16 A 75/2020–128

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudkyň Mgr. Daniely Menclové a Mgr. Lenky Havlíčkové ve věci žalobkyně: OREA–INVEST, s. r. o., IČO: 25842480, sídlem Svojsíkova 1596/2, 708 00 Ostrava, proti žalovanému: za účasti osob zúčastněných na řízení: Krajský úřad Ústeckého Kraje, sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 02 Ústí nad Labem, zastoupený advokátem Mgr. Vlastimilem Škodou, sídlem Masarykovo nám. 193/20, 405 02 Děčín, I. CETIN a. s., IČO: 04084063, sídlem Českomoravská 2510/19, 190 00 Praha 9 – Libeň, II. Severočeská vodárenská společnost a. s., IČO: 49099469, sídlem Přítkovská 1689, 415 50 Teplice, III. Ústecký kraj, IČO: 70892156, sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 02 Ústí nad Labem, IV. Městské služby Ústí nad Labem, příspěvková organizace, sídlem Panská 1700/23, 400 01 Ústí nad Labem, zastoupená advokátem JUDr. Jiřím Kadeřábkem, se sídlem Michalská 4, 412 01 Litoměřice, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 5. 2020, č. j. KUUK/078355/2020, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 12. 5. 2020, č. j. KUUK/078355/2020 a rozhodnutí Obecního úřadu Libouchec ze dne 24. 5. 2017, č. j. SÚ/030/LIB/1772/2015/2017, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 3 000 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 5. 2020, č. j. KUUK/078355/2020, kterým bylo částečně změněno rozhodnutí Obecního úřadu Libouchec, odboru stavebního a životního prostředí, (dále jen „stavební úřad“) ze dne 24. 5. 2017, č. j. SÚ/030/LIB/1772/2015/2017, (dále též jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím stavební úřad podle § 79 a § 92 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“) rozhodl na žádost obchodní společnosti Severočeská vodárenská společnost, a. s., tj. osoby zúčastněné na řízení II., (dále jen „stavebník“) o umístění stavby označené jako „Ústí nad Labem, Brná ČOV – převedení na ČOV Střekov“ na pozemcích parc. č. XA, XB, XC, XD, XE, XF a XG v katastrálním území X a na pozemcích parc. č. XH, XI, XJ a XK v katastrálním území X. Výrokem I. napadeného rozhodnutí bylo prvostupňové rozhodnutí stavebního úřadu změněno tak, že na straně 2 byla v části výroku „Určení prostorového řešení stavby“ vypuštěna část textu ve znění: „IO 03 – Přeložka podzemního kabelu NN – jedná se o předpokládanou přeložku podzemního vedení NN v místě realizace ŠA1. Předpokládaná délka přeložky je 2x10 m. Přeložka bude řešit ČEZ Distribuce, a. s., na základě žádosti investora.“ Dále bylo rozhodnutí stavebního úřadu výrokem II. napadeného rozhodnutí změněno tak, že z výroku prvostupňového rozhodnutí byla vypuštěna podmínka č. 9, ve znění: „Součástí dokumentace pro stavební povolení bude Smlouva o smlouvě budoucí o zřízení věcného břemene, služebnosti inženýrské sítě, uzavřená se Správou železniční dopravní cesty, s. o.“ Vypuštěním podmínky č. 9 došlo k přečíslování podmínky č.

10. Ve zbylé části zůstalo rozhodnutí stavebního úřadu beze změn.

2. Žalobkyně se současně v žalobě domáhala toho, aby soud uložil žalovanému povinnost nahradit jí náklady soudního řízení. Žaloba 3. Žalobkyně v podané žalobě nejprve shrnula dosavadní průběh správního řízení a konstatovala, že byla rozhodnutím správních orgánů obou stupňů zkrácena na svých právech nezákonným postupem správních orgánů. Žalobkyně namítala, že napadené rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a pro nesrozumitelnost a současně je nezákonné pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem.

4. Žalobkyně namítala porušení § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Konstatovala, že je vlastníkem pozemků, na nichž je stavba podle grafické části dokumentace pro územní rozhodnutí přímo umístěna. Žalovaný výrokem I. vypustil část textu rozhodnutí stavebního úřadu týkající se přeložky podzemního kabelu NN, ovšem zmíněná přeložka zůstala uvedena v dokumentaci pro územní rozhodnutí, která byla podkladem pro umístěný stavby. Žalobkyně vytýkala žalovanému, že účastníky stavebního řízení před vydáním rozhodnutí neupozornil na svůj názor ohledně vypuštění textu na straně 2 prvostupňového rozhodnutí týkající se předmětné přeložky NN a nedal jim možnost se k němu vyjádřit, a proto mohlo být pro účastníky řízení jeho rozhodnutí překvapivým.

5. Žalobou napadené rozhodnutí žalobkyně považovala za nezákonné a nesprávné rovněž z důvodu, že byl ve správním řízení porušen § 14 správního řádu. Žalobkyně v průběhu správního řízení uplatnila námitku podjatosti úředních osob Jiřího Trnky (tajemníka Obecního úřadu Libouchec) a Jiřího Bolíka (starosty obce Libouchec). Tyto námitky žalobkyně uplatnila včas, jakmile se dozvěděla o možných důvodech podjatosti těchto osob. Správním orgánem však v rozporu s § 14 správního řádu nebylo o námitce podjatosti rozhodnuto usnesením, proti kterému by se žalobkyně mohla bránit odvoláním, a nedošlo ani jinak k jejich vypořádání. Podaná námitka podjatosti totiž nebyla jako námitka podjatosti vůbec posuzována, jak vyplývá ze sdělení ředitele Krajského úřadu Ústeckého kraje (dále též jen „ředitel KÚÚK“), ze dne 27. 9. 2016.

6. Žalobkyně v této souvislosti namítala, že jí podané námitky mají všechny náležitosti ve smyslu § 14 správního řádu. Pokud by jejich zdůvodnění mělo být považováno za nedostatečné, jednalo by se o vadu námitky podjatosti, k jejímuž odstranění měla být žalobkyně vyzvána. Postup ředitele KÚÚK, který se odmítl podanou námitkou podjatosti zabývat a rozhodnout o ní řádně usnesením, žalobkyně považovala za nezákonný.

7. Dále k tomu žalobkyně uvedla, že tím, že vůbec nedošlo k posouzení námitky podjatosti, bylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces, když ve věci rozhodovaly osoby, jejichž podjatost nebyla posouzena a rovněž byl porušen § 14 odst. 3 správního řádu tím, že se rozhodování ve věci účastnily osoby, proti nimž byla námitka podjatosti vznesena. Shora uvedené žalobkyně namítala již ve svém odvolání, ovšem žalovaný tuto vadu nezhojil a tím zatížil své rozhodnutí nezákonností.

8. Žalobkyně namítala, že v části žalobou napadeného rozhodnutí, v níž se žalovaný zabýval odvolací argumentací žalobkyně vztahující se k nesprávnému vypořádání se s její námitkou podjatosti, jsou uvedena vyjádření, která nemají oporu ve správním spise. Žalovaný namísto toho, aby se s námitkou podjatosti vypořádal, pouze odkázal na sdělení ředitele KÚÚK ze dne 27. 9. 2016 a konstatoval, že toto sdělení nebylo napadeno postupem podle § 156 správního řádu, a proto zůstává nezměněno. Uvedené konstatování žalovaného se však nezakládá na pravdě. Podáním ze dne 28. 4. 2017 žalobkyně podala podnět proti nečinnosti, ve kterém se domáhala řádného rozhodnutí o vznesených námitkách podjatosti. Toto podání bylo předáno Ministerstvu pro místní rozvoj (dále též jen „MMR“), které tento podnět předalo zpět žalovanému s tím, že se jedná o podnět k přezkumu vydaného sdělení ředitele KÚÚK ve smyslu § 156 správního řádu. Není tedy pravdivé tvrzení žalovaného, že podnět žalobkyně ze dne 28. 4. 2017 nebyl ze strany MMR dosud vyřešen. Žalovaný je tím, kdo o podaném podnětu do dnešního dne nerozhodl.

9. Dále žalobkyně namítala nesprávné a nezákonné vypořádání námitky podjatosti úředních osob dotčených orgánů Magistrátu města Ústí nad Labem (dále jen „MmÚL“). Žalobkyně podala námitky podjatosti vůči primátorce Statutárního města Ústí nad Labem, a tedy i všech dalších úředních osob MmÚL. Tato námitka byla oprávněná. Dne 4. 11. 2015 Krajský úřad Ústeckého kraje rozhodl o vyloučení primátorky Statutárního města Ústí nad Labem a současně projednáním stavebního záměru pověřil Obecní úřad Libouchec. Žalobkyně podotkla, že rozhodování o námitce podjatosti je deklaratorní povahy a že je v § 14 odst. 3 správního řádu uvedeno, že do doby, než je posouzena vznesená námitka podjatosti, může úřední osoba provádět jen takové úkony, které nesnesou odkladu. Mezi takové úkony nepatří vydání rozhodnutí ve věci či vydání podkladových stanovisek důležitých pro vydání rozhodnutí ve věci. Uvedené se však v projednávané věci stalo a žalovaný k tomu nepřihlédl, ačkoliv na to byl v odvolání žalobkyní výslovně upozorněn.

10. Podkladová stanoviska byla vydána vyloučenými osobami, resp. byla vydána v době po podání námitky podjatosti vůči primátorce Statutárního města Ústí nad Labem. Žalovaný jejich vydání vyloučenými úředními osobami bagatelizuje. Odkazuje na to, že byla přezkoumána nadřízenými správními orgány, čímž bylo zhojeno, že byla vydána vyloučenými úředními osobami. Žalobkyně byla přesvědčena, že žalovaný tím zcela popřel, za jakým účelem je nezbytné o námitce podjatosti rozhodovat. Vyloučené osoby se totiž podle žalobkyně na rozhodování věci nemají vůbec podílet.

11. Dále žalobkyně namítala nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí z důvodu nevypořádání jejích odvolacích námitek. Žalobkyně v této souvislosti poukázala na to, že v podaném odvolání namítala, že se stavební úřad nevypořádal s jejími námitkami. Žalovaný tuto námitku však neshledal důvodnou s tím, že se jedná o nekonkrétní námitku, protože žalobkyně neuvedla, jaké konkrétní námitky stavební úřad nevypořádal.

12. Žalobkyně v podané žalobě podotkla, že v řízení před stavebním úřadem uplatnila obsáhlé námitky dne 30. 6. 2015 a dne 11. 12. 2015. O těchto námitkách není v rozhodnutí stavebního úřadu žádná zmínka. Stavební úřad se vyjádřil pouze ke stanovisku žalobkyně ze dne 28. 4. 2017. Na uvedené žalobkyně upozornila žalovaného ve svém odvolání. Žalovaný však na tyto námitky žalobkyně nijak nereagoval, pouze konstatoval, že k žalobkyní zmíněným námitkám „jsou uvedeny informace na straně 3 až 4 rozhodnutí stavebního úřadu.“ S takovým vypořádáním žalobkyně nesouhlasila. Jednak proto, že rozhodnutí stavebního úřadu žádné takové informace neobsahuje, a jednak proto, že vyjádření žalovaného k jejím odvolacím námitkám nepovažovala za dostačující. V této souvislosti žalobkyně odkázala na § 68 odst. 3 správního řádu a konstatovala, že z žalovaným uvedeného pojmu „informace“ nelze dovodit, zda se žalovaný s argumentací žalobkyně neztotožnil nebo zda ji považuje za nedůvodnou.

13. Žalobkyně nesouhlasila ani s vypořádáním jejích odvolacích námitek uvedených v žalobou napadeném rozhodnutí pod bodem D31. Zde žalovaný podle žalobkyně naznačuje, že její námitky ani nemusely být vypořádány, protože nesplňovaly požadavky § 89 odst. 4 stavebního zákona. Tuto prostou citaci zákona žalobkyně rovněž nepovažovala za řádné vypořádání jejích odvolacích námitek. Nadto měla za to, že žádná z jejích uvedených námitek nevybočovala ze zákonného rámce. Pokud měl žalovaný za to, že námitky žalobkyně překračují právní rámec, měl konkretizovat o jaké námitky se jedná a řádně vysvětlit, v čem která námitka přesahuje zákonný rámec. S ohledem na to, že tak žalovaný neučinil, zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností.

14. Nedostatečně se žalovaný zabýval i námitkami žalobkyně týkajícími se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí stavebního úřadu a jeho (ne)přesvědčivosti. Otázku zákonnosti napadeného rozhodnutí stavebního úřadu byl žalovaný povinen podle žalobkyně zkoumat z jeho úřední povinnosti a nikoliv teprve na základě vznesených námitek. Pakliže tak žalovaný neučinil, opět zatížil své rozhodnutí vadou.

15. Žalobkyně dále v této souvislosti upozornila na skutečnost, že sám žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že k žádnému vypořádání námitek ze strany stavebního úřadu nedošlo, avšak neučinil z toho patřičný závěr a ani neuvedl důvod, pro který z toho nevyvodil patřičné důsledky, tj. z jakého důvodu rozhodnutí stavebního úřadu nezrušil. Žalovaný pouze uvedl, že chybějící informace jsou dohledatelné v dokumentaci pro územní rozhodnutí č. 2 (dále jen „DÚR 2“), příp. na jiném místě. Takovým způsobem ovšem podle žalobkyně nebylo možné napravit chyby prvoinstančního správního orgánu. Žalovaný měl uvést, na jakém konkrétním místě se tyto informace nacházejí a sdělit, co z nich vyplývá. Také tímto postupem tedy žalovaný přispěl k tomu, že je žalobou napadené rozhodnutí nedostatečně odůvodněné. Žalobkyně současně namítala, že žalobou napadené rozhodnutí je zmatečné a netvoří logický celek.

16. Žalobkyně dále namítala, že v odvolání napadala vyjádření a závazná stanoviska dotčených orgánů. Žalovaný se s obsahem zmíněných vyjádření a závazných stanovisek nijak nevypořádal, ale pouze odkazoval, že byla tato stanoviska podrobena přezkumu nadřízeným správním orgánem. Takovéto vypořádání odvolacích námitek žalobkyně považovala za nedostatečné a nezákonné pro rozpor s § 68 odst. 3 správního řádu.

17. Žalovaný k námitkám žalobkyně týkající se závazných stanovisek a vyjádření pouze uvedl, že do spisu byly založeny další listiny. K tomu žalobkyně uvedla, že se jednalo o listiny, které byly vydány vyloučenými osobami. Jednalo se o vyjádření MmÚL, odboru životního prostředí ze dne 2. 12. 2015 a 14. 12. 2015. Žalobkyně v této souvislosti opětovně podotkla, že stanovisko vydané vyloučenou osobou nelze považovat za zákonné ani po přezkoumání nadřízeným orgánem. Argumentace žalovaného odkazem na přezkum závazného stanoviska, aniž by odvolací orgán sám posoudil, co bylo předmětem přezkumu a uvedl své vlastní myšlenky a závěry, jaké z přezkumu nadřízeným orgánem vyplývají, je podle žalobkyně nedostatečná. Stejného pochybení se žalovaný dopustil i při posuzování dalších závazných stanovisek, a to závazného stanoviska Krajské hygienické stanice a Magistrátu města Ústí nad Labem, odboru dopravy.

18. Žalobkyně dále upozornila na to, že v odvolání namítala, že stavebník nemá zajištěna práva ke všem pozemkům, na kterých má být záměr realizován. Opět se podle žalobkyně jednalo o otázku zákonnosti rozhodnutí stavebního úřadu a žalovaný se jí měl zabývat z úřední povinnosti. Tuto nezákonnost tedy žalobkyně opětovně namítá v žalobě.

19. Za rozporné se zákonem měla žalobkyně tvrzení žalovaného, že žádné souhlasy vlastníků pozemků být dokládány nemusely, protože je zde účel vyvlastnění stanoven zákonem. Konkrétně žalovaný odkázal na zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích (dále jen „ZVK“). Žalobkyně k tomu podotkla, že uvedený zákon neobsahuje žádný účel vyvlastnění tak, jak to požaduje § 3 odst. 1 zákona o vyvlastnění. ZVK obsahuje pouze ustanovení, že vodovody a kanalizace se zřizují a provozují ve veřejném zájmu, nikoliv to, že pro jejich potřebu lze vyvlastnit stavbu či pozemek. Žalovaný tedy podle žalobkyně postupoval nezákonně, když námitku nezákonnosti prvoinstančního rozhodnutí dostatečně nepřezkoumal a navíc uvedl i zcela nezákonnou argumentaci, která nemá odraz v právním řádu.

20. Žalobkyně rovněž upozorňovala na to, že v podaném odvolání, namítala nesoulad rozhodnutí stavebního úřadu s územním plánem, ale ani touto argumentací se žalovaný řádně nezabýval, ačkoliv ji opět byl povinen zkoumat z úřední povinnosti. Žalobkyně vytýkala správním orgánům obou stupňů, že jimi nebylo zhodnoceno, zda je stavba umístěna v souladu s územním plánem. Stavební úřad pouze uvedl, že územní plán města Ústí nad Labem umožňuje realizaci předmětného záměru. Neuvedl však, jak k takovému závěru dospěl. V prvostupňovém rozhodnutí není nikde uvedeno, v jaké funkční ploše je záměr umístěn, jaké regulativy jsou v této ploše rozhodné, zda je tedy stavba v souladu s územním plánem a čím jsou regulativy naplněny. Žalovaný v této souvislosti argumentoval územně plánovací dokumentací ze dne 7. 12. 2017, kterou vydal MmÚL, tj. podjatý a vyloučený správní orgán. Posouzení souladu záměru s územním plánem nelze podle žalobkyně odbýt pouhým odkazem na to, že se jím zabýval již jiný správní orgán, když toto podle § 90 písm. a) stavebního zákona náleží přímo stavebnímu úřadu. Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tedy žalobkyně považovala za nezákonná, když se správní orgány dostatečným způsobem nezabývaly základním požadavkem, který je na územní řízení kladen stavebním zákonem, tj. posouzením toho, zda je stavba v souladu s územně plánovací dokumentací.

21. V odvolání žalobkyně dále upozornila na chybějící stanovisko orgánu státní památkové péče. Stavební úřad se touto námitkou ve svém rozhodnutí nezabýval, jeho rozhodnutí je tak v rozporu s § 68 odst. 3 správního řádu. Žalovaný poté k námitkám žalobkyně v této souvislosti odkázal na vyjádření MmÚL, odboru investic a územního plánování, památkové péče ze dne 29. 1. 2016. I toto stanovisko bylo podle žalobkyně vydáno úředními osobami vyloučenými z projednávání věci, a proto se nemůže jednat o zákonný podklad rozhodnutí.

22. Žalobkyně v podaném odvolání brojila i proti nesrozumitelnosti a zmatečnosti dokumentace pro územní rozhodnutí (dále jen „DUR“), jelikož nemohla ověřit, nakolik je umístěnou stavbou zasažen její pozemek. Žalobkyně namítala vady dokumentace a žalovaný zcela nesprávně dovodil, že se nejedná o nijak zásadní vady. S tím žalobkyně nesouhlasila. Vyhláška č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb (dále jen „vyhláška č. 499/2006 Sb.,“), definuje zcela jasně, co má dokumentace a její jednotlivé části obsahovat. Pokud i sám žalovaný potvrdil vytýkané vady, měl z toho jasně dovodit i závěr, že DUR nevyhovuje právní úpravě, která její náležitosti upravuje, a že se tudíž nejedná o podklad, který by byl zákonný. Tím, že stavební úřad a žalovaný vycházeli z nezákonného podkladu, zapříčinili i nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí.

23. Žalobkyně nesouhlasila s argumentem žalovaného, že u liniových staveb nelze splnit požadavky, které vyplývají z příslušné vyhlášky. Právě proto, že se jedná o liniovou stavbu, je nutné znát její přesné umístění, která má vliv na umístění ochranných pásem. Podle žalobkyně není jasné, zda stavba zasahuje i její pozemek. Žalobkyně se neztotožnila se závěrem žalovaného, že nedostatečná výkresová část nemá vliv na soulad dokumentace s právními předpisy. Žalobkyně byla přesvědčena, že se žalovaný měl náležitostmi DUR zabývat z úřední povinnosti. Argumentaci žalovaného ve vztahu k DUR pak ilustruje bod D28 odůvodnění napadeného rozhodnutí, který způsobuje nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí.

24. Žalobkyně dále uvedla, že v podaném odvolání namítala, že výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně trpí vadou, neboť neobsahuje přesné umístění stavby na pozemku, zejména minimální vzdálenosti od hranic pozemku a sousedních staveb tak, jak to vyžaduje § 9 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 503/2006 Sb. Tím bylo podle žalobkyně zasaženo její vlastnické právo. Uvedená vada výroku rozhodnutí stavebního úřadu je podle žalobkyně způsobena vadami stavebníkem předložené dokumentace, na které žalobkyně upozorňovala v průběhu řízení. Předložené výkresy neobsahují náležitosti, které dle vyhlášky obsahovat mají. Odkaz na koordinační výkres, ze kterého navíc nejsou žádné odstupové vzdálenosti patrné, nemůže podle žalobkyně nahradit požadavky, které jsou na obsah územního rozhodnutí kladeny právními předpisy.

25. Žalobkyně tedy měla za to, že prvoinstanční rozhodnutí trpělo takovými vadami, že k jejich napravení nepostačuje změna, kterou provedl žalovaný. Žalovaný měl prvoinstanční rozhodnutí zrušit. Pokud tak neučinil, zatížil své rozhodnutí nezákonností a porušil tím i právo žalobkyně na spravedlivý proces.

26. Závěrem žalobkyně namítala, že stavební úřad jí nedal možnost vyjádřit se k podkladům žalobou napadeného rozhodnutí před jeho vydáním, v čemž spatřovala porušení § 36 odst. 3 správního řádu. Vyjádření žalovaného k žalobě 27. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Žalovaný konstatoval, že námitky žalobkyně jsou totožné s jejími odvolacími námitkami, kterými se zabýval a řádně vypořádal v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí.

28. K tvrzení žalobkyně, že je vlastníkem pozemků „mezujících záměr, pod nimiž vede protlak“, žalovaný uvedl, že se toto nezakládá na pravdě. Žalobkyně je vlastníkem pozemku p. č. XL, v k. ú. X, který je v celé ploše zastavěn stavbou občanské vybavenosti a dále pozemku p. č. XM, v k. ú. X, který je zpevněnou plochou a je ve vztahu k umisťované stavbě situován až za stavbu občanské vybavenosti. K námitkám týkajícím se porušení § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu, spočívajícího ve vypuštění části výroku rozhodnutí stavebního úřadu vztahující se k přeložce podzemního vedení NN žalovaný konstatoval, že skutkový stav v projednávané věci neposoudil odlišně od stavebního úřadu. Zmíněná přeložka podzemního kabelu NN totiž nebyla předmětem řízení od jeho počátku. Žalovaný byl přesvědčen, že změnou rozhodnutí stavebního úřadu nebyla a ani nemohla být způsobena újma z důvodu ztráty možnosti odvolat se.

29. K argumentaci žalobkyně, že byl správnými orgány porušen § 14 správního řádu, když se řádně nevypořádaly s námitkou podjatosti podanou vůči starostovi a tajemníkovi obce Libouchec, žalovaný odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí (bod D1). Žalovaný zdůraznil, že ne každé podání nazvané jako námitka podjatosti je nutné posoudit a vyhodnotit jako námitku podjatosti a jako o takové následně rozhodnout. Současně podotkl, že žalobkyní vznesená námitka podjatosti byla posouzena ředitelem KÚÚK a vypořádána jeho sdělením ze dne 27. 9. 2016. Žalobkyně poté podala u stavebního úřadu podnět proti nečinnosti žalovaného ve věci vyřízení námitky podjatosti. Tento podnět byl předložen MMR, které ho usnesením ze dne 31. 10. 2017 podle § 12 správního řádu postoupilo k vyřízení žalovanému. Z usnesení MMR vyplývá, že podnět žalobce proti nečinnosti žalovaného ve věci vyřízení námitky podjatosti, byl MMR vyhodnocen jako podnět k postupu podle § 156 správního řádu ve věci shora zmíněného sdělení ředitele KÚÚK ze dne 27. 9. 2016. MMR v usnesení ze dne 31. 10. 2017 nijak nehodnotilo postup ředitele KÚÚK ve vztahu k žalobkyní uplatněné námitce podjatosti vůči starostovi a tajemníkovi obce Libouchec, ani nezavázalo ředitele KÚÚK ke konkrétnímu dalšímu postupu. Pro úplnost žalovaný podotkl, že ředitel KÚÚK důvod pro postup podle § 156 správního řádu ve věci předmětného podnětu žalobkyně neshledal, a proto je jeho sdělení ze dne 27. 9. 2016 stále v platnosti a je zákonné.

30. Žalovaný se neztotožnil ani s námitkami žalobkyně, že závazná stanoviska byla vydaná úředními osobami, které byly z rozhodování věci vyloučeny, a jsou tudíž nezákonná. Žalovaný uvedl, že se stejnými námitkami zabýval již v odvolacím řízení, a proto plně odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Zdůraznil, že žalovaný postupem podle § 149 odst. 4 správního řádu zajistil u všech napadených stanovisek jejich přezkum nadřízeným správním orgánem.

31. Stejně tak žalovaný nepřisvědčil námitkám žalobkyně, že ve správním řízení byl nedostatečně posouzen soulad stavebního záměru s územně plánovací dokumentací. Žalovaný k tomto opět odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, a to konkrétně na body D20 a D22.

32. K námitkám žalobkyně, že nebyla ve správním řízení doložena práva k některým stavbou dotčeným pozemkům, což považovala za porušení § 86 odst. 2 písm. a) stavebního zákona, žalovaný předně odkázal na bod D18 napadeného rozhodnutí, kde se s obdobnou odvolací námitkou vypořádal. Pokud jde o nesouhlas žalobkyně s tvrzením žalovaného, že „v projednávané věci nemusely být doloženy souhlasy vlastníků stavbou dotčených pozemků, neboť je zde účel vyvlastnění stanoven zákonem“, žalovaný konstatoval, že v § 1 odst. 2 ZVK je uvedeno, že vodovody a kanalizace pro veřejnou potřebu se zřizují a provozují ve veřejném zájmu. Podobně jako není vymezen pojem veřejné potřeby, není vymezen ani pojem veřejný zájem. Veřejný zájem na rozvoji a výstavbě vodovodů a kanalizací sloužících veřejné potřebě se však projeví právě např. v možnosti vyvlastnění pozemků, v nichž má být uložena stavba vodovodu a kanalizace. Podle § 4 odst. 2 zákona o vyvlastnění, se veřejný zájem na vyvlastnění prokazuje ve vyvlastňovacím řízení; v případě vodovodů a kanalizací by proto mělo postačit prokázat, že půjde o zařízení sloužící veřejné potřebě, čímž by měla být prokázána její veřejná prospěšnost.

33. Pokud žalobkyně namítá, že si stavební úřad neopatřil závazné stanovisko orgánu památkové péče, žalovaný uvádí, že pro daný stavební záměr zákon stavebníkovi neukládá povinnost takovéto závazné stanovisko doložit. Vyjádření orgánu památkové péče, které bylo pro daný stavební záměr vydáno, není závazným stanoviskem, a tudíž v tomto případě nebyl a ani nemohl být aplikován postup podle § 149 odst. 5 správního řádu, tj. nemohl být proveden jeho přezkum nadřízeným správním orgánem.

34. Žalovaný se dále neztotožnil ani s argumentací žalobkyně, že z dokumentace není zřejmé, zda stavba zasahuje pozemky ve vlastnictví žalobkyně či nikoliv. Podle žalovaného je ze stavebníkem předložené dokumentace jednoznačně seznatelné, že žádný z pozemků ve vlastnictví žalobkyně není umisťovanou stavbou dotčen.

35. Žalovaný rovněž nesouhlasil s tvrzením žalobkyně, že územní rozhodnutí nesplňuje požadavky vyhlášky č. 503/2006 Sb., přičemž co se týče vyjádření k této žalobní námitce, žalovaný plně odkázal na bod D24 odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí.

36. Závěrem žalovaný uvedl, že nedůvodnou shledal i námitku žalobkyně, že ve správním řízení došlo k porušení § 36 odst. 3 správního řádu. Žalovaný zdůraznil, že z obsahu správního spisu je zřejmé, že všichni účastníci řízení byli seznámeni s každým podkladem pro vydání rozhodnutí, který byl v průběhu správního řízení vložen do správního spisu, a současně měli možnost se k němu vyjádřit. Posouzení věci soudem 37. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) bez jednání, neboť žalobkyně i žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasili.

38. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobkyně uplatnila v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobkyně je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

39. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

40. Primárně se soud zabýval otázkou přezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí, přičemž vycházel z toho, že má–li být správní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný a jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování těchto skutečností. Uvedené musí nalézt svůj odraz v odůvodnění dotčeného rozhodnutí. Současně je ovšem nutné zdůraznit, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006–74, publ. pod č. 1566/2008 Sb. NSS, dostupné na www.nssoud.cz). Není přípustné institut nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy, kdy se správní orgán podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka za správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů tak má místo zejména tehdy, opomene–li správní orgán či soud na námitku účastníka zcela (tedy i implicitně) reagovat (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012–45, či ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016–64, dostupné na www.nssoud.cz). Přehlédnout pak nelze ani fakt, že správní orgány a soudy nemají povinnost vypořádat se s každou dílčí námitkou, pokud proti tvrzení účastníka řízení postaví právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí. Takový postup shledal ústavně konformním i Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08: „Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“ (srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014–43, dostupný na www.nssoud.cz).

41. Žalobkyně v projednávané věci předně namítala, že se stavební úřad nijak nevypořádal s jejími námitkami a tvrzeními uvedenými v jejích podáních ze dne 30. 6. 2015, 1. 12. 2015 a ze dne 28. 4. 2017. Žalovanému poté vytýkala, že ačkoliv ho v odvolání upozorňovala na tuto skutečnost, ani žalovaný na tyto její námitky nereagoval a ani on se řádně nevypořádal s jejím odvoláním.

42. Soud prostudoval prvostupňové rozhodnutí a shledal, že se v něm stavební úřad vyjádřil pouze k podání žalobkyně ze dne 28. 4. 2017 k němuž podotkl, že jej obdržel dne 3. 5. 2017, a že k námitkám v něm vzneseným nepřihlížel, neboť byly uplatněny po lhůtě stanovené ve smyslu § 80 odst. 1 stavebního zákona (zřejmě myšleno ve smyslu § 89 odst. 1 stavebního zákona – pozn. soudu).

43. Z podání žalobkyně ze dne 30. 6. 2015 (strana 5–8) vyplývá, že tato ve vztahu k žádosti stavebníka o vydání územního rozhodnutí namítala, že tato žádost neobsahuje základní údaje o požadovaném stavebním záměru, že přílohy žádosti nebyly vyplněny v souladu s § 3 vyhlášky č. 503/2016 Sb., že DUR neobsahuje ani základní zákonem stanovené náležitosti (které žalobkyně rovněž konkretizovala), že DUR je nepřehledná, nesrozumitelná, neúplná, a že v rozporu s § 13 zákona č. 360/1992 Sb. chybí razítko autorizované osoby. Dále žalobkyně namítala, že vzhledem k tomu, že je DUR již tři roky stará, neobsahuje požárně bezpečností řešení a posouzení technických podmínek požární ochrany. Žalobkyně upozorňovala i na skutečnost, že z žádosti stavebníka není zřejmé, kdo je oprávněn za něj jednat v územním řízení, a že zcela chybí závazná stanoviska dotčených orgánů, tj. vodoprávního úřadu a Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky (dále jen „Agentura ochrany přírody a krajiny“), MmÚL, odboru životního prostředí a odboru dopravy a rovněž chybí i aktuální závazné stanovisko Krajské hygienické stanice. Stavebníkem předložené závazné stanovisko ze dne 20. 2. 2013, poté podle žalobkyně neobsahovalo jednoznačnou identifikaci stavby, a není zřejmé k jakému rozsahu stavby se Agentura ochrany přírody a krajiny vyjadřovala. Ve vztahu k závaznému stanovisku MmÚL, odboru životního prostředí ze dne 5. 2. 2013 žalobkyně namítala, že se týká pouze části pozemků, na kterých je stavba umisťována. Dále žalobkyně argumentovala tím, že v rozporu s § 128 stavebního zákona nebylo rozhodnuto o odstranění stavby ČOV Brná, jejíž existence je v rozporu s DUR, a že v rozporu s § 86 odst. 2 stavebního zákona zcela chybí u řady pozemků doklady prokazující vlastnické právo stavebníka provést stavbu na dotčených pozemcích, či smlouva nebo doklad o právu provést stavbu na pozemcích, na kterých má být záměr uskutečněn. Žalobkyně současně měla za to, že stavba je v rozporu s územním plánem umístěna na pozemcích, na nichž není možné umístit podobnou liniovou stavbu, a že dokumentace pro územní rozhodnutí se souladem stavby s územním plánem vůbec nezabývá. V podání ze dne 1. 12. 2015 žalobkyně uvedla, že na námitkách podaných dne 30. 6. 2015 trvá, dále nově namítala, že stavba je v rozporu s Plánem povodí Ohře a Dolního Labe, že zcela chybí povodňové plány, které musí být již ve fázi umístění stavby vyhotoveny, a že v DUR zcela chybí vyznačení stávajících ochranných pásem inženýrských sítí, rozsah omezení a podmínky ochrany podle jiných právních předpisů.

44. Stavební úřad na tyto námitky žalobkyně výslovně nereagoval. Pouze konstatoval, že podklady žádosti o vydání územního rozhodnutí byly doplněny taktéž ve vztahu k původně vzneseným námitkám žalobkyně. Současně je z prvostupňového rozhodnutí seznatelné, že se stavební úřad zabýval souladem stavebního záměru s vydanou územně plánovací dokumentací, ačkoliv tak nečinil výslovně na základě námitek žalobkyně. Stavební úřad uvedl, že se stavební záměr nachází v zastavěném území dle platného územního plánu Ústí nad Labem, který umožňuje realizaci předmětného stavebního záměru. Stavební úřad uvedl, že stavební záměr je rovněž v souladu s cíli a úkoly územního plánování, zejména s charakterem území, s požadavky architektonických a urbanistických hodnot v území – jedná se o stavbu technické infrastruktury, nacházející se z převážné části pod zemí, a tak architektonické hodnoty v území ve své podstatě ani nemůže ovlivnit. Stavební záměr byl podle stavebního úřadu též v souladu s požadavky na něj kladenými stavebním zákonem, prováděcími vyhláškami a závaznými stanovisky dotčených orgánů.

45. Ve vztahu k ostatním námitkám žalobkyně stavební úřad neuvedl ničeho, nereagoval na ně, tyto námitky nebyly vypořádány ani implicitně. Stavební úřad neuvedl z jakého důvodu je považoval za liché či vyvrácené, či zda je považoval za mířící mimo předmět řízení anebo zda, a z jakého důvodu k nim vůbec nepřihlížel.

46. Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí je poté zřejmé, že žalovaný neshledal v postupu stavebního úřadu při vypořádání žalobkyní uplatněných námitek žádné pochybení. Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí nejprve reagoval na odvolání žalobkyně ze dne 15. 6. 2017, v němž žalobkyně obecně uvedla, že odvolání podává z důvodu nevypořádání jejích námitek podle § 68 odst. 3 správního řádu a porušení § 36 správního řádu s tím, že své odvolání doplní. K tomu žalovaný pod body C1 a C2 žalobou napadeného rozhodnutí uvedl, že se jedná o zcela nekonkrétní výtky žalobkyně, neboť tato neuvedla, jaké námitky nebyly ze strany stavebního úřadu vypořádány, a jak byl porušen § 36 správního řádu. Konstatoval, že informaci k uplatněným námitkám stavební úřad uvedl na straně 3 až 4 prvostupňového rozhodnutí.

47. V doplnění odvolání žalobkyně upřesnila své námitky týkající se přezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí. Poukázala na skutečnost, že v podání ze dne 30. 6. 2015 uplatnila rozsáhlé námitky proti stavebnímu záměru, které stavební úřad přešel bez povšimnutí, nerozhodl o nich, tedy porušil § 68 odst. 3 správního řádu. V této souvislosti žalobkyně podotkla, že nesrozumitelnost, nepřezkoumatelnost a nepřesvědčivost prvostupňového rozhodnutí způsobují jeho nezákonnost, a že stavební úřad předložil své konkrétní úvahy velmi nepřesvědčivě.

48. Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí je zjevné, že žalovaný rozčlenil argumentaci žalobkyně, uvedenou v doplnění odvolání a vztahující se k přezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí, na dvě samostatné námitky pod body D4 a D5 napadeného rozhodnutí, a to (i) že stavební úřad nerozhodl o námitkám žalobkyně ze dne 30. 6. 2015 proti záměru, (ii) a že prvostupňové rozhodnutí je nesrozumitelné, nepřezkoumatelné a nepřesvědčivé. K první námitce žalovaný s odkazem na § 68 odst. 3 správního řádu uvedl, že stavební úřad neměl rozhodovat o námitkách žalobkyně, ale měl případně vypracovat „vypořádávající informaci“. Ke druhé námitce žalovaný uvedl, že se jedná o nekonkrétní námitku, a proto se jí nezabýval, resp. se jí zabývat dle svého přesvědčení ani ve smyslu § 89 odst. 2 správního řádu nemohl. K oběma odvolacím námitkám žalovaný uvedl, že je nemohl akceptovat.

49. Soud k tomu uvádí, že se neztotožnil s názorem žalovaného, že prvostupňové rozhodnutí obsahuje „informace“, jak se stavební úřad vypořádal s námitkami žalobkyně, a to na stranách 3 až 4 prvostupňového rozhodnutí. Soud na tomto místě připomíná, že správní orgán je povinen v odůvodnění rozhodnutí uvést, z jakého důvodu považuje argumentaci účastníka řízení za lichou, mylnou či vyvrácenou, nebo alespoň proti jeho tvrzení postavit právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí, což stavební úřad ve vztahu k námitkám žalobkyně úplatným v podání ze dne 30. 11. 2015 a 1. 12. 2015 (vyjma námitek týkajících se nesouladu stavebního záměru s územním plánem a chybějících závazných stanovisek) neučinil. Pokud žalovaný v bodě D31 žalobou napadeného rozhodnutí uvádí, že stavební úřad nebyl na námitky žalobkyně, které se přímo nedotýkají práv žalobkyně, povinen reagovat, resp. k nim správně vůbec přihlížet podle § 89 odst. 4 stavebního zákona, soud k tomu uvádí následující. V územním řízení může každý účastník uplatnit jakékoliv námitky a správní orgán je povinen se s nimi vypořádat. Žalovanému lze přisvědčit, že rozsah přezkumu námitek účastníků řízení není neomezený a závisí nejen na jejich věcném obsahu, ale i na postavení každého konkrétního účastníka řízení. Osoby, které jsou účastníky řízení podle ustanovení § 85 odst. 2 písm. a) a b) stavebního zákona (např. vlastník pozemku nebo stavby, na kterých má být požadovaný záměr uskutečněn, nebo ten, kdo má jiné věcné právo k tomuto pozemku nebo stavbě; osoby, jejichž vlastnické nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám anebo sousedním pozemkům nebo stavbám na nich může být územním rozhodnutím přímo dotčeno), mohou podle žalovaným zmiňovaného ustanovení stavebního zákona, tj. § 89 odst. 4, uplatňovat námitky proti projednávanému záměru v rozsahu, v jakém je jejich právo přímo dotčeno. Souhlasit lze rovněž s tvrzením žalovaného, že pokud účastník řízení uplatňuje námitky přesahující uvedený rozsah, stavební úřad k těmto námitkám nepřihlíží. Žalovaný ovšem v projednávané věci opomněl, že v odůvodnění rozhodnutí musí stavební úřad uvést důvody, proč se takovéto námitky netýkaly práv či zájmů, které má účastník v řízení hájit, resp. tedy důvody, pro které má za to, že se účastníkem řízení uplatněné námitky netýkají jeho práv či jím chráněných zájmů (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2010, č. j. 7 As 2/2009–80, publ. pod č. 2061/2010 Sb. NSS), což stavební úřad v projednávané věci neučinil a soud toto považuje za nedostatek odůvodnění prvostupňového rozhodnutí.

50. Současně soud na tomto místě podotýká, že lze přisvědčit žalobkyni, že jednotlivá konstatovaní žalovaného ve vtahu k přezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí jsou nekonzistentní a vnáší do odůvodnění napadeného rozhodnutí určitou míru rozpornosti, neboť žalovaný jednak uvádí, že se stavební úřad vypořádal s námitkami žalobkyně na stranách 3 a 4 prvostupňového rozhodnutí (viz bod C1 napadeného rozhodnutí), jednak v bodě D31 napadeného rozhodnutí připouští, že se všemi námitkami žalobkyně se stavební úřad nemusel nevypořádat, neboť k některým (příkladmo v tomto bodě odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedeným námitkám) nebyl ve smyslu § 89 odst. 4 stavebního zákona povinen přihlížet, a zároveň v odůvodnění napadeného rozhodnutí k námitce žalobkyně, že stavební úřad nereagoval na námitku vztahující se k neúplnosti žádosti stavebníka výslovně konstatuje, že „je skutečností, že s. ú. na tuto námitku, resp. námitky, nijak nereagoval, např. v odůvodnění ÚR.“ 51. Přestože soud považuje žalobou napadené rozhodnutí v části v níž se žalovaný vypořádává s námitkami žalobkyně, že stavební úřad přešel bez povšimnutí jí v průběhu řízení vznesené námitky, za rozporuplné a současně se soud neztotožňuje s názorem žalovaného, že stavební úřad dostál své povinnosti a řádně se vypořádal se všemi námitkami uplatněnými žalobkyní ve zmíněných podáních, soud nedospěl k závěru, že by žalobou napadené rozhodnutí bylo z těchto důvodů nepřezkoumatelné.

52. Dle soudu nelze totiž odhlédnout od skutečnosti, že s ohledem na zásadu jednotnosti správního řízení je nutné prvostupňové rozhodnutí i napadené rozhodnutí žalovaného posuzovat jako jeden celek (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2013, č. j. 6 Ads 134/2012–47). Soud prostudoval odvolání žalobkyně, jeho doplnění a žalobou napadené rozhodnutí a shledal, že žalobkyně uplatnila v odvolacím řízení shodné námitky, které vznesla již v řízení před stavebním úřadem v podáních ze dne 30. 5. 2015 a ze dne 1. 12. 2015, a že se s těmito námitkami žalovaný řádně vypořádal (viz body D6 až D30 napadeného rozhodnutí), čímž odstranil nedostatky v odvodnění prvostupňového rozhodnutí stavebního úřadu.

53. Žalovaný reagoval i na námitku žalobkyně, že žádost stavebníka, na jejímž základě bylo zahájeno územní řízení je neúplná. Žalovaný připustil, že v žádosti určité informace chyběly, avšak byly stavebním úřadem dohledány v DÚR 2, a tudíž uvedené nemohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Žalovaný tedy v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí předestřel (i když stručně), z jakého důvodu má za to, že žalobkyní vznesenou námitku nepovažuje za důvodnou. Soud k tomu podotýká, že otázka správnosti tohoto názoru žalovaného není otázkou přezkoumatelnosti, ale zákonnosti napadeného rozhodnutí.

54. Žalobkyně dále v podané žalobě namítala, že v odvolání napadala vyjádření a závazná stanoviska dotčených orgánů, ale žalovaný se s jejich obsahem nijak nevypořádal, ale pouze na ně odkazoval, a tvrdil, že tato stanoviska byla podrobena přezkumu nadřízeným správním orgánem.

55. Soud z obsahu správního spisu zjistil, že žalobkyně v doplnění odvolání konstatovala, že požaduje přezkum závazného stanoviska MmÚL, odboru životního prostředí, vodoprávního úřadu, ze dne 14. 12. 2015 podle § 149 správního řádu, že napadá závazné stanovisko Krajské hygienické stanice ze dne 2. 2. 2013 podle § 149 správního řádu a závazné stanovisko MmÚL, odboru dopravy, ze dne 29. 3. 2012, a to z důvodu, že není zřejmé k jaké DÚR se vyjadřují. Dále žalobkyně napadala závazné stanovisko Agentury ochrany přírody a krajiny ze dne 20. 2. 2013 a žádala rovněž jeho přezkum ve smyslu § 149 správního řádu s tím, že neobsahuje jednoznačnou definici stavby a rozsah stavby, k němuž se dotčený orgán vyjádřil. Žalobkyně rovněž vytýkala žalovanému, že nebylo stavebníkem předloženo vyjádření MmÚL, odboru životního prostředí a upozorňovala na to, že vyjádření tohoto odboru ze dne 5. 2. 2013 se týká pouze části pozemků, na nichž je stavba umisťována. Závazné stanovisko MmÚL, odboru dopravy ze dne 21. 3. 2012 žalobkyně považovala za neaktuální. Závěrem žalobkyně v doplnění odvolání uvedla, že napadá i závazné stanovisko Hasičského záchranného sboru ze dne 5. 2. 2013, neboť není zřejmé, k jaké DUR se toto závazné stanovisko vztahuje.

56. Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí v reakci na tyto námitky žalobkyně uvedl, že závazné stanovisko MmÚL, odboru životního prostředí, vodoprávního úřadu, ze dne 14. 12. 2015 bylo přezkoumáno příslušným nadřízeným orgánem, kterým bylo změněno, resp. jím bylo upřesněno, že se jedná o závazné stanovisko podle § 104 odst. 9 vodního zákona, se závěrem, že stavební záměr je možný. Tímto přezkumem byla podle žalovaného objektivně zjištěna ochrana veřejného zájmu v oblasti ochrany vod. K závaznému stanovisku Agentury ochrany přírody a krajiny ze dne 20. 2. 2013 žalovaný uvedl, že toto bylo nahrazeno závazným stanoviskem Agentury ochrany přírody a krajiny ze dne 3. 12. 2015. Toto závazné stanovisko Agentury ochrany přírody a krajiny ze dne 3. 12. 2015 bylo následně potvrzeno postupem podle § 149 odst. 4 správního řádu opatřením Ministerstva životního prostředí ze dne 6. 9. 2017. Ve vztahu k závaznému stanovisku Krajské hygienické stanice ze dne 2. 2. 2013 žalovaný uvedl, že jeho platnost byla potvrzena pozdějším závazným stanoviskem ze dne 14. 12. 2015, které na původní závazné stanovisko odkazuje, přičemž z obou zmíněných závazných stanovisek Krajské hygienické stanice je zjevné, že se týkají DÚR 1. Současně žalovaný podotkl, že toto závazné stanovisko Krajské hygienické stanice ze dne 2. 2. 2013 bylo potvrzeno závazným stanoviskem Ministerstva zdravotnictví.

57. Ve vztahu k neaktuálnosti závazného stanoviska MmÚL, odboru dopravy ze dne 21. 3. 2012 žalovaný uvedl, že toto bylo přezkoumáno Krajským úřadem Ústeckého kraje a opatřením ze dne 9. 11. 2017 bylo potvrzeno. S ohledem na to považoval žalovaný prvostupňové rozhodnutí stavebního úřadu za souladné se zákonem. K námitkám žalobkyně vztahujícím se k závaznému stanovisku Hasičského záchranného sboru ze dne 5. 2. 2013 žalovaný uvedl, že platnost tohoto závazného stanoviska byla potvrzena ve vztahu k DUR 2 Hasičským záchranným sborem sdělením ze dne 12. 1. 2016. Současně žalovaný upozornil na to, že s ohledem na skutečnost, že žalobkyně nebrojila proti obsahu závazného stanoviska, ale pouze uvedla chybnou domněnku, že se předmětné závazné stanovisko nevztahuje k aktuální DUR 2, žalovaný nepostupoval podle § 149 odst. 4 správního řádu.

58. Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí je tedy seznatelné, že žalovaný na námitky žalobkyně reagoval. Soud předně podotýká, že výtky žalobkyně vůči jednotlivým závazným stanoviskům byly velmi obecné a strohé. Jestliže si žalovaný vyžádal v jednotlivých případech potvrzení napadených závazných stanovisek a tato byla potvrzena závaznými stanovisky nadřízeného orgánu, v projednávané věci zcela postačilo odvolací námitky, pro něž byla další závazná stanoviska vyžádána, vypořádat v rámci rozhodnutí o odvolání odkazem na potvrzující závazné stanovisko (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2015, čj. 10 As 97/2014–127 nebo ze dne 23. 8. 2011, čj. 2 As 75/2009–113), což žalovaný učinil. Soud tedy neshledal v tomto směru žalobou napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným. Na tomto místě soud předesílá, že otázkou, zda správní orgány nepochybily, pokud v souzené věci vycházely ze závazných stanovisek MmÚL, jakožto podkladu pro vydání napadeného rozhodnutí, se soud bude zabývat níže.

59. Soud dále uvádí, že nepřisvědčil námitce žalobkyně, že se správní orgány nezabývaly její námitkou, že je stavební záměr umístěn v rozporu s územním plánem. Jak vyplývá z bodů 44 a 49 tohoto rozsudku, stavební úřad se souladem stavebního záměru s územním plánem zabýval na straně 4 prvostupňového rozhodnutí. Žalovaný následně v bodě D22 napadeného rozhodnutí na posouzení souladu stavebního záměru s územním plánem a územně plánovací dokumentací provedenou stavebním úřadem odkázal a dále k odvolací námitce žalobkyně, že stavební záměr je v rozporu s územním plánem, který neumožnuje umístění podobné liniové stavby, uvedl, že se jedná o pouhé nedůvodné tvrzení žalobkyně, které je v rozporu s územně plánovací informací MmÚL, odboru investic a územního plánování ze dne 7. 2. 2017, která je součástí správního spisu. Žalovaný zdůraznil, že stavební záměr je v souladu s územním plánem, a že se dokumentace pro územní rozhodnutí souladem stavebního záměru s územně plánovací dokumentací zabývá v bodě A.3.5 průvodní zprávy k DÚR 2.

60. S ohledem na uvedené soud uzavírá, že žalobou napadené rozhodnutí shledal přezkoumatelným.

61. Soud se dále věnoval výtkám žalobkyně, že před vydáním prvostupňového rozhodnutí nebylo rozhodnuto o její námitce podjatosti vznesené proti Jiřímu Trnkovi, tajemníkovi stavebního úřadu a Jiřímu Bolíkovi, starostovi obce Libouchec.

62. Ze správního spisu vyplývají tyto pro posouzení věci podstatné skutečnosti. Oznámením ze dne 2. 6. 2015 oznámil MmÚL, zahájení územního řízení ve věci žádosti stavebníka o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby „Ústí nad Labem, Brná ČOV – převedení na ČOV Střekov“. Ve vyjádření ze dne 30. 6. 2015 žalobkyně namítla podjatost úředních osob MmÚL, a to M. K., R. F., V. H. a J. J. a primátora Statutárního města Ústí nad Labem, a to pro jejich osobní vztah k projednávané věci. MmÚL usnesením ze dne 10. 7. 2015 přerušil územní řízení, a to do doby rozhodnutí o námitce podjatosti. Usnesením Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 4. 11. 2015 bylo rozhodnuto o námitce podjatosti žalobkyně tak, že výrokem I. byla podle § 14 odst. 2 správního řádu vyloučena z projednávání věci primátorka Statutárního města Ústí nad Labem a výrokem II. byl podle § 131 odst. 4 správního řádu ve spojení s § 14 odst. 4 správního řádu k projednání a rozhodnutí neukončeného územního řízení o umístění stavby pověřen Obecní úřad Libouchec. Podáním ze dne 25. 11. 2015 Josef Trnka, vedoucí odboru stavebního a životního prostředí, Obecního úřadu Libouchec, oznámil všem účastníkům stavebního řízení, že se pokračuje v přerušením územním řízení a nařídil ve věci ústní jednání.

63. V podání ze dne 11. 12. 2015 nazvaném „vyjádření účastníka řízení a námitka podjatosti“ žalobkyně vznesla námitku podjatosti úředních osob Josefa Trnky a starosty obce Libouchec Jiřího Bolíka, a to pro jejich osobní vztah k projednávané věci. Žalobkyně konstatovala, že důvody nasvědčující podjatosti těchto úředních osob spočívají v uzavření řady veřejnoprávních smluv o výkonu veřejné správy mezi obcí Libouchec a městem Ústí nad Labem, jehož představitelé byli vyloučeni z projednávání věci pro podjatost. Žalobkyně byla přesvědčena, že za situace, kdy byla primátorka Statutárního města Ústí nad Labem z projednání věci vyloučena, došlo k vyloučení z projednávání věci i všech jí podřízených úředních osob, a tudíž vedení správního řízení Josefem Trnkou a Jiřím Bolíkem nemůže zaručovat potřebnou elementární úroveň nestrannosti a objektivity při projednání dané věci. Žalobkyně zdůraznila, že stavebník umisťuje stavbu na pozemku města Ústí nad Labem, které se stavebníkem uzavřelo množství smluv budoucích o služebnostech za finanční náhradu a úřední osoby stavebního úřadu Libouchec jsou zaměstnanci obce Libouchec, která má s městem Ústí nad Labem uzavřenou řadu veřejnoprávních smluv o výkonu veřejné správy, přičemž MmÚL vykonává na území obce Libouchec státní správu v přenesené působnosti. Vzhledem k tomu měla žalobkyně za to, že územní řízení může být pouze formalitou s předem určeným výsledkem, když úřední osoby obce Libouchec mají skrze svého zaměstnavatele přímý vztah k věci.

64. Jako příklad provázanosti obce Libouchec a města Ústí nad Labem žalobkyně uvedla, že v roce 2015 obec Libouchec uzavřela s městem Ústí nad Labem smlouvu o výkonu státní správy přestupkové agendy a dalších agend. Žalobkyně měla za to, že obce Libouchec a město Ústí nad Labem jsou dva ve výkonu státní správy svázané a propojené úřady. Současně žalobkyně poukazovala i na to, že jsou obce Libouchec a MmÚL propojeny vzájemným tokem finančních prostředků. Žalobkyně navrhla, aby před posouzením její námitky podjatosti byly vyslechnuty zmíněné úřední osoby a bylo učiněno šetření v dané věci. Závěrem žalobkyně odkázala na ustálenou judikaturu Nejvyšší správního soudu.

65. Stavební úřad předložil námitku podjatosti k vyřízení žalovanému, tj. Krajskému úřadu Ústeckého kraje, který ve sdělení ze dne 27. 9. 2016 nejprve konstatoval, že žalobkyně podala dne 14. 12. 2015 vyjádření a uplatnila námitku podjatosti úředních osob Obecního úřadu Libouchec, konkrétně Josefa Trnky (vedoucího stavebního úřadu) tajemníka obecního úřadu a starosty Josefa Bolíka. Následně Krajský úřad Ústeckého kraje ve sdělení ze dne 27. 9. 2016 podotkl, že je sice podání žalobkyně nadepsáno jako námitka podjatosti, nicméně „následné odůvodnění nekoresponduje s takto namítanou podjatostí“, a že „důvody námitky uvedené v podání nelze podřadit pod žádný z důvodů vymezených v § 14 odst. 1 správního řádu.“ Vzhledem k tomu Krajský úřad Ústeckého kraje, resp. ředitel KÚÚK rozhodující o podané námitce podjatosti, uvedl, že dospěl k závěru, že podání žalobkyně „není námitkou podjatosti ve smyslu správního řádu a ustálené judikatury a proto o něm, jako o kvalifikované námitce podjatosti nelze rozhodnout“.

66. Dle § 14 odst. 1 správního řádu platí, že „[k]aždá osoba bezprostředně se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu (dále jen „úřední osoba“), o níž lze důvodně předpokládat, že má s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o její nepodjatosti, je vyloučena ze všech úkonů v řízení, při jejichž provádění by mohla výsledek řízení ovlivnit. Odst. 2 stejného ustanovení ve znění účinném do 31. 10. 2018 (nyní je totožné pravidlo obsaženo v § 14 odst. 3), stanoví, [ž]e účastník řízení může namítat podjatost úřední osoby, jakmile se o ní dozví. K námitce se nepřihlédne, pokud účastník řízení o důvodu vyloučení prokazatelně věděl, ale bez zbytečného odkladu námitku neuplatnil. O námitce rozhodne bezodkladně usnesením služebně nadřízený úřední osoby nebo ten, kdo má obdobné postavení.“ 67. Výkladem námitky podjatosti se již opakovaně zabýval Nejvyšší správní soud. V rozsudku ze dne 4. 7. 2019, č. j. 9 As 70/2019–34, uvedl, že „[ú]čelem námitky podjatosti a jejího posouzení je zajištění práva na nestranné rozhodnutí, které je ústavně zaručeným právem jednotlivce (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), jak správně v napadeném rozsudku konstatoval krajský soud. Obecně proto jistě platí, že není–li včasná a jednoznačně formulovaná námitka podjatosti předložena k rozhodnutí služebně nadřízenému úřední osoby, jedná se o podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem s možným dopadem do zákonnosti rozhodnutí o věci samé. Na druhé straně právo zpochybnit nepodjatost rozhodujících úředních osob není absolutní a podobně jako jiná práva podléhá jistým omezením, pokud jsou přiměřená. S ohledem na to je třeba sledovat i přiměřené naplňování dalších principů a účelů správního řízení, k nimž patří i zásada rychlosti a hospodárnosti či zásada neposkytnutí ochrany zneužití práva či jinak obstrukčnímu jednání.“ 68. Soud podotýká, že rozhodování o námitce podjatosti je založeno na hierarchickém principu (k tomu srov. dikci § 14 odst. 2 správního řádu, ve znění účinném do 31. 10. 2018). O námitce podjatosti hierarchicky níže postavené osoby rozhoduje úřední osoba postavená výše. Za situace, kdy účastník řízení namítá podjatost starosty obce, musí o ní v přenesené působnosti rozhodnout krajský úřad. Služebně nadřízená osoba starostovi totiž neexistuje a proto o vznesené námitce podjatosti rozhoduje nadřízený orgán. V případě, kdy by tento nadřízený orgán shledal námitku podjatosti uplatněnou vůči starostovi důvodnou, byla by naplněna podmínka pro delegaci věci na jiný správní orgán, a to pro vyloučení všech úředních osob ve smyslu § 14 odst. 4 správního řádu, neboť by nebylo možné za osobu stojící v čele obce určit jinou úřední osobu, která by k ní nebyla ve vztahu podřízenosti.

69. V nyní projednávané věci žalobkyně vznesla zcela konkrétní a projednatelnou námitku podjatosti proti Josefu Trnkovi a Jiřímu Bolíkovi, kterou stavební úřad v souladu se zákonem předložil k vyřízení Krajskému úřadu Ústeckého kraje, tento ovšem o námitce podjatosti zákonem předvídaným způsobem, tj. usnesením, nerozhodl, čímž odepřel účastníkovi řízení možnost obrany proti takovému usnesení prostřednictvím odvolání. Skutečnost, že Krajský úřad Ústeckého kraje měl za to, že žalobkyní v podání ze dne 11. 12. 2015 uváděné důvody nelze podřadit pod důvody uvedené v § 14 správního řádu, resp. že tyto nejsou důvodem, pro něž by bylo možné vyloučit z projednání dané věci a rozhodnutí věci žalobkyní zmiňované úřední osoby, nemůže vést k závěru, že podání žalobkyně není po obsahované stránce námitkou podjatosti. Uvedené mohlo vést jedině k tomu, že Krajský úřad Ústeckého kraje usnesením vznesené námitce podjatosti nevyhoví. Tím, že Krajský úřad Ústeckého kraje o námitce podjatosti fakticky nerozhodl nastala situace, kdy nebylo před vydáním prvostupňového rozhodnutí postaveno na jisto, zda se na rozhodování věci nepodílejí osoby, které by měly být z rozhodování věci vyloučeny. Současně nelze pominout ani skutečnost, že žalobkyně výslovně namítala i podjatost Josefa Trnky, který se bezprostředně podílel na rozhodnutí a projednání věci, resp. vydal prvostupňové rozhodnutí, a to před přijetím rozhodnutí o jeho případné podjatosti. Za takové procesní situace, kdy nebylo o námitce podjatosti vůči Josefu Trnkovi ani starostovi obce Jiřímu Bolíkovi rozhodnuto, nebyly úřední osoby oprávněny činit ve věci jiné, než nezbytně nutné úkony, za což jistě nelze považovat rozhodnutí ve věci samé (k tomu srov. § 14 odst. 3 správního řádu ve znění účinném do 31. 10. 2018).

70. Pokud nebylo před vydáním prvostupňového rozhodnutí zákonem předvídaným způsobem rozhodnuto o žalobkyní uplatněné námitce podjatosti vůči Josefu Trnkovi a Jiřímu Bolíkovi, došlo tím k porušení procesního práva žalobce a správní řízení tedy bylo zatíženo vadou, která mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.

71. Pro úplnost soud podotýká, že vada řízení, způsobená nerozhodnutím o námitce podjatosti, nemohla být v souzené věci dodatečně zhojena žalovaným v odvolacím řízení, jak se mylně domnívá žalobkyně (srov. např. rozsudky ze dne 11. 3. 2004, čj. 7 A 192/2000–76, nebo ze dne 21. 12. 2016, čj. 1 As 303/2016–64, bod 54). Postup podle § 14 odst. 2 správního řádu, tj. že o námitce podjatosti rozhoduje bezodkladně představený úřední osoby, jejíž podjatost je namítána, zajišťuje kvalifikované rozhodnutí o námitce podjatosti. Pokud by bylo přípustné tuto vadu zhojit dodatečně až v odvolacím řízení, stalo by se z § 14 odst. 2 správního řádu prázdné ustanovení, které by postrádalo význam. Soud tedy nepřisvědčil námitce žalobkyně, že žalovaný mohl shora uvedenou vadu řízení v odvolacím řízení zhojit.

72. Dále se soud zabýval námitkou žalobkyně, že stavební úřad a žalovaný vycházely při svém rozhodování z podkladů, které byly vydány úředními osobami, jež byly z projednání věci vyloučeny. Žalobkyně v této souvislosti argumentovala tím, že pokud usnesením Krajského úřadu Ústeckého kraje byla z rozhodování věci vyloučena primátorka Statutárního města Ústí nad Labem, byly z projedení věci vyloučeny i jí podřízené úřední osoby MmÚL, a tyto tedy nebyly oprávněny v souzené věci vydávat žádná vyjádření a závazná stanoviska.

73. Soud z obsahu správního spisu zjistil, že jeho součástí jsou vyjádření MmÚL, odboru životního prostředí ze dne 24. 6. 2015 ke stavebnímu záměru vydaného po oznámení MmÚL, stavebního úřadu o zahájení územního řízení, jehož platnost MmÚL, odbor životního prostředí potvrdil ve vyjádření ze dne 2. 12. 2015. Zároveň je součástí správního spisu vyjádření MmÚL, odboru životního prostředí, ze dne 25. 4. 2017, potvrzující platnost vyjádření MmÚL, odboru životního prostředí, ze dne 17. 12. 2015, vydaného na žádost stavebníka ke stavebnímu záměru.

74. Správní spis obsahuje i vyjádření MmÚL, odboru investic a územního plánování ze dne 7. 2. 2017, v němž se MmÚL vyjadřuje ke skutečnosti, zda je umístění stavebního záměru v souladu s územně plánovací dokumentací a s územním plánem, a zda lze tedy zamýšlený stavební záměr umístit na v žádosti uvedené pozemky.

75. Dále je součástí správního spisu závazné stanovisko MmÚL, odboru životního prostředí, vodoprávního úřadu, ze dne 14. 12. 2015, v němž MmÚL určil celkem devět podmínek, za nichž může být stavební záměr uskutečněn a uvedl, že za stanovených podmínek bude ohrožení zájmů chráněných vodním zákonem přijatelné a stavbu je možné v daném rozsahu povolit. Zmíněné závazné stanovisko bylo v rámci odvolacího řízení přezkoumáno Krajským úřadem ústeckého kraje, a podle § 149 odst. 4 správního řádu bylo změněno tak, že text závazného stanoviska MmÚL, odboru životního prostředí „Toto závazné stanovisko je souhlasem podle ustanovení § 17 odst. 1 písm. a) a c) vodního zákona ke stavbě: „Ústí nad Labem, brná ČOV, převedení na ČOV Střekov“ byl nahrazen textem: „Jedná se o závazné stanovisko podle § 104 odst. 9 vodního zákona ke stavbě: „Ústí nad Labem, Brná ČOV, převedení na ČOV Střekov“.

76. Dále je součástí správního spisu interní sdělení Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 9. 11. 2017, jímž bylo potvrzeno v odvolání žalobkyní napadené závazné stanovisko MmÚL, odboru dopravy ze dne 29. 3. 2012.

77. Jak již soud uvedl v bodě 62 tohoto rozsudku obsahem správního spisu je i vyjádření žalobkyně ze dne 30. 6. 2015, v němž žalobkyně mimo jiné namítla podjatost úředních osob MmÚL a primátora Statutárního města Ústí nad Labem, a to pro jejich osobní vztah k projednávané věci. Usnesením Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 4. 11. 2015 bylo její námitce vyhověno a bylo rozhodnuto, že primátorka statutárního města Ústí nad Labem je z projednávání věci vyloučena. V odůvodnění tohoto usnesení Krajský úřad Ústeckého kraje nejprve stručně shrnul důvody, které vedly žalobkyni ke vznesení námitky podjatosti a uvedl, že jejich původ je v kauze de facto již uzavřené. Konkrétně konstatoval, že počáteční konflikt mezi Statutárním městem Ústí nad Labem a žalobkyní pramenil z neshod ohledně podmínek vzájemného provozu koupaliště ve vlastnictví statutárního města Ústí nad Labem a restaurace ve vlastnictví žalobkyně, který se dále prohluboval. Žalobkyně nedosáhla zrušení územního souhlasu, na jehož základě bylo vybudováno okolo budov v jejím vlastnictví statutárním městem oplocení, ačkoliv byla jeho nezákonnost deklarována. Žalobkyní požadovaná náhrada škody jí nebyla nikdy přiznána. Postup stavebního úřadu, resp. MmÚL ve věci územního souhlasu byl předmětem setření orgány činnými v trestním řízení, které rozhodly o odložení věci. K argumentaci žalobkyně, že v průběhu let došlo k prohloubení konfliktu mezí ní a Statutárním městem Ústí nad Labem a MmÚL, Krajský úřad Ústeckého kraje uvedl, že tento byl spíše prohlubován ze strany žalobkyně, a to zejména v důsledku nedosažení jejích požadavků. Krajský úřad Ústeckého kraje dále uvedl, že bez ohledu na příčiny nastalé situace nelze jednoznačně vyloučit, že právě „vyhrocený vztah nepovede k neobjektivnímu postoji ,města’, tzn. že pro poměr k účastníkovi řízení nedojde k ovlivnění průběhu řízení o umístění stavby ,Ústí nad Labem, Brná ČOV–převedení Střekov’, kde je spol. OREA–INVEST účastníkem. Vycházeje z principu právní úpravy podjatosti, zakotvené v příslušných ustanoveních správního řádu, lze tedy pochybovat o nepodjatosti primátorky V. Nechybové a z tohoto důvodu je vyloučena z projednávání věci“.

78. Soud předně uvádí, že z výše citovaného § 14 odst. 1 správního řádu, je patrné že zajišťuje, aby pravomoci správních orgánů vykonávaly pokud možno pouze osoby nestranné, tedy takové, jejichž postoj k výkonu jejích pravomoci nebude „zkřiven“ vztahem k věci samé či k těm, kteří na ní mají či mohou mít nějaký zájem (tj. vztahem, jejž lze označit za nežádoucí). Něčím takovým může být pracovněprávní vztah úřední osoby k obci či kraji jako entitě, která sama má na výsledku určitého správního řízení zájem nebo která je přímo nebo nepřímo ovlivňována osobami, jež takový zájem mají (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2012, č. j. 1 As 89/2010–119). Nestrannost, kterou lze v určitém ohledu ztotožnit s absencí podjatosti, je základním předpokladem veškerého rozhodování orgánů veřejné moci v případech, kdy tyto orgány rozhodují pouze na základě zákona. Jiná než zákonná hlediska (tedy zejména hlediska politická) smějí správní orgány vzít v úvahu pouze tehdy, vyplývá–li to z prostoru pro jejich správní uvážení; takový prostor by jim ovšem musel zákon nejprve vytvořit. Znamená to tedy, že právní úpravu podjatosti, přesněji řečeno právní úpravu, jež má zajistit, aby se na výkonu pravomoci správních orgánů podílely pouze nepodjaté úřední osoby, lze chápat jako jeden z prostředků k dosažení nestrannosti a striktní zákonnosti rozhodování orgánů veřejné správy.

79. V nyní souzené věci bylo unesením Krajského úřadu Ústeckého kraje rozhodnuto o tom, že osoba stojící v čele správního orgánu, tj. Magistrátu města Ústí nad Labem, který měl projednat žádost stavebníka a rozhodnout o ní, jako věcně a místě příslušný správní orgán prvního stupně, je vyloučena z projednávání věci, a to z důvodu obavy, že správní řízení nebude vedeno objektivně, resp. že by postoj MmÚL mohl být ovlivněn i jinými než zákonnými hledisky. Tím, že bylo rozhodnuto o vyloučení primátorky Statutárního města Ústí nad Labem, byla naplněna podmínka pro delegaci věci, neboť byla z projednávání věci vyloučena osoba, stojící v čele správního orgánu a není za ni možné určit jinou úřední osobu, která k ní není ve vztahu podřízenosti.

80. Soud na tomto místě podotýká, že důvody, pro které byla primátorka Statutárního města Ústí nad Labem vyloučena z projednávaní věci dopadají na všechny úřední osoby MmÚL, na které je třeba nahlížet jako na „systémově“ podjaté, neboť zde existuje riziko, že pro poměr k účastníkovi řízení, tj. žalobkyni, dojde k ovlivňování průběhu správního řízení o žádosti stavebníka. Existence v usnesení KÚÚK uvedených okolností jednoznačně svědčí o tom, že v daném případě existovaly závažné pochybnosti o nepodjatosti dotčených úředních osob MmÚL. Z důvodu jejich zaměstnaneckého poměru mohl být totiž jejích postoj k věci ovlivněn. Vzhledem k tomu úřední osoby již nemohly v předmětné věci vyhotovovat příslušná vyjádření, která následně sloužila jako podklad pro vydání územního rozhodnutí a závazná stanoviska, která jsou závazná pro výrokovou část rozhodnutí příslušného správního orgánu, neboť pokud je úřední osoba vyloučena z projednávání věci je vyloučena ze všech úkonů tohoto řízení, při jejichž provedení by mohla výsledek řízení ovlivnit. S ohledem na to bylo na stavebním úřadu, aby o nastalé situaci uvědomil nadřízený správní orgán, a to Krajský úřad Ústeckého kraje, který by analogicky postupem podle § 131 odst. 4 správního řádu pověřil jiný správní orgán způsobilý k vydání vyjádření a závazných stanovisek, která by následně mohla sloužit jako podklad pro vydání územního rozhodnutí.

81. Soud tedy uzavírá, že pokud tedy správní orgány vzaly za podklad pro vydání napadeného rozhodnutí jednotlivá výše uvedená vyjádření MmÚL a závazná stanoviska vydaná MmÚL, která jsou rovněž podkladem pro konečné rozhodnutí správního orgánu, a to podkladem, kterým je správní orgán vázán, ačkoliv tato byla vydána úředními osobami, které byly vyloučeny z projednávání věci, zatížily správní řízení vadou, která mohla mít vliv na rozhodnutí ve věci samé. Soud podotýká, že ani postupem ve smyslu § 149 odst. 5 správního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2020, tj. přezkumem vydaných závazných stanovisek nadřízeným správním orgánem, nemohla být tato vada zhojena.

82. Pro úplnost soud uvádí, že námitku žalobkyně, že jí žalovaný neumožnil seznámit se s podklady pro vydání napadeného rozhodnutí soud neshledal důvodnou, neboť z obsahu správního spisu jednoznačně vyplývá, že žalovaný dne 4. 4. 2018 vyzval účastníky řízení k seznámení se a vyjádření se k podkladům rozhodnutí ve smyslu § 36 správního řádu. Tato výzva byla žalobkyni doručena prostřednictvím datové schránky dne 5. 4. 2018. Pokud žalobkyně možnosti seznámit se s podklady pro vydání napadeného rozhodnutí a vyjádření se k nim nevyužila, nemůže uvedené klást k tíži žalovaného.

83. K dalším námitkám žalobkyně, že stavebník neměl v projednávané věci zajištěna práva ke všem pozemků, na nichž měl být stavební záměr umístěn, že stavební záměr není v souladu s územně plánovací dokumentací, že si správní orgány před vydáním rozhodnutí neopatřily závazné stanovisko orgánu státní památkové péče, že DÚR 2 obsahuje vady, a že výkresová část DÚR 2 je nedostatečná, soud uvádí, že se těmito námitkami blíže nezabýval. Za situace, kdy nebylo v projednávané věci postaveno najisto, že se na rozhodování věci nepodílely osoby, které by měly být z rozhodování věci vyloučeny a správní orgán si bude muset před vydáním věci opatřit nová vyjádření a závazná stanoviska od příslušného správního orgánu, který nebyl vyloučen z projednání věci, by bylo hodnocení těchto námitek předčasným.

84. K námitce žalobkyně, že žalovaný podle § 90 odst. 1 písm. c) změnil žalobou napadené rozhodnutí, tak jak je uvedeno v bodě 1. tohoto rozsudku, aniž by účastníky řízení upozornil na změnu svého právního názoru a dal jim možnost se k němu vyjádřit, soud uvádí, že tuto námitku s ohledem na shora již uvedené důvody, které vedly ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí, považuje za marginální. Současně soud uvádí, že skutečnost vedoucí ke změně napadeného rozhodnutí, tj. k vypuštění části textu – výroku prvostupňového rozhodnutí týkající se přeložky podzemního kabelu NN, spočívající v tom, že přeložka podzemního elektrického vedení NN nebyla součástí umisťovaného záměru, resp. předmětem územního řízení, a stavební úřad tedy neměl přeložku pozemního elektrického vedení zahrnout do výroku prvostupňového rozhodnutí, se nijak nedotýká práv žalobkyně a žaloba proti rozhodnutí, kterou žalobkyně podala není tzv. actio popularis, tedy žalobou sloužící k ochraně veřejných práv, kterou může podat kdokoliv. S ohledem na uvedené se soud touto námitkou blíže nezabýval.

85. S ohledem na výše vyložené důvody soud napadené rozhodnutí žalovaného podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. zrušil pro vady řízení a zároveň mu v souladu s § 78 odst. 4 s. ř. s. vrátil věc k dalšímu řízení. Současně soud podle § 78 odst. 3 s. ř. s. zrušil i rozhodnutí Obecního úřadu Libouchec ze dne 24. 5. 2017, č. j. SÚ/030/LIB/17772/2015/2017, neboť zmíněné vady řízení se vztahují i k tomuto rozhodnutí. V dalším řízení bude pak žalovaný podle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán právním názorem, který byl vysloven v tomto zrušujícím rozsudku.

86. Vzhledem k tomu, že žalobkyně měla ve věci plný úspěch, soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení v celkové výši 3 000 Kč toliko za zaplacený soudní poplatek. Náhrada za soudní poplatek vynaložený za návrh na přiznání odkladného účinku ve výši 1 000 Kč nebyla žalobkyni přiznána, neboť tento soudní poplatek byl zkonzumován rozhodnutím soudu o návrhu na odkladný účinek usnesením ze dne 17. 8. 2020, č. j. 16 A 75/2020–46. Jiné náklady žalobkyni v tomto řízení podle obsahu soudního spisu nevznikly.

87. Dle § 60 odst. 5 s. ř. s. má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. V předmětném řízení soud osobám zúčastněným na řízení, žádné povinnosti neuložil, ani neshledal žádný důvod zvláštního zřetele hodný k přiznání náhrady nákladů řízení. Proto soud ve výroku III. tohoto rozsudku vyslovil, že osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Žaloba Vyjádření žalovaného k žalobě Posouzení věci soudem