože žalobce již ke své žádosti o propuštění ze zařízení pro zajištění cizinců ze dne 25. 9. 2024 a později k nyní podané žalobě přiložil kopii potvrzení o zajištění ubytování, které mu v Praze poskytuje jeho bratranec, na závěru o neúčelnosti zvláštních opatření za účelem vycestování to podle názoru zdejšího soudu nic nemění. Navzdory skutečnosti, že žalobce oznámil adresu svého pobytu a uvedl, že si je vědom povinností vyplývajících z § 123b odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, nedošlo v jeho případě k naplnění obecných podmínek pro uložení zvláštního opatření podle citovaného ustanovení, neboť, jak bylo popsáno výše, existuje v jeho případě důvodná obava, že se bude vyhýbat výkonu správního vyhoštění. Žalobce porušoval na území ČR významným způsobem povinnosti stanovené zákonem o pobytu cizinců, na území pobýval neoprávněně po dobu bezmála 3 let (minimálně od 2. 10. 2021 do 12. 8. 2024), čehož si byl vědom a rovněž zde neoprávněně vykonával pracovní činnost. Svou situaci se nesnažil jakkoliv řešit a na území ČR pokračoval ve svém neoprávněném pobytu, z čehož je patrná snaha setrvat na území ČR co nejdéle bez ohledu na platné právo. Za situace, kdy žalobce neskýtá žádné záruky, že bude dodržovat zákony a jednat v souladu s českými právními normami, není na místě aplikace mírnějšího opatření podle § 123b odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Soud považuje námitku za nedůvodnou. Rovněž ve vztahu k ostatním zvláštním opatřením podle § 123b zákona o pobytu cizinců, ke kterým žalobce nenamítal nic konkrétního, bylo odůvodnění žalovaného srozumitelné a přezkoumatelné.“ 33. Soud konstatuje, že u žalobce nebylo uložení zvláštních opatření představitelné. Žalobce v žalobě namítl, že z jeho pobytové historie je patrné, že je schopen plnit povinnost se zdržovat na požadovaném místě ve stanovené době. Uvedl, že přikládá doklad o svém ubytování na adrese X. K tomu soud uvádí, že žalobce při výslechu dne 12. 8. 2024 mj. sdělil, že na území ČR pobýval v X, v rodinném domě, kde měl pronajatý pokoj s dalšími Vietnamci. Výše citovaný rozsudek uvádí, že žalobce v žalobě zmínil, že předložil doklad o zajištění ubytování na adrese X, kde mu poskytuje ubytování jeho bratranec. Soud vzhledem k těmto skutečnostem k námitce žalobce ohledně sdělení jeho adresy předně konstatuje, že sama o sobě skutečnost, že cizinec uvede žalovanému pobytovou adresu, bez dalšího neznamená, že bude možné mu uložit některé ze zvláštních opatření, neboť jejich užití předpokládá naplnění i dalších podmínek, kdy zejména musí jít o celkově důvěryhodnou osobu, u níž lze předpokládat plnění stanovených povinností. Soud pak poukazuje, na to, že žalobce dne 12. 8. 2024 sdělil jako svou pobytovou adresu X, kde měl bydlet s dalšími krajany. V soudním řízení vedeném u zdejšího soudu od konce roku 2024 do začátku roku 2025 poskytl údaj o odlišné adrese v Praze, dané však nic nemění na tom, že mu nebylo možné zvláštní opatření uložit. Již v době rozhodování o prvotním zajištění byla známa adresa v X, která ale sama o sobě jako důvod pro uložení opatření nepostačovala. Obě žalobcem uváděné adresy pojednávají o místu pobytu, ke kterému jej nic zásadního neváže, neboť na jedné z adres měl pobývat s dalšími krajany, na druhé u svého bratrance. Žalobci by dle soudu nic nebránilo v tom tyto adresy opustit a skrývat se před realizací rozhodnutí, což potvrzuje i fakt, že adresu žalobce již změnil. Žalobce pak doklad o novém ubytování předložil již i ke své žádosti o propuštění ze zařízení, přičemž doklad je ze dne 24. 8. 2024. Tedy během období od 12. 8. 2024, kdy měl pobývat na adrese v X, do podání žaloby v nyní projednávané věci, žalobce zřejmě již ke dni 24. 8. 2024, tj. 12 dní po výslechu, měl novou adresu, nelze tak vyloučit, že by i do budoucna své pobytové adresy opět měnil. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí ze dne 5. 2. 2025 vyjádřil toliko k adrese v X, byť mu muselo být z přechozího soudního řízení a řízení o žádosti o propuštění známo, že žalobce již zmínil další adresu. Ani to však nic nemění na výsledném závěru, že ať byla pobytová adresa žalobce jakákoli, nebylo mu možné uložit žádné ze zvláštních opatření, a to ve spojení s dalšími relevantními skutečnostmi, které se berou rovněž v úvahu (zejména pobytová historie). Lze dodat, že žalobce dle svého sdělení neměl pobyt nikde hlášen a neměl označenou ani schránku ani zvonek.

34. Ani fakt, že žalobce s policií spolupracoval, nemůže bez dalšího postačovat jako záruka jeho důvěryhodnosti pro uložení zvláštních opatření, kdy podstatná je, jak soud již uvedl, především dosavadní pobytová historie, která v žádném případě nesvědčí o tom, že by bylo možné očekávat, že by žalobce dodržoval jakékoli uložené povinnosti. Žalobce zároveň sdělil, že nemá k dispozici finanční prostředky, tedy ani složení finanční záruky nebylo možné použít.

35. Soud se plně ztotožňuje s žalovaným v tom, že s ohledem na pobytovou historii žalobce nebylo možné v jeho případě uložit žádné ze zvláštních opatření. Žalobce pobýval na území neoprávněně od 2. 10. 2021 do 12. 8. 2024, tedy nijak krátkou dobu, přičemž neoprávněný pobyt byl zjištěn až pobytovou kontrolou, tedy přestože žalobce sice poté v rámci zajištění se správním orgánem spolupracoval, nečinil žádné kroky k legalizaci pobytu, naopak mu bylo uloženo správní vyhoštění se zákazem vstupu na 4 roky.

36. Žalobce shodně jako v citovaném rozsudku, opět vznesl dále námitku nepřiměřené délky zajištění, kdy soud ji opět důvodnou neshledal.

37. Soud se v tomto ohledu předně neztotožňuje s žalobcem, že by bylo možné hovořit o neschopnosti správního orgánu opatřit potřebné podklady. Správním spisem je naopak dokumentována jeho zcela adekvátní aktivita a snaha o spolupráci s příslušnými subjekty, kdy i tyto subjekty, (ŘSCP) byly aktivní v dostatečné míře. Správní orgány ČR jsou ve věcech vyřizování náležitostí směřujících k vycestování cizince závislé nejen na svém vlastním postupu ve věci, ale musí také vyčkávat reakce příslušných států, které mohou být různé a různě dlouhé, a ne vždy přesně předvídatelné. Ve věci žalobce však z ničeho neplyne žádné zásadní pochybení. Podstatné je rovněž to, že primárním důvodem těchto snah správních orgánů zajistit vycestování žalobce, bylo protiprávní jednání žalobce, který na území pobýval neoprávněně téměř tři roky, přičemž jen on sám takto zapříčinil stav, kdy bylo nutné jej zajistit a za účelem realizace správního vyhoštění činit další kroky včetně vyřizování nového dokladu, jelikož platnost původního mu skončila v prosinci 2024.

38. Soud v tomto ohledu dále uvádí, že zákon o pobytu cizinců sice v § 125 odst. 1 obecně stanoví maximální dobu zajištění 180 dnů jako základní pravidlo, nicméně v § 125 odst. 3 udává i důvody, které mohou vést k delší maximální době zajištění, jako je tomu právě ve věci žalobce. V situaci žalobce jde o konkrétně o maximální možnou dobu zajištění 365 dní, která dosud ani při opakovaných prodloužení zajištění (prvotní zajištění na 30 dní, poté prodloužení o 90, 60, 90 dní) nebyla naplněna. Žalobce tak nemá pravdu, pokud uvádí, že skutečnost, že se v době 180 dnů nepodaří obstarat potřebné doklady, by měla znamenat ukončení zajištění, neboť zákon naopak reflektuje nutnost spolupráce s dalšími subjekty a umožňuje v tomto případě zajištění prodloužit až do limitu 365 dnů.

39. V rozhodnutí o předchozím prodloužení zajištění ze dne 9. 12. 2024 (o 60 dní) žalovaný mj. uvedl, že doba trvání zajištění byla stanovena s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu správního vyhoštění žalobce. K jednotlivým krokům konstatoval, že kroky k vydání žalobcova náhradního cestovního dokladu již byly podniknuty, a tudíž bude v nejbližší době odstraněna překážka vycestování v podobě absence cestovního dokladu. Ve spojení s existencí pravomocného rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce již neexistuje překážka trvalejší povahy, která by bránila realizaci vyhoštění žalobce z území ČR. Žalovaný je nucen vyčkat reakce dožadovaného státu, kterou lze u třetích zemí očekávat po 40 – 60 dnech. Ze sdělení ŘSCP ze dne 5. 12. 2024 pak plyne, že v prodloužené době zajištění bude žalobci náhradní cestovní doklad vydán a lze tak důvodně očekávat naplnění účelu napadeného rozhodnutí, jímž je vytvoření podmínek pro ukončení nelegálního pobytu žalobce na území ČR. ŘSCP příslušné podle zákona o pobytu cizinců k provedení návratu žalobce zajistí přepravní doklady, policejní eskortu a víza pro ni. Dále požádá o součinnost velvyslanectví ČR ve Vietnamu. Zajištění těchto náležitostí může trvat přibližně 30 kalendářních dnů, ale i několik týdnů.

40. Žalovaný v nyní žalobou napadeném opět poukázal na to, že kroky k zajištění náhradního dokladu žalobce byly podniknuty. V důsledku toho, že konec platnosti cestovního dokladu žalobce byla ke dni 15. 12. 2024, bylo nezbytné podniknout kroky pro zajištění náhradního dokladu. Dne 5. 12. 2024 bylo žalovanému doručeno sdělení ŘSCP, ve kterém bylo zmíněno, že veškeré dokumenty týkající se žádosti o ověření totožnosti a vystavení náhradního cestovního dokladu byly dne 5. 12. 2024 zaslány prostřednictvím styčného úředníka Evropské unie pro navrácení cizinců do domovského státu v Hanoji na Imigrační odbor Ministerstva veřejné bezpečnosti Vietnamu v Hanoji. Dle dosavadních zkušeností ŘSCP může ověření totožnosti a vystavení náhradního cestovního dokladu z vietnamské strany trvat až 3 měsíce, přičemž tato doba se může v některých případech i navýšit. Žalobce se nepřihlásil do programu dobrovolných návratů, neboť se nechce vrátit zpět do země původu, bude tak potřeba realizovat správní vyhoštění s policejním doprovodem. Po ověření totožnosti a vystavení náhradního cestovního dokladu bude potřeba pro členy policejní eskorty zajistit letenky, ubytování a víza. Jelikož není možné zajistit přímý let z České republiky do Vietnamu, bude dále potřeba zajistit povolení tranzitu pro policejní eskortu s cizincem od příslušných policejních orgánů v daném tranzitním státu. Uvedené úkony navýší časovou dotaci pro realizaci správního vyhoštění přibližně o 2–3 týdny. Správní vyhoštění nebylo možné realizovat do 9. 12. 2024, nicméně zde byl reálný předpoklad realizace vyhoštění v době prodloužení doby zajištění podle § 125 odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Dne 30. 1. 2025 bylo žalovanému doručeno sdělení ŘSCP, ve kterém bylo zopakováno, že veškeré dokumenty byly odeslány dne 5. 12. 2024, ověření totožnosti a vystavení náhradního cestovního dokladu z vietnamské strany trvat až 3 měsíce, přičemž tato doba se může v některých případech i navýšit. Dne 28. 1. 2025 byl učiněn u styčného úředníka EURLO dotaz na stav věci, kdy ten následně k věci uvedl, že vietnamská strana žádost řeší a jakmile budou k dispozici nějaké bližší informace, tak je obratem poskytne ŘSCP. Dále bylo opět uvedeno, že z důvodu odmítnutí dobrovolného návratu žalobcem bude nutné zajistit jeho vycestování za účatsi policie, což dále navýší potřebnou dobu pro realizaci správního vyhoštění. Bylo konstatováno, že zde je reálný předpoklad realizace správního vyhoštění podle § 125 odst. 3 zákona o pobytu cizinců.

41. Z uvedeného je zjevné, že žalovaným byly dostatečně popsány kroky, které již byly ve věci učiněny a taktéž ty, které bude potřeba ještě učinit. Bylo taktéž odůvodněno, z jakého důvodu se dosud nepodařilo vystavit žalobci náhradní doklad potřebný pro vycestování. Výše uvedený postup dokládá aktivitu správních orgánů a jejich snahu o vyřešení věci, kdy však je nutné přihlížet k tomu, že tyto orgány jsou limitovány jednáním dalších zemí, zde Vietnamu, přičemž rychlost řešení ze strany těchto zemí nemohou správní orgány ČR nijak ovlivnit. Soud poukazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích č. j. 50 A 5/2015 – 26 ze dne 16. 1. 2015, ve kterém shrnul, že: „Nejvyšší správní soud soustavně judikuje, že správní orgán musí v odůvodnění vedlejšího ustanovení výroku rozhodnutí o zajištění, jímž se stanoví doba jeho trvání, uvést, jaké všechny úkony bude pravděpodobně nezbytné provést. Dále lze – dle Nejvyššího správního soudu – nepochybně požadovat, aby správní orgán kvalifikovaně na základě svých zkušeností upřesnil v odůvodnění rozhodnutí svůj odhad, jak dlouho zabere provedení každého ze specifikovaných úkonů. Správní orgán musí posuzovat uvedené otázky přísně individuálně, nikoliv paušálním odhadem.“ Tyto požadavky byly v žalobcově věci naplněny. Nelze pak ani pominout, že žalobce se vlastní vinou uvedl do situace, kdy v ČR pobýval sice s platným dokladem, ale neoprávněně, přičemž platnost pasu mu skončila v prosinci 2024 a bylo proto potřebné vyřídit doklad náhradní. Pakliže by žalobce respektoval právní předpisy a na území by pobýval oprávněně, pak by nebylo nutné jej zajišťovat ani zajištění dále prodlužovat, bez dokladu však není vycestování žalobce, a tedy ani realizace správního vyhoštění, možné. Lze doplnit, že z ničeho nevyplynulo, že by realizace správního vyhoštění žalobce měla být ve lhůtě prodloužení zajištění nemožná. Byť nelze další časový odhad pro vyřízení potřebných náležitostí určit zcela přesně, může se toto podařit ve lhůtě prodloužení zajištění. Dosud bylo rozhodnuto o zajištění žalobce na celkem 270 dní (30 + 90 + 60 + 90), stále se však nachází v limitu § 125 odst. 3 zákona o pobytu cizinců – 365 dnů.

42. Žalovaným bylo vycházeno z výše uvedených informací, kdy z důvodu, že délka zajištění stanovená v předchozích rozhodnutích nepostačovala k zajištění vydání dokladu, bylo zajištění žalobce dále prodlouženo.

43. Důvodná není ani námitka ohledně nedostatečné periodicity soudního přezkumu. K té lze předně opět odkázat na závěry citovaného rozsudku, neboť žalobce namítal shodnou argumentaci: „Pokud jde o druhou část žalobní námitky spočívající v tom, že žalobci bylo napadeným rozhodnutím zamezeno v realizaci jeho práva na pravidelný soudní přezkum zákonnosti jeho zajištění v rozumných intervalech, tuto zdejší soud rovněž důvodnou neshledal, neboť žalobce má možnost podle ust. § 129a odst. 1, odst. 3 zákona o pobytu cizinců podat po uplynutí 15 dnů ode dne nabytí právní moci posledního rozhodnutí policie nebo soudu k zajištění žádost o propuštění ze zařízení. O této žádosti pak rozhoduje policie bez zbytečného odkladu s tím, že takové rozhodnutí policie rovněž podléhá soudnímu přezkumu, čímž zákonodárce mimo jiné zamýšlel zajištění práva na pravidelný soudní přezkum zákonnosti zajištění cizince v rozumných intervalech. Žalobce tuto možnost ostatně již v minulosti využil, jeho žádosti o propuštění ze zařízení pro zajištění cizinců ŘSCP nevyhovělo rozhodnutím ze dne 9. 10. 2024, č. j. CPR–48873–7/ČJ–2024–930310–V227. Proti tomuto rozhodnutí pak žalobce podal rovněž správní žalobu. Argumentace žalobce předložená v rámci projednávaných žalobních bodů tedy podle názoru zdejšího soudu již nereflektuje platnou právní úpravu a konkrétně stanovená doba zajištění cizince tak při recentní právní úpravě nemá zásadní vliv na délku intervalu pravidelného soudního přezkumu zákonnost zajištění cizince. Námitky žalobce v tomto směru tedy zdejší soud rovněž důvodnými neshledal.

44. Nad rámec shora uvedeného soud v souvislosti s odkazem žalobce na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2019, č. j. 6 Azs 170/2019–50 obsahující referenci na řízení před Ústavním soudem pod sp. zn. Pl. ÚS 12/19, které se týká případného zrušení § 129a odst. 3 zákona o pobytu cizinců, dále uvádí, že Ústavní soud již o návrhu na zrušení § 129a odst. 3 zákona o pobytu cizinců rozhodl nálezem ze dne 19. 7. 2022. Citovaným nálezem Ústavní soud návrh na zrušení § 129a odst. 3 zákona o pobytu cizinců zamítl, když dospěl k závěru, že „procedurální omezení možnosti cizince podat žádosti o propuštění ze zajištění, stanovené v § 129a odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 303/2013 Sb., dle kterého žádost o propuštění ze zařízení je cizinec oprávněn podat nejdříve po uplynutí 30 dní od nabytí právní moci rozhodnutí o zajištění, rozhodnutí o prodloužení doby zajištění cizince nebo rozhodnutí o nepropuštění ze zařízení, nepodal–li žalobu proti takovému rozhodnutí, nebo nejdříve po uplynutí 30 dní od právní moci posledního rozhodnutí o jeho žalobě proti rozhodnutí o zajištění cizince, rozhodnutí o prodloužení doby zajištění cizince nebo proti rozhodnutí o nepropuštění ze zařízení, nebrání požadavku pravidelného soudního přezkumu zákonnosti trvání zajištění v přiměřených časových odstupech, který vyplývá z čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) ve spojení s čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy, za situace, kdy je periodický dohled nad zákonností trvání zajištění cizince uskutečněn rovněž prostřednictvím soudního přezkumu rozhodnutí o zajištění (§ 124 zákona o pobytu cizinců), o prodloužení doby zajištění (§ 125 odst. 2 téhož zákona) či o nepropuštění ze zařízení (§ 129a téhož zákona).“ Z uvedeného nálezu Ústavního soudu tedy rovněž vyplývá, že § 129a odst. 3 zákona o pobytu cizinců nezamezuje zajištěnému cizinci přístup k efektivnímu soudnímu přezkumu omezení jeho osobní svobody.“ 45. Žalobce v nyní podané žalobě znovu poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2019, č. j. 6 Azs 170/2019 – 50, nicméně jak bylo již zmíněno, byla již předmětná otázka Ústavním soudem řešena.

46. Lze dodat, že v nyní řešené věci nebylo dne 9. 10. 2024 vyhověno ani žádosti žalobce o propuštění ze zařízení a není ani zřejmé, že by se v jeho věci měly objevit nějaké nové, tím méně nové relevantní, skutečnosti, které by mohly mít na závěry žalovaného jakýkoli zásadní vliv. Jedinou změnou bylo uvedení nové adresy. Soud připouští, že zajištění bylo již opakovaně prodlužováno z důvodu dlouhého trvání reakce třetího státu, nicméně zákon s takovou situací počítá právě v § 125 odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců, přičemž dle soudu jiná možnost než prodlužovat zajištění cizince, u kterého jsou pro takový postup splněny všechny podmínky a žádné okolnosti se nezměnily, se ani nenabízí, kdy naopak zákon výslovně dané upravuje a umožňuje prodloužit zajištění až do 365 dnů, tj. nejen do 180 dnů. Žalobci nebylo bráněno podat žalobu ani žádost o propuštění, ostatně tyto možnosti opakovaně, avšak neúspěšně, využil.

47. Žalovaný by samozřejmě mohl prodloužit zajištění například jen o 30 dní, a poté opět o 30 dní atd., nicméně není ani důvod, aby v odůvodněných případech, jako je právě věc žalobce, bylo prodlouženo o 90 dní s tím, že v momentě, kdy k dokončení potřebných náležitostí dojde, bude zajištění žalobce obratem ukončeno. Soudy pak ve věcech zajištění rozhodují v krátkých lhůtách dle zákona o pobytu cizinců, není zde žádné prodlení u soudu.

48. Soud rovněž neshledal, že by napadené rozhodnutí vykazovalo namítané známky nedostatečného individuálního posouzení. Žalovaný konkrétním způsobem zjišťoval a hodnotil stav věci tak, aby přijaté řešení odpovídalo okolnostem daného případu. Postupoval v souladu se zákonem, proporcionálně, transparentně a podle zásady individualizace. Vzal v potaz veškeré skutkové okolnosti případu, zejména přihlédl k dosavadnímu chování žalobce a k jeho pobytové historii. Žalobce nezmínil žádné konkrétní skutečnosti, které měl žalovaný podle jeho názoru opomenout nebo chybně vyhodnotit.

49. Ze shora uvedených důvodů žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.

50. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce ve věci samé úspěšný nebyl, proto mu právo na náhradu nákladů řízení nenáleží. Žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.